NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

SRPEN

WENDY O. WILLIAMS – WOW – 1984 – naprosto ulítlá americká punkerka Wendy opustila domovskou kapelu Plasmatics a za vydatné podpory maníků z Kiss nahrála sólové album. Z komerčního hlediska se jí to povedlo, jelikož se nechala nasměrovat do hard rocku a svým punkovým hlasem ho ořezává až na kost. Nejznámější je téměř Kissácká „It´s My Life“ nebo rádoby něžná „Opus In Cm7“ a od Brichty s Kapitánovou přezpívaná na albu Legendy 2 – „Legend Never Die“.

THE YOUNG GODS – Play Kurt Weill – 1991 – třetí deska alternativních švýcarů v čele s Franzem Treichlerem, na které si vzali do parády tvorbu německého avantgardního skladatele Kurta Weilla. Neobvyklá kapela s neobvyklým materiálem je stvořena pro neobvyklé uši. Zde není ani náznak nějakého laciného cajdáku, takže jako kulisa k vaření to opravdu není. Známá je „Mackie Messer“, od The Doors také hraná „Alabama Song“ nebo pochmurná „September Song“, kterou jsi pro změnu půjčil Lou Reed.

SPEED – soundtrack – 1994 – ve filmu Nebezpečná rychlost se objevila skladba Billyho Idola „Speed“. Úžasná záležitost (lze dohledat i videoklip), které se může rovnat snad jen Billiho „Rebel Yell“ nebo „White Wedding“. Na řadovce to nevyšlo, takže už kvůli této skladbě jsem si toto cédo pořídil. Ostatní věci jsou celkem standard. Za zmínku stojí jen atmosférická skladba „Crash“ (Ric Ocasek) a synth-popové „Cars“ (Gary Numan) + „Like A Motorway“ (Saint Etienne).

UFO – Flying – 1971 – druhé album kapely, která přišla na hudební scénu se stylem space-rock. Dle názvu seskupení to snad ani jinak být nemohlo, ale následující desky už tuhle nálepku nemají. Výjimečný zpěvák Phil Mogg se svým bandem na ten pravý úspěch ještě čekal, ale to netrvalo dlouho. Krásná je kytarová linka v „Silver Bird“ a ve světových žebříčcích se objevila přímočará „Prince Kajuku“.

PINK FLOYD – A Saucerful Of Secrets – 1968 – druhá deska s odchodem Syda Barretta, za kterého byl povolán David Gilmour. Barrett se zde hráčsky podílí jen ve dvou skladbách a jako autor poslední skladby „Jugband Blues“. Album je stále plné psychedelie a šílených zvuků, které zavedou posluchače do říše divů. Nejpohodovější jsou asi Wrightovi písně „Remember Day“ a „See-Saw“. Na psychiku příjemně útočí „Set The Controls For The Heart Of The Sun“ a jako před útokem vraha ze starého kriminálního filmu se jeví úvodní část titulní skladby „A Saucerful Of Secrets“.

SKUNK ANANSIE – Anarchytecture – 2016 – zatím poslední studiové album v čele s černou mambou zvanou Skin. Šťavnatý rock s rytmickou sekcí, která svádí a povzbuzuje posluchače k pohybu a tanci, takže i někteří popaři by se mohli z tohoto alba radovat. Na https://www.musicrecords.cz/catalogue/h ... -(159460)/ je toto album za hubičku s hezkým rozkládacím obalem. Z křesla na parket vyhání už otvírák „Love Someone Else“ nebo „In The Back Room“ a pod kůži zalézá třeba „Without You“.

JOE BONAMASSA – Blues Deluxe – 2003 – čtvrtá nadílka kytaristy, zpěváka a jedné z největších hvězd novodobého bluesového světa. Málokterý běloch (jako třeba Clapton) zvládá dokonale předat odkaz černošského blues a Bonamassa tady posouvá písně starých legend na vysokou technickou úroveň při zachování té emoční. Prostě mu to všechno věřím. Krásně rozohněné jsou „Burning Hell“ nebo „Left Overs“ a utrápené „Blues Deluxe“ nebo „Long Distance Blues“.

MOTÖRHEAD – No Sleep ´Til Hammersmith – 1981 – trio Lemmy - Clark - Taylor natočili živák, na který historie nikdy nezapomene. Pro mě to byl tenkrát ten největší live mazec co jsem kdy slyšel. Ten nejlepší možný rozjezd – „Ace Of Spades“ a přes „Overkill“ a „Bomber“ rovnou do rockového pekla. Wow!

KONG – Freakcontrol – 1999 – málo známá partička z Holandska nepotřebuje zpěváka. Směs kytar, saplů, bicích a elektroniky vytváří progresivní, místy až metalové prostředí. Mohlo by zajímat příznivce Prodigy nebo Front Line Assembly. Z funkovým rytmem „Misty Tune“ nebo z hlubin vyvěrající „Pump Probe“.

NINE INCH NAILS – Fixed – 1992 – album remixů a variací z EP Broken. Hybridy skladeb NIN bývají velmi povedené a pro někoho leckdy lepší než původní songy. A možná i právě proto je skupina vydává pravidelně po každém albu. Skvělá je „Wish“ a naprosto ulítlá a složená v podstatě s pazvuků je „Screaming Slave“, která mi připoměla svou kontraverzností neméně ulítlou Diamandu Galás na jejím debutu Litanies Of Satan.

THE DOORS – Strange Days – 1967 – dvojka jedné z nejslavnějších rockových kapel všech dob. Jim Morrison, který byl původně básník tady už věděl, že s tím hudebním světem pěkně zatočí. Debut sice překonán nebyl, ale jsou tu zajímavé skladby jako skočná „Love Me Two Times“ nebo tangem prolezlá „Moonlight Drive“ ale hlavně geniální skladba „When The Music´s Over“, která by mohla uzavírat (a uzavírá) nejen toto album, ale dle mého i celé hudební rockové období šedesátých let.

HALFORD – Crucible – remixed and remastered – 2010 – dvojka z roku 2002 ze sólové dráhy frontmana Judas Priest potřebovala trochu oživit a tak vzniklo album s upravenými skladbami a bonusy. Pro mne je tato verze lepší než originál, má to říznější zvuk a ukrutně to šlape. Heavy metal jako břitva. Je fakt, že je to dost nahulený, ale ještě na hraně. Zprvu nenápadná a posléze rozpálená do běla „Golgotha“, nekonečně trpící „Crystal“ a ke slunci mířící bonusová „Sun“.

THE YOUNG GODS – L´Eau Rouge – 1989 – druhý počin švýcarské trojice a francouzsky zpívané album. V té záplavě hudebního mainstreamu, která přišla po sametové revoluci byla tato deska příjemným zpestřením. Nahrávka obsahuje značnou porci alternativní elektroniky s kytarovými zvuky, takže celek působí dostatečně rockově a tvrdě. Mohutně rozběhnutá je „Longue Route“ nebo důrazná a dopředu se deroucí „L´Amourir“.

TATA BOJS – Nanoalbum – 2004 – jedna z nejzajímavějších českých rockových nahrávek své doby. Příběh z počítačového prostředí zpracovaný způsobem, jenž dokáže ocenit nejeden hudební kritik. Moderní dílo v moderní době. Parádní je gradující hudební proslov Jiřího Schmitzera v postavě šíleného vědce ve skladbě „Léčitel“ nebo částečně Kocábovská „Pan Tečka“.

SAXON – Saxon – 1978 – legenda, která stála v první linii NWOBH (Nová vlna britského heavy metalu). Tady to všechno začalo, až pak přišli ti ostatní. Skladby sice zní ještě neučesaně a neuspořádaně, ale v tom je to kouzlo toho počátku. Biff Byford má ideální hlas pro tenhle žánr a zpívá mu to dosud. Je tady baladická s koncem, který připomíná vstup do alba Killers od Iron Maiden „Frozen Rainbow“ pak singlová s chytlavým refrénem „Big Teaser“ nebo pro větší staromilce rock n´rollová „Still Fit To Boogie“.
SRPEN 19.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ZÁŘÍ

W.A.S.P. – Dominator – 2007 – svižné a řízné album a mezi těmi posledními to lepší. Je ale fakt, že bez charismatického hlasu Blackie Lawlesse by W.A.S.P. dnes už jen tak někoho neohromili. Já na tomhle maníkovi ulítám a ta duše, kterou skladby mají je spřízněná s tou mou. Takže za mě jsou to čtyři hvězdičky z pěti. Super rytmická je „Long, Long Way To Go“.

TIAMAT – Judas Christ – 2002 – kdysi švédský death metal a na tomto albu už novodobý gotický rock, který připomíná tvorbu anglických The Mission nebo The Sisters Of Mercy. V ponurých skladbách se těžko hledá světélko naděje. Deska sice není nijak výjimečná, ale dobře poslouchatelná s příjemnými songy jako např. „Vote For Love“ nebo „Angel Holograms“

REV THEORY – Light It Up – 2008 – počin jedné z mnoha amerických kapel, která měla to ohromné štěstí a dostala se do podvědomí podstatné skupiny vyznavačů rockové hudby. Mix hard rocku a post grunge v té době hráli za velkou louží snad všichni a nevěřím, že prorazili jen ty nejlepší. Uřvaní a zároveň ubrečení hošíci tady mají spoustu „zárodků toho pozitivního“. Škoda, že to nevydrží celou skladbu. Otvírák „Hell Yeah“ je dobrej a připomíná staré Mötley Crüe a „Falling Down“ má náběh do Slipknot. U ostatních věcí mě naskakují Creed nebo Deftones.

MANOWAR – Fighting The World – 1987 – pátý zářez hudebníků, kteří jsou v Americe uznávaní podobně jako Sylvester Stalone v oblasti filmu. Namakaní chlapáci, co o sobě hrdě prohlašují, že hrají ten „opravdový a nefalšovaný“ metal. Tohle album pochází z období jejich největší slávy s klasickou sestavou. Jak je to s tou „pravostí“ stylu neřeším, ale občas si vzpomenu na mládí a rád si poslechnu songy jako Queen připomínající „Carry On“ nebo odhodlaná „Defender“

ANNA K – Noc na Zemi – 2004 – skvělé album, které se zmítá mezi smutkem a nadějí. Pro mne to nejlepší co Anna K předvedla. Varteckého kytara posouvá toto album víc na rockové než popové. Kvalita písní je tak vyrovnaná, že jsem tady nenašel žádné „hluché místo“. Ale jedna skladba se přeci jen vymyká a posílá mě do jiné dimenze. Při poslechu úžasné „Cukr“ jako v refrénu: „…rozpouštím se dál“.

DEAD SOUL TRIBE – Dead Soul Tribe – 2002 – rakouská grupa s původně americkým zpěvákem, který si říká Devon Graves. Na tomto startujícím albu obsluhuje také všechny kytary a klávesy. Stylově se tento materiál řadí k progresivnímu rocku a celá deska je nasáklá elixírem např. Queensrÿche, Black Sabbath a dále v „Coming Down“ jsou bezpochyby ingredience Tool a závěrečná „…Into The Spiral Cathedral“ voní zase po Pink Floyd s letmým průvanem Jethro Tull. To mě bere.

JEFF BECK – Who Else! – 1999 – přelomové album s novým zvukem a velký návrat na scénu. Mé nejoblíbenější, protože mistr kytary tady začal skládat materiál na oběžné dráze. Instrumentální songy se dívají shora na Zemi jako správci satelitů. Jedinou skladbu ale seslal génius k nám Nedokonalým dolů, abychom mohli společně zatleskat dokonalé „Brush With The Blues“. A jako bonus je toto jedno z nejlépe zvukově nahraných rockových alb.

METAL FOR MUTHAS – Volume II – 1980 – druhé kompilační album, které mělo za úkol prosadit nové anglické kapely, které se snažily nastoupit do rozjíždícího se vlaku NWOBH. Bohužel všechny měly v podstatě jepičí život a některé zůstaly jen u singlu. Přesto zde slušný potenciál vykazují Trespass, Dark Star a White Spirit, kde hrál na kytaru dnešní člen Iron Maiden Janick Gers. Pěkná vzpomínka na ty, co u toho rozjezdu byli.

SAMSON – Shock Tactics – 1981 – v pořadí třetí album, které sice neurazí, ale také ničím nepřekvapí. Šedý průměr obyčejného heavy s nevýraznými refrény vylepšuje snad jen vstupní „Riding With The Angels“ a ta je ještě k tomu od Russe Ballarda. Zajímavostí ovšem je, že tamní zpěvák Bruce Dickinson ještě asi netuší, že ho čeká obrovský skok do jiné ligy a už v následujícím roce se předvede na fenomenálním albu „The Number Of The Beast“ u Iron Maiden.

PINK FLOYD – Ummagumma live album – 1969 – první deska na vydaném dvojalbu, která nabízí živé vystoupením kapely se třemi dlouhými nahrávkami z minulého období a jednou novou – krásně maniodepresivní instrumentálkou „Careful With That Axe, Eugene“. Celému midipředstavení dominuje hodně dobrá Barrettova „Astronomy Domine“.

PRIMAL SCREAM – Vanishing Point – 1997 – britská kapela ve stylu elektronického rocku, postaveného na základech rytmické baskytary, která je doprovázena různými elektro zvuky a efekty. Výsledný materiál některé skladby posouvá do sfér filmové hudby. Chytlavě rytmická se zvuky Matrixu je „Kowalski“, jako Bondovská zní „If They Move, Kill ´em“ a pěkně si zakřepčit vyzývá předělávka s názvem „Motörhead“ od pana Lemmyho Kilmistera.

THE POLICE – Synchronicity – 1983 – poslední deska a pak už nic. Trojice v čele se Stingem posunula hranice reggae do oblasti rocku a za to dostala od fanoušků na dveře své hudby nálepku Legenda. Samotné čisté reggae mě nikdy moc nebralo, ale takhle zamíchané ve speciálním Policejním šejkru se dá velmi dobře pít. Efektní jsou titulní „Synchronicity“ a její verze „Synchronicity II“ nebo velmi známá pohodovka „Every Breath You Take“.

SCORPIONS – Savage Amusement – 1988 – deska, která po veleúspěšném Love At First Sting neměla takový ohlas od svých fanoušků, ale velmistři rockových ploužáků ze sebe vymáčkli nadprůměrné songy jako „Rhythm Of Love“ nebo průbojnou „We Let It Rock …You Let It Roll“ a pro romantické páry stvořenou „Believe In Love“.

DIO – Dream Evil – 1987 – album patřící mezi čtyři nejlepší po nástupu Ronnie Jamese Dia na sólovou dráhu. Malý muž s velkým hlasem patří mezi neuznávanější zpěváky hard n´heavy a tady to bezpochyby dokazuje. Deska má na rozdíl od předchozích třech více klávesových pasáží, ale to na tvrdosti nahrávky nijak neubírá. Do světa nočních můr směřuje „Night People“ a další večerní jízda je „Sunset Superman“.

JOE SATRIANI – Unstoppable Momentum – 2013 – málokdo si může dovolit pravidelně a úspěšně prodávat rocková instrumentální alba. To už musí mít co nabídnout a tomuhle chlápkovi se to daří od roku 1986. V tomto případě si Satriani přizval ke spolupráci excelentního bubeníka se jménem Vinnie Colauita a ten posunul tento materiál do dalšího levelu. Nepolapitelná a ve větru poletující je „Can´t Go Back“, hádavě se snaží prosadit „Jumpin´In“ a jak z programu o dobývání vesmíru zní „The Weight Of The World“.

U2 – The Joshua Tree – 1987 – irská nerozlučná čtveřice a její nejvýznamnější album. Tady je zbytečné něco komentovat. Hned první tři skladby – „Where The Streets Have No Name“, „I Still Haven´t Found …“ a „With Or Without You“ patří mezi nejohranější písně v repertoáru kapely. Na mě víc funguje předposlední The Doorsovská „Exit“.

CLAWFINGER – Zeros & Heroes – 2003 – tahle skandinávská grupa je v podstatě nezaměnitelná. Její metal-rapový projev jí prakticky od počátku existence zajistil pobyt na výsluní. Vysoce rytmické skladby s kytarou ne nepodobnou té co používají Rammstein rozhýbají nejednoho lenocha. Tah na bránu má melodická „When Everything Crumbles“ nebo country zvuky zajímavě opepřená „Bitch“.

JOE BONAMASSA – You & Me – 2003 – pátá studiová deska bílého bluesmana s rázným bubeníkem po otci – Jasonem Bonhamem. Blues můžu ve všech podobách a když je ještě pěkně zaostřené a „vosolené“ tak tím líp. Co na tom, že Bonamassa hraje dost převzatých věcí. Hlavně to musí chytit za srdce a to se mu daří. Klasická je „So Many Roads“, jako Jeff Beck hraje v „Django“ a podařený cover od Led Zeppelin je „Tea For One“.
ZÁŘÍ 2019.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ŘÍJEN

DIO – The Last In Line – 1984 – malý Velký muž na své sólové dráze podruhé udeřil a vzniklo vynikající album, které nabízí ideální potravu pro tehdejší hladové rockové publikum. Akurátně melodický, řízný a technicky pestrý materiál s mohutným hlasem pána Elfů. Skvěle rifuje basa v refrénu v titulní „The Last In Line“, pozvání na divokou jízdu nabízí „I Speed At Night“ a na závěr přichází pro mne nejlepší dramatická a s parádním sólíčkem „Egypt (The Chains Are On)“.

MEGADETH – Countdown to Extinction – 1992 – pátý počin kapely, kterou spravuje kytarista a zpěvák Dave Mustaine. Ten sice nevytváří tak úspěšný materiál jako jeho bývalí kolegové v Metallice, ale na druhou stranu se o veškeré úspěchy nemusí s nikým dělit. A toto je opravdu dobrá nahrávka s proslulou skladbou „Symphony Of Destruction“.

ELÁN – Ôsmy svetadiel – 1981 – debut a pak už pro mé ucho nic dalšího. V dobách temna mne tato deska zaujala, protože se tvářila dostatečně rockově, přestože je plná popu. Píseň „Kaskadér“ byla mezi rockerama přijata velmi pozitivně a paradoxně odjíždí převážně za doprovodu klávesových nástrojů. Pro ukázněnějšího posluchače deska nabízí velmi kvalitní pomalé věci jako „Čakám ťa láska“ nebo „Ja viem“.

TOTALISTI – Slave To None – 2005 – druhé a poslední album kapely, která zřejmě už neexistuje. Vzhledem k tomu, že album produkoval bubeník od Queensrÿche Scott Rockenfield se dalo očekávat, že tahle progress formace to někam dotáhne. Bohužel se tak nestalo. Chlapci už mají asi jiné zájmy, ale skladby jako třeba „Severed Ties“, „Slave To None“ nebo „Shameless“ se v té škále technického heavy rozhodně neztratí.

STEVE VAI – Passion And Warfare – 1990 – Satrianiho žák se tímto albem vyšvihl mezi nejlepší kytaristy světa. Na rozdíl od jiných používá nadmíru kytarové syntenzátory a různá udělátka a svou mistrovsky neobvyklou hrou oslovuje hlavně ty náročnější posluchače. Sekunduje mu zde výtečný baskytarista Stu Hamm. Pak nakonec dobře nahrané a znějící bicí a našinec si užívá skladby jako „Erotic Nightmare“ nebo „For The Love Of God“ a vlastně celou desku.

U2 – No Line On The Horizon – 2009 – žádné chytlavé písničky jako za starých časů, ale velmi vyspělá a inteligentní deska, která je výsledkem třicetiletého působení kapely na velké rockové scéně. Jemná práce s implementací elektronických zvuků zde funguje jako osvěžení pomocí citronu a ledu do koly s rumem v dokonalém poměru. Dobrou náladu mimo jiné zajistí třeba akční „Stand Up Comedy“.

THE GATHERING – Home – 2006 – posmutněle zahloubané album, které vyznavačům žánru poskytuje nekonečnou pohodu. Anneke van Giersbergen zbytečně netlačí na pilu a ani se nesnaží stoupat do pater operního zpěvu. Naopak hned ve vstupní skladbě „Shortest Day“ evokuje jeden z nejuklidňujících dámských dreampopových hlasů - Elizabeth Fraser z Cocteau Twins. „A slunce se pomalu snáší za obzor…“

GARRY MOORE – Still Got The Blues – 1990 – asi nejznámější interpretova bluesová deska. Na pomoc zde přispěchali mimo jiné klávesista Don Airey a basák Bob Daisley. Mezi úpravami starých fláků se blyští i autorské skladby jako třeba „Texas Strut“ nebo už dnes už dost vojetá titulní „Still Got The Blues“. Rozumná kvalita nahrávky napomáhá si užít piano a doprovodné saxíky např. v „As The Years Go Passing By“.

KANSAS – Kansas – 1974 – zlatá sedmdesátá léta a prvopočin prog-rockového bandu z USA. Viola se zde dokonale kloubí s kytarou, kde výsledkem jsou mimořádné kompoziční skladby, které umí i pěkně našlápout do rytmu bigbítového srdce. Výborná je dvojka „Bringing It Back“ nebo zkušeně kombinované „Apercu“ a „Death Of Mother Nature Suite“.

SUNSHINE – Velvet Suicide – 1999 – třetí deska kapely založené v Táboře hrající indie-rock s punkovým nadhledem zpěváka Karla Buriánka, který svým hlasem připomíná „pistolníka“ Johna Lydona. Hrubě zabroušené kytary, experimenty se syntenzátory a bohaté zkušenosti ze zahraničí stojí za touto zajímavou deskou. Ve stylu P.I.L. jede „The Stardust Angel“ a na partičku Bono Voxe vzpomenu u „Dope Driver Called Virgin Boom“.

KORN – Untitled – 2007 – typicky podladěné kytary někde až s elektronickým zvukem zde vstupují do komnat industriálu. Jonathan Davis opět střídá zpěv s chraplákem a spolu s chytře vymyšlenými songy udržuje posluchače v pozornosti a napětí po celou dobu tohoto představení. Když k tomu připočítám překvapení nad poslouchatelnou zvukovou kvalitou, kterou jsem v tomto žánru nečekal, tak musím tomuto albu zatleskat. Chytlavý refrén je v „Evolution“ a jako System Of The Dawn zní „Hushabye“.

MILAN HLAVSA – Šílenství – 1999 – tento způsob moderního pojetí českého undergroundu se mi zdá naprosto skvělým. Ponuré songy s texty J. H. Krchovského s rytmickou basou a opakovanými rify Milana Hlavsy vystřelují šíp, který zasahuje černé srdce rebela tančícího proti všem. Co na tom, že zpěv a instrumentalita neoslňují. Toto album je určené pro jiný druh fajnšmekra. „Divnej svět“, „Moc jsem si neužil“, „Klaustrofob“ nebo Zappovy „Špatné zprávy každej den“.

DURAN DURAN – Liberty – 1990 – album z těch nejméně slavných, ale nejde o nějaký odpad. Původní členové Taylor, Rhodes a LeBon obohacují svůj pop třeba o prvky funky a hlavně zde použili řádně ostrý zvuk kytar, které se hlásí o přízeň i rockového fanouška. Pohodová a ve středním tempu ubíhající je „Liberty“ nebo singlová „Serious“.
ŘÍJEN 2019.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Tentokrát dorazila celá skupina malých velkých muzikantů. Kdo z místních rockerů někoho nepozná = ostuda ;)
team.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Pravý difuzor za poslechovým místem to sice není, ale s každou novou překážkou se zvuk rozhodně nehorší.
difusor.JPG

mumu
Příspěvky: 238
Registrován: 23 úno 2011 13:33
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od mumu »

Nádhera.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

LISTOPAD

FIGHT – War Of Words – 1994 – Rob Halford se někde sčuchnul s partičkou mladejch týpků a ti ho vzali do skate shopu. Ten pak vylezl ven v tričku, kraťasech a teniskách vstříc novému větru. Zmáknul ještě Scotta Travise z Judas a šlo se do „Boje“. Deska má čerstvou energii a tu správnou chuligánskou drzost. Hodně tvrdé rify se valí ze škatulky s názvem Groove metal a reprezentují jí songy jako „Nailed To The Gun“, „Immortal Sin“ nebo „Vicious“.

AC/DC – High Voltage – 1975 – celosvětová premiéra a nekompromisní start na cestě k vrcholu. Bratři Youngové „pouze“ přiostřili a nakopli blues a rock ´n´roll a zrodila se legenda. Jak jednoduché a přitom geniální. Album baví od začátku do konce a při nástupu v „Live Wire“ mám husinu jak prase. První remaster od ATCO mně naprosto vyhovuje.

DURAN DURAN – Astronaut – 2004 – po čtyřech letech po méně zdařilém albu Pop Trash přichází Durani (v původní sestavě) se svým emotivním kytarovým popem a hned v první skladbě je evidentní, že půjde o návrat ke kořenům, kde slavily úspěchy jejich první čtyři alba. Jestli nikomu dalšímu, tak nám staromilcům udělali touto deskou velkou radost. I staré tělo rozhýbe taková „Nice“ a příjemnou nostalgickou náladu navodí „Point Of Return“.

EMERSON, LIKE & PALMER – Emerson, Like & Palmer - 1970 – první album této trojice zaměřené na náročnějšího posluchače. Já osobně mám na této nahrávce na rozdíl od těch vážných raději ty prog-rockovější momenty, když se přidají bicí a zpěv. A mimo jiné Keith Emerson se tady se svým speciálním piánem dostatečně vyřádil. Vše uzavírá a celé toto instrumentální napětí uvolňuje „Lucky Man“.

MEGADETH – Risk – 1999 – Dave Mustaine se vždycky snažil držet krok s Metallikou, takže si nemůže dovolit vydat špatné album. A tedy i na této desce je spoustu zajímavých momentů a nápadů. Škoda jen, že zvukový průměr DR 7 to trochu kazí a na nějakém „laboratorně“ rozlišujícím aparátu to může být i průšvih. „Wanderlust“ v refrénu připomíná staré hair-metalisty Skid Row, zprvu obyčejná „Seven“ překvapí svižným rozjezdem na závěr a poslední „Time: The End“ se pyšní grandiózním kytarovým nástupem.

TALK TALK – It´s My Life – 1984 – druhá záležitost synth-popového zjevení osmdesátých let v čele s fenomenálním Markem Hollisem. Songy plné smutku a bolesti – radost poslouchat. Vesměs nic složitého, ale co skladba to dávka emocí. Nezbývá než prožít si společně s autorem skladby jako „Dum Dum Girl“,„Such A Shame“, „It´s My Life“ nebo „It´s You“.

JEFF BECK – Emmotion & Commotion – 2010 – mistrova umírněnější a vyklidněná deska. Kytarista si zde podmaňuje vážnou hudbu a zpracovává si jí k obrazu svému. Na mou povahu jsou zde ušité jiné skladby jako třeba pocta svému dlouholetému spoluhráči Janu Hammerovi „Hammerhead“ nebo dálkou vonící „Serene“ a pak špičkově Joss Stone zazpívaná „There´s No Other Me“.

DAN BÁRTA – Illustratosphere – 2000 – vážkofil Bárta nahrál první sólové album s jazzovými muzikanty a člověk by nevěřil, že bývalý grungeový rocker (se skupinou Alice) dokáže udělat tak křehké album. Vrstvené skladby poskládané z přirozených zvuků základních hudebních nástrojů vytváří atmosféru klidu a absolutního bezpečí. Obsahuje známou „Kontrabásník“, na pražcích J.A.R. se šine „Němá éra“ a zajímavě zpívaná ve stylu world-music je „Wo-ba-si-u“.

WENDY O. WILLIAMS – Kommander Of Kaos – 1986 – původně punková lady (The Plasmatics) si i do této druhé sólové řadovky přinesla tu správnou enegii, drzost a řádnej bordel. Deska je ostřejší a rychlejší než její předchůdkyně a ti praví rebelové musí být nadšeni. Zvuk je poplatný svému stylu a době, ale můj aparát mi ho naservíroval až překvapivě k mé spokojenosti. Užil jsem si vypalovačky jako „Pedal To The Metal“, motoráckou „Jailbait“ nebo závěrečnou pecku „(Work That Muscle) F**ck That Booty“.

ELVIS PRESLEY – Such A Night – 2000 – chtěl jsem mít něco od Elvise, ale těch výběrů je strašně moc. Na youtube jsem někde zhlídnul testík Tannoy s Esotericem a hrála tam skladba „Fever“. Tuhle věc můžu ve všech podobách a tady to znělo opravdu skvěle. Pátral jsem pátral a dopátral se k tomuto nosiči. Upozornil bych zde ještě na povedenou „Gonna Get Back Home Somehow“.

TELEX – Punk Radio (Best Of) – 1996 - strakonická punková kapela známá z dob normalizace, kdy jen její název (dříve Novodur) zvedal tlak sakonošům na příslušných místech v rámci celé republiky. Jejich přímočarý styl ala Sex Pistol a Exploited snadno rozparádil a dostal do průšvihu kdejakého tehdejšího mládežníka. Skladby jako „Novodur“, „Zlatá mládež“ nebo „Skejbortová Růžena“ mohly spatřit světlo světa až po revoluci na tomto cédu a lehce jsem znejistěl, když mi doma z beden zněl refrén písně „Proměny“ - …“destrukcééé tvýho aparátu!“. Obavy se naštěstí nenaplnily .

ORBITAL – Snivilisation – 1994 – čistě elektronické album, které mají na svědomí dva bratři Phil a Paul Hartnoll. Deska je převážně instrumentální a jako zpestření se ve dvou skladbách (3 a 9) objevuje hlas Alison Goldfrapp. Album je postaveno převážně na rytmicky opakujících se linkách doplňovaných různými zvukovým improvizacemi. Výstražně zní a jako z repertoáru Front Line Assembly ubíhá „Crash And Carry“

ANNIHILATOR – Alice In Hell – 1989 – velice úspěšná deska hlavního pachatele kytaristy Jeffa Waterse. Rychlý, téměř trashový základ je doplňován rafinovaně vykonstruovanými sóly, které mi často připomínají rukopis Wolfa Hofmanna (Accept). Krásně melodicky vystavěná je i s otvírací předehrou „Alison Hell“ a na závěr nekompromisně odpálená „Human Insecticide“. Poctivé heavy album, které nenudí.

SANTANA BROTHERS - Santana Brothers – 1994 – s tímto bezejmenným albem přišli bráchové Carlos a Jorg a nechali zde prostor ještě svému synovci (také Carlos). Všichni tři kytaristé se zde více či méně podílejí na spíše průměrném výsledku této nahrávky. První skladba ještě neprozradí o co tady vlastně půjde, ale zbytek se už odvíjí v jasné režii latino-blues Santana stylu. Pokud se nepletu, tak tenhle disk se prodával v Levných knihách za pár šupů a praví fanoušci Santany by ho měli určitě mít. Za všechny „La Danza“.

THE ORB – Metallic Spheres – 2010 – elektronici z Londýna fungují na hudební scéně od začátku devadesátých let a tentokrát se spojili se samotným Davidem Gilmourem a společně vydali toto ambientní album. Počítačově naprogramované zvukové plochy poskytují slavnému Floyďákovi v podstatě neomezené možnosti a kytarista si tady může dělat co chce. Na přehrávači se objeví pouze dva dlouhé tracky „Metallic Side“ a „Spheres Side“, které jsou v bookletu rozepsány ještě do dalších částí. Navozený pocit nekonečna mně sice vyhovuje, ale popravdě řečeno jsem se v tom meditování posléze jaksi ztrácel. Na konci mám takový pocit, že od tohoto projektu všichni čekali něco víc.

MC5 – Kick Out The Jams – 1969 – první a rovnou živé album z koncertu, který se udál už v roce 68. Detroitský rockový nálet, který musel smést všechny, co tam tenkrát byli. Pro srovnání The Beatles s nahrávkou Abbey Road z roku 1969 je proti tomu čajíček pro holky. Nenapadá mě, kdo by tenkrát dokázal udělat větší „kravál“. Zbustrované kytary to šijou do lidí v „Kick Out The Jams“ a dál v „Come Together“. Drsné Blues zazní v „Motor City Is Burning“.

SCORPIONS – Blackout – 1982 – tuhle desku z nejslavnější éry znám jak svý boty. Pětice Meine, R. Schenker, Jabs, Buchholz a Rarebell mi tenkrát zpestřila mládí. Škorpíci se líbili i holkám, takže jsme si je užívali společně. Čistý hlas a čistý kytarový zvuk je poznávacím znamením. Z nabídky vybírám dopředu ženoucí „Blackout“ a „Can´t Live Without You“, ve stanici nestavící „Dynamite“, dechberoucí „China White“ a srdcervoucí „When The Smoke Is Going Down“.

UFO – Lights Out – 1977 – slavná léta s úžasným kytaristou Michaelem Schenkerem, který se tady podílel na pěti skladbách a hlavně díky jemu je toto album tak skvělé. Nepřehlédnutelná je balada „Try Me“ a poté hned nastupuje vypalovačka „Lights Out“. Bravurně říznutá je „Electirc Phase“ a pak přichází veledílo, které patří mezi nejlepší trefy do mého duševního terče – „Love To Love“. Kdo neslyšel, tak tohle fakt stojí za to.

ACCEPT – Blood Of The Nations – 2010 – velký návrat po třinácti letech s novým zpěvákem a musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Hudba má koule jako za starých časů. Tvrdé heavy s melodickými sóly tak jak je Wolf Hoffmann umí. Hudba jede furt pryč a nepřešlapuje na místě. Menu nabízí válečnou klipovku „Teutonic Terror“, pak vzpomínky na doby Ruské rulety „Now World Comin´“ a bonusovou „Time Machine“ a na konci to do tebe nadávkuje „Bucket Full Of Hate“.
LISTOPAD 2019.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

PROSINEC

TATA BOJS – Kluci kde ste? – 2007 – kapela, která vtahuje do virtuální reality a dokáže zaujmout i textově. Hudba je pro mne číslo jedna, ale v tomto případě jsem se neudržel a u textu ve skladbě „Informační“ jsem si sám pro sebe nahlas zvolal: “výborný“. Musím s kapelou souhlasit, že „není malých rokenrolí“, které na tomto albu zní neobvykle a moderně, což si užívám přesto, že už jsem skoro „Trilobeat“.

RECOIL – Unsound Methods – 1997 – Alan Wilder (ex Depeche Mode) si už nějaký čas hraje na svém vlastním písečku a rozhodně se nejedná o nějakou konkurenci s bývalou kapelou. Na tomto druhém albu se batyskaf Recoil noří až do hlubin trip-hopu a vytváří krásně chmurnou a napjatou atmosféru. Sluníčkáři si zacpávají uši a sebevrazi jásají. Za všechny „Stalker“

THE CHEMICAL BROTHERS – Push The Button – 2005 – chemičtí bratři Ed Simons a Tom Rowland natočili taneční elektronické album, které až tak úplně „chemické“ není, protože tohle duo z Manchesteru umí velmi dobře kombinovat nuly a jedničky s živými nástroji. Opakovaná smyčka v „Believe“ možná někoho nudí, ale já zde příjemně ztrácím pojem o čase. Energickým spodkem začíná Come Inside, do Irska svým motivem posílá „Marvo Ging“ a jako počest slavným kolegům New Order mi zní závěrečná „Surface To Air“.

ARCH ENEMY – Anthems Of Rebellion – 2003 – Michael Amott (ex Carcass) se svým bráchou Christopherem naverbovali zpěvačku, která strčí svým chraplákem do kapsy nejednoho chlapa. Angela Gossow ho dnes dokonce i vyučuje. Tento melodický death-metal s chvályhodnou dynamikou a rozlišením dokáže repráky pěkně rozparádit a nebožtík Chuck Schuldiner (Death) by asi zíral na své nástupce s krásnou frontmankou s takovým zabijáckým hlasem. Před songy jako „Silent Wars“, „We Will Rise“ nebo smrtícím „Despicable Heroes“ nezbývá než smeknout.

CHICKENFOOT – Chickenfoot – 2009 – první počin projektu výjimečných muzikantů se jmény Joe Satriani, Sammy Hagar (ex Van Halen), Michael Anthony (ex Van Halen) a Chad Smith (RHCHP). Člověk by si přál, aby díky tomu vznikl nějaký nový a zajímavý hudební hybrid, ale nestalo se. Technický tvrdý rock je tady sice precizně naservírován, ale ta výjimečnost jednotlivce se v tom celku jaksi trochu ztrácí. Přesto jsou zde zajímavé pasáže v „Oh Yeah“, „Down The Drain“ nebo „Turnin´ Left“.

ANVIL – Hard ´n´ Heavy – 1981 – chlapci za velkou louží se rozhodli, že budou hrát heavy metal jako v Evropě a album bylo na světě. V osmdesátých letech se nějaká hodná tetička za dráty postarala, aby se toto album objevilo i u nás, takže jsme mohli hodnotit s tím, co se k nám propašovalo z Britských ostrovů. Můj názor je, že kanadská Kovadlina by se songy jako „AC/DC“, „Bedroom Game“ nebo „Ooooh Baby“ určitě atakovala přední příčky NWOBHM žebříčku a zabodovala by i s předělávkou od Stounů „Paint It Black“.

SANTANA – All That I Am – 2005 – španělka, dechy, bubínky a rytmus, u kterého si mulatky můžou ukroutit zadky. Pak do toho improvizace kytary s rockovým nádechem a to všechno dokola. Pokud by to tak zůstalo, tak člověk dneska neví, na kterém albu se vlastně nachází. Naštěstí to Santanovi už před časem docvaklo a namísto většího experimentování (což může být průšvih) zvolil cestu jistoty v podobě hostování známých osobností. Účastníci této akce jsou Steven Tyler (Aerosmith), Kirk Hammett (Metallica), Joss Stone a další.

WHITE LION – Big Game – 1989 – třetí deska dnes už neexistující kapely, která rozhodně neměla nedostatek fanoušků. Ostatně všechny glam (hair) metalové kapely oslovovali svým tvrdým rockem jednak pány a svou něžností a vzhledem i dámy. Big Game není lepší než její předchůdce Pride, ale potěší čistým zvukem kytary v „Little Fighter“ nebo jak od Van Halen „I´m The One“ (z první desky) rozparáděnou „Let´s Get Crazy“ a dojáčkem pro holky za svobodu volající „Cry For Freedom“.

KOOGA – Across The Water – 1986 – jediné dlouhohrající album. Tenkrát vyšlo na LP u francouzských Black Dragon a na CD až v roce 2008. Melodický hard rock s jemnými klávesy se nepropadá do oblasti cajdáků a kýče díky ostré kytaře se správně zakombinovanými sóly a jemně zastřenému zpěvu. Tihle Welšani mi navodili vzpomínky jak ten život letí u ubíhající „Lifeline“ nebo výzkumné instrumentálky „Lockjaw“ a hlasitost jsem si přidal u chytlavé „Lay Down Your Love“.

RIVERSIDE – Anno Domini High Definition – 2009 – polští progresivní experimentátoři sice nemají takový tah na branku jako třeba Dream Theater a neoslňují rychlými sóly za doprovodu kanonád bicích, ale v klidu navozují zasněnou atmosféru, kterou promyšleně prořezávají kytarovými vstupy s neustále rozvíjejícími se příběhy. I na tomto albu o emoce není nouze a práce se zvuky dechových nástrojů v „Egoist Hedonist“ nebo elektroniky třeba v „Hybrid Times“ je jenom prohlubuje.

STEVIE RAY VAUGHAN AND DOUBLE TROUBLE – Couldn´t Stand The Weather – 1984 – druhé studiové album ze čtyř, které stihl za svůj krátký život (35 let) tento uznávaný kytarista natočit. Jedná se o čistě bluesovou záležitost s báječnou předělávkou „Woodoo Chile (Slight Return) od velkého Hendrixe a ve výtahu, který míří do nebe za Vaughanem by mohla hrát nesmírně uklidńující „Tin Pan Alley“.

LUBOŠ ANDRŠT BLUES BAND – Everything I´ve Done – 2007 – Andrštova bluesová kytara a bílá americká zpěvačka s černošským hlasem Reesie Davis nastavuje ve svém žánru vysokou laťku. Nemít k ruce obal a příslušné informace, vůbec bych netipoval, že se tohle blues zrodilo u nás. Speciálně palec nahoru dávám titulní skladbě „Everything I´ve Done“.

YNGWIE MALMSTEEN – Eclipse – 1990 – melodický heavy metal s podporou kláves stojící na virtuózním kytaristovi čerpajícího z motivů vážné hudby. Malmsteen tenkrát udivoval svou vybroušenou technikou, kterou zřejmě vyučuje dodnes. Dneska by to ale asi už nestačilo, protože ten pořádný feeling jako má Satriani nebo Vai tady chybí. Zde preferuji ty rychlejší fláky jako „Demon Driver“ nebo „See You In Hell“ a velmi dobře propracovanou „Devil In Disguise“.

PATTI SMITH – Gung Ho – 2000 – věčná aktivista za mír a svobodu vydala album, které má šťávu a šmrnc. V první polovině zní zpěvačka naštvaně a bojovně, zatímco ve druhé půli skladby spíš žádají a prosí. Texty si nikdy nepřekládám a tady už přímo z hudby a typického hlasu vyzařuje revoluce a touha po svobodném světě. Hlubinný spodek v „Lo And Beholden“, svižná singlová „Glitter In Their Eyes“ a pomalu, ale jistě se šine agitační „Gung Ho“.

ANATHEMA – Weather Systems – 2012 – prog-rocková kapela z Anglie přenáší na posluchače (od dob alba Alternative 4) pořádnou dávku smutku a duševní bolesti. V tomto případě je toho někdy až příliš v podobě plačtivých tónů houslí a klavíru. Naštěstí místy zavelí elektrická kytara a pozvedne z prachu bezmoci ten náš vyčerpaný Svět. Otvírák „Untouchable Pt.1“ nebo křehká dvoufázová „The Storm Before The Calm“.
P1130503.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

LEDEN

STING – Ten Summoner´s Tales – 1993 – přesně deset let od vydání posledního alba The Police vychází asi šestá Stingovo sólovka a po policejní atmosféře zbyl jen zpěvákův specifický hlas. Za kvalitou písní tvořených v odpočinkovém rytmu a poskládaných z mnoha nástrojů (dechy, harmoniky, viola atd.) stojí také zkušený a přesný bicman Vinnie Colaiuta. Tohle album bych si dovedl vychutnat v nějakém nočním baru, kde bych se spoustou vzpomínek a Jackem Danielsem vydržel až do svítání.

RIVERSIDE – Rapid Eye Movement – 2007 – alternativní, progresivní, experimentální, rockové až metalové. Jako kasař specialista otevře jakýkoli zámek, tak Riverside se dostávají do lidské duše nenásilně a s lehkostí pomocí své hudby. Smutné, bolestné a velmi efektivní album. Strategické jsou „Through The Other Side“ a „Ultimate Trip“.

DURAN DURAN – Duran Duran – 1993 – známé také jako Wedding album. Po období menší stagnace se kapele povedlo vytvořit (dle mého) jedno z nejlepších popových alb roku. Žádná skladba nenudí a celkově se nahrávka pyšní skvělou rytmikou a melodickými nápady. Škoda jen, že zde chybí Roger Taylor a skupina používá převážně automatického bubeníka. Bodík navíc má velejemná „Ordinary World“ a nádherně plavající „Come Undone“. Dílo obsahuje také Lou Reedovu „Femme Fatale“.

OZZY OSBOURNE – Ozzmosis – 1995 – velká paráda s pořádným zvukem. I když se skladby pohybují ve středním až pomalém tempu, tak tohle album neskutečně šlape. Stařík Ozzy se drsného zvuku kytary opravdu nebojí a tady mu to Zakk Wylde se svým typickým kvákadlem naservíroval s plnou parádou. Princ temnoty se sice dnes k tomuto albu moc nehlásí, ale nelze přehlédnout supersongy jako „Perry Mason“, „Tomorrow“ nebo „See You On The Other Side“, na které se podílel Lemmy Kilmister.

TREPONEM PAL – Higher – 1997 – čtvrtá deska industriálních metalistů z Francie, která je stylově blízká mým oblíbeným KMFDM. Pulzující baskytara střídavě probouzí strojové kytary, jenž dle daného programu nekompromisně zpracovávají tento zkažený svět. V podstatě jednostrannou záležitost zpestřují pokusy o rytmus a prvky funky a reggae. Vstup do „reality“ má na starost „Cyberfreak“, na paty šlape „Lose Control“ a bez slitování drtí „Belief“.

BLACK SABBATH – Never Say Die! – 1978 – proč je poslední album ze staré éry BS hodnoceno obecně nejhůře? První titulní song je parádní, kvalitní rify zde nechybí – třeba „Shock Wave“ nebo „Over To You“. Objevuje se zde ale až příliš často zvuk klavíru, např. ve skvělé skoro filmové „Air Dance“ a dokonce trubka ve trochu zmatené „Breakout“. To bude zřejmě pro zaryté fanoušky ten problém, a když k tomu přičtu, že celé album je zvukově postavéné trochu výše a nemá to ty spodní koule jako u starých nahrávek, tak ke zklamání není daleko. Pro mne ale stále OK.

THE MARS VOLTA – Bedlam In Goliath – 2008 – maníci z bývalých At The Drive-In produkují značně komplikovaný kytarový styl, který bych osobně nazval jako intelektuální hardcore. Výše postavený zpěv a halda pazvuků vytváří kombinace, ze kterých se jen tak někdo nevymotá. Na nějakém šumítku tenhle mazec snad ani nemá cenu poslouchat. I na slušném aparátu se může zdát, že hrajou někdy dvě skladby najednou, viz poslední „Conjugal Burns“. Nejpřehlednější jsou asi „Agadez“ a „Ouroborous“. Opravdu náročné album na více poslechů.

STEVE COLE – True – 2006 – odpočinkové cédé, ze kterého se poklidně line instrumentální pohodový jazz, kde nástrojem číslo jedna je saxofón. Nic složitého se zde nekoná a v kombinaci se soulem se tato nahrávka náramně hodí k letnímu lenošení s osvěžujícím drinkem na terase.

QUEENSRŸCHE – Tribe – 2003 – staří progresoři mě znovu potěšili svými složitými skladbami, komplikovanými melodiemi a zabroušenými kytarami. Zpěvák Geoff Tate někdy svým hlasem zasahuje až do afektovaných výšek, ale takhle prostě zní Queensrÿche. Kvalitativně vyrovnané skladby mě občas přenesou k mým oblíbencům Tool – třeba začátek u „Desert Dance“.

MANOWAR – Sign Of The Hammer – 1985 – čtvrtá deska party, která byla ztělesněním Ameriky v heavy metalu stejně jako Sylvester Stallone ve filmu. Těžkotonážní skladby s refrény evokující vítězné chorály bitev s patřičně kovovým zvukem kytar. Basák DeMaio se instrumentálně předvede v „Thunderpick“ tak jak bylo tenkrát zvykem. Dneska mě tohle až nabubřelé heavy tolik nebere, ale vzpomínky je třeba přikrmovat. Každopádně Manowar a Rambo nikdy neprohrávají .

CHICAGO TRANSIT AUTHORITY – 1 – 1969 – spojením skvělých hráčů z různých seskupení (big band, rock band, orchestr) vznikla velká jazz-rocková kapela, kde všechny nástroje od kytar po dechy mají své místo a dávají možnost posluchači vychutnat svou preciznost a krásu. Všechno šlape jako hodinky a skvěle do sebe zapadá. Jen ve „Free Form Guitar“ si trochu „zazlobí“ kytarista Terry Kath se svým Hendrixovským vazbením. Skvěle funguje basa pozdějšího sólisty Petera Cetery v „Listen“ a pro jamování jak stvořená je „I´m A Man“.

PAUL GILBERT – Fuzz Universe – 2010 – kytarista spojený se jmény kapel Racer X a Mr. Big a také účastník projektu G3. Gilbert je o něco agresivnější než Satriani a Vai a se zbytkem kapely vznikají na jeho sólovkách různorodá díla. Krev rozproudí hned vstupní, střídavě oblačná „Fuzz Universe“, na vážného Bacha si dá „Bach Partita In Dm“, na okénko u Hendrixů zaťuká „Don´t Rain On My Fairwood“ a za rock´n´rollový konec zatahá „Batter Up“. Zvukově celé za 1.

JUDAS PRIEST – Painkiller – 1990 – před 30 lety vyšlo tohle album, které bylo důraznou tečkou za působením zpěváka Roba Halforda, který poté odešel hledat sám sebe, aby se pak po létech zase našel. Deska je rychlá a ostrá jako pilové kotouče pekelného motocyklu ztvárněného na obalu. Skladba „Painkiller“ odstartuje tuhle jízdu, která se žene přes bitevní „All Guns Blazing“, noční úprk v „Night Crawler“ a v podstatě přibrzdí jen u hrozivé „A Touch Of Evil“, aby pak vítězně dojela do cíle v „One Shot At Glory“. Judas bez této desky by bylo jako "svíčková jen s pěti".

M. EFEKT – 33 – 1981 – poslední studiové album ve trojici Hladík, Semelka, Čech. Obsahuje čtyři rozsáhlé skladby, kde melodické a nekonfliktní vokály ukazují směr s nápisem „střední proud“, kudy se Semelka posléze vydává. Na druhou stranu v instrumentálních pasážích se kapela pohybuje často v oblasti art-rocku a zavítá až ke končinám kde operují třeba takoví King Crimson.

DEPECHE MODE – Sounds Of The Universe – 2009 – po 28 letech jsou DM stále ve formě. Tenhle výtvor nabízí bohatou zvukovou hostinu, kde každý tón je jasný a transparentní a i méně pozorný posluchač se nemůže na albu ztratit v nějakém nepřehledném hlukovém bludišti. Výjimkou je pouze kytarově přibuzená „Come Back“. Jak jsem DM tenkrát jako rocker na střední odmítal, o to je mám dnes raději. Do užšího výběru si ukládám „In Chains“, „Hole To Feed“, „In Sympathy“ a „Corrupt“.

SLAYER – Christ Illusion – 2006 – trashmetaloví lídři zde nezáří takovými nápaditými rify jako na starých slavnějších albech, ale furt je to ten správný mazec s bravurní hráčskou technikou. Lombardův kopák krátce a přesně vybuchuje napříč nahrávkou jako švýcarské hodinky. Hned z první tě chce sešrotovat „Flesh Storm“, neobvykle nakombinovanou rytmikou zazáří „Jihad“ a pekelné číslo 666 ti na čelo vypálí „Cult“.

ULTRAVOX – Vienna – 1980 – první ze čtyř nejslavnějších řadových alb po sobě jdoucích. Zpěvák Midge Ure a jeho sekundanti se úspěšně šplhají na vrchol novoromantické pyramidy. Klasické a oposlouchané zvuky kytar přeladily syntezátory a mohlo se začít slavit. Tahle deska je výjimečná hlavně díky třem skladbám. Instrumentální úvod s příznačným názvem „Astradyne“ prolétá napříč astrálním prostorem a má velký potenciál dostat posluchače (mě teda určitě) do jiné dimenze. Druhá „Sleepwalk“ s úžasnou elektronickou linkou a temnou energií a třetí velkovážná „Vienna“ s grandiózním klavírním závěrem nemají dle mého ekvivalent.

OZZY OSBOURNE – The Ultimate Sin – 1986 – úspěch předchozího alba Bark At The Moon nebyl nepřekonán. Skladby se velkými nápady neblyští, ale naštěstí má Ozzy čuch na kytaristy a skvělý Jake E. Lee svou hrou zde zachraňuje zábavu. Muzikanti navštívili kadeřníka a celková nahrávka se tváří, že proti aktuálnímu hair-metalu nic nemá, spíše naopak. Paradoxně nejvíc mne oslovuje pohodově melodická „Shot In The Dark“.

STEVE VAI – Real Illusions: Reflections – 2005 - a do města přijíždí kytarový cirkus. S baskytarou kouzlí Billy Sheehan a rytmiku zajišťuje Jeremy Colson. Opět žádné jednoduché melodické přehánění. Vai servíruje perfektní akrobacii složenou z náročných prvků ala Zappa. Hutné základy některých čísel pomáhají divákovi lépe se orientovat v ději - „Building The Church“ nebo „Midway Creatures“.

NORTH ATLANTIC OSCILLATION – Grappling Hours – 2010 – post-progressivní elektronický rock ze Skotska. Vydáno u Kscope Records, které zaručuje třeba jen vzdáleně příbuzenský žánrový vztah se Stevenem Wilsonem (Porcupine Tree). Mně osobně při poslechu naskakuje přirovnání k digitálně přebuzeným Coldplay nebo v instrumentálce „Star Chamber“ se nemůžu zbavit pocitu, že slyším kytarový riff od Placebo.

KINGDOM COME – Too – 2000 – album, které nesklízí takové úspěchy jako ty ostatní, ale pohodově spíchnuté songy a charistmatický hlas ala Plant Lennyho Wolfa znovu dokáže posluchače vyslat na příjemnou myšlenkovou pouť. Na žádné srandičky se tady nehraje a prostorem putují skladby jako „It Ain´t So Bad“ nebo „Hey Man“ a celý ten rozvážný kolotoč pro dospělé na závěr opatrně roztočí „Joe English“.
LEDEN 2020.JPG

slayerss
Příspěvky: 175
Registrován: 22 zář 2011 23:40
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od slayerss »

Pěknej výběr a inspirace.

Uživatelský avatar
Juri
Příspěvky: 184
Registrován: 26 dub 2008 20:05
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od Juri »

...NINe, klobouk dolů, široký hudební záběr a fundované znalosti, perfektní vlákno, s chutí jsem přečetl a již se těším na další porci inspirace za únor *thumbs up*

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

To slayerss a Juri, díky, ale klobouk nech na hlavě. Jsou to jen vesměs pocitové poznámky, které mě napadají díky tomu, že jsem se přestal drápat na ten začarovaný vrchol zvukové pyramidy a snažím si ten "Největší vynález lidstva" vychutnat dokud ještě slušně slyším ;) .

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

KISS – Dynasty – 1979 – album, které otvírá nejslavnější skladba od Kiss. „I Was Made For Lovin´ You“ má takovou melodickou linku a rytmus, že se běžně objevovala v playlistech diskoték. Spojení diska a rocku byla tenkrát dost velká drzost a tady to bezpochyby vyšlo. Ostatní písně už jen sekundují své „alfa matce“. Obsahuje slušnou předělávku od Stounů „2.000 Man“.

KING CRIMSON – Lizard – 1970 – trojka v pořadí kombinující rock s jazzem i klasikou. Veškeré nástroje se tváří nezávisle a mezi svými vlastními improvizacemi se opakovaně vrací zpět ke skladbám samotným, které po celou dobu drží pohromadě v podstatě jen baskytara. Poslušná je jen krátká „Lady Of The Dancing Water“. Na LP je celá druhá strana desky určená k dispozici skladbě „Lizard“ složené z několika dějových částí.

ANTHRAX – Volume 8: The Treath Is Real – 1998 – třetí album se zpěvákem Johnem Bushem, který nahradil původního Belladonnu. Na kombinaci heavy, trashe, hard-coru a rapu se v některých skladbách také podílejí členové Pantery. Hudba je dravá se střídáním rytmů s agresivním vokálem a jednoduše řečeno nasírací . V úvodu to odpálí „Crush“, na pilu tlačí „Born Again Idiot“ a zajímavá s psychydelickým začátkem a klasickým kytarovým sólem ke konci je „Big Fat“.

QUIET RIOT – Metal Health – 1983 – deska věnovaná kytaristovi Randy Rhoadsovi, který zde působil, než nezahynul u Ozzyho. Tato deska vystřelila skupinu mezi velikány hard and heavy osmdesátých let, o čemž svědčí i účast na festivalu v Dortmundu v roce 1983 společně s největšími hvězdami této hudební scény. Jako kluk jsem tenkrát tento výjimečný koncert hltal v TV na programu ZDF. Deska obsahuje slavnější verzi skladby „Cum On Fell The Noize“ od Slade. Pozor před pozdějším remastrem s bonusy = totální zvukový průser!

BORN TO BE WILD – 1996 – asi jediná kompilace vytvořená z různých hudebních skupin (kromě tributů), kterou jsem si ze starých časů ponechal. Na dvou discích je celkem 24 skladeb od roku 1964 (Kinks – „All Day And All Of The Night“) do roku 1974 (Bad Company „Can´t Get Enough Of Your Love“). Na výběru jsou samé povedené fláky a jako zajímavost poukazuji na předělávku „Whole Lotta Love“ (Led Zeppelin) v big bandovém podání s dechy od kapely CCS (Collective Consciousness Society).

THE YOUNG GODS AND DÄLEK – Griots & Gods – 2010 – součást boxu se třemi živými CD a DVD. Rap mi moc neříká, ale v kombinaci s experimentátory The Young Gods se jedná o výjimečnou záležitost. Jako je krychle na obalu z hrubého protiskluzného plechu (další je z vyleštěného kovu, třetí je pokrytá rezem a čtvrtá, která vyšla samostatně je ze dřeva), tak zní i hudba, kterou společně vytváří dvě kapely. Všechny potenciální mezery ve skladbách jsou vyplněny náročnými zvukovými „útoky“ a při soustředěném poslechu dokáží nepřipraveného posluchače pořádně zaskočit.

BRUCE DICKINSON – Tattooed Millionaire – 1990 – první sólovka, na kterou je přizván kytarista Jannick Gers (ex Gillan), jenž v témže roce zůstává u Iron Maiden za Adriana Smithe. Na albu nejsou žádné heavy rify či progresivní vyhrávky. Bruce si zřejmě potřeboval odpočinout a vzhledem k tomu, že starý pardál Gers používá kytarové boostery velmi citlivě, vzniklo v podstatě písničkové album s vkusnými „cajdáky“ jako „Born in 58“, „Gypsy Road“ nebo Bowieho cover „All The Young Dudes“

GRETA VAN FLEET – Anthems Of The Peaceful Army – 2018 – tři bratři Kiszkové se zamilovali do Led Zeppelin a oživili legendu. Revivalů je už dost, tak to vzali „jen“ stylově s využitím dnešních zvukových možností. Potěšili staromilce a ukořistili i cenu Grammy. Nevím, jestli to někdy už nepřehánějí, ale skladba „Lover, Leaver (Taker Believer)“ by se klidně mohla jmenova „Whole Lotta Love – part 2“.

MICHAEL JACKSON – Blood On The Dance Floor – 1997 – hybrid složený z prvních pěti nových songů a osmi remixů z alba History. Tohoto Velkého popaře beru velice vážně a titulní skladba patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil. „Blood On The Dance Floor“ má takový drajv a rytmus, že musí vyhnat na parket i mrtvoly (jako tenkrát „Thriller“). Dobře nakopnutá je i soundtracková „Ghost“ a s napětím si střídavě hraje „Is It Scary“. Překombinované remixy moc nemusím, ale zaškubal jsem si hlavou u zrychlené a přitom dojemné „Earth Song“. Bohužel vše je zvukově přeřváno.

U2 – Achtung Baby – 1991 – jako nic neříkající poupě se tváří úvodní „ZOO Station“, aby vyrostlo ve skladbě „Even Better Than The Real Thing“ ve velkou květinu, která se svou jedinečností pyšní ve skladbě „One“. Svou okouzlující sílu dá najevo v „Until The End Of The World“ a přes „The Fly“ dokvétá k „Acrobat“, kde ze sebe vydá veškerou čarovnou krásu a poté tiše a pokojně uvadá v závěrečné „Love Is Blindness“. Mimořádné album.

MORTIFILIA - …When I Killed The God – 2016 – death metal ze Sušice je ideální na rozcvičení „líných“ ušních bubínků  Ale teď vážně. Klukům se tady povedl syrový, živelný, světový zvuk. Sice bych trochu ubral na hlasitosti, ale rozlišení nástrojů včetně zpěvu je v oblasti tohoto žánru parádní. Songy se hrnou z repráků jako drtička, do které se nechceš dostat a zároveň ti dělá dobře. Pro reklamu kapely bych použil „Day When I Killed The God“ a „Kill The King“. Vliv švédské scény ala Hypocrisy je slyšet v nástupu „Greeting From The Other Side“ a melodické kytary v „Set Me Free“ zase poukazují na In Flames. Ten zvuk je tady ale lepší!

BLIND PASSENGERS – Neosapiens – 2001 – němečtí elektro-metalisté používají podobné přímočaré kytarové postupy jako kolegové Rammstein, přičemž více pracují s elektronickými zvuky viz např. skladba „Insane“. Svůj vliv zde má i kapela Korn, jelikož zpěvák v mnoha pasážích připomíná Jonathana Davise. Je fakt, že takových kapel je nespočet, ale ta hlavní věc, proč toto cédé vlastním, se odehrává na konci. Píseň plná žalu a bolesti ve vlastním zpracování hudby z filmu Poslední Mohykán – „Hall Of Pain“.

PLACEBO – Battle For The Sun – 2009 – nahrávka, která se navzdory svému nízkému DR objevuje v Hifi testech. A je fakt, že zvuk je tady monstrózní. Kytarový rock s hybridním hlasem, jehož majitelem je Brian Molko se nedá s ničím jiným zaměnit. Placebo navíc vytvořili album s největším počtem nápadů a povedených skladeb, takže nemá smysl nějakou vyzdvihovat. Jen skladba „Bright Lights“ mě trochu překvapivě zanesla až k naší dalece „skromnější“ Anně K do alba Noc na Zemi.

ARCH ENEMY – Doomsday Machine – 2005 – melodický death metal s typickým švédským zvukem. Střídání rytmů s melodickými kytarovými vyhrávkami doprovází hlas z pekla se jménem Angela Nathalie Gossow. Mrtvolný plyn ze starodávného hrobu vydechuje „My Apocalypse“ a vykostit se tě snaží „Machtkampf“.
P1130848.JPG

JV
Příspěvky: 863
Registrován: 08 říj 2008 07:36
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od JV »

Dík že si mi pripomenul tých Crimsonov. Som si to po dlhšom čase pustil - potešilo. Po Islands asi moje druhé najoblúbenejšie album od nich.
Mám rád tieto tvoje recenzie - dobre sa to číta. *thumbs up*

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Mezi kolegy tvořící zadní difusor zavítal Dimebag Darrell - Pantera.
Přílohy
Dimebag Darrell.JPG

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti