dadaft píše:....a v případě, že JE lepší, protože je správné, se zvedne nevídaný odpor - za to ti ručím....
Tak to bych hrozně nerad, stačí hádky, čí zesík je, nebo bude, lepší
To MONO mi nedává spát !
Již skoro rok silážuji v PC vynil rip
Miles Davis, Kind of Blue, 1959.

Že je v nahrané v "čistém" monu jsem věděl, ale přehrát nemohl, protože je nahrané v 24/96. Nyní ale již tu možnost mám a tak jsem se k němu vrátil a ouha - opět přehrávače házely chybu, prostě chtěly nahrávku jak v L, tak i R. Takové album je mi, když jej nemohu přehrát na nic, prakticky na vyhození z diskografie. Ale nedalo mi to a protáhl jsem jej SW s názvem Xrecode II, který umožňuje převézt klasickou mono stopu do sterea a ejhle: Funguje to !
Proč to ale píši: Tohle tří platinové album bylo v roce 1959 nahráno ještě klasickou monofonní technikou, žádný digitální záznam, analogový záznam. Po převodu v Xrecode jsou vlastně obě stopy identické, z každého reproduktoru vyzařuje totéž. Pominu-li klasické, tolik obdivované přednosti vynilu, jako je lupání, šum z pohybu hrotu v drážce a pod., pak by tato nahrávka neměla přenášet prostor, vždyť byla nahrána jedním mikrofonem. Ale on tam ten prostor je !
Již v první nahrávce, skladbě
So What , je nádherně podána nejen trubka vpředu a vysoko, protože trumpetista pochopitelně stojí, ale vpravo doleji piano, které je níž, neb klavírista sedí. Stejně tak vlevo a v pozadí jsou bubny a napravo od nich basista, protože je to ještě ta stará, dobrá, akustická basa, a opět z hlediska prostoru někde v polovině mezi výškou trubky a pomyslnou zemí. A to není jen u této skladby, ten prostor je u všech pěti, co tento vynil rip obsahuje.