NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ramones
Příspěvky: 1283
Registrován: 19 zář 2009 19:05
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od Ramones »

THE JELLY JAM – The Jelly Jam
RUSH – Clocwork Angels

Taktéž patří mezi mé oblíbené kousky *thumbs up*

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

DUBEN 2019

ALICE COOPER – Trash – 1989 a trefa do černého. Spousta hostů (Lukather, Sambora, Perry a mnoho dalších) a návrat na velkou scénu. Dostatečně tvrdé a melodické albu jak si doba žádala. Z dnešního hlediska na heavy rock výborný zvuk. Za mě top songy „Bed Of Nails“ a „Hell Is Living Without You“.

SEAL – System – 2007 – skvělý otvírák „If It´s In My Mind, It´s On My Face“ postupně rozhýbe toto vesměs taneční album. Elektronické hudební plochy otevírají svou náruč, která unáší tančícího posluchače prostorem, zvláště když se k hudebnímu prožitku přidá výhled z oken na sluncem osvětlenou krajinu. „Loaded“

SEX PISTOLS – Never Mind The Bollocks …rok 1977 a Bozi punku se ukázali světu. Anglický důchodce se při zaslechnutí jen úryvku z jejich repertoáru křižoval, aby se s nimi nemusel nikdy setkat. Tahle deska je sice ukrutně zmedializovaná, ale musím říct, že bych nečekal, že banda takových problémových týpků „Problems“ stvoří celkem slušnou desku, která má i dneska co říct (nejen svým ne/věřícím) „E.M.I.“

BOSTON – Boston – 1976 – americká partička kolem Toma Scholze vytvořila prvotinu, která šla doslova na dračku. Melodicky chytlavé a zároveň chlapácké album se střípky progrese, kterému vévodí mistrovský kousek „More Than A Feeling“. A třeba svižná rock n´ rollová skladba „Smokin´“ zaujme podobnou kytarovou linkou jakou lze slyšet u ZZ Top.

DREAM THEATER – Metropolis, Pt.2: Scenes From A Memory – 1999 – na této nahrávce se poprvé objevuje klávesák Jordan Rudess, který nahradil Dereka Sheriniana a borci po předchozím albu přitvrdili. Lehký rozjezd a poté přichází úderná nakládačka plná skvělých rifů. Zajímavá je např. orientálně laděná „Home“, ve které je podobný kytarový rif jako ve skladbě „Forty Six & 2“ od Tool.

DANIEL LANDA – Best Of 2 – u Landy bych ty starší řadovky neocenil, tak proto výběr. Na druhou stranu tenhle „kouzelník Žito“ dokáže vykouzlit songy, které mě dostanou. Po zádech mrazivá „Ona“ nebo dojemná „Tajemství“ a to zklamání ve „Vltavě“ je prostě uvěřitelné. Celkově je nahrávka zvukově OK.

DEEP PURPLE – Who Do We Think We Are – 1973 – poslední album v klasické sestavě. Na výběrech či koncertech se objevuje pouze skladba „Woman From Tokyo“, ale to neznamená, že ostatní je odpad. U takové „Rat Bat Blue“ ozubená kolečka stroje DP dokonale zapadají do sebe v typickém rytmu kapely, aby je posléze rozběhlo a rozkutálelo divoké Lordovo klávesové sólo a poté se zase vše dokonale spojilo a stroj dokončil bezchybně své dílo. Bluesmeni si šmáknou u takové „Place In Line“.

EMERSON, LAKE & PALMER – Tarkus – druhé album z roku 1971. Obal s pásovcem v podobě tanku s klokaní hlavou napovídá, že nepůjde o nějaké jednoduché a laciné písničky. Nahrávka je zcela v režii geniálního klávesisty Keitha Emersona, který na svém speciálně upraveném Moog systému vytváří různorodé hudební sci-fi scény, aby se na konci mohl soustředěný posluchač uvolnit a odreagovat u rock n´rollové „Are You Ready Eddy?“

MIKE OLDFIELD – Crisis – 1983 – po deseti letech vydal teprve 27 letý Oldfield už své osmé album a možná nejlepší. Tímto materiálem zaujal širokou základnu posluchačů různých stylů. Nesmrtelnou „Shadow On The Wall“ s hlasem Rogera Chapmana uznávají dodnes i Heavy metalisti. Yesáci zase můžou slyšet Jona Andersona ve „Foreign Affair“ a zastánce středního proudu potěší např. „Moonlight Shadow“ s hlasem Maggie Reilly. Když k tomu přičtu zkušeného studiového bubeníka Simona Philipse tak si většina hudebních fandů přijde na své.

T.A.S.S. – Maniafesto – 1994 – americko německé industriální trio staví na podobných hudebních základech jako např. KMFDM. Tvrdé elektronické zvuky podpořené kytarou, na kterou si tady zahrál jako host ve velmi dobré skladbě „Seven Deadly Sins“ Waldemar Sorychta. Předělávku své vlastní skladby „California Über Alles“ (Dead Kennedys) si zase odzpíval sám Jello Biafra.

MOONSPELL – Sin/Pecado – 1998 – banda z portugalska nahrála album, na kterém se nebála použít samply a syntenzátory. Deska není tak metalově zatažená jako předchozí Irreligious. Je vzdušnější a zábavnější aniž by ztratilo na dramatičnosti. Ve své době a ve svém stylu moderní album, které u mě reprezentuje skladba „EuroticA“.

OZZY OSBOURNE – Blizzard Of Ozz – psal se rok 1980 a sabbatisti nevěděli kam dřív skočit. Ozzy se odešel vzpamatovat a nahrál svůj první sólový počin s geniálním Randy Rhoadsem a naproti tomu se BS pod praporem Iommiho vytasili se superdeskou Heaven And Hell. Ozzy se tady hodně snažil a vznikly songy jako „Crazy Train“ , „Mr. Crowley“ a za mě třeba „Revelation (Mother Earth)“ s krásným vygradováním a plynulým přechodem ve „Steal Away (The Night)“.

KING´S X – King´s X – 1992 – tyhle nenápadné amíky mám rád, protože dokáží z obyčejných rockových písniček vytvořit hudební (minimálně) polodrahokamy. Žádné hity či nosné rify, ale jen přidaná hodnota ve formě hráčského umění a invence. Správně zvolený start „The World Around Me“ a pak už si jen souhlasně pokyvuju až do konce. Vše umocňuje chlapský sound s dostatečně definovaným spodkem.

MOTÖRHEAD – Bastards – 1993 – mé nejoblíbenější porevoluční album od Motorové hlavy. Lemmy tady má dva kytaristy a spoustu nápadů. Za všechny našlápnutá „I Am The Sword“ nebo ve středním tempu s hitovým ambicemi „Born To Rise Hell“ a pak pozor – Lemmyho ploužák nejploužákovatější emotivně pedofilní „Don´t Let Daddy Kiss Me“. A to je (jak by řekl teenager) fakt hustý!

KISS – Carnival Of Souls – 1997 – nevím nakolik ovlivnila sound kapely přítomnost kytaristy Bruce Kulicka (hrál na pěti albech), ale tohle album patří asi k těm nejzemitějším. Podladěné kytary s někdy až noise rockovým zvukem „zastraší“ nejednoho kovaného fanouška této mega skupiny. Toto karnevalové období bez masek mi naprosto vyhovuje. „I Will Be There“ nebo „Jungle“.

PINK FLOYD – A Momentary Lapse Of Reason - 1987 – připlouvající loďka přináší komerčně velice úspěšné album z konce tvůrčího období PF. Těžko říct, co tomu tenkrát říkal obtížně uchopitelný Syd Barrett, ale na této desce „s postelemi“ musím uznale přikyvovat u takových songů jako je např. až hrůzu nahánějící „Dogs Of War“ nebo dojemně nostalgická „Yet Another Movie“ a celé představení pak uzavírá „Sorrow“, kde zvuk kytary připomínající lodní sirénu zavelí k odjezdu a parník PF pomalu odšlape kamsi do dáli na další štaci.

NINE INCH NAILS – Year Zero – 2007 – Trent Reznor je ideálním umělcem pro ty, kteří nemají vyhraněný styl a jsou připraveni překračovat hudební hranice. Na této desce se snoubí jemnost a agresivita podobně jako na starší „Downward Spiral“. Nastartovanou melodičnost a pohodu si po celou dobu udrží snad jen „The Good Soldier“. A třeba v podobně přehledné „The Great Destroyer“ však v závěru nečekaně nastoupí splašená elektronická kladiva, aby nepřipravenému účastníku tohoto představení provedly lobotomii mozku. Pro psychicky labilního posluchače tato deska opravdu není.

KARNIVOOL – Sound Awake – dvojka z roku 2009 a jako milovník Tool jsem musel na tuhle partu z Austrálie narazit. Inspirace američanů je evidentní. Dobrá deska, ale originál je o něco hutnější, temnější a s lepším timingem. Tool jsou prostě více cool. Typická je „New Day“ nebo prorocky plynoucí „All I Know“.

LVMEN – Mitgefangen Mitgehangen – 2017 – zatím poslední výtvor jedné z mých nejoblíbenějších kapel křižujících ve vodách hardcore na české nezávislé scéně. Hlas Miroslava Krobota nastartuje opakované kytarové rify se změny temp, které se valí z beden jako tsunami. Minimum zpěvu, občasné výkřiky a úryvky z filmů pro doplnění atmosféry, která se prolíná vesmírem. Pěkně rozjetá je třeba skladba „XXV“.

HALFORD – Resurrection – 2000 – když Halford zjistil, že je lepší Metalovým Bohem býti, tak přišlo Vzkříšení. Od začátku má frontman našlápnuto jakoby chtěl dohonit to, co dosud zameškal. Sólovka má obsahově velmi silný potenciál, a když bych si domyslel typická kytarová sóla Tipton/Downing, tak toto album mohlo klidně vzniknout pod hlavičkou Judas Priest (a to by teprve skalní fans jásali). Tvrdě a nekompromisně odpíchnutá „Made In Hell“, krásně mělodický doják s rozjezdem „Silent Creams“, rozštěkaný duet s Bruce Dickinsonem „The One You Love To Hate“ nebo kytara evokující drtičku v „Drive“.

BILLY IDOL – Happy Holidays – 2006 – drsňák s punkovým přístupem chtěl světu ukázat, že jeho rebelské srdce je zároveň velmi citlivé a zvláště o Vánocích. Nazpíval tedy 17 vánočních písní a chtěl nám a hlavně asi sobě udělat radost. Ovšem z těchto verzí nelze vánoční atmosféru vykopat ani krumpáčem. Billy to myslel možná dobře, ale tentokrát měl zůstat u svého „fuckrocku“, který mu skvěle padne. Poslouchat se dá snad jen tradicionál „God Rest Ye, Merry Gentlemen“ a rock n´rollová „Run Rudolph Run“. Naopak katastrofální je Tichá noc „Silent Night“. Cédo není běžně k mání, ale to nevadí, protože si jej koupí jen Billy Idol´s Ultras jako jsem já.

THE CRANBERRIES – No Need To Argue – 1994 – v pořadí druhá a nejznámější deska irské kapely, kterou přivedla na výsluní hudební scény díky svému hlasu zpěvačka Dolores O´Riordan (budiž jí země lehká). Z rockového písničkaření tady vyzařuje velká vážnost a pokora, která nutí posluchače k zamyšlení. Všechno nakonec uzavírá titulní „No Need To Argue“ jako modlitba za celý znesvářený svět. Album také obsahuje dnes už hodně ohranou „Zombie“.

MADONNA – Confessions On A Dance Floor – 2005 – pro mne Madonnin vrchol v tomto tisíciletí. Asi nejlepší popová hvězda současnosti si půjčila pasáž od nejlepší popové kapely minulosti ABBY, aby skladbou „Hung Up“ roztančila celý svět, který se zastaví až po odcvaknutí CD přehrávače na konci alba. Všechny skladby se vznáší v mracích podobně jako kdysi na albu Ray Of Light. Jediná skladba sestoupí na Zemi a tou je „I Love New York“, která se (škoda, že jen v koncetní podobě) změní na rockovou. Madonna zde vlastnoručně použije kytarový rif, který jí musel poradit sám Iggy Pop.

SCORPIONS – Lonesome Crow – prvotina z roku 1972 kde exceluje především mladší z bratrů Schenkerových, teprve 16letý kytarista Michael. K písni „I´m Goin´ Mad“ lze najít i klip, na kterém je zpěvák Klaus Maine k nepoznání. Pro současné vyznavače novodobého Scorpions soundu to sice není, ale milovníci raných sedmdesátek si přijdou na své. Na svou dobu velmi dobře technicky zahrané album. Krásná gradace na konci v „In Search Of The Piece Of Mind“.
duben19.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

KVĚTEN 2019

LED ZEPPELIN – Houses Of The Holy – 1973 – po veleslavné LZ – IV bylo těžké vydat něco lepšího. Houses lepší asi není, ale v mnohém předchozímu albu konkuruje. Skladby jako např. rozvážná „Rain Song“ nebo tajuplná „No Quarter“ se nedají zapomenout.

FAITHLESS – Reverence – 1996 – v Londýně se představila elektronická partička, která smotala trip/hop, house a dance music a progresivně nastoupila do kolotoče hudebního světa. Dle mého jediná kapela svého druhu, která dokázala (a snad ještě někdy dokáže) vyprodat roztančit ty největší světové haly. Doporučuji DVD „Live At Alexandra Palace“. Chytře rozbalené jsou „Insomnia“ a „Salva Mea“.

ANATHEMA – Alternative 4 – 1998 – mé nejoblíbenější album z období, kdy kapela zjemnila sound. Akustická kytara se prolíná s elektrickou. Jemné pasáže se střídají s tvrdšími, tesklivé melodie a navíc na tomto vydání z roku 2003 jsou tři bonusy od Pink Floyd a jeden od Bad Religion. Velmi emotivní deska.

AC/DC – Flick Of The Switch – 1983 – šuplíková deska s Brianem Johnsonem. Opatrný začátek a pak skladby vesměs ve volnějším tempu. Ne, že by byly špatné, ale slušel by jim větší drive a jiskra. Rozpálí to jen „Landslide“ a závěrečná „Brain Shake“. Jako nedokonalý angličtinář (viz název desky) jsem dlouhá léta přemýšlel, proč a na co Angus na obalu staví ten komín  1. remaster u ATCO je pro mne dostatečně vyhovující.

KINGDOM COME – Bad Image – 1993 – čtvrté album německé hard and heavy kapely, která je díky zabarvení hlasu Lennyho Wolfa spojována s Led Zeppelin. Mysticky laděné songy a Wolfův zpěv vyzdvihuje toto dílo z průměrnosti.
„Fake Believer“ nebo pěkná basa v „Glove Of Stone“.

RAINBOW – Ritchie Blackmore´s Rainbow – 1975 – Dio s Blackmorem stvořili novou kapelu, jejíž slavné dny měly teprve přijít. Přesto deska obsahuje velmi slušné songy jako „Man On The Silver Mountain“ nebo vzpomínkové „Catch The Rainbow“ a „The Temple Of The King“.

ANNIE LENNOX – Medusa – 1995 – druhá sólová deska. Hlas Aničky Lenoxů má tajemnou sametovou hloubku a to já rád. Bývalá členka Eurythmics vydala album coverů od Neil Younga, The Clash, Boba Marleyho nebo Paul Simona. Za mne třeba „Take Me To The River“ nebo „Train In Vain“.

KING´S X – Dogman – 1994 – žádné laciné postupy a zapamatovatelné melodie. Album bych stylově popsal jako art-hard rockové. Hudba zní jak ze staré školy a vytváří dílko, které se jen tak neoposlouchá. Výjimku zaujímá pomalá „Flies And Blue Skies“ (ta se zase vznáší někde nad zemí) a album uzavírá syrová Hendrixovská „Manic Depression“. A na veškerou muziku stačí v tomto případě jen kytara se zpěvem, basa a bicí

STEVE ROTHERY – The Ghosts Of Pripyat – 2014 – kytarista Marillion vydal album, které je vzpomínkou na černobylskou havárii. Dlouhé instrumentální výjevy bych přirovnal k ochutnávce vína odrůdy Porcupine-Floyd se záblesky tónů Rea. Hosté Steve Hackett a Steven Wilson. Přestože je album bez zpěvu, tak rozhodně nenudí a Rotherymu se tady ty Pripjaťské duchy povedlo vyvolat. „White Pass“ nebo „The Ghosts Of Pripyat“.

W.A.S.P. – K.F.D. – 1997 – hlas Blackie Lawlesse mám pod kůží a i na tomto albu se zpěvák dostatečně vyřádil. Nahrávka zní trochu elektronicky a experimentálně, takže na nějakých aparátech bude ten bzučivější zvuk možná vadit. Skladby samotné jsou ale zajímavé a chytlavé. „The End“ od The Doors připomíná „Kill You Pretty Face“ a další perly jsou např. „Kill-A-Head“ nebo parádně vyřvaná „U“.

NINE INCH NAILS – Further Down The Spiral – 1995 – album remixů písní z předchozího alba, kterým Trent Reznor dává nový rozměr a některé songy jsou mi dokonce bližší než původní verze. Industriální nálož obsahuje „Hurt“ ze živáku a pod kůži se zadírá „Heresy“ nebo rytmická „Ruiner“.

GENTLE GIANT – Gentle Giant – 1970 – první představení zástupců prog-rocku 70. let. Něžný obr vytváří velkou hudbu jako je on sám, která je zároveň lehká, křehká a velmi inteligentní. Zvukově velmi příjemné album a když už se Velikán v mezihrách rozvášní, tak se zase po chvíli vrátí do pohody, aby posluchače pohoupal jako své stvořitele na obalu desky.„Funny Ways“ nebo „Nothing At All“.

KILLING JOKE – Hosannas From The Basements Of Hell – 2006 – Jaz Coleman, u nás známý spoluprací s Čechomorem je šílenec. Praví fanoušci Čechomoru tohle dát prostě nemůžou. Tohle album je jedna velká apokalypsa. Agresivní alternativní rock navozuje představy pod slovy – zkáza, utrpení, zrůdy a Bůh, který s tím nic nesvede. Všechny skladby jsou jdoucí na smrt a cestu ukazující je „Invocation“ nebo „The Lightbringer“. Poslední skladba „Gratitude“ jen potvrzuje, že s tím nešlo vůbec nic dělat. Naštěstí nejsem pravý fanoušek Čechomoru :D

JIŘÍ SCHELINGER – Holubí dům – 1997 – nahrávky ze singlů a LP 73 – 76. Sakra tohohle chlapa je škoda. Takovej hlas byl pro rockery v časech oněch perlou naší hudební scény. I dneska mají co říct songy např. „S pomocí přátel“, předělávka Sabbatů „Báječní muži“ nebo „Formule“ ve stylu Deep Purple a až slza by skápla u romantické „Léto s tebou“. Dokonce ani písně úplatné tehdejšímu režimu – „Evženie“ atd. mi v Schelingerovo podání nevadí. Překvapil mě velmi dobrý zvuk nově remasterovaných skladeb.

FILTER – Short Bus – 1995 – prvotina kapely Richarda Patricka, který dříve působil v Nine Inch Nails a tady je ta zkušenost bezpochyby slyšet. Album plné energie, industriálních kytar a vygradovaných refrénů. Co všechno se tu může stát napoví hned na úvod skvělý otvírák „Hey Man, Nice Shot“.

VOIVOD – The Outer Limits – 1993 – vesmírná loď Voivod se toulá vesmírem už 35 let. Technický heavy metal, který je ozdoben občasnou disharmonií a půltóny, a proto je zajímavý a nikdy neomrzí. Kanadská trojice specialistů počítá se setkáním s mimozemšťany, tak svou loď neustále zdokonalují novými technickými prvky. „Fix My Heart“ nebo obrovská 17minutová „Jack Luminous“. Zvuková nahrávka na jedničku.

TIDES FROM NEBULA – Safehaven – 2019 – atmosférický post-rock z Varšavy. Třetí studiová deska opět bez vokálu a znovu namířená na ty, kteří rádi v myšlenkách létají v oblacích. Obrovské plochy kytar a syntenzátorů plavou nad námi až tam, kde se začíná stmívat před přechodem do samotného vesmíru. Na Onen svět mě posílá „The Lifter“, varování vyšle „We Are The Mirror“ a na cestu zpátky na Zemi mě doprovodí „Home“ Průser je ale ten, že tuhle emotivní nádheru ve studiu totálně přeřvali!

PAIN – Nothing Remains The Same – 2002 – projekt frontmana Hypocrisy, na kterém si téměř vše vyrábí sám. Skladby jsou provedené v tanečním rytmu za podpory řezavých kytar. Stylově bych to nazval třeba Metal-dance a Peter Tägtgren v sobě nezapře popové kořeny. Ostatně vše se odehrává ve Švédsku, takže ABBA tenkrát nemohla být daleko. Dávám tady přednost těm roztočeným songům jako „Save Me“ nebo báječná předělávka od The Beatles „Eleanor Rigby“. Příjemně pulsující basa je v bonusové „Hate Me“ a při poslechu „Liar“ mně naskočili američtí Ministry.

DANZIG – Danzig – 1988 – bývalý zpěvák hardcorových The Misfits měl potřebu dělat tvrdý a přímočarý rock jako je on sám. Skupina Samhain ještě nebyla to pravé, tak založil sám sebe. A hned první deska se povedla. Hard rockové fláky s jasně definovatelnými nástroji, které precizně šlapou a valí se dopředu. Baví mě bluesová „She Rides“, klipová „Mother“ nebo energická „The Hunter“.

OLYMPIC – Ulice – 1981 – jedno z pouhých tří alb ansámblu Petra Jandy, které na mne funguje. Koncepční výtvor o mezilidských vztazích s dostatečně tvrdým zvukem, aby uspokojil standardního rockera ve své době. S odstupem času i cajdák „Okno mé lásky“ je velice kvalitní věc. Na druhou stranu se vymyká skvělá, až alternativní „Černá mše za nukleárního boha“ a ruka posluchače automatický sjíždí imaginární kytaru u rifu v „Každý den“. Původní vydání bez bonusů zní velmi dobře.

PATTI SMITH – Wave – 1979 – čtvrté album rebelky na New York/Punk/Wave scéně. Na kytaru hraje náš zástupce Ivan Král. Obsahově víceméně průměrné skladby, až na jednu – „Dancing Barefoot“ – Králova píseň, kterou Patti zařadila na tuto desku. A je to fakt pecka. Býti indiánem, který v Mayovkách dokáže mistrně skrývat své emoce, tak se u této skladby neudržím a vyletí ze mne ne jednou, ale spíše dvakrát „Uf, Uf !!“. A v závěrečné „Wave“ jako bych slyšel hrát na klavír Filipa Topola (Psí vojáci).

SYNKOPY – Sluneční hodiny – 1981 – špička československého artrocku. Oldřich Veselý a textař Pavel Vrba se blýskli dramatickými kompozicemi, ve kterých hrály prim hlavně syntenzátory (tenkrát bez baskytaristy). Nejpůsobivější se mi jeví „Jsi nádherně pravěká“, „Černý racek“ a „Toulka je oblá“.

ANNE CLARK – To Love And To Be Loved – 1995 – alternativní elektronické album. Hlavní protagonistka je především básnířka a tak se ve skladbách spíše mluví nežli zpívá. Citlivě naprogramované melodické linky svádí k meditaci a snění v nadpřirozenu. „Dream Made Real“ nebo nádherně nekonečná „ Virtuality“

THE MISSION – Masque – 1991 – starý gotický rocker Wayne Hussey kdysi přenechal The Sisters Of Mercy Andrew Aldritchovi a na rozdíl od něho si muzikantskou dráhu dodnes užívá. Album je zajímavé a zábavné mimo jiné i díky rozmanitým hudebním nástrojům. V jednotlivých skladbách je slyšet harmonika, klavír, irské housle nebo v téměř popové „You Make Me Breathe“ třeba saxofon. „Never Again“ nebo nebezpečí hlásající „Spider And The Fly“.
Přílohy
KVĚTEN 19.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Další tři mezery v "difusoru" za poslechovým místem vyplnili - Ozzy Osbourne, Debbie Harry a Yngwie Malmsteen.
Přílohy
Ozzy.JPG
Debbie Harry.JPG
Yngwie Malmsteen.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

OPERATION: MINDCRIME – The Key – 2015 – Geoff Tate odešel z Queensrÿche a vzal si sebou alespoň název z nejúspěšnějšího alba, po kterém pojmenoval svůj nový projekt. Muzikantů je na fotu v bookletu celkem sedm a mezi nimi např. basák Dave Ellefson (Megadeth) nebo bubeník Simon Wright (AC/DC). Songy jsou stále progresivní a neztrácejí na razanci. Zpěvák zde šetří ve výškách svým až afektovaným hlasem, což mi vyhovuje. „Re-inventing The Future“ nebo „ Life Or Death?“.

AC/DC – Dirty Deeds Done Dirt Cheap – 1976 – počátky kapely ještě s basákem Mark Evansem a samozřejmě s nesmrtelným Bon Scottem. Skladby jsou nedbale elegantní a pouze při poslechu tohoto jediného alba se nachtěná partnerka toužící po tanečním objetí u ploužáku dočká, když si počká na houpavou bluesovku „Ride On“. Dále je zde ke slyšení např. spolehlivý dvourychlostní kolovrátek „ Ain´t No Fun“ nebo na závěr výbušná „Squealer“.

JANE´S ADDICTION – Strays – 2003 – dva hlavní pilíře skupiny extravagantní zpěvák Perry Farrelll a kytarista Dave Navarro vytvořili dílo dnes sice už přes patnáct let staré, ale které se tváří jako by ho nahráli včera. Alternativní rock s prvky funky je tak čerstvý, barevný a svěží jako ovocný narozeninový dort mé dcery. Songy „ Strays“ nebo dravá „The Riches“.

TEARS FOR FEARS – The Seeds Of Love – 1989 – třetí kousek a dnes už legendární New Wave duo Roland Orzabal a Kurt Smith. Pěkná práce s bicími (hraje Phil Collins a Manu Katché), čitelná basa vše podpírá a zazní i důrazná kytara tak jak to umí třeba Floydi. Nahrávka mi připomněla obecně klidnější Simple Red, ovšem kterým dal Redbull křídla. „Standing On The Corner Of The Third World“ nebo utíkající „ Year Of The Knife“.

PROPELLERHEADS – Decksandrumsandrockandroll – 1998 – dva britští týpci Alex Gifford a Will White natočili pouze toto jediné dlouhohrající album. Plně elektronická a převážně instrumentální záležitost ve stylu breakbeatu a triphopu. Skladby jsou dynamické (podobně jako The Prodigy) se silným spodkem a mají nekompromisní tah na bránu. Parádní je bonusová artistická „Crash!“ a majstrštyk je filmová James Bondovská „On Her Majesty´s Secret Service“, která mě při zesílení volume doprava napěchovala do sedačky.

MICHAEL JACKSON – Bad – 1987 – druhé nejlepší album (po nepřekonatelném Thriller) popového krále. Skladby mají perfektní rytmiku a časování. Zvukově pestré aranže písní zní na původním vydání velmi příjemně. Obsahuje klenoty jako vzdálenou Afrikou vonící „Liberian Girl“ nebo hříšná „Dirty Diana“, kde na kytaru hraje Steve Stevens (Billy Idol) či s vyšším tlakem pumpující „Smooth Criminal“.

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE – Retropicture – 2005 – živé dvojalbum, které je průřezem části Bártovy tvorby přetransformované do současného stylu. Celý koktejl písní je namíchaný pro fanouška s jazzovým srdcem a na mne je tohle stejnorodé představení přeci jen trochu dlouhé. Má oblíbená „Tábory šestek“ je povedenější ve studiové podobě a žádná jiná skladba vyloženě nevyniká. Navíc mi rve uši Bártovo samochvalné provolávání: „To je píseň!“

ARAKAIN – 15 Vol. 1 – 2012 – výběr nejvýraznější české heavy metalové kapely osmdesátých let. Obsahuje skladby od roku 1983 až 1998. Máničky Brichtu a spol milovali, protože měli šanci na ně (hlavně v Praze na Barče) narazit. Imaginární kytary svištěly u takových vypalovaček jako „M jako Metal“, „Rebel“ nebo slayerovská „Pán bouře“. A proč je taková „Ukolébavka“ tak trochu zvláštní a příjemně chytlavá? Pusťte si skladbu „Orion“ od Metallica a je to jasné.

RIVERSIDE – Second Life Syndrome – 2005 – dvojka od polských progressivních rockerů. Inspirace Pink Floyd je evidentní. Rozsáhlé hudební plochy, instrumentální vyhrávky s říznou kytarou. Frontman Marius Duda je v tomto oboru velice přesvědčivý. Vymakaná skoro 16 minut dlouhá „Second Life Syndrome“ nebo závěrečná „Before“.

LARD – 70´s Rock Must Die – 2000 – Jello Biafra a střelci z Ministry vydali maxisingl se třemi skladbami. Titulní skladba paroduje rock 70. let (mně to nejvíc připomnělo začátky švýcarských Krokus), druhá zní jako Ministry a třetí se tváří jako by vyjela ze stáje Dead Kennedy´s.

KATAPULT – 2006 – 1980 – vzpomínková deska, která ač má v názvu 2006 byla tenkrát velice aktuální. My náctiletí se v ní našli, a proto se mezi tím daleko kvalitnějším materiálem, který už byl také více méně k dispozici, nedala přehlédnout. Dodnes v éteru zní naivně prorocká „Až…“ nebo mezi dětstvím a dospělostí balancující „Dvě růže krepový“, harmonika, která volá po neopětující lásce v „Jsi křehká“ a asi nejslavnější a u táborových ohňů hrající „Vojín XY hlásí příchod“.

TYPE O NEGATIVE – Life Is Killing Me – 2003 – šesté album partičky z Brooklynu. Zpěvák a basista Peter Steele svým zvláštně zabarveným hlubokým hlasem poukazuje na přítomnost temných sil. Nabroušené a podladěné kytary vysílají odkaz na Black Sabbath, takže je jasné, že pro nějaké „andělské songy“ zde není místa. Já tady dávám přednost spíše těm songům, které více odsejpají jako „I Don´t Wanna Be Me“, „I Like Goils“ nebo „Angry Inch“. Na druhou stranu skvěle a rozvážně odkráčí do hlubin temnot „Anesthesia“.

JETHRO TULL – Aqualung – 1971 – Mohykáni folkrocku a jejich zlatá deska. Steven Wilson si pohrál se zvukem a díky tomu je dle mého nahrávka více přístupnější ne úplně zarytým fanouškům Jethro jako jsem já. Má to šťávu a drajv a na to, že jsem ve folku značně mimo, tak tomuto dílu tleskám. Obsahuje trumfy jako „Aqualung“, „Cross Eyed Mary“ – znal jsem dříve z béčkového singlu od Iron Maiden, další je „Wind Up“ a želízkem v ohni je „Locomotive Breath“.

ROBERT PLANT – Manic Nirvana – 1990 – pátá sólovka hlasu Led Zeppelin brouzdá z části ve vodách hard rocku (jak si doba zřejmě žádala), ale Plant za včasu vše koordinuje a osvěžuje skladby dalšími styly. V „Nirvana“ je slyšet doprovodná kytara jakou používají třeba U2, „Liars Dance“ mi připomněla Led Zeppelin a v závěrečné, až monumentální „Watching You“ si zpěvák neodpustí odkazy na svůj oblíbený orient. Povedená deska se zvukem, kterému dnes provolávám slávu.

B.B. KING & ERIC CLAPTON – Riding With The King – 2000 – čistě bluesové album, kde si hlavní protagonisté vzdávají vzájemně poctu. K dispozici je mimo jiné i skvělý levoruký kytarista a autor dvou písní na tomto albu Doyle Bramhall II (Roger Waters). Bluesové vyznání je zde představeno jednak se starým zvukem (tak jak je zvyklý Král) a v novém oblečku, tak jak to umí Clapton. Já mám raději ten pokrok, takže za mě Bramhallova „Marry You“ a „I Wanna Be“ a pak je skvělá „Hold On I´m Commig (u nás lze najít na černobílém klipu s Michalem Prokopem).

A PERFECT CIRCLE – Thirteenth Step – 2003 – tak tohle album patří do první desítky mých Nej. O něco jemnější než domovská kapela Jamese Maynarda Tool, ale o to emotivnější. Hned od začátku jde nahrávka pořádně od spodu, takže nám „dolňákům“ srdce plesá. Nemá cenu zde vyzdvihovat jednotlivé skladby a až jednou bude má duše poletovat ve vesmíru, nebudu se vůbec zlobit, když se rozplyne v tónech první poloviny tohoto alba.

IAMX – Live In Warsaw – 2008 – živák kapely hrající alternativní elektronický rock. Vše se točí kolem charismatického hlasu zpěváka Chrise Cornera, který se svým ansámblem k nám už několikrát zavítal. Jemný hlas s vysokým výškovým rozsahem vytváří v kombinaci s ostřejšími hudebními pasážemi zajímavé kompozice. Úderná „The Alternative“ nebo depešácká „Mercy“ či mašírující „Song Of Imaginary Beings“

HANTA – Prachy – 2016 – česká předkapela Phila Rudda (AC/DC) rozdávala na této akci svoje cédo, které si našlo místo v mé sbírce. Frontman Květoslav Vomáčka svým hlasem připomíná Aleše Brichtu ve starých Arakain. Trashová nadílka je sice dost jednotvárná, ale album je dobře nazvučené a příjemně se poslouchá. Z rytmu vybočuje pomalejší „Strach“.

THE JESUS AND MARY CHAIN – Honey´s Dead – 1992 – čtvrtá deska kapely, která hraje obecně alternativní rock. Já v něm slyším poctivé základy undergroundu a dokážu si představit, že takhle by mohli hrát v devadesátých letech třeba zrovna Velveti. Další kapela, která hrála na podobné vlně byli Primal Scream. Album mixoval známý producent Alan Moulder. Mou oblíbenou je otvírák „Reverence“
ČERVEN 2019.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Tak konečně po roce a 3 měsících od objednání dorazila americká čtyřka Mötley Crüe z období alba "Shout At The Devil"
Mötley Crüe.JPG

WaVe_99
Příspěvky: 309
Registrován: 18 lis 2010 12:56
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od WaVe_99 »

Moc, moc dobry vyber muziky a to o Thirteenth Step podepisuji :-)

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ČERVENEC

JUNO REACTOR – Shango – 2000 – pátá záležitost skladatele, kytaristy a klávesisty Bena Watkinse. Album je postaveno na atmosférické experimentální world music. Filmová hudba se šíří napříč planetou a minulost se prolíná s budoucností za doprovodu tanečních rytmů a zvuků z vesmíru. Brány Země otevírá kytarově flamengovská „Pistolero“ a vyslané poselství uzavírá za záchranu deštných pralesů volající „Song For Ancestors“.

JIMMY SOMERVILLE – The Singles Collection 1984/1990 – ty nejlepší vyhrávky osmdesátých let z domovských kapel Bronski Beat a The Communards. Zpěvák s nezaměnitelným vysoko posazeným hlasem, u kterého jde většina „chlapáků“ do vývrtky je sice homosexuál, ale jeho vkusně vykonstruované melodické linky a předělávky (Bee Gees, Dona Summer a další) dokáží i dnes vyvolat vítané emoce. Výborná je třeba „Smalltown Boy“ a také „I Feel Love/Johnny Remember Me“ nebo „Disenchanted“.

QUEENSRŸCHE – Q2k – 1999 – nevím proč má toto album na www.allmusic.com jenom 3 hvězdičky, ale já ho mám ve svém žebříčku v první trojce. V nabídce jsou volnější tempa a skvělé nápadité skladby, které chytají za srdce a zároveň jsou dostatečně heavy. Bolestně ponurá atmosféra, kterou toto album disponuje mi dělá velice dobře. „Sacred Ground“, Liquid Sky nebo zahloubaná s úžasnou kytarovou linkou v refrénu „ The Right Side Of My Mind“.

PATTI SMITH – Twelve – 2007 – dvanáct coververzí představitelky New York punkové scény 70. let. Patti je už sice babizna, ale hlas je to hlavní a ten je plný energie a jistoty. Své zamilované songy měla naposlouchané už dávno a tady po letech se odhodlala je zpracovat podle svého. Je tu k mání např. Hendrix, Stouni, Dylan, Beatles a další hvězdy. Za mě třeba rock ´n´ rollová „Gimme Shelter“ nebo houpavá „Soul Kitchen“ nebo téměř soulová „Pastime Paradise“ od Steve Wondera.

THE BEATLES – Abbey Road – 1969 – předposlední deska Brouků a pro mne ta nejlepší. Propracovaná a prošpikovaná big beatem kde holky mohou omdlévat snad jen u „Here Come The Sun“ a pravej rocker se tetelí hned u první „Come Together“ s valivou dunivou basou, která na slušném aparátu až překvapí. Další špičková je tvrdým rockovým hlasem vyzpívaná „Oh! Darling“ nebo neukojená skoro osmiminutová „I Want You (She ´s So Heavy)“. Tohle mít možnost předvést tenkrát na Woodstocku, to by bylo něco.

KULA SHAKER – Peasants, Pigs & Astronauts – 1999 – mé nejoblíbenější dílo této indie rockové formace z Londýna plné nadpřirozenosti a starých časů. Oblíbenost východních kultur a hudby 60. a 70. let je zde evidentní. Z alba vyzařuje vyšší moc a to s citlivým posluchačem musí udělat své. Jako bych viděl zoufalého osamoceného astronauta, který se ztratil v čase a bloudí po Zemi v nekonečné smyčce. Náhera – „Great Hosannah“ nebo „Mystical Machine Gun“.

PINK FLOYD – The Dark Side Of The Moon – 1972 – speciální edice ke 20. výročí – tenkrát se nic podobného neurodilo, takže tato nahrávka je v podstatě světový unikát a tady nemá cenu co dodávat. Nevěřím, že by zde na fóru byl někdo, kdo by o „The Dark Side“ nikdy neslyšel.

IRON MAIDEN – The X Factor – 1995 – první album se zpěvákem Blaze Bayleym. Snad stokrát jsem se přemlouval, že ten hlas není špatný, ale u kapely jako I.M. bohužel ano. Na Dickinsona nemá ani náhodou, chybí tady jeho drajv a síla a ještě k tomu leckde zpívá falešně. V těch rychlých pasážích se to ztratí, ale těch je tady poskrovnu. Instrumentálně je to dobré album, ale Dickinsonem živě zazpívaná výborná „Sign Of The Cross“ je úplně o něčem jiném. Dále je příjemná a svižná „Judgement Of Heaven“ a zajímavě propracovaná závěrečná „The Unbeliever“.

ANNIE LENNOX – Songs Of Mass Destruction – 2007 – čtvrté sólové album Holubice míru, bojovnice za lidská práva a proti AIDS. Když se krása pojí s inteligencí tak to vždycky stojí za to. Annie je stálicí na scéně vysoce kvalitního popu a své uznání vyjádřila propůjčením svého hlasu ve skladbě „Sing“ např. Madonna, Anastacia, Celine Dion, Joss Stone, Shakira a další. Upozornil bych třeba na razantní „Ghosts In My Machine“ nebo Eurythmicsáckou „Coloured Bredspread“ a s velkým respektem zaspívanou „Big Sky“.

HAWKWIND – Palace Springs – 1991 – živé album zastánců space-rocku z méně slavných časů. Lemmy Kilmister už dávno sestoupil dolů blíže peklu a v roce 1975 sestrojil Motörhead, aby posádka Hawkwind mohla dál nerušeně proplouvat Nekonečnem. Živák nemá nějaké zvláštní hodnocení, ale zvuk má větší koule než většina řadovek. Dobrá je plavající a se sabbatovskou kytarou na konci „Heads“ nebo závěrečná jízda s až punkovým zpěvem „Damnation Alley“.

ACCEPT – Stalingrad – 2012 – druhá deska z nového období s vynikajícím zpěvákem Markem Tornillem. Accept sleduji od jejich zrodu a po odchodu hlasu Udo Dirkschneidera nemohli zvolit lepší náhradu. Nahrávka nabízí ostré a šťavnaté hard & heavy tak jak to umí vymyslet a naservírovat jen a pouze geniální Wolf Hoffmann. A vůbec nevadí, že některé skladby připomínají ty z minulého století – „Shadow Soldiers“ mě vrátila do období Metal Heart a „Twist Of Fate“ zase mezi hráče „Ruské rulety“.

W.A.S.P. – The Crimson Idol – 1992 – páté studiová nahrávka a možná vrchol tvorby. Obsahově se jedná o zpověď mladého chlapce, který se narodil jako černá šmouha v bílém světle americké náboženské rodiny. Blackie Lawless všechno to utrpení a bolest a samotu vyzpívává jako by to prožíval on sám. Proto je tahle deska tak dobrá. Naštvaně strhující jízda je „Arena Of Pleasure“ a hned po ní další pila „Chainsaw Charlie“ a na druhou stranu naříkající „The Idol“.

SAXON – The Eagle Has Landed – 1982 – živáků mám poskrovnu, ale tenhle taky stojí za to. Saxon se tenkrát vezli na té nejvyšší Vlně britského heavy metalu. Obsahuje ty nejlepší věci ze tří předchozích alb. Jen debutní album tady zastoupeno není. Nastartujou „Motorcycle Man“ a valí to do lidí hlava nehlava. Čistokrevný heavy metal, po kterém jsme se mohli tenkrát zbláznit. „Princess Of The Dawn“, „Heavy Metal Thunder“, „20 000 FT“, „Wheels Of Steel“…

JEFF BECK – Truth – 1968 – prvotina dnes jednoho z nejuznávanějších kytaristů světa. Tehdejší rival samotného Jimmyho Page ještě nezní tak zajímavě a inovativně jako v novém tisíciletí, ale spolu s Rodem Stewartem vytvořili na tu dobu velmi slušnou a ceněnou rockovou desku. A taková skladba „Blues Deluxe“ s extravagantním piánem Nicky Hopkinse musela být ozdobou všech živých vystoupení.
ČERVENEC.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Doplněk pro poslech očima je na místě. Vyrobeno pouze 1975 kusů dle roku vydání alba, na kterém si dvě mechanické ruce podávají ruce ;)
P1130295.JPG
P1130294.JPG

Uživatelský avatar
lidumil
Příspěvky: 1275
Registrován: 04 dub 2011 21:02
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od lidumil »

PF-DSOTM nevyšlo spíš 1973? Nejsem sice odborník, ale přeci jen ... Jinak dámy chválím, taky je mám moc rád.

Paul
Příspěvky: 576
Registrován: 19 říj 2008 12:19
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od Paul »

Lidumil - ale to není obal DSOTM-ale Wish you were.....které vyšlo 1975

Uživatelský avatar
lidumil
Příspěvky: 1275
Registrován: 04 dub 2011 21:02
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od lidumil »

PINK FLOYD – The Dark Side Of The Moon – 1972 – speciální edice ke 20. výročí ???

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Posílám reálné foto. Na krabičce je dole napsáno Twentieth Anniversary Edition. Jo a máš pravdu, v datumu jsem se uklep (ostuda). Má být 1973. 1972 je datum pro Obscured By Clouds. Ale je vidět, že to alespoň někdo čte :D .
PF.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

A teď už jsem si vzpomněl proč jsem napsal 1972 viz foto krabička zezadu.
PF.JPG

Uživatelský avatar
lidumil
Příspěvky: 1275
Registrován: 04 dub 2011 21:02
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od lidumil »

Přesně tohle vydání mám taky, kupoval jsme v Německu - Struttgart - Lerche, stálo strašnejch cca 30 DM, kroutil jsem se, ale nelituju, bombasticky udělané. Zvuk si už nepamatuju, neposlouchal jsem snad 10 let, co to mám na vinylu od MFSL :o

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host