LED ZEPPELIN – IV – 1971 – nejslavnější bezejmenné album s obrázkem starce nesoucí otep klestí, které dokázalo, že dobrá hudba nepotřebuje reklamu formou poutavého propagačního obalu. Na desce svítí tři hvězdné songy – „Black Dog“, „Rock & Roll“ a údajně ukradená „Stairway To Heaven“. Pro mne ovšem i zbytek nahrávky nemá chybu. Folk sám o sobě mě obecně míjí, ale v takovém podání jako ve skladbě „Going To California“ si ho dokážu užít. Čtyři symboly na mě působí jako drsńácké album s romantickou duší. Jo a Pageuv remaster mi vůbec nedělá problém.
REEF – Replenish – 1995 – anglické hnízdo a hned první vejce, o které se zajímala média. Nenápadná směska stylů naservírovaná s drzou mladickou nerozvážností a ono to funguje. Hospodskej zakouřenej hlas a důrazná elektrická kytara bez přidaného klišé v „Naked¨navštíví Red Hoty, „Good Feeling“ připomíná zase Primal Scream a mezi řádky lze sledovat soulovou linku v „Repulsive“. Jako celek mě to háže do konce sedmdesátek a vrcholem alba je pro mne „Choose To Live“, která se zvedá jak vlna do emotivního refrénu a rozlévá zpět do klidného moře.
THE SISTERS OF MERCY – Floodland – 1987 – druhé album kapely, která byla u porodu gotického rocku. Na Floodland kapela postupně rozvíjí melodie do velkých černých květů a další nové zástupy fanoušků jsou chyceni v pasti. Nahrávku obohacuje účast americké baskytaristky a zpěvačky Patricie Morrison, která jako žena vamp figuruje i v oficiálním deštivém klipu ke skladbě s luxusním refrénem „This Corrosion“ (doporučuji ke shlédnutí). Na závěr milosrdné sestry zavírají bránu hradu a se skladbou „Colours“ se království ukládá ke stoletému spánku.
THE GATHERING – How To Measure A Planet? – 1999 – pětka v pořadí a od doomového debutu k nepoznání. Na tomto albu putuje vesmírná raketa bludných Holanďanů mezi Zemí a Měsícem a koordinovaně šetří palivem. Do tmavých hlubin vesmíru se sice nepouští jako jiné kapely, ale i tak se snílci příjemně povozí nad mraky. Hlas Anneke van Giersbergen disponuje podobnou intonací jako Elizabeth Fraser a když tuhle desku přirovnám k rockovějším Cocteau Twins, tak jsem se snad moc nesek.
PLACEBO – Without You I´m Nothing – 1998 – trojice z Londýna za druhé. Na základech britského popu s bustrovanou kytarou a výrazně zabarveným hlasem Briana Molka se tohle album řadí do více žánrových šuplíků. Titulní skladba má grungeové parametry, „kytara v „Allergic (To Thoughs Of Mother Earth)“ oživuje dějepis o předchůdcích hardcore amerických Fugazi a největší trhákem je rozvířená „Every You Every Me“. Obecně se dá říct o celém díle, že „je tu neveselo, je tu truchlivo“ a jestli nějaký song má pozitivní text, tak Placebo se nemá potřebu radovat. Není běžným standardem, že chlap zpívá věc s názvem „My Sweet Prince“, ale hlavní je, že tahle pecka dokonale plní svůj přenos emocí…a venku začalo sněžit…
W.A.S.P. – Inside The Electric Circus – 1986 – parta z Los Angeles s frontmanem Blackie Lawlessem vydává třetí asfalt a po vlažnější dvojce se zase trochu přitvrdilo. Všude je cítit rock ´n´ roll a typicky nečistý hlas, který umí zařvat, nastavuje kapele drsnější image, než měli tehdejší kolegové z branže Poison, Cinderella, Ratt a třeba i Mötley Crüe. Nic světoborného na tom sice není a lokomotiva W.A.S.P. jede po stejné koleji, ale svést se vagónkem s nápisem „I Don´t Need No Doctor“, „Shoot From The Hip“, „Sweet Cheetah“ nebo „The Rock Rolls On“ nemohu odmítnout. Já vlastně vláčky rád. P.S. – pro milovníky Uriášů je tu ještě speciální projížďka s názvem „Easy Living“.
LARD – The Last Temptaion Of Reid – 1990 – američtí Ministry se spolčili s frontmanem Dead Kennedys a společně vyškvařili Vepřové sádlo (Lard). Mechanické kytary a punkový mečák Jello Biafry vyvolávají protipolitickou demonstraci, která se dá jen těžko potlačit. Nosné skladby jako „Forkboy“, „Mate Spawn And Die“, „Bozo Skeleton“ nebo „Sylvestre Matushka“ snadno rozvášní a rozpogují davy a policie toho má plný kecky. Tady chybějí už jen Body Count.
EXCITER – Heavy Metal Maniac – 1983 – trio s výrobním štítkem Made in Canada se svým prvním albem stojí na prahu trash metalu. Původně jsem si myslel, že čerpali od Slayer z jejich alba Show No Mercy, ale tohle album vyšlo o několik měsíců dříve, takže to mohlo být klidně naopak. Úvodní předehra „Holocaust“ a nástup „Stand Up And Fight“ je na tu dobu zničující. Nejpřehlednější je „Iron Dogs“ se svým středním tempem, ale stejně jako pomalá „Black Witch“ se neudrží na uzdě. Chválím i šlapající bonusovou „World War III“ díky povedenému kytarovémuj rifu.
A-HA – Stay On These Roads – 1988 – norská popová hvězda za třetí a dle mého nejfundovanější severský nástupce nesoucí odkaz fenoménu ABBA. Cíleně melodické skladby odhalí skrytou romantickou duši a rozesmutní nejednoho drsňáka. Dramatické výjevy a šmrncovní momentky ala INXS se snadno usadí v hlavě a nelze je dostat ven. Morten Harket je možná někdy až přeslazený, ale hudba jako taková má minimálně „kouličky“. A to vážné outro na závěr – „You´ll End Up Crying“ je moje slabina.
IRON MAIDEN – Beast Over Hammersmith – 2002 – dvoj CD je součástí sběratelského boxu s názvem Eddie´s Archive. Jedná se o živé nahrávky z turné k albu The Number Of The Beast a zároveň premiéru zpěváka Bruce Dickinsona. Psal se rok 1982 a nejbližší zastávka Maidenů byla tenkrát v Mnichově 26. dubna. Je to jedinečná příležitost slyšet současný hlas v nahrávkách z prvních dvou alb původně s Paulem Di´Annem. Skladby „Murders In The Rue Morgue“, „Another Life“, „Killers“, „Phantom Of The Opera“, „Drifter“, „Prowler“ nebo instrumentální „Transylvania“ s neobvyklým sólem na konci jsou už dávno na koncertech raritou. Při poslechu jsem zaklepal na staré dveře a paní Nostalgie mě pozvala dál. Up The Irons!
ERIC JOHNSON – Bloom – 2005 – americký kytarista, který figuruje i na prvním vydání projektu G3 (Satriani /Johnson / Vai) je z jazzového těsta a svůj projev posouvá přes rock až do oblasti popu. Johnson hraje lehce (většinou bez trsátka) až stydlivě, ale žádný dílek puzzle z konečného obrazu nechybí. Věřím, že třeba song „From My Heart“ by chtěl mít na svém playlistu jak Lenny Kravitz tak i George Michael s minimálními úpravami. Hudebník tu vzpomněl na Boba Dylana s „My Back Pages“ z roku 1964, a svou náklonost k vážné hudbě dokazuje v závěrečné „Ciel“. Album Bloom je jako vzdušná a jemná peřina, pod kterou dobře se chrní.
THE DOORS – L.A. Woman – 1971 – finální album, ze kterého vyzařuje jistota, sebevědomí a neporazitelnost myšlenky. Hned na startu se Dveře otevřou dokořád a po třech skladbách se průvan zklidní v odpočinkové bluesovce „Cars Hiss By My Window“. Poté nastupuje motorkářská jízda „L.A. Woman“ a parkuje se ve freak-show „L´America“. Další vesměs bluesové zastávky končí v bouřce (podobně jako začíná jednička Black Sabbath) závěrečným výherním super-jackpotem „Riders On The Storm“.
Moimir Papalescu & The Nihilists – Analogue Voodoo – 2004 – tuhle českou elektronickou taneční scénu mám problém někam jednoznačně zařadit a možná proto tohle CD vlastním. Fakticky se dostávám do pravěku k Sigue Sigue Sputnik, pak se mi to motá s Ninou Hagen a brousek na ostří nože by mohl být od značky KMFDM. A aby toho nebylo málo, tak mi do toho všeho ještě leze Nick Cave!. Každopádně je to dynamické a útočné album a do užšího výběru jsem nominoval 6 skladeb!
JEFFERSON AIRPLANE – Surrealistic Pillow – 1967 – druhé album a vzpomínka na Woodstock. Pro mne dvě nejznámější jména Grace Slick a Paul Kantner a dvě nezásadnější skladby – „Somebody To Love“ a „White Rabbit“, které nikdy ve svém repertoáru nepřekonali. Další body dávám průbojným „3/5 Of A Mile In 10 Seconds“, „Plastic Fantastic Lover“ a zručně provedené instrumentálce „Embryonic Journey“. CD vlastním v podobě dokonalé mini vinyl repliky s OBI a černým diskem od firmy www.culturefactory-usa.com v limitovaném nákladu 3000 kusů.
TALK TALK – Spirit Of Eden – 1988 – čtvrtá a předposlední nahrávka kapely pod vedením jednoho z nejznáměších anglických hudebních depresionistů Marka Hollise. Výsledný dopad na posluchačskou duši má podobný účinek jako při poslechu temných The Cure jen s tím rozdílem, že The Cure předává emoce jako celek a na tomto albu pocity zařizují jednotlivé nástroje ambientním způsobem. Chvíli táhlá trubka, úder klavíru, zašustění perkusí a pak ten Hollisův hlas! To co slyším mi říká, že ten chlap nezpívá, ten to žije.
STEVE VAI – The Ultra Zone – 1999 – americký kytarový virtuos je jedním z neuznávanějších na světě. Dokazuje to i na této desce a na svůj hlavní nástroj dokáže zahrát téměř vše. Za pohádkově futuristickým obalem se skrývají smyšlené příběhy postav, které spolu komunikují a Vai tohle vše dokáže svou hrou ztvárnit. S jeho Zappovským náhledem na věc zní některé skladby složitěji než by je prezentoval jeho stejně dobrý kolega Joe Satriani a svou poklonu legendě sklání skladbou „Frank“. Mezi spoluhráči se zde objevil bubeník Mike Manchini, který pak po 10 letech přistál u Dream Theater.
PATTI SMITH – Trampin´- 2004 – tehdy 58letá umělkyně ušla od svých punk-vlnových let dlouhou cestu a zkušeností má na rozdávání. Devátá deska v pořadí patří mezi ty různorodější a tady se jak odpočívá tak i bojuje a agituje jak jinak než za mír a svobodu. Jsou zde melodicky zajímavé („Tresspasses“) i kytarově nabroušené ( „Stride Of Mind“) fláky a některé vzorky se mi jeví shodné s prací Neil Younga. Lou Reed se určitě usmíval při poslechu „My Blakean Year“ a mě příjemně překvapila nečekaně nakopnutá s The Doorsovkým koncem „Radio Baghdad“. Tohle dílko je možná jedno z mnohých, ale z těch mnohých dobrých.
AC/DC – T.N.T. – 1975 – původní australské vydání druhého alba. Všechny skladby se pak objevily na evropských řadových vydání kromě vynikající poslední „School Days“ od Chucka Berryho a už jen kvůli této skladbě bych tenhle výlisek doporučil všem „ujetým“ a navíc skladba „Live Wire“ mě vždy spolehlivě nažhaví, přestože jsem jí slyšel nejmíň stokrát.
MANOWAR – The Triumph Of Steel – 1992 – sedmý zářez na pažbě a záliba v oslavy velkých historických momentech přetrvává. Dva zbylí původní členové Eric Adams – zpěv a Joey DeMaio – basa si tentokrát zgustli na Trójské válce a legendě o boji Hektóra s Achillesem a věnovali jí celou první stranu desky složenou z osmi částí. Bubenická exhibice „Armor Of The Gods“ je efektní spíše zvukově než obsahem, ale Manowar to tak prostě mají. Na druhé straně desky se s tím kapela už tolik nemaže a připomíná, že umí nejen operní chorály, ale taky pěkně zatopit pod kotlem – „Ride The Dragon“ nebo „The Power Of Thy Sword“.
SCORPION CHILD – Acid Roulette – 2016 – druhé album kapely z Texasu, která podobně jako mnoho dalších vzhlíží k old schoolovým hardrockovým sedmdesátkám a recept na svůj koláč kopírují od Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep atd. Téhle kapele se to vcelku daří, ale na Michelinskou hvězdu to nestačí. Určitě na tom má svůj podíl i zvukař, na kterého bych podal trestní oznámení. Každopádně tihle kousci mají velké sebevědomí a když koukám na ty čtyři symboly na zadní straně, tak si nemohu odpustit: „Poslyšte, Hujere, já rozhodně nemohu říci, že by vám chyběla snaživost, ale teď se mi zdá, že to hraničí, promiňte mi ten výraz, skoro až s drzostí.“
MARTA KUBIŠOVÁ – Songy a balady – 1969 – žena s uhrančivýma očima a erotickým hlasem a přesto je z jejího projevu cítit veliká skromnost a pokora. První album a na dlouho dobu i poslední otevírá s noblesou přezpívaná „Hey Jude“. Nebýt dvou výstřelů z dvouhlavňovky Oty Petřiny („Tak dej se k nám a projdem svět“ a „Ne“), které by se neztratily ani tenkrát na Woodstocku, tak se v jednom kuse smutní. Vrcholem je skladba „Mamá“, která může být pro citlivé povahy až zdrcující „…skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají…“
Atd. minimálně polovina titulů potěšila. Dodnes mám v paměti, jak jsem si v pětaosmdesátém nesl z burzy zmíněné debutní elpíčko EXCITER (originál od kanadských Shrapnel Records), a jak jsem je pak s otevřenou hubou poslouchal..
.
Samozřejmě mám originál v podobě LP nebo zaplacený download od prodejce. Teď mě napadl Rock n rollový výběr, na kterém jsem ujížděl jako kluk a výborné české instrumentální kytarové psycho Tomáš Palucha - Čaro (pouze ke ztažení nebo vinyl)
