BŘEZEN

MACHINE HEAD – Burn My Eyes – 1994 – americká kytarová úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Robbem Flynnem a její úspěšný debut. Trash-core valivý styl vykazuje spojitost s kapelami jako Pantera nebo Fear Factory. Zpěvák kromě řvavého vokálu zkouší používat i melodické prvky, které postupně přibývají na následujících albech. Mou krev nejvíce rozproudí „Old“ a „Blood For Blood“.

SOUNDGARDEN – Superunknown – 1994 – z grunge jsem se nikdy neposral, ale občas se v tomhle žánru objeví klenot, který mě donutí koupit celé album. Zde se nepochybně jedná o superskladbu „Black Hole Sun“. Ta má věru ukrutnou hloubku a sílu. Ostatní věci už se na mě moc nechytaj, ale abych nekecal, tak se mě dotkla ještě „Head Down“ se zeppelinovskou kytarou, dále příjemně rytmická „Fresh Tendrils“ a nakonec asi druhá nejlepší „Like Suicide“ s temnými bicími a sebevražednou basou.

RUSSIAN CIRCLES – Enter – 2006 – první výstřel trojice instrumentalistů z Chicaga. Jeich experimentální rock je založen na zdánlivě neškodném kytarovém pohrávání, které se za doprovodu důrazných bicích přelévá do apokalyptických scén a zničujících pasáží. Žádný zpěv, jen kytara, basa a pak strašně záleží na tom, jak se do toho třískne . Mě válcuje „Death Rides A Horse“.

GIRLSCHOOL – Play Dirty – 1983 – Dívčí škola se kamarádila např. s Motorhead, takže jejich rock ´n´ roll nebyl pro nějaké slečinky. Na tomto čtvrtém album už holky trošku povolily a vypadá to, že jim do toho hraní někdo čím dál víc kecal. Objevují se zde klávesy a sladší melodie. Největší vypalovačky jsou asi „Breaking All The Rules“ a „Breakout (KNOB In The Media). Titulní „Play Dirty“ má zvuk jako tenkrát měli i Def Leppard a jejich „Pyromania“ a pro změnu bonusová nová verze skladby „Don´t Call It Love“ disponuje kytarami ala Motley Crue.

NOVALIS – Sommerabend – 1976 – třetí album zástupců německého krautrocku. Mně neznámá jména hudebníků, kteří mistrně vytváří pohádkový mořský příběh mi vnukla myšlenku na Malou mořskou vílu. Z hudby je cítit naprostý klid a svoboda bez sebemenšího nátlaku či ovlivnění tehdejšími módními trendy. Tuhle křehkou smutnou krásu si kapela musela tenkrát opravdu hodně užívat, tak jako teď já.

WHITE LION – Pride – 1987 – hair metalová kapela z Brooklynu, kterou do předních řad popularity poslal emotivní hlas Mike Trampa a důmyslná kytara se skladatelským mozkem Vito Bratta. Bílý lev se díky těmto dvěma nepropadá do šedivé komerce a jako mají Zeppelíni svůj „Kashmir“ nebo UFO svou „Love To Love“, tak u White Lion je to „Lady Of The Valley“. A pak je tu ještě jedna skladba, která patří mezi nejslavnější pomalé písně své doby – „When The Children Cry“.

MICHAL PAVLÍČEK – Pošli to tam – 2018 – nestárnoucí kytarista to mohutně rozduní hned v první skladbě „Dunění“. Člověk si natěšeně říká, že se hudba bude odvíjet se specifickými fragmenty Pražského výběru. Bohužel to tak není a kytarista sklouzává k sice modernímu, ale ne už tak zajímavému rockování. Instrumentální část alba nezapře vliv Joe Satrianiho a skladba „Zhurta“ má hodně společného s jeho songem „Extremist“ ze stejnojmenného alba. Jeden z hostů Monika Načeva svým hlasem vždy zaboduje. Správný vlastenec a rocker si toto album pořídí a ti ostatní ….?

MOTÖRHEAD – We Are Motörhead – 2000 – hned od startu Lemmy opět žene Motorovou hlavu kupředu dle jejího poslání. Žádné servítky a žádné slitování, jen hrubě drsnej rock ´n´ roll. Ale až tak jednostranné to není. Lemmy naoko zpomalí hned v druhé „Slow Dance“ a vystřihne dokonce solidní opravdový ploužící se „One More Fucking Time. Pak se blýskne propracovanou „Wake The Dead“ s až melancholickou mezihrou a dále tu je ještě cover, který se se svým „dirty rebel“ přístupem k Motörhead dokonale hodí – „God Save The Queen“ od Sex Pistols.

NAXATRAS – II – 2016 – dvojka řecké kapely hrající psychedelický rock, která dosud chybí v databázi Allmusic.com. Z názvu jedné ze šesti skladeb - „Proxima Centauri“ vyplývá, v jakých výšinách se jejich hudba pohybuje. Na obalu je značka 100% analog a zvuk je opravdu delikátní, hlavně co se týče bicích a hostujícího saxíku v poslední „Evening Star“. Zpěv se zde objeví pouze v tracku „Sisters Of The Sun“. V Čechách mě napadá stylová podobnost s razantněji znějícím seskupením Tomáš /Palucha. Doporučuji pro lovce dobrého zvuku.

DAVID SYLVIAN & ROBERT FRIPP – The First Day – 1993 – zpěvák a klávesista skupiny Japan a kytarista King Crimson stvořili zajímavé experimentálně rockové album. Snoubí se zde nekonfliktně dva světy. Klidná, až meditativní poloha Sylviana s progresivně psychedelickou hrou Frippa. Nechybí tu taneční rytmy prokládané kytarovými vrstvami, a kdo si potrpí na „nekonečné“ skladby, tak ho potěší 17 minut trvající „Darshan“. Milovníci ambientu si můžou počkat na koncovou „Bringing Down The Light“.

ORCHESTRAL MANOEUVRES IN THE DARK – The Best Of OMD – 1988 – to nejlepší od zástupců hnutí New wave a syntezátorového popu. Osmdesátky nefandily jen nastupujícímu heavy metalu a odpůrci tvrdých kytar si přišli na své např. u OMD. Účast v první linii jim zajistila vlastní výroba „elektronických zbraní“ vyráběných vesměs na melodické basové lince. Mezi ty nejoblíbenější typy dodnes patří „Electricity“ ,„Telegraph“ a ta vítězná je „Maid Of Orleans“.

QUEEN – News Of The World – 1977 – šestka, ze které se na výběrech objevuje nesmrtelná roztleskávačka „We Will Rock You“ (jako kluci jsme jí říkali „Pochod Queenů“) a stadiónovka „We Are The Champions“. Pro mne jsou Queen víc Brian May než Freddie Mercury, takže i zde u mě vedou kytarovky nad melodicky čistým hlasem uctívaného zpěváka. Podivně nahraná „Sheer Heart Attack“ má až punkově zemitý zvuk a rozsvítí se až ke konci. Dobře mi v uších zní nakrájená „Get Down, Make Love“.

JIŘÍ SCHELINGER – Hrrr na ně … - 1977 – promyšlený tah Ringo Čecha jak nahrát v normalizačním Československu v podstatě hard rockovou desku a nedostat přitom přes hubu. Krátké vtípky ze sebe samotných mezi skladbami by pravděpodobně neuspěly ani tenkrát v Dikobrazu, ale na rudé strážce kulturní kvality to stačilo. Na závěr to ještě Ringo pojistil tím, že si nechali se Schelingerem za celé to představení jako nafackovat. Díky tomuto „kroku napřed“ jsme se mohli sjíždět skladby jako „Karágo“, Lucrezia Borgia“ a hlavně vyvrcholení alba „Divné tušení“.

URIAH HEEP – The Magician´s Birthday – 1972 – pětka bez hitových ambicí, ale je tu vše od hard-kytarových songů po klavírní uspávačku „Rain“ nebo poloakustické pohodovky, které by se mohly hrát u táboráku jako tenkrát „Lady Black“. Závěrečná rozsáhlá „The Magician´s Birthady“ má v sobě psychedelické momenty a hned od začátku se mi zdá, že Zeppelíni tady klepali na dveře.

Naxatras
Girlschool
Omd

Skladbě "We Will Rock You" jsme jako kluci určitě neříkali "pochod queenů" ale "pochod římanů". A jen tak na okraj, nikdy jsem vlastně pořádně nepochopil, proč se skladba s názvem "Sheer Heart Attack" neobjevila na stejnojmenném albu, ale až na albu "News...". Nejde o to, v jakém roce zmiňovaný song vzniknul, ale o použití toho samotného názvu, proč?

To netušim stejně jako Led Zeppelin vydali skladbu "Houses Of The Holy" ze stejnojmenné desky až na následujícím albu Physical Graffiti.

Mas to rozmanite, za mna z toho chvalim vyber album od D. Sylvian & R. Fripp

Skladba "High Voltage" od AC/DC též nepochází z alba High Voltage, ale až z následujícího alba TNT.
V Evropě a USA ano, protože tam titul High Voltage vyšel na stejnojmenné kompilaci, která obsahovala skladby z výše uvedených australských lp.
Desky High Voltage(původní verze) a TNT v Evropě a v Americe nikdy nevyšly.

Další příklad tentokrát z domácí tvorby - Tři Sestry a skladba "Na Kovárně to je nářez" vyšla až o rok později na druhém albu Alkáč je největší kocour ...

A nemělo by se zapominat ani na The Doors!
Skladba "Waiting for the Sun" nebyla na stejnojmenném albu z roku 1968, ale až na LP "Morrison Hotel" z roku 1970.

16.dubna vyjde Liquid Tension Experiment - LTE3

DUBEN

AMERICA – America – 1971 – folk rockové trio z Londýna s tímhle debutem udělalo díru do světa. Kluci si tu brnkají na akustické kytary, zazpívají si a sem tam přidají nějaké perkuse a bicí a výsledek...? Funguje to. Voní to tu sedmdesátkama a láká do nostalgické minulosti. Takhle to uměli navodit i Crosby, Stills & Nash. Jedna skladba je lepší než druhá a vítězem tohoto dostihu se stává kůń, který nemá žádné jméno – „A Horse With No Name.“

THE.SWITCH – Na dosah – part III – 2012 – album, které uzavíra EP trilogii dnes již zkušené příbramské kapely hrající alternativní rock kombinujicí styly jako nu-metal, emo atd. Na této nahrávce se muzikanti pouští do experimentů se zvukem a výsledkem je hudba „nakažená“ syntenzátory. Není to úplně ono, protože ten tah na branku a přímočarost nejsou tak jasné a evidentní jako obvykle. Písně mají stále minimálně evropskou úroveň, ale The.Switch zněli a naštěstí zase znějí lépe.

SHADOW GALLERY – Tyranny – 1998 – přes dvacet let staré album má ještě dneska slušně nabito. Tenkrát to muselo být pro fanoušky velké a chutné progresivní sousto, a přesto se tahle kapela nepřiblížila věhlasu stylově spřízněných Dream Theater. Hudba kvalitní, technika kvalitní a přesto to nestačí. Některé skladby se „zvrhávají“ do symfonických poloh, což mi moc nevyhovuje, ale celkově si tohle americké těleso zaslouží více uznání. „War For Sale“.

LUNATIC SOUL – Fractured – 2017 – řadovka číslo 4 a ředitel Mariuzs Duda (známý více jako vokalista a basák mateřské kapely Riverside) natočil elektronickou desku s upozorněním v bookletu, že zde není použita elektrická kytara. Výsledek se pohybuje na úrovni zachmuřených Depeche Mode a jsou zde místa, za kterých by měl radost i mistr sdílení žalu v osmdesátkách - Mark Hollis se svými Talk Talk. V poslední „Moving On“ si basička razí stejnou cestu jako v Hlavsově „Divnej svět“ na desce Šílenství.

MY SLEEPING KARMA – Tri – 2010 – další němá deska, která promlouvá jen svými nástroji a vyzývá svým hudebním zpracováním návštěvníky na cestu k Nejvyššímu. Nevím jak to tihle psycho-rockoví maníci z Německa dělají, ale po soustředěném poslechu takového výtvoru jako je tento si říkám, že to musí být práce ještě někoho (něčeho) dalšího. Určitě to nefuguje a ani nemůže fungovat na všechny, ale ta nadpozemskost stvořená převážně z poměrně důrazného zvuku kytar mě dokonale očišťuje. „Tama“, „Shiva“ nebo „Sarasvati“.

BIRTH CONTROL – Hoodoo Man – 1973 – prog-rocková berlínská scéna s dominující kytarou a klávesovým nástroji. Technicky zmáklé album lze přirovnat k tehdejšímu stylu rockové nadvlády Deep Purple nebo Uriah Heep. Kapela ale vymetá i další hudební kouty. V africkém rytmu se točí „Gamma Ray“ a ideálním doprovodem k němé grotesce by mohla být „Kaulstoss“

ABBA – ABBA – 1975 – třetí a do té doby nejlepší výtvor švédského hudebního zjevení. Best of pop skladby jako „Mamma Mia“, S.O.S. a „I do, I do, I do, I do, I do“ na první poslech zastińují ty rockovější, které mě víc berou. Mám na mysli třeba tu s Gunnarssenovou basičkou – „Man In The Middle“ nebo již dle názvu napovídající „Rock Me“ a odvážná rock ´n´ rollová koncovka „So Long“. Ovšem mimořádné místo zde zaujímá instrumentální věc původně z béčkové strany singlu „Mamma Mia“. Představte si obří ohňostroj nastavený na 3 minuty 47 sekund a spusťte společně „Intermezzo No. 1“…!!!

TEN YEARS AFTER – Ssssh. – 1969 – trojka kapely s hlavním postavou jménem Alvin Lee. Tenhle zpěvák a kytarista si ošéfoval album, které se otvírá svižným bzučivě kytarovým rock ´n´ rollem a zamyká bluesovým klíčem. Mezitím se přihodí špetka country („Two Time Mama“) a zadžemuje se v „Good Morning Little Schoolgirl“. Rozvolněná „If You Should Love Me“, se zhlíží v proslavené skladbě „To Love Somebody“ od Bee Gees z roku 1967.

DORO – Doro – 1990 – druhé album německé pěnice, která se dostala do podvědomí veřejnosti už v domovské kapele Warlock. V tomto případě se o ní postaral producent a autor některých písní Gene Simmons (Kiss) a na kytaru hraje Tommy Thayer (dnes rovněž Kiss). Doro Pesch vypadá sice jako křehká blondýna, ale její hlas má to pravé rockové zastření a místy dochází i na chrapláček. I v těch pomalých skladbách – „I´ll Be Holding On“ nebo „Rare Diamond“ dávají kytary o sobě neustále vědět, takže tahle deska není žádný mejdlo. Povedená je převzatina „Only You“ z alba Music From The Elder“ od koho jiného než od Kiss.

JULIE DRISCOLL, BRIAN AUGER & THE TRINITY – Streetnoise – 1969 – krasné staré časy doprovázené sytě expresivním hlasem vokalistky Julie Driscoll. Začátek se rozjíždí jako jazzrockoví Colosseum, ale pak se tu mihne gospel, rhytm and blues, folk a do toho hipíci. Je tu několik svérázných překopávek – „Light My Fire“ od The Doors nebo „The Flesh Failures“ a „I Got Life“ z muzikálu Vlasy. Zajímavostí je skladba „Czechoslovakia“, kterou Driscoll složila po návratu z Bratislavské Lyry v roce 1968 těsně před invazí sovětských vojsk. Velmi inspirativní deska.

MOTÖRHEAD – Overkill – 1979 – hvězdná trojka – Kilmister/Clarke/Taylor = hvězdné album. Tuhle válku nejde prohrát a Motorová hlava kosí své nepřátele a na jejich náhrobky čmárá nápisy jako „Overkill“, Stay Clean“, „No Class“ nebo „Metropolis“. Sem tam to sice slušně cinkne, ale jinak je to zvuková hlína. Obsah by měl být ale vždy nad formou a proto se s pokorou vzdávám a vzdávám hold tomuto albu.

BARBRA STREISAND – Guilty – 1980 – americká dáma se spojila s chlápky z Bee Gees a ti jí ušili album na míru. Barry Gibb se navíc nechal láskyplně vyfotit na album a střihnul si s Barbrou dva duety. Výsledkem jsou působivé skladby stvořené k rozjímání a romantikům se podlomí kolena při jedinečně oduševnělé „Woman In Love“. To je prostě srdeční masáž. Skvěle se doplňují hlasy v duetu „Guilty“ a zajímavou pasáží disponuje „Life Story“.

KMFDM – Nihil – 1995 – pátá studiovka industriálních metalistů z Německa. Nejen účast bubeníka Billa Rieflina vykazuje určitou podobnost s americkými Ministry. Skladby s dominujícími bicími synchronně pochodují do kybernetických útoků. Kytary ala Rammstein se zakusují do těla a jako smetana černou kávu zjemňuje ženský vokál v „Beast“ nebo v závěrečné „Trust“.

THE ALAN PARSONS PROJECT – Tales Of Mystery And Imagination: Edgar Allan Poe – 1976 – už z názvu je jasné, že půjde o hudební ztvárnění některých hororových příběhů známého spisovatele. Art rockové představení s poměrně drzými kytarami nahlíží do kuchyně samotných Pink Floyd, Mike Oldfielda nebo pozdních Beatles (alespoň tak já to slyším). Skupina nešetří vážnými nástroji, které ale kombinuje s těmi moderními a výsledkem je pro mě příznivější – rock. Z básní a povídek, které si kapela pro svůj projekt vybrala, uvádím např.„Havran“, „Zrádné srdce“, „Sud vína amontilladského“nebo „Zánik domu Usherů“.

Trpaslíci z Metalliky jsou tu. Do zahrádky je ale nedám

KVĚTEN

U.D.O. – Faceless World – 1990 – trojka bývalého zpěváka německých Accept Udo Dirkschneidera. Hard and heavy nakládačka nemá takové melodické ambice jako jeho bývalá kapela, ale je slyšet, že vliv mainstreamu devadesátých let se tady tolik nepodepsal jako u většiny kolegů v branži. Snad jen zvuk bicích a některé kytarové party mají nádech elektronických manýrů. Skladby mají zajímavé vstupy, ale poté jakoby ztrácely dokončit tu správnou myšlenku a trochu se vaří z vody. Nejkompaktněji mi zní hned ta první „Heart Of Gold“.

THE GUESS WHO – American Woman – 1970 – máničky z Kanady, které dal dohromady kytarista a zpěvák Randy Bachman (později BTO). Na pořadu dne je folk-rock, blues, rock ´n´ roll a ta elektrická kytara je tady někdy až překvapivě jedovatá. Titulní píseń „American Woman“ úspěšně oživil v roce 1998 na svém albu „5“ Lenny Kravitz. Nápadité album v krásných časech, které dokáže udržet pozornost po celou dobu poslechu. Na emotivním kytarovém základu stojí „No Time“, vzpomínky na vše krásné chrání „Talisman“ a pak ta poctivá bluesovka na konci „Humpty´s Blues“ – co víc si přát?

MARILLION – Fugazi – 1984 – druhá deska prog-art rockového seskupení z kolébky hudby Anglie. Nic proti velkému zpěvákovi Fishovi, ale veškeré pohádkové příběhy vznikají převážně z kytarového pera jménem Steve Rothery. Vstupní „Assassing“ je velmi kvalitní technickou návnadou a i když bych preferoval trochu méně kláves, má album dostatek zajímavých momentů. V poslední „Fugazi“ se dá najít podobnost s Collinsovými Genesis.

LENNY KRAVITZ – Baptism – 2004 – ministr rokenrolu se předvádí na svém sedmém albu. Americký všeuměl zahraje na vše, kromě dechových nástrojů. Kravitz pracuje s rockem tak pečlivě, že ani z nekomplikované pomalé skladby se nestane cajdák. Nápaditá práce s kytarou vyčnívá v „Sistamamalover“,k surfing rocku za dob Beach Boys se vrací „California“ a úvodní parádička „Minister Of Rock ´n Roll“ mluví za celé album.

MYTHOS – Strange Guys – 1978 – německý krautrock s elektrickou kytarou budící respekt a která střídavě probouzí snílky ve svém bloudění po hvězdách a vrací je zpět do reality. Notná dávka instrumentality zkombinovaná s vesmírem je určená pro ty, kteří se rádi myšlenkově „vznáší“. Jednoduchý vybrnkávaný akord ve „Strange Guys“ je sice tisíckrát omílaný, ale stále funguje.

PRETTY THINGS – Silk Torpedo – 1974 – šestice zformovaná v anglickém Kentu se na tomto albu přiklání ke glam-rocku. Mám raději jejich ranní psycho-blues variantu a v tomto případě zde hraje hlavní roli Tolsonova sólová kytara, která dává skladbám ten správný šmrnc. Trochu mě zaskočila „dechovková“ sekce v „Is It Only Love“, ale poté přišel trefný kontrast v podobě rock ´n rollové „Come Home Momma“. V „Belfast Cowboys“ má kytara otisk The Who.

CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL – Pendulum – 1970 – šestka a poslední s původní sestavou. Výsledek nahrávky jako doposud nejvíce ovlivnil mladší z bratrů - John Fogerty. CCR střídá rockovou projížďku jako „Pagan Baby“ s komerčními fláky ve stylu Smokie – „Have You Ever Seen The Rain?“ nebo „Hey Tonight“, o které jsem si dlouho myslel, že jí hrají Nazareth. Z obalu jsem se nedozvěděl, kdo obsluhuje varhany a saxofon, ale předpokládám, že to bude práce hlavního protagonisty. Každopádně tohle album je znovu vzpomínkou na krásné staré časy nejen díky skladbě „(Wish I Could) Hideaway“.

THE CURE – Kiss Me Kiss Me Kiss Me – 1987 – vždycky, když si pustím tenhle ansámbl pod taktovkou Roberta Smitha, vzpomenu na všechny sebevrahy, ať úspěšné nebo teprve čekající na svou chvíli. Být jedním z nich a slyšet tohle cédo, tak už se nedožiju skladby číslo 2. Úvodní „The Kiss“ je tak likvidační, že na druhou stranu stojí za to přežít a pustit si jí znovu. The Cure je Lék, který vyléčí všechny neduhy, bolest, ukončí úplně všechno. Nejoptimistější skladbou je asi hitovka „Why Can´t I Be You?“, ale skladby vhodné na veselice mi u The Cure opravdu nechybí.

HEATHEN – The Evolution Of Chaos – 2010 – trasheři z USA své vzory na tomto albu opravdu nezapřou. Na slayerovský kmen naroubovaná Metallica opylovaná Anthraxem. Zvuk kytar jako tenkrát měli Hetfieldovci na Ride The Lightning a je zde spousta podobností, např. v „No Stone Unturned“, Chaos v Heathen zařídil, že „Silent Nothingness“ je výsledkem evoluce skladby „Trapped Under Ice“. Největší obálka s Antraxem je doručena na adresu „Bloodkult“.

ZZ TOP – Rio Grande Mud – 1972 – druhé album od vousáčů, kteří tenkrát ještě vousy neměli. Gibbons, Hill a Beard už tenkrát obohatili svět svým osobitým herním stylem a posléze i vizáží. Ač se to možná nezdá, ale dle odborníků Gibbonsovy kytarové rify vyžadují notnou dávku umění a zručnosti. Příkladem je zde typická ZZ skladba „Just Got Paid“. Velké bluesování se odehrává v „Mushmouth Shoutin´“ a ta odpočinková procházka po dešti „Sure Got Cold After the Rain Fell“ je opravdu pecka.

KING´S X – Gretchen Goes To Nebraska – 1989 – tři Amíci nahráli své druhé a velmi zábavné album. Radost ze hry, která číší z každé skladby, vysoká technická úroveň a neustálý příval hudebních momentek musí potěšit na duši každého přítele chlapské rockové hudby. Různé žánrové střípky se samy skládají v kaleidoskopu v krásné barevné obrazce. Taková je hudba King´s X. Tipy - „Out Of The Silent Planet“ nebo hluboká „Pleiades“.

ALTER BRIDGE – Blackbird – 2007 – floridská bouře má mohutnou sílu a jen mezi střídavými nápory větru vznikají alternativní mosty, přes které se dá přejít do bezpečí. Kytarista Mark Tremoti si zachoval svůj styl, hlas Mylese Kennedyho je podobný hlasu Scotta Stappa a tak Kos, který na obalu vypadá hodně dravě, jakoby vylétl z hnízda Tremontiho domovské kapely Creed. Post-grungeový přístup vyžaduje atmosféru smutku nebo nasrání a to je zde naplněno. Pěkně zafouká už na začátku v „Ties That Bind“ a na ten nečas si postěžuje vygradovaná titulní „Blackbird“.

SMOKIE – The Best Of – 2003 – nenápadný výběr z mnoha výběrů, na kterém jsou všechny skladby, které jsem hledal. Tahle kapela je důkazem toho, že obyčejná povedená písnička je jako přirozeně krásná žena, která se už dál nemusí krášlit dalšími výdobytky své doby. Je jasné, že zaprášený Normanův hlas má na výsledku lví podíl a dodává skladbám to správné charisma. Tenkrát v dětství nešlo minout naše verze nazpívané Zichem, Neckářem nebo i Vondráčkovou. Nejdrsněji se asi tváří „Don´t Play Your Rock ´n´ Roll To Me“ a dramatické housle zazní v „I´II Meet You At Midnight“.

MOTÖRHEAD – Aftershock – 2013 – předposlední album a žádná změna se (naštěstí) nekoná. Lemmy má své zásady a jede furt svou stejně jako třeba AC/DC. Válečná tématika a nabušený rock ´n´ roll až do smrti. Sem tam se to rozrazí bluesem „Lost Woman Blues“ a „Craying Shame“ zní až hard-rockově. Ale pak se to zas valí – „Going To Mexico“.

THE.SWITCH – The.Switch – 2016 – není pochyb, že tahle česká úderka je ovlivněná americkou alternative metalovou kapelou Deftones a možná i proto se tohle album nahrávalo v USA. Nic proti tomu, obsahově je to dobré album a songy jako „Tvář“ nebo „Kam vedou naše kroky“ mají potenciál ty emoce předat, ale… Zvuk nemá takovou jiskru jako dřív a mám pocit, že je to na úkor té omáčky, ve které ty nástroje plavou. Dobrá je předělávka od Nedvěda „Hejna včel“, akorát s identickým intrem jako píseň „Lucie“ od Lucie . Nahrávka má své úspěšné body, ale do tý Ameriky bych příště už nelez.

THE JASON BONHAM BAND – When You See The Sun – 1997 – syn slavného otce je logicky ovlivněn Led Zeppelin. S touto deskou lze důstojně zavzpomínat na legendu jak hráčsky tak i hlasově. Dle info v bookletu jsou zde ve dvou skladbách slyšet i tátovo bicí. Slyšte „Out On The Prey“ a k tomu „Rain“ a nevěřím, že by nějaký srdcař LZ odolal.

AIRBAG – The Greatest Show On Earth – 2013 – kdyby tohle dílo vyšlo pod značkou Pink Floyd, tak si z toho všichni sednou na zadek. Jenže norští Airbag nejsou známí a našinec si takovéto lahůdky musí dohledat. A tak to bohužel v hudebním světě chodí. Skvělá atmosféra s duchem Stevena Wilsona (Porcupine Tree) a v poslední „Surveillance (part 2-3) se objeví krásně smutná linka, po které jezdívají současní The Cure.

AC/DC – Let There Be Rock – 1977 – na tuhle kapelu jsem úchylnej a tohle je to nejsyrovější album, které jede jako pila. Poklonu u hrobu Bona Scotta v australském Fremantlu jsem musel kvůli koroně odložit, ale příští rok se s Bonem určitě setkám. Skladba „Overdose“ mě vždy a spolehlivě dostane do stavu bez tíže. První remaster od ATCO je naprosto uspokojující.

PORCUPINE TREE – The Incident – 2009 – hudebně ztvárněné myšlenky zločinců a obětí přináší Wilson a jeho parta. Toť má pocitová verze, protože od jisté doby si texty nepřekládám, abych nebyl nakonec zklamaný, že je to o něčem jiném . Nekonečné možnosti a inspirace muzikantského génia si vyžádaly stopáž, která se na jedno album nevejde. Progresivně rockové 2 CD s alternativním cítěním na jedničku.

THE SISTERS OF MERCY – Vision Thing – 1990 – třetí a poslední album kultovního zástupce gotického rocku. Jedno z mých prvních cédé od vydavatelství Popron. Nesmrtelnost této nahrávky mají na svědomí lektvary „Vision Thing“, „Ribbons“, „More“, „When You Don´t See Me“ a „I Was Wrong“. Na pomoc hlavní postavě jménem Andrew Eldritch přispěchala se svým hlasem Oldfieldovo kámoška Maggie Reilly. Sestry jsou věčné a srdce Doktora Avalanche někde v dáli neustále bije.

MUSE – Origin Of Symmetry – 2001 – album číslo 2, osobitý styl a kapela se dostává do podvědomí hledačů něčeho nového. Jednoduše řečeno pop-rock, ale zpěvák a kytarista Matt Bellamy si se svým týmem našel cestu, která míří k vesmírné vážné hudbě s táhlými žalostnými refrény. Přebuzené nástroje se výrazně podílí na splnění úkolů mise Muse. Nachází se zde přejatá skladba „Feeling Good“ od Niny Simone.

ČERVEN

NO-MAN – Flowermouth – 1994 – projekt Stevena Wilsona s popovým zpěvákem jménem Tim Bowness. Tahle rozkvetlá hudební zahrada se pyšní svou pestrou nabídkou odpočinkových míst v barvách melancholie a ambientu, epiky, jazzu, artu, trip-hopu, funky a tím to nekončí. Na většině zastávek čeká se svou kytarou hostující Robert Fripp, aby z této procházky umocnil nevšední zážitky. Wilson je génius, který umí skloubit možnosti, jaké tento druh lidské komunikace nabízí. „Angel Gets Caught In The Beauty Trap“.

DZYAN – Time Machine – 1973 – německé jazz-rockové trio a úzkoprofilové album vytvořené z improvizačních scenérií, ve kterých není pro hlasový projev dostatek místa. Sama kniha Dzyan vypráví o historii naší planety, takže veškeré instrumentální postupy vychází ze zvuků přírody. Cesta ke Stroji času není jednoduchá, ale dle mého je třeba to alespoň zkusit.

DESPONDANCING – Despondancing – 1995 – dávno neexistující kapela z jižních Čech a její první album z pouhých dvou, které produkoval Roman Holý. Překvapivá hudební úroveň a atypický žánr je dostal pod křídla Indies records. Šamanské bicí, grungeový zvuk, ale žádné kňourání. Anglicky zpívající baskytarista Jiří Kotlík má blízko ke gotickému rocku a dark-wave, takže tajemna je tady tolik, že by se dalo krájet. Možná se pletu, ale mám pocit, že takhle tady tenkrát nikdo nehrál. Skladby, které nestárnou – „Jungle Passion“, „Machines“, „Empty“ nebo „Who Gives The Order“.

KISS – MTV Unplugged – 1996 – jeden z mála „odpojených“ koncertů, který mě překvapil. Rozšířená sestava Simmons, Stanley, Frehley, Kulick, Singer a Criss dává původně hardrockovým skladbám úplně jiný rozměr a podstatně vyšší rozlišení nástrojů odhaluje, že Kissáci hrát umí. Najednou zde slyším Dylana – „Goin´ Blind“ nebo The Beatles – „See You Tonight“ a zjišťuji, že to je asi první unplugged, na kterém mě baví většina věcí víc než v originále. Nejvyšší kartou tohoto balíčku je bezpochyby srdcové eso „I Still Love You“, kde Stanley jako zpěvák opravdu září.

DREAM THEATER – Dream Theater – 2013 – jedna z těch ostřejších desek a druhá s novým bubeníkem Manginim, který nahradil původního Portnoye. Start je až filmový a zpěvák LaBrie si dává na čas. Možná i proto se instrumentalizace ve dvojce „The Enemy Inside“ podobá blízkému projektu Liquid Tension Experiment. Poté je to už klasická kvalitní střídavě oblačná nadílka odehraná na jedničku. Škoda jen, že některé povedené „divadelní“ rify si člověk nemůže opakovaně vychutnat, protože tohle počasí se neustále mění.

ARAKAIN – 15 Vol. 2 – 1998 – druhý výběr toho nejlepšího českého heavy, které se u nás dokázalo zrodit ve starých totalitních časech. Album obsahuje skladby v rozmezí let 1984 (některé nahrané až 1997) až 1998. Vzpomínky jsou stále živé a hudba (je tu slyšet Metallica jak vyšitá) i dneska parádně šlape. Já z tohoto výběru hlasuji pro „Jsem trochu jako“. V závěsu jsou „Amadeus“, “Šeherezád“, „Gilotina“ a „Spíš v noci sama“.

THE CULT – Born Into This – 2007 – šťastným spojením dvojice Ian Astbury (zpěv) a Billy Duffy (kytara) vznikl stylový lektvar, kterému říkám indiánský rock. Už od prvního alba z roku 1984 má kapela blízko k rudým tvářím a Astburyho bůh bude sám Velký Manitou. Tahle deska je dalším pokračováním cesty po prériích za doprovodu šakalů a putujících bizoních stád viz třeba song „Savages“. Alespoň já to tam slyšim.

SCORPIONS – Virgin Killer – 1976 – album s nejkontroverznějším obalem (dle hudebního serveru Gigwise), který si později na CD dovolili vydat jenom Japonci. Kytarista Uli Jon Roth byl ovliněn vážnou hudbou a tak Scorpions nezněli tak čistě hard-rockově jako v pozdějších letech. Nosné skladby – „Picture Life“, „Catch Your Train“ a můj strop nejvíce podpírá zakouzlená „Crying Days“.

IRON MAIDEN – Seventh Son Of A Seventh Son – 1988 – jasná klasika a pro mnohé nejlepší album kapely v ideální sestavě s kytarisou Adrianem Smithem, který poté skupinu opustil, aby se do ní později opět vrátil. Jako neohratelný kolovrátek si můžu dokola pouštět „The Evil Than Men Do“, „The Clairvoyant“, „Only The Good Die Youg“ a ten kytarový flashback v mezihře titulní „Seventh Son …“ náádhera.

LARD – The Power Of Lard – 1988 – nahrávka pod hlavičkou apoliticky vysazeného zpěváka z Dead Kennedys Jello Biafry a střelců z Ministry. EP obsahuje jen tři skladby. „The Power Of Lard“ – nespokojenost a protest prohnaný přes kytary v punkovém stylu, „Hellfudge – hospodská halekačka ala Macarena, že na světě není až tak špatně a na konec půlhodinová monotónní „Time To Melt“ s náladou - je to marné, je to marné, je to marné. Žádné velké umění, jen trochu jiný přístup k hudbě a ten Biafrovo mečák má taky něco do sebe.

ANNIE LENNOX – Bare – 2003 – jeden z nejpřitažlivějších hlasů na třetím sólovém album. Hlavní postavu bývalých Eurythmics už tenkrát prostě nešlo minout. Annie otevře ústa a mě napadají jen tři slova - krása, inteligence a zkušenost. Ze soulové „The Hurting Time“ je cítit podobná bolest jakou sdílí ve svém projevu i George Michael. Album vhodné pro všechny, kteří alespoň zaslechli slovo hudba.

NEW ORDER – Get Ready – 2001 – Bernard Sumner a Stephen Morris umí vykouzlit podmanivou taneční hudbu, která ale není vhodná pro rozesmáté večírky. Je tu prostě neveselo, je tu truchlivo a specifický zvuk baskytary vrací posluchače zpátky do časů svých předchůdců a specialistů na deprese Joy Division. Na nahrávce se podílejí hosté a kolegové z branže, zpěváci Boby Gillespie (Primal Scream) a Billy Corgan (The Smashing Pumpkins). Ambice na rozjezdy pro hvězdy mají „Crystal“ a „60 Miles An Hour“.

FIELDS OF THE NEPHILIM – Elizium – 1990 – jeden velký dlouhý sen, kde se všechno promítá v mlze a kouři. Album otevírá „Dead But Dreaming“ a jeden má pocit, že stojí před branami Dantova pekla. Další výjevy jsou převážně o temných vzpomínkách, takže se v tomhle pekle dá žít a naopak si ho i užít. Jeden ze zakladatelů gotického rocku Carl McCoy a jeho nefilové přišli podle bible z hlubokého vesmíru, aby stvořili chaos a destrukci, takže tady slunce svítit nemůže.

TEXTURES – Silhouettes – 2008 – Holandsko a třetí album. Progresivní nářez zasahující až do death-metalu. Střídavý chraplák s melodickým zpěvem a kombinace rytmů vyžaduje více pozornosti, jinak může ujet vlak. Kapela se zhlíží v zrcadle seskupeních typu Gojira, Devin Townsend nebo zvláštních projektů, na kterých zpívá Mike Patton (Faith No More). Nejpřehlednější je „Awake“.

SANTANA – 3 – 1971 – bubínky a perkuse rozjíždí třetí desku žijícího účastníka legendárního Woodstocku. Hned druhou skladbu „No One To Depend On“ u nás proslavil se svojí verzí Jirka Schelinger pod názvem „Kluci už je to tady“. Santana je specialista na latinsko-americké rytmy, ale jezdí i bluesovým vlakem viz „Taboo“, a když to rozpálí a přidají se trubky, tak je z toho docela slušnej cirkus – „Para Los Rumberos“.

RAMMSTEIN – Rosenrot – 2005 – studiová pětka s nezaměnitelným rukopisem německého industriálního metalu. Nejpůsobivější je hned první „Benzin“, u které se mi v hlavě promítají černobílé dokumenty z druhé světové války. U emočních pomalých skladem jsou Rammstein poněkud neohrabaní, a tak si na „Stirb Nicht Vor Mir“ pozvali skotskou zpěvačku Sharleen Spiteri ze skupiny Texas. Zajímavou příchuť má ještě mexická pizza „Te Quiero Puta!“ a jinak jsou tu k mání typické kytarové pochodovky.

QUEENSRŸCHE – Queensrÿche – 2013 – stále progresivní přístup, ale Geoff Tate si šel svou další cestou a uvolnil tak místo novému pěvci jménem Todd La Torre (ex Crimson Glory). Hlasově jsou si podobní, avšak nová krev nedisponuje někdy až nepříjemně afektovanými výškami jako jeho předchůdce a to mi vyhovuje. Opět žádný velký odpal, ale dobře načasovaná rytmika si střeží, aby nedošlo k nějakému loudání. Za kvalitní songy „Where Dreams Go To Die“.

PINK FLOYD – More – 1969 – hudba k filmu, který jsem (ostuda) neviděl. Zamilovaný pár se za pomocí drog dostává do stavů povznášejících a naopak. A tak to pochopitelně ztvárňuje i tento soundtrack. Zvláště nabroušený je „Nile Song“, který by se hodil i na některé album The Who a jenž si později přetvořili na své album i space-metalisti Voivod. A jelikož je film o drogách, tak ta správná dávka psychedelie tu samozřejmě nechybí.

KROKUS – Metal Rendez-Vous – 1980 – čtvrté album, kterým se tito Švýcaři konečně probojovali k oslavám. V podstatě nakopnutý rock ´n roll, který dokáže rozžhavit a kout železo a vzpomínám si, že jsem si je kdysi spletl s AC/DC. Jak včela vylétající z úlu vybzučí kytara začátek v první „Heatstrokes“, melodická „Bedside Radio“ je jasná rádiovka a trochu se odlišuje houpavá „Tokyo Nights“ s příchutí reggae. Poslední „Back-Seat Rock ´n Roll“ se veze ve stejném autě jako AC blesk DC.

STEVE STEVENS – Flamenco.A.Go.Go. – 1999 – specialista na flamengo bez kterého by se Billy Idol těžko obešel nahrál sólovku, na které tančí se svou kytarou na základech španělského blues. Svobodně a volně si poskládal vlastní songy a s hráčskou technikou sobě vlastní je poslal na svět. Žádný dřevní styl, ale moderní přístup jako třeba Oldfield. Instrumentální polohy (kromě jedné), ze kterých se kytarovým mistrovstvím nejvíce pyšní živá „Dementia“. Zážitek umocňuje účast špičkového bicmena Vinnie Colaiuty.

YELLO – Essential – 1992 – výběr toho nejlepšího od švýcarské dvojice chlápků jménem Dieter Meyer a Boris Blank. Pánové si libují v elektronickém tanečním rytmu s chytlavými bubínky a perkusemi a pracují se spodními kmitočty vylovenými mnohdy až ze „sklepa“. Jednou je z hudby cítit Francie pak zase Španělsko, a když se Dieter Mayer rozhodne opravdu zpívat, tak se „rozhoupe“ jako Chris Rea. Největší jízda je „The Race“ z alba Flag.

MARILYN MANSON – Holy Wood (In The Shadows Of The Valley Of Death) – 2000 – na první poslech šíří Manson kolem sebe chaos s ničivou silou, ale on ten chaos dokonale zvládá. Když si odmyslím ty industriální kytary a ujetej vokál, tak výsledkem jsou v podstatě povedené melodické písničky oblečené do šílených šatů. Pak stačí vytvořit dojem, že je mi fuk jak to všechno skončí a sbírají se body. Vliv Ministry a Nine Inch Nails je tu evidentní a „Burning Flag“ je jak vyšitá z alba „The Downward Spiral“. Manson není takový blázen jak jsme doufali.

PATTI SMITH – Easter – 1978 – třetí výlisek představitelky New York scény s punkovými manýry a také důležitá účast našeho zástupce – baskytaristy a kytaristy Ivana Krále. Velikonoční album proslavily stěžejní songy jako „Because The Night“, „Ghost Dance“ a „Rock N Roll Nigger“. Patti je tak trochu i šamanka, takže v tom vzduchu vždy něco visí.

SAMMY HAGAR – Cosmic Universal Fashion – 2008 – sólovka bývalého frontmana Van Halen. Album má sice na serveru skromné hodnocení, ale jedná o svěží moderní hard-rock, který se zabývá „Vesmírnou univerzální módou“ a tou je mír a ekologie planety. Vesměs velice čitelný zvuk se hned v první titulní skladbě blíží k industriálu a dále Hagar použije i prvky post-grunge. Nechybí tu ani jižanský rock a ke konci postupy starých Van Halen. Předělávka „Fight For Your Right …“ zase potěší příznivce Beastie Boys.

TOMMY LEE – Never A Dull Moment – 2002 - bubeník z Mötley Crüe oslovil své známé a vydal celkem slušnou rockovou desku. Z těch slavných hostujících jmen se tu objevil kytarista Steve Lukather (Toto) a zpěvák Chino Moreno (Deftones). Bývalý rebel a průserář zřejmě objevil rap-metal a kytary se nezřídka mísí se zvukem švédských Clawfinger. Skladatelsky to sice žádná sláva není, ale boduje třeba „Hold Me Down“ nebo předělávka „Fame“ (Bowie/Lennon/Alomar).

DEF LEPPARD – High ´n´ Dry – 1981 – druhý pokus a vrchol byl téměř na dosah. Pak přišla ještě trojka, ale už tohle album je jedním z těch, které mi zmanipulovaly život. Razantní a tvrdé songy s úžasnou melodikou a charismatický Elliottův hlas, který by zaplaťbůh emisemi neprošel se tenkrát přetahovaly o fanoušky s Maidenovským albem Killers. Fantastický rozjezd je „Let It Go“ a hned další porce „Another Hit And Run“ nebo jeden z nejlepších pomaláků „Bringin´ On The Heartbreak“, který se přeleje do gradující instrumentálky všech instrumentálek „Switch 625“. Ještě musím vyzdvihnout kytarový rif v „Mirror Mirror“ a to už stačí.

DURAN DURAN – Red Carpet Massacre – 2007 – doba největší slávy je už dávno pryč, ale díky svému soundu a hlasu Simona LeBona jsou i na tomto albu místa, která navozují atmosféru ospale tančících barů s alkoholem padajícími anděli, které není třeba k ničemu dlouze přemlouvat. Nahrávka zní synteticky a odlehčeně, ale basa Johna Taylora upozorňuje, že to Duran Duran myslí stále vážně. Nejpovedenější je otvírák „The Valley“.

SRPEN

SAXON – Solid Ball Of Rock – 1990 – desáté album kapely, která je hlavním zástupcem britského heavy metalu. Její ryze čistý styl jí vydržel až do dneška. Biff Byford a jeho parta na tomto albu opět splňují představu motorkáře, jedoucího do cíle po přesně vytýčené a upravené cestě. Rozjezd, záběr, ubrat, přidat, krátký odpočinek a závěr. Má to grády, ale vše je pod kontrolou a bezpečné. „Baptism Of Fire“.

W.A.S.P. – Babylon – 2009 – album číslo 14 a návrat ke starým časům. Blackie Lawless se tady vyhnul stáří a rozjel to zase na plný pecky. Dominantní šlapák to všechno nakopne a hurá do Babylonu. Když funguje „spodek“ jak má a kapela má v ruce další vysoké karty v podobě povedených skladeb, tak se prohrát nemůže. Opět jsou tu předělávky – „Burn“ (Deep Purple) a „Promised Land (Chuck Berry). Za mě otvírák „Crazy“ a vystřelená „Thunder Red“. Povedlo se.

SIMPLE MINDS – Black & White 050505 – 2005 – kapela slavná převážně v osmdesátkách mi má stále co říct. Jede si furt svou a má hodně společného s U2. Rozdíl je v tom, že Simple Minds jsou se svou hudbou blíže k nebi a taková „Dolphins“ je už i za branou. Vnitřní klid a pozitvní energii vyzařuje „Home“. Opět album, které nemůže nikoho naštvat.

MANOWAR – Louder Than Hell – 1996 – osmý zářez kapely, která je (byla) v USA uctívaná jako symbol heavy metalu hlavně díky svým hymnám, které ani zde nechybí. Já mám radši u Manowar ty rychlejší otáčky a tenhle nákladní vlak rozjíždí „Return Of The Warlords“, pomalou předehrou se snaží zmást „King“ a závěrečný finiš má na starosti „The Power“. Nepůvodní kytarista Karl Logan se sice svou rachitickou postavou ke svým svalnatým kolegům nehodí, ale technicky to zvládá naprosto bravurně viz „My Spirit Lives On“. Silné album.

TUBLATANKA – Skúsime to ces vesmír – 1987 – dvojka od trojice Ďurinda, Horváth, Černý a Češi tenkrát čuměli, co se to na Slovensku děje. Kompaktnější album s dospělejším zvukem než jednička a dodnes přežily songy jako „Dotyk růžom na pohár“, „Dnes“, „Tuláčik s dobrou povesťou“ a hlavně ta největší pecka „Skúsime to ces vesmír“. To byl tenkrát velkej mazec a nemůžu si pomoc, já tam slyším rif Motörhead.

SKUNK ANANSIE – Paranoid & Sunburnt – 1995 – anglická černá mamba jménem Skin na svém debutu převážně útočí a kouše, ale umí také svou hudbou vábit a mást nepřítele viz „Charita“ nebo „100 Ways To Be A Good Girl“. Ostrá kytarovka vypouští do světa bluesové melodie, funky rytmiku a hlas frontmanky je opravdu výjimečný. Na tuhle holku si jen tak někdo netroufne - „And Here I Stand“.

KILLING JOKE – Democracy – 1996 – londýnská scéna pod velením Jaze Colemana. Pro mnohé depresivní rocková záležitost s označením Post-Punk/New Wave. Na albu se střídají plně adrenalinové skladby „Aeon“, „Intelect“ s těmi, které svými melodickými refrény vrací posluchače do osmdesátých let – „Democracy“. Otvírák „Savage Freedom“ navozuje atmosféru lovu vlčí smečky kde kořist nemá žádnou šanci.

PINK FLOYD – The Wall – 1979 – velká věc hudebního světa a spojená trojice skladeb „Another Brick In The Wall 1“, „The Happiest Days Of Our Lives“ a „Another Brick In The Wall 2“ je pro mě mostem pro přechod do jiné dimenze. A to sólo na konci nebo snad ještě lepší v „Comfortably Numb“… a k tomu kousek hořké čokolády…to se musí vychutnat!

DEREK SHERINIAN – Oceana – 2011 – osmé instrumentální album bývalého klávesisty Dream Theater. Progresivní záležitost s účastí takových jmen jako Tony MacAlpine, Steve Lukather, Steve Stevens nebo Joe Bonamassa. Za bicími studiový bubeník Simon Phillips a přesto tomu všemu ještě něco chybí. Škola velkého Jana Hammera je zde nepřeslechnutelná. Vybírám „Ghost Runner“ a „I Heard That“.

THIN LIZZY – Renegade – 1981 – předposlední album kapely, se kterou se pojí jméno Phil Lynott – irský zpěvák a baskytarista, který zemřel v pouhých 36ti letech. Anděl smrti přicválá na černém koni a rozjíždí rockové představení, na jehož úspěchu se podílí mimo jiné i kytarista Snowy White (později člen koncetního týmu Rogera Waterse). Ostatní skladby už takovou příjemně děsivou atmosférou nedisponují a to je možná škoda, protože „Angel Of Death“ je spolu s rozjařenou ZZ topáckou „Leave This Town“ můj top na této nahrávce.

AL DI MEOLA, JOHN MCLAUGHLIN, PACO DE LUCIA– Friday Night In San Francisco – 1981 – setkání tří světových kytar z USA, Anglie a Španělska. Dokonalá technika a zvuk vhodný pro testy na cédéčku od vydavatelství Philips. V prvních třech skladbách se hráči prezentují ve dvojicích a v posledních dvou to rozbalí všichni tři. Neumím říct kdo z nich je lepší, spíš mě napadá otázka „Kdo je lepší než oni“?

PUSCIFER – „V“ Is For Viagra – The Remixes – 2008 – za tímto projektem se skrývá frotman kapely Tool Maynard James Keenan a to samo o sobě značí, že tu nepůjde o nějakou komerční tuctovku. Zmutované skladby pocházejí převážně z předchozího alba – „V“ Is For Vagina“ a své otisky zde zanechal např. zvukový dizajnér Lustmord, bubeník Joey Jordison (Slipknot), basák Paul Barker (Ministry) nebo kytarista Danny Lohner (NIN). Pro reklamní spot tohoto industriálně elektronického programu bych navrhl „Sour Grapes“ nebo taneční „Queen B. (Narcovice mix).