NIN
Re: NIN
Další várka. Dave Mustaine z Megadeth a Kiss z období Hotter Than Hell. Frehley dorazí později. Se zvukem to úzce souvisí jelikož tihle malí muzikanti postupně vytváří za sedačkou specifický difusor 
.
.
Re: NIN
LEDEN 2019
Dave Navarro – Trust No One – kytarista Jane´s Addiction, který hrál i u Red Hot Chili Peppers. Obsahuje Velveťáckou předělávku “Venus in Furs”
Sepultura - Beneath The Remains – po této desce se začal o ně svět zajímat a hvězda začala stoupat vzhůru. Stěžejní skladba – “Inner Self”
Holy Barbarians – Cream – můj oblíbený zpěvák Ian Astbury si odskočil ze své domovské kapely The Cult a vznikla z toho povedená deska
Blue Öyster Cult - Secret Treaties - rock sedmdesátých let si zvlášť užívám – např. skladbu “Harvester Of Eyes” nebo “Astronomy”
Led Zeppelin – Houses of the Holy – klasika s úžasnou “No Quarter”
Grip Inc. – Nemesis – v pořadí 2. album, kde mě baví hlavně bicí (Dave Lombardo ex Slayer), které výborně doplňuje vyhlášený zvuk kytary Waldemara Sorychty. Nahrávka má perfektní timing a parádní je např. závěrečná „Code Of Silence“
Gary Jules – Treading Snakeoil For Wolftickets – písničkář ve stylu Simona and Garfunkela a hluboce emotivní cover, kterým se budím už několik let – “Mad World” od Tears For Fears
Budgie – Bandolier – 5. album a asi poslední z jejich nejslavnějšího období. Skladbu „I Can't See My Feelings“ si nahráli na druhou stranu singlu slavní Iron Maiden.
King Diamond – The Spider´s Lullabye – rok 1995 a Král Diamant nahrává album z těch povedenějších. Některý uječený vokály mi sice lezou krkem, ale třeba skladba „Six Feet Under“ má pěkně našlápnuto.
Judas Priest - Stained Class – trochu jsem tuhle řadovku opomíjel, ale na dobré apartuře hraje první vydání tak dobře, že jsem si u toho pěkně zakejval hlavou – “Saints In Hell” nebo volnější “Beyond The Realms Of Death”
U2 – October – moje nejoblíbenější deska před Joshua Tree. Nejvíc mě bere “Fire” a velesmutná “October”
Dust – Dust – progrock na začátku 70. let. Na bicí hraje Marc Bell známý později jako Marky Ramone v slavných Ramones
Radiohead - The Bends – porcička alternativního rocku v čele s Thomem Yorkem plná emocí, které se těžko zvládají hlavně u skladby “Street Spirit”
Joe Satriani – Engines Of Creation – album z roku 2000 – kytarovka, u které by byl zpěvák zbytečnou investicí
Dave Navarro – Trust No One – kytarista Jane´s Addiction, který hrál i u Red Hot Chili Peppers. Obsahuje Velveťáckou předělávku “Venus in Furs”
Sepultura - Beneath The Remains – po této desce se začal o ně svět zajímat a hvězda začala stoupat vzhůru. Stěžejní skladba – “Inner Self”
Holy Barbarians – Cream – můj oblíbený zpěvák Ian Astbury si odskočil ze své domovské kapely The Cult a vznikla z toho povedená deska
Blue Öyster Cult - Secret Treaties - rock sedmdesátých let si zvlášť užívám – např. skladbu “Harvester Of Eyes” nebo “Astronomy”
Led Zeppelin – Houses of the Holy – klasika s úžasnou “No Quarter”
Grip Inc. – Nemesis – v pořadí 2. album, kde mě baví hlavně bicí (Dave Lombardo ex Slayer), které výborně doplňuje vyhlášený zvuk kytary Waldemara Sorychty. Nahrávka má perfektní timing a parádní je např. závěrečná „Code Of Silence“
Gary Jules – Treading Snakeoil For Wolftickets – písničkář ve stylu Simona and Garfunkela a hluboce emotivní cover, kterým se budím už několik let – “Mad World” od Tears For Fears
Budgie – Bandolier – 5. album a asi poslední z jejich nejslavnějšího období. Skladbu „I Can't See My Feelings“ si nahráli na druhou stranu singlu slavní Iron Maiden.
King Diamond – The Spider´s Lullabye – rok 1995 a Král Diamant nahrává album z těch povedenějších. Některý uječený vokály mi sice lezou krkem, ale třeba skladba „Six Feet Under“ má pěkně našlápnuto.
Judas Priest - Stained Class – trochu jsem tuhle řadovku opomíjel, ale na dobré apartuře hraje první vydání tak dobře, že jsem si u toho pěkně zakejval hlavou – “Saints In Hell” nebo volnější “Beyond The Realms Of Death”
U2 – October – moje nejoblíbenější deska před Joshua Tree. Nejvíc mě bere “Fire” a velesmutná “October”
Dust – Dust – progrock na začátku 70. let. Na bicí hraje Marc Bell známý později jako Marky Ramone v slavných Ramones
Radiohead - The Bends – porcička alternativního rocku v čele s Thomem Yorkem plná emocí, které se těžko zvládají hlavně u skladby “Street Spirit”
Joe Satriani – Engines Of Creation – album z roku 2000 – kytarovka, u které by byl zpěvák zbytečnou investicí
Re: NIN
Budgie – Bandolier
Pro mne jedna z nejhranějších desek z celeho období, co poslouchám hudbu ... vůbec nejhranější
Pro mne jedna z nejhranějších desek z celeho období, co poslouchám hudbu ... vůbec nejhranější
Re: NIN
ÚNOR 2019
AC/DC – Dirty Deeds Done Dirt Cheap – původní australské vydání a basák Mark Evans. Obsahuje skladby R.I.P. a Jailbreak.
DEPECHE MODE – Exciter – inteligentní elektronika, která nikdy nezklame a to platí i o tomto albu z roku 2001. Vyniká třeba svižnější „I Feel Love“
JUDAS PRIEST – Redeemer Of Souls – album kde K.K.Downinga nahradil mladý Richie Faulkner (ex Lauren Harris – kapela dcery slavného Steve Harrise z Iron Maiden). Album sice žádnými super fláky nezáří, ale je to Heavy Metal tak jak se na jeho představitele sluší a patří. Upozornil bych na fajnovou „Battle Cry“.
SUICIDAL TENDENCIES – Lights …Camera…Revolution! – asi nejznámější album této skate/hardcore/punk kapely s dnes už slavným basákem Robertem Trujillem (Metallica). Velmi zábavná deska, která přinutí dát volume doprava.
BILLY IDOL – Devil´s Playground – album rockového rebela z novodobější tvorby. Až na současném aparátu jsem ocenil jak tohle dílo skvěle šlape ( např. song „Rat Race“ ). A nechybí samozřejmě geniální kytarista Steve Stevens.
MOONSPELL – Irreligious – portugalští neznabozi a album, se kterým se dostali do podvědomí širšího světa. Hudba plná gotiky jakou se prezentuje např. naše „střízlivější“ česká kapela XIII. století.
ABBA – Ring Ring – popová ikona a její debut z roku 1973, kdy ještě na původním obalu nepoužila zkratku ABBA. Člověk si říká popová, ale i rocku je tam požehnaně viz např. „Love Isn´t Easy“ nebo „ He Is Your Brother“.
THE POLICE – Zenyatta Mondatta – třetí zářez z roku 1980 a velmi dobrý zvuk. Zajímavá (a zjistil jsem, že i oceněná) je instrumentálka „Behind My Camel“
THIN LIZZY – Thunder And Lightning – poslední studiové album s Phil Lynottem. Nedostatečně doceněná kapela, která vytvořila hromadu kvalitního materiálu. Tady např. zasněná „The Sun Goes Dawn“ nebo nazlobená „Cold Sweat“
PLEASE THE TREES – A Forrest Affair – česká partička hrající alternativní rock, která se blýskla jako předkapela samotného Roberta Planta v roce 2015 v Brně
PENDULUM – In Silico – australští elektronici a v podstatě taneční album s rockovými prvky připomínajíc známé The Prodigy. Upozornil bych na kytarovou poslední skladbu „The Tempest“
ACCEPT – The Rise Of Chaos – zatím poslední album a nechápu, kde Wolf Hoffmann ty rify furt bere. Nenašel jsem vyloženě slabou skladbu. I přes nízké DR je dílo dobře poslouchatelné.
JOE COCKER – Unchain My Heart – album z osmdestátých let s velmi dobrým zvukem. Účastník legendárního Woodstocku 69 z titulní písně (původně Ray Charles) vytvořil chytlavý rockový hit.
SIMPLE MINDS – Cry – album z roku 2002 a skupina, kterou preferuji o něco víc než syrovější U2. Krásná je rozprostřená „Spaceface“ nebo závěrečná taneční instrumentálka „The Floating World“.
HAIR – soundtrack – asi jeden ze tří muzikálových filmů, které mě fakt berou. Otvírák „Aquarius“ je boží a závěrečná „Let The Sunshine“ je vesmírná. Celkový zvuk je také perfekt.
Ještě dodatek. Od března minulého roku jsem postupně ze své hudby vytvářel krátkou myšlenku, která mne při poslechu nejčastěji napadá. Dnes jsem ji dokončil. Kdo sledoval?
AC/DC – Dirty Deeds Done Dirt Cheap – původní australské vydání a basák Mark Evans. Obsahuje skladby R.I.P. a Jailbreak.
DEPECHE MODE – Exciter – inteligentní elektronika, která nikdy nezklame a to platí i o tomto albu z roku 2001. Vyniká třeba svižnější „I Feel Love“
JUDAS PRIEST – Redeemer Of Souls – album kde K.K.Downinga nahradil mladý Richie Faulkner (ex Lauren Harris – kapela dcery slavného Steve Harrise z Iron Maiden). Album sice žádnými super fláky nezáří, ale je to Heavy Metal tak jak se na jeho představitele sluší a patří. Upozornil bych na fajnovou „Battle Cry“.
SUICIDAL TENDENCIES – Lights …Camera…Revolution! – asi nejznámější album této skate/hardcore/punk kapely s dnes už slavným basákem Robertem Trujillem (Metallica). Velmi zábavná deska, která přinutí dát volume doprava.
BILLY IDOL – Devil´s Playground – album rockového rebela z novodobější tvorby. Až na současném aparátu jsem ocenil jak tohle dílo skvěle šlape ( např. song „Rat Race“ ). A nechybí samozřejmě geniální kytarista Steve Stevens.
MOONSPELL – Irreligious – portugalští neznabozi a album, se kterým se dostali do podvědomí širšího světa. Hudba plná gotiky jakou se prezentuje např. naše „střízlivější“ česká kapela XIII. století.
ABBA – Ring Ring – popová ikona a její debut z roku 1973, kdy ještě na původním obalu nepoužila zkratku ABBA. Člověk si říká popová, ale i rocku je tam požehnaně viz např. „Love Isn´t Easy“ nebo „ He Is Your Brother“.
THE POLICE – Zenyatta Mondatta – třetí zářez z roku 1980 a velmi dobrý zvuk. Zajímavá (a zjistil jsem, že i oceněná) je instrumentálka „Behind My Camel“
THIN LIZZY – Thunder And Lightning – poslední studiové album s Phil Lynottem. Nedostatečně doceněná kapela, která vytvořila hromadu kvalitního materiálu. Tady např. zasněná „The Sun Goes Dawn“ nebo nazlobená „Cold Sweat“
PLEASE THE TREES – A Forrest Affair – česká partička hrající alternativní rock, která se blýskla jako předkapela samotného Roberta Planta v roce 2015 v Brně
PENDULUM – In Silico – australští elektronici a v podstatě taneční album s rockovými prvky připomínajíc známé The Prodigy. Upozornil bych na kytarovou poslední skladbu „The Tempest“
ACCEPT – The Rise Of Chaos – zatím poslední album a nechápu, kde Wolf Hoffmann ty rify furt bere. Nenašel jsem vyloženě slabou skladbu. I přes nízké DR je dílo dobře poslouchatelné.
JOE COCKER – Unchain My Heart – album z osmdestátých let s velmi dobrým zvukem. Účastník legendárního Woodstocku 69 z titulní písně (původně Ray Charles) vytvořil chytlavý rockový hit.
SIMPLE MINDS – Cry – album z roku 2002 a skupina, kterou preferuji o něco víc než syrovější U2. Krásná je rozprostřená „Spaceface“ nebo závěrečná taneční instrumentálka „The Floating World“.
HAIR – soundtrack – asi jeden ze tří muzikálových filmů, které mě fakt berou. Otvírák „Aquarius“ je boží a závěrečná „Let The Sunshine“ je vesmírná. Celkový zvuk je také perfekt.
Re: NIN
NIN: Díky za tipy.
Jako letitý fanoušek Depeche Mode (od rodičů vydyndaná polská kazeta SGR, Máchovo jezero koncem 80. let) zjišťuji, že mezi audiofily je Exciter mnohem populárnější, než mezi samotnými fandy DM. Asi je to tou čistotou a jednoduchostí, která neudělá ostudu na žádném železe. Můj nejoblíbenější SOFAD je na tom v tomhle směru o dost hůř a rozklíčuje ho až opravdu slušná aparatura. Ty Wilderovy aranže, hraničící až s exhibicí tam dosáhly vrcholu. Taková In Your Room je se svou gradací naprosto skvělá. No nic, potěšilo, že máš mezi takovými legendami Exciter, který kdysi Jana Kománková v Rock&Popu označila za Lunetic a já jí za to dlouho nenáviděl
Jako letitý fanoušek Depeche Mode (od rodičů vydyndaná polská kazeta SGR, Máchovo jezero koncem 80. let) zjišťuji, že mezi audiofily je Exciter mnohem populárnější, než mezi samotnými fandy DM. Asi je to tou čistotou a jednoduchostí, která neudělá ostudu na žádném železe. Můj nejoblíbenější SOFAD je na tom v tomhle směru o dost hůř a rozklíčuje ho až opravdu slušná aparatura. Ty Wilderovy aranže, hraničící až s exhibicí tam dosáhly vrcholu. Taková In Your Room je se svou gradací naprosto skvělá. No nic, potěšilo, že máš mezi takovými legendami Exciter, který kdysi Jana Kománková v Rock&Popu označila za Lunetic a já jí za to dlouho nenáviděl
Nadral reprosoustavy
Re: NIN
Songs of Faith and Devotion je mezi DM albumy po roce 90 u mě na prvním místě. Skladba "In Your Room" je klenot, který mne do Vesmíru přímo vystřelí Jo a Kománková musela být asi na drogách.
Jo a Kománková musela být asi na drogách.Re: NIN
BŘEZEN 2019
CREED – Human Clay – dvojice muzikantů Scott Stapp a Mark Tremonti píší smutné songy, které nakonec vygradují v návaly zoufalství a vzteku. „Faceless Man“ je maso.
ULTRAVOX – Quartet – v dobách kdy jsem se hrdě hlásil k Nové vlně britského heavy metalu jsem měl i své tajné lásky, které se houpaly na vlnách novoromantismu. „Serenade“ nebo „ Visions In Blue“ – „…ashes of memories still aglow…“
WITCHERY – Witchkrieg – švédská pekelná jízda s hosty jako Kerry King (Slayer), Gary Holt (Exodus) nebo Andy LaRocque (King Diamond). Mám to teda na hraně, ale ty trashový kytary mě udržujou ve střehu.
ROBERT PLANT – Dreamland – písničkářské cover verze s orientálními prvky tak jak je mistr má rád. Dylanovská „One More Cup of Coffee“ mě vrátila zpět v čase kamsi k táboráku s refrénem „Ještě jedno kafe bych si dal …krucinál“ a úplně překopanou Hendrixovskou „Hey Joe“ bych naopak nepoznal.
ALICE COOPER – Hey Stoopid – vrcholný návrat Pána hororu v devadesátých letech. Hosté jako Ozzy, Steve Vai, Satriani a další. Zábavná „Feed My Frankeinstein“ a celkově hudebně pestré album.
BOZZIO LEVIN STEVENS – Situation Dangerous – instrumentální dílo plné rocku a jazzových postupů, které se prezentuje technickou zdatností všech třech muzikantů. Dvojka z roku 2000
TED NUGENT – Craveman – novější počin kytaristy, zpěváka a lovce velkých divokých zvířat, který se těšil největší slávě na přelomu 70. a 80. let. Deska z roku 2002 si ale nezasloužila válet se v Levných knihách za půl darma. „Rawdogs & Warhogs“.
SWANS – White Light From The Mouth Of Infinity – alternativní rock z počátku devadesátých let. Jeden z jejich komerčnějších počinů, který mne provázel studentskými léty. Hlavní dvojice Michael Gira + Jarboe. „Power and Sacrifice“
THE CURE – Bloodflowers – tato deska musí být oblíbená mezi sebevrahy. Pokud se někdo rozhodne např. skočit z mostu a pustí si u toho skladbu „Watching Me Fall“, tak není cesty zpět.
MIKE OLDFIELD – Tubular Bells – album, které se vymykalo ve své době. Rok 1973 a někdo si vydá dvě dvacetiminutové instrumentální skladby, které převážně prezentují zvuky jednotlivých druhů hudebních nástrojů. Celkově na mne album působí bohužel relaxačně, takže ho vždycky skoro půlku prodřímám.
THE JELLY JAM – The Jelly Jam – progresivní rock s prvky jazzu. Název nic neříkající, ale jména jako Ty Tabor (King´s X) nebo John Myung (Dream Theater) napovídají, že jde o velmi kvalitní materiál.
KMFDM – Attak – industriální KMFDM z roku 2002 nejsou tak přímočaří a nemají takový tah na branku jako jejich mladší kolegové Rammstein, ale o to jsou pestřejší a zajímavější (více elektronických zvuků a občas i ženský vokál)
TWISTED SISTER – Stay Hungry – klasika z roku 1984 se světovou odrhovačkou „We´re Not Gonna Take It“, kterou tenkrát hrály snad všechny zábavové kapely (např. verze „Véna pase bejky“). Za mě tedy spíše „Burn In Hell“ nebo „The Price“.
A-HA – Memorial Beach – neslavnější norská popová skupina, kterou jsem před 25 lety podcenil. Už tenkrát mně rádiové hity „Take On Me“ nebo „The Sun Always Shines On T.V.“ mohly napovědět, že celková tvorba těchto hezounů nebude žádná sračka. Inteligentní skladby z roku 1993 a místy i rocková kytara. „Move to Memphis“ nebo „ Lie Down In Darkness“
KROKUS – Headhunter - švýcarské hard and heavy z roku 1983 a deska, která patří mezi nejslavnější. Jenže čas letí a zpěvák Marc Storace bude tento rok slavit už 67 let.
TWO – Voyeurs – rok 1997 a Rob Halford se přiznal, že není zas takový chlap jak si jeho věrní mysleli. U Judas Priest už nějaký ten rok nezpíval a vznikla tato industriální deska. Skalní příznivci metalového boha se křižovali, ale fanoušci např. Nine Inch Nails byli naopak potěšeni. Krásně skličující je poslední skladba „Bed Of Rust“
DURAN DURAN – Thank You – New Wave poprocková formace v období po konci své největší slávy vydala album cover verzí takových jmen jako Iggy Pop, Bob Dylan, Led Zeppelin, Lou Reed a další. Rok 1995 a např. „Ball Of Confusion“ nebo „I Wanna Take You Higher“.
FAITHLESS – To All New Arrivals – moji oblíbení elektronici, u kterých v oblasti taneční hudby neznám lepších zástupců. Album z roku 2006 sice patří k „labutím písním“ před přicházejícím rozpadem kapely, ale stále obsahuje pasáže, které mě dokážou rozkývat jak starý strom při vanutí Šrámkova „Stříbrného větru“ „Bombs“ nebo s The Cure spojená „Spiders, Crocodiles & Kryptonite“.
U2 – Boy- debut z roku 1980. Na americkém vydání není fotka malého chlapce, aby prý nedráždila pedofily. Skladby (zvláště ty svižnější) jsou na rozdíl od mnoha jiných prvotin už od první desky typické pro slavnou irskou čtveřici. Otvírák „I Will Follow“ nebo „Out Of Control“.
AC/DC – Powerage – nádhera z roku 1978. Album, které se u mne pere o první příčky v žebříčku alb kapely. Není zde slabých míst. Nahrávka je ostrá jako břitva a perfektně sedí k mé tvrdší polovině mého naturelu. Hlas floutka, kterému je úplně fuk jak to nakonec všechno dopadne je dokonalost sama. „Riff Raff“ a jsem hotovej.
IGGY POP – Brick By Brick – v roce 1990 se Iggy hodně vyklidnil a vznikla pokorná a melodická deska. Nahrávání se zúčastnili Slash a Duff McKagan (oba Guns n´Roses). Díky skladbě „Candy“ sklízejí dodnes úspěchy naše Tři sestry („Venda“). Skvělá je rozlučková „Livin´On The Edge Of The Night“.
DAN BÁRTA – Theyories – 2010 a album překopávek k jazzovému obrazu svému. Bárta ujížděl na The Police, AC/DC, Led Zeppelin a třeba The Cult. Všechno je v pohodě, ale té pohody je na tomto albu někdy až příliš. Dobře zpracovaný booklet.
RAMMSTEIN – Sehnzucht – dvojka z roku 1997 a hudba, která se na tebe valí jako tank a nic ho nemůže zastavit. Když se s tebou nechtějí párat, tak zařadí dvojku (Du Hast nebo Buck Dich), aby tě pak nechali na chvíli nadechnout u klavíru (Klavier) a nakonec tvoje rozdrcené kosti rozmetali po okolí (Kuss Mich).
ULTRAVOX – Rage In Eden – 1981 – druhá z jejich nejslavnější čtveřice desek (Vienna/Rage In Eden/Quartet/Lament). Při tehdejším náporu NOWBH (Nová vlna britského heavy metalu) byli tito zástupci také Nové vlny (ale romantismu) příjemným zpestřením. Midge Ure má hlas, který je nezaměnitelný a otevírá další trezory plné hudebních klenotů. „The Voice“ nebo „We Stand Alone“ nebo „Rage In Eden“.
RAZOR – Evil Invaders – 1985 – první zářez speedtrashové formace z Kanady tenkrát dobil i Československo. V osmdesátých letech se začínaly objevovat tvrdší odnože heavy metalu a když se tahle deska objevila v naší komunitě tak způsobila menší šok (větší byl, když Venom vydali Black Metal). Nářez od začátku do konce se zvukem jako Razor (žiletka). Milovníci rychlých kol – Carlo a McLaren vytvořili nadčasové fláky jako „Evil Invaders“, „Cut Throat“ nebo „Tortured Skull“
RUSH – Clocwork Angels – 2012 – zatím poslední studiová deska této nerozlučné trojice Lee/Lifeson/Peart. Mohutný zvuk basy a bicích pasuje toto album na nejhutnější a nejúdernější ze všech ostatních. Kapela tady v žádném případě nestárne spíš naopak. Výborná je mimo jiné „Headlong Flight“
CREED – Human Clay – dvojice muzikantů Scott Stapp a Mark Tremonti píší smutné songy, které nakonec vygradují v návaly zoufalství a vzteku. „Faceless Man“ je maso.
ULTRAVOX – Quartet – v dobách kdy jsem se hrdě hlásil k Nové vlně britského heavy metalu jsem měl i své tajné lásky, které se houpaly na vlnách novoromantismu. „Serenade“ nebo „ Visions In Blue“ – „…ashes of memories still aglow…“
WITCHERY – Witchkrieg – švédská pekelná jízda s hosty jako Kerry King (Slayer), Gary Holt (Exodus) nebo Andy LaRocque (King Diamond). Mám to teda na hraně, ale ty trashový kytary mě udržujou ve střehu.
ROBERT PLANT – Dreamland – písničkářské cover verze s orientálními prvky tak jak je mistr má rád. Dylanovská „One More Cup of Coffee“ mě vrátila zpět v čase kamsi k táboráku s refrénem „Ještě jedno kafe bych si dal …krucinál“ a úplně překopanou Hendrixovskou „Hey Joe“ bych naopak nepoznal.
ALICE COOPER – Hey Stoopid – vrcholný návrat Pána hororu v devadesátých letech. Hosté jako Ozzy, Steve Vai, Satriani a další. Zábavná „Feed My Frankeinstein“ a celkově hudebně pestré album.
BOZZIO LEVIN STEVENS – Situation Dangerous – instrumentální dílo plné rocku a jazzových postupů, které se prezentuje technickou zdatností všech třech muzikantů. Dvojka z roku 2000
TED NUGENT – Craveman – novější počin kytaristy, zpěváka a lovce velkých divokých zvířat, který se těšil největší slávě na přelomu 70. a 80. let. Deska z roku 2002 si ale nezasloužila válet se v Levných knihách za půl darma. „Rawdogs & Warhogs“.
SWANS – White Light From The Mouth Of Infinity – alternativní rock z počátku devadesátých let. Jeden z jejich komerčnějších počinů, který mne provázel studentskými léty. Hlavní dvojice Michael Gira + Jarboe. „Power and Sacrifice“
THE CURE – Bloodflowers – tato deska musí být oblíbená mezi sebevrahy. Pokud se někdo rozhodne např. skočit z mostu a pustí si u toho skladbu „Watching Me Fall“, tak není cesty zpět.
MIKE OLDFIELD – Tubular Bells – album, které se vymykalo ve své době. Rok 1973 a někdo si vydá dvě dvacetiminutové instrumentální skladby, které převážně prezentují zvuky jednotlivých druhů hudebních nástrojů. Celkově na mne album působí bohužel relaxačně, takže ho vždycky skoro půlku prodřímám.
THE JELLY JAM – The Jelly Jam – progresivní rock s prvky jazzu. Název nic neříkající, ale jména jako Ty Tabor (King´s X) nebo John Myung (Dream Theater) napovídají, že jde o velmi kvalitní materiál.
KMFDM – Attak – industriální KMFDM z roku 2002 nejsou tak přímočaří a nemají takový tah na branku jako jejich mladší kolegové Rammstein, ale o to jsou pestřejší a zajímavější (více elektronických zvuků a občas i ženský vokál)
TWISTED SISTER – Stay Hungry – klasika z roku 1984 se světovou odrhovačkou „We´re Not Gonna Take It“, kterou tenkrát hrály snad všechny zábavové kapely (např. verze „Véna pase bejky“). Za mě tedy spíše „Burn In Hell“ nebo „The Price“.
A-HA – Memorial Beach – neslavnější norská popová skupina, kterou jsem před 25 lety podcenil. Už tenkrát mně rádiové hity „Take On Me“ nebo „The Sun Always Shines On T.V.“ mohly napovědět, že celková tvorba těchto hezounů nebude žádná sračka. Inteligentní skladby z roku 1993 a místy i rocková kytara. „Move to Memphis“ nebo „ Lie Down In Darkness“
KROKUS – Headhunter - švýcarské hard and heavy z roku 1983 a deska, která patří mezi nejslavnější. Jenže čas letí a zpěvák Marc Storace bude tento rok slavit už 67 let.
TWO – Voyeurs – rok 1997 a Rob Halford se přiznal, že není zas takový chlap jak si jeho věrní mysleli. U Judas Priest už nějaký ten rok nezpíval a vznikla tato industriální deska. Skalní příznivci metalového boha se křižovali, ale fanoušci např. Nine Inch Nails byli naopak potěšeni. Krásně skličující je poslední skladba „Bed Of Rust“
DURAN DURAN – Thank You – New Wave poprocková formace v období po konci své největší slávy vydala album cover verzí takových jmen jako Iggy Pop, Bob Dylan, Led Zeppelin, Lou Reed a další. Rok 1995 a např. „Ball Of Confusion“ nebo „I Wanna Take You Higher“.
FAITHLESS – To All New Arrivals – moji oblíbení elektronici, u kterých v oblasti taneční hudby neznám lepších zástupců. Album z roku 2006 sice patří k „labutím písním“ před přicházejícím rozpadem kapely, ale stále obsahuje pasáže, které mě dokážou rozkývat jak starý strom při vanutí Šrámkova „Stříbrného větru“ „Bombs“ nebo s The Cure spojená „Spiders, Crocodiles & Kryptonite“.
U2 – Boy- debut z roku 1980. Na americkém vydání není fotka malého chlapce, aby prý nedráždila pedofily. Skladby (zvláště ty svižnější) jsou na rozdíl od mnoha jiných prvotin už od první desky typické pro slavnou irskou čtveřici. Otvírák „I Will Follow“ nebo „Out Of Control“.
AC/DC – Powerage – nádhera z roku 1978. Album, které se u mne pere o první příčky v žebříčku alb kapely. Není zde slabých míst. Nahrávka je ostrá jako břitva a perfektně sedí k mé tvrdší polovině mého naturelu. Hlas floutka, kterému je úplně fuk jak to nakonec všechno dopadne je dokonalost sama. „Riff Raff“ a jsem hotovej.
IGGY POP – Brick By Brick – v roce 1990 se Iggy hodně vyklidnil a vznikla pokorná a melodická deska. Nahrávání se zúčastnili Slash a Duff McKagan (oba Guns n´Roses). Díky skladbě „Candy“ sklízejí dodnes úspěchy naše Tři sestry („Venda“). Skvělá je rozlučková „Livin´On The Edge Of The Night“.
DAN BÁRTA – Theyories – 2010 a album překopávek k jazzovému obrazu svému. Bárta ujížděl na The Police, AC/DC, Led Zeppelin a třeba The Cult. Všechno je v pohodě, ale té pohody je na tomto albu někdy až příliš. Dobře zpracovaný booklet.
RAMMSTEIN – Sehnzucht – dvojka z roku 1997 a hudba, která se na tebe valí jako tank a nic ho nemůže zastavit. Když se s tebou nechtějí párat, tak zařadí dvojku (Du Hast nebo Buck Dich), aby tě pak nechali na chvíli nadechnout u klavíru (Klavier) a nakonec tvoje rozdrcené kosti rozmetali po okolí (Kuss Mich).
ULTRAVOX – Rage In Eden – 1981 – druhá z jejich nejslavnější čtveřice desek (Vienna/Rage In Eden/Quartet/Lament). Při tehdejším náporu NOWBH (Nová vlna britského heavy metalu) byli tito zástupci také Nové vlny (ale romantismu) příjemným zpestřením. Midge Ure má hlas, který je nezaměnitelný a otevírá další trezory plné hudebních klenotů. „The Voice“ nebo „We Stand Alone“ nebo „Rage In Eden“.
RAZOR – Evil Invaders – 1985 – první zářez speedtrashové formace z Kanady tenkrát dobil i Československo. V osmdesátých letech se začínaly objevovat tvrdší odnože heavy metalu a když se tahle deska objevila v naší komunitě tak způsobila menší šok (větší byl, když Venom vydali Black Metal). Nářez od začátku do konce se zvukem jako Razor (žiletka). Milovníci rychlých kol – Carlo a McLaren vytvořili nadčasové fláky jako „Evil Invaders“, „Cut Throat“ nebo „Tortured Skull“
RUSH – Clocwork Angels – 2012 – zatím poslední studiová deska této nerozlučné trojice Lee/Lifeson/Peart. Mohutný zvuk basy a bicích pasuje toto album na nejhutnější a nejúdernější ze všech ostatních. Kapela tady v žádném případě nestárne spíš naopak. Výborná je mimo jiné „Headlong Flight“
Re: NIN
NIN - skvelé. Jedno z najlepších vlákien, normálne sa každý mesiac teším a inšpirujem .
.
Re: NIN
Podle mě přínosnější vlákno než "Právě poslouchám". Především díky krátkým, zato velmi výstižným popisům, což může člověk objektivně zhodnotit když z té konkrétní várky třeba polovinu zná
Palec nahoru
Palec nahoru
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 hostů