Antony, jo, napsal jsem to blbě, ale určitě jsme se pochopili. Já byl včera vůbec dost chytrej Za tvoje vlákno bych byl taky rád, máš dobrý tipy. Za všechny bych jmenoval King Buffalo, který jsem na Bandcampu začal vykupovat

Taky se přimlouvám, tipy od Antonyho jsou super a od NIN jakbysmet, řadím je k tomu nejhodnotnějšímu čtení tady.

NIN: Vždy ke konci každého měsíce se již těším na novou "dávku" vynikajícím a fundovaným způsobem komentované hudební inspirace, která přichází prvním dnem měsíce následujícího s železnou pravidelností, velmi si tohoto Tvého počínání vážím a oceňuji nezanedbatelné množství práce a času, které je s tímto zcela jistě spojené, díky

Antony: Také si dovolím rozšířit řadu přimlouvajících se ve prospěch realizace záměru Tvého vlastního vlákna, díky

A jednoznačný souhlas s vyjádřením RedBarona je pro mě samozřejmý

tipy od Antonyho jsou super a od NIN jakbysmet, řadím je k tomu nejhodnotnějšímu čtení tady

Děkuji chlapi. Hudba je můj život a můj vesmír a pod slovem práce si představuji něco jiného. Tohle fórum je ale hlavně o přístrojích a já zase obdivuji vás, kteří dokážete s obrovskou trpělivostí jít za tím svým vysněným zvukovým cílem. Já už tuhle cestu v podstatě vzdal, abych se mohl v klidu věnovat tomu co je pro mne nejvíc. Své přístroje si ale udržuju v kondici a proto mám železo v současné době v "lázních" Casea v Novém Jičíně. Tím se dostávám k tomu, že musím pochválit stařičkou (ale udržovanou) sestavičku, kterou mi zapůjčil můj dobrý kamarád a milovník kvalitní hudby. Jedná se o předzesilovač NAD 1000 Monitor Series a stereo koncák NAD 214. Propojeno starými kabely od Audioquest a kablíkem od NA (Noble Audio). Jako zdroj dočasně používám Bluray Panasonic Bdt 500. Sice jedu přes stávající a trochu neadekvátní repro, ale věřím že i se skromnějšími budkami poslech potěší, protože tihle staří borci už ty emoce předat umí.

Krásné kombo od NADu, mám tyto staré kousky rád, určitě i pěkně hraje

Měl jsem donedávna kombo předzes a koncák NAD 1300 + 2600 a za osm tisíc to hrálo nadpozemsky dobře a rozehrálo to jakékoliv bedny.

Únor

W.A.S.P. – The Neon God: Part 2 – The Demise – 2004 – dvanáctý kousek z dílny Blackieho Lawlesse, který je už léta jediným členem z původní sestavy z osmdesátých let. Album je druhou částí jakési rockové opery, ale popravdě se od ostatních nahrávek nějak zvlášť neliší. Jede se tu rock ´n ´ roll ostrej jako cirkulárka, do toho nějakej ploužák a výjimkou se jeví jen posední rozvětvená 13ti minutovka „The Last Redemption“. Už léta se zde opisuje podobně jako ve slavném českém filmu Tuček, Šlajz a výsledkem jsou stejné chyby a stejné známky. Neonový Bůh ale u fanoušků opět prošel a tu svou černou káru si táhne stále dál.

JELLO BIAFRA & THE MELVINS – Never Breathe What You Can´t See – 2004 – hlavní postava amerického punkového hnutí má spoustu přátel v politickém odboji, se kterými staví na různých místech barikády a podivínští Melvins jsou jedni z nich. Biafra tu vystupuje pod dalším pseudonymem Osama McDonald a spolu s druhým velitelem Buzz Osbournem (zde si říká Jon Benet Milosevic) sypou po dávkách punk, hardcore a metal. Žádný chaos, ale přehledný a cílený útok na mocnosti našeho světa. Nejvíc „lásky“ je ve skladbě „Enchanted Thoughtfist“ a takhle nějak odpočíval i Iggy Pop.

TED NUGENT – Double Live Gonzo! – 1978 – vousatá mánička, jakou by u nás minulý režim donutil chodit kanálama, vydala v Americe kritiky dodnes chválené živé dvoualbum. Kytarista a zpěvák zaneřádil rock ´n´ roll, zocelil blues, zvednul otáčky a já si tenkrát říkal – „sakra, ten chlap ale dokáže udělat randál“. Deska je odrazem turné z roku 1976-77 a jedná se o autentickou nahrávku s nevyčištěným aplausem šíleného davu. Nugent zvou zručnou progresivní hrou a verbálním projevem jasně dává najevo, kdo je tady pánem. Nechybí zde jeho reklamní „Cat Scratch Fever“ a atmosféra je tak hustá, že mít k dispozici přístroj pro přesouvání v čase, tak jedna z cest skončí na některém z těchto koncertů a při takové „Motor City Madhouse“ zaručeně metám kozelce.

ARCH ENEMY – Rise Of The Tyrant – 2007 – bývalý člen slavných Carcass Michael Amott založil se svým bráchou novou kapelu v roce 1996. Death-metalová nahrávka má v sobě zase o kousek více melodických prvků a přesto, že všechno šlape jak má, tak mám místy pocit, že té melodie je někdy až příliš a celkově to snižuje výkon motoru. Je to možná blbost, ale těmito zajížďkami přes čáru odhaluje kapela své slabiny (viz třeba „I Will Live Again“). Na druhou stranu tenhle válec zanechává za sebou stále dobře utemovaný asfalt, a když se kouknu na to krásné stvoření za mikrofonem a Bože, ten hlas!

PRETTY MAIDS – Future World – 1987 – dánská heavy metalová tvorba kapely, která patřila v osmdesátých letech k evropské špičce. Album boduje jednak díky skvěle posazenému hlasu Ronnie Atkinse a nápaditě otevřeným skladbám, které jedou z kopce. Škoda, že ta nejlepší je hned na začátku. Deska je vhodná pro všechna pohlaví, takže oba tábory si přišly na své. Ve středních tempech je slyšet jak americká tak i německá škola a dle toho se chovají i klávesy. Příjemné nekonfliktní album s uvolněním i větrem v zádech.

THE BLUE EFFECT – Singly a bonusy – 2009 – cd je součástí boxu spolu s kompletní diskografií kapely (s autogramem Pana kytaristy). Výběr skladeb zahrnuje období od roku 1969 až 1989 a nabízí komplexní odraz formování skupiny s různými hráči a zpěváky pod pěti různými názvy (The Blue Effect, Blue Effect, M. Efekt, M Efekt a Modrý efekt). Netvrdím, že bonusová kompilace je vhodná pro každého fanouška českého rocku, ale skladby „Slunečný hrob“ a „Čajovna“ je skoro povinnost zaregistrovat.

JOE SATRIANI – Strange Beautiful Music – 2002 – další instrumentální počin kytarového virtuóza, který díky svému talentu dokáže složit písničku, ve které se vůbec nezpívá a nikdo si toho ani nevšimne. Satriani si dávno může dělat na svých deskách co se mu zlíbí, protože kdo umí ten umí a já pak jenom čumim. Jako obvykle album disponuje s dynamickým a odspodu nakopnutým zvukem a když se tenhle italskej pes zakousne do krku svý kytary, tak se dějou příjemný věci.

SLAYER – World Painted Blood – 2009 – předposlední studiovka a zároveň poslední představení důležitého kytaristy a autora té větší poloviny skladeb Jeffa Hannemana. Syrovina ala Reign In Blood a klasická sestava s bubeníkem Lombardem vzpomněla na staré časy s přidanou hodnotou v podobě technické a tvůrčí vyspělosti kapely. Skvěle zvolená vstupní rozbuška rozmetá okolí a další a další střepiny se nekompromisně zasekávají kolem, dokud deska neskončí. R.I.P. Hanneman.

AVENGER – Feast Of Anger + Joy Of Despair – 2009 – čtvrtá řadovka od kapely z jižních Čech. Hlavní stylovou konstrukcí je black-metal osazený deathovou stěnou. Zvuk je tím pádem posazen níže než je u klasického blacku obvyklé a nahrávka tím získává na objemu. Nejsem odborník na tento žánr, ale už jen to, že album je vydané v USA o něčem svědčí. Melodika sekunduje drtivým pasážím s českými texty a v podvědomí mi zůstává zvuk obrovského stroje s názvem „Radost z beznaděje“, který se dočkal i videoklipu EURYTHMICS – Savage – 1987 – sedmý počin hudebníka Dave Stewarta a majitelky nezaměnitelného hlasu Annie Lennox. Vyzrálá deska, která se drží více při zemi než předchozí Revenge. Možná působí tročku obyčejně, ale kdo má nebo měl v sobě virus, jež s noblesou šíří tahle bývalá punkerka, tak si i tuhle nahrávku užije. Převážně středně proudé polohy nejvíce „narušuje“ rocková „I Need A Man“ a písničkářská „I Need You“.

KRUCIPÜSK – Druide! – 2004 – česká prvoligová deska, na které není žádný song zbytečný. Syrový zvuk a obrovský tlak s hardcore ražením a k tomu srdeční projev raracha Tomáše Hajíčka se stará o nepřetržitou zábavu. Nadupanému motoru kontrastují melodické linky a pasáže, které dokáží dojmout – „Keltskej osud“ nebo „Ce´st La Mort. Kombinace obojího je vystoupaný vrchol „Láska je k...a“. Výborné album se zajímavým materiálem a zpracováním podle skandinávského modelu Clawfinger.

WHITESNAKE – Come An´ Get It – 1981 – propracovaný anglický hard rock pod kontrolou vokalisty Davida Coverdala. Skladby jsou v příbuzenském vztahu s tvorbou Deep Purple a to potvrzuje fakt, že za klávesami zde sedí John Lord, za bicími Ian Paice a samotný Coverdale má s legendární kapelou osobní čtyřletou zkušenost. Whitesnake zde uvařili dobrou silnou kávu a ta špetka cukru navíc tu vůbec neškodí. Zrychlený puls si naměří „Don´t Break My Heart Again“, ve stylu Status Quo si to odkroutí „Wine Women An´ Song“ a na konci se rozvine „Till The Day I Die“.

THE MISSION – The First Chapter – 1987 – kapela, která vylétla ze společného hnízda s The Sisters Of Mercy, vydala materiál složený z prvních dvou EP. Źádné barvy, jen šedivé gotické obrazy a zbytky pavučin, které pavouci už dávno opustili…a to já rád. Je libo hadí polibek („Serpents Kiss“) nebo se projít zahradou zničujících rozkoší („Garden Of Delight“)? První kapitola také obsahuje dva covery – „I Like A Hurricane“ od Neil Younga a „Dancing Barefoot“ od Patti Smith.

THE DAMNED – Phantasmagoria – 1985 – další hráči se stíny a jejich hitparádově nejúspěšnější deska - šestá v pořadí. Zrozeni z punku a převtěleni do gotického rocku se podobně jako The Mission hrabou v černobílém světě. Hřbitovy, havrani, mlha a aktivita převážně v noci, kdy si čarodějky a spol můžou zakřepčit po svém. Někde se objeví i dechové nástroje, jež se snaží zvednout všeobecnou náladu, ale to jsou jen vzpomínky na staré časy. Nejhlubší skladbou je „Shadow Of Love“ a pro zajímavost, ženou na obalu by měla být Susie Bick - současná manželka Nicka Cavea.

THE CURE – Mixed Up - 1990 – a do třetice všeho pochmurného jsem si vylosoval Medicínu Robeta Smithe a jeho album remixů. Vybrané skladby si ponechaly svou tvář se spodky napumpované elektronikou a díky tomu získaly úplně jiný drajv. Nahrávka hraje i jinými barvami než jsou odstíny černé a přiznám se, že právě tohle album tenkrát zvýšilo můj zájem o tuhle kapelu s následným patřičným uznáním. Nejvíc se svezu s „A Forest“ a pak si to odklepu s kytarovou „Never Enough“.

SIMPLE MINDS – Street Fighting Years – 1989 – zásadní deska na přelomu 80. a 90. let od kapely ze Skotska. Stejně jako kolegům z Irska – U2 tady jde o podobnou věc, ale Simple Minds používají navíc klávesy a vytváří ve skladbách rozsáhlé zvukové plochy. Tím se hudba stává lehkou a křehkou a začíná levitovat. A já levituju s ní. Pro mne jejich nejlepší album s coverem „Biko“ od Gabriela a umělecké dílo „Belfast Child“ je jedním z těch, které přesahují hranice tohoto světa.

THE CULT – Love – 1985 – nejprodávanější zboží ze své dílny mají na triku dva hlavní výrobci – šamanský zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy. Ideální spojení rocku 70.let s psychedelií The Doors, indiánského duchovna a známkou punku se přetavilo ve špičkový produkt. Na záčatku se rozehřeje „Nirvana“ a po vychutnaných emotivním prožitcích s „Brother Wolf, Sister Moon“ nebo „Rain“ přichází roztočený setrvačník „She Sells Sanctuary“ až se z toho hlava motá. Tohle album má své Duchy a proto je tak výjimečné.

SAMMY HAGAR – Marching To Mars – 1997 – první sólovka po odchodu s Van Halen a Hagar mohl naplno využít svůj potenciál. Deska je zářným příkladem toho, že netřeba vymýšlet žádné alternativní postupy a netradiční vychytávky pro rozmazlené uši hudbomilců a stejně to může fungovat. Dominantní refrény s masitou kytarou, kterou má zpěvák bravurně zmáklou (třeba to mňam sólo v „The Yogi´s So High…“) dostatečně zvyšují zájem a pozornost. Pomalé skladby se lehce otírají o Springsteena, ale ten mě zas tolik nebaví. Mimořádně mě zaujal i celkový výsledek práce s nahrávkou ve studiu, a pokud si Hagar do toho nechal kecat, tak dobře udělal. Třeba ten kopák tam fakt sedí.

RUSH – soundtrack – 1992 – o hudbu k neveselému filmu se kompletně postaral Eric Clapton a přiznávám, že smutnější kompilaci jsem neslyšel. Instrumentální bluesové skladby jsou odrazem stavu, v jakém se tehdy kytarista nacházel a při vcítění do jeho situace vyvolávají pocity úzkosti i hrůzy s následnou potřebou rozptýlení. Mezi posledními třemi zpívanými skladbami pochopitelně nechybí „Tears In Heaven“.

U2 – Rattle And Hum – 1988 – šestá polostudiovka zkombinovaná s živými nahrávkami z turné k předchozí desce The Joshua Tree. Nevím jak to ty Irové dělají, ale o žádné z jejich písní se nedá říct, že je tuctová. Nejsem z toho sice úplně na větvi, ale všude číhá nějaká zajímavost. Nejvíc v tom má prsty Edge se svojí osobitou kytarovou hrou.a herecký projev Bono Voxe. Beatlesovský otvírák „Helter Skelter“ tu dostává nový rozměr, gospelová nadstavba u „I Still Haven´t Found…“ se taky povedla a pak ta parádička ve spojení s B.B.Kingem v „When Love Comes To Town“. Tady se mistr tesař opět neutnul.

THE JELLY JAM – Profit – 2016 – čtvrté klání tří těžkých vah v oblasti progresivního rocku a při letmém poslechu této desky by je kdekdo v ringu podcenil. Ty Tabor, John Myung a Rod Morgenstein se tady vůbec nevytahují a nedělají na nikoho ramena, tudíž na první poslech se neděje nic zvláštního. Není třeba tady hledat kvalitu, protože kdo si počká tak kvalita si najde jeho. Pozorný poslech odhaluje stylovou podobnost se Stevenem Wilsonem a dál už to přijde samo.

VENOM – At War With Satan – 1984 – třetí tažení a rovnou na Satana. Po stěžejním albu Black Metal se trojice Cronos, Mantas, Abaddon pouští do větších akcí a tak hlavní válečný příběh trvá dokonce 20 minut. Druhá strana desky to už valí po kouskách, ale skladby nejsou tak jednostranné jako dřív, protože Venom rostou a posouvají se dál. Závěrečný punkově znějící chaos „Aaaaaarrghh“ rádoby snižuje vážnost situace, ale Satan přeci jen slaví vítězství díky mocnému rifu v titulní skladbě.

VOIVOD – Angel Rat – 1991 – kanadská hudební líheň je proslulá svou jedinečností a Voivod to svou prací s progresivním heavy-rockem jen potvrzují. Deska sice není typickou ukázkou jejich agresivních vyjížděk do vesmíru a zkoumá spíše mainstreamovské polohy („Angel Rat“ zavání britpopem a kytarové vyhrávání ve „Freedoom“ je slyšet až do Irska k U2), ale Voivod jsou stále neotřelí, jsou zábavní, jsou zvláštní a jsou vtipní jako ti dva pavouci co táhnou maringotku na zadním obalu desky.

BŘEZEN
SANTANA – Supernatural – 1999 – matador z Woodstocku ´69 tímhle albem opravdu zabodoval. Jeho přírodní latinsko-americké blues bylo tehdy slyšet všude. V rádiích, na večírcích a oslavách, a přesně tyhle kulisy jsou k těmhle společenským akcím ideální. Nekonečné kroucení zadků a do toho šéfova nekomfliktní kytara, která ručí za to, že se z toho všeho ve finále nestane brak. Santana žádný velký zpěvák není, tak se tu objevil třeba Dave Matthews, Lauryn Hill a v mé nejoblíbenější „Put Your Lights On“ zazářil Everlast. Opravdu soustředěný poslech si nejvíc zaslouží poslední „The Calling“, kde na kytaru sekunduje Eric Clapton. Jinak je to vše o velké pářce, dokud tě nohy unesou.

IRON MAIDEN – Brave New World – 2000 – návrat dvou ztracených synů a zároveň nástup éry tří kytaristů. Dle mého spíše ze solidárnosti než z potřeby, a jelikož úspěch (především díky nenahraditelnému Dickinsonovi) byl předem zaručen, tak zbyde dost pro všechny. Každopádně z téhle desky je cítit nadšení, invence a chtíč to rozbalit zase jako dřív. Má to šťávu a říz a v novém tisíciletí je tato nahrávka stále mým číslem 1. „The Wicker Man“, „Blood Brothers“, „The Nomad“ nebo „Out Of The Silent Planet“ mají blízko k nesmrtelnosti a musím říct, že tohle je asi jediné IM album, na kterém jsou pasáže, které mě nutí zvednout hlavu vzhůru k nebi. „…Your time will come…“

THE DOORS – The Doors – 1967 – a šedesátky zažili zjevení. Žánrová fúze, vhodná k zahuštění atmosféry zafungovala. „Break On Through (To The Other Side)“ je pořádný výkop. Pak „Soul Kitchen“ je už dávno klasika. Stejně jako později The Young Gods si půjčili od Kurta Weilla zajímavou flašinetářskou „Alabama Song“ a po nejznámějším cajdáku „Light My Fire“ nastoupí silná bluesovinka „Back Door Man“ od Wiilieho Dixona. Melodickou „Take It As It Comes“ si v roce 1992 vybrali na svou desku The Ramones. Nejkontroverznější věc přichází až na závěr s příznačným názvem „The End“ a vize v oblaku marihuany už tenkrát napovídaly, že Jimu Morrisonovi mnoho času nezbývá.

JUDAS PRIEST – Jugulator – 1997 – náhrada za Halforda nebyl takový průšvih jako u Mejdnů, ale větší problém byl v tom, že samotní Judas se přizpůsobili době a výsledkem je skoro street-metalový zvuk v jakém se našel i odejivší zpěvák působící tenkrát u Fight. Jenže kapela tohoto formátu je na takové odklony už moc velká a tak jí to u fanoušků moc neprošlo. Já s tímhle albem problém nemám, ale je fakt, že skladby se mi trochu motají dohromady. Největší dojem na mě udělala hecující „Burn In Hell“.

NINE INCH NAILS – With Teeth – 2005 – jedno z těch propagačních alb kapely, které mají přidělenou střídavou péči o zákazníka. Převážně elektronický žánrový mix jednou pohladí, pak zase tvrdě zakročí a vybrat si může každý, koho už nebaví jednoduché, ošoupané a předvídatelné hudební postupy a chce zažít něco nového. Pak je tu ještě jedna věc. Střídá se tu světlo a tma stejně jako ve mně …a jestli taky nevíte na jaké jste vlastně straně, tak tohle album je právě pro vás.

AFTERSHOCKS – Aftershocks – 2014 – Michael Kocáb dostal nápad, že zkusí oslovit zahraniční hráčská esa a vytvoří něco velkého. Přesto, že mu na to kejvla světová basová špička Billy Sheehan, dále jeden z kandidátů na bubenickou židli u Dream Theater Virgil Donati a nadějný australský kytarista Glenn Proudfoot, tak se žádné pozdvižení nekoná. Technicky vzato není co vytknout, ale celé album mi přijde extrémě sterilní a studené jako psí čumák. Kocábova angličtina je také dost neosobní a jak jsem zjistil, tak se vše nahrávalo přes internet na dálku. A v tom bude asi ten problém. Náznaky živočišného tepla vykazují jen pomalejší „What 39 s In It For Me“ a „Fall In Love“. Video zde JASNÁ PÁKA HUDBA PRAHA – Starý pecky – 1994 – plnohodnotný výběr české punk-rockové legendy, která se nikdy nepřizpůsobila bývalému režimu. Na rozdíl od „těžších“ Plastiků se kapela dostávala do podvědomí širšího kruhu publika a mnohé ze skladeb jsou stále funkční i dnes. Kombinace živáků a studiovek shrnuje jak novější věci – „Máma táta“, „Maelström“ tak starou klasiku – „Majolenka“, „Pal vocuď“, „Ryba Badys“, „Špinavý záda“ nebo Mámo neper/Paralet“.

CABRIO – Devotion And Hate – 2018 – dadaftův tip mě oslovil a divocí Chilani přibyli do sbírky. Na první dobrou až nápadně vyspělý trash proložený hard-core („I Have Become“ nebo v mateřštině odprezentovaná „Dio Sin Fe“), střídavá rytmika a sem tam i sólíčko ku prospěchu věci („Arzamas“). Odhaduji, že největší podíl na úspěchu tohoto debutu má Andrés Marchant, frontman kapely Necrosis, která se řadila v osmdesátých letech v Jižní Americe mezi trash metalovou špičku.

NFD – Deeper Visions – 2008 – basák a zakladatel Fields Of The Nephilim Tony Pettitt spolu s bubeníkem z The Nefilim Simmonem Rippinem měli chuť si trochu zaskotačit a tak vzniklo Noise for Destruction. Zpěvák a hlavní tahoun obou kapel Carl McCoy do toho sice nešel, ale přesto se to tady zvrhlo v opravdovou nephilimskou párty. Zindustrializovaná roztančená temnota se tu odklání od původního žánru podobně jako Tägtgrenovy Pain. Vidím spoustu padlých andělů, kteří se náramně baví u „Senses Alive“ nebo „Caged“.

DEF LEPPARD – Hysteria – 1987 – až po čtyřech letech od mé nejoblíbenější Pyromanie vyšlo album, po kterém jsem s touto kapelou defakto skončil. Velkou roli v tom sehrála nehoda, při níž bubeník Rick Allen přišel o levou ruku. Kloubouk dolů, že ho kámoši neopustili, ale vždycky je něco za něco. Strojová poloautomatická rytmika už tolik nezabírá a jediná skladba, která má tu sílu vehnat slzy do očí je „Love Bites“. Def Leppard tady úspěšně vsadili na přehledné melodie, které si oblíbilo jemněji laděné publikum, a to jim vydrželo dodnes. Já se ale už na dalších albech moc nechytal.

SEPULTURA – Chaos A.D. – 1993 – tak tady to Brazilcům konečně vyšlo. Death-metalový úprk se zformoval do přehledných pasáží a díky produkci neubylo na tvrdosti a znovu se tak jedná o vskutku brutální dílo. Víření bubnů sdílí své sympatie k domorodým kmenům a vyznačuje cestu, kterou se kapela bude chtít ubírat. Skladba „Territory“ je v podstatě hitem a k otevření očí nových fans přispěla i předělávka od New Model Army – „The Hunt“. Textem k „Biotech Is Godzilla“ přispěl punker Jello Biafra a stručně řečeno, tahle deska se těžko překonává. Ty dementní výkřiky a projevy na úplném konci tohle album už naštěstí nijak nepoškodí.

SLAYER – South Of Heaven – 1988 – jedno z trojice alb, které jsou považované za vrchol tvorby. Bavíme se tu o králích svého žánru, a pokud jsem to přehnal, tak Slayer jsou minimálně trash-metalová šlechta. Hned při nástupu titulní _South Of Heaven“ mi naskočilo slovo MAJESTÁTNÍ a po přestupu do další „Silent Scream“ dodávám - PROFESOŘI. Zvuk, který je pro tohle představení důležitý mě přirozeně donutíl, abych si Jih vztahující se k nebi pěkně v kuse „odklepal“. Trochu mě jen zarazilo, že o vkusně zakomponované předělávce „Dissident Aggressor“ od Judas Priest (album Sin After Sin) není v bookletu ani čárka.

DIR EN GREY – Uroboros – 2008 – experimentální metalová partička z Japonska vnáší do hudby svou exotiku stejně jako původem Arméni - System Of A Down. Když začnou bláznit, tak se čerti žení a když je to přejde, tak se zase schoulí do klubíčka a střeží si své tajemství. Album je nacpané hudbou a při extrémních pasážích můžou mít některé kompromisní sestavy problém. Každopádně Dir En Grey jsou zajímaví neobvyklí a nepředvídatelní. Pro propagační účely bych zvolil skladbu „Vinushika“.

GARY MOORE – Dark Days In Paradise – 1997 – pan kytarista a vcelku slušný zpěvák vylezl ze své bluesové škatule v barvách hard a heavy a řekl si, že zkusí něco trendy. Nevím jak jiným, ale mně – stylovému pomatenci tím radost rozhodně udělal. Základna Moore stojí samozřejmě dál, ale sem se přidala elektronika, tam zase roztančené funky, do bonusu přibylo reggae a všechno to muzicírování voní novotou. Skladatelsky opět na výbornou. Z prachu se zvedá „Cold Wind Blows“ a hned po ní soulově pluje „I Have Found My Love In You“, Plantovským pozadím disponuje „What Are We Here For?“ a pytel vzpomínek naplní „Business As Usual“.

MANOWAR – Kings Of Metal – 1988 – pokud by měl někdo zájem o vizitku Manowar, tak mu nabídnu tohle album. Nemám rád, když někdo dělá ramena a holedbá se názvem „Králové metalu“, ale v tomto případě musím uznat, že alespoň v Americe to tak bylo. Z výstavních rifů se rodí vítězné hymny, které zdobí vstupní bránu do epického světa.Touhle deskou kapela dokázala, že na ty frajeřinky má. Spád a kompaktnost nahrávky narušuje pouze bonusová „Pleasure Slave“, jež vyšla na všech CD verzích, a která tam prostě nemá co dělat. „Hail And Kill“ je moje top.

REAL LIFE – Heartland – 1983 – australská synth-popová čtveřice se proslavila ve světě hned dvěma singly, které zdobí i tenhle debut. V dobách mé mladistvé rockové vyhraněnosti byly tyhle kapely pro mě tabu, ale já samozřejmě zhřešil a už tenkrát jsem věděl, že skladby „Send Me An Angel“ a „Catch Me I´m Falling“ patří k tomu nejlepšímu, co se mezi hnutím novoromantismu urodilo. Na zbytek desky padá sice trochu stín, ale našel jsem si tam střípky z Davida Bowieho („Under The Hammer“), kousek Simple Minds („Heartland“) nebo dozvuky Visage („Burning Blue“).

FLAMENGO – Paní v černém – 2003 – na důležitou část české rockové historie vzpomíná sbírka singlů z let 1967 až 1972. Skladby jsou řazeny v podstatě chronologicky, takže je znát jak úroveň kapely rok od roku roste od dětsky naivních skladeb s Petrem Novákem, neukočírovaných jedovatých kytar („Poprava blond holky“) až po umělecké dílo Kuře v hodinkách. Ze všech sedmi hlasů, které se v tomto období za mikrofonem objevily, mi je nejblíž Ivan Khunt („Vím, že pláčem to skončí“ nebo „Stále dál“) a anglická blueswoman Joan Duggan v joplinovské „Summertime“.

KISS – Love Gun – 1977 – mít v dobách mého dětství něco od Kissáků, tak byl někdo. A mohla to být třeba fotka nebo placka vystřelená na pouti. Vlastnit k tomu třeba tuhle desku, to byl sen. Jenže s odstupem času člověk zjistí, že image je někdy víc jak hudba samotná a po letech přehrané album zní, ani bych neřekl tuctově, ale spíše neohrabaně a s muzikantskými limity. Na druhou stranu bych nerad křivdil skladbám „I Stole Your Love“, „Love Gun“ nebo „Plaster Caster“ a kromě toho, i tak to stojí za vzpomínky na komiksovou čtveřici Starchild, Spaceman, The Demon a Catman.

STEVE STEVENS – Atomic Playboys – 1989 – první sólovka nenahraditelného kytaristy a letitého spoluhráče Billyho Idola. Od prvního titulního songu se zdá, že se bude hrát čistý heavy metal, ale dechové nástroje hned ve druhé „Power Of Suggestion“ naznačují, že to tak jednostranné nebude. Je sice znát, že glam metalové tažení je na vrcholu, ale Stevensovy kytarové parádičky tomu všemu dávají jiný rozměr. Jak neposedný čertík vystřelený z krabičky vysekává riff v převzaté „Action“ od Sweet a svou hráčskou genialitou se prezentuje v instrumentální „Run Across Desert Sands“. Ochutnávka zde CLAWFINGER – Use Your Brain – 1995 – dvojka pod křídly skandinávského rap-metalu. Po veleúspěchu jedničky se Zakk Tell a jeho banda automaticky hrnuli do vydání dalšího alba, ale možná měli ještě chvíli počkat. Druhé album na mě působí jako soubor skladeb, které se na debut nevešly a jedinou peckou, která se nedá přeslechnout je „Do What I Say“. Debutu ještě konkuruje „Undone“ a poslední „Tomorrow“. Stále se ale jedná o zajímavé, stylově neobvyklé muzicírování s výbušnou myslí schovanou v granátu na obalu desky.

DEEP PURPLE – Stormbringer – 1974 – devítka, na které se objevily dvě nové tváře – zpěvák David Coverdale a basák Glenn Hughes. Ředitel Blackmoore už pomalu přestával vládnout, jelikož se chystal na trvalý přesun do Rainbow. Výsledkem je album, které má obroušené hrany a zní více soulově, což má na svědomí stylově otevřený Hughes. Bohužel ze všech skladeb se zaryla do pamětí asi jen jediná „Soldier Of Fortune“, kterou většina z nás zná pod názvem „Šípková Růženka“ v podání nezapomenutelného Jiřího Schelingera.

Opět velmi inspirativní směska. Díky!

Není zač. Kdyby to tak fungovalo třeba u představení různých zesilovačů. Každý by si našel ten svůj a nezvrhlo by se to v nesmyslnou hádku. V podstatě jde o to samé. Různá hudba, různé osobnosti, ale vzájemný respekt, protože nás to všechny spojuje.

Parádní výběr.

TOOL – Aenima – 1996 – naprosto zásadní album v mém hudebním světě kupodivu nevzniklo v Anglii, ale v USA. Stylově tomu říkám emo-core a tahle kapela je Nástrojem pro vytvoření prožitku. Dokonalé časování kytar, bicích a perkusí, řízeně spletená síť rytmů a protirytmů doprovázející beznaděj i odhodlání, lítost a vztek, ponížení a hrdost a tohle všechno dokáže s člověkem pěkně zamávat. Čím víc poslouchám tuhle desku, tím víc si jí cením a navíc skladba „Forty Six & 2“ mě bude doprovázet na mé cestě až do samého konce. Pro zajímavost připojuji video, jak si s touhle skladbou poradily děcka v Americe
SIMPLE MINDS – Real Life – 1991 – vrchol tvorby autorské dvojice Kerr/Burchill. Na tomhle albu jim vyšlo snad všechno. Když svádím svůj vnitřní zápas, tak Skotsko zde vyhrává i nad favorizovaným Irskem, které nasadilo vysokou laťku s albem Achtung Baby. Neskutečná atmosféra s dávkovanou plejádou pocitů, které jsou promítnuty v každé skladbě. Stačí zavřít oči a pustit si třeba „Woman“, a všechno ostatní je po dobu 4 minut a 41 vteřin nepodstatné.

THE.SWITCH – Beautiful – 2004 – první deska tuzemské kapely, kterou řadím mezi to nejlepší co se u nás v novém tisíciletí urodilo. Anglicko-česky zpívaný crossover je doslova napěchovaný emocemi a Šatopletův zpěv má takovou sílu a naléhavost, že to nejde ustát. Tenhle Spínač na mě dokonale funguje a zajisté v tom také hrají roli některé kytarové pasáže ne nepodobné mým oblíbeným Tool. Ten výstup k vyvrcholení na začátku skladby „Akvárko“ se blíží k orgasmu (a to ve skutečnosti netrpím tím předčasným ).
KROKUS – One Vice At A Time – 1982 – švýcarská hardrocková scéna v nejlepších letech. Vzpomínám si, že jsem si kdysi tuhle nahrávku na kazetě zasunuté v autorádiu cizího auta spletl s AC/DC. Krokus měli tenkrát tak našlápnuto, že o rok později byli přizváni na velkou heavy-metalovou noční show v Dortmundu společně s Iron Maiden, Judas Priest, Ozzy Osbourne, Def Leppard a dalšími esy. Svých třicet minut odehráli mezi druhou a třetí hodinou ranní a v seznamu krátkého playlistu byla i skladba z tohoto alba „American Woman“ (původně od Guess Who). Zde ukázka z přenosu na ZDF dne 4.2.1984. RECOIL – Liquid – 2000 – páté album odpadlíka z Depeche Mode. Alan Wilder se pouští do elektronického experimentování bez omezení a v tekutém koktejlu plavou kousky blues, gospelu, hip-hopu a bůhví čeho ještě. Do náročných, filmově dramatických obrazů se prolíná převážně mluvené slovo a jedním z hostujících „zaklínačů“ je i americká avantgardní čarodějnice Diamanda Galás. Příjemně depresivní nahrávka.

ARAKAIN – Archeology – 2002 - dřívě nevydané vykopávky z let 1982 – 1988 dostaly ve studiu novou podobu. Šlape to jako kráva, ale pamětníci to asi moc nekoušou. Zní to prostě jinak, ale na druhou stranu mladší fanouškovská základna je s tímhle zvukem a kytarovými dohrávkami určitě spokojená. V seznamu nechybí Lucie Bílá s „Cornouto“ a notoricky známou „Zimní královna“, ovšem studiová úprava jejího hlasu budí poněkud rozpaky. Můj výsledný pocit z tohoto archeologického naleziště mi napovídá, že zřejmě patřím k těm novodobějším fanouškům.

THE MISSION – Neverland – 1995 – šestka v diskografii gotického rocku z Anglie. Neverland je pohádkové album zahalené do (nekovidové) roušky tajemství. Hned první „Raising Cain“ chytí za ruku a předává dál dalším skladbám k nekonečné procházce labyrintem představ. Nezapomenutelné jsou obrazy v „Loose Myself In You“, „Afterglow“ a nebo to emotivní rozloučení „Daddy´s Going To Heaven Now“…jaj!

PEARL JAM – Ten – 1992 – Seattle = grunge a jedna z nejvýznamnějších nahrávek tohoto hnutí. Typické zkreslené kytary a neustálý výsměch a stížnosti na veškerá klišé a pompéznost, jež jsou součástí našeho života. Bez lesku a s přirozenou špínou se tady rifuje s odkazem na šedesátky a The Doors. Skladba „Jeremy“ je asi tou nejslavnější a já mám zarytý v paměti refrén a krásně táhlé sólo v „Garden“.

MORTIIS – Some Kind Of Heroin – 2007 – bývalý basák norských Emperor si nechal zremixovat své album „The Grudge“ z roku 2004. K industriálním kytarám ala Ministry se přidala elektronická armáda s různě upgradovanými computery s pozváním na další mejdan, kam mají vstup pouze „nežijící“. Dobře by se tu cítil třeba Rob Zombie nebo i Trent Reznor a mé pocity s cíleně zaměřené zombie párty umocňuje skladba „Gibber (Pig remix), která má v sobě skrytou nepřekonatelnou„Thriller“ od Michaela Jacksona.

FLEETWOOD MAC – Tango In The Night – 1987 – tento vinyl se objevil i na našich pultech díky bezkonfliktnímu pop-rockovému soundu a bezproblémovému obalu se zvířátky z džugle. Přesto se jedná o propracovaný materiál, se kterým lze neustále objevovat stejně jako zvířátka kolem tančící volavky na coveru (já jich našel 8 druhů a nejvíc mě potrápil had). Album působí mimořádně vzdušně a lehce a nejtěžší kalibrem je kytarová titulní parádička. A mimochodem barva hlasu Stevie Nicks = Edith Piaf.

REEF – Getaway – 2002 – čtyřka mladíků s typicky britským rockovým zvukem oslavujícím slavné sedmdesátky. Když slyším ty kytary, tak mám před očima starou černobílou fotografii, která díky své relativní jednoduchosti má velkou moc pracovat s duší. Zpěv Garyho Stringera je floutkovsky sebejistý a tak přirozený, že mu není co vytknout. „Set The Record Straight“, „Superhero“ a mládí po staré koleji vpřed.

UFO – No Heavy Petting – 1976 – pátá studiovka a už jen rok před vrcholem. Světová kapela, která svým nadčasově zvládnutým hard and heavy tenkrát doběhla osmdesátky. Faktem je, že tomu pomohla náhoda v podobě zlanařeného talentovaného Němce Michaela Schenkera. Kytara exceluje, Phil Mogg k tomu zpívá jako Bůh a UFO můžou být tím, čím se jim za chce. Něžní i dojemní „Belladonna“, drsní i odvážní „Can You Roll Her“ nebo vznešeně jedineční „Martian Landscape“.

THE PINEAPPLE THIEF – Little Man – 2006 – britský prog rock vydaný u Kscope s poděkováním Stevenu Wilsonovi. Pro mnohé jasné indicie o co tady půjde. Koláž poskládaná z výstřižků Porcupine Tree a Radiohead násobí prožitek při sledování psychologického sci-fi thrilleru. Ale až závěrečná skladba „We Love You“ mi pomohla dohledat poslední díl skládačky v mé hlavě a tím je hudební zrcadlo hologramových Muse.

THE ROLLING STONES – Sticky Fingers – 1971 – neobvyklý obal s rozepínacím zipem u kalhot na původním LP vydání má na svědomí Andy Warhol a mezi členy kapely se tady zařadil kytarista Mick Taylor. Slavilo se hlavně díky klíčové „Brown Sugar“ a jedné ze tří houpaček „Wild Horses“. Saxofony v zádech korigují tlak v rockovém hrnci podle předpisu a z těch méně nápadných pasáží mě nejvíce zaujala instrumentální rozplavba v „Can´t You Hear Me Knocking“.

PUSCIFER – V Is For Vagina – 2007 – premiéra seberealizace kreativního umělce Maynard James Keenana, který drží mikrofón v amerických Tool. Pracuje s elektronikou a různými krabičkami a s pomocí několika přátel z oboru vypouští do světa hudbu, kterou nedokážu k ničemu přirovnat. Trip-hopové spodky dokonale vyplní prostor a valivé zvuky úspěšně řeší problémy s nízkým krevním tlakem. Neotřelé, nápadité a novátorské album s toolovským grifem. Jen ten šum v pozadí (jak kdysi upozorńoval místní člen fóra Ramones) bude zřejmě záměr. Ukázka
BLACK COUNTRY COMMUNION – BCCIV – 2017- čtvrtá a zatím poslední sklizeň od čtveřice zahradníků – Hughes, Bonamassa, Sherinian a Bonham. Ovoce není tak šťavnaté jako z předchozích období, ale správně zahraný hard rock s bluesovou osnovou zpravidla udělá své. Proto i zde se najdou zajímavé kousky – housličky v „The Last Song For My Resting Place“, útočně naladěná „The Crow“ a do dálky hledí „Wanderlust“ s mezihrou, která mě spojila s filmem „Co pak je to za vojáka“ a kde svobodník Kouba stále uniká . Album uzamyká důstojná whitesnakeovská „When The Morning Comes“.

TALK TALK – The Party´s Over – 1982 – debutové album v sobě má „zárodky toho pozitivního“ a svižné skladby „Today“, „Hate“ nebo „Another Word“ svým charakterem vybízejí k zábavě, ale ta bolest v Hollisově hlasu je už moc velká. Určitě se chtěl z těch psychologických sraček dostat, ale párty nakonec stejně skončila. O to víc jeho hudba obohacuje duše těch, kteří se na druhou stranu teprve chystají.

VANDERHOOF – Vanderhoof – 1997 – kytarista a zakládající člen Metal Church - Kurdt Vanderhoof si vzpomněl na osmdesátky a nahrál sólovou desku. Citlivě k tomu napasoval Hammondky a všechny nástroje nechal nahrát čistě v analogu. Musím říct, že to zní skvěle, poctivě a každá skladba má v sobě malý či větší kousek charisma, který donutí posluchače zbystřit sluch. Téměř neznámé album co má šťávu – „40 Days Down“

JANIS JOPLIN – Greatest Hits – 1974 – zpěvačka, která svůj obecně neatraktivní vzhled přetavila v jeden z nejuznávanějších hlasů rockové historie. Ta holka hudbě obětovala vše, a to doslova. Kdo tomu nevěří, nevadí. Ti kdo vnímají hudbu podobně jako já, tak se stačí zaposlouchat a je to tam. Třeba v poklidné Kristoffersonově countryovce „Me And Bobby McGee“ má co dělat, aby ukočírovala sama sebe. „Summertime“ mě vždy spolehlivě rozseká a v poslední živé „Ball And Chain“ je už Janis téměř nahá.

J.A.R. – Mein Kampfunk – 1997 – Jednotka Akademického Rapu za třetí a zasloužená výhradní práva na šíření českého funky s rap-rockovou nadstavbou. Textově jim není nic svaté a prdel se dá udělat naprosto ze všeho. Celý tento cirkus ovšem doprovází velmi kvalitní hudební těleso, které zní naprosto vážně a zodpovědně. Skladby „Moj swiat“ nebo „Balón je kulat“ mají v sobě takovou energii a šmrnc, jenž jasně dokazuje, že i tady hudba je vždy až na prvním místě.

Shoda na 80 %.

ROBERT PLANT – Band Of Joy – 2010 – asi dvanáctá pozepelinovská nahrávka s předzeppelinovským názvem. S původní kapelou to nemá nic společného a Plant si jede ve stylu country, folku a celé to písničkaření má v sobě posvátného ducha. Deska se dobře poslouchá a pěvecky to má šéfík opravdu zmáklé. S psychikou si nejvíc pohrávají „Angel Dance“, „Silver Rider“, „Monkey“ a tradicionál „Satan Your Kingdom Must Come Down“.

THE YOUNG GODS – Only Heaven – 1995 – pátá studiovka švýcarských mistrů je pro mne hudebním ztvárněním jednoho ze čtyř živlů. Vzduch a bílé světlo je domovem andělů a tahle nahrávka dýchá snad i za vás. Neskutečné dílo, které nemá ekvivalent a v tomto případě The Young Gods nikoho nepřipomínají, pouze ve výjimečných případech někdo může připomínat The Young Gods. Only Heaven má takovej luft, že po skladbách „Strangel“, „Moon Revolutions“ nebo „Kissing The Sun“ budete mít doma dokonale vyvětráno.

PUBLIC IMAGE LTD. – Greatest Hits, So Far – 1990 – výběrové album kapely, kterou založil po rozpadu Sex Pistols zpěvák John Lydon (ex Johnny Rotten). V podstatě hned od roku 1978 se PIL snažily vmísit mezi vznikající alternativní kapely, ale svět je začal registrovat až v roce 1983 díky skladbě „This Is Not A Love Song“ a pak především „Rise“, která přišla až za další tři roky. Bývalému Pistolákovi už dávno „spadl hřebínek“ a jeho zpestřená tvorba se snoubí s Killing Joke („Home“) nebo dokonce s INXS („Disappointed“). Mě nejvíce „vytáčí“ rytmická „Warrior“ s rolničkovými perkusemi.

CROSBY, STILLS & NASH – Crosby, Stills & Nash – 1969 – pro mě asi začátek všeho. Já se narodil a zároveň tenhle debut objevil další zkrytý potenciál, kterým hudba disponuje. Přirovnal bych to k nálezu vzácného pokladu na dně moře. Folk, blues a rock se tu namotal do sebe takovým způsobem, že skladby i dnes dokáží bez problému přenést posluchače v čase do přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kruci, to musela bejt krásná doba. Zdvojené vokály tyhle přenosy jenom umocňují („Wooden Ships“) a „Long Time Gone“ je přímou linkou do Woodstocku 69.

IRON MAIDEN – Virtual XI – 1998 – virtuální fotbalová jedenáctka je druhé a naštěstí poslední album s Blaze Bayleym. Zpívá sice o trošku lépe než na předchozím The X-Factor, ale i tady mě tahá za uši jak malého kluka a ve srovnání s vokalistickou špičkou (s kterou by měla kapela takového formátu disponovat) si připadám, že poslouchám slyšitelně zkomprimovanou mp-trojku. Hudba je v pohodě. Baví mě „Don´t Look To The Eyes Of A Stranger“ a nejlepší skladbou tohoto období je „The Clansman“.

VENOM – Black Metal – 1982 – trojzubec Cronos, Mantas, Abaddon vydal svůj nejčernější výtvor a svět se křižoval. I já si tenkrát myslel, že víc už to nejde. Zakladatelé nového žánru poslali do kytek všechny rádoby černokněžníky a čaroděje světové hudební scény. Jedinou vzpomínkou na „normální“ život nad zemí je bluesová pasáž ve skladbě „Teacher´s Pet“. Můj Top 3 – „Black Metal“, „Countess Bathory“, „Don´t Burn The Witch/At War With Satan“.

SUNSHINE – Moonshower And Razorblades – 2005 – nadějná kapela původem z Tábora dostala šanci a vydavatelství Universal ji vyslalo do USA. Velmi slušný indie rock s elektropunkovým zvukem s neobyčejnou barvou hlasu a dobrou angličtinou Karla Buriánka zabodoval hlavně v cizině. U nás ta první euforie z úspěchu brzy opadla. Je fakt, že po skladbách „Victim Is Another Name…“, „Vampires Dance Hall“ nebo hopsavé „Never´s Always Never“ se začíná zbytek alba jaksi prolínat. Album ale zní opravdu světově.

MÖTLEY CRÜE – Shout At The Devil – 1983 – dle mého vzorové album pro první seznámení s Crüe. Hutné americké osmdesátkové hard and heavy než se začali chlapci kravit a vymejšlet hudební „dárečky“ pro ženský. Našláplé skladby, silná kytarová základna a trochu hereckého dramatu. Všechny skladby tu mají své místo. „Helter Skelter“ od The Beatles tady načichla tím správným pekelným smradem.

UFO – Phenomenon – 1974 – odklon od space rocku a první album s kytaristou Michaelem Schenkerem, který vnesl do kapely muzikálnost a drajv. Na tohle fandové čekali a album mělo velký úspěch. Září tu dva klenoty – „Doctor Doctor“, jež hráli snad všechny rockové zábavové kapely u nás a především technicky rozkvetlá „Rock Bottom“.

PLACEBO – Meds – 2006 – pátá řadovka navazuje na ty předchozí. Působí trošku utahaněji než skvělá Sleeping With Ghosts, ale Placebo si jedou svou melancholickou notu na střídačku s věčnou nespokojeností se sebou sama. Jsou stále podmaniví, a když spustí ten jejich bas/kytarový tandem, tak to zní jako pořádná turbína.

SUPPORT LESBIENS – Euphony And Other Adventures – 2006 – o něco lepší album než Midlife a příjemná pohodovka pro letní sezónu. Nikdo neprudí a všichni se různě pohupují a kývají do rytmu a popíjejí své oblíbené drinky. Na žádné hlubší myšlenky nejsou myšlenky a jde o to si ten krásný den užít. Druhou největší energii hned po slunci vydává „Nothing Is Something.

VISAGE – Visage – 1980 – stěžejní deska v rámci hnutí New Wave a New Romantic. Steve Strange už tenhle debut nikdy nepřekonal a Midge Ure po dalším albu odstoupil, aby pak slavil úspěchy v Ultravox. Skladba „Fade To Grey“ patří mezi hymny své doby a v tom instrumentálním světě mají své pomníky „Moon Over Moscow“ a závěrečné requiem „The Steps“.

SENSER – Stacked Up – 1994 – méně známá kapela z mládí, u které jsem našel sympatie pro nové a neobvyklé žánrové odbočky od běžně zavedených stylů. Energicky nabuzená londýnská mládež vypouští do lidí svůj rock/rap crossover a lehce připomíná kapely Rage Against The Machine nebo Body Count. Senser jsou ale citlivější a nestydí se zahrát i na jemnou strunu. „States Of Mind“, „Age Of Panic“ nebo „No Comply“.

FIELDS OF THE NEPHILIM – Ceromonies – 2012 – 2 CD živák doplněný o koncertní DVD. Hudba pokrytá prachem a stíny, kterými se sem tam prodere paprsek světla. Fields přináší poselství z dob, kdy Země byla ještě panna. Tahle kapela je kult a Carl McCoy je možná poslední potomek v linii padlých andělů.

SWEET – Sweet Funny Adams – 1974 – studiová dvojka, na které chtěla kapela dokázat, že umí hrát tvrdě stejně jako Deep Purple nebo Led Zeppelin. Vylezli ze škatulky bubblegumu a předvedli hard-rockovým fanouškům ostrou jízdu s rychlým startem v podobě „Set Me Free“. Kytary mají ten správný zvuk a až na pár míst zavánějící singlovou minulostí se kapele dostalo velkého uznání.

FAITHLESS – Sunday 8PM – 1998 – tahle kapela je odvrácenou stranou mého rockového Měsíce. Progresivně zahraný Dance pop překátrovaný House music má tak silný zdroj, že může vysílat signály do Vesmíru. Když to rozbalí, tak snad i Zeměkoule zařadí dvojku. S velkou parádou sklání poctu „tam nahoru“ skladba „God Is a DJ“.

PARADISE LOST – One Second – 1997 – nejvyvedenější deska na odvážné cestě od Doom Metalu až k hranicím Depeche Mode. Opět silné melodické refrény, ale žádný chraplák, Mackintoshova kytara se nikam netlačí a nechává prostor elektronickým pasážím. Tahle kombinace mi sedí a při vstupech v „Another Day“ nemohu nevzpomenout na naše Support Lesbiens.

TEARS FOR FEARS – Saturnine Martial & Lunatic – 1996 – sbírka B stran singlů a dalších vykopávek z období 1983 - 93 potěší hlavně ty věrné. Není to sice žádná hitparáda, ale jsou tu i zajímavé kousky jako úvodní „Johnny Panic And The Bible Of Dreams“, která svou strukturou připomíná slavnou „Shout“ a pak třeba „Lord Of Karma“, jejíž matice DNA se shoduje s Jimi Hendrixem.

THE CULT – Dreamtime – 1984 – anglická kapela a přesto tenhle debut přenáší posluchače na americké pláně, kde se prohánějí indiánští koně, kde šamani a kouzelníci provádějí své magie, a dobří a zlí duchové si porovnávají své síly. Ian Astbury je velký snílek a věří, že jeho duše se s těmi všemi dobře zná.

IRON MAIDEN – The Book Of Souls – 2015 – druhý nejlepší obal hned po Powerslave a na druhou stranu deska zvukově patří mezi ty nejhorší. Ke skladbám se musí člověk prokousat, ale to je v pořádku. Nahrávku sice neřadím mezi ty top, ale Mejdni už nemusí nic dokazovat, čili „Ber nebo nech být“. Laťka je už tak vysoko, že pro jinou kapelu by se klidně mohlo jednat o životní dílo. P.S. Ty fotbalové popěvky jsou už dávnou out, ale když ten Harris to čutání tak miluje…

A PERFECT CIRCLE – Mer De Noms – 2003 – hluboké sentimentální album pod křídly dvou mágů se jmény Billy Howerdel a Maynard James Keenan. K druhému jmenovanému má tenhle výtvor blíže, jelikož je tu velká spojitost s mistrovskými Tool. Přes toho prvního jsou tu zase vlivy Nine Inch Nails nebo Smashing Pumpkins a jak byle někde dobře napsáno, tohle album nikomu nechybělo, dokud nevzniklo. Pokud bych měl vyhlásit vítěznou skladbu, tak by to byla „Judith“.

JUDAS PRIEST – Screaming For Vengeance – 1982 – tak tohle album mám od JP nejraději. Jako kluci jsme ujížděli klasických metalových rifech se zvukem co má pořádnej říz. Žádné přešlapování na místě a ohlížení se dozadu. Sreaming přerostlo Britskou ocel minimálně o hlavu a nabízí nejlepší otvírák své tvorby „The Hellion“ s přechodem do „Electric Eye“. Pak následuje kanonáda „Riding Of The Wind“ a přes další pecky se kapela „prohraje“ k nejlepšímu fláku „You´ve Got Another Thing Comin´“. Výborná je i umírněná „Fever“.

SAVATAGE – The Wake Of Magellan – 1997 – klávesák Jon Oliva svolal hudebníky a společně vytvořili něco jako mořskou operu. Koncepční dílo kde je použito vícero nástrojů je progresivně zahrané, ale na rozdíl třeba od Dream Theater se tady člověk v pohodě orientuje a nemá pocit z přílišné přeplácanosti. Savatage bravurně vytvořili dobrodružnou atmosféru na cestě po oceánu.

THE YOUNG GODS – Knock On Wood (The Acoustic Session) – 2008 – špička alternativní scény natočila „dřevěné album“. Nejsem zastáncem různých verzí jak s orchestrem nebo unpluggů, ale tohle je jiná káva. Tři akustické kytary, zpěv, bicí s perkusemi a jen pár dalších vybraných zvuků. Ideální album pro volnomyšlenkáře (vzorový je song „Ghost Rider“) a zároveň pro lovce dobrého zvuku. Kromě svých známých skladeb si kapela vzpomněla i na Woodstockovou „Freedom“ v podání Richieho Havense.

pripomenul si mi niektore skvele veci, dakujem aj za tvoj vystizny koment k danym albumom, radost si to vypocut (pre mna hlavne albumy Young Goods, Fields of the Nephilim a Placebo)