Tvuj prah tolerance nechapu. Ja bych to nedal. To neni vytka, jen konstatování.

Já vím. Já nad sebou taky kroutím hlavou. Jenom mě napadá, že jsem levák i pravák a pak možná i ta hlava neví, co si vybrat A s kvalitní reprodukcí je to ještě zamotanější.

JAMES LAST

tfuj !!!!!!!

Když se sejdou dobří muzikanti, tak je mi jedno kdo tomu velí.

Prázdniny na zemi - to som niekedy dosť počúval, niečo s toho som aj vedel na gitare. Moja oblúbená skladba je "Voda".
Vďaka za pripomenutie, budem musieť zopáknuť.

Stylová širokospektrálnost je obdivuhodná a žádoucí. Posluchač se tak dostane k více zážitkům. A o ty jde především.

Něco na tom bude, protože zážitků mívám tolik, že se dostávám do stavu, kde místo ženy "za vším hledám hudbu". To mě pak nutí občas pochybovat o pozitivním vlivu na mé okolí. S tím ale nejsem schopen nic dělat....vlastně ani nechci

Je fajn vidět, že se ve výběru objevili též výborní REEF a multitalent George Michael...

BLACK SABBATH – Mob Rules – 1981 – druhé album s Diem a za Butlera nastoupil bubeník Vinnie Appice. Předchozí Heaven And Hell je nepřekonatelné, takže posluchač musí slevit z očekávání. Kdo ale někdy nosil tričko nebo džísku s nášivkou BS, tak by mu tohle album ve sbírce chybět nemělo.

CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG – Deja Vu – 1970 – první deska s Neil Youngem a pocta festivalu festivalů skladbou „Woodstock“ původně od Joni Mitchell. Atmosférický folk-rock přelétá do country a blues, jenž před zavřenýma očima spouští pásmo krátkých filmů z časů, ve kterých bych chtěl žít. David Crosby zde předvedl bluesový supersong s názvem „Almost Cut My Hair“ a já si u něj vždy vzpomenu na Kainarovu báseň z roku 1946, později zhudebněnou Vladimírem Mišíkem „Stříhali dohola malého chlapečka“.

YES – Big Generator – 1987 – plnotučná dvanáctka od decentních britských progresorů. Jon Anderson se nedá splést s nikým jiným a jeho hlas píše skladby na desce jako knihu Z pohádky do pohádky. O drama pro dospělé se tu stará se svou kytarou Chris Squire. Je to tady hodně o lásce, a proto tahle deska nemůže mít moc nepřátel.

JOE SATRIANI – Crystal Planet – 1998 – sedmé album kytarového artisty patří mezi ty nejlepší. Nekonečná invence amerického Taliána v instrumentální rovině je opravdu pozoruhodná. Ovliněn Hendrixem pečlivě vybrušuje každou skladbu do jasně zářivých ploch jako při výrobě diamantu. Jeho technická výstavba disponuje i pořádným podsklepením, takže se zvukem jsem maximálně spokojen. Vedle nejznámější Flying In A Blue Dream je tato deska jednou ze vzorových ukázek tohoto umělce.

MARILYN MANSON – Smells Like Children – 1995 – druhý díl od amerického magora a EP deska plná průmyslového odpadu pohřbeného v punkové hlíně. Manson chtěl šokovat, to se mu povedlo a navíc se snaží dělat umění. Zremixoval věci z jedničky a přihodil tři covery, z nichž mu odstartoval kariéru cover „Sweet Dreams“ od Eurythmics. Ten vypustil do světa ve formě úspěšného bizarního videoklipu.

RIVERSIDE – Shrine Of New Generation Slaves – 2013 – pátý odběr polské krve a pro mne nejlepší progresivní rok pocházející z bývalých zemí východního bloku. V regálu žánrového oddělení bych tenhle nosič hledal mezi Anathemou a Porcupine Tree. Vysokoškolská instrumentalita, lehkost a melancholie versus rockový důraz mají velký vliv na změny duševního stavu. Pokud bych měl jako virtuální soudce pronést verdikt nad vůdcem bandy a osobou, která tohle způsobila, tak by zněl: „Mariusz Duda – vinen!“.

ROGER WATERS – Amused To Death – 1992 – referenční nahrávka (minimálně po zvukové stránce) od zhrzeného Floyda. Koncepční album, ve kterém hraje roli politika má pořadové číslo 3 a je opět plné zajímavých zvuků a pasáží, které nepřekvapivě navazují na slavnou The Wall. Radost z poslechu umocňuje má úspěšná identifikace Jeff Beckovi kytary, aniž bych tušil, že byl součástí nahrávacího týmu.

THE MICHAEL SCHENKER GROUP – Built To Destroy – 1983 – čtvrtá deska bývalého člena UFO, který se dal vlastní cestou. Více kláves, důraz na melodii, ale hlavní kytara naštěstí stále odvádí svou práci. Schenker hledá stále nové fanoušky a málem to přehnal v „Systems Failing“, kde se rytmická sekce zasekla na „duc duc úrovni.
Svůj hlavní hudební přínos vykazuje hned v dalším instrumentálním tracku „Captain Nemo“ a s důraznou tečkou na konci „Walk The Stage“ kapela potvrzuje důležitost tohoto alba.

GARY MOORE – After Hours – 1992 – v Belfastu se zrodila legenda, na kterou se díky elektrické modifikaci černošského blues jen tak nezapomene. Moore kromě své tvorby nenápadně zpracovává i staré kousky (např. „Key To Love“ od Johna Mayalla), které pod jeho rukama ještě víc rozkvetou. Na kukačku s doplněním detailů zavítali B.B. King a Albert Collins. Jedním z bassmanů i je Bob Daisley.

MÖTLEY CRÜE – Dr. Feelgood – 1989 – nejprodávanější album a zpěvák Vince Neil poté odchází z kapely. Tahle čtveřice je jedna z mála, která mezi mnoha dalšími glam/hair-metalovými bandami neztratila koule a nestydí se „zasírat“ svou tvorbu špinavým rock ´n´ rolem. Hudební díla z tohoto období bych přirovnal k výrobě atomu v alchymistické dílně Rudolfa II. – „Víte, ono záleží na tom, jak se do toho třískne“. A pozitivní výsledek se dostavil třeba v „Kickstart My Heart“.

QUEEN – Live Killers – 1979 – při mém prvním vážném setkání s kapelou a tímto koncertem jsem mylně nabil dojmu, že Queen = slušnej nářez. Po sjetí příslušných studiových alb jsem zase trochu vychladl, ale kytarová škola Briana Maye mne vrátila do respektu a donutila k pořizování řadovek. Nejsem Mercurista a citový vztah k pompéznosti nemám, ale hráčská kvalita se Královně nedá upřít. A proto bratři - „God Save The Queen“. Pozn. Vypípaný text na začátku třetí skladby “Death On Two Legs“ mě doslova ničí.

IOMMI – Iommi – 2000 – sólové představení kytaristy Black Sabbath. Sám si na to netroufl a tak si postavil svého kostlivce za pomoci přátel a zvučných jmen. Páteří pochopitelně zůstává jeho sabbatovská kytarová linka se strašidelnými rify ve středním tempu a rozličné hlasy zpestřují jednotlivé části Iommiho skládačky. Pozvání přijali Henry Rollins, Skin, Dave Grohl, Ozzy, Peter Steel, Phil Anselmo, Ian Astbury, Billy Idol, ale i Brian May a další.

YELLO – Touch – 2009 – švýcarské duo si dalo na zvuku dvanáctého alba pěkně záležet. Plnorozsahová nahrávka zaručeně prověří domácí aparátek a posluchačův vnitřní pocitový „hloubkoměr“ naměří zajímavé hodnoty. Od floydovských taktů k funky s elegancí Jamese Bonda se line elektronická seance, kterou profoukávají plechové nástroje s ledabylým nátiskem. Tohle cédo hraje fakt na výbornou.

PLACEBO – Placebo – 1996 – premiéra britské post-punkové trojice. Těsto z hrubé mouky rozválí basa spolu s bicími a kytara vykrajuje melodické obrázky jak máminy formičky z dětství. Vše dozdobí Molkův emotivní hlas a pak už jen tohle vánoční cukroví stačí strčit do trouby a stisknout Play. Placebo nabízí netradiční ochutnávku.

FUN LOVIN´ CRIMINALS – Come Find Yourself – 1996 – zahájení kariéry americké grupy libující si v hip-hopovém funky rocku. Důrazné songy neustále provokují, popichují a strkají před sebou a na pokoji tě nechá jen bluesová verze tracku „ I Can´t Get With That“ Nejslavnější „Scooby Snacks“ ujíždí na drogách z Tarantinovských filmů Pulp Fiction a Gauneři. Na obalu je poznámka Stereo * A High Fidelity Recording, a i kdyby to byl jen vtípek, tak tohle album nezní vůbec špatně.

BUDGIE – Budgie – 1971 – tenkrát ještě neznámá trojice z Walesu vyšla z kůží na trh a natočila těžkotonážní album. Hluboký kytarový zvuk ala Black Sabbath a progresivní hra roztočila spoustu gramofónů a heavy-rockový svět šel do pozoru. Zvukové výkyvy na původní nahrávce mají své opodstatnění ve způsobu nahrávání ve své době, ale když Ray Phillips bouchne do blány, tak se zvíří prach.

S.D.I. – Satan´s Defloration Incorporated – 1986 – vylíhnutá německá tříhlavá saň vychrlila na uvítanou pořádnou nálož speed metalu. Syrové a nedokonalé, ale možná i proto se dá dnes označit tohle album za kultovní. Zpěvák nezpěvák Kruse do toho „skorobordelu“ perfektně zapadá. Technicky to nemá cenu hodnotit, ale rozhodně se jedná o netradiční nahrávku, kterou lze jen těžko vymazat z hlavy.

LAIBACH – Volk – 2006 – podivínští Laibach si vzali tentokrát na paškál státní hymny, jejichž ústřední melodie se staly základem pro stavbu tohoto alba. Tady se mohlo podělat úplně všechno, ale slovinská drzost a odvaha se nakonec vyplatila. Vkusně „rozplavané“ kompozice neztrácí na své majestátnosti a nezpochybňují důležitost podstaty myšlenky. Nezaujali mě snad jenom Japonci a je škoda, že si kapela netroufla na náš „Kde domov můj.“

EXODUS – Persona Non Grata – 2021 – královský trash-metal, který se rodí jen v Americe. Tímhle přestavením mě chlapi od Garyho Holta chytli do sítě. Není divu, že si tohoto kytaristu a autora většiny skladeb půjčovali ke konci své kariéry samotní Slayer. Rifující mašina, skvělá sóla a pečlivé zvukové kontury si zaslouží nálepku Great album!

TEARS FOR FEARS – The Tipping Point – 2022 – po osmnácti letech od poslední společné desky se dva sympaťáci Roland Orzabal a Curt Smith znovu setkali, aby mi udělali radost . Mám od nich všechna alba, takže ani tohle chybět nemůže. První skladba se sice netváří jako typičtí TFF, ale pak už to jede v tom mém oblíbeném duchu. Největší peckou je „My Demons“, která roztočí i zarezlé soukolí v těle starého robota. Čas nezastavíš, ale charisma zůstává.

Nóóó ....S.D.I. jak se mi to mohlo vypařit z paměti ... Tohle byla na intru má jedna z nejoblíbenějších kapel. Resp. konkrétně druhé album- Sign of thé wicked, to bylo opravdu parádní; tvrdé, rychle, přesto melodické, nápadité..to jsem fakt měl rád. Teď když mám náladu( na prahu padesátky) sháním staré klasiky ( maideny di Anno , Ozzy apod na co si vzpomenu nebo co jsem vlastnil a vlastní blbosti přišel), ovšem SDI jsi mi připomněl až ty . Díky.
Samozřejmě jsem už asi před 20 ti lety cd měl, ovšem někomu jsem ho asi půjčil .
Asi v 1998 jsem v nějakém bazaru v Ostravě vyhrabal tuhle jejich prvotinu jak recentujes, ovšem to už bylo na mne trochu moc, opravdu syrovost sama ...nebo nevím , prostě ta jejich dvojka je boží. Nemám už ani jedno, ovšem půjdu po tom ! Dik

Ano. Existuje mnoho hudebních kousků, které upadají neprávem v zapomnění. Určitě se tu ještě nějaké objeví. Hudba je vesmír plný velkých i malých hvězd.

LAIBACH!!!
Dakujem, naviedol si moj vcerajsi vecer do uliciek, v ktorych som uz dlho nebol [Front 242, Nitzer Ebb, Cabaret Voltaire] a az som ostal v soku. Co sa mi pred 30 rokmi zdalo ako nekonecny tvrdy elektornicky hard-core, je vlasnte velmi vesely elektro-pop.

SMITH / KOTZEN – Smith / Kotzen – 2021 – dva respektovaní kytaristé společně nahráli a nazpívali desku ve stylu klasického rocku ze sedmdesátých let. Zvuk je samozřejmě současný a hráčská technika obou protagonistů nezpochybnitelná. Oba hráči spolu nijak nesoupeří a tak je nahrávka plná příjemného kytarování. V jedné skladbě si zabubnoval i Smithův kolega z Iron Maiden Nicko McBrain.

THE YOUNG GODS WITH THE LAUSANNE SINFONIETTA – Montreux Jazz Festival – 2010 – koncert z roku 2005 je jedním z trojice CD + DVD v limitovaném boxu. Kombinace se symfoňákem nemám rád, protože se z původního díla většinou stane na první poslech líbivá sračka. Hudba The Young Gods je ale tak zvláštní a jiná, že tady se to snad ani stát nemohlo. Nevšední a zajímavá alternativa je umocněna pěveckým vstupem Mike Pattona (Faith No More), který v té době koncertoval se svým projektem Fantomas.

FRACTAL UNIVERSE – The Impassable Horizon – 2021 – čtveřice Frantíků vybalila na své trojce progresivní death-metal na vysoké úrovni. Experimentů je tady požehnaně a kupodivu všechno drží pohromadě. Změny rytmů a nálad jsou stejně kontrastní jako Glumovo chování pod vlivem Prstenu moci. Není těžké registrovat podobnosti se slavnějšími krajany Gojira. Ovšem ten saxík, který bych tu teda nečekal, nezní vůbec špatně.

BLACK COUNTRY COMMUNION – Black Country Communion – 2010 – první počin (někde se uvádí název jen Black Country) superskupiny ve složení Hughes, mladý Bonham, Bonamassa a Sherinian. Stejně jako u Smith/Kotzen se jedná o novodobější zpracování klasického rocku a prsty v tom má stejný producent Kevin Shirley. Rozdíl je v tom, že BBC zní více zeppelinovsky, a když přichází Bonnamasova chvíle v „Song Of Yesterday“, tak od Jimmyho Page nemá daleko.

SURGICAL STRIKE – A Part Of A Sick World – 2020 – zatím jediné album německé trashové jednotky rychlého nasazení doporučené místní komunitou fóra. Přímočará nálož bez zbytečného mrhání časem. Nastoupit, sestřelit a zničit s obdivuhodnou rutinou a přehledem. U každé skladby se člověk chytí nemilosrdně řezajícího rifu. Tahle nahrávka zabíjí.

PINK FLOYD – The Endless River – 2014 – sbírka materiálu z konce funkčního období kapely a pouze jedna vokální skladba „Louder Than Words“. Astrologické muzicírování z větší části plynule spojuje tenkrát nevyužité pasáže, a kdy by se někomu chtělo tohle pečlivě poskládat a přidat zpěv, tak z toho mohlo klidně vzniknout solidní The Division Bell 2. Jinak výsledek je pro mě spíše relaxační a dobře se u toho dříme, což z hlediska posluchačské pozornosti není dobře.

STING – Brand New Day – 1999 – jak něco dostane cenu Grammy, tak mě to většinou moc nebaví. Bývalý Policejního šéf se přeorientoval z rockového reggae na orientální pop a zafungovalo to. Skladbu „Desert Rose“ slyšel snad každý a pro většinu „zákazníků“ se jedná o jeho nejlepší album. Dobrý zvuk dělá hodně, a proto si dovedu tuhle nahrávku do určité míry vychutnat, ale původní The Police jsou pro mě stále číslem 1.

STAR ONE – Space Metal – 2002 – zakladatel projektu Arjen Anhony Lucassen je fanouškem filmového scifi a to se mu stalo inspirací v hudební tvorbě. Dánský multi-instrumentalista zbláznil několik další severských kolegů z kapel Nightwish, Stratovarius nebo Edge Of Sanity a vzniklo album, které vtáhne posluchače do mezihvězdného prostoru. Na muzikanty jakoby nepůsobila žádná gravitace a to je pro mne zásadní rozdíl od ohrávaného epického metalování. V „Eye Of Ra“ se Lucassen odkopal a v několika úryvcích odhalil své sympatie ke starým dobrým Uriah Heep.

NINE INCH NAILS – Add Violence – 2017 – industriální rocker Trent Reznor si už dávno vydává co chce a s kým chce, takže nějaká EP trilogie už ani moc nepřekvapí. Add Violence je část prostřední a Reznor a jeho spolupachatel Atticus Ross mi tu připadají jako správci elektronického chaosu, kteří ho sice ovládají, ale sami se stávají jeho součástí. Těžko ztravitelný příběh, deformace zvuků, umělé vady v nahrávce (viz The Backround World) a nakonec z toho všeho zase vyleze umění.

LUCIE – Černý kočky, mokrý žáby – 1994 – na trojce Kodym přitvrdil, a ačkoli jeho vzorem je Slash z GNR, tak kytara je sabbatovská („Můžeš“) se zeppelinovským dezertem („Tereza“). PBCH neměl čas, tak si zabasoval slovenský studiový hráč Martin „kpt. Marta“ Minárik. Za pozornost rozhodně stojí filmová zakázka „Amerika“, což je dle mého skladba světového formátu. Její obrovská hudební plocha se nevejde do žádného klubu a ten pocit nekonečnosti, která z ní vyzařuje si nejlépe vychutnám venku pod hvězdami.

JEFF BECK – Blow By Blow – 1975 – osud tomu chtěl, abych si z „klobouku“ vytáhl dílo od výjimečného kytaristy, který tento měsíc vstoupil na nebeský trůn. Jeho prazvláštní beztrsátková hra mě neustále udivuje a zřejmě nejsem sám. Šestá Beckova deska je jakousi instrumentální koláží rocku, jazzu a v podstatě i scénické hudby. Jako příklad uvedu „Air Blower“ s ubíhající basou otvírající omalovánky, které vybarvuje protagonista svou kytarou, aniž by se držel navržené předlohy. „Cause We´re Ended As Lovers“ je zase mňoukavá coura, kde Beck nechá svou kytaru postupně rozkošatit. Radost z poslechu umocňuje zvuk z nosiče vydaného v Japonsku.

RUSSIAN CIRCLES – Geneva – třetí záležitost trojice post-rockových chlápků z Chicaga. Hutný valivý zvuk snoubící se s jemnými prvky navozuje střídavou náladu. Baskytara v titulní skladbě zní jako by místo strun měla natažené ocelové lano a v „Hexed All“ jsem nečekal, že ambientně jemná melodie vydrží až do konce. Ruská kola se pustili s hrubou silou do křehkých materiálů s minimálním odpadem.

PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn – 1967 – úplný začátek slavného příběhu Pink Floyd v režii (krom jedné skladby) zakládajícího šílence Syda Barretta. Hlavní náplní alba jsou psychedelické vize a melodické popěvky měly hrát až tu druhou roli. Když bych si představil, že některé skladby by tenkrát zazněli u nás v rádiích, tak by si většina lidí myslela, že Země zachytila signály z vesmíru. Ve světě ovšem album bodovalo i komerčně a to Barrett zřejmě nechtěl.

KYUSS – Welcome To Sky Valley – 1994 – předposlední deska stoner nebo spíš desert-rockové bandy z Kalifornie. Podladěné rify a zvuk kytary zastřený vrstvou písku se valí po poušti a překlápí dunu za dunou. A tohle silné „dunění“ leze i z repráků, když se to pořádně vosolí. Není to ale jen o tom. Na začátku pohodové vybrnkávačky „Space Cadet“ jsem hledal v bookletu mezi hosty Richie Samboru z Bon Jovi, ale nebyl tam . Naopak zase „Odyssey“ má evidentně bořící efekt.

JOE SATRIANI – Black Swans And Wormhole Wizards – 2010 – holohlavý kytarista vydává alba ostošest a já mu na to neustále skáču. Na první poslech je to všechno na jedno brdo, ale díky mé pitvací úchylce vždy najdu nějaké kousky či pasáže, které mě osloví a jsou rozhodující pro koupi fyzického nosiče. U Black Swans mě citelně pošťouchla „The Golden Room“ s rytmikou „vypůjčenou“ od Petera Gabriela nebo „Wormhole Wizards“
s temně epickou linkou.

BILLY IDOL – Whiplash Smile – 1986 – vítězná deska po skvělém Rebell Yell. Automatické bicí nastavené na taneční rytmus nechávají vyniknout sehraný tandem Idol/Stevens. „Prezidentská nahrávka“, která spojila lidi opačných žánrů a nabídla jim něco jako syntetický heavy rock. U většiny skladeb jako třeba „ „To Be A Lover“, „Man For All Seasons“ nebo „Don´t Need A Gun“ je znát, že energetická krize byla tenkrát v nedohlednu. Prostě mírová deska.

NOI – Noi – 2005 – český folkový projekt hráčů, kteří ve svých kapelách folk nehráli. Nevím o žádné dalším pokračování a přemýšlel jsem, proč mě zrovna tohle představení bere. Něco směřuje k Michalu Prokopovi, respektive k Janu Hrubému, ale to hlavní je v celkovém projevu plném melancholie, smutku a hlavně zklamání. Zkrátka a dobře se tady bere za kliku od dveří, které nechal otevřené Karel Kryl. Je to hodně o Bohu a já se ztotožnuji se slovy Milana Knížáka, „Bůh neexistuje, proto v něj věřím“. Jenže….co když hudba je můj Bůh???

BUDGIE – Never Turn Your Back On A Friend – 1973 – Burke Shelly možná ví, jak se krotí andulky (viz obal alba), ale svou kapelu si naštěstí krotit nenechá. Energicky odpálená „Breadfan“ udělá dojem i dnes a basová mezihra v „You´re The Biggest Thing Since Powdered Milk“ zřejmě neunikla Steve Harrisovi z Iron Maiden, aby ji mohl rozvést a použít v přípěhu „Rime Of The Ancient Mariner“ na albu Powerslave. Náladovka „Parents“ je zobrazením nekonečného moře, které se v dálce spojuje s oblohou. To na mě funguje.

AEROSMITH – Toys In The Attic – 1975 – seskupení s „velkohubým“ Tylerem jsem trochu přehlížel, ale když jsem pořádně slyšel tuhle desku, tak si říkám, že těžko najdu od Aerosmith lepší. Nižší zvuková poloha, zpěvák tolik neječí, nepředvídatelné skladby s hard-rockovými rify vrhají v dobrém slova smyslu více stínu než světla. Příběhu odložených a zapomenutých hraček na půdě se v tomto případě dá věřit.

NENA – Nena – 1983 – ročníky 60 a 70 musí bezpodmínečně pamatovat. Německá nová vlna se převalila přes ostnatý drát do Čech a dvojstránky z časopisu Bravo s Nenou Kerner se prodávali za nemalé peníze. Byl v tom punkově řízlý rock („Leuchtturm“ nebo „Noch Einmal“), byl v tom pop (99 Luftballons“) a vůbec nikomu nevadilo, že neslyší angličtinu. Tahle baba má svůj zářez na mé pažbě.

PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE – 1997 – koncertní turné zakončené v Paláci Akropolis už bez zesnulého původního zpěváka Michala Jerneka. Někteří skalní pamětníci nad tímto vystoupením ohrnují nos, ale pro mladší ročníky je tohle novodobé pojetí českého undergroundu daleko přijatelnější. Ani já u toho tenkrát osobně být nemohl, takže jako pouhý posluchač lépe přijímám po letech dosažený vyšší plasticky hráčský level. Zakázané ovoce nejlíp chutná, a když začnou působit „Toxika“, tak nevím čí jsem a tuhle skladbu se bojím pouštět v autě, protože jsem pod vlivem a mám strach o papíry .

STEEL MILL – Green Eyed God – 1971 – britský progarchivní band (existoval ještě americký soubor se stejným názvem, kde působil Bruce Springsteen) se dokopal pouze k jedinému studiovému albu. Vyšlo původně v Německu a kombinuje hru hlubokých kytarových rifů s dechovými nástroji i klavírem. Flétny couvají až někam ke středověku a kytara znovu přiběhne jako dětské natahovací autíčko. „Načechraná „Turn The Page Over“ má namířeno až do šlechtického stavu, ale zbytek alba je určen pro obyčejnou chásku oddanou Atomic Rooster, Moody Blues a samozřejmě Black Sabbath.

SCORPIONS – Taken By Force – 1977 – derniéra kytaristy Ulricha Rotha a za bubny poprvé zasedl Herman Rarebell. Schenker a Roth se snaží o poslední kompromis ve svém odlišném stylu a povedlo se. Stvořili „plastiku“, která měla nejpřijatelnější tvar, ale víc už to asi nešlo. Poté nastupuje nový vzestup s novým nástupcem Matthiasem Jabbsem. Mistři ploužáků se tady blýskli koncovkou „Born To Touch Your Feelings“

AC/DC – Back In Black – 1980 – neskutečný návrat s novým zpěvákem po náhlém úmrtí Bona Scotta. Nenapadá mě jiná kapela, která by se takhle otřepala a stvořila vzorové album. Dodnes si pamatuju přehrávky na rádiu Větrník s volným překladem komentátora – „Zvony pekelné“, „Výstražný výstřel“, „Co děláš pro peníze, miláčku?“, „Kost hozená psovi“, „Zpátky v černém“, „Třásla si se mnou celou noc“, „Tenhle nápoj platím já“, „Zatřes nohou“ a „Rock ´n´ Roll není znečištěný hlukem“. Skladba „Let Me Put Into Love Into You“ se podle mého z časových důvodů do programu nevešla, protože nevěřím, že bych zrovna tenhle překlad do češtiny z hlavy vypustil ( nebo se průvodce albem na to necejtil?).

RARE EARTH – Ma – 1973 – soul-rockový band z Detroitu pod vydavatelstvím Motown, které ovládlo špičku černošské hudby. Neměnný rytmus otvírá prostor k svobodné improvizaci, tudíž žádná skladba nemusí znít podruhé stejně a já si v duchu „přihrávám“ s nimi. Poslední věcička „Come With Me“ je jak z lechtivých filmů o Emmanuelle a můj hudebně spřízněný kamarád si tuhle věc trefně pojmenoval po svém „Erotikon“.

PATTI SMITH GROUP – Radio Ethiopia – 1976 – dvojka s českým emigrantem a kytaristou Ivanem Králem. Tady si mladá frontmanka na rozdíl od předchozího „Horses“ dělá věci více po svém a pracuje na své hudebně básnířské image, která ji navěky „ocejchovala“. Výjimkou je skladba „Distant Fingers“, kde by si mohla podat ruku s Debbie Harry (Blondie).

MOBY – Play – 1999 – na albu číslo 5 se americký muzikant vydal z toho nejlepšího. Sám si všechno nahrál doma ve svém bytě, namíchal pop, rock a hip-hop a mohl slavit. Jeho tvůrčí schopnosti povyšují většinu skladeb až na úroveň hitů a hlavním posláním je oslava a ochrana zázraků přírody. Aby to nebylo tak fádní, tak Moby umí slevit z vyšších cílů a rozbalit to s kytarou ala Primal Scream („např. Body Rock“). Každopádně když ho tak poslouchám, tak dneska určitě ujíždí na Avataru.

Dobrá všehochuťka, jako vždy.

Za leden vyzdvihuji především BUDGIE a S.D.I.
Za únor pro změnu BUDGIE a KYUSS.

Plus samozřejmě spoustu dalších.

Moc díky že si najdeš čas ke každému albu napsat odstaveček, krásně se to nejen poslouchá, ale i čte.