ZÁŘÍ

UFO – Strangers In The Night – 1979 – živák jako tečka za nejúspěšnějšími léty kapely a zároveň poslední štace kytaristy Michaela Schenkera. Nebylo lepšího pilota pro tento Létající talíř a tento chybějící článek v posádce Mogg, Way, Raymond, Parker se už nedal plně nahradit. U nás si tenkrát zábavové kapely troufly pouze na „Doctor Doctor“, protože taková „Love To Love“ nebo „Rock Bottom“ vyžadovaly značnou míru (nejen) kytarového umění. S přimhouřenýma očima se to u nás dalo ještě rozbalit s „Lights Out“, ale to bylo asi tak vše.

RUNNING WILD – Branded And Exile – 1985 – druhá deska německého hutné(í)ho power-heavy. Oheň, pece, roztavené železo, řetězy a do pekla jen kousek. Hrubý hlas piráta Rolfa Kasparka je navíc podpořen drsnými kytarami, ale s citem nadávkované a nevtíravé melodie vytvářejí dojem, že peklo není až tak strašné místo k bytí. Z podzemí vyčuhuje titulní „Branded And Exile“ nebo „Mordor“. Poslední kousek „Chains And Leather“ připomíná starší „Demin And Leather“ od Saxon a nebo nabubřelejší verze songů z repertoáru Manowar.

MARILYN MANSON – Mechanical Animals – 1998 – na čtvrtém albu se ujetý Brian Warner představuje jako androgyn a musím říct, že v tomto případě hudebně dozrál. Nevím, jestli má na tom větší zásluhu autor hudby a správce všech kytar Twiggy Ramirez a spol nebo samotný Manson, ale nahrávka je přehlednější a pod daleko větší kontrolou než na předešlé desce. A když se k tomu navíc ještě rozdávájí city např ve „Speed Of Pain“ tak tím tenhle furiant dostal i ty, kteří si mysleli, že je schopen dělat jenom cirkus. Takže teď už většina jásá a kontroverzní menšina volá po předchozí „Antichrist Superstar“. Já mám rád obě.

JARBOE – Mahakali – 2008 – experimentální rock a zpěvačka, která je známá působením v kapelách Swans nebo Neurosis. Jarboe jako mńoukavá čarodějnice vymetá ze škvír zlé duchy, kteří vypouštějí mrak záhuby. Na malou výpomoc k dokonání svého díla si povolala Phila Anselma z Pantery a Attilu Csihara z Mayhem, a to leccos napovídá. Tahle hudba tě nedrtí a nesmete ze sedačky, ale naopak tě připoutá do křesla a pomalu tě mučí a ukrajuje kousek po kousku ...a přesto se to někomu líbí.

BLITZKRIEG – A Time Of Changes – 1985 – první záblesk a pak dlouho nic. Seskupení, které bylo součástí NWOBH (Nová vlna britského heavy metalu). Deska je natolik zásadní, že samotná Metallica vydala skladbu „Blitzkrieg“ na svém cover albu Garage Inc. Kapela má takový tah na branku, že ve skladbách „Armageddon“ a živé verzi „Hell To Pay“ chybí už jen krůček k albu Show No Mercy amerických Slayer. Je fakt, že zvuk je cítit kanálem, ale nevěřím, že by to nějaký nový remaster zachránil. Naložený náklaďák odjíždí s poslední „Saviour“

CITRON – Best Of – 1999 – výběr, na kterém je nově nahrána téměř celé LP Plní energie z roku 1986, které bylo považováno za první metalovou desku v tehdejším Československu. Chybí z ní jen tři skladby – „Věčný cizinec“, „Plní energie“ a „Všední nevšední“. Dále jsou tu singly „Revizor“, „Tvá odvrácená tvář“ a původně nazpívané Stanislavem Hranickým – „Už couvám“ a „Už zase mi scházíš“. Uječený nástupce Křížek už mne pak tolik nebavil.

LUCIFER´S FRIEND – Lucifer´s Friend – 1970 – první a nejpovedenější výkop německého týmu. Při prvních tónech okamžitě naskočí britští Uriah Heep. Není divu, že zpěvák John Lawton se u nich později na tři roky zabydlel (1976 -79). Přidanou hodnotu skvělého alba dodává vliv Led Zeppelin a Deep Purple. Luciferův přítel mocně práská do koní v „Ride The Sky“ a nebo ve „Free Baby“

SCORPIONS – Lovedrive – 1979 – zralý melodický heavy rock, jak si doba žádala a začátek nejslavnějšího seskupení kapely – Meine, R. Schenker, Jabbs, Buchholz a Rarebell, které veleúspěšně fungovalo dalších deset let. Na třech skladbách zde hraje i mladší bratr Rudolfa Michael, jenž byl na odchodu z anglických UFO, aby založil své MSG. Jakkoliv se album tváří tvrdě a ostře, tak v sobě skrývá dva křehké klenoty – „Always Somewhere“ a „Holiday“ – ideální pro rozmnožovací akt.

EURYTHMICS – 1894 (For A Love Of Big Brother) – 1984 – čtvrtá zpověď dua Lennox/Stewart, které z hnutím Nové vlny tenkrát pěkně mávalo. Hlas Annie je tak ušlechtilý a přítulný, že si může pro mne za mne zpívat co chce. Na každém album dokáží Eurythmics vyrobit věci, které se nekompromistně zavrtají do podvědomí. Zde je to určitě skladba „Sex Crime“. Body na časové ose se ztrácí u „Greetings From A Dead Man“.

BLONDIE – Autoamerican – 1980 – žádný extra hlas a ani přirozený rytmus v těle a přesto se Debbie Harry stala ikonkou newyorské scény 70. až 80. let. Ženská krása, kvalitní a rozmanitá hudba, která je malovaná barvami rocku, punku, rapu, reggae a jazzu byly dostačující k tomu, aby se z Autoamerican stalo úspěšné album. Rádia dokola vysílaly dvě hitparádové jedničky „The Tide Is High“ a „Rapture“. Já se kochám bonusovou nezkrácenou verzí skladby „Call Me“.

ACCEPT – Death Row – 1994 – album z méně slavné éry a s pouze čtyřčlennou posádkou Dirkschneider, Hoffmann, Baltes, Kaufmann. Deska nemá tak výrazné melodické linky jak je Accept umí, ale furt je to šlapající stroj, který veze nálož tučné hard muziky. Opět si Hoffmann neodpustil (což je dobře) zpracovat úryvek z vážné hudby v „Sodom & Gomorra“ (Chačaturjanův „Šavlový tanec“). Jedovatá je „Stone Evil“ a zajímavě zpracovaná vybočuje „Generation Clash II“. Naopak dvě závěrečně instrumentálky bych na tomto albu klidně mohl postrádat.

SNOWY WHITE & THE WHITE FLAMES – Restless – 2002 – kytarista s velkým bluesovým srdcem, bývalý člen Thin Lizzy, doprovodný hráč starých Pink Floyd a účastník turné Rogera Waterse. Hloubavá hudba s tóny starých Dire Straits navazujíce na stylovou rytmiku Carlose Santany se vznáší se na zvucích půjčených od Jeff Becka. Skvělé album se skvělým zvukem.

KATATONIA – Last Fair Deal Gone Down – 2001 – šestá deska doom-metalové kapely ze Stockholmu. Zastřené kytary a hudba potažená černým suknem. Řekl bych, že těmto trpícím bude nejblíž Anathema a Paradise Lost. Refrén v „Tonight´s Music“ mě dokonce zanesl až k Robertu Smithovi a jeho pesimistickým The Cure. Poctivě potrápí „Chrome“. Katatonia je království, kde se sice může zpívat, nikoliv však se smát.

STABBING WESTWARD – Darkest Days – 1998 – třetí a předposlední album dnes už neexistující kapely z USA. Míchanice skeptického post-grunge a industriálu s přiostřenými kytarami by mohla oslovit příznivce např. Marilyna Mansona nebo Nine Inch Nails. Jako reprezentativní vzorky bych vybral „How Can I Hold On“, punkově přidrzlou „Torn Apart“ nebo šikovnou uzávěrku „Waking Up Beside You“.

W.A.S.P. – The Last Command – 1985 – po povedeném debutu přišel Poslední rozkaz. Album se tváří o trochu méně nebezpečně než jednička a je to zřejmě tím, že Lawless a jeho kumpáni zde kladou větší důraz na melodii. V globálu se v podstatě jedná „jen“ o řádně zahuštěný rock ´n´ roll a to mně staromilci bohatě stačí ke štěstí, a třeba taková „Blind In Texas“ by určitě neurazila ani Chucka Berryho.

TOOL – Lateralus – 2001 – tahle kapela je nakažlivější než Covid a na rozdíl od něj si tuhle infekci hýčkám a držím v těle co nejdéle. Experimentální rock se s touto třetí dlouhohrající deskou dostal do dalšího levelu. Hudba jede jako stroj, pestrost zvuků barví kytarové plochy, které z beden valí jako lavina. Už ten bzučivě naporcovaný začátek v „The Grudge“ varuje, že tady se děje něco mimořádného. Skladby jako „Schizm“, „ Parabola“ nebo instrumentálka „Triad“ musí na vyvolených zanechat trvalé následky. Jen tak dál.

ŘÍJEN

TONY MACALPINE – Edge of Insanity – 1986 – nebylo moc hráčů s černou kůží, kteří provozovali kytarové onanie ovlivněné vážnou hudbou. Člověk, jenž si dovolil v osmdesátkách nabídnout nezpívané album, už musel být zdatný kumštýř. MacAlpine na této své prvotině vykazuje vysokou technickou zručnost a jeho hra je srovnatelná se specialistou v oboru Yngwie Malmsteenem. Vyšší úroveń nahrávky má také na svědomí basové eso Billy Sheenan. Nejvíc mě baví koncovka s filmovými ambicemi „No Place In Time“

D.A.D. – No Fuel Left For The Pilgrims – 1989 – dánská rocková parta, co si zaslouží víc uznání než se jí dostalo. Hned od první skladby je zřejmé, že duchové prérie nejsou daleko a mají na D.A.D. takový vliv jako třeba na Astburyho a jeho The Cult. V podstatě jednoduchá rytmika s výraznou melodií se blíží až ke komerčním Bon Jovi, ale je v tom něco navíc, co se ve finále počítá a funguje. Až z Austálie sem vane vítr od Midnight Oil, INXS a vlastně i od AC/DC. A to bude možná ono. Skladby 1 až 5 jsou nej.

HELL PASO – Queen Nevergreen – 2016 – pražská trojka, kterou jsem poprvé slyšíce u kámoše v autě rozhodně netipoval na domácí scénu. Z nádraží v Hell Pasu vyjíždí vytunění Floydi, hlas Alice In Chains se ozývá z amplionu a informuje příjezd dalšího vlaku. Posléze bez zastavení projede lokomotiva s vagóny s důležitým nákladem Korn a Faith No More. Na peróně se mísí dav cestujících oblečených ve stylu emo, core, doom, grunge a bílá barva se tu nenosí. Rozhodně překvapení a doporučuji.

TODD RUNDGREN – Utopia – 1974 – americký hudebník, který umí hrát skoro na všechno a zde je jeho hlavním nástrojem elektrická kytara. Booklet této desky neuvádí žádného zpěváka, přestože zde vokály jsou. Předpokládám, že si to Rundgren zpívá sám. O zpěv tu ale tak nejde. Nahrávka nabízí pouze čtyři skladby, z nichž ta poslední má přes třicet minut. Technický progresivní přístup, improvizace s jazzovým postojem vytváří různobarevné příběhy. Objevují se tu řízné kytary ala Rush a ve „Freak Parade“ jako by dohlížel na disharmonickou skládačku sám strýček Zappa.

DEPECHE MODE – Some Great Reward – 1984 – čtvrtý počin syntenzátorové legendy z anglického Essexu a tohle ovoce ze záhradky DM už pěkně červená a sládne. Obal se svatebním párem v prostorách studené fabriky dokonale vystihuje hudbu, kterou zde DM vytvořili. Digitální zvuky, syrové samplery, příroda nikde a přesto z toho všeho vzniká spojení, které příjemně hřeje na duši. S industriálními prvky zde dominuje nespočetně ohraná „People Are People“.

FUGAZI – Repeater – 1990 – dvojka od muzikantů z Washington, D.C. a Repeater je dodnes vysoce uznávané album nejen mezi fanoušky punku a hard-core. Baskytara neustále popohání ostatní nástroje, které se vyhýbají rovným dálnicím a volí raději složitější cesty. Proto je album tak pestré, zajímavé a navíc zvukově velmi přijatelné. A např. taková „Blueprint“ mě znaveného k smrti zvedá z prachu a se zvednutou hlavou donutí dorazit do kýženého cíle, kde si pak na oslavu vítězství otevřu lahev vína a zavolám „Shut The Door“!

SWEET – Live At The Marquee 1986 – 1989 – živák z pozdější éry, kdy už nebyla kapela v takovém laufu. Stále více upřednostňované klávesy měly tendenci zjemnit tvrďácký projev kapely, ale slavné zbraně jako „Action“, „Fox On The Run“, „Set Me Free“ a „Ballroom Blitz“ mají stále nabitý zásobník. Chybí mi tu jen siréna „Blockbuster“. Koncert je doplněn čtyřmi nevydanými studiovými skladbami ze současné éry.

PORCUPINE TREE – Fear Of A Blank Planet – 2007 – tahle řadovka je jako kouzelný šperk, který na prsou zlé královny může nadělat velkou paseku, ale v rukou těch správných bytostí dokáže zachránit svět. Hudba pláče, zlobí se, sní, varuje i chlácholí jak sám život. V téměř osmnáctiminutové „Anesthetize“ se se svou kytarou zamyslí host Steve Lukather (Toto). Mimořádná deska.

KING CRIMSON – Starless And Bible Black – 1974 – jak kůň splašený folkem se rozběhne v pořadí sedmá deska londýnských prog-rockerů. V nabídce je opět nemalá dávka psychedelických kombinací a můj mozek zde nejvíce registruje baskytaru Johna Wettona společně s perkusemi Billa Bruforda. Pro mne nečekaná instrumentální skladba„Trio“ by se klidně mohla jmenovat „Rozvíjej se poupátko 2“

STEVE WALSH – Shadowman – 2005 – třetí sólovka zpěváka z Kansas. Pocitově bych řekl, že Walsh zde přistupuje k hudbě podobně jako třeba novodobý Peter Gabriel. Hlídá si melodické linky a své skladby nenechá sklouznout do nudy či komerce, jelikož včas nastoupí změna či nějaká zajímavost. Když zabere elektrická kytara (mimochodem s krásným zvukem) tak si říkám, že je to vlastně slušnej nářez. Výjimka, co potvrzuje pravidlo je poslední „The River“, ale tohle album stojí za to objevit.

ACCEPT – Eat The Heat – 1989 – zřejmě nejméně chválená deska, protože tu jednak nezpívá původní Udo Dirkschneider a kapela se nechala zlákat módou a přiklonila se stylem k americkému hair-metalu. Původní kudrny má snad jen Peter Baltes a David Reece je vokalista, který se jednoznačně hodí ke kapelám jako Motley Crue nebo Poison. Ovšem všechno zachrańuje geniální Wolf Hoffmann a vkládá do skladeb rify a tlukot srdce Accept. Zajímavá je „Generation Clash“, která se dočká druhé verze na pozdějším albu „Death Row“ a jako z dílny Whitesnake zní pomalá „Mistreated“. Není to tak špatná deska.

ROD STEWART – Blondes Have More Fun – 1978 – bývalý člen kapely The Faces si už dávno jede na své triko. Střapatý blondýn se zastřeným hlasem má slabost na ženské publikum a tomu přizpůsobuje i svou hudbu. I když zde bubnuje rocker Carmine Appice (starší bratr Vinny Appice) výsledkem je převážně softová nahrávka. Dovedu si představit starší dámu u sporáku, co si brouká nekonfliktní písničky a u „Standin´ In The Shadows Of Love“ a „Da Ya Think I´m Sexy?“ si pohupuje pozadím, přičemž vařečka v hrnci pracuje oběma směry. Vrchol pak přichází u rock n´ rollové titulní „Blondes Have More Fun“ která rozjaří kuchařku natolik, že dochází na zkušenou práci s pánvičkou bezchybně obracející lívance nad plotnou.

J. H. KRCHOVSKÝ & KRCH-OFF BAND – Naposled – 2008 – básník a muzikant, který předává podobné poselství jako můj oblíbenec Pavel Zajíček v DG 307. Krchovský zde ve zpěvnější formě hovoří výhradně o negativních stránkách, které v knize života obrací v zapadlých hospodských lokálech. Obrazy hřbitovů podtrhují tóny houslí a violoncela. Havran krchov střeží a mráz po zádech běží.

Zpráva z regionu Strakonicko.
Jelikož jsem musel poslat svůj zdroj a přenašeč nákazy zvané hudba na ozdravnou kůru do Rakouska, dostal šanci krásný starý stroj Onkyo DX-7511. Ten jsem si nedávno pořídil jen tak pro radost, protože tenkrát to byl pro mne luxus, na který jsem v roce 1997 neměl. Zesilovač k němu zatím nemám a jelikož disponuje variabilním výstupem, tak jsem ho napíchnul rovnou do koncáků. No...ač zbytek aparátu dělá co může a velmi dobře zachovalé Onkyo se tváří jak nejlépe umí, tak zvukový přednes musím brát se značným nadhledem. Naštěstí to zvládám, protože jsem byl vychován poslechem hudby v jakékoli formě. Dneska si s úsměvem vzpomínám třeba na pochod Švandy dudáka, který jsme s kamarádem absolvovali v časech střední školy a celou cestu jsem držel v ruce přenostný kazeťák BRG MK-27 a jenom měnil náhradní monočlánky. Kazety nahrané z televize a rádia nás tenkrát dokonale uspokojily. Dnes jsem už samozřejmě rozmazlený a těšim se na svou mašinku, na kterou nedám dopustit. Variabilní výstupy jsou obecně ještě horší než fixní, takže s preampem by to zřejmě bylo zase o kus lepší, ale nedá se svítit. Zvuk je teď ostřejší až plechovější a spodky nemají ty kontury a čistotu, ale alespoň to hraje. MP3 přehrávač a sluchátka mě neuspokojují a ticho by mě zabilo. Člověk si rychle zvykne na svůj standard, ale až když ho ztrácí, tak to dovede pořádně ocenit. Zdá se, že směrem dolů je to vždy větší skok než opačně.
Ať vám to všem hraje, protože hudba je Vesmír!

pěkně napsané (a Repeater od Fugazi je opravdu geniální deska, stejně jako vše ostatní od této skupiny)

Rakousko stále bojuje s virem a já jsem mezitím porazil ten nekomfortní zvuk poskytující variabilní výstupy Onkya. Pořídil jsem si starší a roztomilý předzesilovač Rotel RC-06 (možná od někoho z vás). Jako zdroj mi teď slouží stávajícÍ Bluray Panasonic DMP-BDT 500 s nastavením digitálního filtru č.6 - imitující zvuk lampového zesilovače. Propojeno kvalitními kabely Noble Audio Moonlight, které jsem kdysi vyhrál v místní soutěži a výsledek? Zvuk neřeže, je kompaktní a se solidním detailem. Spodky se snaží pěkně a čitelně pumpovat a můžu to celé alespoň nazvat HIFI. LISTOPAD

THE YOUNG GODS – Everybody Knows – 2010 – mistři experimentálního elektronického rocku. Jako malíři malují úžasné elektronické obrazy na zvuková plátna a každá nová vernisáž je lepší a lepší. Možná na tomto konkrétním albu není tolik energie, kterou vyzařují starší díla, ale spojení motivů a přechod barev je nádherný. Francouzské texty se dokonale hodí k tomuto nevšednímu zážitku. Vivat „No Man´s Land“ nebo „MIles Away“.

SOEN – Tellurian – 2014 – švédským prog-metalistům koluje v žilách krev amerických Tool. Hudba nemá takový perfect timing jako jejich vzory, ale kdo jako já miluje tenhle styl, tak si při poslechu této v pořadí druhé desky pošmákne. Album nabízí hradby bicích a rytmické kytary se zpěvem, který prosí a žaluje a nezřídka vysílá hloubavé signály jako anglická Anathema. Některé muzikanstské vstupy dokonce napovídají o sympatiích ke Serj Tankianovi ze System Of The Dawn. Nebo je to jen náhoda? Každopádně je třeba si užít např. „Tabula Rasa“, „Ennui“, a nebo „The Other´s Fale“.

SLAYER – Seasons In The Abyss – 1990 – u mne vždy vítězí „Reign In Blood“ a o druhé místo se pere toto páté album s dost odlišnou dvojkou „Hell Awaits“. Jednoznačně se jedná o nejmelodičtější desku, kterou američtí králové trash-metalu natočili a ukázali odpůrcům tvrdé muziky, že i pod slovem „nářez“ se může skrývat umělecké dílo. Ideální sestava – Araya, King, Hanneman a Lombardo nabízí lahůdkový materiál pro nejširší veřejnost, přičemž nejblíž masám je titulní „Season In The Abyss“.

NEIL YOUNG – Harvest – 1972 – čtvrté sólové a nakonec velmi úspěšné album. Jelikož mě unylý začátek desky moc neoslovil, nabyl jsem dojmu, že se bych se mohl i nudit. Ovšem po prvních třech skladbách přichází podmanivá „Heart Of Gold“, po ní podupávající country, za ní přijdou emoce, pak nastoupí vážné věci a rockové fláky. To už je jiná zábava. A pro zajímavost v poslední „Words“ se nápadně shoduje melodická linka klavíru se stejným nástrojem v poslední skladbě „Bird Of Passage“ z alba „Grains Of Sand“ od britských The Mission.

IGGY POP – Blah-Blah-Blah – 1986 – už od prvních taktů si říkám, že „Real Wild Child“ je jako ze stáje Billy Idola. Být tam progresivnější kytara, tak je to tam. A dokonce v pomalé „Shades“ bych si Popa s Idolem hlasově i spletl. Ocejchovaného bouřliváka tohle album drží opravdu hodně na uzdě a třeba „Fire Girl“ je už na hraně s diskotékou osmdesátých let. Mně to naštěstí vůbec nevadí a jízda na dálnici příjemně ubíhá s „Cry For Love“ nebo „Winners & Losers“. V poslední „Little Miss Emperor“ je slyšet obrovský vliv kámoše Bowieho, který desku produkoval. Blah-blah-blah je velmi dobrá volba pro „hodnější“ část publika.

DEPECHE MODE – Songs Of Faith And Devotion – 1993 – mnou upřednostňované dílo od DM a to nejtemnější z těch nejtemnějších. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby elektroniku nahradily elektrické kytary. Vládci podsvětí mívají většinou dlouhé černé vlasy a David Gahan se v tomto období prezentuje stejně. O mistrovském dílu s názvem „In Your Room“ mohu podobně jako kdysi napsat, že v mé mysli ztvárňuje hluboký vesmír s výletem do černé díry. Palivem potřebným pro průlet atmosférou je pro mne „Rush“. Velká poklona.

PARADISE LOST – Host – 1999 – uplynulo jen šest let od slavného doomového alba Icon a dravá drsná housenka se zázračnou metamorfózou přeměnila v lehkého a ladného motýla. Host je výtvor, který může být součástí sbírek černooděnců s nápisy DM a v našich krajích snad i fanoušků Petra Muka. Je zajímavé, že tohoto zásadního převtělení se zúčastnili (kromě bubeníka) všichni členové kapely. Kytary nezní jako kytary a všechno se tváří tak elektronicky jako by to nebylo nikdy jinak. Nenapadá mě kapela, která takto razantně a za tak krátkou dobu změnila svůj hudební styl. Je to ale dobrýýý. Moje tipy - „Permanent Solution“ a „Made The Same“.

THE GATHERING – Nightime Birds – 1997 – jako albatros, který nese hudbu na svých křídlech a plachtí krajinou moří a hor až na konec světa, ke mně promlouvá čtvrté album holandské kapely v čele se vznešeným hlasem zpěvačky Anneke van Giersbergen. Hudba pomalu před sebou rozprostírá obrazy, oživené smutnými barvami kytarových štětců. Vše plyne pomalu a klidně a čas jakoby tu nehrál žádnou roli. Hodně vyklidněné album.

STEVEN SEAGAL – Songs From The Crystal Cave – 2004 – známý filmový akčňák nahrál desku, na které se prezentuje jako autor písní, kytarista a zpěvák zároveň. Musím říct, že mne tenhle „Muž s cejchem smrti“ docela překvapil solidním zpěvem, slušnou hrou na kytaru a příjemnými skladbičkami poskládanými z materiálů blues, latinsko-amerických rytmů, jamajského rapu a exotiky. Dobře, že Seagal nevsadil na jednu kartu jednoho stylu, a proto se tohle cédé dá bez urážky poslouchat. Za mne „Girl It´s Alright“ nebo „Music“.

JEFF BECK – Jeff – 2003 – miluju ten moderní přístup veterána, který se zjevil v dobách, kdy začínali hrát legendy jako např. Led Zeppelin. Měl se stát údajně jedním z nich. On se však nechtěl o své umění s nikým dělit, a to mu dovolila pouze sólová dráha. Jeff jde neustále s dobou a spojuje ten starý a dobrý svět s tím novým a zajímavým. Přes veškerou „úchylnost“ digitální doby nezapře svůj původ a jeho skladby stojí na poctivých základech klasického rocku a blues. Fajnová kytara jede v „Seasons“ a jako jedna z mnoha dalších, co umí poslat do stavu bez tíže je „Line Dancing With Monkeys“. Jeff Beck je prostě ultramoderní důchodce.

CHRISTIAN PROMMER – Drumlesson Zwei – 2010 – německý DJ a multiinstrumentalista je schopen pomocí počítačů a všech možných chytrých krabiček předvést úplně sám plnohodnotný koncertní set (viz např. festival Cool v plotě). Skladby stojí především na rytmice bicích a různých perkusních nástrojích. Vše se odehrává v pohybu, který umí vyprodukovat prastaré domorodé rituály. Prommer k tomu umí vytvořit to správné drama a proto toto čistě instrumentální album dokáže oslovit. Známá je předělaná „Oxygéne (Part IV), jejímž autorem je Jean-Michel Jarre.

TEARS FOR FEARS – The Hurting – 1983 – na společné Nové vlně připluli dva snílci – Roland Orzabal a Kurt Smith. První alba bývají často ty nejlepší, jelikož nachtění tvůrci vystřelí do světa veškerý svůj feedback, který je odrazem do té doby získaných životních zkušeností. Naprogramovaným bicím a kompjútrům velí čitelná Smithova baskytara s decentní Orzabalovou kytarou. Oba muzikanti zároveň obsluhují mikrofon a svou barvou hlasu vdechují jednotlivým skladbám duši. A ta duše pláče. „Start Of The Breakdown“.

OMNION – II – 2019 – další los padl opět na týpka, který si umí složit a poskládat muziku zcela sám a konečný výtvor si může v klidu dovolit vpustit do našeho zmlsaného hudebního světa. Tomáš Reindl je všestylový a dokáže zkombinovat nástroje, zvuky i časová období tak jak mu to dovoluje (nejen) technika digitálního věku a jeho představivost. Zajímavá je třeba hrátka se slovy v „Pygmeje“, příjemně ospalá je popůlnoční barovka „Otecká ukolébavka“, kterou by takhle podobně mohl zazpívat jen Robert Kodym. „Mantrance“ a „Kra-tom“ dokáží rozhýbat starodávné světy novodobým tancem, jako jsem to slyšel u performera ve světě známým pod jménem Juno Reactor. „Frozen Tabla“ má v poslední části v sobě kousek Depeche Mode (podobný motiv, kterým začíná album Playin The Angel ve skladbě „A Pain That I´m Used To“). Z „Kra-tom“ mám navíc pocit, jako by se jednalo o další pokračování filmu Čapkova Krakatitu. Poslední „Trayambakam“ je pro mne pozdravem z polozasypaného chrámu v hluboké poušti, který je signálem toho, že plamen světa ještě úplně nevyhasl. Já Omnionu tleskám a mám vlastně jen jednu výtku. Nejsem muzikant, takže laicky a pocitově mně mezi všemi těmi nástroji a zvuky chybí trochu lepidla, které by vyplnilo ty malé pomyslné mezírky a všechna ta dobrá hudba se dala ještě více spojit či propojit v jeden kompaktní celek, který vzniká při vzájemné spolupráci živých muzikantů.

CREED – My Own Prison – 1997 – Nirvanu nějak zvlášť nemusím, ale tenhle post-grunge na mě funguje. První deska partičky z Floridy vzbudila obecný zájem hlavně díky dvojici Stapp a Tremonti. Zatím co první se svým cobainovsky zaprášeným hlasem dokáže pěkně zklidnit a snížit krevní tlak svého okolí, ten druhý ho svou jistou a valivou kytarovou hrou umí znovu nahodit. A tak se to pěkně střídá a našinec je stále ve střehu, protože neví, jak to s ním nakonec dopadne. Dobrý počin s efektivními dynamickými vstupy.

PROSINEC

FIELDS OF THE NEPHILIM – Earth Inferno – 1991 – živák, který mne na dřívějších aparátech zvukově moc nenadchnul a jeho dlouhá stopáž uspávala. Přesto, že v současné době jedu stále na kompromisní sestavě, dostavilo se příjemné překvapení. Jedni z hlavních zakladatelů gotického rocku jsou neustále zahaleni v hororové mlze a poprvé jsem registroval zvukové momenty, které touto temnou stěnou procházejí a rozsvěcují tak celkovou nahrávku. Strašidelná jízda začíná propojením prvních třech skladeb z alba Elizium a negativisti si musí mnout ruce. Kolegové The Cult by určitě brali do svého repertoáru „Preacher Man“. Všechen ten marast a chmury nakonec končí s přicházejícím úsvitem „Dawnrazor“.

THE SISTERS OF MERCY – First And Last And Always – 1985 – opět přišla řada na legendu gotického rocku. Sestry vydaly jen tři řadová alba a stal se z nich kult. Na této první desce vytvářel muziku Wayne Hussey, aby se pak naštval a založil úspěšné a dodnes fungující The Mission. Sound Sester je na rozdíl od Fields posunut elektronickým směrem (kapela používá automatického bubeníka s názvem Doktor Avalanche) a disponuje mnohem čitelnější basovou linkou. Veselo tu ale není. Jako smutní kejklíři přecházející ze štace na štaci se snaží rozdávat radost kapela, která tu měla být až dodnes. „Marian“, „First And Last And Always“.

DREAM THEATER – A Change Of Seasons – 1995 – netradiční album začíná vlastní titulní skladbou, která trvá 23 minut. Poté kapela vzdává hold svým kolegům v branži. Dvojka je složená ze dvou skladeb Eltona Johna, dále přichází pocta Deep Purple a čtyřka nabízí trojboj od Led Zeppelin. Všechno to uzavírá koktejl od Pink Floyd, Kansas, Queen, Journey, Dixie Dregs a Genesis. Precizně a hutně provedené songy a chvályhodný zvuk. Ovšem nad originál (až na pár výjimek) přeci jen není.

LENNY KRAVITZ – Lenny – 2001 – šestý zářez rockera s kvalitami popového hráče, který dokáže tyto dva základní hudební materiály dokonale skloubit. Je autorem svých písní a ještě k tomu si je ve studiu nahrává v podstatě úplně sám. Album má tah na branku a zároveň umí zabrzdit a nechat oddechnout. Kytary se nestydí v „If I Could Fall In Love“, příjemný popík jede v „Believe In Me“ a bluesově se rozjíždí „God Save As All“ stejně, jako za starých časů AC/DC v „The Jack“.

ARK – Spiritual Physics – 1993 – málo známá kapela z Anglie mne zaujala svým prog-rockem. Někde píší, že jde o neo-progres a já toto album vnímám spíš jako old-schoolové. Ve vzduchu jsou cítit Floydi, letmo přeletí vybrnkávající motiv Zeppelínů a vše je zapisováno do knihy Genesis. Barva hlasu Petera Gabriela je zřejmá např. v „You Turn Me On“. Vymyká se poslední heavy instrumentálka „So What?“, která připomíná staré Mercyful Fate. Pozn. - Steve Harris hrající na kytarový syntetizér a hlavní principál Iron Maiden jsou jen shoda jmen.

BON JOVI – Slippery When Wet – 1986 – po poněkud rozpačité dvojce 7800° Fahrenheit dorazily opět nápady a bylo vymalováno. Pro posluchače genderově vyvážené album nemuseli tenkrát snad jen staříci a žánrově ortodoxní publikum. Já to měl na hraně, protože komerce tady klepe na dveře a zvuk už začíná pomalu sládnout, ale uznávám, že taková „You Give Love A Bad Name“ nebo „Livin´ On A Prayer“ jsou trefy do davu bezmocných. Já osobně se skláním před detailně propracovanou prériovkou „Wanted Dead Or Alive“, kde se ozve i zvuk chřestýše a kterou mistrovsky vygraduje kytara Richie Sambory až do vizuálně obrazové podoby. Je to zvláštní, ale zrovna tahle skladba se manželce nelíbí  Poslední, typicky americkou uzávěrku „Wild In The Streets“ podezírám z opsané písemky od Bruce Springsteena.

JIŘÍ SCHELINGER – Lupič Willy – 1998 – sbírka rockových singlů z let 1976 – 80. Jirka Schelinger mne při každém poslechu znovu překvapí. Pokaždé nacházím v jeho nahrávkách něco, co mne vtáhne hlouběji do jeho odkazu, který tu zanechal. Objevil jsem třeba Zeppeliny v „Tréma“ nebo „Nám se líbí“ (zkrácená singlová verze) válcuje jako „Easy Livin´“ od Uriah Heep a neskutečně emotivní je „Neskutečná“. Jsem opět nadšený z té kombinace spojením vážného a poctivě zahraného bigbítu s humorem, který se objevuje ve většině textů. Např. „Lupič Willy“ - …„Willy netušil tu zradu, smál se, dnes nádherně kradu“ nebo v „Sen“ - …„ Jeden z nich je Olda, prý je kapitán. Ptal se, kde dnes hrajou Beatles a zda se s nima znám“ a další „Co dělá indián“ - …“Co dělá indián, když mu squaw jediná zmizí v dáli? Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si, život jde dál.“ Škoda, že „Indiána“ Schelinger zpíval jen na koncertech. Ve studiové podobě se dochovala pouze verze se zpěvem Ringa a nově to zde nazpíval jeho bratr Milan.

DURAN DURAN – Big Thing – 1988 – na tomto albu se představuje kapela oficiálně jen jako trio – Simon Le Bon, Nick Rhodes a John Taylor. Album jede na jistotu zkušených harcovníků v oblasti dance-pop- rocku a new wave. Skladby jako třeba „All She Wants Is“ nebo „I Don´t Want Your Love“ dokáží zvednout z křesla nebo alespoň donutí poklepávat si nohou. Na druhou stranu songy jako „Too Late Mariene“ nebo skvělá „Do You Believe In Shame?“ nechají posluchače unášet a plavat do neznáma. U „Drug (It´s Just A State Of Mind)“ lze rozeznat rukopis Michaela Jacksona. Dobré album.

RACER X – Superheroes – 2001 – američtí muzikanti se jako komiksoví superhrdinové u focení na obal desky asi hodně bavili, ale jejich hudba už tak vtipná není. Jedná se o vážně a zodpovědně zahrané heavy se světovou kytarou lídra Paula Gilberta. Titulní otvírák rozbíhá pestrou show, která připomíná Judas Priest. Jednak za bicími sedí jejich člen Scott Travis a jednak hlas Jeffa Martina se v některých polohách blíží hlasu Roba Halforda. A navíc skladba „Mad At The World“ vykazuje příznaky jako mělo poněkud experimentální album JP „Turbo“. Závěrečná a opravdu povedená „O.H.B.“ je odehraná v typickém americkém stylu. P.S. - Čtvrtý superhrdina se jmenuje Juan Alderete (zde John), který poté nastoupil s baskytarou do vlaku s The Mars Volta a nebo Marilyn Manson.

SONS OF APOLLO – MMXX – 2020 – druhá studiovka progresivního projektu pánů muzikantů, kterými jsou bubeník Mike Portnoy (ex Dream Theater), klávestista Derek Sherinian (ex Dream Theater), basák Billy Sheehan (Mr. Big), zpěvák Jeff Scott Soto (ex Yngwie Malmsteen) a kytarista Bumblefoot (ex Guns n´ Roses). Deska je protkaná střídavými rytmy a každý z hudebníků zde popouští uzdu své vášně. Není to tak komplikované, jak to často předvádí profesoři v Dream Theater a to je pro udržení pozornosti v pořádku. „King Of Delusion“ se vrací k oblíbeným sabbatovským rifům a to největší muzicírování se odehrává v závěrečném čtvrthodinovém opusu „New World Today“.

CORROSION OF CONFORMITY – Deliverance – 1994 – už od osmdesátých let čeká tahle kapela na to, až jí svět konečně docení. Ani tohle album a ani ty další jí to nepřinesly. Přitom Deliverance hlásá jasný odkaz na slavnou sabbatovskou dobu, i když ne tak temnou, ale za to svěží a s velkou náloží energie. A to mně samotnému stačí k tomu, abych tuhle bravurně zahranou vzpomínku vlastnil doma v šuplíku. Není běžné slyšet takový parádnický kopák, který vybuchuje v dravé „Seňor Limpio“, a nebo cítit ten pekelný smrádek v poslední „Pearls Before Swine“.

MARILYN MANSON – Heaven Upside Down – 2017 – tenhle homunkulus si jede už nějaký ten pátek ve svém standardu, který nastavil po úspěchu Antichrist Superstar. Jedenácté studiové album není žádnou výjimkou a nabízí mix starého, vlastně mladého a nespoutaného úchyla se zralým, dospělým chlapem, který se naučil muzikantskému umění. Stejně jako jeho „umělá“ existence zní strojově a chladně i jeho hudba. A tenhle beat má tak zřejmě i být.

Tak se zase můžu pořádně kochat plnohodnotným zvukem z opraveného zdroje. Ovšem nebylo to tak jednoduché. Když jsem mašinu poprvé zapnul, tak se z repráků ozýval hlasitý brum. Zapojení stejné jako předtím a já byl na mrtvici. Po cca 15 minutách při samotném přehrávání brum zmizel, ale v režimu Stop nebo při zvolení vstupu Coax pro zvuk z Bluray to bylo slyšet snad až k sousedovi. Psal jsem do Rakous a tam mi řekli, že to vše fungovalo a že opravovali jen středovou mechaniku. Poslal jsem jim natočené video se zvukem a načež mi bylo doporučeno propojení kabelem XLR. Ten já ale neměl a stejně by to pro mne nakonec nebylo řešením. Vložil jsem mezi konce předzesilovač a brum zmizel. Začal jsem zoufale bádat a zkoušet různá propojení a furt nic. Zbývala už jediná možnost, že chyba bude uvnitř stroje. Na to si sám netroufnu, tak jsem oslovil kámoše, který se hrabe v zesilovačích pro muzikanty. Opatrně jsme to otevřeli a Jarda šel po zemnících drátkách. Všechno vypadalo v pořádku. Tak pro jistotu všechny groundy dotáhl a domačkal konektory. Jeden šroubek šel asi jen o čtvrt otáčky. Tak jsme to zavřeli a já to znovu pustil a ... Ticho Taková blbost a já byl šťastnej jako můj taky kamarád, který se jmenuje Blecha .
Takže hraju zase o stošest a ten skok z náhradního řešení zpět mě zase ubezpečil, že vrazit mezi Ayon a MF750K nějakej předzesilovač (+kabely) by mě pro další zvukový posun stálo majlant. Třeba tato zkušenost s nedotaženým šroubkem někomu pomůže.

LEDEN

JEFF BECK – Loud Hailer – 2016 – zatím poslední album nekonečného inovátora a špičkového beztrsátkového kytaristy. Jeff chytil druhou mízu na albu Who Else! a teď má už i třetí. Obklopil se dvěma kočičkami – zpěvačkou Roise Bones a kytaristkou Carmen Vandenberg. S těmi provádí muzikantské orgie, až by mu nejeden záviděl. Šelmičky umí vystrčit drápky např. v „Live In The Dark“ nebo se stočit do klubíčka a vrnět si „Scared For The Children“ a jsou i hravé v O.I.L.. Dobře si to pan Beck vybral.

JUDAS PRIEST – Ram It Down – 1988 – chlapci po riskantně vyměklém albu Turbo raději znovu přitvrdili. Jsou zde sice ještě syntetické zvukové pozůstaky, ale praví HM si trochu oddechli. Ten hlavní velký návrat má přijít až s tím dalším albem, takže na Ram It Down je pro mne nejvíce zapamatovatelná úvodní titulní mlátička a paradoxně se zvukem naprogramovaných bicích gradující „Blood Red Sky“. Na albu se vyskytuje jedna z mála předělávek repertoáru Judas „Johnny B. Goode“ od Chucka Berryho. Také je to poslední vystoupení povahově bizarního bubeníka Dave Hollanda.

HAKEN – Virus – 2020 – tohle progresivní dílko s aktuální názvem je opravdová lahůdka. Navedla mě k němu recenze na Audiodromu a musím říct, že takhle bych si představoval výrobu muziky ve svém žánru. Už první výstřel „Prosthetic“ s trashovou dravostí a křišťálovým zvukem připravuje posluchače na kvalitní zážitek. Haken jsou ve hře jako počasí – střídavě oblačno. Chvíli se „mává“ a pak se „bije“. Klávesy se zde chovají jako dobře nastavený subwoofer. Neženou skladby do typických symfonických poloh a dělají, že tu nejsou. Prostě nezasírají zvuk. Smutný zpěvák Ross Jennings mi v klidných pasážích hlasově připomíná Mariuse Dudu z Riverside. Hudba skvělá a kvalita nahrávky pro mne naprosto vyhovující.

THE YOUNG GODS - Data Mirage Tangram - 2019 - hudba Mladých bohů je neustále krok před současností. Termíny "zastaralý" a "všední" jsou i pro toto album naprosto mimo. Zvuková paleta vytváří ambientní atmosféry, které se přelévají v refrénech do mocných záplav industriálních kytarových energií - "Tear Up The Red Sky" nebo "All My Skin Standing". Krajinou si pohodlně cválá "Figure Sans Nom" a se zavřenýma očima tančí "You Gave Me A Name". Přesto, že zde už chybí jeden ze zakladatelů kapely Al-Comet, je toto dílo znovu krásně zvláštní a návykové.

DREAM THEATER – The Astonishing – 2016 – cca 130 minutové rockové divadlo na dvou nosičích je opravdu velké sousto. DT vyprodukovali opět velmi kvalitní materiál, ale já se v tom množství kombinací a variací víceméně ztrácím. Tohle učivo si našprtat je tak na pět a více poslechů. A nám starším už to do tý hlavy leze pomaleji. Také by mi nevadilo, kdyby se na tomto albu trochu víc šetřilo s epikou a symfonií. Ovšem na druhou stranu je skvělé, že se na The Astonishing podílí také český Filmharmonický orchestr Praha. Já pro snazší čitelnost preferuji skladby „A New Beginning“ a „Moment Of Betrayal“.

NINE INCH NAILS - Bad Witch - 2018 - Zlá čarodějnice je volným pokračováním předešlého EP Add Violence. Reznor a Atticus Ross ve své hudbě nemají pro jemné duše žádné slitování. Rozervané a často sebezničujícící momenty vysílají odkazy na staré undergroundové časy v "Play The Goddament Part" a nad "God Break Down The Door" se vznáší duch Davida Bowieho. Překvapivá je i účast Iana Astburyho (The Cult) v první skladbě "Shit Mirror", ale jeho hlas bych tady indentifikovat nedokázal.

JOE SATRIANI – What Happens Next – 2018 – jedno z mnoha a opět ze standardní uměleckou kvalitou tak, jak se na známého krotitele elektrické kytary sluší a patří. Ovšem při prvním poslechu si říkám, že zvuk není tak čistý a sterilní jako obvykle. Je v tom větší bordel a hlína. A v bookletu jsem našel příčinu. Za bicími sedí Chad Smith (RHCHP) a basu třímá nesmrtelný Glenn Hughes a ti se do „slušivých oblečků“ jen tak navlíct nenechaj. Album má větší koule na úkor čistšímu zvuku a DR je taky nic moc. Chytlavou kytarovou linku nabízí „Thunder High On The Mountain“ nebo „Cherry Blossoms“ a vše špatné odchází spolu s titulní „What Happens Next“.

MASSIVE ATTACK – Blue Lines – 1991 – prvotina anglických elektroniků zaškatulkovaných do žánru trip-hop. Hned první tóny jedoucí basičky v „Safe From Harm“ mě nutí kývat hlavou do rytmu. Massive Attack vaří chuťově vyvážený guláš, ve kterém je koření z bylinek, které rostly jenom v Motownu – „Be Thankful For What You´ve Got“ nebo směs world music –např. v „Hymn Of The Big Wheel“, u které by se mohl objevit Krokodýl Dundee . Raperský zpěv, který se objevuje třeba v „Five Man Army“ připomíná tvorbu mých oblíbených Faithless. Všeobecná pohoda, který číší z této desky navádí senzitivního posluchače si k tomu ještě něco „zobnout“

ABBA – Voulez-Vous – 1979 – tak tohle album mám nejradši. Už tím rozjezdem od spoda v „As Good As New“ dává ABBA najevo, že není jen klasicky popová kapela. Nahrávka vydává energii jako čerstvě nabitá baterie a ty neskutečný melodie. Jako by tahle hudba byla vytvořená na Měsíci, kde je gravitace šestkrát menší. Ze všech songů nemusím snad jen cajdák „I Have A Dream“ a uznávám, že i ta „Chiquitita“ je pravda povedená věc. Začátek druhé desky „Does You Mother Know“ má sice popový rytmus, ale s těma kytarama je to bigbít jako prase. Ještě zmíním plíživou „Lovers (Love A Little Longer), která postupně „přihořívá a hoří“. A už toho nechám. Miluju Voulez-Vous.

LIQUID TENSION EXPERIMENT – Liquid Tension Expertiment – 1997 – superkapela, kterou dával dohromady Mike Portnoy. Oslovil klávesáka Jordana Ruddese (ten ještě s ním v Dream Theater nehrál) a baskytaristu Tony Levina. Jelikož nemohl najít kytaristu, tak naverboval svého kolegu z kapely Johna Petrucciho. Ostrý progresivní rozjezd „Paradigm Shift“ se převalí do jemné perkusové „Osmosis“ a tak nějak se to střídá na celém albu. Zvuk kláves zde naštěstí nepřislazuje celkový výsledek a dílo tak nesklouzává ke středním proudům. Navíc Levin je tady tím, který žene ostatní do jiných (jazzových) žánrů. Pro náročnější fajnšmekry je určeno posledních pět skladeb pod jedním názvem „Three Minute Warning“. Tady se muzikanti nejvíc vyblbnou. Velmi slušný zvuk.

ROBERT PLANT – Fate Of Nations – 1993 – zpěvák nesmrtelných LZ nahrál společně s neznámými muzikantskými jmény album, které oslovuje snad všechny rockery. Otvírák „Calling To You“ navnadí staré Zeppelíńáky zvukem Kashmiru. Poté následují další ekologií motivované skladby ošperkované jedinečným hlasem s videoklipovým hitem „29 Palms“ a kdo by neznal Tim Hardinovu „If I Were A Carpenter (u nás pod názvem „Kdybych já byl kovářem“). Pak Plant zase zabere v „Promise Land“ a po ní přichází asi nejvážnější skladba „The Greatest Gift“. Společně s Velkým duchem se pak můžeme vznášet v „Great Spirit“.

DEREK SHERINIAN – Inertia – 2001 – třetí zásah klávesáka působícího v Dream Theater nebo skupině Billy Idola. Pro opět instrumentální desku dokázal získat kytarová esa – Steve Lukathera a Zakka Wylda. Za bicími sedí studiový hráč a producent Simon Phillips a baskytaru obsluhuje Tony Franklin (The Firm, Whitesnake aj.). Wylde se podílí na tom hrubším a ostřejším materiálu – „Frankenstein“ či „Evel Knievel“ a Lukather má na starosti hru s jemnějšími emocemi. Technická úroveň nahrávky je neoddiskutovatelná a až jsem se pořádně podíval na doplńující info do bookletu, tak jsem zjistil proč zde slyším kytarovou podobnost Jeff Becka – jednoznačně v „Goodbye Pork Pie Hat“ a klávesové postupy Jana Hammera např. v „Astroglide“.

MERCYFUL FATE – Don´t Break The Oath – 1984 – druhý výstřel z Dánska se zpěvákem, jenž ječí výš než Rob Halford a debut „Melissa“ byl překonán. Správce hřbitova King Diamond spolu s nadaným kytarovým duem Denner / Shermann hudebně ztvárńuje hrůzostrašné příběhy, které se díky svému povedenému zpracování těší vážnosti a síle i dnes. O noční můry se spolehlivě postará „Nightmare“, varhany v „The Oath“ odstartují divokou projížďku na pekelném koni mezi hroby a zlé čarodějnice si zakřepčí v „Come To The Sabbath“. Na svou dobu velmi progresivní album.

MOBY – Hotel – 2005 – americký všeuměl Richard Melville Hall vydává alba pod pseudonymem Moby od roku 1992. Pozval si do Hotelu jen pár druhých hlasů a úspěšná deska byla na světě. Pracuje převážně s elektronikou a jeho hudební výtvory mají sílu roztočit davy, které mají chuť pařit až do bezvědomí – „Lift Me Up“ nebo „Where You End“. Na druhou stranu se jiné songy plouží jen tak po planetě – „Spiders“ nebo „Temptation“ a do nitra země se zavrtává trip-hopová „I Like It“. Tenhle chlápek na to má.

Dnes bych se rád podělil o zkušenost, se kterou se určitě někdo z vás setkal nebo možná setká. Hraju si jako obvykle a nasávám v klidu hudební informace a i když to hraje, tak mi na tom něco nehraje. Pouštím si starý dobrý neremastrovaný metálek a uvědomuju si, že posledních pár dní mi to hraje tak nějak obyčejně a zabržděně a bez těch mňamek na konci tónů. No prostě to není ono. Tak jsem pořádně zavětřil a zdálo se mi, že i některé nástroje v nahrávce jsou posunuty ve stereobázi trochu víc vpravo. Po důkladném šetření jsem odhalil skutečnost, že pravý basový reproduktor i na dotek vystřeluje o poznání více. Tak přišla výměna CD a v nahrávce to nebylo. Přehození signálových kabelů vyloučilo chybu z výstupu CD/PRE přehrávače. Tak jsem s bolestí v srdci vyměnil koncáky s tím, že bude chyba někde tam. Když už jsem vytahal všechny kabely, tak jsem rovnou očistil všechny konektory a světe div se - zas to hraje jako z praku, basáky střílejí oba stejně a srdce opět plesá. Sice se o této údržbě už někde psalo, ale to bych nikdy neřekl, co s tím ta očista provede.

A nevyčistil jsi si při tom náhodou i uši ?

Na uši jsem zapomněl. To bych tu nádheru už neustál Ale vážně, pokud se tam nestalo nějaké jiné "abrakadabra", tak mi to vychází jen na to čištění.

Přechodový odpor vlivem oxidace, máš pravdu, vyčistit občas kontakty se vyplatí. Jinak dík za hudební inspirace .

Únor

LED ZEPPELIN – In Through The Out Door – 1979 – poslední deska vydaná se šesti různými scénami na obalu a nahrávaná ve studio Polar se sympatickým pozváním skupiny ABBA. Mé pocity z tohoto závěrečného díla jsou rozporuplné. Připadá mi, že chlapci už roupama nevěděli co dělat. První skladba „In The Evening“ by se hodila spíš na konec, ale možná jsem ovlivněný výběrem The Remasters, na kterém to všechno uzavírá. Stylově mě pak překvapuje „Fool In The Rain“ tančící někde pod palmou v rytmu samby. Pak další country-rollová „Hot Dog“ a pak ty hybridní klávesy v „Carouselambra“. „All My Love“ je kvalitní melodicky provedená písnička a ty starší LZ časy připomíná jen poslední „I´m Gonna Crawl“. Šelma Led Zeppelin zatáhla svoje drápky a už se jí nechce s nikým bojovat. Ale to bylo zřejmě součástí vývoje.

GENESIS – Calling All Stations – 1997 – po šestileté pauze album už bez Collinse. Ray Wilson zpívá dobře, ale jeho hlas se hodí více k popovějším projektům. Možná i proto tato deska moc nezazářila. Vše začíná dobře titulní skladbou s kytarovým nástupem Mike Rutherforda a i dvojka „Congo“ se svou africkou exotikou se těšila oblíbenosti v dostupných médiích. Pak ale přichází obyčejnost hraničící s nudou, ze které vysvobodí až sedmá (u mne nejlepší) „ The Diving Line“ s progresivními prvky a charismatickou dohrávkou. Slušná je ještě rytmická „Small Talk“ a „předposlední „There Must Be Some Other Way“. U dvou skladeb mne navíc překvapil značně necitlivý fade-out.

CORROSION OF CONFORMITY – In The Arms Of God – 2005 – tahle amerikánská smečka nemůže popřít vliv Black Sabbath. K tomu špetka punkového přítupu a spodky až z pekla. Boží ruka tady moc dobrého nevykoná a Corrosion to zde zdatně hudebně ztvárnili. Na rozhoupané palubě „Paranoid Opioid“ lze jen ztěží udržet rovnováhu, „Infinite War“ nekompromisně válcuje svět a „Rise River Rise“ je jednou z těch skladeb, které vyšlou duši z těla do prostoru mezi nebem a zemí. Po krátkém povzdechu „Crown Of Thorns“ to zakončí majestátní titulní „In The Arms Of God“, která vše podtrhne a sečte. Komu to reprosoustavy dovolí, tak si tu „hloubku“ opravdu užije.

SIMPLE MINDS – Neon Lights – 2001 – Jim Kerr a jeho parta vzdali hold svým kolegům z branže s grácii a noblesou sobě vlastní. V seznamu autorů skladeb upravených k obrazu svému nechybí David Bowie, The Doors, Lou Reed nebo Joy Division. Největší radost mi ale dělá moje srdcovka „Dancing Barefoot“ od Ivana Krále pro Patti Smith.

STEVIE RAY VAUGHAN – Texas Flood – 1983 – první album zpěváka a kytaristy, který svůj poslední koncert dohrál už v roce 1990 ve svých 36 letech. Jedná se o čisté elektrické blues pod taktovkou bílého muže. Desku reprezentuje žánrově klasická titulní „Texas Flood“ a má obliba v instrumentálkách mě nutí vyzdvihnout jednak skladbu „Testify“ a ještě rollovou „Rude Mood“. Obě dvě zní stále tak čerstvě a svěže a případný vokál by to mohl spíše pokazit. Škoda ho, chlapa.

MIKE OLDFIELD – Tubular Bells 2 – 1992 – jednička je pro někoho kult, ale já mám radši modernější dvojku. Pokračování je konceptuálně zajímavější s plnějším zvukem a dynamikou. Je tu i skladba za doprovodu bicích – „Altered State“ a na mě si nejvíce zasedla křehká a opatrná „Weightless“.

HELLOWEEN – Keeper Of The Seven Keys, Pt. 2 – 1988 – třetí a zároveň poslední deska od německých speed/power metalistů, než mne přestali zajímat. Zde jsou ještě zbytky těch původních syrových pasáží, ale zpěvák Michael Kiske už z těch výšek téměř neslézá. Progresivní střípky skládají mozaiku dějově úspěšných témat a kapela zde porodila hitovku číslo 2 „I Want Out“ (dost podobná té slavnější „Future World“). Nejpropracovanější „Keeper Of The Seven Keys“ má mimořádnou předehru a zároveň i ukončuje původní vydání desky (následně rozšířené ještě o skladbu „Save Us“).

W.A.S.P. – Still Not Black Enough – 1996 – stále to není dosti černé, ale i šestý kousek z repertoáru pana řídícího Blackieho Lawlesse je vlastně jen jednoduše přiostřený rokenrol. To je v pořádku, protože v jednoduchosti je síla, ale ten hlas….ten hlas!!! Lehce ochraptělé hlasivky spolu s věčným vztekem na všude bující nespravedlnost tohoto světa jsou tou hlavní příčinou úspěchu nahrávek W.A.S.P. Obliba v předělávkách je na tomto albu potvrzena skladbou „Somebody To Love“ z repertoáru Jefferson Airplaine.

SCORPIONS – Face The Heat – 1993 – poslední deska před tím než kapela ubírá na plynu a posléze se chystá zkoušet i experimentovat. Album startuje pěkně od podlahy skladbou „Alien Nation“ a na tvrdosti a drajvu nic neubírá typicky čistý a melodický vokál značky Klaus Meine. Kapela si vždy připraví nějakou více přijatelnou skladbu pro širší veřejnost a zde je to „No Pain No Gain“. To ale neznamená, že jde o nějaký komerční odpad. Známí mistři pomalých skladeb opět vypouští do světa své trumfy jako „Lonely Nights“ nebo bonusovou „Daddy´s Girl“. Soutěž ale vyhrává méně obvyklá bluesově operní „Woman“. Tady si zpěvák máknul.

Deep Purple – In Rock – 1970 – rockoví prezidenti vytesaní do skály nad kterou se pomyslně vznáší majestátní a dokonalé dílo „Child In Time“. Jinak super album bez komentáře a jen ještě malý postřeh – u skladby „Flight Of The Rat“ si nejde nevšimnout některých melodických postupů, které si možná nechtěně půjčil Andy Scott ze Sweet pro skladbu „Set Me Free“.

RADIOHEAD – Amnesiac – 2001 – pátá v pořadí a opět natolik alternativní, že ji v nějakém komerčním rádiu určitě neuslyšíme. Melancholický hlas Thoma Yorka je doplňován dynamickými jazzovými zářezy, které se tlačí z repráků jako by se tam nemohly vejít stejně jako ty sardinky hned v úvodní „Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box“. Osmá „Dollars And Cents“ zní jako z některého z filmu Davida Lynche a celkově je to parádní psycho. Nezbývá než to pěkně vosolit a užít si to.

SKINNY PUPPY – The Greater Wrong Of The Right – 2004 – podivíni z Kanady, co se objevují na scéně už od začátku osmdesátých let. Kapela pomocí Industriální elektroniky servíruje dobroty převážně pro silné žaludky. Nic tu nemá stálý řád a pravidla jsou tu proto, aby se porušovala. Hudba láká a zrazuje a ten všude přítomný marast je nekonečný. Z nejdůvěryhodnějšího materiálu jsou postaveny „Pro-test“ a „Past Present

Uvědomil jsem si ,že Tubulars bells 2 vlastně nemám a teď jsem narazil na zajímavou cenovou politiku Supraphonlinu.
Na jejich stránkách flac stažení 493 Kč
https://www.supraphonline.cz/album/1595 ... -bells-ii
v bontonlandu (který jim od loňského roku patří) fyzické CD 199 Kč
https://www.bontonland.cz/oldfield-mike ... bells-ii/

Kup si raději to CD z Bontonlandu, podle data vydání a kódu, by to mělo být dokonce originál z toho roku 1992, kdy to vyšlo. Pokud je to ono, tak sděluji - hraje to parádně. Popron však nebrat, pouze WEA.
Flack píšou rok 2010, to bude nějaká zprasenina.