NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ZÁŘÍ

JOHN CALE – HoboSapiens – 2003 – jedno z mnohých alb bývalého basáka The Velvet Underground. Na své dlouhé sólové dráze obsluhuje mikrofon a spoustu dalších nástrojů. Cale si peče rock na podobném omastku jako David Bowie, jen je trochu opatrnější s elektronickými přísadami a výsledný steak je více „rare“. Z většiny skladeb jsou cítit starosti a potíže a ty se krásně vytěsní výlet na nekonečnou dovolenou ve skladbě „Caravan“.

FILTER – Anthems For The Damned – 2008 – deska číslo 4 v pořadí a jedná se o skládačku metalu, grunge a trochu toho industriálu. Hlavní hvězda Richard Patrick má v hlase duši a spolu s nasranou kytarou to zní skvěle. Jedním s pozvaných na tento večírek byl i kytarista John 5 (Marilyn Manson) a ten ocejchoval skladby „What´s Next“ a „The Take“. Pochvalu si zaslouží také úvodní „Soldiers Of Misforune“. Pak se to dá i zkazit a nahrát středněproudé nevýrazné bláto s názvem „Kill The Day“, ale to je naštěstí výjimka.

ALPHAVILLE – Forever Young – 1984 – první album a hned zlatá medaile. Alphaville byla skupina z té druhé strany rockové barikády, kde byly doménou syntenzátory a točit tenkrát v rádiích čtyři fláky z jedné desky furt dokola je pro dnešní interprety doslova sci-fi. Tady to byly songy „Sounds Like A Melody“, „Jet-Set“, „Forever Young“ a hlavně „Big In Japan“ a nejen dámské publikum bylo u vytržení.

KINGDOM COME – Master Seven – 1997 – Lenny Wolf se svou partou z Německa a album, které má potenciál přenést posluchače do říše pohádek pro dospělé. K tomu navíc odkaz na rockové období slávy sedmdesátých let a cédéčko má permanentku na více jízd v kolotoči hlavního přehrávače. Když budu konkrétní, tak Kingdom Come mi nejvíce připomínají učesané a solidní Led Zeppelin. Mou fantazii pouští nejdál na špacír „Gonna Loose Her“ a „Slow Down“.

VAN HALEN – 1984 – 1984 – komerčně nejúspěšnější deska (možná ještě album 5150) hlavně díky skladbě „Jump“. Dva supermani – kytarista Edward Van Halen a komediant za mikrofonem David Lee Roth jsou tady prostě dokonalí. Ojedinělá hráčská technika a furiantský hlas zdobí všechny songy. Já jsem na ty vypalovačky, takže kromě „Jump“ vybírám ještě „Panama“ a „Hot For Teacher.

TYRANT – Mean Machine – 1984 – německá škola drsného heavy z druhé ligy. Tohle album ale mělo potenciál postoupit výše. Rify stejně dobré jako měli prvoligoví Accept a zpěvák Kerrmit se do nich nekompromisně zakusuje s houževnatostí hrubosrstého jezevčíka. Těžko vybrat nějaký vzorek z tak kvalitního materiálu, ale „Wanna Make Love“ je ojedinělá díky své sexuální mezihře.

STABBING WESTWARD – Stabbing Westward – 2001 – poslední album kapely z Illinois už tolik netlačí na pilu jako předchozí tři alba, ale přesto i tady stále platí, že sdílet hudbu Stabbing Westward znamená sdílet bolest v duši a můry, které přilétají každou noc. Kdo si v tom libuje tak by se s tímto Industriálním post-grungem měl seznámit. Světlo na konci tunelu rozsvěcuje „Happy“.

PAATOS – Kallocain – 2004 – debut experimentálně rockového seskupení ze Stockholmu. Už název kapely napovídá, že tu nepůjde o žádné „tralala“. Houslistka a zpěvačka Petronella Nettermalm svým hlasem připomíná mladičkou Björk na sedativech. Pomalé a táhnoucí melodie mě zanáší na švédský venkov, kde se zastavil čas. Jak lenochodí matka spěchající za volajícím mládětem ubíhá nejrychlejší ze songů „Won´t Be Coming Back“. A patosu je tady neúrekom.

M EFEKT – Svitanie – 1977 – Hladík, Frešo, Veselý a Čech nahráli v Pezinoku art-rockové album se slovenskými texty. Album vyniká převážně po instrumentální stránce, tudíž plnohodnotný zpěv nabízí pouze předělávka moravské lidové písně „Ej, padá, padá rosenka“. Tuhle notoricky známou písničku museli přijmout snad všichni hudbou dotčení a Hladík tady navíc vyšvih sólo, které řadím na první místo mezi kytarovými sóly československé rockové scény.

OZRIC TENTACLES – Jurrasic Shift – 1993 – space rocková partička a její zásadní album. Dominující klávesové nástroje s psychedelickými prvky provázejí posluchače časovou smyčkou a nadupaná baskytara si hlídá své stádo zvuků před úprkem do meziprostoru. Tady se žádným lidským jazykem nemluví. „Sunhair“.

BLACK SABBATH – Born Again – 1983 – diskutabilní deska, na které zpívá Gillan a bubnuje znovu Ward (na obalu je ale i pro live vystoupení Bev Bevans z ELO). Tahákem pro koupi této nahrávky jsou skladby „Disturbing The Priest“ a „Zero The Hero“. Ostatní věci už poněkud zaostávají a na rádoby uvolněné jízdě „Digital Bitch“ je slyšet celková těžkopádnost tohoto výlisku. I když se k BS hodí více hlas Ozzyho i Dia, zvuk desky je jako pít pivo z plechu a obal je opravdu příšerný, tak stojí za to vlastnit i tohle album.

OZZY OSBOURNE – Diary Of Madman – 1981 – druhá sólovka a zároveň labutí píseň geniálního kytaristy Randy Rhoadse. Dvojka není hitově tak kultovní jako debut, ale tenhle mladičký dravec posunul svou hrou Ozzyho představení zase o stupínek výš (viz např. song „S.A.T.O.“). Škoda, že tady platilo, že dobří umírají mladí. Tahle deska nabízí to nejlepší na konci a to je titulní skladba „Diary Of Madman“. Ta se mi (ani nevím proč) pojí s také poslední skladbou „Divné tušení“ na Schelingerově albu Hrrrr na ně.

HELLOWEEN – Walls Of Jericho – 1985 – Hamburg, Německo a základní pilíř speed-metalu. Krátká svolávací předehra a pak začne tanec. Pro drsňáky preferující nosné melodie naprosto vyhovující. Je sice evidentní, že některé rify si chlapci půjčili od svých ostřejších kolegů z USA. Ve skladbě „Gorgar“ se brousí stejně jako ve skladbě „Ride The Lightning“ ze stejnojmenného alba od Metalliky vydaného o rok dříve. Nejpropracovanější se mi jeví „Phantoms Of Death“ a skvěle zvolená koncovka „How Many Tears“. Na CD se přifařily ještě tři bonusové skladby z původního EP Judas.

NINA HAGEN – Return Of The Mother – 2000 – matka německého punku smíchala kytary a elektroniku se svou drzostí a vzniklo její desáté album. Atrakci rozjíždí valivá basa titulní písně a přes pochodovou rammsteinovskou „Schachmatt“ se návštěvníci dostávají do víru smrtícího tance mediálních bludů a bludiček ve „Frequenzkontrolle“ a celý ten tyjátr uzavírá indické blahoslavení boží „He Shiva Shankara“.

CAMOUFLAGE – Relocated – 2006 – kdo vyznává Depeche Mode, tak se zákonitě musí kamarádit i s Camouflage. Nevím jestli mezi těmito dvěma kapelami panuje nějaká rivalita, ale i na tomto albu jsou některé songy snadno zaměnitelné s tvorbou DM. Německá strana nepoužívá tolik zvuků a aranží a ve výsledku jsou tedy o něco přímočařejší a důraznější než jejich slavnější kolegové z Anglie. Většina skladeb svádí do plovoucího tance a třeba „Something Wrong“ dokonce klepe na bránu nu-metalu. Majstrštyk je ale „The Perfect Key“, která vysílá záblesky černého slunce.
P1140503.JPG

slayerss
Příspěvky: 201
Registrován: 22 zář 2011 23:40
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od slayerss »

Opět jsem rád početl a našel inspiraci, dík.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Potěšení je na mé straně a je fajn, že tyhle "záblesky" osloví ještě někoho dalšího *thumbs up*

Uživatelský avatar
Strejdin
Příspěvky: 446
Registrován: 21 zář 2016 14:19
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Strejdin »

Slayerss není sám, nemysli 😁, dík 👍

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

ŘÍJEN

AC/DC – Let There Be Rock – 1977 – původní australské vydání se skladbou „Crabsody In Blue“, která byla (pro mě nesmyslně) nahrazena skladbou „Problem Child“ na albu evropském a přitom ta samá věc je už na albu „Dirty Deeds…“ vydaném o rok dříve. Prsty na obalu nepatří žádnému ze členů AC/DC. Měly by být kytaristy Chrise Turnera z australské kapely Buffalo, který byl tenkrát (na rozdíl od majitelů) po ruce. Když si pouštím tohle album, tak mě vždycky dokonale rozseká skladba „Overdose“ a v žebříčku písní AC/DC je mezi prvními pěti.

BUDGIE – Squawk – 1972 – jak podomácku vyrobený traktůrek vyjíždí sebejistě na cestu druhé album trojice z Walesu. V klidu a pohodě si brázdí cestu a brouká si beatlesovskou „Rolling Home Again“ a přes motýlí „Make Me Happy“ se šplhá do kopečka „Hot As A Docker´s Armpit“, kde na konci zařadí dvojku a předvede basovou linku podobnou pozdějším Dead Kennedys v jejich skladbě „Holiday In Cambodia“ a navíc se sabbatovským outrem. Traktor Budgie pak zase rozvážně podřadí na jedničku a rozjede to zase až závěrečnou vyhrávkou „Stranded“. Vivat sedmdesátky.

BRUCE DICKINSON – Accident Of Birth – 1997 – čtvrtá sólovka, návrat ke klasickému metalu a citelný zásah do řad skalních fanoušků Iron Maiden, kteří se nemohli srovnat s obdobím účinkování zpěváka Blaze Bayleyho. Už od první skladby „Freak“ je jasné, že půjde o slušnou palbu. Sekané rify bez větších kudrlinek, mladický přístup a skvělý kytarista a kolega Adrian Smith způsobili, že jsem z téhle desky měl větší radost než z maidenovského The X Factor. A výpravnému klenotu „Darkside Of Aquarius“ by se měl poklonit i sám Steve Harris.

CLAWFINGER – Deaf Dumb Blind – 1994 – kytary, samply, dynamické bicí, citlivě nakombinovaný rap s melodickými refrény a kapela ze Skandinávie se stává pro řady fanoušků kultem. Hudba Clawfinger je jako pružina, která se neustále natahuje a smršťuje a tahle kinetická energie se dokonale přenáší na obecenstvo. Co na tom, že ty základní postupy se víceméně opakují. Clawfinger byli a jsou s tímhle albem naprosto jedineční. „Nigger“, „The Truth“ nebo „Catch Me“.

KILLER BE KILLED – Killer Be Killed – 2014 – Max Cavalera (ex Sepultura a jiné) a zástupci kapel Dillinger Escape Plan, Mastodon a Mars Volta stvořili nestvůru, která svým projevem může slabším jedincům pořádně zvednout tlak. Drtivá síla se valí pěkně od spodu a bezbrannému človíčku by málem unikly ty zakomponované melodické prvky s „něžným“ zpěvem střídající smrtící chraplák. Nejvíc vlezlá je „Snakes Of Jehovah“. Jen pro ty silnější jedince.

DREAM THEATER – Train Of Thought – 2003 – jedno z mnohých alb kapely z USA, která je známá svým profesorským přístupem k progresivně metalovému žánru. Vyhrávky a puntičkářství jsou vidět i na zpracování obalu desky, takže poctivý konzument hudby je nucen zapojit více smyslů najednou. Já se osobně řadím mezi ty náročnější „strávníky“ a přesto v tom mám bordel. V hlavě mi zůstává otvírák „As I Am“, silné melodie a zvraty v „Honor Thy Father“ a akrobatická druhá polovina závěrečné „In The Name Of God“.

VISAGE – Hearts And Knives – 2013 – dva roky před svou smrtí a skoro po třiceti letech vydal Steve Strange své poslední album. Beru to jako připomenutí slavných let éry novoromantismu, kdy Visage vévodili se svým debutem. Nahrávky jsou v pohybu a mají šmrnc i s tou zašedlou atmosférou jako to mají i současní New Order. Je jasné, že taková skladba jako „Fade To Grey“ už nikdy nebude, ale rád jsem vzpomněl na studentská léta hlavně díky skladbám „Shameless Fashion“ a „Diaries Of A Madman“.

TEARS FOR FEARS – Songs From The Big Chair – 1985 – známí zástupci New-Wave a na téhle dvojce se jim podařila věc, která se hraje dodnes v nejrůznějších verzích a podobách. Skladba „Shout“ patří mezi ty životní trefy do černého. Nikdy se mi neomrzela a zvládnu jí i v české verzi od kapely Škwor („Sraž nás na kolena“). Na výběry ještě určitě patří „Everybody Wants To Rule The World“ a progresivněji se prodírají ke starým Styx přítoky „Broken“ a „Head Over Heels/Broken (live)“.

THE CURE – Pornography – 1982 – jedno z přelomových alb specialistů na ponurý rock smotaný s New Wave a gotikou. Už první skladba „One Hundred Years“ vypouští hejno netopýrů, kteří se zachytávají do natupírovaných vlasů Roberta Smithe. Všude tma a maximálně „ponuré osvětlení gotického sálu…“. Nejakčnější je rytmická „The Hanging Garde“, ale jinak na tomto albu ubíhá čas daleko pomaleji a ten tu spravuje Gallupova baskytara. Pocitový chlad uprostřed staré zříceniny vysílá „Cold“.

THIN LIZZY – Live And Dangerous – 1978 – živák, který si zaslouží být v každé sbírce rockera. Výjimečný basák, zpěvák a skladatel Phil Lynott měl před sebou už jen osm let života. Tohle vystoupení ukazuje s jakou přirozeností a lehkostí se pohyboval mezi rify, netestoval jako jiní limity svých hlasivek a v podstatě jen tak vyprávěl. V playlistu nechybí skladby jako „Jailbreak“, „Massacre“, „The Boys Are Back In Town“, „Sha La La“, „The Rocker“ a k mé největší radosti krátká cválavá „Donˇt Believe A Word“ a sebevražedná „Suicide“. Z vystoupení je slyšet skvělá atmosféra. Pozn. Kytarista Brian Robertson poté přechází k Mötorhead.

FAITHLESS – Reperspective – 2002 – když se řekne taneční elektronika, okamžitě mě napadnou Faithless. A jsou pro mě tak dobří, že jsem si pořídil i tohle album jejich remixů. Jsou zde navíc dvě nové věci „Lotus“ a „Daimoku“ a skladba „God Is A Beckham“ je vlastě přejmenovaný remix jejich top skladby „God Is A DJ“. Pro ty, co nevydrží sedět na zadku a chtějí se bavit až do rána, doporučuji vložit tohle médium do přehrávače a otočit volume hodně doprava. Podmanivá je „Liontamer (Ernest St. Lauren remix)“ s chill-outovým pozadím a jazzově naprogramovanou basou a jako „ztracenej v tornádu“ si připadám v uzávěrce „Crazy English Summer (Haver & Hammer remix)“.

JUDAS PRIEST – Killing Machine – 1978 – páté album a zdá se, že Halfordovci natankovali do svých speciálů ne úplně kvalitní benzín. Nemastný neslaný start „Delivering The Gods“, refrén s pachutí kýče „Evening Star“, pokus o hymnu „Take On The Word“ taky úplně nevyšel, rozjezdy pro hvězdy „Rock Forever“ a „Running Wild“ místy ztrácí dech a koncovka „Evil Fantasies“ je nepřehledná a matoucí. Na druhou stranu jsou tu dva drahokamy, za které je třeba žít. Překrásně dojemná „Before The Dawn“ a fungl nový hnací motor „Hell Bent For Leather“, který byl o dva roky později překonán novým modelem „Breaking The Law“.

GIRLSCHOOL – Screaming Blue Murder – 1982 – třetí vysvědčení a holky z Dívčí školky mají opět vyznamenání. I když je pan řídící poslal umýt si trochu ruce od toho špinavého rockenrollu, stejně to rebelky hrnou od začátku do konce. Výjimkou je domorodá „Flesh & Blood“, ale rozhodně tu nepřekáží. Vyvážené album s nábojem a jiskrou. Není divu, že Mötorhead byli tenkrát nablízku a už jen ta basa v „Hellrazor“. Skladba „Live With Me“ je původně od Stounů.

COCTEAU TWINS – Heaven Or Las Vegas – 1990 – sedmá nadílka dnes už neexistující dream-popové kapelky ze Skotska. Ideální album pro ty kdo si rádi postesknou, protože Semišový hlas Elizabeth Frazer příjemně hladí, konejší a utěšuje. Při poslechu takové „Fifty-Fifty Clow“ nebo „Frou-Frou Foxes In Midsummer Fires“ zbývají už jen vzpomínky.

JUDAS PRIEST – Defenders Of The Faith – 1984 – devátá studiovka a Mont Everest je konečně zdolán. Takhle to má vypadat, když se řekne heavy-metal. „Freewheel Burning“ to odpálí a vítězným pochodem Obránců víry to skončí. Přehledné a jasně definované skladby složené s čistých rifů, čitelných sól a dominantního, akurátně melodického vokálu. Žádný mišmaš na talíři nebo naopak ozdůbky, aby se najedli alespoň oči. Klasická flákota a k tomu příloha s čerstvou oblohou. Pro můj pocit dokonalosti bych za „Night Comes Down“ vložil ještě jeden svižnej song na konec a zvuk bych nechal více otevřený, jak ho slyším na předchozím albu Screaming For Vengeance. Autorem skladby „Some Heads Are Gonna Roll“ je americký hudebník Bob Halligan Jr., který s Judas v minulosti spolupracoval.

RAY CHARLES – Thanks For Bringing Love Around Again – 2002 – poslední řadová nahrávka vydaná dva roky před smrtí amerického zpěváka a klavíristy, který úspěšně kombinoval žánry jako soul, blues, gospel nebo rock ´n´ roll. Sláva z konce šedesátých let nemůže být věčná a nelze tady čekat pecky tipu „Hit The Road Jack“, ale je to sympatické album s příjemným zvukem a chytlavými ženskými vokály např. v „Can You Love Me Like That“ nebo „Ensemble“. Dobře funguje i neposedná „Save Your Lovin´ Just For Me“ a s rock ´n´ rollem flirtuje „New Orleans“.

SIMPLY RED – Stars – 1991 – Mick Hucknall počtvrté a jeho hvězdy snesly na Zemi soul-popovou kolekci hudebních bonbónů. „Something Got Me Started“ rozpohybuje masy, nastoupí rádiová „Stars“ a s podobným důrazem na spodek jako moji oblíbení Tears For Fears si šlape „Thrill Me“. Dobrý zvuk a čitelné nástroje společně s klavírem a saxofonem mají velký podíl na nejen mém vysokém hodnocením tohoto alba.

TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS – Into The Great Wide Open – 1991 - cca desáté album rockového písničkáře z Floridy. Neznám dobře jeho celou tvorbu, ale tady na mě působí jako někdo, kdo si sbalí kufry a putuje se svým ansámblem po kraji od vesnice k vesnici a na každé ze svých dvanácti zastaveních se představí s jinou písničkou a všem se to líbí. Hudba lidi spojuje a na tomto albu to platí dvojnásob. Petty klade důraz na rytmus a melodii a nesklouzává do kýče, a proto je ve sdílení zapojená celá rodina. Tahle deska je tak povedená, že žádná z těchto zastávek není zbytečná.

MOTÖRHEAD – Ace Of Spades – 1980 – trojice padlých andělů Kilmister / Clark / Taylor vytáhla Pikové eso z rukávu a stvořila album, které se stalo jejich vlajkovou lodí. Navíc titulní skladba s neopakovatelným rifem je nejsilnějším článkem dlouhého řetězu, kterým se Motorová hlava dodnes pyšní. Deska je tak nadupaná, že než člověk stačí vydechnout, tak je konec. Žádný kompromis, žádné servítky a není čas ztrácet čas a na závěr tě pro jistotu ještě dorazí „The Hammer“.

DESTRUCTION – Eternal Devastation – 1986 – tři máničky v kůži s nábojnicovými pásy vypadali tenkrát jako trojčata. Druhá deska už neměla takovou invenci a melodickou čitelnost jako debut, přesto je jedním ze dvou nosných pilířů tohoto německého trash-metalového zjevení. Kytary jsou nabroušené ještě víc než dřív až má člověk pocit, že mu upadnou uši. Schmier, Mike a Tommy na tomto albu dokonale navodili pocit věčné devastace světa.
ŘÍJEN.JPG

slayerss
Příspěvky: 201
Registrován: 22 zář 2011 23:40
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od slayerss »

Opět skvělé, hlavně ty starší věci *2thumbsup*

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

LISTOPAD

METALLICA – Reload – 1997 – jedno z alb v období sraček. Poslouchat se to sice dá, ale… přesto, že to sjíždím poněkolikáté, nic mezi „Fuel“ a „Fixxxer“ mi v hlavě dodnes nezůstalo. Nepomůže tomu ani vzpomínka na Černé superalbum skladbou „The Unforgiven II“. Tak vlastně zůstalo.

SANTANA – Guitar Heaven – 2010 – covery obvykle nesbírám, ale nějaké stojí za to. Tady si Santana udělal radost a v každém songu slyšitelně zanechal sám sebe. Vyšvihnul tady Zeppelíny, Stouny, Cream, Def Leppard, Van Halen, Hendrixe a další. Za mikrofonem tu exceluje Chris Cornell a předvede se tady i Joe Cocker. Originál je originál, ale tahle změna není vůbec na škodu. 3..2..1 - „Whole Lotta Love“.!!!

MONKEY BUSINESS – Kiss Me On My Ego – 2005 – čtvrtá nahrávka představitelů pop-funky patřící ke špičce domácí scény. Dovedu si představit pustit celou desku někde na plážové párty, kde slečny a milfky rozhodně nejsou v menšině a všichni se náramně baví. Ještě před pořízením téhle placky mě zaujala skladba „Weekend Warrior“ aniž bych tušil, že ji nazpívala hostující legenda Glenn Hughes! Jeho sympatická otevřenost pro jiné žánry je zde zastoupena ještě ve skladbě „Silence“. Uvolněná “Equilibrium“ příjemně unáší směrem k George Michaelovi.

IRON MAIDEN – No Prayer For The Dying – 1990 – s odchodem Adriana Smithe mírně klesla kvalita značky IM. Rozjezdy jsou super, ale pak přichází refrény a v mých uších to působí jako slepenec různých skladeb. Jednou z výjimek je „Hooks In You“ a ta smrdí Amerikou. Dickinsonova „Bring You Daughter…“ se zase hodí spíše na jeho první sólovku Tattooed Millionaire, které vydal v témže roce. Výborná skladba je „The Assassin“ a nezklame „Mother Russia“.

LAIBACH – Jesus Christ Superstars – 1996 – tihle Slovinci byli odjakživa zajímavě zvláštní. Hranice žánrů absolutně nerespektují a to je dobře. Tahle deska je z těch více industriálních, slyším v tom operu (kterou obecně nesnáším), ve vzduchu visí atmosféra divadla tragédie, kytary řežou jako Ministry („Declaration Of Freedom) a je to skvělý! Laibach nabízí kvalitní nevšední zážitek, který umocńuje krásně znetvořená Princova „The Cross“. „God Is God“ a Laibach jsou Laibach!

MATRIX RELOADED: The Album – 2003 – dvoudiskový soundtrack ke kultovnímu scifi. Na prvním disku figurují kapely kombinující kytary s počítačem (Linkin Park, Rob Zombie, Manson, P.O.D. atd.), ale také odborníci na drsnou taneční elektroniku a Oakenfold a Fluke dokáží ty jedničky a nuly pěkně rozkmitat. A právě Fluke otevírá můj vstup do Matrixu skladbou „Zion“. Druhý disk si pohrává s napětím filmového děje a to má na svědomí skladatel Don Davis a britský hudební projekt Juno Reactor.¨

UFO – Obsession – 1978 – poslední ze slavných alb v nejlepší sestavě před odchodem klíčového hráče – kytaristy Michaela Schenkera na sólovou dráhu. Na koncertech a výběrech se sice objevuje jen první skladba „Only You Can Rock Me“ a výjimečně ještě „Hot ´n´ Ready“, přesto je to dobré album s materiálem, který má svou kvalitu. UFO je britská klasika a třeba nedoceněná skladba „Cherry“ vypovídá o tom, že létající talíř měl zastávku na území stounzepelinovské civilizace.

BODY COUNT – Body Count – 1992 – rapper Ice-T přitáh bandu nasranejch černochů a vzal zákon do svých rukou. Tenhle debut je jako revoluce proti všem. Střídavě se vyštěká a pak to nasype, jak to dělali Dead Kennedys nebo Henry Rollins. Je tak důraznej a nekompromisní, že i já byl při poslechu hodnej . A když navíc dostane prostor sólová kytara, kterou třímá Ernie C., tak musím dát palec nahoru. Z postřehů – ke skladbě „Momma´s Gotta Die Tonight“ přistupuje Ice-T podobně jako Jim Morrison k „The End“.

NINE INCH NAILS – Ghosts I-IV – 2008 – Trent Reznor a jeho dlouholetý kolega Atticus Ross vydali pod hlavičkou NIN instrumentální dvojalbum, které zajímá spíše ty skalní. Pouze očíslované tracky vykreslují (alespoň v mé představě) měření sil mezi zlými a hodnými duchy. Rozkřáplá agresivní elektronika je tu korigována klavírem, který je jedním z těch nástrojů, jež bojují na straně dobra. Do náročně stravitelných kompozic na hranici jamování vstupuje (jako zvuk do pranice) kytara, kterou obsluhuje Adrian Belew (ex King Crimson).

VAN HALEN – A Different Kind Of Truth – 2012 – čtrnáct let se čekalo, než zazní další a teď už i poslední výstřel z dílny kytarového génia. Jedná se v podstatě o rodinné album, jelikož zde hrají tři příbuzní stejného jména a čtvrtým v partě není nikdo jiný než extravagantní původní zpěvák David Lee Roth. Čím déle to poslouchám, tím víc zde slyším spojitost se slavným debutem z roku 1978. Má to koule, má to říz a třeba skladba „Stay Frosty“ má zde svou funkci stejně jako tenkrát „Ice Cream Man“, „Big River“ zase osvěžuje vzpomínku na „Runnin´ With The Devil“ a když k tomu připočtu zvuk kravských zvonců tak tu máme důstojný odkaz na jedno z nejslavnějších alb rockové historie.

KISS – Destroyer – 1976 – studiovka číslo 4 v základní sestavě Simmons/Stanley/Frehley/Criss v osvědčených komiksových převlecích na obalu a s namachrovaným názvem musela způsobit na pultech obchodů velký rozruch. Obsahově to už taková kanonáda není, ale své uznání si zaslouží skladby „Detroit Rock City“, „Shout It Out Loud“, „Do You Love Me“ nebo Crissova ukolébavka s nádechem Vánoc „Beth“.

BLACK COUNTRY COMMUNION – 2 – 2011 – když se sejdou kapacity (v tomto případě je to Hughes, Bonamassa, Sherinian a Bonham) a nedělají píčoviny (viz např. Metallica/Reed – Lulu) tak poctivě poplácaná bábovička drží pevně svoje kontury, aby potěšila oko všech kolemjdoucích. Dvojka je kvalitativně srovnatelná s debutem a k žádné skladbě nenacházím výhradu. Nevyzdvihuji, jen upozorním na zeppelinovskou „The Battle For Hadrian´s Wall“ a ta bluesová kytara v „Little Secret“….uff!

JUDAS PRIEST – Firepower – 2018 – největší mazec od dob alba Painkiller. Je tu o nějaký ten nápad méně než tenkrát, ale rozhodně to snese srovnání. Je to kov na kov jak se na čistokrevnej heavy metal sluší a patří a mladší nástupce K.K.Downinga Richie Faulkner se tu konečně pořádně vyřádil. Z alba vyzařuje obrovská suverenita a nasazení. Nejvíce zapeklitá mi připadá „Traitors Gate“.

THE DOOBIE BROTHERS – The Captain And Me – 1973 – Amíci, kteří uměli skombinovat větší množství nástrojů a smíchat více různých stylů tak, že výsledkem je super deska, která vypustila do světa dva megahity. První z nich „Long Train Runnin´“ mě posílá do dob Motown Records za Edwinem Starrem nebo Marvinem Gayem a ten druhý „China Grove“ si může klidně stoupnout do řady mezi klasické rockery jako Steppenwolf, Cream atd. Tím to ale nekončí. Bluesová kytara smutní v „Dark Eyed Cajun Woman“, s folkem si hraje „Clear As A Driven Snow“, bluegrassové pozadí má titulní skladba „The Captain And Me“ a je toho tady překvapivě mnohem víc.

BUSH – The Science Of Things – 1999 – trojka od kapely z Londýna, na kterou by měli narazit vyznavači kultu Nirvána, protože jejich doménou je grunge. Není to ale ten stejnosměrný a někdy až unylý styl jako jedou Pearl Jam a spol. Bush jsou nekonvenční, mají rádi zvraty a mezihry, často sjíždějí z vytýčené trasy a to mám rád. Zvukově přiostřený zvuk tomu všemu přidává šmrnc. Mne nejvíce oslovila „The Chemicals Between Us“ a „40 Miles From The Sun“.

IGGY POP – Lust For Life – 1977 – druhé album na sólové dráze a nebýt autora většiny písní Davida Bowieho, tak by to s Popem dopadlo všelijak. Začátek je jak z představení eskamotérů, kteří na trampolíně předvádí směšné kousky, ale s příchodem punkově rebelského hlasu to zase taková sranda není. Přesto se tady Iggy hodně krotí a dává přednost melodii před důrazem a „špínou“ v domovských The Stooges a skladba „The Passenger“ zřejmě odstartovala jeho úspěšnou sólovou dráhu.

MY SLEEPING KARMA – Soma – 2012 – německá space-rocková kapela a další instrumentální deska, kde jsou skladby prostřídané mezihramy a výsledkem je hudba, která evokuje přítomnost třetího světa. Skvěle vymyšlené, nekomplikovaně opakované zvuky a rify přivádí na myšlenky, které těžko pochopit. I přesto, že většina kompozic končí díky metalovým zvuků kytar apokalypticky, tak celkový výsledný pocit z tohoto představení je povznášející. A to by mělo být účelem veškeré hudby z tohoto světa. „Ephedra“ nebo „Psilocybe“.

KING´S X – Faith Hope Love – 1990 – třetí kousek trojice z Texasu, která hraje takový nenápadný progresivní hard-rock. Proč nenápadný? Žádné hitovky, sladké a komerční refrény, ale poctivě a pracně vypilované songy s kvalitou, kterou na první dobrou odhalí nejen zkušené ucho. Pak je tu navíc něco co vyzařovalo např. z Thin Lizzy a já nabývám dojmu, že to „navíc“ tomu tenkrát dodával černý basák a zpěvák Phil Lynott a zde je to ve stejné pozici černý muzikant Doug Pinnick. Z těch svižnějších skladeb, které album nabízí vybírám „Moanjam“.

VOIVOD – Killing Technology – 1987 – zajímavá kapela z Kanady vydala třetí album a Evropa nastražila uši. Voivod zde mistrně zachycují marný boj lidstva s umělou inteligencí podobně jako lze vidět v Terminátorských filmech. Nadčasové a originální spojení trashe, metalu, punku dokonale koresponduje s obalem kyborga za palubním počítačem vesmírného stroje. Když slyším „Overreaction“ nebo „Tornado“, opět se přesvědčuji, že Voivod jsou jedineční.

GARY MOORE – Run For Cover – 1985 – deska ovlivněná dobou a jako mnoho kapel se i Moore snažil napojit na americký rock pro dospělé. I přes „nebezpečné“ hrátky se syntenzátory se nejedná o průšvih, jelikož nahrávka má pojistky jako je bývalý spoluhráč Phil Lynott, Glen Hughes, Bob Daisley a tou největší je jeho kytarový kumšt. Nejvíc mě baví věci s Lynottem – „Military Man“ a „Out In The Fields“. Poslední skladbě „Listen To Your Heartbeat“ by místo kytary více slušel saxofon, ale to by se hodila už na úplně jiné album.

THE CURE – Disintegration – 1989 – adept na nejlepší album depresionistů z Anglie. Opět varuji. Nevhodné pro rozervané duše a lítostivé povahy. Poslech může způsobit trvalé následky a dokonce i přestup na Onen svět. Bez újmy se dá přežít „LoveSong“ nebo „Lullaby“, ale ta basa ve „Fascination Street“ a ten gotickej chlad v „Prayers For Rain“, to už je brána za černou stěnu.

SKYLINE – Virginplatonicpanic – 2006 – pražská scéna s elektronikou pod tlakem. Rytmika s raperským zpěvem ala The Prodigy vystřeluje z repráků tak, že tě nelze minout a na druhou stranu hlas Jitky Charvátové, který vše odlehčí a vyšle kamsi vzhůru do nebes. Touhle kombinací Skyline dosáhli svého vlastního projevu a zvuku a s přidanou hodnotou ve formě elektrických kytar mi tahle deska dělá radost dodnes . „Kick The Gig“, „One Heaven“, „Ninja!“
Listopad 21.JPG

Uživatelský avatar
dadaft
Příspěvky: 6384
Registrován: 24 dub 2008 09:50
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od dadaft »

NIN --- zaujal mě tvůj koment k Voivod.

V 80. letech jsem totálně frčel v metalu, od Voivod jsem znal jedničku War and Pain a po pravdě moc se mi nelíbila, přišlo mi, že chtějí hrát thrash, ale vevnitř v sobě thrash nemají... další album už jsem nekupoval, byly stovky jiných kapel....... pak už jsem začal poslouchat art rock, folk, britské kytarovky, independent a tak, takže jsem Voivod slyšel zase až včera, kvůli tvému komentu.

Killing Technology sice v Tidalu nehrají nic moc na basech (čtyři cvaky plus na každém subu pomohly jen trochu), ale už u dvojky Overreaction jsem hodně zbystřil .... je to fakt jedinečné a parádní album, jak píšeš. Kluci se vybodli na thrash, stejně jim moc nešel, a hrají velice osobitý styl metalu. Ani thrash, ani death, ani black, a rozhodně ani progresive alá Opeth a milion jeho klonů. Experimemtální metal je asi jediné možné označení.

No a pak jsem si pustil následující album Dimension Hatröss, mnohem lepší zvuk a prostě vynikající muzika. *palec*

Těším se na další alba, Voivod můžu :D

P.S. Mají parádní obaly desek *thumbs up*

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Mám to stejně. War and Pain ani Rrröööaaarrr jsem nepochopil a až trojka mi napověděla co je oč tu Voivod běží.

Fidji99
Příspěvky: 456
Registrován: 19 srp 2018 01:33
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Fidji99 »

*thumbs up* Do dnes si pamatam ako som prvy krat pocul Body Count - Body Count's in the House - na jednom strasne drsnom zure ;-). Hned po Jesus build my Hotrod.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Tak na tom zure bych chtěl bejt, protože "stvůra" Psalm 69 a z toho "Jesus..." nebo "Just One Fix" byly neskutečný věci.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

PROSINEC

ANDRALLS – Bleeding For Thrash – 2019 – brazilský ultra rychlý trash na hranicí mého vnímání. Tři týpci jedou s takovou agresivitou, že by zbořili barák. Tahle „šlichta“ zavání smrtí a hlavní prosekávaná linie mě drží v kontaktu, jinak bych určitě vylítnul ze sedla. Jakmile se ale člověk chytí, tak chce dojet až do cíle a ten s touhle rychlostí není daleko (když nepočítám dva živé bonusy, které mají pro mne nulovou hodnotu). Kdo chce absolvovat zkušební jízdu tak nasaďte track „Andralls Of Fire Part III“ nebo titulní „Bleeding For Thrash“.

METALLICA – Hardwired…To Self-Destruct – 2016 – 2CD - za mne nejlepší deska od dob Černého alba. Na rozdíl od poněkud sterilních předchozích nahrávek se znovu zatopilo pod kotlem, ale už se tolik nevětralo. Nahrávka má příchuť jako whisky z řádně nakouřeného sladu. První disk je návratem do období osmdesátých let a skladba „Atlas, Rise!“ mě zavála až k debutu Kill ´em All. Druhý disk uctívá výhradně slavné Black album z roku 1991, kde nejužší spojnicí jsou songy „Here Comes Revenge“ a „Murder One“. Já raději tu první placku.

ERIC CLAPTON – Journeyman – 1989 – jedno z těch lepších alb, kde jsou sice slyšet mainstreamovské manýry, ale Clapton se svou noblesou a bluesovou jistotou zde odvádí bezchybnou práci. Použité syntenzátory kvalitu nahrávek nijak nesnižují a jediným cajdákem bych označil jen „Run So Far“. Výborně si vede hned první „Pretending“, která pluje do krajiny, kde šerifují ZZ Top. Z coverů zde kraluje Charlesova „Hard Times“ a poslechovou tečkou je klasická poctivá bluesovka „Before You Accuse Me“.

KINGDOM COME – Hands Of Time – 1990 – třetí album kytaristy, baskytaristy a zpěváka Lennyho Wolfa a pro mne nejemotivnější záležitost z veškeré diskografie této kapely. Velká porce rocku s klávesy, které halí skladby do příjemné mlhoviny („Should I“) a k tomu všude kolem jsou cítit Led Zeppelin. Plantovský hlas na sebe váže veškerou hudbu a přesto to nezní jako vykrádání nebo kopie. Na druhou stranu „You Are Not The Only…“ je jakoby stvořená pro Toma Pettyho. Moc fajn deska, která dokáže posluchače udržet ve střehu od začátku do konce.

THE POLICE - Reggatta de Blanc - 1979 - druhé album kapely, kterou jsem dlouho podceňoval. Na škole tuhle muzikantskou trojku preferoval můj spolužák a mě ten podivný rytmus se skoro unplugged zvukem kytar moc nebral. Postupem času musím říct, že jsem nakonec ten "Vzkaz v láhvi" vylovil a dnes mě tohle rockové reggae opravdu baví. Nastražené uši mám v "Walking On The Moon" a "The Bed´s Too Big Without You", jelikož tady je i dobře nazvučeno.

BE´LAKOR – Vessels – z australské hudební líhně mě dostalo čtvrté album kapely, která kráčí cestou melodického black-metalu. Deska disponuje šťavnatým a čerstvým zvukem mládí s technickými vyhrávkami, oddechovými pauzami a všude je cítit vůně tajemství. U black-metalu se mi stává, že skladby začnou splývat v jedno peklo a to bývá můj konec. Tady se ovšem jedná o zcela něco jiného. Takto nápadité a progresivní představení jsem od protinožců nečekal. Super album svého stylu a delší stopáž skladeb vůbec nevadí. „Roots To Sever“ nebo „The Smoke Of Many Fires“.

TOOL – Undertow – 1993 – první dlouhohrající řadovka od experimentátorů původně z Los Angeles. Důraznej spodek, kytarové zasekávačky a precizní timing jsou poznávacím znamením vycházející hvězdy. Už tohle album napovídá, že Tool si v hudbě zvolili svou osobitou cestu, na které budou pilovat a ladit detaily. Jsou jako soustruh, který se postupně nastavuje a seřizuje přes počítač, aby výsledek mohl být pojmenován slovem „dokonalý“. „Prison Sex“ a k tomu třeba „Sober“.

GARY MOORE – Blues For Greeny – 1995 – už podle názvu je jasné o co tady půjde. Bílý bluesman tady vzdává poctu dalšímu bílému bluesmanovi a spoluzakladateli kapely Fleetwood Mac Peteru Greenovi (autorství skladeb je zde uvedeno pod vl. jménem Peter Allen Greenbaum). Kytaru má Moore laděnou na komornější zvuk, takže skladby jsou poplatné době, kdy Green byl ještě schopen muzicírovat než ho vyřadila duševní nemoc. „I Loved Another Woman“ je naprostá pohodička.

ASSASSIN – The Upcoming Terror – 1986 – německý oldschoolový trash a jejich nepřekonatelný debut. Album na válečné téma zahrané místy až s nepříčetností se těší dodnes velkého uznání. Otvírák „Forbidden Reality“ svolává vojsko a po nadcházející vřavě a chaosu ho zase formuje do řady. Rytmicky melodická „Fight (To Stop The Tyranny)“ a „The Last Man“ jsou ideální spouštěče pro vstup do koncertního moshpitu. Nekompromisní výstřel vyvolává šílenství v „Bullets“ a poslední instrumentálku „Speed Of Light“ bych si uměl představit na b-straně singlu „Trash Attack“ od Destruction (pokud by existoval ).

YAZOO – Upstairs At Eric´s – 1982 – bývalý člen Depeche Mode Vince Clark a zpěvačka Alison Moyet se sčuchli na inzerát a hudební svět svět se mohl radovat z alba, kterého si žádala sama doba. Syntenzátorový mistr společně se sametovým hlasem vykouzlily nahrávky jako „Only You“ (odehrávanou kdekým na 100 různých způsobů) nebo „Don´t Go“ jejíž ústřední motiv zní dodnes v rádiích. Já se nejvíc kochám u nakopnuté „Goodbye 70´s a s husinou zůstávám po poslechu mrazivé „Winter Kills“.

IMMORTAL – At The Heart Of Winter – 1999 – další duo, tentokrát z Norska a o dost silnější kafe. Zpěvák Abbath hraje skoro na všechno a s pomocí kotelníka Horgha (nyní Hypocrisy a jehož autogram mi zdobí booklet), vznikly vymakané kompozice, které nelze bez povšimnutí přehlédnout. Možná jsem blázen, ale tohle black-metalové album má v každé skladbě kousek z desky Piece Of Mind od Iron Maiden z roku 1983. Do uší bijící příklad je rozjezd dvojky „SolarFall“ a řekněte, kdo tam neslyšíte „Where Eagles Dare“? A to je i důvod proč tuhle věc mám ve své sbírce.

IRON MAIDEN – Senjutsu – 2021 – poslední rozporuplná nadílka od metalové jistoty a přestože jí nemám dosud naposlouchanou, tak se mi už teď jeví jako jedna z nejlepších od alba Brave New World. Klávesy zde obstarává Steve Harris a spolu s tradičními postupy mě to několikrát zaneslo k albu Somewhere In Time z roku 1986. Konkrétně skladbu „Alexander The Great“ jsem vzpomněl v momentkách „The Writing On The Wall“ a „ The Time Machine“. Přestože jsou zde jen dvě rychlé skladby _Stratego“ a „Days Of Future Past“, tak jsem byl ve střehu od začátku do konce…a to je dobré znamení.

JOE SATRIANI – Joe Satriani – 1995 – další, převážně bluesová řadovka amerického učitele kytary. Satriani opět dokázal vytvořit srozumitelné skladby s lehkostí, která vzbuzuje pocit jednoduchosti. To je ale jen iluze. Za tím „snadným“ výsledkem stojí jednak talent od Boha a k tomu obrovská dřina. Z ostatních muzikantů se na tomto albu nejvíce podílí starý harcovník kytarista Andy Fairweather-Low a bubeník Manu Katche. Výborný zvuk alba potvrzuje i účast skladby „Moroccan Sunset“ na dávném testovacím CD od časopisu Stereo-Video.
PROSINEC.JPG

slayerss
Příspěvky: 201
Registrován: 22 zář 2011 23:40
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od slayerss »

Další skvělý výběr a pro mě i několik inspirací, díky.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1492
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

"My máme radost, že vy máte radost". :)

Fidji99
Příspěvky: 456
Registrován: 19 srp 2018 01:33
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Fidji99 »

Ano, pripajam sa. NIN a jeho prispevky. Top HIfi-rooom.
Akurat som vcera mastil TOOL - naozaj nahlas. Vidime sa dufam v maji na koncerte

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host