NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
adrian
Příspěvky: 150
Registrován: 12 bře 2017 10:14
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od adrian »

NIN píše:
30 lis 2019 11:18
Pravý difuzor za poslechovým místem to sice není, ale s každou novou překážkou se zvuk rozhodně nehorší.
difusor.JPG
NIN

Chvalim Tvoju zbierku postaviciek a nemalu zbierku cd, ktoru nevidam casto. Fakt super.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

BŘEZEN

KISS – Music From The Elder – 1981 – hudba k filmu, který se nikdy nenatočil. Na tomto albu nehraje kapela svůj klasický hard-rock, ale přispůsobuje svůj styl formou artrockových prvků k požadavkům scénáře. Díky tomu je album pestřejší a méně přímočařejší než ostatní studiovky a to se mnoha skalním fandům nezamlouvá. Já naopak u téhle desky tleskám a do užšího výběru postupují skladby – hloubavá „Only You“, která přechází v neméně oduševnělou „Under The Rose“ a smutně odpočinková je „A World Without Heroes“.

LOUDNESS – Disillusion – 1984 – tuhle desku jsem slyšel ještě jako kluk a bylo to mé první setkání s japonským heavy-metalem. Kytarista Akira Takasaki zde servíruje vyhrávky ala Yngwie Malmsteen a to tenkrát nebylo jen tak. Anglicky zpívající Minoru Niihara měl sice nepřeslechnutelný japonský přízvuk, ale samotná hudba byla přednější. Vliv anglických kapel je logický a např. v „Revelation“ jsou slyšet Iron Maiden a jejich „Where Eagles Dare“. V instrumentálce „Explorer“ se kytarista naparuje svým sólem jak páv před samičkou, po kterém přichází typická heavy vypalovačka „Dream Fantasy“. Závěrečná „Ares´Lament“ nemůže zapřít ve svém refrénu odkaz na „Stairway To Heaven“ od Led Zeppelin. (Vydáno u DENON coca-11124)

AC/DC – Rock Or Bust – 2014 – pravděpodobně poslední album kapely, která po celou dobu řídí stejnou káru, do které se leje jenom blues a rock ´n´ roll s přidáním ostřejšího aditiva. Nechápu, ale tenhle kolovrátek mě nikdy neomrzel. Malcolm Young zde figuruje už jen jako spoluautor všech písní a nahrávání za něj vzal jeho příbuzný Steve Young. Je smutné procházet těmi starými tvářemi v bookletu a domýšlet si ty, které tam už nejsou. Všechno jednou končí a Svět bez AC/DC už nikdy nebude stejný.

JEFF BECK – Beck-Ola – 1969 – druhé album a další hvězdy - zpěvák Rod Stewart a basák Ron Wood, který hraje od roku 1975 u Rolling Stones. Text v obalu upozorňuje posluchače, že záměrem protagonistů bylo vytvořit těžkou hudbu a prosí zúčastněné, aby to nevzdávali a zkusili ve své hlavě přijmout alespoň část této nahrávky. Je fakt, že zvuk Beckovo kytary je na tu dobu opravdu drsný a kapela vytváří celkem náročné kompozice. „Měkoty“ se snaží udržet v křesle klavírní oddechovka „Girl Form Mill Valley“, ale pak už zase nastupuje rozskřípaný „Jailhouse Rock“ tentokrát v bluesovém rytmu a dále „Plynth“, kde jsem zaznamenal rifovou podobnost s ještě většími „randálisty“ své doby – MC 5. Album uzavírá instrumentálka pro fajnšmekry „Rise Pudding“.

NEW MODEL ARMY – Thunder And Consolation – 1989 – dlouho jsem nechápal, co je na chlápkovi jménem Justin Sullivan, kromě jeho vykotlanejch zubů, tak zvláštního. Zdánlivě obyčejné písničky, ze kterých „vyzařuje“ více stínu nežli slunce. A když zafouká ten správný vítr, zanese se tě až k hradbám gotickému rocku. A to je to, oč tu běží. Uspěchaná ve své době je „225“, před nebezpečím manipulace varuje „Archway Towers“ a za nesmrtelnost se modlí „White Coats“.

METALLICA – Ride The Lightning – 1984 – po jedničce už vyzrálá a možná jejich nejtvrdší deska, u které jsme s kumpánama bezmezně jásali. Hned u vstupní „Fight Fire With Fire“ jsme se mohli umlátit, pak jedovatá sólice otvírá „Ride The Lightning“ a pokračuje osudová „Komu zvoní hrana“. Skladby jako víno a v podstatě žádná hluchá místa. Celou tuhle bleskovou projížďku ke konci ještě roztočí „Plíživá smrt“ a album ukončuje jedna z nejlepších heavy instrumentálek na motivy horrorového filmu „Call Of Ktulu“.

SLIPKNOT – All Hope Is Done – 2008 – nu-metaloví „komedianti“ dokáží na podiu předvést velkolepou podívanou. Nevím na kolik se na nahrávání podílelo všech devět maskovaných postav na obalu, ale ukočírovat tenhle cirkus asi není jednoduché. Zvukově jsou nejvíce vytaženy bicí a tím pádem má deska skvělou dynamickou výbušnost. Zpěvák Corey Taylor se vyřvává ze svých problémů, ale umí zazpívat i dojemný song – „Snuff“. Slipknot ale chtějí tenhle svět především nakopnout a od toho jsou skladby typu „Vendetta“ nebo „This Cold Black“.

DEEP PURPLE – Machine Head – 1972 – říká se, že s vydáním tohoto alba vznikl heavy-metal. Nemám problém s tím souhlasit, ale pro mne je důležitější, že na svět přišlo jedinečné album s peckami jako „Highway Star“, „Lazy“ nebo „Space Truckin´“ a jestli existuje někdo ve Vesmíru kdo o nás ví, tak musí znát i skladbu „Smoke On The Water“ !!!

JOE SATRIANI – Professor Satchafunkillus And The Musterious Of Rock – 2008 – učitel kytary, který už přes třicet let vydává instrumentální alba a hlavně nemá problém je i prodávat. Jeho skladby mají vždy to správné napětí a spád, avšak toto album je spíše odpočinkové až relaxační. Satriani nikam nepospíchá a jenom hladí v klidu kytarové struny a posílá do poslechového místa velice příjemný zvuk. Kdo čeká na něco peprnějšího, ten se dočká. Jako digestiv z té nejvyzrálejší whisky servíruje na konci rockové flamengo s grandiozní sólovou tečkou ve skladbě „Andalusia“.

W.A.S.P. – Helldorado – 1999 – tuhle kapelu poslouchám od první vydané desky. Jde tady vlastně jen o rock ´n´roll v agresivnějším provedení. Pro někoho málo, pro mne dost na to, abych při poslechu své emoce neudržel na uzdě. Blackie Lawless v tom taky pěkně lítá a v jeho zpěvu je slyšet, že hudba je pro něj srdeční záležitost (viz např. v „Damnation Angels“). A to nás zřejmě spojuje. Tohle album se žene dopředu a nemá část na nějaké ploužáky a i já mám před sebou ještě dlouhou rock ´n´ rollovou cestu a proto „I Can´t Die Tonight“ … ještě ne.

LARD – Pure Chewing Satisfaction – 1997 – starý provokatér Jello Biafra (frontman Dead Kennedys) a maníci z Ministry vyškvařili LARD = Vepřové sádlo. Na druhé a zatím poslední dlouhohrající desce se skupina přiklání k industriálnímu metalu s příchutí punku, kterou má na svědomí zpěvákův specifický hlas. Nekomplikované skladby mají říz a spád a i bez anglického překladu je tady zřejmé, že politika je svinstvo. Tak do nich hned od začátku – „War Pimp Renissance“.

JOHN SCOFIELD – Up All Night – 2003 – jedno z nepřeberného množství vydaných alb kytaristy, který patří do první jazzové ligy. Na této nahrávce dostává veliký prostor baskytara a ve spojení s dalšími kytarovými samply vzniklo dynamické dílo. Přesto, že se jedná o noční seanci, tak slunce svítí ve „Whatcha See Is Whatcha Get“, k pitorestknímu tanci vybízí „Freakin´ Disco“ a celá párty končí jak ohňostroj vystřelující baskytara spolu s kopákem a Scofieldovými beglajty.

PINK FLOYD – Animals – 1977 – zvířecí album řadím do první trojky v žebříčku oblíbenosti od PF. Všechny skladby se vznášejí ve větru jako to prase mezi komíny londýnské elektrárny. Evidentně jsou zde slyšet některé hudební postupy jako na předchozím oslavovaném albu „Wish You Were Here“, což je logické. Ze všech zvířat to do mě nejvíc perou ovečky „Sheep“… a zase je tady ta tepající baskytara jako tajemná předzvěst toho co má přijít. Celý život jsem upřednostňoval kytaru sólovou, ale dnes už to s tou basou vidím na remízu.

LAKE OF TEARS – Illwill – 2011 – drsný hlas, drsné kytary = drsný sever. Švédští Lake Of Tears na svých albem vytváří silné melodické linky, takže z nich nejde takový strach, jak by možná sami muzikanti chtěli. Kapela ve své tvorbě vykazuje velice vyrovnané výsledky a pro orientaci na www.allmusic.com má toto album od uživatelů hodnocení 4,5 hvězdiček z pěti, přičemž ostatní díla jsou na tom v podstatě stejně. V chmurné atmosféře se krásně utápí „House Of The Setting Sun“, gotickou stavbu nelze upřít v „Behind The Green Door“ a black-metalové světlo černě svítí v „Midnight Madness“.

GEORGE MICHAEL – Patience – 2004 – jedno z posledních alba zpěváka, kterého jsem zaregistroval už kdysi ve Wham!.a mimochodem neznám nikoho zdatnějšího, kdo by dokázal zazpívat Queeny stejně jako Freddie Mercury. Na druhou stranu tento typ hlasu mi sedí více k Michaelovu popu než k rockové kytaře, kterou vládla Královna. Tento playlist protínají skladby, které dokáží rozvířit vzduch jako třeba „Precious Box“, ale ty nejsilnější signály zpěvák vysílá ve své typicky tesklivé atmosféře za doprovodu klavíru – „My Mother Had A Brother“-

ICE AGE – The Great Divide – 1999 – progresivně metalová partička z USA, která kráčí ve stopách Dream Theater. Kvalitu a hudební styl potvrzuje skutečnost, že toto album vypustilo do světa vydavatelství Magna Carta, specializované na složitější rockové projekty. Já osobně mívám u těchto kapel problém se zpěvem, protože je těžké ho zakomponovat do skladby, která je plná hudební techniky. I zde by mohl zpěvák a klávestista Josh Pincus brzdit a věnovat se čistě svému nástroji. Proto mě nejvíc oslovila instrumentální „Spare Chicken Parts“.

GARAGE – Black! – 2009 – pražská legenda, která vylezla po osmi letech ze šuplíku s nápisem Underground. Zpěvák Tony Ducháček je přirovnáván k českému Iggy Popovi, ale na rozdíl od amerického bouřliváka výrazně šetří energií. To ale není na škodu, jelikož Ducháček svým laxním hlasem a nedokonalým frázováním produkuje bezstarostnou atmosféru klidu a pohody. Z Garáže rychleji odkvapí jen roztomile punková „Praxe“ a jako plastikovská Toxika nad hlavou pomalu krouží „Havran“.

LONELY ROBOT – Please Come Home – 2015 – projekt zpěváka a multiinstrumentalisty Johna Mitchella známého např. z kapely Kino. Novodobý progresivní rock velice připomíná tvorbu Porcupine Tree, což podtrhuje i hostování pianisty Steve Hogartha. Celé album se zaobírá otázkou vesmíru a u tohoto tématu málokdy zažívám zklamání. Do časů Police za albem Ghost In The Machine“ mě zanesla „Construct/Obstruct“ a šokující zjištění varovně vysílá „Are We Copies?“.
Březen 2020.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

DUBEN

THE.SWITCH – Na dosah – 2009 – neznám žádnou jinou českou kapelu, která by mě svou hudbou takhle do sebe vcucla a na konci desky vyplivla zpátky do sedačky s pořádnou husinou. Ještě to podobně dokáží o něco ostřejší Lvmen. Na tomto EP je 5 písní a všechny stojí za to. Kytarový nářez střídá lyrické pasáže a pestrá rytmika je v tomto post-rockovém představení podpořena velmi opravdovým a uvěřitelným vokálem. Do svých sítí mě ulovil „Pavouk“, v podpalubí mě zamkla „Kajuta“ a celé to potěšení z poslechu tohoto dílka je „Na dosah“.

GRANICUS – Granicus – 1973 – zlatá sedmdesátá a jedna deska kapely z Ohia, která fungovala jen čtyři roky. Zdařilé progresivní postupy a výše položený ječák odhaluje podobnost s britskými Budgie nebo Led Zeppelin. V dnešní době takhle nějak hraje např. Greta Van Fleet. Bez ostychu prvotiny to hned rozbalí v „You´re In America“, obraz zapadajícího slunce trefně vytvoří v instrumentálce „Twilight“ a pořádně „prásknout do koní“ si troufnou v „Paradise“.

JOE SATRIANI – Time Machine – 1993 – vydáno jako 2 CD, přičemž první disk je studiový, kde nové věci jsou doplněny o první EP Joe Satriani z roku 1985, kde kytarista vyluzuje zvukové obrazy podobně jako jeho bývalý student Steve Vai. Už první tóny hlásí přítomným uším, že se bude jednat na dnešní poměry o fajnovou zvukovou nahrávku. Složitě skladby střídají ty nekomplikované jako je třeba nesmírně pozitivní, na kterou by hopsaly i děcka „Speed Of Light“. Druhý disk je koncertní a obsahuje výběrové fláky v ostřejším provedení.

GOREFEST – La Muerte – 2005 – předposlední album před rozpadem nizozemské kapely hrající první death-metalovou ligu. Mohutný chraplák zakladatele Chrise De Koeyera suše doplňují nevtíravě melodické kytarové linky, díky jimž se tato nálož stává přehlednou a zapamatovatelnou. Rázně nakopává „When The Dead Walk The Earth“ a na Laibach z dob „Jesus Christ Superstar“ jsem vzpomněl u zpěvu v „You Could Make Me Kill“. To nejlepší je ale až na konci – instrumentálka „La Muerte“ začíná katastroficky ve stylu Devina Townsenda nebo francouzských Gojira a pak přijde jednoduše geniální kytarový rif, který dokáže poslat moje vědomí mimo mé tělo.

ROLLINS BAND – Come In And Burn – 1997 – kapela herce, moderátora, spisovatele, bývalého punkera a zpěváka jménem Henry Rollins. Album se řadí do škatulky alternativního metalu a jednotlivé skladby jsou jako stvořené pro živá vystoupení. Dunivá basa, kytarové zářezy, na sobě kraťasy a všichni skáčou jak pominutý. Pseudo hitovka je „All I Want“ a nekompromisně to valí „On My Way To The Cage“.

FRONT LINE ASSEMBLY – Tactical Nural Implant – 1992 – hororoví elektronici a jejich asi deváté album. Já horory v TV rád nemám, protože jsem lekavej, ale v hudbě je to něco jiného. Volná představa strachu a nebezpečí je zajímavý pocit a FLA ho umí navodit. Taneční rytmus pak ještě navíc vytváří časovou smyčku a oběť je navždy ztracena. Monstrózně zní „Gun“ a nejpozitivnější je poslední „Lifeline“ s nepřímým odkazem na staré Depeche Mode.

KULA SHAKER – Strange Folk – 2007 – spirituální indie-rock, který u mne navozuje atmosféru cestování v čase, kde minulost se střetává s budoucností. Třetí album a opětovný odkaz na hnutí Haré Kršna. Víru jako takovou neřeším, takže znamenám si chytlavý nástup v perfektní „Song Of Love/Narayana“ nebo dylanovsky zazpívanou a Nickem Cavem šmrnclou „Hurricane Season“.

URIAH HEEP – Look At Yourself – 1971 – po velmi úspěšném albu Salisbury Uriáši stvořili další slavnou desku s pořadovým číslem 3. Nevím jak tenkrát nahrávali ten zvuk, ale na rok 71 mi připadá velice nadčasový. Jak svěží vítr to rozfouká titulní „Look At Yourself“, ve které dostanou svůj prostor jak kytara, klávesy i bicí. Zpěvák David Byron se blýskne ve smutné „July Morning“ a všechnu tu parádu pak na konci zase odfoukne svižná „Love Machine“.

BILLY IDOL – Cyberpunk – 1993 – album, které se stylově odlišuje od ostatní tvorby. Drogy, halucinace a elektronická jízda kybernetickým světem. I když v tom Billy tenkrát hodně lítal, na elektrickou kytaru naštěstí nezanevřel a na basu si přizval rockera Dougha Pinnicka (King´s X). Ten tomu všemu dal ty správný koule a vznikly songy, na kterých se lehce ujíždí, zvláště na velveťácké „Heroin“, kterou si zpěvák pro sebe „předávkoval“.

DEADSOUL TRIBE – The Dead Word – 2005 – album číslo 4, temné skladby, sabbatovské rify a překvapivě čistý zpěv. Devon Graves při nahrávání potřebuje jenom bubeníka, zbytek zvládne sám. Basa a bicí zpravidla rozjíždí tuhle progresivní jízdu a hříšná posluchačská duše jásá. Chvályhodné rozlišení jednotlivých nástrojů umocňuje celkový poslechový zážitek. V závěru alba se odlišuje popovým rytmem „My Darling Wish“ a bránu zavírají dvě klíčové – „A Fistul Of Bended Nails“ a „The Long Ride Home“.

MOODORAMA – Music For Collapsing People – 2000 – němečtí elektronici vytváří odlehčené kompozice poskládané z mozaiky jazzu, funky a trip-hopu. I když se ve dvou skladbách objevuje simulace praskání analogové desky je zřejmé, že veškerou práci má na svědomí počítač. To ovšem nebrání tomu, aby tahle hudba přenesla posluchače kamsi daleko na tajuplný ostrov s písečnou pláží, kde se celý den skotačí a pijí long-drinky až do bezvědomí.

GRIP INC. – Power Of Inner Strenght – 1995 – první výstřel bubeníka Dave Lombarda (ex Slayer) a pro mne ta nejlepší trefa. Neskutečný drajv a jasně čitelná kytara Waldemara Sorychty za doprovodu kanonády precizně seřízených Lombardových kulometů. Částečný punkový přínos zpěváka Gus Chamberse (zemřel 2008) a mohutná basa Jasona Viebrookse přispívají ke vzniku tohoto jedinečného alba. Mistrně vygradovaný nástup od „Toque De Muerto“ přes „Savage Seas (Retribution) do „Hostage To Heaven“. Velká paráda.
Duben.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

KVĚTEN

JIMMY SOMERVILLE – Manage The Damage – 1999 – malý Skot s vysokým hlasem zní tak jedinečně, že se dá těžko zaměnit s někým jiným. Zpěvák slavil úspěchy už ve svých původních kapelách Bronski Beat a The Communards a jeho taneční popová tvorba je stále vzdušná a křehká podobně jakou vyrábí třeba Seal. Jako ochočené tornádo se lehce prohání„Something To Live For“.

JIMMY PAGE & ROBERT PLANT – No Quarter – 1994 – polovina Led Zeppelin nahrála živák z koncertů v Maroku, Walesu a Londýna. Skladby jsou provoněné orientem (bonga, mandolína) a dávají tak hudbě LZ nový rozměr. Jako vždy a všude zde opět vítězí naříkající „Since I´ve Been Loving You“, pěkně od podlahy šlape „Gallow´s Pole“ a na prodloužený závěr nastupuje velkolepá „Kashmir“.

A-HA – Hunting High And Low – 1985 – debut druhé nejúspěšnější popové skupiny ze Skandinávie hned po legendární ABBě. Morten Harket se na škole tisknul na prsa mých spolužaček formou plakátků z časopisů Bravo a já ho tenkrát neprávem odsuzoval. Inteligentní pop a citlivá práce s elektronikou, k tomu nezvykle animačně do světa vypuštěný klip se skladbou „Take On Me“, srdcervoucí doják „Hunting High And Low“ a skoro rockový rozjezd u jejich nejlepší skladby „The Sun Always Shine On TV“.

TALKING HEADS – Little Creatures – 1985 – David Byrne a jeho kumpáni produkovali hudbu, která je motanicí rocku, post punku, new wave a já nevim co ještě. Jelikož toto pozdní album je celkem nenápadné a kytary tady vystrkují jen malé a velmi zakulacené růžky, tak ho bylo možné sehnat i na pultech někdejšího Supraphonu. Jedna věc se tady ale vymyká, a to je skladba „Road To Nowhere“. Bombastická záležitost, která tě roztočí dokola jako káču. Takovou skladbu se povede udělat jednou za život. A to je to, oč tu běží.

PARADISE LOST – Icon – 1993 – čtvrté doom metalové album, na kterém se poprvé objevují výrazné melodické linky. Kapela tímto pomalu vstupuje do méně agresivnějšího období a pomalu opouští svůj původní styl. Jednotlivé příběhy vykresluje sólová kytara Gregora Mackintoshe a Ztracený ráj se rozvážně šine dopředu po vyznačené cestě, na které se může potkat třeba s Type O Negative. Chytlavá je „True Belief“ a příjemně, s ambientním ženským vokálem láká „Christendom“.

ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA – Discovery – 1979 – deska zní víc popově než rockově a navíc by se některé skladby neztratily ani na nějaké diskotéce. To ale neznamená, že album je špatné. Písničky jsou velmi dobře zaranžované a působí vzdušně a lehce. Překvapily mě některé syntezátorové zvuky a perkuse, které na mě vybafly a které jsem dříve nezaznamenal. Že jsou ELO stále rockeři potvrzují v poslední známé skladbě „Don´t Bring Me Down“, jenž u nás pod názvem „Tak nehraj dál“ nahráli společně Schelinger, Vondráčková, Špinarová a Černocká.

THE YOUNG GODS – Super Ready / Fragmenté Tour – Rote Fabrik Zürich – 2010 – koncertní záznam ze Švýcarska v té nejsyrovější podobě, tak jak to Mladí Bozi původně zamýšlí. Žádné smyčce nebo zásadní deformace originálních skladeb. Přitvrzeno a sečteno = super koncetní zážitek doma v obýváku. Lepší otvírák než „Our House“ se nedá najít, od spodu si pulzuje „About Time“ a jako Jim Morrison ve skladbě „The End“ protahuje Franz Treichler všudypřítomné napětí a rozkoš ve skoro dvacetiminutové „Summer Eyes“.

PINK FLOYD – Atom Heart Mohter – 1970 – pátá řadovka a zvláštní album už jen proto, že na obalu je jen obyčejná kráva (prý se jmenovala Lulubella III.). První strana desky je instrumentální a rozdělena do několika částí. Jsou zde pěkné pasáže např. typicky urozená Gilmourovská kytara, která zde nastupuje po „Laibachovských“ chorálech. Druhá strana desky je méně náročná, ale na druhou stranu přináší neobvyklou skladbu „Alan´s Psychedelic Breakfast“ – příběh běžné ranní snídaně s různými autentickými zvuky, které k tomu patří. A ten kapající kohoutek na začátku za celou dobu nikdo nedotáhl ;) .

JUDAS PRIEST – Nostradamus – 2008 – když se řekne heavy metal, tak mě první napadnou Judas Priest. Toto dvojalbum ale není tak ryze metalové jak by HM fanoušek čekal. Kytarové „žiletky“ tolik neřežou a na pořádnou jízdu se zde čeká dlouhá fronta. Jednotlivé skladby jsou na můj vkus příliš seriózní a materiál vyrobený pro cca 100 minut hudby musí být sakra kvalitní, jinak celkový dojem působí poněkud utahaně. Nejvíc štávy má „Persecution“.

GENTLE GIANT – Octopus – 1972 – třetí deska experimentální rockové kapely založená třemi bratry se společným příjmením Shulman. Tak jako Chobotnice disponuje svými chapadly, tak se i samotná nahrávka prezentuje mnoha hudebními odnožemi spojených do netradičních kombinací. Hned od začátku mi naskakovaly postupy Jethro Tull, temná kytara King Crimson nebo hlasová linka Ace Frehleyho v „Music From The Elder“, a dále klavír ala Psí Vojáci, housle starých Kansas a dokonce zvuky, které používají Dead Can Dance. Efektní audiofilské perkuse jsou např. v „Knots“.

SAXON – Crusader – 1984 – album heavy-metalových veteránů, které dokázalo ve své době nabídnout ideální poměr melodiky a kytarové tvrdosti. Na takové výtvory byly osmdesátky vyloženě nadržené. Nechybí typický otvírák s bitevní předehrou, známá a redbullem posilněná „Set Me Free“ od Sweet, či s davem manipulativní „Just Let Me Rock“. Zapařit si na imaginární kytaru vybízí „Bad Boys (Like To Rock ´N´ Roll)“, pro fanynky se plouží „Do It All For You“ a jako plyn z malé dírky balónku uniká závěrečná „Run For Your Lives“.

Duran Duran – Notorious – 1986 – pátý výstřel známého britského výrobce popu a new-wave byl tak povedený, že se jeho obsah dostal v licenci až na pulty obchodů bývalého Československa. Vyvážené skladby a zajímavé kombinace s dechovými nástroji zní velmi svěže a elegantně. Hudba decentně svítí, aniž by oslňovala a pak už si jen v klidu a pohodě užít poslech tohoto alba.

Anathema – A Fine Day To Exit – 2001 – kapela, která dokáže vyskládat na posluchače obrovskou nálož emocí. I tohle album má sílu a moc mě přenést až na „Onen Svět“. Stesk, stesk a zase stesk a duše pomalu krvácí. Zvuk kytar a žalostný zpěv, to vše do sebe dokonale zapadá. Tady to ještě Vincent Cavanagh na rozdíl od pozdějších alb tolik nepřehání. Do první trojky nominuji „Release“, „Underworld“ a decentně splašenou „Panic“.
Květen.JPG

JV
Příspěvky: 864
Registrován: 08 říj 2008 07:36
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od JV »

Discovery sme si púšťali práve teraz k nedelnému obedu a hovoril so si presne to isté - zaujímavý popík so záverečnou vypalovačkou. S tej sa najviac tešil syn. Decká majú ELO dosť v oblube. Hlavne skladbu Mr. Blue Sky.

Pagea s Plantom mám na DVD. Môžem doporučiť - vizuálna stránka tomu projektu rozhodne svedčí. *thumbs up*

Vďaka za tip na Gentle Giant - zaujímavé.

blesk666
Příspěvky: 494
Registrován: 03 dub 2013 16:57
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od blesk666 »

NIN píše:
17 úno 2020 18:54
To slayerss a Juri, díky, ale klobouk nech na hlavě. Jsou to jen vesměs pocitové poznámky, které mě napadají díky tomu, že jsem se přestal drápat na ten začarovaný vrchol zvukové pyramidy a snažím si ten "Největší vynález lidstva" vychutnat dokud ještě slušně slyším ;) .
Evidentne hudbou zijes a vies pekne a nie prilis obsirne opisat kazdy album co si pridas do zbierky. Tvoj postoj mi je tiez velmi sympaticky a evidentne mas aj velky hudobny zaber.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Hudba je můj svět, který má dnes až patologický rozměr. Každý den se hrabu v PC a zpracovávám informace o muzice. Píšu nové a nové seznamy. Žena si klepe na hlavu, že přepisuji v názvech skladeb velká písmenka na malé a naopak. V podstatě má pravdu. Mám zdroj mé vášně v obýváku na hlavní poslech (viz místní postřehy), další na venkovní terase, informační u PC, aktivní repro na akce v menších místnostech, velký aparát na venkovní akce a samozřejmě Mp3 přehrávač pro práci na zahradě či jízdu ve vlaku. V autě je to jasné. Když jdu k někomu na přátelskou návštěvu tak požaduji pustit alespoň rádio. Veškeré dárky, které mi udělají radost jsou výhradně s hudební tématikou. "Jsem prý blázen jen …" :roll:

Uživatelský avatar
Antony
Příspěvky: 870
Registrován: 28 čer 2014 19:13
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Antony »

Skvělé reporty. Díky.
S tou hudbou to mám úplně stejně..

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ČERVEN

PARADISE LOST – Faith Divides Us… Death Unites Us – 2009 – návrat k tvrdším kořenům potěší fanoušky, kteří fandili kapele do období Draconian Times. Na mne fungovali i nadále v jejich nejjemnějších polohách, ale tenhle staronový vítr s drsnými kytarami a zachovanou melodikou se velmi dobře dýchá. Hudba se naprosto kontrolovaně zmítá v bouři jako precizně postavená loď, kterou nelze potopit. No 1 = titulní skladba.

ULTRAVOX – Lament – 1984 – album na vrcholu své vlády v období novoromantismu. Od desky Vienna byli všichni až ti druzí. Zpěvák Midge Ure svým hlasem dokázal v dílně publika modelovat zasněné tváře. Hudba zní navenek velice křehce a jemně a přitom celou nahrávkou projíždí čitelná tepající baskytara, načež i samotná kytara má nepřehlédnutelnou rockovou barvu. Skvělá je zádumčivá titulní „Lament“ a pak je tu nejslavněší pecka „Dancing With Tears In My Eyes“.

STEVEN WILSON – Hand. Cannot. Erase. – 2015 – tenhle chlapík snad ani nespí, jinak nechápu, jak může všechny své hudební aktivity takhle stíhat. Tohle album ještě k tomu dokazuje, že ta kvantita není na úkor kvality. Wilson má výjimečný cit pro vytváření hudebních kompozic. Přesně ví kde zabrat a kde ubrat, co kam vložit a kde si co dovolit. Prostě umí uspokojit každého trochu náročnějšího rockově věřícího. Dokonce i moje sousedka ho miluje. Jeho hudba je jako bonboniéra. Spousta chutí a ve všech je čokoláda, na které jsem závislý.

MASSIVE ATTACK – Heligoland – 2010 – pátá a zatím poslední řadová nadílka. Hip-hop mě moc nebere, ale když se řekne trip-hop, to už je jiná káva. Pomalu pulzující rytmika bez keců, basa, která vtahuje do hlubin a do toho klidný a křehký ženský vokál jako utišující doprovod pro tonoucího. Zkušeně namíchaná elektronika s živými muzikanty si zaslouží přistát v mém přístavu. „Pray For Rain“ nebo „Girl I Love You“.

CHRIS CORNELL – Unplugged In Sweden – 2006 – když jsem slyšel zpívat Cornella na nějakém DVD ještě s Audioslave, tak jsem se zhrozil. O to větší překvapení mě čekalo u tohoto bootlegu. Pouze akustická kytara a výborný zpěv. Songy z působení v původních kapelách plus převzatiny např. od Marleyho, Led Zeppelin a jako bonbónek zde s vylitým srdcem zazní „Billy Jean“ od Michaela Jacksona. Nechybí i rozervaná „Black Hole Sun“. Nahrávka oficiálně nevyšla, takže nezbývá než vše stáhnout, vyrobit obal, zařadit mezi originály a tvářit se jakoby nic .

IN FLAMES – Soundtrack To Your Escape – 2004 – skandinávský progresivní death-metalový transportér nekompromisně rozráží hned první barikádu s názvem „Fr(i)end“ a poté se přesouvá na další cíl, aby po něm zbylo jen „The Quiet Place“. Postupně zpracovává všechny strategické body a nakonec bezchybně dokončí svou misi. Nejede vždy jen přímo, ale umí i ubrat plyn a uhnout stranou, ukolíbat a zmást. Proto je tahle mašina tak dobrá.

SIOUXSIE AND THE BANSHEES – Superstition – 1991 – asi nejpohodovější album v diskografii této kapely s jemnou vůní gotického rocku. Něžně sametový hlas zpěvačky Siouxie Sioux a nekonfliktní skladby, které umí do publika vrhat stíny posílají tuto nahrávku do nesmazatelné hudební historie. Pozorný posluchač zde najde i stopy rebelství, které je vlastní punkovému tažení sedmdesátých let. Spolehlivě nabíjí „Cry“ nebo „Silly Thing“ a špatné myšlenky zmizí u „Got To Get Up“.

SAXON – Forever Free – 1992 – dnes si už asi z téhle nahrávky na zadek nikdo nesedne, ale Saxon byli a jsou ztělesněním poctivého heavy-metalu bez příkras. I když byly po devadesátkách v kurzu trochu jiné hudební směry, tak tohle album milovníka elektrických kytar určitě neurazí. Tahle kapela a hlas Biff Byforda mě vždy vrací na začátek mé poslechové cesty a dává mi pocit „Věčné svobody“

FAITH NO MORE – The Real Thing – 1989 – první album, které jsem od FNM slyšel, a furt u mě vede. Kapela přišla na trh s metalem, který nechala vojet funky a na tomto v pořadí třetím album to dotáhla k dokonalosti. Krátká, rytmická basa až má člověk pocit, že musí struny vzít za své a kytary hutné natolik, že převzatina „War Pigs“ od Black Sabbath se před originálem rozhodně stydět nemusí. Do mozku se hned na poprvé zaryje velkolepý nástup slavné „Epic“ a myšlenky zločince vyvolává titulní „The Real Thing“. Pro vyznavače povedených instrumentálek je v nabídce „Woodpecker From Mars“.

KILLING JOKE – Extremities, Dirt And Various Repressed Emoltions – 1990 – extrémy, špína a spousta potlačených emocí. Název alba dokonale vystihuje hudbu, kterou podivínský Jaz Coleman vypouští mezi své posluchače. Alternativní rock s podsklepeným zvukem a s podobnými postupy jaké ve stejném období používali Ministry nebo Treponem Pal, jenž se po znovunastolení svobody u nás těšil velkému zájmu.
červen 20.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ČERVENEC

THE CURE – The Cure – 2004 – znám člověka, který se dvakrát pokusil o sebevraždu a hádejte jaká je jeho nejoblíbenější kapela? Nevzpomínám si, jestli The Cure udělali nějaké špatné nahrávky, ale tohle album mezi ně určitě nepatří a skrývá v sobě dost velký potenciál na to, aby nějakou špatně ukotvenou duši poslalo ven z těla. Černá hudba, černé texty, černé slunce, černý svět. Ti, kdo mívají ještě navíc i černé myšlenky, tak ať si pustí raději něco jiného. S mou duší nejvíce cloumá „Labyrinth“.

MADONNA – American Life – 2003 – precizní a poctivá práce se značnou dávkou provokace vystřeluje tuhle dámu až na vrchol popové pyramidy. Jejímu charisma nemůže uniknout nikdo, kdo se alespoň na chvíli prošel po cestě vedoucí do hudebního světa. Na tomto albu zní Madonna bojovně a střídá hudební žánry jako své zbraně. Zvuk je hodně napálenej, ale zní to dobře. Příjemná je „Hollywood“.

PROJECT PITCHFORK – Lam-´Bras – 1992 – dvojka elektro-industriální kapely z Hamburku. Temně gotická nadstavba skladeb s minimalistickými bicími posílá posluchače až kamsi do záhrobí robotického světa. Tohle je nahrávka, která nabízí méně obvyklý zážitek, jenž lze očekávat u běžných hudebních stylů. Já jsem na ty instrumentálky, takže u mě vede „Compliance“ a pak s novoromantickým pozadím „Tale Of A Walk On The Ice“.

FAITHLESS – No Roots – 2004 – britští odborníci na taneční elektronickou scénu a album, které patří mezi ty povedené. Faithless dokáží svou rytmikou a chytlavými počítačovým zvuky rozpohybovat masy a například DVD Live At Alexandra Palace to jen dokazuje. Jejich hudba je černobílá jako dva hlavní pilíře kapely. Bílá dýdžejka Sister Bliss rozjíždí moderní taneční šou a černý zaříkáváč Maxi Jazz frázuje svůj apartheidní příběh. Za mě skvělý nápěv v „No Roots“, časovou smyčku utahuje „What About Love“ a tělo se pomalu dohoupává v „In The End“.

COLOSSEUM – Daughter Of Time – 1970 – třetí studiovka jazz-rockového ansámblu pod taktovkou jednoho ze zakladatelů kapely bubeníkem Jonem Hisemanem. Progresivní přístup s účastí dechů a smyčců vytváří nevšední kompozice postavené na pevných rockových základech. Zpěvák Chris Farlowe (poté Atomic Rooster) přidává skladbám ještě větší drajv, takže celkově zní tato nahrávka na svou dobu velmi tvrdě. Žhavou jiskrou je „Take Me Back To Doomsday“.

KULA SHAKER – K – 1996 – cestovatelé v čase a jejich debut. Rockové album se špetkou psychedelie vrací návštěvníka do starých dobrých časů a to mě hodně baví. Na kolik v tom hraje roli víra, je mi fuk. Vím jen to, že tohle album mě háže do vzpomínek, které jsem vlastně ani nemohl zažít. Letenku do minulosti poskytne „Hey Dude“, „Tattva“ nebo „Greatful When You´re Dead/Jerry Was There“.

DIRE STRAITS – Dire Straits – 1978 – prvotina s oběma zakládajícími bratry Markem a Davidem Knopflerem. Z alba vyzařuje naprostá pohoda, kterou si dodnes dopřávají spolu s umírněnými rockovými fanoušky i kamarádi táborových ohňů. Kvalitně propracované skladby dodnes neztrácejí svůj lesk. Nejvíce „ošoupaná“ nekonečným ohráváním je „Sultans Of Swing“ a ponurou atmosféru si pro sebe ukrajuje „Six Blade Knife“.

TOMAHAWK – Mit Gas – 2003 – jeden z projektů frontmana známých Faith No More - Mike Pattona. V pořadí druhé a asi nejlepší album. Experimentální rock plný kontrastů. Méně líbivé akordy s nevšedními postupy jsou ověřovací zkouškou duševní stability posluchače. Skvělý nápad už při rozjezdu – katastrofická předehra s radostným zpěvem ptáků ve skladbě „Birdsong“.

ORLÍK – Oi! (Miloš Frýba For President) – 1990 – přestože tato deska je převážně o vlastenectví, pivu a třeba o fotbale, tak si myslím, že kvůli skladbě „Álib agil“ a „Bílej jezdec“ by už v dnešní době vyjít nemohla. Krátké, razantní a melodické songy nejen pro skinheady se pamatují dodnes. S Danielem Landou zde hraje na kytaru i herec David Matásek. Mám rád refrény ve „Skinhedskej stát“ a „Čech“ a třeba zklamanou „My proti nám“. Fotbalistu musí zaujmout „Viktorka Žižkov“ (i když zarytého Sparťana asi ne ).

STEVE HOGARTH + RICHARD BARBIERI – Not The Weapon But The Hand – 2012 – zpěvák Marillion a klávesista Porcupine Tree (dříve Japan) vytvořili hudbu, která se vznáší nad zemí a je protkaná ambientními scenériemi. Vhodná volba pro rehabilitaci myšlenek. Z rozjímání vytrhuje jen „Crack“ a ke starým dobrým Talk Talk mě zavál klavír v „Lifting The Lid“.

EURYTHMICS – Sweet Dreams (Are Made Of This) – 1983 – druhá ochutnávka a velký skok do popředí novovlńáckého hnutí osmdesátých let. Duo Dave Stewart a nezaměnitelná Annie Lennox vytvořili skvosty jako úvodní „Love Is Stranger“ a hlavně nepřekonatelnou titulní „Sweet Dreams“. Tahle skladba má nespočet coverů snad ve všech žánrech, jaké hudba nabízí. Album uzavírá příjemně ospale se linoucí „The City Never Sleeps“.
ČERVENEC.JPG

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Dorazil Darrellův kolega z Pantery - Phil Anselmo.
PANTERA.JPG

svartenatt
Příspěvky: 871
Registrován: 13 čer 2016 04:17
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od svartenatt »

NIN, nejvíc v pohodě týpek na fóru. Fakt mě tvé vlákno baví a 1/3 nahrávek oslovuje.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Kdo dovede zastavit tenhle kolotoč, tak bude v pohodě jako já. Včera nám synek se stejně starou sousedkou ( 7 let ) připravili divadýlko. U pódia (stolku) byl tento nápis. Taky jsem dostal strach, že jim nikdy nezatleskám :shock: :D
Nekonečná pohádka.JPG


Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1461
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

V poslední době nějak nestíhám s poslechem. Snad se to teď s tou školní docházkou zlepší.

SRPEN

COVERDALE / PAGE – Coverdale / Page – 1993 – spojily se legendy a vzniklo propracované hard-rockové album. Hutně znějící nahrávka nabízí vše z obou táborů. Většinou jde o kompromisní přístup, ale třeba „Take Me For A Little While“ je plně v režii principála Whitesnake a hned v další skladbě zase všemu velí druhý pilot Led Zeppelin i s typickým orientálním zvukem a navíc Coverdale skladbě propůjčuje svůj hlas takovým způsobem, že sám Plant se musí u toho pěkně ošívat. To nejlepší z obou je v „Don´t Leave Me This Way“.

DEAD SOUL TRIBE – A Murder Of Crows – 2003 – druhé a vynikající progresivní album. Atmosféra, kterou uměl navodit Ronnie James Dio nebo staří Black Sabbath a postupy jako Queensrÿche. Žádný spěch a střídání rifů jako Dream Theater, kde se člověk musí často soustředit na to, aby se neztratil. Tahle kapela své nápady servíruje pomalu a opakovaně, aby je posluchač stihl prožít a na konci vystoupení uznale zatleskat. Příjemně překvapivá flétna ala Jethro Tull se objeví v „Black Smoke And Mirrors“.

THE CULT – Ceremony – 1991 – pátá řadovka. Srdce The Cult tvoří zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy. Ten první z nich prohlašuje, že v něm koluje indiánská krev a je fakt, že nad řadou písní se na tomto albu jakoby vznášel velký duch Manitou. Astburyho charismatický hlas a Duffyho bluesový zvuk kytary, který sklouzává ke Guns n´ Roses se umí vloudit do duše. Příkladem je „White“.

TONY LEVIN – Pieces Of The Sun – 2001 – instrumentální záležitost baskytarového mága, který je znám mimo jiné působením u King Crimson a Petera Gabriela. Rozmanité album, kde je rovnoprávně zastoupena kytara, klávesy a bicí s důraznou podporou Levinova nástroje. Jsou zde slyšet Crimsoni, pro komerčnější skupinu posluchačů je zde středověk připomínající skladba „Aquafin“ a ve skladbě „Dog One“ už chybí jenom Gabrielův vokál.

KATAPULT – Katapult – 1978 – napadá mě jen jedna další kapelu, která vydala svůj debut jako živák, a to je MC5 – Kick Out The Jams z roku 1969. Kaťáci byla jedna z nevyhledávanějších zábavových kapel ve své době a protože jejich repertoár obsahoval dostatek pomalých songů s nosnými melodiemi, tak si na své přišlo i dívčí publikum. Zvuk tohoto alba byl na mých starších sestavách dost „smutný“, ale dnes na současném aparátu mě to díky Bohu i bavilo. Pěkně rozparáděná je rock n´rollová „Každé ráno“ a v závěrečné „Vlaky v hlavě“ si Říha několikrát drze vypůjčil ten nejznámější riff od Deep Purple.

JIMMY SOMERVILLE – Read My Lips – 1989 – první sólovka ex zpěváka Bronski Beat a poté The Communards. Specifická homosexuální výška hlasu, důraz na taneční rytmiku a pozitivní melodické linky, ze kterých je cítit radost ze života. První dvě skladby jsou příjemně provedené covery od Francoise Hardy z roku 1966 a od Sylvester z roku 1978. Somerville se blýskne svou vlastní tvorbou např v „Perfect Day“ a titulní „Read My Lips“.

JUDAS PRIEST – Priest…Live! – 1987 – živák vydaný v největším rozkvětu pravého heavy-metalu. Pravda, turné k albu Turbo mělo poněkud zženštilejší charakter (zvuk poslední desky a naondulované vlasy), ale CD obsahuje skladby z dalších čtyř alb (až od British Steel), které se dají označit jako typické heavy. Nemůže chybět ideální záležitost pro koncerty – „You´ve Got Another Thing Comin´.

EUROPE – The Final Countdown – 1986 – třetí a zajisté nejslavnější album. Dlouhé vlasy a rocková hudba určená těm nejširším masám, kvůli čemuž se skupina dostává až na hranici kýče. Ovšem nástup alba v podobě titulní skladby je velkolepý, to se musí uznat. Také kvalitní sólová hra Johna Noruma má svou hodnotu. V předposlední „On The Loose“ to chlapci trochu rozjedou, ale jen opatrně, aby to všichni fanoušci stíhali . Zbytek je spíš pro holky. Na albu je několik daších hitů, ale na ten otvírák nemají ani náhodou.

4 NON BLONDES – Bigger, Better, Faster, More! – 1992 – ohnivý oř s číslem 4 se rozjíždí a veze náklad plný nábojů, vášně a žhavých zážitků. Lokomotiva dokáže v kotli upéct pizzu ozdobenou dobrotami jako je Blues, Country, Rock ´n Roll i Funky. Škoda, že zůstalo jen u jednoho jediného alba. Zapomeňte na provařenou „What´s Up“ a pusťte si zbytek alba. A hlas Lindy Perry je fakt síla.
SRPEN 20.JPG

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host