NIN

Představení jednotlivých členů fóra, jejich aparatur, oblíbené muziky atd.
Odpovědět
JV
Příspěvky: 1353
Registrován: 08 říj 2008 07:36
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od JV »

st. Anger mám verziu s priloženým DVD, kde sú tie isté skladby ako na CD zachytené pri nahrávaní. Celkom dobre sa na nich pozerá, ale nie je to niečo čo by som si pravidelne púšťal. Skôr taký zaujímavý bonus.
Predostrem tu asi kacírsky názor - je mám Load a Reload rád. Asi preto že nie som kovaný metalista a vyhovuje mi ich kludnejšia atmosféra. Tak isto sa teším zo S&M.
Možno to bude zvláštne, ale "black album" na CD som si zadovážil iba nedávno, aj keď najzásadnejšie skladby z neho som mal na kazete (ako doplnok k Loud na zaplnenie prázdneho miesta :lol: ).

PS. st. Anger som si púšťal nedávno keď nám tu poskladala vládu banda zlodejov, bolševikov, fašistov a šialencov. Ale náladu mi to nezlepšilo.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Pesi píše:
01 lis 2023 10:50
Nedávnos tu chválil Dadafta za defacto to samé; já myslím že ty jseš to samé v bledě modrém 🙂. Do časopisů byste mohli/ měli psát oba ...
Ty moje štěky muže napsat každý. Dadaft už je vypravěč ;)

Uživatelský avatar
dadaft
Příspěvky: 6635
Registrován: 24 dub 2008 09:50
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od dadaft »

Ad Gates to Purgatory ,,,,,,,,,,,,, dodnes si vzpomínám, jak jsem se svíjel u kytarového sóla v Black Demon :twisted: *2thumbsup* :twisted:

Ad W.A.S.P. -- Čtyřka je výborné album, nedávno jseem pustil The Best of the Best a byl jsem u 18té skladby a pořád pecka za peckou 8-) ................. mají mraky skvělých písniček. A naprosto nezaměnitelný styl, který mám fakt rád, ostatně na mé džísce měli čestné místo...

NIN -- ó díky, ale Pesi má pravdu -- ty v těch krátkých komentech umíš skvěle vystihnout podstatu a máš přehled (Třeba Show No Mercy nebo Gates To Purgatory jsou dokonale sednoucí), hodně lidí to čte a chodí si pro inspiraci... *thumbs up*

Jinak chvíli jsem o metalu psát i zkoušel, měl jsem volnější období, ale bylo to jen pár recenzí, pak už nebylo tolik času a navíc jsem perfekcionista, takže abych se dostal do obrazu musel bych poslouchat mnohem víc metalu než teď. Teda já ho v součtu poslouchám dost, ale to je tím, že zkrátka poslouchám mnoho hodin den co den. V celém spektru mých poslechových zájmů je důležitý, ale jasně menšinový...
Na první recenzi se nezapomíná:
https://metalforever.info/article.php?id=34831
:twisted:
Moc nechápu, proč jsem tak bazíroval na tom "groove", ale je to skvělé album, Iris Goessens je nová královna metalového zpěvu a Renaissance Noire moje srdcovka...

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Neznám, poslechl jsem a zní to fajn (i když moje "vyvolená" je samotná paní učitelka "hrdlořezu" Angela Gossow"), díky.

Fidji99
Příspěvky: 1055
Registrován: 19 srp 2018 01:33
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Fidji99 »

K tej Anatheme - suhlasim s tebou, ze Distant Satellites je jeden z najslabsich albumov [ako sa hovori "hudba odnikial nikam"]

Ale Anathemu ako taku mam velmi rad, da sa tam na 2-3 hodku spravit kdobry playlist.

Co mna vzdy fascinovalo, bolo sledovat vyvoj "unholy trinity" - Anathema, Paradise Lost a My Dying Bride, ktore vysli v principe z toho isteho hrnca a ako sa ich hudba postupne uberala cez vselijake smery a odbocky.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

listopad.jpg
JOHN FRUSCIANTE – The Empyrean – 2009 – jak tohle popsat? Další sólovka kytaristy RHCHP, který si prošel (jako mnozí) těžkým drogovým obdobím. Možná právě proto je tohle album tak zvláštní. Spolu s druhým hlavním spoluhráčem a multiinstrumentalistou Joshem Klinghofferem vytvořili experimentální mozaiku psychedelického rocku se sakrální glazurou, se kterou se může pracovat jen v jemných rukavičkách. Jediný, kdo do tohoto křehkého díla smí občas udeřit, je důvěrně známý bubeník Flea. Nevšední divnoalbum pro poněkud „vykolejené“ jedince.

QUEEN – Jazz – 1978 – můj favorit z řady Královniných potomků. Rozmanitá deska už jen proto, že se skladatelsky zúčastnili všichni členové kapely, vydala po světě nespočet singlů a v Rusku vyšla „Jealousy“ bizarně pod názvem kapely v azbuce KYUH. Exotickou svolávačku „Mustapha“ vydal u nás jako humoresku na SP desce F.R.Čech pod názvem „Pavlata Antonín“. Jako nejlepší nápad beru závěrečné shrnutí alba formou skladby „More Of That Jazz a ještě postřeh na závěr – sólová kytara Briana Maye tady zní jako starý gramofon s plechovou troubou (v dobrém slova smyslu).

PRIMAL ROCK REBELLION – Awoken Broken – 2012 – projekt, ve kterém hrají hlavní roli dva protagonisté – kytarista a rovnou i basák Adrian Smith (Iron Maiden) a zpěvák Mikee Goodman (SikTh). Jemně a melodicky založený Smith se tu „kamarádí“ s drsňáckým dredařem disponujícím s až metalcoreovým hlasem. Celé tohle progresivní spojení připomíná návštěvu intelektuála v hospůdce čtvrté cenové skupiny, kde nemají polstrované židle, čepujou desítku jako křen a spolu s partičkou hrubě tesaných dobromyslných týpků, kteří tě přijmou mezi sebe na chvíli zapomeneš, kdo vlastně jsi.

MICHAL PROKOP FRAMUS FIVE – Live 60 – 2007- jeden z mála koncertů, které vlastním. Plejáda jmen, kterých si vážím, a kteří mi v tom nesmírném množství hudebních ikon připomínají, že i u nás umíme dělat dobrou muziku. Ti zásadní pro mne jsou Prokop, Andršt, Hrubý a mezi hosty Suchý, Mišík, Hladík. Skvělá koncertní atmosféra s chvályhodným zvukem zakončená vymazlenou bluesovkou „Noc je můj den“. Jen ten Skoumal v „Kolej Yesterday“ začínat zpívat radši ani neměl.

FOO FIGHTERS – In Your Honor – 2005 – studiová pětka postnirvánovského bandu v čele s Davidem Grohlem se nad předchozí One By One nepřehoupla. Materiálu bylo dost, a místo toho aby se vybrali ty největší pecky, tak vzniklo dvojalbum, kde disk č. 2 obsahuje vcelku obyčejné poloakustické písničky. První talíř se rozjíždí dobře, předehra „In Your Honor“ a následná rozjížďka „No Way Back“ slibuje další zjímavou „poslyšenou“, pak se ale chlapci zřejmě přecenili a dolují skladby z ne příliš úrodné půdy. Neříkám, že je to špatné, ale v období před i po se jim dařilo lépe.

OCEÁN – Dávná zem – 1990 – český kultovní debut v původním vydání od Opusu se dneska blbě shání. Jedna ze dvou kapel z porevoluční eufórie, které ovlivnily naší hudební scénu. Ta druhá byla Lucie. Skladbu „Ráchel“ vojelo tisíce hrotů a hnutí DM si rozšířilo svůj jednostranný záběr. Muka jsem tenkrát podcenil a zpětně se mu tam nahoru omlouvám, protože takový projev s rozstřelenou duší na jazyku dokázal předat málokdo. Časté spojování s Davidem Gahanem (DM) může být, ale já ho slyším jako pacienta léčebny duševně chorých pro těžší případy, mezi které patřil spíše Mark Hollis (Talk Talk), jenž se kupodivu dožil skoro o dvacet let déle.

SCORPIONS – Animal Magnetism – 1980 – druhé ze čtyř alb z období nejsilnější skladatelské invence a seberealizačního blahobytu. Opět obal s provokativním sexuálním tématem a hudební dílo, u kterého se nabízí koment kapely:“Takhle jsme vždycky chtěli hrát“. Ideální spojení melodiky s hard n´ heavy kytarou, která má progresivní ambice je obrazem mého nespoutaného mládí a vysněných ideálů. Nechybí zde tradičně výborný ploužák „Lady Starlight“ a dva jackpoty - předposlední „The Zoo“ a koncovka „Animal Magnetism“

SONIC YOUTH – Goo – 1990 – americká alternativní rocková skupina se zpěvačkou a baskytaristkou Kim Gordon.
Pro ty, co hledají změnu přichází newyorská scéna s pátým albem. Jsou tu nabustřené kytary, ale není to hard rock ani heavy metal, je tu rebelantství a vzdor, ale punk to není. Je tu chaos a bordel, ale v žádném případě bych to neuklízel a nedej bože vyhazoval. Je to jiný, je to divný a ještě z toho vylezl málem rádiový hit s názvem „Tunic(Song For Karen).

INXS – Kick – 1987 – australská scéna je samo o sobě specifická a na každé kapele, která se prosadí ve světě je něco zajímavého. Hutchencův spolek dostal do vínku líbivou rytmiku s kytarovým cvrlikáním a zasadil se mezi trvalky. Co deska to žebříčkové příčky. Na této pětce vyšplhali s „New Sensation“, „Devil Inside“ nebo „Need You Tonight“.

PSÍ VOJÁCI – Leitmotiv – 1991 – třetí deska českého alternativního bandu s nepřeslechnutelným Filipem Topolem. Piáno, saxofon a text jsou dominantou stylu, který bych pojmenoval jako „progresivní neo-underground“(viz třeba „Hospoda“). Lyrický Topolův projev s vyzvracenou duší přivádí na myšlenku, že se jedná o vlastní životní příběhy a postavu Kiliána Nedoryho v poslední, skoro osmnácti minutové písni, zobrazuje sám autor. Ale, kdo ví?

KING CRIMSON – In The Wake Of Poseidon – 1970 – britská porce progresu za druhé a nejlepší umístění v žebříčku ze všech alb kapely. Skladatel a kytarista Robert Fripp „motá“ do sebe klasiku, jazz a psychedelický rock a vyráží tak do skupiny svůj identifikační zvukový punc. Hudba Karmínového krále není vhodná třeba k vaření v kuchyni. Je třeba pozorně vnímat a sledovat děj, který není úplně jednoduchý. Pro milovníky hororové hudby doporučuji instrumentální (z části předělávka staré orchestrálky) trojskladbu „Ďáblův trojúhelník“.

MOTÖRHEAD – 1916 – 1991 – kapela ve čtyřech a víceméně podceňované album připomínající vítězné dějiny válečné Anglie. Možná je to tím nesmělým vstupem „The One To Sing The Blues“ nebo celkově „hubenějším“ soundem, než by se od rock ´n´rollových úderníků čekalo. Rychlejší fláky sice tolik netáhnou, ale o to víc se Lemmy dobře orientuje v těch pomalejších polohách – „Love Me Forever“ nebo „1916“, kde překvapivě zazní i cello. Skladba „Ramones“ je pro kámoše v USA velkou poctou.

TESTAMENT – The Spitfire Collection – 2007 – už dle názvu kompilace z let 1999-2006 v období pod křídly vydavatelství Spitfire. Trash-metal z Kalifornie nezapře své vazby na starometallikové období z osmdesátých let a od té doby rozvíjí a modeluje svůj styl jak do deathovějších poloh (album Demonic) tak zpět k trashovějším (album Gathering). Doplněno o pět live tracků (Skladba „Into The Pit“ je na obalu uvedena jako živák omylem).

BRUCE DICKINSON – The Best Of – 2001 – 2 CD set obsahuje kromě průřezu sólových alb od Tattoed Millionaire po živák Scream For Me Brazil také raritní kousky a béčkové strany singlů. Zajímavá je např. původní pomalejší verze „Wicker Man“ z roku 1997 nebo zappovsky svérázná „I´m In A Band With An Italian Drummer“. V posledním tracku „Dracula“ bych začínajícího zpěváka v roce 1977 opravdu nepoznal. Doporučuji pro sběratele nenahraditelného maidenovského hlasu.

GREAT WHITE – Hooked – 1991 – pátá dodávka kalifornské hardrockové posádky přijela s bluesovějším materiálem sice bez výbušných kytar, ale zase s dynamicky krystalickým zvukem, který zpříjemní jízdu dlouhou cestou otráveného kamioňáka. Hooked „zahákne“ kromě blondýnky na obalu i obyčejné lidi, kteří musí „hákovat“, na nic si nehrajou a berou život takový jaký je. Mě nejvíc zahákla „Congo Square“.

PRINCE – 3121 – 2006 – už 31. album výjimečného hudebníka a skladatele, jehož životní cesta se zkrátila na 57 let. Tohle je zase opačný příklad bohéma a milovníka luxusu, jehož lesku se dotýká svou hudbou. Prince Rogers Nelson ale nevzbuzuje opovržení z nějaké povrchnosti, protože on na to má. Jeho genialita spočívá v neobyčejném kombinování popu s rockem a „motání uzlů“ až na zappovské úrovni. V „Love“ nebo „The Word“ se zase odráží syndrom Michaela Jacksona. Zdaleka se neorientuju v jeho diskografii, ale beru ho jako Pana Muzikanta.

A-HA – East Of The Sun, West Of The Moon – 1990 – na čtvrté desce složilo norské trio ve svém oboru zkoušku z dospělosti. Opět „cukrářská“ práce, kde je potřeba jemná a zároveň pevná ruka, jenom těsto obsahuje více přírodních ingrediencí místo těch syntetických. Živé bicí a podsaditá basa („Skymore Leaves“, „Cold River“) posunula kapelu do rocku, aby více rozevřela brány do světa, který to bohužel moc nepochopil. Velmi příjemné poslyšení s jednou s nejzásadnějších pop-rockových kapel skandinávského bloku minulého století.

HELLOWEEN – Keeper Of The Seven Keys Part I – 1987 – dvojka je většinově považována za vrchol tvorby. Němci se tenkrát pěkně vytáhli a se svým nečekaným progresivním speed metalem to všem ostatním pěkně nandali. Jedni z mála co to ustáli byli Mejdni, přičemž rozmáchlá skladba „Helloween“ šlape skladatelsky panu řediteli Harrisovi na paty. Tahle počínající epická větev po třetím albu pro mne prakticky skončila a já se vydal jiným směrem. Tahle deska stojí hlavně na dvou klíčových skladbách – odpíchnuté „Future World“ a pro zaklesnuté páry „A Tale That Wasn´t Right“.

PATTI SMITH – Horses – 1975 – důležité album punk rockové newyorské scény. Blondie vsadili na vzhled a krásu u mikrofonu a Patti Smith zastupovala filozofii. Dařilo se oběma páč měli za zády Velvety. Ostatně jejich „Heroin“ je na tomto debutu všudypřítomný (u trilogie “Land“ ho stačí jen přisypat do refrénu). Patti se s touto premiérou vypořádala na výbornou a zasadila se o další milník hudební historie. Mladičký Ivan Král dostal na starost kromě kytary i basové party a to celé si pečlivě ohlídal v roli producenta John Cale.

SLAYER – Divine Intervention – 1994 – šestka se zdaleka nevyrovná svému předchůdci a určitě za to nemůže změna křesla za bicími, na které usedl věčný Lombardův náhradník – Paul Bostaph. Úspěch předchozího Season In The Abyss byl obrovský a ani čtyři roky nestačily na to, aby kapela dokázala navázat. Tohle album není vůbec špatné, ale ta laťka byla proklatě vysoko a podle mnohých už nebyla nikdy překonána. Přísné srovnání dle mých měřítek snese „SS-3“ a koncák „Mind Control“. Ostatním skladbám jaksi chybí spojovací materiál. Furt jsou to ale Slayer!

GRETA VAN FLEET – From The Fires – 2017 – žili, byli v Americe tři bratři s příjmením Kiszka a ti dostali nápad, že oživí legendu. Použili stejnou osnovu, co nejvěrnější zvuk, podobný hlas a vrátili na scénu dávno „pohřbené“ Led Zeppelin. Jako první vyšly tyto dvě EP spojené v jednu desku a místo, aby je rozsáhlá komunita nostalgických fanoušků rozcupovala a obvinila z plagiátorství, tak nadšením jásá. Je to zvláštní, ale mám to stejně. Ta nesmírná drzost se jim opravdu vyplatila (na rozdíl od jejich daleko opatrnějších britských předchůdců Reef).

PORCUPINE TREE – Deadwing – 2005 – osmá studiová práce Stevena Wilsona a spol. je zralá na vyznamenání.
Wilson vypracoval rozvrh kde každý nástroj hraje první housle a jednotlivé skladby jsou postaveny každá na jiné základně. Jednou je to baskytara, pak klavír, poté kytara a do toho jazzově progresivní bicí v kompozicích se střídáním světla a tmy. Marně na této desce hledám hluchá místa a navíc instrumentální část v „Arriving Somewhere But Not Here“ vygraduje až někam k Orionově pásu. Zvukově samozřejmě OK.

Dasta
Příspěvky: 1317
Registrován: 15 led 2017 15:18
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Dasta »

IMG_20231201_223137.jpg
Taky se mi nejvíce líbí "Congo Sguare". V roce 99.jsem měl to štěstí vidět je naživo ve Zlíně v rockovém klubu.Po koncertě chodili mezi lidma po klubu, popíjeli a hovořili s námi. Nechal jsem si podepsat aspoň krabičku od cigaret.
Na snímku je americká a jpn verze cd . Fascinuje mi ta americká prudérnost, že jim vadí i nahá holka na kotvě.

Dasta
Příspěvky: 1317
Registrován: 15 led 2017 15:18
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Dasta »

IMG_20231201_224821.jpg
IMG_20231201_224834.jpg
To je ta podepsaná krabička.

Fidji99
Příspěvky: 1055
Registrován: 19 srp 2018 01:33
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Fidji99 »

Akurat tento tyzden mi dorazil zivak Porcupine Tree Arriving somewhere, Deadwing TOur

https://porcupinetree.com/recordings/ar ... somewhere/

Skvely zvuk v MCH a neskutocna energia [podla mojho nazoru lepsia ako Wilsonov Home Invasion]

Dasta
Příspěvky: 1317
Registrován: 15 led 2017 15:18
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Dasta »

Ještě se vrátím k desce "Hooked"od Great White.
Kromě "Congo Square"je ještě na desce vynikající track"Can't Shake It", který složili Brewster,Neeson, Brewster.Tato trojice není nikdo jiný než klasická sestava australských The Angels.Tuto skladbu mají na své desce "No Exit" z roku79.Vřele doporučuji poslechnout.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

Prosinec.jpg
CRIPPLED BLACK PHOENIX – The Resurrectionists – 2009 – post rockoví Angláni přichází s druhou deskou a opět se experimentuje. Vícero nástrojů (klavír, housle, harmonika, flétna) skládá hudební mozaiku podle vlastního klíče a posluchač se jen může domnívat, co bude následovat. Smutek s nadějí a napínavý děj (hlavně v těch delších skladbách) je tím správným receptem, který zaručuje kladné ohodnocení téhle desky. Opět musím použít osvědčený etalon značky Pink Floyd. Zajímavost – dohrávka první skladby „Burnt Reynolds“ je u nás známá jako lidovka „Má roztomilá Baruško“. Každopádně mě z gauče zvedá „Rise Up And Fight“.

NEW MODEL ARMY – The Ghost Of Cain – 1986 – třetí počin anglického alternativního rocku v čele s lídrem Justinem Sullivanem (zpěv a kytara). Za mne nejvyváženější deska s nejznámějším hitem „51st State“ a s úvodní skladbou „The Hunt“, kterou ve svém „stroji“ zpracovala brazilská Sepultura na albu Chaos A.D. Kouří se tady i z gotického komína a na to já mám slabost. Jednu z těch pozitivních jizev na srdci má na svědomí skladba „Ballad“, kde Sullivan hlasově nejvíc boduje spolu s doprovodem foukací harmoniky. Jaj!

JUDAS PRIEST – British Steel – 1980 – v dobách, kdy Rob Halford měl ještě vlasy a nikoho by nenapadlo, že je na kluky, vzniklo heavy metalové album, které má význam svatého grálu. Nevěřím, že na světě existuje svéprávný heavy metalový fanda, který tuto desku nezná. Každou skladbu z playlistu někdo někdy použil ve svůj prospěch. Původní vydání má jiné pořadí skladeb, ale já jsem zvyklý na startovací „Breaking The Law“ a až dnes jsem si uvědomil, že v „You Don´t Have To Be Old To Be Wise“ slyším rytmus a kytarový prvek AC/DC.

LIFE AFTER LIFE – Just Trip – 1996 – zpěvák a harmonikář Jim Čert a bubeník Erno Šedivý toho času v USA sebrali dalších pár místních bezdomovců a nahráli psychedelicky punkové album, kterého se ujal sám Jello Biafra a vydal ho pod svou značkou Alternative Tentacles. Folkovou virózou nakažený kennedyovský vzdor je dalším ostrůvkem v antipolitickém prostestním davu. Singlem číslo 1 je jednoznačně „Marijuana“. Skrytá bonusovka „Still Is Still Moving To Me“ (zpěv Biafra) vyšla i na desce Twisted Wille (Willie Nelson tribute).

FILTER – The Amalgamut – 2002 – třetí studiová práce americké industriální hard rockové čtveřice z Ohia. Frontman Richard Patrick se motal u Nine Inch Nails a i když už nedisponuje tak drsnou elektronikou, tak vliv a zkušenosti z minulých let jsou tady slyšitelné. Jehla desky se točí v melodicky jemných drážkách, které se střídají s průbojnou kytarou a dynamickými refrény. Dobře provedené, dobře zahrané, ale ještě nějaká ta hudební úchylka navíc by vůbec neškodila.

IRON MAIDEN – A Matter Of Life And Death – 2008 – k téhle desce jsem se prokousával asi nejdéle ze všech. Možná proto, že je nejméně přímočará jako ty předešlé (a přitom to mám rád)a taky proto, že na to nejlepší si posluchač musí u jednotlivých skladeb trochu déle počkat. Dneska jsem už s A Matter … v pohodě a musím ocenit na Maidenovské poměry dobrý zvuk. V „These Colours Don´t Run“ tepe Harrisova baskytara, až to drnčí po pokoji.

J. G. HRUBEŠ – Elysius – 2006 – asi jediná sólovka bubeníka Pražského výběru tého času v emigraci. Hrubeš zde uchopil minimalistický rock a prohnal ho přes syntenzátory. Výsledkem jsou nadpozemské instrumentální skladby, které jsou zároveň odpovědí na otázku: „Jak může tak dlouho žít s tou šílenou Kratochvílovou?“. Mimozemské pokusy tu provádí na japonském tradiční motivu v „Star Dubson“ a svou bubenickou profesi nejvíc využije v „And So It Happens“. Některé basové party mi připomínají britské experimentátory Dead In Vegas („Wizzdom“). Tenhle týpek je moje krevní skupina.

YES – 90125 – 1983 – úžasný kytarový rif Trevora Rabina otevírá top album, které se stalo stěžejní reklamou pro příliv obrovského množství posluchačů. Kapela vsadila na méně komplikované skladby při zachování hráčských kvalit a odměnou byl nečekaný úspěch za cenu ošklivého označení „komerce“. Díky tomu jsem i já začal nahlížet do dalších hudebních zákoutí. Z celého tohoto skvělého peletonu vyhrává o fous „Changes“. Pozn. – číslo 90125 není nic jiného než katalogové číslo u tehdejšího vydavatele.

UMĚLÁ HMOTA – My dva a kněz – 1993 – česká undergroundová legenda, kterou drží při životě zpěvák Milan „Dino“ Vopálka. Kdysi inspirovaný Knížákovým Aktualem a folkově domorodými The Fugs už dávno hraje v podstatě komfortní bigbít a do podzemí posílá kapelu jen svým hlasovým projevem. Album je sbírkou skladeb z počátku devadesátých let plus titulní „My dva a kněz“ z roku 1975. Zajímavé je, že čím jsem starší tak mám k tomuto albu blíž a blíž.

JANA KRATOCHVÍLOVÁ – Z GODDESS – Immortality – 2006 – naše nejvýstřednější zpěvačka se chtěla povznést do té nejvyšší společnosti a při šplhání na Olymp zvolila pro sebe tu obtížnější popovější stěnu. Až při šesté skladbě jsem si uvědomil, že používá podobnou techniku jako kdysi Madonna na albu True Blue. Je třeba uvést, že tahle nahrávka (mimo poslední bonus) vyšla poprvé už v roce 1992. Bohužel na rozdíl od vládkyně popu chybí Kratochvílové křehkost a svůdnost, takže mnohem víc jí sedí její rockově ulítlá poloha.

RECOIL – SubHuman – 2007 – šestá studiovka bývalého člena Depeche Mode Alana Wildera obsahuje sedm dlouhých antihitových skladeb s důrazem na spodní frekvence. Od podobně si libujících Massive Attack se Recoil odlišuje zvukovými barvami typickými pro domovskou kapelu za starých časů. Celkový odstín palety alba je rozhodně tmavší než současní DM. Wilder rád vymýšlí objemné hudební kulisy viz „The Killing Ground“.

PETER GABRIEL – So – 1985 – začátek nového období a raketový nástup do první ligy. Gabriel dospěl a proměnil se v „solidního“ umělce. K obecnému blahu a slávě mu pomohla čerstvě rozjetá stanice MTV a také spoustu známých jmen, z nichž zmíním např. Kate Bush, Laurie Anderson, Stewart Copeland (The Police) nebo Jim Kerr (Simple Minds). Bez skvělých skladeb by to samozřejmě nešlo a těch je tu většina. Já se nejraději procházím v „Mercy Street“.

OZRIC TENTACLES - Spirals In Hyperspace – 2004 - desítka od space rockových instrumentalistů z Anglie. Už název napovídá, že se jedná (řečeno televizní kategorií) o uvěřitelné SCI-FI. Tepající basový základ na sebe váže elektronické bubliny a kytarové smyčky a výsledné hudební kompozice se rozpínají jako vesmír samotný. Kdysi jsem slyšel něco podobného, ale v daleko jednodušší formě na starém vinylu s názvem V.V. Systém Quasar.

KINGDOM COME – Perpetual – 2004 – devátá deska nedoceněné německé hardrockové kapely s přibůstřenými kytarami. Kingdom Come se pohybují v prostoru stejně jako američtí Queensrÿche a hnětou zvuk jako těsto pro výstavní vánočku. Zeppelinovský hlas Lennyho Wolfa se line místností jako příjemná vůně, která je neodmyslitelnou součástí podařeného díla.

METALLICA - …And Justice For All – 1988 – čtyřka navazuje na trojku a je plná jedinečných rifů. Po smrti Burtona nastoupil nový basák Jason Newsted a dle mého ho kapela nikdy nebrala jako plnohodnotného člena. A možná i proto je na desce basová linka téměř nepostřehnutelná. Na druhou stranu zvuk kytar je ostrý jako břitva a Ulrichův kopák má neskutečnej dozvuk. Vydařené album (zvukově jak pro koho), kterému vévodí skladba „One“.

NINE INCH NAILS – The Slip – 2008 – rockové a zároveň ambientní album, které vyrobil v podstatě jen jeden člověk. Jeho nástrojem je syrová elektronika a dva poradci, kteří dopomohli této nahrávce k hitparádovému úspěchu – Atticus Ross a Alan Moulder. Další posádku pak Trent Treznor svolává pouze ke koncertním účelům.

PLASMATICS – Coup d´Etat – 1982 – poslední losování v tomto roce mi vytáhlo z krabice zlatého čertíka. Americký metal-punk s nekompromisní zpěvačkou, která si říkala Wendy O. Williams. Takový bordel s pyrotechnikou, přičemž Wendy lítala na pódiu téměř nahá, si tenkrát nikdo nedovolil. Státní převrat je třetím a zároveň posledním počinem kapely s převratnými songy, mezi které patří i zabijácká verze „No Class“ od Motörhead a televizní rozstřel viz video „The Damned“. Zpěvačka poté završila svou sólovou dráhu v roce 1998 sebevraždou.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

20240201_130711.jpg
NEW ORDER – Music Complete – 2015 – desátá porce, na které se pozůstalí členové bývalých Joy Division protančili až do elektropopu. Jedna z těch evolučních kapel, které s minulostí spojuje už jen pár nitek a v tomto případě kapela koketuje se svými dávnými stíny. Top 3 – „Plastic“, „Tutti Frutti“ a „Stray Dog“, kde hlas Iggyho Popa předává genetickou informaci Jacksonova „Thrilleru“.

THE GATHERING – Mandylion – 1995 - třetí počin muzikantů z Holandska a poprvé se zpěvačkou s předoperním hlasem Anneke Van Giersbergen. Středně pomalá gothic-doomová variace na filmová témata je postavená na melodice a epické struktuře. Zachováním drsného kytarového zvuku si kapela ponechala otevřená vrátka do kobek „bubáků a hastrmanů“.

THE YOUNG GODS – Second Nature – 2000 – páté album udržitelné industriální kapely ze Švýcarska, která experimentuje se zvukovými efekty od roku 1985. Neustálí hračičkové využívají moderní technologie k napodobování přírodních zvuků (proudění vzduchu, tekoucí voda atd.) a neustálými kombinacemi upevňují svůj žánrový styl. Zapněte „Lucidogen“ a vítejte ve světě halucinací.

QUEENSRŸCHE – American Soldier – 2009 – na albu s číslem 11 skládá kapela poctu americké armádě za to, že socha Svobody je stále na svém místě. Poprvé jen ve čtyřech a progresivní kytarista Michael Wilton „zajíždí“ i do crossoveru („Unafraid“). Geof Tate drží své emoce na uzdě a to je za mě dobře, protože někdy mu ten „brekot“ už nevěřim. Mezi hosty se objevila i zpěvákova dcera Emily, která si troufla na duet ve skladbě „Home Again“…a všechno dobře dopadlo.

SATELLITE PARTY – Ultra Payloaded – 2007 – projekt, za kterým se skrývá zpěvák Perry Farrell (Jane´s Addiction“) a kytarista Nuno Bettencourt (Extreme). Pozvánka na nebeskou párty, kde se setkávají další jména jako např. Flea a John Frusciante (oba RHCHP). Farrell vzal na párty i svou manželku Etty Lau a rocková jízda se uzavírá rádiovým spojením s Jimem Morrisonem v závěrečné „Woman In The Window“.

KMFDM – Hell Yeah - 2017 – už devatenácté album v řadě s obalem ve stejném grafickém stylu. Sascha Konietzko je industriální zrůda, která by mohla být maskotem každého mejdanu, na kterém se sejde skupina lidí s pořádnejma koulema. Tahle počítačově kytarová smršť probudí i toho nejzazimovanějšího medvěda a donutí ho se zvednout na zadní. Žhavé, čerstvé a nakopávající.

M PEOPLE – Elegant Slumming – 1993 – do třetice další věcička vhodná na party, kde housově popové trio bodovalo na své druhé desce hlavně skladbou „Moving On Up“. Taneční rytmus a dokonalá kombinace saxíku s černošským hlasem Heather Small je ideální pro uvolnění a odpojení té nejzatíženější části mozku. Není to album jedné písně, není to hloupé a je to vhodné pro ty, kteří nemají rádi ostré hrany a atmosférický tlak.

EDGE OF SANITY – Crimson – 1996 – švédský deathmetalový operní příběh o zániku lidské civilizace na jeden zátah. Čtyřicetiminutová skladba si hraje s posluchačem podobně jako rybář s rybou, o kterou nechce přijít. Zasekne, a pak střídavě povoluje a zase zabere. Žádné dlouhé rozplizlé pasáže, ale technický boj o přežití s velitelem Danem Swanö. Hostující Mikael Äkerfeldt z Opeth mě svým gotickým hlasovým úryvkem zmátl natolik, že jsem v bookletu hledal jméno Andrew Eldritch (The Sisters Of Mercy).

]FLUKE – Risotto – 1997 – čtvrté album breakbeatového seskupení z britských ostrovů. Fluke jsou známí jako autoři hudby k filmovému žánru sci-fi a také Risotto je v podstatě vstupenkou do Matrixu. Oživlá elektronika rozhýbává stroje a věci a vcucne do víru vše co je poblíž. Je to něco jako pád do Malströmu a z toho se blbě leze ven.

LED ZEPPELIN – I – 1969 – jaká to náhoda si 12. ledna vylosovat jeden z klenotů pokladnice rocku, který vyšel též 12. ledna před 55 lety. Každý poslech tohoto alba je pro mne přínosný něčím novým a já se stávám jeho součástí. „Babe, I´Gonna Leave You“.

BILLY IDOL – Vital Idol – 1987 – americké vydání s jednou skladbou navíc obsahuje zremixované songy z předchozích alb. Preferuji především původní nahrávky, ale v tomto případě jde o výjimku, která potvrzuje pravidlo. S touto dynamičtější verzí můžu klidně žít a na soukromých párty bývá často motorem, který zvedá ze židlí. „White Wedding“.

STEVE MORSE – Major Impact 2 – 2004 – dlouholetý kytarista Deep Purple vydal hudební seznam inspirací, díky kterým se stal světovým hráčem. Nejde vyloženě o převzatiny, ale spíš ukázky stylů s odkazem na interprety, ke kterým má blízko. Multižánrově instrumentální deska je zároveň mini encyklopedií, jak to vypadá, když se hraje na elektriku bluegrass, vážná, keltská hudba, folk, blues, Cajun music a samozřejmě rock v podobě The Who, The Byrds, Ted Nugent, Elp nebo Genesis.

UFO – You Are Here – 2004 – tahle nesmrtelná kapela má sice své nejlepší časy za sebou, ale z tohoto období v sestavě figurují stále tři matadoři v čele se skvělým zpěvákem Philem Moggem, jehož hlas mne doprovází od dětství. Když k nim přidám excelentního kytaristu Vinnieho Moora a razantní údery na bicí Jasona Bonhama, který nezapře svého otce, tak se vlastně jedná o super kapelu. Kvalita desky je zde naprosto adekvátní kvalitám umělce a vymyslet účelné rify není snadné. Tady se to podařilo mimo jiné v „The Wild One“ nebo „Mr. Freeze“.

JIŘÍ SCHELINGER – Nám se líbí – 1979 – poslední album je plně autorské a nečekaně folkově „zaneřáděné“. Žádná převzatina, což ocenil v textu bookletu Miloš Skalka slovy: „Nehrají si na Zeppelíny, tím pádem je tu méně big beatu, ale jsou sví. Já si nemůžu pomoct, ale já ten zeppelinovskej folk slyšim už v první skladbě „Jaro“. Tu hlavní „rozbušku“ si Čech s Schelingerem nechali až na konec.

TEARS FOR FEARS – Everybody Loves A Happy Ending – 2005 – šesté album a návrat druhého člena Kurta Smithe. Nahrávka není tak vzdušná a křehká, jak jsem zvyklý z přechozích nahrávek a převážně v první části se duo zkouší prosadit v retro beatlesovských refrénech. Bohužel výsledek očekávání nepřinesl a možná i proto se tohle album prodávalo v Levných knihách skoro zadarmo.

RECOIL – Bloodline – 1992 – třetí počin bývalého DM Alana Wildera má sice komerčnější záběr, ale do rádiového hitu to má stále daleko. Rozběhová industriálně trip-hopová převzatina „Faith Healer“ (Alex Harvey) vcucává posluchače do průsvitné bubliny, kde ho s nadcházejícími elektronickými variacemi postupně zpracovává k obrazu svému. V „Curse“ si zarepuje ještě neznámý Moby spolu s pošeptávající Diamandou Galás.

TESTAMENT – Dark Roots Of Earth – 2012 – studiovka s číslem 11 „pouze“ potvrzuje, že kapela se svým americkým trash metálem patří stále do první ligy. Sice správně „krutej“ zvuk, ale nápady se už dneska těžko hledaj. Zadařílo se v „Throne Of Thorns“ a dobře nakopnuto mají „Rise Up“ a „True American Hate“. Klidně bych šlápnul na plyn i u dalších skladeb, ale toť jen můj názor. Jako bonusy jsou zde slušně znějící předělávky „Dragon Attack“ (Queen), „Animal Magnetism“ (Scorpions) a „Powerslave“ (Iron Maiden). Jen ty lupance v mezerách mezi některými skladbami nechápu. To musí být vada z výroby.

STEVE VAI – The Story Of Light – 2012 – po sedmi letech osmá řadovka fenomenálního hráče, který by v době Rudolfa II. mohl šéfovat jeho alchymistickým dílnám. Současný vynálezce používá při výrobě elixíru mládí místo vařečky kytaru a někdy je už hodně blízko. Deska jako vždy plná zvratů za použití moderních technologií. Nezaměnitelné a technicky v podstatě neporazitelné. Osobní bubeník Jeremy Colson ve skladbě „the Moon And I“ si zřejmě netroufl na jemnou rytmickou sekci a uvolnil tak židli Mike Manginimu z Dream Theater.

RAINBOW – Down To Earth – 1979 – čtyřka s novými členy - Graham Bonnet, basák Glover a klávesista Don Airey. Co jméno to persóna, i když Blackmoore Bonnetovi vyčítal jeho na krátkou ostříhanou hlavu, která se mezi máničky nehodí. Trochu se zvukově zjemnilo, ale furt je to poctivé hard and heavy, když měl kytarista a zároveň ředitel ještě koule. Paradoxně se největšímu zájmu těší nejměkčí skladba a k tomu ještě coververze, původně z dílny Russe Ballarda – „Since You Been Gone“.

NUCLEAR ASSAULT – Game Over – 1986 – trashový debut z New Yorku se v rámci své kategorie dodnes těší uznání. Atomová rychta a šílený basák Dan Lilker, jehož basa vydává zvuky jak bublající pekelný kotel. Málo co se tenkrát tomuhle katastrofickému nářezu vyrovnalo. Ani ne minutový úlet „Hang The Pope“ to jenom potvrzuje.

MOTÖRHEAD – Iron Fist – 1982 – pětka a poslední štace kytaristy Eddieho Clarka. Jedno z nejpovedenějších alb kapely nabité samými fláky. Lemmy se zde předvádí i jako opravdický zpěvák, např. ve skladbě „I´m The Doctor“ nebo „Amerika“. Bohužel mám za to, že tohle dílo je zakončením nejslavnějšího a nejúspěšnějšího období Motörhead.

IRON MAIDEN – The Best Of B´sides – 2002 – 2CD jako součást sběratelského boxu obsahuje b-strany singlů nevydaných na studiovkách, živé verze skladeb (některé přezpívané Dikinsonem) a převzatin od kapel jako Montrose, Jethro Tull, UFO, The Who, Stray, Budgie, Nektar, Led Zeppelin, Free a dalších. Kapela na svých oficiálních řadovkách nikdy nenahrála převzatou skladbu. Každý big fan of IM by měl vlastnit.

DEAD IN VEGAS – Dead Elvis – 1997 – debutové album britského elektronického rocku.
Záliba v nízkých kmitočtech založená na experimentech nasazuje posluchači černé brýle a dostává ho tím do příjemně nekomfortních situací. A to je důkazem toho, že hudba Dead In Vegas je plně funkční.

KILLING JOKE – Night Time – 1985 – na pátém album si dirigent post-punkové kapely Jaz Coleman udělal větší pořádek a nastolil řád, který kapelu „vecpal“ mezi množství britských kapel, kteří „plavali“ na Nové vlně. Skladby mají sice větší říz než bylo zvykem, ale struktura takové „Love Like Blood“ zapadá do továrny na písničku, kterou vlastnili třeba Duran Duran. Deska je startem nejlepších „zabijáckých vtipů“ z období 80. a 90. let.

JV
Příspěvky: 1353
Registrován: 08 říj 2008 07:36
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od JV »

SATELLITE PARTY – Ultra Payloaded: toto som si niekedy koncom minulého roku zadovážil a je to naozaj skvelý album.

TEARS FOR FEARS – Everybody Loves A Happy Ending: tak tu to mám opačne. Album ma velmi baví, ten "retro" štýl tomu dáva pre mňa príťažlivé čaro. Ale samozrejme to nemusí sadnúť každému. Ja som z neho nadšený.

Pesi
Příspěvky: 673
Registrován: 28 čer 2008 00:57
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od Pesi »

S motorheadem to vidím podobně - Iron Fist bylo první CD co jsem si od nich pořídil.
Ovšem první píseň co jsem slyšel ,a nevěděl jsem ještě že to je Motorhead ,byla Killed by death. Ten rachot a syrovost mne prostě ohromily🙂. V přiloženém videu s vícečlennou sestavou to ještě více vynikne. V tu dobu asi Lemmy zkoušel s kým dal.

Uživatelský avatar
NIN
Příspěvky: 1575
Registrován: 30 led 2013 15:38
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: NIN

Příspěvek od NIN »

únor.jpg
RAMONES – Ramones – 1976 – první roztočení amerického kolovrátku, který se považuje za úplně první punkovej ansámbl ve své zemi. Ovšem ve srovnání s anglickými Sex Pistol působí jako vosy bez žihadel, které se snaží vyvolat agresi a vzdor. To se jim kupodivu povedlo, protože jde vlastně „jen“ o přitvrzený, ultramelodický rockenrol. Já osobně je nikdy za punkery nepovažoval, už jen proto, že jsou to „máničky“ a pro zastánce hnutí je to snažší cesta, jak se dostat mezi tvrdé jádro. V dnešní době už žádný z původních členů není mezi živými.

METALLICA – Load – 1996 – šestka a první ze dvou alb, kde skupina nevěděla kam se vydat. Rozporuplná nahrávka a všichni se chovali podivně. Noha z plynu, ostříhané vlasy, podmalované oči a extravagantní oblečky. Nejvíc to „sešrotovalo“ Ulricha s Hammettem, o kterých se mluvilo i ve spojitosti se změnou orientace pohlaví. Ale i tady se rozdávaly body, hlavně za skladby „Untill It Sleeps“ a „Mama Said“.

A-HA – Scoundrel Days – 1986 – na druhé desce Norové slyšitelně povyrostli a naservírovali jedno z nejlepších hudebních menu své současné i pozdější kariéry. Zvuk se zatáhl a zpevnil a kapela přičichla k rocku. Příkladem je supertrack s preindustriálním kytarovým rifem „Manhattan Skyline“. Album je parádním vjezdem do brány světové hudby.

STYX – Killroy Was Here – 1983 – už jedenácté album, tentokrát ve formě jakési rockové opery o budoucnosti, ve které je rocková hudba tabu. Úvodní skladba „Mr. Roboto“ je od té doby novým průkazem totožnosti této progresivní kapely. Poloparodická „Heavy Metal Poisoning“ je patrně nejtvrdším flákem ve vlastní hudební historii.

THE JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Electric Ladyland – 1968 – trojka a závěr krátké éry kytarového génia a člena klubu 27. CD jako vinyl replika s původním obalem v japonském vydání je tak vrcholem tvorby v té době nenapodobitelného hráče a interpreta, jehož jméno by mělo znát každé malé dítě. Další základní informací z tohoto dvojalba pro postup do dalšího kola jsou dva názvy skladeb - „Woodoo Chile“ a původně Dylanovka „All Along The Watchtower“.

NICK CAVE AND THE BAD SEEDS – Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus – 2004 – třináctka už bez Blixy Bargelda. Nemám podrobně nastudovanou celou diskografii, ale tenhle „double impact“ mě zatím zasáhl nejvíce. Skoro třetina písní mně dokázala naježit chlupy a to je to oč tu běží. Cave se tady tolik neplácá v bahně, je nadmíru srozumintelný a má šmrnc. Na druhém disku působí odevzdaně a smířlivě, což popírá jediný vzdor „Supernaturally“. Krásu v jednoduchosti je slyšet ve zvucích piana v „Easy Money“ nebo v přítomném ženském sboru v závěrečné „O Children“. Dávám palec nahoru.

DAVID LEE ROTH – Diamond Dave – 2003 – šestá studiovka zpěváka a věčného pozéra, který svou kariéru odstartoval v přelomových Van Halen. Jedná se o reinkarnaci pravěkých fláků od kapel jako The Beatles, The Doors, Jimi Hendrix a dalších. Novou formu dostaly i dvě skladby z Van Halenovského období. U většiny skladeb se objevuje baskytarista James LoMenzo, kterého jsem kdysi poprvé zaznamenal u kapely White Lion.

FOREIGNER – Inside Information – 1987 – šestka byla v USA díky uspokojení požadavků komerčnějšího publika platinová. S odstupem času si říkám, že tenhle vývoj (zvlášť po povedené čtyřce) musel přijít. Autorská dvojice Lou Gramm/Mick Jones upekli pekáč chutných domácích buchet a pocukrovali je romantikou. „Say You Will“ nebo „Face To Face“ byly v éteru jako doma. V poslední skladbě „A Night To Remember“ Mick Jones svou kytarou připomíná, že jsou stále rocková kapela.

G3 – Live In Concert – 1993 – Joe Satriani, Eric Johnson a Steve Vai jsou jako cirkusoví eskamotéři, kteří předvádějí, co všechno se dá zahrát na elektrickou kytaru. Každý má svůj tří skladbový set a pak jedou všichni společně Kinga, Zappu a Hendrixe. Zvládnout nástroj tímto způsobem musí být snem každého kytaristy. Za bicími v bandu Steve Vaie sedí současný hráč Dream Theater – Mike Mangini. Koncert existuje i na dývku, ale bohužel v dnes těžko akceptovatelné obrazové kvalitě.

MOLLY HATCHET – Beatin´ The Odds – 1980 – třetí album s novým zpěvákem Jimmy Farrarem je typickou ukázkou poctivého jižanského rocku. Lovci démonů s Conanovským fantasy obalem se ale nikdy nedočkali zasloužené slávy jako třeba ZZ Top. Přitom stačilo jen málo.

BABYLON ZOO – The Boy With The X-Ray Eyes – 1996 – překvapivý debut s megahitem „Spaceman“ a britská elektronicky rocková kapela s grungeovou kytarou měla hodně našlápnuto. Bohužel tenhle futuristicky laděný příběh měl v podstatě jen jeden díl a všechno další šlo už do kytek.

IRON MAIDEN – Life After Death – 1985 – jeden z nejslavnějších heavy metalových živáků v klasické pětičlenné „sestavě snů“ s intrem ve formě části Churchillova projevu z roku 1940 nepotřebuje další komentář.

BLACK SABBATH – Master Of Reality – 1971 – třetí deska vychází z dvojky a kapela se v podstatě nikam dál neposouvá, ale je výjimečná tím, že zde poprvé kytarista Tony Iommi podladil kytaru (zranění prstů v továrně) a zároveň se stal výhradním autorem textu skladby „After Forever“, jediné v období Black Sabbath. Největší flák je „Children Of The Grave“.

CHRIS REA – The Road To Hell – 1989 – desitka se stala hlavním trhákem anglického kytaristy a zpěváka s italskými kořeny. Reovu kytaru s bluesovým zvukem bych přirovnal ke kolíbce z masivu, vyrobené špičkovým řemeslníkem, která pomalu, ale jistě zklidní i toho největšího zlostníka a pošle ho postupně do říše snů. Magická kytara a magický zvuk v magickém světě.

THE PINEAPPLE THIEF – Someone Here Is Missing – 2010 – osmička anglické progresivní kapely je o kousek tvrdší než minulá alba a má v sobě spojení ingrediencí Porcupine Tree a Muse.

THE POLICE – Ghost In The Machine – 1981 – moje první vážná známost s The Police se pojí s touto deskou a díky ní jsem nakonec ocenil veškerou, ač celkem krátkou tvorbu této kapely. Digitální obal skvěle doplňuje originální styl v nadčasovém provedení. Ve své době ojedinělý nápad, kde nad Duchem ve stroji svítí „Invisible Sun“.

PRAŽSKÝ VÝBĚR II – Vymlácený rockový palice – 2007 – tenhle návrat, respektive navázání na původní styl PV s důrazem na metalovou kytarovou sekci dopadl celkově pod očekávání. Důvodů může být více, ale dle mého to Kocáb poněkud překombinoval. Plácá se tu staré s novým spolu s teatrálními vstupy, které místy těžko zapadají do kontextu. Jsou tu ale i velice povedené věci s kladným nábojem – „Buch štempl sem, buch štempl tam“ a „Schizoidní klub“.

PORCUPINE TREE – Stupid Dream – 1999 – s touto deskou Wilson změnil letovou hladinu a klesl blíže k Zemi. Není to špatně, ale tímto se kapela přiblížila k té všednější formě stylu. Jsou tu více písničky než imaginace a rozsáhlé plochy, jak jsem u PT zvyklý. Dobré album, ale já radši lítám s PT blíže k Slunci.

AC/DC – Who Made Who – 1986 – soundtrack k filmu Maximum Overdrive beru jako řadovku v diskografii kapely, přestože jsou zde jen 3 nové písně. Jedná se o instrumentálky „D.T.“ a „Chase The Ace“ a pak jedna z nejlepších skladeb kapely, titulní „Who Made Who“. Také už dříve vydanou srdcovku ještě s Bonem Scottem - „Ride On“ si vždycky rád znovu poslechnu.

UFO – Force It – 1975 – období s kytaristou Michaelem Schenkerem bylo u této kapely stěžejním. Náhoda chtěla, aby tenhle německej šikula stál za jejich největší slávou. Na celkově čtvrtém albu měl za sebou už druhou účast a tesal do kamene songy jako „Let It Roll“, „Shoot Shoot“ nebo „Out In The Street“. Bez něj by to, třebaže excelentní zpěvák Phil Mogg, takhle daleko nikdy nedotáh.

MIKE OLDFIELD – Amarok – 1990 – dvanácté album s prvotním Tubular Bells asi srovnávat nelze, ale mně vyhovuje víc. Je dynamičtější, rozmanitější a celkově zajímavější, takže mne víc baví. Z hifistického hlediska tu nacházím někdy až překvapující zvuky.

SANTANA – Abraxas – 1970 – druhá deska kytaristy a zpěváka, kterému se podařilo nadmíru úspěšně skloubit latinsko-americké rytmy s rockem. Rok předtím Santana zazářil na Woodstocku a v podstatě ihned poté začal pomalu, ale jistě sklízet plody své práce. Jeho pravá ruka – Michael Shrieve je nedílnou součástí Abraxasu jako hlavní obsluha bicí sekce. Nejznámější skladbou výlisku se stala „Black Magic Woman“.

ROGER CHAPMAN – The Shadows Know – 1984 – asi šestá studiovka zpěváka, jehož hlas musí znát většina lidí díky Mike Oldfieldovi, který ho angažoval pro svou skladbu „Shadow On The Wall“. Specifický chraplák se zaměřením na funky/blues rock má stylovou podobnost s projevem Joe Cockera. Dobré album navíc s příjemným zvukem.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti