BŘEZEN
SANTANA – Supernatural – 1999 – matador z Woodstocku ´69 tímhle albem opravdu zabodoval. Jeho přírodní latinsko-americké blues bylo tehdy slyšet všude. V rádiích, na večírcích a oslavách, a přesně tyhle kulisy jsou k těmhle společenským akcím ideální. Nekonečné kroucení zadků a do toho šéfova nekomfliktní kytara, která ručí za to, že se z toho všeho ve finále nestane brak. Santana žádný velký zpěvák není, tak se tu objevil třeba Dave Matthews, Lauryn Hill a v mé nejoblíbenější „Put Your Lights On“ zazářil Everlast. Opravdu soustředěný poslech si nejvíc zaslouží poslední „The Calling“, kde na kytaru sekunduje Eric Clapton. Jinak je to vše o velké pářce, dokud tě nohy unesou.
IRON MAIDEN – Brave New World – 2000 – návrat dvou ztracených synů a zároveň nástup éry tří kytaristů. Dle mého spíše ze solidárnosti než z potřeby, a jelikož úspěch (především díky nenahraditelnému Dickinsonovi) byl předem zaručen, tak zbyde dost pro všechny. Každopádně z téhle desky je cítit nadšení, invence a chtíč to rozbalit zase jako dřív. Má to šťávu a říz a v novém tisíciletí je tato nahrávka stále mým číslem 1. „The Wicker Man“, „Blood Brothers“, „The Nomad“ nebo „Out Of The Silent Planet“ mají blízko k nesmrtelnosti a musím říct, že tohle je asi jediné IM album, na kterém jsou pasáže, které mě nutí zvednout hlavu vzhůru k nebi. „…Your time will come…“
THE DOORS – The Doors – 1967 – a šedesátky zažili zjevení. Žánrová fúze, vhodná k zahuštění atmosféry zafungovala. „Break On Through (To The Other Side)“ je pořádný výkop. Pak „Soul Kitchen“ je už dávno klasika. Stejně jako později The Young Gods si půjčili od Kurta Weilla zajímavou flašinetářskou „Alabama Song“ a po nejznámějším cajdáku „Light My Fire“ nastoupí silná bluesovinka „Back Door Man“ od Wiilieho Dixona. Melodickou „Take It As It Comes“ si v roce 1992 vybrali na svou desku The Ramones. Nejkontroverznější věc přichází až na závěr s příznačným názvem „The End“ a vize v oblaku marihuany už tenkrát napovídaly, že Jimu Morrisonovi mnoho času nezbývá.
JUDAS PRIEST – Jugulator – 1997 – náhrada za Halforda nebyl takový průšvih jako u Mejdnů, ale větší problém byl v tom, že samotní Judas se přizpůsobili době a výsledkem je skoro street-metalový zvuk v jakém se našel i odejivší zpěvák působící tenkrát u Fight. Jenže kapela tohoto formátu je na takové odklony už moc velká a tak jí to u fanoušků moc neprošlo. Já s tímhle albem problém nemám, ale je fakt, že skladby se mi trochu motají dohromady. Největší dojem na mě udělala hecující „Burn In Hell“.
NINE INCH NAILS – With Teeth – 2005 – jedno z těch propagačních alb kapely, které mají přidělenou střídavou péči o zákazníka. Převážně elektronický žánrový mix jednou pohladí, pak zase tvrdě zakročí a vybrat si může každý, koho už nebaví jednoduché, ošoupané a předvídatelné hudební postupy a chce zažít něco nového. Pak je tu ještě jedna věc. Střídá se tu světlo a tma stejně jako ve mně …a jestli taky nevíte na jaké jste vlastně straně, tak tohle album je právě pro vás.
AFTERSHOCKS – Aftershocks – 2014 – Michael Kocáb dostal nápad, že zkusí oslovit zahraniční hráčská esa a vytvoří něco velkého. Přesto, že mu na to kejvla světová basová špička Billy Sheehan, dále jeden z kandidátů na bubenickou židli u Dream Theater Virgil Donati a nadějný australský kytarista Glenn Proudfoot, tak se žádné pozdvižení nekoná. Technicky vzato není co vytknout, ale celé album mi přijde extrémě sterilní a studené jako psí čumák. Kocábova angličtina je také dost neosobní a jak jsem zjistil, tak se vše nahrávalo přes internet na dálku. A v tom bude asi ten problém. Náznaky živočišného tepla vykazují jen pomalejší „What 39 s In It For Me“ a „Fall In Love“. Video zde
JASNÁ PÁKA HUDBA PRAHA – Starý pecky – 1994 – plnohodnotný výběr české punk-rockové legendy, která se nikdy nepřizpůsobila bývalému režimu. Na rozdíl od „těžších“ Plastiků se kapela dostávala do podvědomí širšího kruhu publika a mnohé ze skladeb jsou stále funkční i dnes. Kombinace živáků a studiovek shrnuje jak novější věci – „Máma táta“, „Maelström“ tak starou klasiku – „Majolenka“, „Pal vocuď“, „Ryba Badys“, „Špinavý záda“ nebo Mámo neper/Paralet“.
CABRIO – Devotion And Hate – 2018 – dadaftův tip mě oslovil a divocí Chilani přibyli do sbírky. Na první dobrou až nápadně vyspělý trash proložený hard-core („I Have Become“ nebo v mateřštině odprezentovaná „Dio Sin Fe“), střídavá rytmika a sem tam i sólíčko ku prospěchu věci („Arzamas“). Odhaduji, že největší podíl na úspěchu tohoto debutu má Andrés Marchant, frontman kapely Necrosis, která se řadila v osmdesátých letech v Jižní Americe mezi trash metalovou špičku.
NFD – Deeper Visions – 2008 – basák a zakladatel Fields Of The Nephilim Tony Pettitt spolu s bubeníkem z The Nefilim Simmonem Rippinem měli chuť si trochu zaskotačit a tak vzniklo Noise for Destruction. Zpěvák a hlavní tahoun obou kapel Carl McCoy do toho sice nešel, ale přesto se to tady zvrhlo v opravdovou nephilimskou párty. Zindustrializovaná roztančená temnota se tu odklání od původního žánru podobně jako Tägtgrenovy Pain. Vidím spoustu padlých andělů, kteří se náramně baví u „Senses Alive“ nebo „Caged“.
DEF LEPPARD – Hysteria – 1987 – až po čtyřech letech od mé nejoblíbenější Pyromanie vyšlo album, po kterém jsem s touto kapelou defakto skončil. Velkou roli v tom sehrála nehoda, při níž bubeník Rick Allen přišel o levou ruku. Kloubouk dolů, že ho kámoši neopustili, ale vždycky je něco za něco. Strojová poloautomatická rytmika už tolik nezabírá a jediná skladba, která má tu sílu vehnat slzy do očí je „Love Bites“. Def Leppard tady úspěšně vsadili na přehledné melodie, které si oblíbilo jemněji laděné publikum, a to jim vydrželo dodnes. Já se ale už na dalších albech moc nechytal.
SEPULTURA – Chaos A.D. – 1993 – tak tady to Brazilcům konečně vyšlo. Death-metalový úprk se zformoval do přehledných pasáží a díky produkci neubylo na tvrdosti a znovu se tak jedná o vskutku brutální dílo. Víření bubnů sdílí své sympatie k domorodým kmenům a vyznačuje cestu, kterou se kapela bude chtít ubírat. Skladba „Territory“ je v podstatě hitem a k otevření očí nových fans přispěla i předělávka od New Model Army – „The Hunt“. Textem k „Biotech Is Godzilla“ přispěl punker Jello Biafra a stručně řečeno, tahle deska se těžko překonává. Ty dementní výkřiky a projevy na úplném konci tohle album už naštěstí nijak nepoškodí.
SLAYER – South Of Heaven – 1988 – jedno z trojice alb, které jsou považované za vrchol tvorby. Bavíme se tu o králích svého žánru, a pokud jsem to přehnal, tak Slayer jsou minimálně trash-metalová šlechta. Hned při nástupu titulní _South Of Heaven“ mi naskočilo slovo MAJESTÁTNÍ a po přestupu do další „Silent Scream“ dodávám - PROFESOŘI. Zvuk, který je pro tohle představení důležitý mě přirozeně donutíl, abych si Jih vztahující se k nebi pěkně v kuse „odklepal“. Trochu mě jen zarazilo, že o vkusně zakomponované předělávce „Dissident Aggressor“ od Judas Priest (album Sin After Sin) není v bookletu ani čárka.
DIR EN GREY – Uroboros – 2008 – experimentální metalová partička z Japonska vnáší do hudby svou exotiku stejně jako původem Arméni - System Of A Down. Když začnou bláznit, tak se čerti žení a když je to přejde, tak se zase schoulí do klubíčka a střeží si své tajemství. Album je nacpané hudbou a při extrémních pasážích můžou mít některé kompromisní sestavy problém. Každopádně Dir En Grey jsou zajímaví neobvyklí a nepředvídatelní. Pro propagační účely bych zvolil skladbu „Vinushika“.
GARY MOORE – Dark Days In Paradise – 1997 – pan kytarista a vcelku slušný zpěvák vylezl ze své bluesové škatule v barvách hard a heavy a řekl si, že zkusí něco trendy. Nevím jak jiným, ale mně – stylovému pomatenci tím radost rozhodně udělal. Základna Moore stojí samozřejmě dál, ale sem se přidala elektronika, tam zase roztančené funky, do bonusu přibylo reggae a všechno to muzicírování voní novotou. Skladatelsky opět na výbornou. Z prachu se zvedá „Cold Wind Blows“ a hned po ní soulově pluje „I Have Found My Love In You“, Plantovským pozadím disponuje „What Are We Here For?“ a pytel vzpomínek naplní „Business As Usual“.
MANOWAR – Kings Of Metal – 1988 – pokud by měl někdo zájem o vizitku Manowar, tak mu nabídnu tohle album. Nemám rád, když někdo dělá ramena a holedbá se názvem „Králové metalu“, ale v tomto případě musím uznat, že alespoň v Americe to tak bylo. Z výstavních rifů se rodí vítězné hymny, které zdobí vstupní bránu do epického světa.Touhle deskou kapela dokázala, že na ty frajeřinky má. Spád a kompaktnost nahrávky narušuje pouze bonusová „Pleasure Slave“, jež vyšla na všech CD verzích, a která tam prostě nemá co dělat. „Hail And Kill“ je moje top.
REAL LIFE – Heartland – 1983 – australská synth-popová čtveřice se proslavila ve světě hned dvěma singly, které zdobí i tenhle debut. V dobách mé mladistvé rockové vyhraněnosti byly tyhle kapely pro mě tabu, ale já samozřejmě zhřešil a už tenkrát jsem věděl, že skladby „Send Me An Angel“ a „Catch Me I´m Falling“ patří k tomu nejlepšímu, co se mezi hnutím novoromantismu urodilo. Na zbytek desky padá sice trochu stín, ale našel jsem si tam střípky z Davida Bowieho („Under The Hammer“), kousek Simple Minds („Heartland“) nebo dozvuky Visage („Burning Blue“).
FLAMENGO – Paní v černém – 2003 – na důležitou část české rockové historie vzpomíná sbírka singlů z let 1967 až 1972. Skladby jsou řazeny v podstatě chronologicky, takže je znát jak úroveň kapely rok od roku roste od dětsky naivních skladeb s Petrem Novákem, neukočírovaných jedovatých kytar („Poprava blond holky“) až po umělecké dílo Kuře v hodinkách. Ze všech sedmi hlasů, které se v tomto období za mikrofonem objevily, mi je nejblíž Ivan Khunt („Vím, že pláčem to skončí“ nebo „Stále dál“) a anglická blueswoman Joan Duggan v joplinovské „Summertime“.
KISS – Love Gun – 1977 – mít v dobách mého dětství něco od Kissáků, tak byl někdo. A mohla to být třeba fotka nebo placka vystřelená na pouti. Vlastnit k tomu třeba tuhle desku, to byl sen. Jenže s odstupem času člověk zjistí, že image je někdy víc jak hudba samotná a po letech přehrané album zní, ani bych neřekl tuctově, ale spíše neohrabaně a s muzikantskými limity. Na druhou stranu bych nerad křivdil skladbám „I Stole Your Love“, „Love Gun“ nebo „Plaster Caster“ a kromě toho, i tak to stojí za vzpomínky na komiksovou čtveřici Starchild, Spaceman, The Demon a Catman.
STEVE STEVENS – Atomic Playboys – 1989 – první sólovka nenahraditelného kytaristy a letitého spoluhráče Billyho Idola. Od prvního titulního songu se zdá, že se bude hrát čistý heavy metal, ale dechové nástroje hned ve druhé „Power Of Suggestion“ naznačují, že to tak jednostranné nebude. Je sice znát, že glam metalové tažení je na vrcholu, ale Stevensovy kytarové parádičky tomu všemu dávají jiný rozměr. Jak neposedný čertík vystřelený z krabičky vysekává riff v převzaté „Action“ od Sweet a svou hráčskou genialitou se prezentuje v instrumentální „Run Across Desert Sands“. Ochutnávka zde
CLAWFINGER – Use Your Brain – 1995 – dvojka pod křídly skandinávského rap-metalu. Po veleúspěchu jedničky se Zakk Tell a jeho banda automaticky hrnuli do vydání dalšího alba, ale možná měli ještě chvíli počkat. Druhé album na mě působí jako soubor skladeb, které se na debut nevešly a jedinou peckou, která se nedá přeslechnout je „Do What I Say“. Debutu ještě konkuruje „Undone“ a poslední „Tomorrow“. Stále se ale jedná o zajímavé, stylově neobvyklé muzicírování s výbušnou myslí schovanou v granátu na obalu desky.
DEEP PURPLE – Stormbringer – 1974 – devítka, na které se objevily dvě nové tváře – zpěvák David Coverdale a basák Glenn Hughes. Ředitel Blackmoore už pomalu přestával vládnout, jelikož se chystal na trvalý přesun do Rainbow. Výsledkem je album, které má obroušené hrany a zní více soulově, což má na svědomí stylově otevřený Hughes. Bohužel ze všech skladeb se zaryla do pamětí asi jen jediná „Soldier Of Fortune“, kterou většina z nás zná pod názvem „Šípková Růženka“ v podání nezapomenutelného Jiřího Schelingera.