NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Květen.JPG
QUEENSRŸCHE – Condition Hüman – 2015 – roky prověřený progres band zaměřený na detail. Druhé album s novým zpěvákem (Todd La Torre), jemuž předal mikrofón někdy až přehnaně OPERAtivní Geoff Tate. Kapela už změnu potřebovala a z mého hlediska udělala správný krok. Čerstvá, energická a technicky vypořádaná deska jako za starých časů a dobrá práce producenta se sebevědomým pseudonymem Zeuss (Christopher Harris).

GRAND FUNK – Shinin´ On – 1974 - osmá studiovka amerických rockerů inspirovaných tvorbou Todda Rundgrena, který album produkoval a zahrál si i na kytaru ve skladbě „Carry Me Through“. Desku s funkovým obalem pro 3D brýle proslavila titulní „Shinin´ On“ s úžasným nábojem a také předělaná odrhovačka ze šedesátých let „The Loco-Motion“. Do gauče mě vmáčkne gospelový přelet v „Gettin´ Over You“ a když se bere za kliku u The Doors v poslední „Little Johnny Hooker“.

SPARTAN WARRIOR – Spartan Warrior – 1984 – zapomenutá kapela s ryzím britským heavy stylem. Měli nakročeno mezi řady bojovníků NWOBHM, ale především špatná komunikace s vydavatelem (název alba, jiný obal) a problémy s produkcí je zavedly postupně k zániku. Přitom mohli tenkrát klidně dál soupeřit třeba s Def Leppard („I´m On Heat), americkými Quiet Riot nebo švýcarskými Krokus.

W.A.S.P. – WASP – 1984 – Blackie Lawless a spol touhle premiérou amerického těžkooděného rock ´n ´rollu způsobil nevybouřenému mládežníkovi hodně jizev na srdci. Byla to jedna z desek, kterou u nás vojelo tolik gramců, že by dneska mohla klidně podat trestní oznámení :-). Hlavním trhákem byl otvírák „I Wanna Be Somebody“ a z dalších fláků ještě vyčnívala „Sleeping (In The Fire), která byla velmi vhodná pro párovací akt.

PEEPING TOM – Peeping Tom – 2006 – jeden z projektů vokalisty Faith No More. Mike Patton se už dávno nespokojuje s jedním hudebním stylem a zkouší, co mu novodobá technika dovolí. Používá různá zvuková udělátka, která prokátruje přes PC, neobvyklé hlasové polohy a DJ triky. Neobvyklým způsobem vznikají zvláštní skladby, po kterých pátrá průkopnická fanouškovská základna. Ke spoluúčasti na této „divnodesce“ se přihlásili např. Massive Attack nebo Norah Jones.

ERIC TRUFFAZ – Saloua – 2005 – francouzský jazzový experimentátor se bohybuje v oblasti orientální hudby a se svou trubkou putuje pouští s karavanou beduínů, kde navštěvuje oázy světové world music. Stylově nesvázané album koketuje i s rockem („Ghost Drummer“) a můj soused gynekolog původem z Jordánska byl z této desky doslova nadšený.

DREAM THEATER – Systematic Chaos – 2007 – deváté album je i dle názvu systematické a exhibiční chaos je vice kočírován a řízen než u jiných desek DT. Je zde více rovných ploch a tím se stává (co se týče pozornosti) udržitelným. „Constant Motion“ má trashovou Metallikovou lajnu až to praští do uší a u „Prophets Of War“ jsou klávesy a la Muse jako vyšitý. Škoda jen té nadmíru dlouhé stopáže u dvou posledních songů, ale jinak hlasuji pro jednu z nejlepších řadovek kapely.

URIAH HEEP – Salisbury – 1970 – dokonalé album bez potřeby proškrtávat nebo něco měnit. Top 3 = skvělý koncertní otvírák „Bird Of Prey“, pak snad nejznámější píseň „Lady In Black“ obehrávaná u táborových ohňů s textem „Tam v Americe u vody, tam stojí socha Svobody a američtí vojáci z ní skáčou do vody“… a nakonec orchestrálně rozkošatěná lahůdka „Salisbury“ u které mi v jedné mezihře naskočila hudba k filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (mimo jiné tam Moučka, Janžurka a spol předvádí v baru neskutečnej underground :-)).

STEVE VAI – Fire Garden – 1996 – šestá sólovka je rozdělená na Phase 1 = instrumentální část a Phase 2 = zpívaná část. Neskutečná Vaiova kytara staví vzdušné zámky a vypráví pohádky pro dospělé. Umělci, který takto zvládne svůj nástroj, se otevírá nekonečno možností a tenhle borec to dokazuje. Součástí týmu jsou bubeníci – Deen Castronovo a Mike Mangini, basák Stu Hamm a zazpíval si např. Devin Townsend. Skladbu „Bangkok“ původně složila mužská polovička z ABBA.

U2 – Zooropa – 1993 – experimenty a úkroky stranou mám rád, ale musí být vše dobře promyšleno. Irští rockeři se už zřejmě nudili a tak se pomalovali halucinogenní barvou a přiklonili se k synth-popu. Stavební materiál je ale řídký a žádná ze skladeb mi neříká – „Čum, jak nám to šlape“. Dle mého to chlapci uspěchali a vzniklo pouze průměrné album, na kterém je paradoxně nejzajímavější poslední skladba „The Wanderer“ nazpívaná Johnny Cashem.

DEBUSTROL – Válka – 2016 – po několikaletém očekávání se čeští Slayer zase předvedli. Trashová rychta s texty, které si neberou servítky, kytary se zakusujou jak motorová pila a bicí má zvuk válečné kanonády. V té době i politicky aktuální deska viz skladba „Zakuklenci“. Zpěvák a kytarista Kolinss až nápadně připomíná zjevem Garyho Holta (Slayer, Exodus). Poslední instrumentálka „Playbackshit“ má tendence oživovat zárodky německých Destruction.

GREGG BISSONETTE – Submarine – 2000 – bubeník projevil zájem natočit své album, tak oslovil svého slavnějšího bratra (Matt), který mu vše složil a postaral se o basovou linku. Dále díky své známosti sehnal věhlasné kytaristy (např. Vai, Satriani, Stevens, Kotzen atd.) a zrodila se „mišmašová „ deska na bázi jazzrocku, blues, španělských rytmů, grunge, hardrockové kytary a třeba obyčejné písničky po vzoru The Beatles. Ve skladbě „Lum Lum“ se Satriani přesně trefuje do naší „Klobouk ve křoví“. Deska je namíchaná jako když pejsek s kočičkou dělali dort, ale mě tahle kombinace chutná.

INXS – Elegantly Wasted – 1997 – desítka je posledním albem s lídrem Michaelem Hutchensem. Nahrávka dosud s nejsilnějším motorem a možná i tady zpěvák žádnou další cestu neviděl a tak ještě ten samý rok odešel hledat inspiraci do „jiného světa“. Ten výkonový tunning je slyšet skoro v každé skladbě (a pomalá neznamená slabá). Austrálie přišla o velké jméno.

NINE INCH NAILS – Fragile – 1999 – kormidelník Reznor udělal dvojalbum, které je v rámci kapely z těch posluchačsky milosrdných. Melodické refrény a hudební obsah s nápovědou co se asi bude dít dál je pro ty, co by se chtěli s NIN skamarádit. Do toho lze narazit na nemálo indicií, které poukazují na umělcovu citlivou a křehkou duši (nejen ve skladbě „The Great Below“). A proto název „The Fragile“ má zde své opodstatnění.

IT´S A BEAUTIFUL DAY – At Carnegie Hall – 1972 – živák jako fík ze San Franciska. Psychedelický rock nadržených mániček s příčeskem folku se žene dopředu jako dravá řeka. Vokalistka Pattie Santos a David Laflamme se u mikrofonu střídavě doplňují a umetají cestu kapelám typu Fleetwood Mac. Prací s violou by se zase mohli inspirovat začínající Kansas. Ovšem ta opravdová „krádež“ nastává u skladby „Bombay Calling“. Snad k tomu Párplové svolení dostali, jinak by se museli hodně červenat.

THE MISSION – Aural Delight – 2002 – ghotic-rockoví transformeři jsou pro mě tak dobří, že mi stálo za to si pořídit album, které obsahuje zbytkový materiál, jež se nevešel na desku Aura. Doplňkem jsou alternativní verze starých skladeb a dvě překopávky. Fanoušky DM potěší „Never Let Me Down“ a Elvisáky „Can´t Help Falling In Love With You“. Mě uchvátila úplně obyčejná a zdánlivě jednoduchá písnička „Sorry…“.

AC/DC – Fly On The Wall – 1985 – nějaké album v kariéře musí být nejhorší a tohle je zrovna možná právě ono. Skladby nemají spád a na bateriovém indikátoru se rozsvítila kontrolka Low. Unavená „Danger“ je tak nezvykle zpomalená, jako když se tenkrát měnila rychlost v obci ze 60 na 50. Jen z velkým úsilím nacházím pozitiva na titulní „Fly On The Wall“, dvojce „Shake Your Foundations“ a ještě „Playing With Girls“. Furt jsou to ale Ejsíci.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

červen.JPG
VAN HALEN – 5150 – 1986 – první a hned nejúspěšnější deska se zpěvákem Sammy Hagarem. S jeho příchodem kapela začala znatelně lovit v popových vodách a připravila pro to dokonalé návnady v podobě „Why Can´t This Be Love“, „Dreams“ a „Love Walks In“. Přibyly klávesy a přechody bicích mají syntetický dozvuk. Kytara zůstala, ale často vyčkává a zasekává až při sólu. Pro dravce je tu na háčku nastražená jen „Get Up“ a pro vzácnější druhy se hodí poslední „Inside“.

JUDAS PRIEST – Angel Of Retribution – 2005 – návrat Halforda a pokus o navázání na desku Painkiller v podstatě vyšel. Jsou zde místa, která logicky musí vycházet z předchozích nahrávek s Tim Owensem, ale také se tu možná nechtěně vzpomnělo na stylově odkloněné album Turbo („Worth Fighting For“). Krásnou gotickou předlohu má „Eulogy“ a závěrečného sabbatovského digestivu s doznívajícími tóny Manowar „Lochness“ by stačil tak poloviční panák. Za mě ale slušná odplata.

JANA KRATOCHVÍLOVÁ – Song! Song! – 2006 – kompilace nahrávek zaměřených na dobu, kdy Holčička na Měsíci ještě seděla doma na zadku a přemýšlela jak se dostat odsud pryč. Doplnění o tvorbu z novějších let je ukázkou vývoje, kterým tahle nespoutaná bytost s patinovým hlasem prochází a mnohdy i šokuje. Kratochvílová si už dávno létá ve svém Vesmíru jako Dlouhá bílá žhnoucí kometa!

TEARS FOR FEARS – Saturnine Martial & Lunatic – 1996 – sbírka skladeb z B-stran singlů a zapadlých střípků, které by mi chyběly ke zkompletování zrcadla, jež nastavila jedna ze zásadních kapel new wave scény osmdesátých let. David Bowie jim zde svěřil svou „Ashes To Ashes“.

JIŘÍ SCHELINGER – Nemám hlas jako zvon – 1975 – první řadovka pod vlastním jménem a postupný přechod na vysněnou rockovou scénu. Pro mne zásadní deska i díky rodičům, u kterých jsem jako dítě elpíčko poprvé objevil. Většina jsou covery, ale jaké! Black Sabbath, Santana, Neil Young, Status Quo, Don Fardon. Nad naší českou zahrádkou mě nejvíc baví „V balóně“. Dobře to tenkrát Ringo Čech zařídil.

DEEP PURPLE – Abandon – 1998 – výborná deska pro jakoukoli hard rockovou kapelu, ale od Deep Purple se očekává ještě něco navíc. Technicky bez chyby, Steve Morse je plnohodnotná náhrada za Blackmoora, ale skladatelsky se moc neperlí. Nejvíc se jiskří v „Seventh Heaven“ a ještě je tu slušný otvírák „Any Fule Kno That“, bluesová „Don´t Make Me Happy“ a nejspádovější „“´69“. Pak z toho mám trošku bludiště. Pocit z nedostatku invence umocňuje oprášená „Bloodsucker“, tady jako „Bludsucker“ z alba In Rock.

GAIA MESIAH – Ocean – 2005 – jeden z největších objevů naší hudební scény. Holky jedou v mixu nu-metalu, grunge, funky a mají takovej kopák, že by mohly nakopat prdel většině týpkům, kteří si hrajou na rockery. Dobře, maník s basou kozy nemá, ale beru to jako ženskou kapelu. Zásobníky energie jsou plné a celkové muzikantství přesahuje hranice našeho státu. Velice osvěžující je česky zpívaná folkařina „San Pedro“a na konci desky usedám do „Canoe“ a nechám se volně unášet elektrickým proudem.

STEVEN WILSON – The Raven That Refused To Sing And Other Stories – 2013 – hudební workoholik opět zabodoval. Virtuózní, oduševnělé dílo, na kterém je vše co si muzikantská duše může přát. Instrumentální výjevy střídající světlo a stín mají jemné kontury a Wilson nechává všechny nástroje spravedlivě vyniknout. Na desce lze sejmout otisky Jethro, Pink Floyd a hlavně King Crimson.

IRON MAIDEN – BBC Archives – 2002 – oficiální dvoudisková edice je součástí sběratelského boxu Eddie´s Archive. Obsahem je nahrávka pro BBC Radio z roku 1979, pak dva živé záznamy z Reading festivalu 1980 a 1982 plus živák z Doningtonu 1988. Ze zvuku vymáčkli co se dalo a atmosféra je tak hustá, že by se dala krájet. Nejen pro skalní fanoušky.

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE – Maratonika – 2013 – jazzová rytmika a propletenec stylů navozuje pocity, které přivádějí k myšlence o křehkosti bytí tohoto světa. Není to tak „zamotané“ jako u předešlých alb a lze celkem snadno registrovat vliv bývalého Policajta Stinga. Příjemně emoční deska s přírodním zvukem živých nástrojů.

JEFF BECK – Guitar Shop – 1989 – nevšední trojice (+ Terry Bozzio – bicí a Tony Hymas – klávesy) hraje nevšední muziku. Instrumentální deska v té době jedinečná a také oceněná. Beckova kytara vydává zvuky, které každému uchu neladí, ale pro ty co už mají dost kopírovaných technik a postupů je to příjemná změna. Beztrsátkový kytarový génius zde vytváří svůj vlastní osobitý styl.

JUDAS PRIEST – Unleashed In The East – 1979 – první a úspěšný živák natočený v Japonsku, kde šel Harford s kůží (a ještě s Harleyem) na trh a to doslova. Kapela ve svém playlistu zrestaurovala skladby „The Green Manalishi“ od Fleetwood Mac a „Diamonds And Rust“ od Joan Baez.

LUCIE – Pohyby – 1996 – čtvrtá studiovka bez P.B.CH. (basa Marek Minárik) je splácaná s nevydaného staršího materiálu, pak jsou tu překopávky „Holčička“, „Fofrumpety“, cover „Klobouk ve křoví“ a nejoriginálnější skladbou je titulní „Pohyby“, která kapele autorsky nepatří (Lucie Svobodová). Navíc mi připadá, že některé refrény jakoby nekorespondovaly se svou základnou (viz. např. „Tajný čísla“). Naštěstí do toho strkal nos Ivan Král, takže to nakonec zachránil.

DREAM THEATER – Falling Into Infinity – 1997 – čtyřka, na které hraje klávesák Derek Sherinian. Deska z těch křehčích a jemnějších, a přitom velmi progresivní nabízí množství pasáží a pauz, kde producent Kevin Shirley nechal vyniknout jednotlivé nástroje. Melodicky velmi plodné album s famózní trilogií „Trial Of Tears“ na konci.

ERIC CLAPTON – Unplugged – 1992 – jeden z mnoha koncertů, jež se objevovaly tenkrát na MTV. Je to dobře zahrané, má to slušný zvuk, ale je to voĺajaké odrhovačné. Chybí tomu jiskra a trochu improvizace. Clapton dle mého má na víc. Křesadlo se objeví snad jen v „Old Love“. V sestavě nechybí věčný přisluhovatel a všeználek (zde na druhou kytaru) Andy Fairweather Low.

KINGDOM COME – Independent – 2002 – osmá nahrávka kapely jednoho muže. Lenny Wolf jemně otočil industriálním potenciometrem doprava a přitom zachoval důraz na kytarový rif. Typická úzkost v hlase ala Robert Plant je pak dostatečným důvodem k tomu, abych nakonec zkompletoval celou diskografii.

OZZY OSBOURNE – Sream – 2010 – bývalý sabbaťák se nebojí hutného zvuku a tentokrát si k sobě pozval řeckého kytaristu s přezdívkou Gus G. (Konstantinos Karamitroudis). Tehdy třicetiletý mladík se nedrží zkrátka a tak některé pasáže mají až brutální sound. Obsahově to až zase taková hitparáda není, ale dovolím si tvrdit, že Ozzyho hlas zaručí minimálně šedesát procent ze sta ve výsledku úspěšnosti nahrávky. A to tady stačí.

Uživatelský avatar
Antony
Příspěvky: 1733
Registrován: 28 čer 2014 19:13
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Antony »

Tentokrát trefa do titulů, které považuji za špatné. Buď kvůli hudbě, nebo kvůli podělanému zvuku (např. Lenny Wolf vyplodil jednu z nejpříšerněji přebuzených nahrávek hudební historie vůbec), většinou kvůli obojímu.
Jediná výjimka - DREAM THEATER – Falling Into Infinity (1997)
Skvělá muzika, skvělý zvuk, kapela ve výborné formě, pokus o přístupnější muziku nevadí, jsou tam fenomenální skladby.

Uživatelský avatar
Antony
Příspěvky: 1733
Registrován: 28 čer 2014 19:13
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Antony »

Jo, minule to bylo přesně naopak. Skoro polovička zmíněných nahrávek patří do mého zlatého fondu. Příjemné překvapení je představení málo známých SPARTAN WARRIOR, kteří patří k tomu lepšímu, co vzniklo (a zapadlo) v NWOBHM.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Červenec.JPG
KREATOR – Endorama – 1999 - devítka v pořadí a můj naturel jásá. Když připustím, že to není náhoda, tak vůdce gangu Mille Petrozza chtěl ulevit své gotické duši a muselo to ven. Za mě nejzajímavější deska od Kreator je zároveň příkladem, že i dostihový kůň si může skočit parkurovou překážku.

DEPECHE MODE – Construction Time Again – 1983 – třetí deska s premiérou Alana Wildera byla tak přelomová, že probudila můj zájem o odvrácenou stranu heavy metalového Měsíce. DM s tehdy ještě z oholených zvuků a aranží dokázali poskládat skladby, které tvoří základ kultu DM. Píseň „Everything Counts“ hraje kapela na živých vystoupeních dodnes.

SLAYER – Repentless – 2015 – poslední zastávka a konečná stanice nezničitelné mašiny, která dovedla svůj příběh k dokonalosti. Za zesnulého Hannemana zaskočil kytarista Gary Holt z Exodus a za bicí se znovu posadil věčně střídaný Paul Bostaph. Bezbožná jízda je důstojnou tečkou za existencí legendy.

RED HOT CHILI PEPPERS – Greatest Hits – 2003 – výběr z posledních třinácti let. Do autorských skladeb se probojovala nabuzená „Higher Ground“ od Stevie Wondera původně z roku 1973 zde a nový song „Save The Population“ plus pouze singlová „Fortune Faded“, . Já mám slabost na melancholickou „Road Trippin´“.

ARAKAIN – History – 2011 – vykopávky z let 1983 – 1987 zahrané na koncertu v Lucerně v roce 1992. Beru to jako nostalgickou návštěvu do minulosti, protože zvukově to je už mimo toleranci. V rámci dokumentace je třeba uznat, že tihle čeští „Ďáblovi soustružníci“ se učili heavy metal celkem slušně obrábět.

WHITESNAKE – Slip Of The Tongue – 1989 – těžká úloha po veleúspěšném albu „1987“. Konečné vysvědčení nakonec vyšlo s vyznamenáním, na kterém se značně podílel sólový kytarista Steve Vai. Až překvapivě velkou práci zde odvedl (hlavně jako autor) holandský kytarista Adrian Vandenberg. Ode mě velkou jedničku dostávají „Wings Of The Storm“, „Judgment Day“ a „Sailing Ships“.

DREAM THEATER – Octavarium – 2005 – osmička je různorodé album. Servíruje se tu velká porce romantiky, takže mi přijde spíše „holčičí“. Meče se tasí až v „Panic Attack“ a následně „Never Enough“. Dle dostupných informací jde o koncepční album tvořené konceptem hudební oktávy. To mně je celkem jedno. Mě zajímá jak to celé pocitově funguje a na 23 minut dlouhou skladbu (závěrečná „Octavarium“) se za boha nedokážu vkuse soustředit.

PRIMAL SCREAM – Give Out But Don´t Give Up – čtvrtá deska skotských rockerů je mi nejbližší. Energie, radost, svoboda, tanec, vtip a zároveň úcta k hudebním předkům. Úvodní „Jailbird“ už léta používám k rozjezdům na hudebních akcí s přáteli. Černošský hlas se saxíkem ve „Free“ dokáže spolehlivě vypnout mozek. Jen ten nic neříkající obal bez nápisu kapele, jež není středem vesmíru, popularitě asi nepřidá. Doporučuji všežravým rockerům.

BLACK SABBATH – Sabbath Bloody Sabbath – 1973 – pátou studiovku řadím mezi ty nejlepší. Kapela rozšířila zvuk o orchestrální pasáže a i díky klávesám Ricka Wakemana (Yes) se posunuli zase o kus dál. Nejtemnější chmury vysílá „Sabbra Cadabra“ a za největší majstrštyk mám poslední „Spiral Architect“. Nad rituálním obalem se třemi ženskými nahotinami a létající krysou tenkrát církev asi moc nejásala.

RUSH – Feedback – 2004 – mám rád tohle album, kde Rush vzdali hold starým mistrům ze šedesátých let, kteří je inspirovali na začátku své kariéry. Mistrovsky zahrané songy ve mně vzbuzují vzpomínky na minulost a to je pro mne důkaz, že tahle nahrávka je důležitá a funkční.

LED ZEPPELIN – III – 1970 – trojka byla cesta k vrcholu před poslední fází. V nabídce jsou jak vypalovačky jako „Immigrant Song“ tak i folkoviny – „Bron-Y-Aur Stomp“ nebo kejklířský tradicionál „Gallows Pole“. Je tu ale jedna skladba, která je pro mne ve slabé chvilce téměř likvidační - duševně rozervaná „Since I´ve Been Loving You“.

DURAN DURAN – Seven And The Ragged Tiger – 1983 – přestože trojka je obsahově horší, než předchozí dvě desky, tak měla komerčně největší úspěch. Byl to také konec původní sestavy na dlouhou dobu. Album reprezentuje skladba „The Reflex“.

ABATTOIR – Vicious Attack – 1985 – speed/trash metal z Los Angeles se tenkrát dostal na desce i do Čech a dalších 13 let se čekalo na vydání CD. Našláplé ratata bez žádných „zlepšováků“ profičí kolem a najednou je konec. Vůbec to nezní staře a dosud jsem neslyšel lépe zahraný cover „Ace Of Spades“ od Motörhead, jemuž Abattoir dali svou vlastní rotaci.

RAINBOW – Difficult To Cure – 1981 – pátá a poslední deska, kterou vlastním hlavně díky skladbě „Spotlight Kid“ a mistrně zpracované Beethovenově Deváté pod titulním názvem. Další tvorba už má pro mě pachuť umělého sladidla.

PORCUPINE TREE – Nil Recurring – 2007 – EP pod třicet minut, ale materiál tak kvalitní, že si zaslouží být neustále po ruce. Robert Fripp (King Crimson) si jako host zahrává s titulní skladbou a Steven Wilson vše vybrušuje k dokonalosti. Ke své práci používá od hrubých nástrojů až po ty nejjemnější, jak je jeho zvykem. Tady jsou ty kontrasty mezi „přidej“ a „uber“ obzvlášť markantní.

GARY MOORE – Bad For You Baby – 2008 – poslední studiovka bílého kytaristy, jehož hlavním posláním bylo rozdávat radost formou elektrického blues. Moore bodoval jednak se svou tvorbou a zároveň nově restauroval díla starých mistrů. Derniéra je odrazem jeho všestrannosti a Moore zde duši nejen oprašuje a hladí, ale dokáže se do ní i pěkně zakousnout. RIP Gary!

EURYTHMICS – Peace – 1999 – zatím poslední album Paní zpěvačky Annie Lennox a jejího hudebního partnera Dave A. Stewarta, mimochodem autora známé instrumentální skladby „Lily Was Here“ z roku 1989. Syntíky daly přednost kytarám a rázem je z toho víceméně rockové album. O „I Want It All“ se dá mluvit dokonce jako o vypalovačce a jedná se jednoznačně o nejtvrdší skladbu v historii kapely. „Peace Is Just A World“ má v sobě kouzlo poslání podobně jako Jacksonův „Earth Song“.

MY VITRIOL – Finelines – 2001 – debut britského alternativního rocku s potemnělou melodikou má společné téma s kapelami jako jsou Foo Fighters, Smashing Pumpkins nebo Placebo. Bez ozdůbek a rovnou z duše na talíř tak, jak se od mládí očekává. Finelines je nadčasová kytarovka, která má vizionářské schopnosti.

KATATONIA – Night Is The New Day – 2009 – osmička v pořadí je trochu opatrnější a pečlivější než ty předchozí. Je to ale ta stejná švédská pustina zalitá černou vodou, ve které se vrství kytarové rify doom-gotických kytar, a k tomu melancholický vokál nesoucí se po hladině pomalu zahlazující stopy zmaru. Britská Anathema to má podobně, ale není k sobě tak krutá.

KMFDM – Tohuvabohu – 2007 – třináctka je v tomto případě možná nejlepší. Původně německý zástupce industriálního žánru se světem protlouká už desítky let a Tohuvabohu je důkaz, že stále má co nabídnout.
Metalové kytary, technopártové rytmy s dechovou sekcí a funky poleva dle přání zákazníka je naprosto dostačující k uspokojení hudebně rozpolcené osobnosti, jako jsem já.

KAREL KRYL – Bratříčku, zavírej vrátka – 1969 – Krylův Bratříček je jako starý hospodský pajzl se zachovaným duchem doby a přitom uvnitř čistý a upřímný. Žádné klišé či hledání dokonalosti projevu, jen otlučená kytara a zklamání nad většinou z nás. Jak zvláštní a náhodné, když ve stejném roce otvíral písničkář Richie Havens legendární Woostock s písní „Freedom“ a v podobném rytmu zněla u nás nesvobodně za zavřenými okny „Píseň neznámého vojína“. Dnes už mě pomalu, ale jistě dohání nesmrtelný „Důchodce“:-)

PANTERA – Cowboys From Hell – 1990 – páté a vlastně první album s radikální změnou stylu. Z plácání ve všudypřítomném melodickém metalu se kovbojové konečně vyhoupli do sedla a započali trashovou jízdu. Bylo to nečekané, ale kapele to zajistilo nesmrtelnost a Darrellovy zasekávačky kopírují spříznění kytaristé dodnes.

ACCEPT – Accept – 1979 – německý stroj poprvé vyjel z garáže. Do plynulé jízdy ještě něco chybí, Wolf Hoffman se teprve melodicky rozjíždí a Dirkschneider se za svůj chraplák ještě stydí. Nicméně otvírák Lady Lou má postupující parametry a největší kumšt vykazuje pomalá „Seawinds“, která se v budoucnu dočkala coveru od velkých kapel (např. Therion).

VLADIMÍR MIŠÍK – Jednou tě potkám – 2019 – jestli někdo po čtyřicítce označí tohle album za sračku, tak je mi ho líto, protože musí bejt strašně prázdnej. Za mne je to veliké překvapení, které řadím mezi nejlepší nahrávky z našich luhů a hájů v poslední době. Neznám zralejší plody Mišíkovi práce a ještě bod navíc dávám za hudební produkci. Naprosto jsem se s touhle deskou ztotožnil.

Uživatelský avatar
Antony
Příspěvky: 1733
Registrován: 28 čer 2014 19:13
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Antony »

Pěkná sestavička tentokrát:

Endorama - bomba, poslední od Petrozzy. Pak už jen rozemílal, až zcela rozemlel..
Repentless - pořád dobré album mých srdečních thrasherů. Důstojně ukončit kariéru je rozhodně víc, než mátožně rozbředávat sám sebe, jak se děje mnohým.
Slip Of The Tongue - ohromná věc, snad nejpovedenější od Bílýho hada, rozhodně moje nejoblíbenější.
Octavarium - další bomba, tohle album nemá chybu. Vlastně všechno s Portnoyem je u mne na 100%.
Sabbath Bloody Sabbath - slabší album s Ozzym, ani Wakeman tam nesedí. Všechno, co s Ozzákem vyšlo potom, včetně Never Say Die! mám raději.
Led Zeppelin III - jo, naprostý TOP!
Vicious Attack - už tehdy mne zaujali a dodnes legendární deska.
Difficult To Cure - postupné propadání do průměru. Na alba s Diem to nemá ani náhodou.
Bratříčku, zavírej vrátka - speciální věc, kterou nemůžu poslouchat často, protože mi rve emoce a vždycky mě tak semele, že se musím dávat nějakou dobu dohromady..

Ostatní jde mimo mne.

Uživatelský avatar
Ramones
Příspěvky: 1550
Registrován: 19 zář 2009 19:05
Kontaktovat uživatele:

Re: NIN

Příspěvek od Ramones »

"Sabbath Bloody Sabbath - slabší album"....pro mne s vol.4 nejlepší. Poslední dobří Black Sabbath jsou Sabotage...

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Co se týče upgradu sestavy, tak už nějaký čas abstinuji. Není proto divu, že zbývají prašule na "drobnější" hudební "pamlsky" včetně alkoholu. Tady zatím abstinovat nehodlám. *taktone*
1.jpg
2.jpg
Pozn. Vesměs limiované edice a certifikát.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

srpen.jpg
TŘI SESTRY – 15 let jsem na Kovárně na plech – 2000 – dvojdisková kompilace z předchozích osmi alb. Humor v hudbě sice nevyhledávám, ale tady mi to nevadí. Nemusím vše, co Sestry vytvořily, takže výběr je pro mne dostačující. Typicky česká kapela s folklórní harmonikou bez větších (světových) ambicí si sice občas pomůže nějakou cizí překopaninou („Venda“, „Dederon“, „Zkomoliny“ nebo „Dá dá dá“), ale český vlastenec to od nich bere jako za své.

NINE INCH NAILS - Y34RZ3R0R3M1X3D (Year Zero Remixed) – 2007 – další kompletní remix předchozího alba, kde Trent Reznor nechal znásilnit své songy elektronickými devianty (kromě snad Kronos Quartet). Je to úchylný, ale na druhou stranu zajímavá výpadovka z běžných hudebních tras. Mezi uměleckými jmény se skrývá i muzikantská dvojice z New Order.

BLIND FAITH – Blind Faith – 1969 – superkapela a jen jedno album. Clapton, Windwood, Baker a Grech společně propojili styly svých domovských kapel (Cream, Traffic a Family). Základem je blues, které zde přítomní hráči prezentují v té nejlepší možné formě, aniž by se mezi sebou prali. Nejvíc se zde rozvášnil Ginger Baker v poslední „Do What You Like“. Velice kontroverzní obal cejchuje nahrávku puncem výjimečnosti.

SAXON – Denim And Leather – 1981 – první setkání s touto deskou na škole a byl jsem tam. Pro mne ukázkové album tehdejší heavy metalové scény. Džíny a kůže byly obrazem doby a otvírák „Princess Of The Night“ se vzorovým rifem dlouho vedl mou srdeční hitparádu. Nelze se nezmínit o titulní „Denim And Leather“ se svým převalujícím se hard rockovým časováním. Životní nahrávka.

SLAYER – Show No Mercy – 1983 – pionýři trash metalu vypustili draka. Tohle album rozsévalo ve vyšších kruzích zkázu a strach. Ač se možná chtěli vydat ve stopách Motörhead, tak přímým předkem je dle mého kapela Venom a jejich „Black Metal“. Chlapci nevědomky otevřeli bránu do nového pekla.

PAIN – Rebirth – 1999 – frontman švédských deathových Hypocrisy má úchylku, kterou nedokázal skrýt a tak spojil příjemné s užitečným a vydává desky pod projektem Pain. Druhá deska, stejně tak jako ty ostatní představují Petera Tägtgrena jako člověka libujícího si v elektronice, techno rytmu, mimozemšťanech a sci-fi. Mám to podobně, takže tenhle chlap má moje sympatie a navíc skladba „On And On“ je jak stvořená pro průlet rojem meteoritů.

GARY MOORE – A Different Beat – 1999 – dvanáctá sólovka irského bluesmana má novátorské ambice a je protkaná elektronickými beaty. Moorovo hlavním spoluhráčem je zde počítač a živý bubeník se podílí jen na dvou tracích. Podobně jako Santana dokáže svým mistrovstvím vytvořit z jednoduchého základu velice příjemné a kvalitní skladby. Mezi vlastní tvorbu vložil i Hendrixovu „Fire“.

BLUE ÖYSTER CULT – Cultösaurus Erectus – 1980 – sedmička amerických hard rockerů se z jedné části oslovuje tu komerčnější část publika, ale na druhou stranu je našlapaná progresivními pasážemi, které se mi vybavily až po třetím, čtvrtém poslechu. Koketuje se tu s Párplama i Who a producent Martin Birch (také u Iron Maiden) tu odvedl kus práce.

UNEARTH – Oncoming Storm – 2004 – dvojka americké metal-corové demoliční mašiny a kvalifikace do první ligy. Chytlavá rytmická sekce, ostré kytarové rify a melodické vrstvy burcují rozvášněný dav. Není to ale jen Hurááá a dopředu, kapela podřazuje a občas i couvne. Největší potenciál je ukryt ve skladbě „Zombie Autopilot“.

PJ HARVEY – Stories From The City, Stories From The Sea – 2000 – pátá deska alternativní umělkyně, na které je slyšet značný vliv Patti Smith. PJ si vybrala jako hlavní téma její oblíbený New York a velice srozumitelně předává své pocity v co nejširším poslucháčském žánru. Ve skladbě „This Mess We´re In“ přispěchal píchnout frontman Radiohead – Thom Yorke a „This Is Love“ má v sobě skryté iggy Popovské indicie.

MINISTRY – Psalm 69 – 1992 – pátá laťka, kterou industriálně metalová kapela z Chicaga překonala, patří mezi ty nejvyšší. Hlavní tvůrci – Jourgensen/Barker postavili mašinu, která svými čelistmi drtí různý materiál libovolně požadovanou rychlostí a na jejímž konci se sype do pytlů jen jemný prach. Hlavní roli tu hraje pravidelnost a čas, který nedovolí proces zastavit. Soukolí stroje se rozpadá až ke konci, kdy už není co pozřít a kovová šelma požírá sama sebe.

DURAN DURAN – Rio – 1982 – dvojka new-wave kapely z Birminghamu není tak spontální a chytlavá jak jednička, ale má propracovanější strukturu a plnější zvuk. Le Bon, Rhodes a tři Taylorové protlačili album do předních částí světových žebříčků především díky titulní „Rio“, „Hungry Like The Wolf“ a „Save A Prayer“. Sláva byla na dosah.

MANOWAR – Battle Hymns – 1982 – tehdejší pyrotechnik u Black Sabbath Joey DeMayo si řekl, že to zkusí se svou kapelou udělat ostřejší a rychleji. Udělal dobře, protože tenhle debut s hard-metalovým švihem a bojovými melodiemi odstartoval kariéru, která drží tuhle Bitevní loď dosud nad vodou. Ovšem jestli zrovna tihle týpci šíří ten pravý heavy metal (jak je jejich posláním), to nechám na každém z vás.

Uživatelský avatar
Antony
Příspěvky: 1733
Registrován: 28 čer 2014 19:13
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Antony »

Tak hezky to začalo - BLIND FAITH, SAXON, SLAYER. Pak dlouho nic, až MANOWAR. Samozřejmě, pro mne, jak jinak.
Pěkná inspirace.

Fidji99
Příspěvky: 1055
Registrován: 19 srp 2018 01:33
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Fidji99 »

ΚΕΦΑΛΗΞΘ , s podtitulom "spsoby ako uspiet ako cucat vajcia" je jeden z mojich top albumov, moj zakladny disk na pohodove jazdenie v kabriolete po Bratislave [spolu s Roots Bloody Roots a SIC! LL Cool J Mr.Smith. Jesus Buit my Hotrod je dokonale techno.

Mal som stastie Minstry niekolko razy zazit nazivo v devatdesiatkach aj teda s nejakym letmym osobnym kontaktov v zakulisi. Taky bigbit uz dnes nikto nezije.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

září.jpg
SUPPORT LESBIENS – Regeneration – 2001 – po dvou zcela odlišných deskách se kapela vygenerovala přes pop rock až na taneční parket. Zavřela za sebou dveře od grungeového sklepa a vylezla na světlo do pozitivnějšího světa. Na společné párty by si společně notovali třeba Red Hoti nebo kolegové z Monkey Bussines, ale i třeba sám Santana se svou současnou tvorbou. Nečekané, ale příjemné překvapení.

GENESIS – Genesis – 1983 – plnotučná dvanáctka kde Phil Collins exceluje. Zpívající bubeník (srovnání s naším Víťou Vávrou je úplně jinej vesmír :-¨) už dávno převzal otěže po Gabrielovi a spolu s Banksem a Rutherfordem natočili desku, na které mě dodnes „straší“ uvodní skladba „Mama“. Moje vnitřní bluetooth mě pak ještě automaticky spojuje se „That´s All“ a „Silver Rainbow“.

REEF – Rides – 1999 – na třetím albu kapely z Glastonbury se hraje v podstatě to samé a to nejlepší už proběhlo, ale stále to má až hmatatelnou atmosféru starého poctivého rocku, když svět byl ještě normální. Mládí, které tu zastupuje hlas Garyho Stringera má jasně zelenou a kapela si jde striktně za svým cílem. Nahý zvuk a Bonhamovský úder na bicí napovídá, jakých hudebních hodnot si chlapci váží.

IRON MAIDEN – Dance Of Death – 2003 – je těžké kvalitativně navázat na předchozí desku, která se připravovala na návrat stěžejního frontmana. Možná kýčovitý, ale pro mne zajímavý obal tím, že se inspiroval povídkou Edgara Allana Poeho „Maska červené smrti“. Nápadů sice méně, ale zase se tu najdou hustší místa, kde to o to víc šlape. Potěšilo mě, že můj oblíbený „skromňák“ Dave Murray se jako autor podílí na dvou tracích. Skladba „Face In The Sand“ má rozjezd jako když se hora otevírá.

EURYTHMICS – Revenge – 1986 – šestka navazuje na pětku a je opět méně syntetická než první čtyři alba. Stewart tu občas nechává zaznít svou kytaru a skladby tak mají rockový make-up. Čtyři singly a velký komerční úspěch zajišťují této britské dvojici nesmrtelnost. Album reprezentuje romantický oplodňovák „Miracle Of Love“.

TEARS FOR FEARS – Elemental – 1993 – na čtvrtém albu se spoluzakladatel Curt Smith už nepodílel, ale já ho mám jako celek nejradši. Temně podmanivý zvuk neustále kontroluje baskytara a skladby se rozplouvají do všech směrů. „Mr. Pessimist“ se někde nahoře potkává s Markem Hollisem a společně se střídají u klavíru.
Srdcovka.

OZRIC TENTACLES – Waterfall Cities – 1999 – osmá studiovka psychedelických instrumentalistů z Anglie. Novodobý space rock se hemží vrstvenými zvuky umělé inteligence a pro vesmírné snílky jako jsem já má až relaxační účinky. Jak se píše v bookletu, není to tak složitá cesta jakou se vydává Steve Vai na svém Passion And Warfare, naproti tomu Ozric Tentacles překonávají s touto deskou větší vzdálenosti než třeba Joe Satriani a jeho „Flying In A Blue Dream“.

DANIEL LANDA – Neofolk – 2004 – Landovu dikografii jako komplet nemusím, ale tohle album mě přesvědčilo ke koupi. Zajímavě různorodé aranže a polovina alba říznutá Varteckého kytarou se standardně kvalitními aktuálními texty posunuje kouzelníka Žita na další úroveň. Troufám si říct, že kdyby píseň „Protestsong“ vyšvihli Rammstein nebo švédští Ghost, tak by měla mezinárodní úspěch.

METALLICA – Kill ´Em All – 1983 – premiéra a pořádná porce syrové flákoty jen ledabyle očouzené nad ohněm tak, jak to dělali naši předci. Nasraní výrostci pod otěžemi producenta Jona Zazuly chtěli všechny pozabíjet a hladová metalová komunita je hned od začátku začala brát vážně. Kovové špony z materiálu lítají hned od „Hit The Lights“ přes punkově rozkopanou „Motorbreath“ a „Phantom Lord“ s melodikální částí typickou pro pozdější tvorbu, až k bleskové koncovce „Metal Militia“. Ovšem nejvíc mě vždycky nastřelí brutálně rozjetá „Whiplash“. Upozorňuji, že pro svůj aparát používám pouze původní verzi. Další remastry jsou běs.

ERIC CLAPTON – Reptile – 2001 – celosvětově velmi úspěšné album, na kterém pan Slowhand vzpomíná na dětství a na svého strýce Adriana, jenž ho formoval při cestě k dospělosti. V tomto příběhu hrají roli i skladby od jiných interpretů – „Travelin´ Light“ (J. J. Cale), „Come Back Baby“ (R. Charles), „I Ain´t Gonna Stand For It“ (S. Wonder) a další. Pohodové album s chvályhodnou dynamikou.

AC/DC – For Those About To Rock – 1981 – nešlo překonat jednu z nejlepších rockových nahrávek na světě. Možná to kapela trochu uspěchala, protože ten tlak na další desku po svatém grálu Back In Black byl určitě obrovskej. Kontrolka u dobíječky baterií nemá ještě zelenou a některý materiál jakoby patřil mezi zbytky z předchozí skladatelské eufórie. Nicméně titulní vstup je parádní a na koncertech se s ním paradoxně vždy končilo. Zde je pro závěr vhodnější smířlivá rozlučka „Spellbound“ a ta se taky povedla.

BRUCE DICKINSON – Skunkworks – 1996 – zpěvácká persóna toho času na volné noze potřeboval změnu, tak se nechal ostříhat a implementoval se do své tour předkapely Skunkworks, kde se chtěl na chvíli schovat. Vydavatel ale na to neměl koule a tak vyšla deska s jeho jménem na obalu a jméno kapely je mylně chápáno jako název alba. Dickinson zde omládl a užívá si s mládežníky moderní grungeově alternativní metálek. Do svaté trojice skladeb řadím „Faith“ a „Meltdown“ se svým tahem na branku a „Strange Death In Paradise“, která svou gradací duši povznáší.

MARILYN MANSON – Eat Me, Drink Me – 2007 – na šestém albu je Manson jako zkrocený lev ve zlaté kleci. Poslušná šelma působí líně a vlastně spokojeně. Místo vzteklého řevu se pokouší zpívat a celkem se mu to i daří. Na druhou stranu jsou tu místa, kam se „král zvířat“ nechal zahnat a kde mi to přijde za hranou. Singlová „Heart-Shaped Glasses…“ je jak parodie na Duran Duran a zároveň ta samá skladba jako remixový bonus ve stylu devadesátkové diskotéky.

ART ZOYD – Nosferatu – 1989 – osmička francouzské avantgardní kapely, která v tomto případě přišla s nápadem „oživit“ kultovní hororovou klasiku němého filmu Nosferatu. Experimentální hudba zkombinovaná s moderní klasikou propůjčila na koncertech promítanému černobílému filmu nový rozměr. Do tohoto zámku by pasoval i náš undergroundový klíč.

NAXATRAS – Naxatras – 2015 – řecká trojice muzikantů započala tímto albem pouť napříč minulostí pomocí starých postupů a upozorňuje, že nahrávka vznikla ve stoprocentním analogu. Psychedelický stoner rock se z loudavých pasáží rozkývá do starosabatovských rifů a vše se točí ve spirále ranných sedmdesátek. Kulantní zvuk je cítit přírodním materiálem a technické vymoženosti dnešní doby tu vůbec nechybí.

ABBA – The Album – 1977 – na páté desce je velká tlačenice dobrých skladeb a kromě „Move On“ a „I Wonder (Departure) by všechny mohly bejt na výběrech (a možná taky jsou). Mezi top tři řadím úžasně zhmotnělej let orla „The Eagle“, energickou koncertní rockovku „Hole In Your Soul“, kde Agnetha na moment odhalí jakou má hlasovou rezervu, a asi největší dílo kapely vůbec – „I´m A Marionette“, dokonalé drama při zásnubách tanečního popu s rockem a klasikou. Kytarista Lasse Wellander svou hrou znovu připomíná, že ABBA není jenom popová kapela.

GUNS N´ ROSES – Use Your Illusion I – 1991 – první ze dvou společně vydaných alb je o něco ostřejší, ale na druhou stranu „podojená“ „November Rain“ se svým klipem zaujala i „měkouše“. Axla nemusím, ale Slash mě baví, a jeho rozkročená bluesová kytara se zřetelně podepsala na komerčním úspěchu obou desek. Vlajku tady drží couvák „Don´t Cry“ a povedlo se i oprášení staré bondovky z roku 1973 „Live And Let Die“ od Paula Cartneyho a jeho Wings. V „The Garden“ si zrzavý floutek zazpíval s Alice Cooperem.

JUDAS PRIEST – Demolition – 2001 – na druhé desce se už Ripper s ostatními členy Judas sladil a nahrávka zní kompaktněji než přechozí Jugulator. Zajímavé je, že kapela se vydává podobným směrem jako emigrant Halford se svými Fight. Groove metalové podhoubí je znatelné třeba na „Subterfuge“. Pro mne příjemná změna v rámci oživení klasického stylu Judas Priest.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

září.jpg
THE CULT – The Cult – 1994 – šestka původně gothic rockové kapely je hodně zachmuřená. Na programu je zneužívání mladistvých a smrt blízkých přátel. Ian Astbury se svým zpěvem bloudí, jako by nevěděl kudy kam. Podle toho i album nijak neoslnilo a nejlepší písně jsou ty nejpomalejší – „Sacred Life“ a hlavně koncovka „Saints Are Down“. Můj další člověk - kytarista Billy Duffy má na této desce kytaru proklatě nízko.

THE ANIMALS – Original Hits – 1995 – výběr skladeb, které vznikly během dvou let 1964 – 1965. Britská invaze agresivního blues rocku a rock ´n´ rollu nadělala vrásky mnoha rodičům tenkrát náctiletých výrostků. Zpracování songů od převážně jiných autorů (např. Chucka Berryho nebo John Lee Hookera) bylo na tu dobu hodně odvážné. Eric Burdon a jeho tým ale nejvíc zazářil s tradicionálem „The House Of The Rising Sun“.

GIRLSCHOOL – Demoliton – 1980 – dámy chtěly ukázat, že hrát nadupanej rock ´n´ roll není jenom mužská práce. Dělaly to tak dobře, že dostaly pochvalu od samotného Jeff Becka a posléze si je pro sebe „znásilnili“ už pěkně rozjetí Motörhead. Pod stejným vydavatelstvím Bronze vyšel tenhle debut a na skladby „Demolition Boys“, „Midnight Ride“, „Deadline“ nebo převzatinu od Gun „Race With The Devil“ museli křepčit i ti největší tvrďáci.

METALLICA – St. Anger – 2003 – po pěti letech od plácání mezi Load a Reload vyšlo osmé album s novým basákem Robertem Trujillem, kterého na rozdíl od Newsteda přijali původní členové mezi sebe. Kapela chtěla překvapit a to se stalo. Já při letmém poslechu vyslovil slovo „průser“. Pak jsem skladby postupně rozklíčoval a dnes musím říct, že fakt dobrý. Jak jsem zvyklý přirovnávat, tak zaprášené kytary s dozvuky vytažených bicích mi nastřelují jméno Josh Homme a kapelu Queens Of The Stone Age. Každopádně složité na poslech a ne na každém aparátu si člověk tuhle nestandardní desku vychutná.

IAN ASTBURY – Spirit/Light/Speed – 2000 – sólovka zpěváka, který uznává za svého boha Velkého Manitou. Více elektroniky a tanečních beatů a výsledkem je v podstatě zremixovaná domovská kapela The Cult. Ostatně původně cultovská skladba „The Witch“ je toho důkazem. Rozpohybované album má v sobě veliký potenciál oslovit mladší publikum ve směru jakým se ubírali třeba Primal Scream.

MY SLEEPING KARMA – Moksha – 2015 – páté album německé grupy, která se pouští se svým instrumentálně kytarovým soundem do zkoumání vesmíru. Floydovské předehry a rozsáhlé zvukové plochy s křehkostí vanilkových rohlíčků postupně rozšiřují a otevírají nové mozkové sféry. Moksha se „šťourá“ především v hinduistických kulturách, ale posluchači to může být jedno. Vesmír je přeci pro všechny.

STRING DRIVEN THING – Please Mind Your Head + String Driven Thing – 1974 + 1972 – trojka s jedničkou na jednom CD skotského folk rocku. První logicky poslouchám tu druhou část a zde se mužstvo ještě potýká s žánrovou kombinací, takže se hraje rock a folk spíš na střídačku. Kytary mají ostřejší hrany než třeba Jethro Tull a housličky sjíždí k ranným Kansas. Ta další deska je už jiné kafe. Zvuk není tak plochý, přibyly spodky a s prolínáním žánrů není problém. Kytary se začistily (pro někoho bohužel) a přišla řada i na soul. Kapela ze sklepů vylezla na ulici a jednou z ukázek svého hudebního vývoje je song „To Know You Is To Love You“,

ANATHEMA – Distant Satellites – 2014 – Anathema stejně jako mnoho další už dávno požírá sebe sama. Floydovské časy, do kterých se po drsně metalových začátcích transformovala, jsou dávno pryč. Přesto existují na novějších nahrávkách výjevy, které mě chytí. Na této desítce v pořadí mě zabavily „You´re Not A Lone“ a „Distant Satellites“ svou rytmickou sekcí a dokonce u „Firelight“ mě z hrůzou napadlo, že tohle bych mohl slyšet, až tady nebudu.

LVMEN – Lvmen + Raison D´etre – 1999 + 2000 – jednička původně vydaná jen na LP vyšla na CD společně s dvojkou pod názvem An Anthology Of Previously Released Songs v roce 2006. Post hardcorový český band mě okamžitě dostal svou hudební filozofií, se kterou se lze v cizině setkat u zvučných jmen jako Neurosis nebo Isis. Instrumentální vrstvy prokládané úryvky z historického dramatu Marketa Lazarová mě nutí označit tvorbu Lvmen za unikátní (alespoň v Česku). Tajemství a tíseň se tu rozdává na počkání.

W.A.S.P. – Headless Children – 1989 – tahle čtvrtá studiovka se tlačí na můj nejvyšší stupínek. Ztvárnění davu politických hlav na obalu je podmíněno celoživotně vyhraněným názorem a rebélií chlápka, který tuhle nahrávku „spáchal“. Žádná skladba nekulhá a všude to jiskří a šlape. Skvěle sem zapadá předělaná „Real Me“ od The Who (z alba Quadrophenia) a ke klávesovým partům přijal pozvání Lawlessův hrdina Ken Hensley. Jak zábavná a strhující může být deska a přitom „It´s only rock ´n´ roll“!

AC/DC – Stiff Upper Lip – 2000 – tvorba AC/DC je jako zrození lidské rasy. Všichni jsou Homo Sapiens a přitom člověk je každej jinej. Blues rock ´n´ rollový kolovrátek s bronzovou sochou Anguse opět dokázal namotat přízi, která dá vzniknout nové nášivce, jež má své místo na ošoupané džísce ortodoxního rockera. Tentokrát to má trochu jižanský nádech, ale tím lépe. Z beden jsem pro jistotu odstranil i druhý bassreflex, abych si pořádně užil ten Phil Ruddovský kopanec. A užil.

OZZY OSBOURNE – Black Rain – 2007 – Ozzy zahrozil, přestal na chvíli chlastat a povedlo se mu nad očekávání dobré album. Jako oživlý raptor se vrhá do metalových temných vod, aby ulovil svou vyhlídnutou kořist. Jeho pravá kytarová ruka Zakk Wylde s typickým vibrátem permanentně brousí kosu a rozevlátý dredař Mike Bordin bije na poplach. Ozzy by mohl stejně jako Werichův císař Rudolf II. zajásat: „Omládli jsme, ó Adonai!“.

MINISTRY – The Last Sucker – 2007 – poslední z anti-Bush trilogie s hlavou prezidenta, která se na obalu mění v plaza. Tohle vydat za Husáka, tak se autor může jít rovnou zastřelit. Ministry mají alba dobrá a špatná. Tohle patří mezi ty dobré. Má to šťávu a šmrnc a nechodí se kolem horké kaše jako třebe ve Filth Pig. Tenhle strojový přítlak s nádechem sci-fi je mým šálkem kávy a cover „Roadhouse Blues“ od The Doors mi doslova ustřelil kecky. Hodnotím velmi kladně, přesto bych poslední skladbu o půlku zkrátil.

LUCIE – Lucie – 1990 – příjemná porevoluční změna přivála nový západní vítr s esencí amerických Guns N´ Roses a britských The Cult. Nic takového tady ještě nebylo. Tenhle debut měl takový úspěch, že dodnes Češi „Troubí na trumpety“, „Dotýkají se ohně“ a valej holkám „Šrouby do hlavy“. Výjimečnost podtrhuje účast Radima Hladíka a roztomilé poděkování skupině „Mimikry“.

PRIMAL SCREAM – Riot City Blues – 2006 – osmý zářez na pažbě skotských rockerů, kteří s naprostou přirozeností kombinují žánry, z čehož vzniká skočná a zároveň i oddechová muzika, která se hodí jak na velká pódia, tak do hospodských sálů. Mezi standardními nástroji se objevuje mandolína, banjo nebo harmonika a dohromady z toho leze countrybluesboogiefolkrock´n´roll ovlivněný Stounama, Iggy Popem, The Doors atd. Ve finále je Riot City Blues prostě sympatická šlapačka.

SKUNK ANANSIE – Post Orgasmic Chill – 1999 – po komerčně velice úspěšném „Stoosh“ přichází černá mamba a její strážci s další deskou. Na trojce hadí královna působí poněkud líně, jakoby se chystala k zimnímu spánku a kousne spíš jen, aby se neřeklo. Už se jí tolik nebojím, protože díky mým protilátkám získaných po poslechu předchozího alba nemá jed takové účinky. A to je paradoxně škoda.

QUEENSRŸCHE – Empire – 1990 – čtvrtá řadovka je pro mnohé etalonem pro ostatní alba kapely. Ti druzí se budou přít o to, že by to měla být o dva roky starší deska Operation Mindcrime. Já říkám, že hudba je buď dobrá nebo špatná, a v tomto případě jsou obě nahrávky výborné. Perfektní zvuk z japonského CD (TOCP-6274) mi pojistil zážitek z poslechu především dvou reprezentativních skladeb – titulního ukázkového progresu „Empire“ a plující balady „Silent Lucidity“.

VINCE NEIL – Exposed – 1993 – zpěvák Mötley Crüe to tenkrát zabalil a šel si svou vlastní cestou. Na debutovém albu mu sekunduje brilatní kytarista Steve Stevens, který nahrál i basu, přestože jsou v sestavě uváděni ještě dva další muzikanti. Jako šperkař svůj náhrdelník zdobí Stevens svými kytarovými ozdůbkami každou skladbu. Svou vášeň k flamengu si prosadil v „The Edge“ a přímo profesorsky rozjiskřil předělávku od The Sweet – „Set Me Free“. Vince Neil by měl vděčit za úspěch své desky právě jemu.

JOAN JETT AND THE BLACKHEARTS – I Love Rock n´Roll – 1981 – americká rockerka se trhla z Runaways, vzala si sebou nějaký hudební materiál a s novou kapelou udělala díru do světa hlavně díky titulní skladbě. Byla to taková pecka, že nikoho ani nenapadlo, že je to vlastně převzatina z roku 1976 od kapely Arrows. Ženský v rocku se maj dobře, a tahle baba s punkově hardrockovým cítěním si tenkrát nemohla ztěžovat.

RUTKA LASKIER – Protiklady – 2018 – dobře načasovaná premiéra českého hardcore, které právě dozrálo a bylo třeba to pustit ven mezi lidi. Tak jako Chuck Schuldiner technicky vypracovával svoje Death, tak Rutka Laskier podobně rozvíjí svůj styl. Zářezy, pauzy a vrcholy, emoce a barvy. V poslední skladbě „Vltava“ se přímo nabízí použít Smetanův motiv a věřím, že se pan skladatel v hrobě neobrací. Album vydáno pouze na LP a v elektronické podobě, takže si CD + obal musí zájemce vyrobit sám.

RUNNING WILD – Gates To Purgatory – 1984 – němečtí čertíci vylezli na povrch se svým speedmetalem a otevřeli Brány do očistce pro hordy spřízněných duší. Tohle album je dnes považováno za klasiku a spolu s dvojkou za to nejlepší co Rolf Kasparek alias Rock´n´Rolf a jeho posádka předvedli. Následná tvorba s hraním na piráty už takovou kouzelnou moc nemá. Pozn. Závěrečné kytarové sólo v „ Soldiers Of Hell“ stoupá až nebezpečně k nebi.

JIŘÍ SCHELINGER – Best Of – 2005 – hlas Jiřího Schelingera mě provází od mládí a proto jsem schopen zkousnout i ty blbosti, které mu chytře naservíroval našeptávač Ringo Čech. Bez nich by ty zásadní rockové songy asi nevznikly. Pokud chce mít fanoušek kompletní tvorbu, tak mu nezbývá než si pořídit většinu výběrů, kde se jednotlivé skladby překrývají. V tomto případě mi dělá radost hlavně druhá půlka nosiče od „Mražených jahod“ až po krále květin „Špenát“.

Pesi
Příspěvky: 673
Registrován: 28 čer 2008 00:57
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Pesi »

No já zas snad na starý kolena zkusím metal . Ne, že bych tím nebyl odkojen na intru, ale running a wasp mě tak nějak míjelo, budu si to muset pořádně poslechnout.
A St anger se musím přiznat jsem zavrhl už předem , protože už load/ reload mě celkem s..lo.... Holt byl jsem zvyklý na jinou Metallicu ( i když samozřejme každé album je hodně odlišné od předchozího) ... Takže jsem ho vyjma možná nějaké jednotlivé skladby přiznám se neslyšel.
Ale po tvych recenzich fakt zkusím . Díky
Nedávnos tu chválil Dadafta za defacto to samé; já myslím že ty jseš to samé v bledě modrém 🙂. Do časopisů byste mohli/ měli psát oba ...

Pesi
Příspěvky: 673
Registrován: 28 čer 2008 00:57
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Pesi »

Ještě jestli můžu doplním - ten Running a wasp jsem v rychlosti projel na YouTube - no z toho odvazany zas tolik nejsem ( ovšem co člověk to názor a gusto, že 🙂) - prostě kvůli tomuto k metalu zas nesklouznu, st. Anger zajímavé, uvidím ...... Ovšem zase jsem si vzpomněl ( cos tu připomínal nedávno ) na S.D.I. druhé album - A kvůli tomu se zas metalakem na chvíli klidně stanu 😀. Večer zkusím sehnat

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host