Začínám se s těmi "výlevy na papír" pomalu opakovat, což se po čase dalo očekávat

Tak jsem si dnes prošel zpětně všechny ty vstupy s vylosovanou muzikou a užil jsem si to. Má to pro mě jen jednu chybičku, obrázky desek jsou až pod popisem, obráceně by to bylo pro mé osobní nastavení mysli příjemnější. Ale ostatním to třeba naopak vyhovuje takto, možná by se o tom mohlo hlasovat, a pan domácí by se podle výsledku třeba zařídil

To je maličkost. Pokud to do konce měsíce udržím v paměti

FAITH NO MORE – Album Of The Year – 1997 – jak aktuální, když los jako první v měsíci určí desku s fotografií prezidenta Masaryka a s nápisem „Pravda vítězí“ uvnitř bookletu. Zatím předposlední album stylově rozmanité kapely z Kalifornie, kde hlavní osobnost – zpěvák Mike Patton svým projevem „patinuje“ skladby nevšedností a mění svou podobu z hodného psíčka na zuřivého čokla, který se rozštěká a je připraven kdykoli kousnout. Za logikou alba stojí především Billy Gould, který se se svým basem noří až do hlubin posluchačovi duše.

THE CULT – Sonic Temple – 1989 – studiová čtyřka a oficiálně jen ve třech. Angličan, milovník amerických rudochů Ian Astbury se považuje za potomka jednoho z nich a na tomto albu vystřeluje indiánský rock ´n ´rollový šíp s hard-rockovým hrotem. Ve skladbě „New York City“ mu sekunduje druhým hlasem Iggy Pop. Bluesově laděná kytara Billy Duffyho mě nikdy nezklame.

KREATOR – Hate Über Alles – 2022 – u německých trasherů preferuji ty novější, vyspělejší alba a tahle novinka se v mém hodnocení uchází o první místo. Jasný layout hudební krajiny, všechny spády a výstupy a přizpůsobení rychlosti ke stavu vozovky. Žádné zpoždění či předčasné odjezdy (jak jsou zvyklí řidiči linkových autobusů), ale vše na čas podle jízdního řádu. Jediné zaváhání vidím v místě nezpevněné krajnice s cedulí „Become Immortal“, kde Kreator sklouzli někam k Running Wild.

FEAR FACTORY – Demanufacture – 1995 – dvojka vyjela s plnou parádou z továrny v Los Angeles, kde většina výrobních sil se spíš maže než krmí, a nikdo neví kdo je kdo. Brutální industriální rytmika s kovovou kytarou a kevlarovým zvukem kopáku byla překvapující a poslední známky biologického života vykazuje lidský zpěv Burtona C. Bella. Důležitá deska, která přinesla kapele uznání a já si jdu pustit na TV Animal Planet, abych nezačal skřípat a reznout 

A-HA – Minor Earth/Major Sky – šestá studiovka norského popového tria se snaží zpomalit uspěchaný svět a klade důraz spíše na melodickou linku, která přiživuje všeobecnou pohodu a klid. Rozvážní muzikanti ve středním věku dělají to, na co se cítí a co k nim sedí. Těch možností je ale nespočet, a proto i poslední skladba „Mary Elle Makes …“ začíná jako Stills, Crosby & Nah a končí jako Radiohead.

DREAM THEATER – Awake – 1994 – čtvrtý výlisek má v diskografii DT hodně našlápnuto na stupeň vítězů, a to jak obsahově tak i zvukově. Už první vstup bicích automaticky nastraží audiofilské ucho a zdvojnásobí pozornost. Chlapci se tady nepředhání, kdo ho má většího a bývalý klávesák Kevin Moore se možná skromně, ale účelně podílí na propojení technických pasáží zbytku kapely. Sherinian ani Rudes by to bez těch svých kudrlinek nevydrželi. LaBrie by mohl ten svůj jek ještě trochu zkrotit, ale jinak je to fajnová deska.

NEW ORDER – Power, Corruption & Lies – 1983 – bývalí členové Joy Division se postupně připojili k hnutí New Wave a vydali druhou desku, která je na americkém CD vydání ozdobena hitparádovým singlem „Blue Monday“. Depresích pomalu ubývá a kapela se postupně přesouvá do tanečního módu. Závěrečná „The Beach“ je volné pokračování veleúspěšného hitu, který se dostal do Top 10 v mnoha zemích světa.

AC/DC – Backtracks – 2009 – 2cd + DVD – první disk obsahuje nahrávky vydané pouze v Austrálii nebo „B“ strany singlů. Druhý disk nabízí něco podobného v live verzi. Jako mou srdcovku musím uvést skladbu „Cold Hearted Man“, která vyšla paradoxně původně jen na LP verzi Powerage určené pro Evropu. Z DVD disku upozorňuji na alternativní verzi klipu „It´s A Long Way To The Top …“ https://www.facebook.com/heavyandlive/v ... 106620514/

JAMIE CULLUM – Twentysomething – 2004 – tento druhý počin dostal tehdy 25 letého mladíka na výsluní. Retro sinatrovské jazzování s příjemným šustěním metliček mi po náročném víkendu přišlo velmi vhod. Nic složitého, spíše oddychovka, ve které hraje prim Cullumův klavír. Mezi předělávkami se vedle muzikálové „Singin´ In The Rain“ překvapivě objevuje „Wind Cries Mary“ od Jimiho Hendrixe.

GRAND FUNK RAILROAD – Closer To Home – 1970 – třetí album nahrané v původní zakládající trojici. Píše se, že tahle parta byla označována v Americe za kapelu, která při vystoupeních dělá největší randál. Deska přesně zapadá do období svého vydání a je učebnicovým přechodem šedesátkového stylu do sedmdesátek. To co se tady vymyká je čerstvý a jasný kytarový zvuk, který pozlobil značnou část opatrovníků americké mládeže.

SAXON – Battering Ram – 2014 – x-té album na dlouhé cestě, kterou beru a uznávám. Klasický čistý heavy metal, jak se na průkopníky NWOBHM sluší a patří. Je to možná stylově dneska už mimo, ale chlapi si jedou svoje a rozhodně nepolevují a navíc producent Andy Sneap jim zkušeně dobíjí baterie. Saxon znovu neuhnuli a zasadili beranidlem drtivý úder.

FIGHT – Mutations – 1994 – když Halford tenkrát nevěděl čí je, tak založil pouliční Boj. Z velkých sálů se přesunul do klubů, přiboostřil a spolu s kolegou z Judas – Scottem Travisem si panterovsky zařádil. Jednička měla celkem úspěch, tak posléze vyšly Mutace v podobě live a remixovaných tracků. Pro své bývalé Judas fans zařadil Halford živou „Freewheel Burning“ z alba Defenders Of The Faith.

ACCEPT – I´m Rebel – 1980 – němci ze Solingenu skrz druhé album už pomalu odemykali heavy-metalové dveře a blýskli se dvěma couváky „No Time To Loose“a „The King“. Největší odezvu má ale titulní skladba, která desku odstartuje. Zajímavostí je, že autorem songu „I´m Rebel“ je George Alexander, což je pseudonym staršího bratra obou Youngů z AC/DC.

TOUNDRA – Vortex – 2018 – španělský post rock-metalový soubor má rodný list vystaven v Madridu. Vortex je pátá studiovka a na rozdíl od předešlých desek je už běžně k sehnání. Žádné zpívání, jen kytary, basa a bicí a k tomu vysoká hráčská úroveň, která je schopná polapit a vyvolat barevné vidiny poutníka v nekonečné poušti, jak napovídá obal. Toundra láká i hrozí, doufá a zoufá, je rozhodná i bezradná a jde stále dál za svým neviditelným cílem.

PORCUPINE TREE – Voyage 34 – 2004 – verze s alternativním obalem. Steven Wilson zremixoval starší tracky a k tomu napasoval něco od dalších kolegů z branže a zhudebnil tak průběh stavu člověka (tady je to Brian) na LSD ve čtyřech fázích. Na floydovském základně s mluveným průvodcem vizualizuje mimorealitní pocity pomocí ambientu, psychedelie, elektra a trance, a pochopitelně progresivního rocku. Zvuk, jak se od Wilsona očekává = OK.

SUZI QUATRO – The Wild One – The Greatest Hits - 1990 – to nejlepší od americké zpěvačky a baskytaristky, která se úspěšně v emancipovala do chlapského rockového světa. Album vytahuje esa z rukávu nejpodařenějších šesti let od roku 1973 – 1979 od přírodně drsné „Can The Can“ až po jemně uhlazenou „If You Can´t Give Me Love“, která disponuje nesmírně pozitivním nábojem.

GUN – Gun – 1968 – první ze dvou alb britského rockového trojzubce, který ukovali dva bratři s příjmením Curtis, později přejmenování na Gurvitz. Spolu s bubeníkem Farrellem stvořili jedno ze zásadních alb hudební historie. Superflák „Race With The Devil“ se dočkal nesčetně cover verzí a z dalšího materiálu bych poukázal na elektrizující „Yellow Cab Man“ nebo The Moody Bluesovskou „Rat Race“.

U2 – How To Dismantle An Atomic Bomb – 2004 – standardka od zavedené kapely. Nic nevyčnívá a nic nepatří do odpadu. Na tyhle Iry je celkem spolehnutí a kdo nemá rád konflikty, tak mu tohle album sedí. Já radši, když se někde ta „neplecha“ objeví a tady se mi zdá, že u těch rozvážných skladeb směřují U2 nerozvážně ke svým rivalům Coldplay.

THE CROW – soundtrack – 1994 – nemám ho proto, že to byl dobrý film a že při natáčení zahynul Brandon Lee. Objevila se tu ovšem skladba, která na žádné řadovce nevyšla, a tu jsem moc chtěl. „Burn“ od The Cure je neskutečně funkční, až z těch plamenů mrazí. Další skladby už takovou moc nemají, ač je produkují velká jména – Stone Temple Pilot, Nine Inch Nails, Rage Against The Machine, Rollins Band, Pantera … Nový kabát zde dostaly „Dead Souls“ od Joy Division nebo „Ghost Rider“ od Suicide.

MARIE ROTTROVÁ – Ty, kdo jdeš kolem – 2001 – původní LP vydání z roku 1979 složené ze singlů bylo na 2CD doplněno o šest skladeb z prvního alba Flamingo a další nahrávky nevydané na řadových deskách. Ostravská scéna má mé sympatie už od nepaměti a tenhle hlas nemůže chybět v mé sbírce. Většinou se sice jedná o věci převzaté, ale Marie zazpívá všechno a s přehledem („Slunce vstává“ od Moody Blues nebo „Tisíc tváří lásky“ od Chicago). „Soulová či bluesová, swingová a jazzová, gospelová i rocková je Maruška Rottrová“.

Tentokrát jde většina mimo mě. Něco by snad mohlo být OK, ale nahrávky jsou zničené dynamickou kompresí (KREATOR, SAXON, TOUNDRA...).
Ovšem, pár (doslova) věcí výrazně vyčuhuje do pozitivní strany a to je hlavní. Pokud si je tedy člověk nepořídí na nějakém moderním remasteru, to je opět diskvalifikace již na startu.
Vyzdvihuji GUN a DREAM THEATER, obojí pro mne zásadní alba.
Díky za inspirace.

Máš pravdu. Z těch tří uvedených má nejméně zábavný zvuk Toundra, pak Kreator a nejlíp je na tom Saxon. Lepší varianty (kromě LP) bohužel neexistují. Štve mě to, ale obsah je vždy na prvním místě. Řekl bych, že můj aparát je k této zvukové sebevraždě ještě milosrdný (počítám zásluhou elektronek ve stroji a specifickému zvuku repro), ale na nějaké analytické lupě to musí znít daleko hůř.

Ano, SAXON ještě docela šli vydržet. Navíc tuhle kapelu mám opravdu hodně rád, s tvým komentářem u alba naprosto souhlasím.

Vztaženo k titulu Backtrack a skladbě "Cold Hearted Man".
Vlevo americká a vlastně mezinárodní verze,vpravo anglická verze (první verze evropská)
V současnosti se jako oficiální cd verze uznává složení skladeb vlevo.
Pozdější reedice evropských lp (rok87)jako anglické vydání,byla ale na začátek přidána "Rock n Roll. Damnation."

Skvělý a podrobný dodatek. Na CD mi "Cold Hearted Man" chybí, ale v opačném případě by mi chyběl zase "Rock ´n´ Roll Damnation".

To je pravda, obě skladby na jednom nosiči umožňuje pouze reedice evropské verze lp v roce 87.
Na cd bohužel ne.
Zajímavé je, že původní anglická (evropská) lp mají jiný mix, než lp ostatní,na kterých je Rock n Roll Damnation.

SLADE – Wall Of Hits – 1991 – skládačka songů, které bodovaly v hitparádách mezi roky 1971 až 1984 plus dvě novější úspěšné skladby z roku 91. „Žvejkačkovej rock“ dle mého vyfoukl příliš velkou bublinu, která posléze splaskla a z tohoto sladeovského období mě vážněji oslovily vlastně jen tři skladby – „Cum On Feel The Noize“, „My Oh My“ a „Run Run Away“. Budu muset nastudovat nějaké starší řadovky, kde se to tak nenafukuje.

W.A.S.P. – Unholy Terror – 2001 – devítka v pořadí nějak neohromila, ale mě fascinuje jak vlakvedoucí Blackie Lawless neustále žene svou mašinu krajinou a když posádka postupně za jízdy vyskáče, tak zatápí sám pod kotlem, přičemž kličkuje mezi lidskými stády a za jízdy schválně porušuje předpisy. Na konci této části tratě znovu opouští lokomotivu zakládající kytarista Chris Holmes, a možná proto, že tenhle vlak zřejmě nikde nestaví.

PRAŽSKÝ VÝBĚR – Straka v hrsti – 1988 – česká nová vlna a kvalitní hudební hybrid s jazzovým Kocábem, špičkovým kytaristou Pavlíčkem, pubertálním basákem Čokem a „atomovým“ bubeníkem Hrubešem. Prvopohledové chaosní prvky jsou detailně vymyšlené a pečlivě zpracované. Bizarní vystoupení a důvtipné texty tehdy ještě normálního Ringo Čecha podtrhovaly výjimečnost kapely potírané totalitním režimem.

EURYTHMICS – Touch – 1983 – třetí kousek popového dua, které bylo součástí New wave flotily a první místo v UK žebříčku. Annie Lennox a David Stewart se přes poměrně studený syntetický zvuk zapsali do duší fanoušků především songem „Who´s Thant Girl?“ a jako druhá si připsala body „Here Comes The Rain Again“. Eurythmics mají značný podíl na vývoji hudební scény osmdesátých let.

MENTAL HIPPIE BLOOD – Pounds – 1994 – severští valcíři mají v srdci grunge a tuhle druhou desku pro distribuci v Čechách získalo i vydavatelství Globus. Jsou dynamičtější než Alice In Chains, jsou důraznější než Soundgarden a díky proslulému švédskému zvuku mají štávu jako předpisově upečenej stejk z mladého bejčka. Na „Filled With Blood“ nebo „Still Pounds“ jsem si dobře pochutnal.

GRINDERMAN – Grinderman – 2007 – za svérázným názvem Brusič se skrývá Nick Cave se svými The Bad Seeds. Sound kapely je zabarven zvukem řeckého zelektrizovaného kytarového nástroje bouzouki a celá tohle představení mi vnuklo myšlenku, že poslouchám gangsterské album. Původního truchlícího Australana připomíná snad jen skladba „(I Don´t Need You To) Set Me Free“.

CRIPPLED BLACK PHOENIX – Night Rider – 2009 – mozek post-experimentální kapely Justin Greaves (tři roky bubnoval u Electric Wizzards) nahrál pseudo soundtrackové album, které se se odehrává ve snech a snaží se nabudit posluchačovu fantazii. Minimum zpěvu, nenápadné refrény a pomalé rozjezdy do nedotažených gradací fungují jen částečně.

THE MISSION – Blue – 1996 – sedmička se zkresleným hlasem Wayne Husseyho hned v první skladbě vzbuzuje rozpaky, ale pak nastoupí jižansko gotická „Get Back To You“ a vše je jak má být. Blue je autorsky výrazná deska a skladba „That Tears Shall Drown The Wind“ je přímo zážitková. Mezi další nádherné kousky patří „More Than This“, „Alpha Man“ nebo „Everymore And Again“. Zvukově velice milé.

THE SMASHING PUMPKINS – Adore – 1998 – nosohltanový zpěv Billiho Corgana (podobně jako u nás Petr Janda) není pro každého, na druhou stranu je to něco jako ochranná známka kapely. Adore na rozdíl od přebzučeného Machina/The Machines Of God disponuje přehlednou mapou, která zobrazuje příjemně pošmourná místa a celá tahle alternativní produkce mi připadá, jako kdyby americká kapela nahrála britskou desku.

MUSE – Black Holes & Revelations – 2006 – trojice kosmonautů Muse se na Zemi moc nezdržují a jak mohou tak zažehnou kytary a odlétají do jiných světů. Tentokrát se černou dírou dostali někam k Marsu (dle zbarvení planety na obalu), kde se díky syntenzátorovému podkresu a elastickému zpěvu Matthewa Bellamyho volně pohybují a dýchají ve vzduchoprázdnu. Nejdál se pustili s poslední skladbou „The Knights Of Cydonia“ kde ten sólový refrén je opravdové sci-fi.

METALLICA – Master Of Puppets– 1986 – korunovační klenot kapely i když je mi bližší předchozí Ride The Lightning. Přehlídka trashových rifů a doslova hvězdná skladba „Orion“. Basák Cliff Burton se dalšího pokračování už bohužel nedožil.

HOW TO DESTROY ANGELS – How To Destroy Angels – 2010 – Neúnavný Trent Reznor (Nine Inch Nails) kul pikle se svou manželkou a dvěma kumpány a na konci z nich vypadlo EP. Inčovský rukopis je tu jasný a rozdíl je v tom, že tu industriální skřípavě elektronickou strukturu „na(vz)rušuje“ šeptavý zpěv Mariqueen Maandig Reznor. Na plechu se objevil další koláč, které Trent peče z jiného (svého) těsta než ti druzí.

SHAKESPEARS SISTER – Hormonally Yours – 1992 – pop-rockové dámské duo, jež založila bývalá členka skupiny Bananarma Siobhan Fahey. Nenáročné album, které ale nepatří mezi ty tuctové, s rytmikou navázanou na INXS a vokály v duchu totálně střízlivé Siouxsie Sioux. Hlavním strůjcem štěstí těhle holek je šestá skladba „Stay“.

JEFF BECK – You Had It Coming – 2000 – unikátní kytarista, který logicky navázal na přelomové album Who Else! si to opět užívá. Moderní extravagantní kytarový zvuk v luxusním provedení s jedinou zpívanou skladbou „Rollin´ And Tumblin´ „ v podání Imogen Heap zaslouží uznání a úctu pro jeho výjimečnost. Při poslední skladbě „Suspension“ jsem si uvědomil, co to s člověkem udělá, když se perkuse nastaví do polohy tlukotu lidského srdce.

SNAPCASE – End Transmission – 2002 – čtvrté album amerického bandu ve stylu melodického hardcore. Chlapci se neženou do vypjatých situací za každou cenu a zvládnou si „odpískat“ i oddechový čas, aby nabrali novou sílu (třeba. „Ten A.M.“ nebo „New Kata“). Tahle variabilita příjemně brnká na emoční strunu, na jakou hrají např. Deftones.

QUEEN – II – 1974 – na dvojce kapela zvýraznila svou tvář a bez hitových ambicí se pouští do složitějších akcí.
Vzorem je pro mě „The March Of The Black Queen“. Roger Taylor sebral Mercurymu mikrofón v „The Loser In The End“ a vstupem do nové éry je poslední „Seven Seas Of Rhye“. Zvukově se moc nevytáhli. Kvalita během nahrávky kolísá a zvukař zřejmě zapomněl otevřít dveře od místnosti s kopákem.

G3 – Rockin´ In The Free World – 2004 – koncetní představení kytarových es. Ke stálému složení Satriani/Vai se tentokrát přifařil Yngwie Malmsteen. Krom své vlastní produkce si účastníci pohráli se třemi skladbami od Hendrixe a titulní skladbou od Neil Younga a poslali je do úplně jiné dimenze. Vrcholové kytarové souboje buď miluješ nebo nenávidíš a já jsem ten první případ.

KISS – Hotter Than Hell – 1974 – po neslavném debutu si na dvojce kapela navlékla dresy s hard-rockovými barvami a přešla do útoku. Kytara na „Parasite“ je příjemně vlezlá a další „Goin´ Blind“ s baladickým refrénem už pracuje s podvědomím společně si zanotovat. Postupně se objevují další solidní rify a Kiss s albem ovlivněným japonskými komiksy postupují do dalšího kola.

MADONNA – Like A Prayer – 1989 – 30 letá Madonna na čtvrtém album jakoby se vracela do dětských let a na rozdíl od serióznějšího předchozího alba True Blue bych jí na budoucí popovou hvězdu ještě netipoval. Tu dnes již vyhlášenou skladatelskou invenci a preciznost vykazuje snad jen titulní „Like A Prayer“ a „Oh Father“. Ostatní materiál slyším znovu poprvé. Dobře… tak ještě „Cherish“.

DEEP PURPLE – Infinity – 2017 – s albem s číslem 20 mi naskočily vzpomínky na dobu, kdy se u nás objevila přelomová deska Perfect Strangers. Svěží vítr za polárním kruhem v profesorsky vystylovaném hard rocku rozfoukává kytara Steve Morse a slovo stáří zde nikdo nezná. Sladkou tečkou na konci je párplovsky-zízítopská verze „Road House Blues“ od The Doors, kterou můžu v jakékoli podobě.

LED ZEPPELIN – Physical Graffiti – 1975 – vládkyně rocku tenkrát vrhla patnáct dospělých mláďat a tak jim musel být rozšířen prostor v podobě dalšího disku. Jedna ratolest ale převyšovala nad ostatními a stal se z ní takzvaně výstavní kus. Dostala název „Kashmir“.

Pět absolutních bomb (PRAŽSKÝ VÝBĚR, CRIPPLED BLACK PHOENIX, MUSE, METALLICA, LED ZEPPELIN) plus minimálně 5 velice silných alb. Aprílová nadílka je pěkně vydatná. Díky za inspiraci.

Jen upřesním, že ne všechny skladby na Physical Graffiti (1975) nebyly mladé. Část z nich se vytahovala ze šuplíků a měly za sebou už pár let.

M. EFEKT – Nová syntéza 2 – 1974 – sami nemohli, tak přešli pod ochranu Jazzového orchestru Československého rozhlasu a tohle spojení jim umožnilo vydat další desku. Díky logickému přizpůsobení danému žánru vznikly opusy, které možná klasické rockery neosloví, ale muzikantsky je to zase vyšší škola. Z řad zástupců té druhé strany si zde příhřál polívčičku i Laco Déczi.

MIDGE URE – Answer to Nothing – 1988 – druhá sólovka a zároveň první album po rozpadu domovských Ultravox. Zpěvák jede stejnou cestou, jen se přidali další jízdní pruhy navíc. New Wave načichla rockem a kytary nabyly na objemu. Přibyly gabrielovské aranže a poslední tři instrumentálky zakončují album v oldfieldovském slohu.

TED NUGENT – Scream Dream – 1980 – první setkání s touto nahrávkou proběhlo v osmdesátkách na ohrané kazetě. Zaprasenej rock ´n´ rollovej zvuk kytary s hlasem neandrtálce na mě tenkrát udělal dojem. Až dnes jsem vlastně slyšel, jak to vlastně celý pořádně hraje. Tahle „hnusná mánička“ a milovník zbraní má vše pod kontrolou, a když nastoupí mezihra jen se samotnou kytarou, tak mě má na udičce. Scream Dream je uřvanej americkej sen.

RAZOR – Decibels – 1997 – kanadská trash metalová žiletka, kterou udržuje a leští poslední z původních členů – kytarista Dave Carlo. Skladby upalují v podstatě ve stejném rytmu, jakoby chtěly dohnat ztracený čas. Žádné prostoje a hrne se až na konečnou, kde eskadra podřadí a s přehledem a rozvahou celý dostih zakončí. Skrytý nově zahraný bonus „Instant Death“ je poctou dnes už legendární desce Evil Invaders.

KING DIAMOND – House Of God – 2000 – Král Diamant od doby debutu Fatal Portrait už asi ničím nepřekvapí, ale určitý skladatelský potenciál na příběh v Chrámu Božím v sobě našel. Původní kytarista Andy LaRocque to místy bere na sebe, aby se šéfík v tom hororovém prokřižování moc nešťoural. Jako zvukovou kulisu na „stezce odvahy“ bych vybral „The Trees Have Eyes“, „Black Devil“ a „Help!!!“

SCORPIONS – Eye II Eye – 1999 – čtrnáctka a citelný úkrok stranou. Popová struktura a computerová dynamika zaskočila asi všechny zainteresované. Já to beru jako příjemné zpestření a kromě až parodické „To Be No. 1“ si kapela jede ve středním tempu a nezaměnitelný Klaus Meine spolu s Schenkerem a Jabsem vykládají svoje karty na stůl v nové hře. Ovšem V „Mind Like A Tree“ přílétá kytara až z dob alba Animal Magnetism.

GROTUS – Mass – 1995 – indrustriální rockeři ze San Francisca nechtěli znít jako ostatní kapely a to se jim opravdu povedlo. Takhle zvláštně nasamplovaný zvuk jsem u nikoho jiného neslyšel a tohle je jejich třetí a zároveň poslední album. Blues je krásné ve všech podobách a polohách, a tady jsem poznal další z nich – „White Trash Blues“.

RACER X – Street Lethal – 1986 – první zásek do metalového světa s kytarovým talentem Paulem Gilbertem a už v první předehře „Frenzy“ je jasné, kdo drží taktovku v ruce. Rify a hlavně sóla svou skladbou až nápadně připomínají hru Yngwieho Malmsteena („Y.R.O.“) a hlas zpěváka Jeffa Martina v nižších polohách má co dočinění s Robem Halfordem. Přes všechno nasazení a předpoklady se vstup do první ligy nekonal. Basák Juan (tady John) Alderete se pak objevil např. u Mars Volta nebo Marilyn Manson.

J.A.R. – Armáda špásu – 2006 – šestá studiovka s náčelníkem Romanem Holým. Hodně dobrých muzikantů, hodně prolínajících se stylů, dynamicky našlápnuté a radostná pohoda ze hry, která se automaticky musí přenést i na posluchače. Četl jsem, že se jedná o velice rozporuplnou nahrávku vzhledem k návratu k předchozímu stylu, ale na mě funguje tak, že bych se do soutěže o „necukajícího bobříka“ při poslechu této desky určitě nepřihlásil.

GOREFEST – Soul Survivor – 1996 – čtvrtý příspěvek na holandské nástěnce se obecně řadí do death metalu. Je to díky hlasu zároveň basáka Chrise de Koejlera, který má tak sucho v krku, jakoby žral písek. Na druhou stranu Bonebakkerova sólová kytara krásně klouže po melodiích, jež by se daly označit za romantické. A tohle spojení „dobra a zla“ se mi v hudbě vždycky líbilo. Soul Survivor je drsňácká deska s jemnou duší a titulní skladba na mě působí jako magnet. Jo a ty hostující hammondky jsou taky moc fajn.

KARNIVOOL – Themata – 2005 – australský debut si ukousl slušné sousto z celosvětového progresivního koláče. Dospělé kytary produkují v každé skladbě něco nového a zajímavého. Všechno se tu děje tak lehce a přirozeně. Kdo máte rádi Tool tak zpozorněte. Dalšími spojenci by mohli být i System Of The Dawn (viz skladba „Fear Of The Sky“). Kvalita (i zvuková), hráčská jistota a to nekonečné „vstávání z popela“ stokrát jinak mě asi nikdy neomrzí.

JANA KRATOCHVÍLOVÁ & ARMADEICA – Uriel – 2004 – multižánrová deska zpěvačky, která vyžaduje absolutní svobodu a pomocí hudby reinkarnuje do Oněch světů. To, jak svérázně uchopila melodii naší státní hymny formou bonusu „Na křídlech lásky“ dokazuje, jak v tom pěkně „lítá“. Pomoci jí ale není třeba, protože svou cestu si zvolila sama a vypadá to, že je šťastná. A já jí v podstatě chápu.

NIN nezklamal a opět naservírovat velmi inspirativní všehochuť.. Díky!

Dovolím si pár komentů ke kouskům, co nejvíc zaujaly:
M. EFEKT – Nová syntéza 2 – 1974
Zdařilé a objevné dílo.
SCORPIONS – Eye II Eye – 1999
Tenhle úkrok prostě miluju. Nesmírně osvěžující.
J.A.R. – Armáda špásu – 2006
Mám je rád hlavně jako performery. Na tuzemské scéně úkaz.

Na Grotus jsem byl kdysi dávno v Bunkru (v Praze). Neprávem opomíjená kapela.