Dorazila partička z období Sabotage (1975)-

STEVEN WILSON – Grace For Drowning – 2011 – druhá sólovka ve dvojdiskovém provedení. Psychologicko mysteriózní skladby směrují posluchače k teritoriálním územím, které si „značkují“ Kring Crimson. Druhý disk je pro mne záhadnější (předlouhá „Raider II“), takže preferuji část 1. Zvukem do díla přispěl klávesák DT – Jordan Rudess a baskytarista Tony Levin.

COLOSSEUM – Valentyne Suite – 1969 – druhá deska kapely, která patří mezi první kombinátory jazzu a blues s rockem. VS se stala vůbec první nahrávkou, která vyšla pod vzniknuvším vydavatelstvím Vertigo. Progresivní instrumentální postupy daly tehdejším zavedeným hudebním stylům nový rozměr. Jedním z hlavních zakladatelů je bubeník Jon Hiseman.

SINNER – Touch Of Sin – 1985 – zakladatel německého heavy bandu Mat Sinner na svém čtvrtém studiovém představení „zacukroval“ a po syrovějším albu Danger Zone se soustředil na melodiku a tím pádem i na holky.
Spolu s bývalým kytaristou Accept stvořil přijatelné album. Pak už mě Sinner přestali zajímat.

SEPULTURA – Arise – 1991 – brazilská smečka si čtvrtým albem prošlapala cestu, kterou vykročila s předchozím Beneath The Remains. Posbírala gratulace a ceny, které byly důkazem toho, že jejich postupné experimentování s native zaměřením má smysl. Já osobně o něco více preferuji od bratrů Cavalerových desku předchozí.

KRYŠTOF – Magnetické pole – 2001 - prvotina Richarda Krajča mě zaujala, protože se snaží dotknout vesmíru. Prostřednictvím hudby se mu to víceméně podařilo, tudíž mou nosnou skladbou je „CosmoShop“. Textově je mi sympatická např. „Zvířata“

THE.SWITCH – Svit – 2006 – druhá deska kapely, která dokáže vyslat do lidí tolik energie a dynamiky, jako žádná jiná (alespoň v rámci Česka). Emotivní post-hardcore doprovází naprosto uvěřitelný hlas Štěpána Śatopleta, který se svým projevem neustále balancuje na hraně života a smrti. Navíc zde kapela stylově „zdeformovala“ Nohavicovu skladbu „Divoké koně“. Vše česky zpívané a jak to tak bývá - nedoceněné.

DAVID LEE ROTH – Eat ´Em And Smile – 1986 – vedoucí cirkusu si pro svou první sólovku pro jistotu pozval dva superhráče. A jelikož na kytaru hraje Steve Vai a na basu Billy Sheenan, tak se v podstatě nemohlo stát, že to bude propadák. Album neobsahuje žádné zvláštní hity (kromě „Shyboy“), ale díky přidané hodnotě všech zúčastněných se zadařilo.

SKUNK ANANSIE – Stoosh – 1996 – druhá bábovička se nejvíce povedla. Černá královna se svými poddanými předvedla, že umí nejen vládnout a rozkazovat, ale i naslouchat a nechat se vést. Ostré i jemné, výbušné i tiché, prostě rockově rozmanité album, které mě baví od začátku do konce.

BLACK LABEL SOCIETY – Hangover Music Vol. VI – 2004 – páté album kapely Zakka Wylda, dlouholetého kytaristy Ozzy Osbourna. Abych pravdu řekl, tak mě tenhle týpek trochu zmátl. První skladba jasnej grunge. Zpěv jako Alice In Chains a potvrzuje to i skladba „Layne“, která je věnována zesnulému zpěvákovi Layne Staleymu. Wylde jede v pomalých a středních tempech, ale když za to vezme, tak tu čarujou Black Sabbath a dokonce Nick Cave. U piána pro změnu slyším vliv Gun´s n´ Roses. Je to pěkná směsice a tahle nahrávka se mi otevřela až po několikátém poslechu.

MADONNA – Erotica - 1992 – pětka královny popu, už jak název napovídá, je o intimních vztazích. Album se veze na vlně pohody a příjemných představ. Tahle poloha Madonně sedí. Nevymýšlí „extrabuřty“ a dělá to, co jí jde nejlíp. Jedinná převzatá skladba, známá od Presleyho – „Fever“ působí nadmíru uvolněně. Na baskytaru hraje Dough Wimbish, člen King´s X, tady pod upraveným jménem Winbush.

TOOL – Opiate – 1992 – první zaseté semínko v podobě EP desky od velekapely současnosti. Už tenkrát bylo zřejmé, že hlavní hráčská síla spočívá v rytmice a celkovém timingu. Dvě skladby jsou v live provedení.

DEEP PURPLE – Come Taste The Band – 1976 – desítka bez Gillana i bez Blackmoora. Zpívá Coverdale a kytaru třímá Bolin. Za mě jsou oba plnohodnotnou náhradou. Ty největší pecky už má kapela za sebou, ale i na této „Ochutnávce“ je skladba, kterou bych zařadil do Zlatého fondu rockové hudby – „You Keep On Moving“.

ACCEPT – Balls To The Wall – 1983 – německá klasika a pro většinu (dle prodaných nosičů) nejlepší album kapely. Dirkschneider tenkrát překvapil, jak se se svým „ježákem“ pustil do ploužáku „Winter Dreams“

TALK TALK – Laughing Stock – 1991 – na poslední desce zbyli už jen dva. Mozek Mark Hollis se pustil více do jazzu, a co se mu tenkrát honilo hlavou ani nechci vědět. Těch pár radostných míst bylo snad jen přáním než aby to byla pravda. Vůbec si nedovedu představit, co by tahle rozervaná duše zkomponovala v dnešní době.

MANOWAR – Hail To England – 1984 – trojka vzdává hold Anglii a vykazuje znatelný hráčský posun od předchozích dvou alb. Struny tolik nebzučí a skladby drží víc pohromadě. Chorály nesmějí chybět a Eric Adams se konečně rozezpíval. Manowar znovu razí heslo „Smrt falešnému metalu“.

FRANKIE GOES TO HOLLYWOOD – Welcome To The Pleasuredome – 1984 – naprostá pecka svého žánru. Synth-popová prvotina tenkrát roztočila všechny kolotoče v lunaparcích široko daleko, z nichž některé se točí dodnes. Kdo by neznal skladby „Relax“ a „Power Of Love“ z filmu Bony a klid. Pravda, ti mladí to už asi neznaj. Ten rytmus je snad návykovej a nezaměnitelné figury zpěváka Holly Johnsona budu mít před očima, dokud je nezavřu úplně.

MINISTRY – In Case You Didn´t Feel Like Showing Up – 1990 – živák kapely, která se se svou metalovou odnoží směrem k industriálu opravdu prosadila a způsobila značné ztráty v řadách čistě heavy-metalových bojovníků. Skladby jsou posbírané během amerického turné z let 1989 – 1990.

KYUSS – And Circus Leaves Town – 1995 – uzávěrka stoner-rockové kapely z Kalifornie. Pískem zaprášená nahrávka ukončuje éru jedné kapely, aby mohly povstat další soubory. Jedním z nich jsou Queens Of The Stone Age. Hlavním strojvedoucím se stává Josh Homme.

TOMÁŠ PALUCHA – Čaro – 2018 – dva hudebníci s příjmením Tomáš a Palucha by v časech oněch mohli být stíháni za psychózně vesmírnou potulku inspirovanou vokálně němými kapelami jako jsou Russian Circles, Toundra, My Sleeping Karma, God Is An Astronaut nebo Tides From Nebula. Třešničkou na dortu je „Hrob mouder“. Vydáno pouze na vinylu.

FOREIGNER – 4 – 1981 – čtvrté album, jehož sláva se prodrala za železnou oponu až k nám do obchodů Supraphonu. Deska nabitá rockovejma peckama s příměsí popu vyhovovala (skoro) všem. „Urgent“, „Jubox Hero“, „I´m Gonna Win“, „Woman In Black“ atd….no nekup to.

FRONT 242 – Tyranny (For You) – 1991 – pionýři industriálu s touto nahrávkou dosáhli dosud nejvyšších příček. Nekompromisní elektronický nátlak přesvědčil řadu pochybovačů, že i s elektronikou se dají provádět drsný a těžký skladby i bez razítka Hard ´n Heavy Metal.

ACCEPT – Predator – 1996 – poslední album s Udem je spíše takový mišmaš všeho možného, ale díky mašině na melodické rify - Wolfu Hoffmannovi se podařilo nahrát velmi slušné album. Výborný je rozjezd ve stylu AC/DC a basák Peter Baltes se odvážně a s grácií chopil zpěvu dokonce ve třech skladbách. Poslední věc „Primitive“ je odrazem stavu v kapele, která začala bloudit.

BLACK SABBATH – The Sabbath Stones – 1996 – výběr z osmi alb, kde už Ozzy nezpíval. Za mikrofonem se střídali Dio, Ian Gillan, Tony Martin a také Glenn Hughes. Duch starých Sabbatů už tady tu sílu nemá, takže řadovky zatím vynechávám. Mé největší sympatie získává bluesová skladba z Iommiho alba Seventh Stars „Heart Like A Wheel“, kterou zpívá Hughes.

MOTÖRHEAD – Kiss Of Death – 2006 – na osmnácté desce Motorové hlavy není celkem nic zvláštního, až na jednu maličkost. Na limitce vyšla jako bonus skladba „Whiplash“ (Metallica) a ta stojí za to si tohle vydání pořídit. Dobře, zmíním ještě speciální Lemmyho libůstku v hlasitých ploužácích – „God Was Never On Your Side“.

VAN HALEN – Fair Warning – 1981 – už čtvrté kolo a stále chybí ta pořádná pecka, která to všechno pojistí. Vše vychází z debutu, který stále není překonán. Kytara výborná, zpěvák nemá chybu, jede se na efekt, ale furt to ještě nestačí k doživotnímu stipendiu. Už je to ale blízko.

ROCK HOUSE – Rockin´ With Rock House – 1974 – vzpomínková nahrávka z dětství. Mně neznámí interpreti hrají skladby rock n´ rollových mistrů. „See You Later Alligator“, „Rock Around A Clock“, „Johnny B. Goode“ a další notoricky známé fláky mě dostávaly na základní škole do varu. Vyšlo pouze na polském vynilu, takže jsem musel zdigitalizovat a vyrobit CD.

ROLLINS BAND – Get Some Go Again – 2000 – šestý zářez kapely, kterou vede zpěvák, pan učitel a příležitostní herec Henry Rollins. Našlápnutá směska metalu, hardcore, punky a funky se lehce prodírá pod kůži a spolehlivě dobijí vyčerpané baterie vysloužilého rockera. Za všechny doporučuji skoro tříminutový elektrošok „You Let Yourself Down“.

QUEEN V – Queen V – začátky americké zpěvačky, na kterou jsem narazil díky její spolupráci s mým oblíbeným kytaristou Steve Stevensem. Pravá ruka Billiho Idola zde strčila nos do stylu, který mu sedí a kde se mladá rebelka dravě pouští do zpracování rockové hromady nakydané z punkově rock ´n rollového materiálu, na kterém je nálepka s upozorněním „Může obsahovat stopy jižanského rocku“!

AC/DC – Volts – 2007 – soubor původních (pracovních) verzí před albem Highway To Hell plus dva živáky nebo historicky jen na australském vydání. Za mě, i ty prvotiny jsou skvělé a jako věrný pes vrhající se po pamlsku si vychutnávám natuněnou verzi od Chucka Berryho – „School Days“.

OZRIC TENTACLES – The Hidden Step – 2000 – devítka psychedelického rocku s naroubovanou elektronikou opět nežije přítomností. Tentokrát se kapela vrací v čase a instrumentálně ztvárňuje období starého Egypta. Každopádně se tu opět _střetává mikrokosmos s makrokosmem“, a pro mainstreamového posluchače to není úplně vhodná záležitost.

MASSIVE ATTACK – Danny´s Dog – 2004 – trip-hopoví veteráni se ujali hudby k filmu Utržený ze řetězu. Temná elektronika za doprodu houslí chvílemi směřuje až melancholicky k vážné hudbě, aby se vzápětí zařezávala do těla zvukem jako od Prodigy. Tady se také nezpívá a strašpytlové se můžou i bát.

ALICE IN CHAINS – Alice In Chains – poslední studiovka, ve které zpěvák Layne Staley ještě fungoval, než ho drogy postupně poslaly do věčných lovišť. Kapela, jež je hned po Nirváně ztělesněním grunge dopadla v podstatě stejně. Další slavné návraty bez původního zpěváka se nekonaly. Třínohý pes na obalu je průvodcem marností a zmaru, kterého je na této desce opravdu mnoho.

STABBING WESTWARD – Ungod – 1994 – premiéra industriální kapely z USA, jež se inspirovala svými předchůdci Nine Inch Nails. Ungod je mozaikou melodických linek smontovaných s útržky podobných stylů, kterými vládnou Killing Joke, Filter, KMFDM nebo Front Line Assembly.

NAXATRAS – III – řecká trojka a znovu s upozorněním, že se jedná o nahrávku full analog. Rocková fajnovka obsahuje minimum vokálů a nejedná se o žádný nářez, spíše kytarové rozjímání. Logicky je zde zakomponovaná osvědčená floydovská struktura, která musí každého trknout minimálně ve skladbě „White Morning“.

SANTANA – I – 1969 – tenhle latinsko-americký rockový debut na bázi džemující kapely mám nejradši. Santana ho tenkrát představil na legendárním Woodstocku a úspěšný nový žánr byl na světě. Skvělí hráči, skvělá atmosféra a skvělý zvuk z číslovaného MoFi ultradisku.

THE VELVET UNDERGROUND & NICO – 1967 – jedna z nejvlivnějších kapel 60.let se zapsala do dějin díky pop-artovému umělci Andy Warholovi a album s banánem jí dostalo až do síni slávy. Avantgardní rock z podzemí, který produkovaly dvě nejznámější jména – Lou Reed a John Cale, kontrastovala německá sametová blondýna, modelka a zpěvačka Nico. Historicky důležité album.

ABBA – Waterloo – 1974 – druhé album s napoleonskou postavou v pozadí pomohlo kapele k první vyhrané bitvě. Úspěšné songy se začaly množit a píseň „Honey, Honey“ dostala od tehdejších výrostků český překlad: _Hany, Hany skoč do vany, sundej župan, jsme tu sami…“. Pak jsou tu dvě rockové skladby – „King Kong Song“ a „Watch Out“, které dokazují, že ABBA nehrála jen kvalitní popík, přičemž druhá jmenovaná se dá dokonce přirovnat ke tvorbě The Sweet.

SNOWY WHITE – Released – 2016 – britský kytarista a příležitostní zpěvák, který hrál v Thin Lizzy, doprovázel turné Pink Floyd a posléze též Waterse, vydává svá alba už od roku 1983. Released se rozjíždí v countrybluesovém duchu Dire Straits s audiofilskými bubínky a předkládá své rockové srdce na talíři ze staré dobré školy. Velmi (pří)jemná rocková deska.

BILLY IDOL – Charmed Life – 1990 – věčný rebel a provokatér kdysi vylezl s punkové ulity, naředil se s klasickým rockem, přimíchal klávesy a provařil tanečním rytmem. Dnes je tohle spojení celkem běžné, ale tenkrát na začátku osmdesátek to byla vzácnost srovnatelná s vlastnictvím první igelitové tašky s reklamním potiskem. Zde na čtvrtém albu výjimečně chybí dvorní kytarista Steve Stevens, kterého nahradil Mark Younger-Smith. Stevens je exceletní hráč, takže Smith se mu chtěl vyrovnat, což se mu např. v přidrzlé verzi od The Doors – „L.A. Woman“ v mém měřítku povedlo.

SLAYER – God Hates Us All – 2002 – osmá studiovka s napěchovanou nůší trash metálu. Slayer nikdy nezklamali (kromě alba převzatin Undisputed Attitude – to mě moc nebaví). Jedná se ovšem o období, kdy Araya tlačí hlasově hodně na pilu a bohužel tím zbytečně potlačuje veškerou melodiku, a přitom rify tam jsou! Zajímavostí je, že tahle deska vyšla náhodně v onen temný den - 11. září 2001.

CORROSION OF CONFORMITY – Wiseblood – 1996 – páté album stoner rockové kapely z Kalifornie se tenkrát válelo v obchodech v sekcích s nejlevnějšími cédéčky. Také mi to chvíli trvalo, než jsem poznal, že za málo peněz dostanu hodně muziky. Sabbatovské rify s mohutnou basou se prolínají po celou dobu desky a byla škoda, kdyby jí staromilec jako já minul. Nejvíc mě rajcuje grungem nakažená „Redemption City“.

BLONDIE – The Course Of Blondie – 2003 – tehdy 58 letá starší dáma hned od začátku dokazuje, že se elektrické kytary nebojí, aby to hned v druhé skladbě „Good Boys“ roztančila jako novodobí New Order. V některých skladbách se svým „neškoleným“ hlasovým projevem zpěvačka vrací do průkopnických mladých let v newyorské scéně, kdy se mohla věnovat místo zpěvu dráze modelingu. Můj přístup k této desce je sice nostalgický, na druhou stranu je evidentní, že Debbie Harry se snaží a nepřináší svou kůži na trh zadarmo.

FIGHT – A Small Deadly Space – 1995 – druhá ze dvou desek kapely, kterou založil Rob Halford po odchodu z Judas Priest. Dvojka už není tak překvapivá jako první syrová War Of Words. Je sice propracovanější, ale možná právě proto se ubírá směrem k „normálnosti“. Ve spolupráci s novými lidmi a bubeníkem z Judas – Scottem Travisem se zpěvák každopádně postaral o zajímavé zpestření, které vybočovalo z klasické heavy metalové lajny. Nejsilněji ke mně promlouvá závěrečnou skladbou „In The World Of My Own Making“.

JOE BONAMASSA – Had To Cry Today – 2004 – čtyřka nakombinovaná s coverů a vlastních songů. Kytarista opět rozfoukává staré dobré blues a svým elektrickým soundem rozmetává jiskry široko daleko. Má to štávu, má to drajv, má to švih a technicky se tomu nedá nic vytknout. Bonamassa hraje velké blues s velkou zábavou. Jen tak dál.

Koukal jsem na ten Front 242 a já je mám seřazené takto:

01. Front 242: Front By Front (1988)
02. Front 242: Official (1987)
03. Front 242: Geography (1982)
04. Front 242: Tyranny ▷ For You ◁ (1991)

Ostatní alba jsem nezakoupil, nemám je zjistých důvodů, už je tam někdy moc toho, co už slyšet nemusím, ale to co jsem vypsal, poslouchám velmi často a dokola. Jestli se mihneš, někde kde uvidíš tyto alba, tak prostě musíš, jestli je už nemáš.

VARIOUS – Basic Instinct No.3 – 2001 – účelově DJské album, které je pokračováním kompilační série nevšedních skladeb a mixů, které mají udržet na parketu účastníky nočních párty. Vyznavači jemného funky, trip-hopu, acid-housu, jazzových beatů a down tempa si přijdou na své. Šmrncovní zvuk od seskupení Moodorama, Jaffa nebo Boozoo Bajou tomu všemu dává křídla.

JOHNNY CASH – American IV: The Man Comes Around – 2002 – poslední nahrávka před smrtí matadora amerického country. Cash risknul zpracovat po svém i několik cizích skladeb z úplně odlišných stylů a vyšlo mu to. Trent Reznor, původní autor písně „Hurt“ tehdy smutně prohlásil, že tahle skladba už nikdy nebude jeho. Sběratelé „vše od Depeche Mode“ mají možnost získat další z verzí „Personal Jesus“. Svou špetkou do mlýna přispěl Nick Cave, John Frusciante nebo Fiona Apple.

INXS – Switch – 2005 – velká škoda, že i tohle album je tím posledním od mé oblíbené kapely. Po zesnuvším frontmanovi Michaelovi Hutchencovi v roce 1997 to vypadalo na konec a tohle byl návrat s novým zpěvákem (J.D. Fortune). Za mě se jedná o velmi pozitivní a energické album, u kterého si člověk ani nevšimne, že tam zpívá někdo jinej. Austrálie mě opět „zvedla ze židle“ a přiznám se, že při skladbě „Pretty Vegas jsem skákal po baráku. A to jsem byl střízlivej.

AC/DC – Highway To Hell – 1979 – tohle nepotřebuje komentář. Absolutní srdcovka. Bon Scott – We salute you!

FLASHDANCE – soundtrack – 1983 – skvělá hudba ke skvělému filmu od různých interpretů. Tenkrát se ujímala vlády doba elektronická a elektrická kytara se ve vybraných žánrech pomalu stává „neviditelnou“. Ovšem pádným příkladem nepostradatelnosti tohoto nástroje je skladba „Maniac“ od Michaela Sembella. Adrenalinová záležitost, kterou geniální sólíčko ke konci nadlehčí a zvedá k nebesům. Nádhera.

JOHN MAYALL & THE BLUESBREAKERS – Spining Coin - 1995 – asi šestadvacáté album britského zpěváka a kytaristy, který zapojil dřevní blues do elektriky a neustále ho posouvá směrem k novým posluchačům. Za tu dobu má Mayall bravurně zmáknuté pražce, po kterých se pohybuje s jistotou kamzíka a dokáže zhudebnit každý signál, který mu mozek vyšle. Spojení se saxíkem („Remember This“) navozuje big-bandovou iluzi.

ACCEPT – Objection Overruled – 1993 – s devátou studiovkou se vrátil zpět Udo Dirkschneider, aby upravil navigaci, která vychýlila směrovku kapely na předchozím albu. Už podle druhé skladby „I Don´t Wanna Be Like You“ je evidentní, že mělo jít o navázání na úspěch z období Balls To The Wall, ale na to by kapela musela vysypat hodně es z rukávu. Místo očekávaného triumfu vznikla jen průměrná deska.

ANDY JAMES – Andy James – 2011 - kytarista kapely Five Finger Death Punch (dříve také Fields Of The Nephilim) vydává sólová alba po vzoru Satrianiho, MacAlpina či Malmsteena, ale v této kovárně se kuje poněkud žhavější železo a lítají větší jiskry. Doprovodná kytara se pohybuje v mezích mezi power až melodickým death metalem a sólovka z toho vždycky čistě a technicky „vybruslí“ Má to našláplý moderní zvuk a vokály se sem už nevejdou.

DIRE STRAITS – Love Over Gold – 1982 – všeobecně známá deska, která ani v dobách temna nikomu nevadila a tak mohla vyjít v licenci u Supraphonu. Na čtvrthodinovém otvíráku „Telegraph Road“ ujížděli místní folkaři a do svého repertoáru ho zařadila např. kapela Poutníci nebo Druhá Tráva. Nahrávka má až překvapivě dobrou dynamiku.

MÖTLEY CRÜE – Girls, Girls, Girls – 1987 – na více bluesové čtyřce to měla tahle glam-metalová čtveřice z Los Angeles už pěkně rozjeté a chybělo už jen zavřít hubu posledním pochybovačům následujícím albem Dr. Feelgood. Sex, drogy a rock ´n´ roll je to hlavní oč tu běží a filmovým fanouškům doporučuji zhlédnout autobiografický příběh s názvem „The Dirt“.

FIVE DEATH FINGER PUNCH – American Capitalist – 2011 – trojka nadopovaného metalu jedné z kapel, které si někdo všiml a upřednostnil z té obrovské hromady řinčivého plechu, která vyrostla na americké scéně. Typicky velikášský zvuk s přetlakovanými kotly a pokud neznáš konkrétní skladbu, tak nepoznáš, kterej band to vlastně je. Není to špatné, ale všechno je to stejný.

AC/DC – Black Ice – 2008 – poslední nahrávka s dnes už zesnulým Malcolm Youngem a AC/DC už nikdy nebudou jako dřív. Mimořádný vztah k této kapele mi ukládá za povinnost vlastnit všechna studiová alba. Současný klasický styl obohacuje skladba „Stormy May Day“, jejíž sound vychází z jižanského rocku.

VAN HALEN – Diver Down – 1982 – páté album v režii speciálního kytaristy Eddie Van Halena a neobyčejného frontmana Davida Lee Rotha má sice nezajímavý obal, ale obsahově ho Amerika přijala velmi kladně. Já preferuji ty starší alba a k docenění této desky jsem potřeboval více poslechů.

PETER GABRIEL – OVO – 2000 – multikulturní projekt, na kterém pracovalo spoustu lidí, propojuje lidskou tvořivost s nedalekou budoucností. Formou soundtracku k neexistujícímu filmu Gabriel posílá lidstvu vzkaz, že naše planeta je stále živá, ale není nesmrtelná. Kromě stálých parťáků jako je Tony Levin nebo Manu Katche se zde zviditelnila zpěvačka Elisabeth Fraser a woodstockový rozjížděč Richie Havens.

LENKA DUSILOVÁ – Spatřit světlo světa – 2003 – druhá sólovka zpěvačky, která začínala v kapelách Sluníčko a Pusa. Barevná pop-rocková deska s převážně česky zpívanými texty byla příjemným osvěžením na tuzemské scéně. Dusilová má nekompromisní hlas, se kterým si pohrává od melancholických poloh s přechodem do důraznější formy alternativního rocku. Příkladná je píseň „Haluška“.

PATTI SMITH – Dream Of Life – 1988 – pětku v pořadí si upekli spolu s manželem Fred „Sonic“ Smithem (dříve u MC5) už bez Ivana Krále. Deska je přístupnější širší veřejnosti a Patti je tu za opravdovou zpěvačku. Ve svižnějších pasážích mi zní kytary jaksi po jižansku a celkový projev se jeví jako úspěšně složená zkouška z dospělosti.

THE PINEAPPLE THIEF – 10 Stories Down – 2011 - čtvrté album s novým zvukem a dalšími úpravami skladeb původně z roku 2005. Bonusový disk má název „8 Days Later“ a obsahuje nahrávky a zvuky ze studia a okolí natočené během 8 dní. Zajímavá progesivně rocková kapely se stylovými vazbami na Muse, Porcupine Tree nebo Smashing Pumkins.

IRON MAIDEN – Fear Of The Dark – 1992 – jedna z neúspěšnějších desek, která je zároveň tečkou za první 12. letou etapou kapely od vydání svého debutu. Poté se Dickinson odporoučel a došlo na lámání chleba. Nejzásadnější skladbou se stala titulní píseň a já si nejvíc zavzpomínám u „Childhood´s End“.

MASSIVE ATTACK – Mezzanine – 1998 – třetí výživná porce britského trip-popu, která prověří veškeré basové reproduktory v místnosti. Plíživý, hororový nástup „Angel“ svolává všechnu havěť, která postupně vylézá z děr a připravuje se k invazi. Konec se blíží.

OZZY OSBOURNE – No More Tears – 1991 – album číslo šest je zároveň tou nejlepší vizitkou novodobého kytaristy Zakk Wylda, který nastoupil do Ozzyho vlaku v roce 1987. Dynamický a cíleně ostrý zvuk přilákal mladší generaci rockerů a v kombinaci s několika stěžejními songy v celém repertoáru kapely se jedná o jedno z nejoceňovanějších alb posabbatovské éry. Tomu vévodí skladby „Mama I´m Coming Home“ (spoluautor Lemmy) a titulní „No More Tears“ s excelentním basovým rifem.

J.A.R. – Frtka – 1992 – premiéra kapely, která zaplnila mezeru v tuzemské hudební scéně. „Chování, které hraničí až s drzostí“ skupina představila formou peprného hip-hopu a funky. Abstinující a věčně nadržené publikum z předrevolučních časů se v tomto směru konečně dočkalo. V tu dobu se v republice úspěšně rozjížděl „Špinavej Džob“.

OTIS TAYLOR – Definiton Of A Circle – 2006 – bluesová deska, která spojuje staré blues s tím novým a moderním. Taylor kombinuje mandolínu, banjo, trumpetu a klavír spolu s elektrickou kytarou, se kterou přispěchal na pomoc žánrový specialista Gary Moore. Jedná se o další z mnoha zpracování blues jako takového, ale v tomto případě bych nepoužil slovo „klišé“.

JOHN 5 – God Told Me To – 2012 – šestá sólovka kytaristy, kterého měl v bandu David Lee Roth, Marilyn Manson a Rob Zombie. John 5 to rozjíždí ve velkém heavy stylu, ale už v druhé skladbě svého Fendera kočíruje do umírněnější polohy při zpracování skladby „Beat It“ od Michaela Jacksona. Poté přichází i vybrnkávačky, prověrka ve španělském flamengu a opět „rozjezdy pro hvězdy“. Všechno čistě instrumentálně a bez keců. A vůbec to nezní špatně.

IRON MAIDEN – Best Of The Beast – 1996 – první bestofka kapely v jednodiskové verzi obsahuje skladbu „Virus“ z období alba The X Factor se zpěvákem Blaze Bayleym, která vyšla pouze na singlu.

BILLY IDOL – Billy Idol – 1982 – punkrockový démon opustil kapelu Generation X, naverboval geniálního kytaristu Steve Stevense, smotal rokenrol s prvky diska a z hybridu, do kterého by tenkrát nikdo nešel, stvořil svůj nový osobitý styl. Tenhle risk se nestárnoucímu rebelovi vyplácí dodnes. Nejvíc se otáčely skladby „White Wedding“, „Hot In The City“ a až později vydaná na cédé „Dancing With Myself“.

KING CRIMSON – In The Court Of The Crimson King – 1969 – 55 let stará a velmi důležitá nahrávka psychedeleckého experimentálního rocku. Hlava Schizoid mana se smutnýma očima na obalu desky je prvním a zároveň posledním dílem nemalíře Barryho Godbera, který v následujícím roce zemřel. Album se skládá z pěti kompozic obsahujících další podčásti. Vše odstartovaly dvě hlavní figury – Robert Fripp – kytara a Greg Lake – zpěv a basa.

JEFF BECK – Live At The Hollywood Bowl – 2017 – koncertní dvoudisková edice plus DVD. Fenomenální beztrsátkový kytarista zde slaví 50 let na scéně. Presentuje se svou tvorbou od působení v Yardbirds až po současnost. To obrovské množství muzikantů, se kterými Beck spolupracoval zde zastupuje Billy Gibbons, Beth Hart, Steven Tyler, Buddy Guy, Jimmy Hall a samozřejmě Jan Hammer. Všichni si pak nakonec střihnout cover od Prince – „Purple Rain“. Doporučuji.

JUDAS PRIEST – Sin After Sin – 1977 – třetí album se prokousalo až do Ameriky a to se sakra počítá. Kytary mají v porovnání s dnešní tvorbou méně řezavý zvuk a kapela používá naposledy své staré logo. Zaboduje výborná předělávka „Diamond And Rust“ od Joan Baez a podle skladby „Sinner“ se pojmenuje německá kapela. Deska se uzavírá vygradovanou skladbou „Dissident Aggressor“, kterou později proslavili Slayer na svém albu South Of Heaven. Judas si pro tuto nahrávku pronajali bubeníka Simona Phillipse.

EVA OLMEROVÁ – Čekej tiše – 1988 – paní zpěvačka, jejíž život se odráží snad ve všech skladbách, které se rozhodla zpívat. Neustálé hledání svého štěstí formou blues, jazzu, gospelu, šansonu a country nakonec utopila v alkoholu, ale ta upřímost a „pravda ve víně“ je v jejím projevu naprosto zásadní. K úplně nejemotivnější skladbě od Josefa Kainara „Černá kára“ cituji nejvýstižnější komentář z netu: “To je skladba, ktorá vedie za čiernu stenu. Stačí sa len nadýchnuť a prejsť...“

DREAM THEATER – A Dramatic Turn Of Events – 2011 – už jedenácté album s výhercem konkurzu na bubeníka Mikem Manginim. Stylově se žádná výrazná změna nekoná. Trochu se ubralo na důrazu a více se šolíchají struny. Typické album pro instrumentální exhibicionisty a dva disky by bylo už moc.

THE MISSION – Grains Of Sand – 1990 – čtvrtá řadovka od britských gotiků zahrnuje skladby, které se nevešly na předchozí skvělé album Carved In Sand, plus alternativní verze z alba Children. Celkově se jedná o nejponurejší nahrávku, jež mají na svědomí především skladby „Sweet Smile Of A Mystery“ a „Bird Of Passage“.

SAXON – Innocence Is No Excuse – 1985 – sedmička měla těžkej úkol se prosadit po předchozí parádě Crusader. Obsahově se to sice nepodařilo, ale dívka se zeleným jablkem na obalu je už pod ochranou velkého vydavatelství EMI a skladba „Everybody Up“ se dostala do hororovéo filmu. S dozvukem bicích a s většími pauzami mezi hrábnutím do strun je kapela stále více „trendy“.

MEGADETH – Youthanasia – 1994 – šestá nálož je asi zatím nejvíc. Dave Mustaine se stal pro dávný vyhazov věčným rivalem a tímto albem tenkrát stagnující Metalliku konečně porazil. Přímočaře nadupadé songy s dostatečnou dávkou nápadů vyvrcholí skladbou „A Tout Le Monde“, která je zároveň zlatou kreditkou Megadeth pro volný vstup do všech hudebních podniků světa.

JAN WERICH – Nebe na zemi – 2000 – i nahrávky z prastarých časů se dají poslouchat na dobrém aparátu. Swingová doba za doprovodu trubek a klarinetů s inteligentními texty na mě funguje. A když si uvědomím, že tenkrát to byl vlastně nářez tak taková „Tragédie vodníkova“ je minimálně dnešní heavy metal.

THE.SWITCH – Off – 2010 – český emo coreový band vydal výběrovku a všechny songy na seznamu oholil na kost prostřednictvím poloakustického unplugu. Tímpádem se šlo s muzikantskou kůží na trh a výsledek je naprosto špičkovej. Ojedinělá stylová kombinace s vynikajícím zvukem a hlavně naprosto uvěřitelným hlasem Štěpána Šatopleta.

AC/DC – Jailbreak – 1984 – cd s pěti skladbami, které nevyšly na evropském vydání. Titulní song se nacházel pouze na australském vydání Dirty Deeds Done Dirt Cheap jako poslední track v roce 1976.

METALLICA – Metallica – 1991 – černé album se stalo komerčně nejúspěšnějším, hlavně díky loudákům „The Unforgiven“ a „Nothing Else Matters“. Kapela tady pěkně uzrála, ale Já radši ty předchozí svižnější alba. Alespoň, že tady už Newstedovi zapojili baskytaru, na rozdíl od předešlého …And Justice For All.

MICHAEL SCHENKER – Adventures Of The Imagination – 2000 – německý kytarový virtuos, který dostal britské UFO až na vrchol, se pustil do menšinového žánru a nahrál další instrumentální rockové album. Schenker si jede svůj melodický kytarový styl a zahrává si i s vážnou hudbou. Pro někoho zbytečné album, pro mne pohodička založená na hráčské technice sobě vlastní. Nakonec tenhle týpek už nikomu dokazovat nic nemusí.

IRON MAIDEN – Somewhere In Time – 1986 – čtvrté v pořadí z pěti klasických alb po sobě jdoucích. Když na mě tenkrát „vybafly“ syntenzátorové zvuky, tak mě to trochu zaskočilo, ale pak si to celé s tím vesmírným konceptem sedlo. Vymakaný obal s tolika indiciemi z minulých alb mě vždycky spolehlivě zaměstná. Harris zde ztvárňuje svou lásku k fotbalovému West hamu a připisuje mu výhru nad Arsenalem 7 : 3. Starý Eddie z alba Killers dostává podobu biomechanického predátora a místo sekyry likviduje vetřelce moderní technologickou zbraní, přičemž v poslední vteřině prosí o život též jen vztahující se ruka oběti. Iron Maiden opět zdokonalili hudbu a vše kolem ní, a proto jsou tak dobří.

LAKE OF TEARS – Headstones – 1995 – na druhém albu přešla švédská čtveřice z death/doom metálu ke gotice. Těžkopádné skladby jsou prokládány akustickými pasážemi, takže nahrávka disponuje jasným zvukem a nadmíru čitelnými vokály. Kapela udělalal velký skok směrem k širšímu posluchačskému publiku.

MONTROSE – Montrose – 1973 – o tomto debutu se mluví jako o prvním americkém heavymetalovém albu. Zde začal svou kariéru i zpěvák Sammy Hagar, který se pak proslavil ve Van Halen. Úspěšná deska, ze které si Iron Maiden v roce 1992 půjčili pro vlastní zpracování skladbu „Space Station No5“.

NAZARETH – Expect No Mercy – 1977 – na devátém albu skotští rockeři přitvrdili a kromě cajdáků „Shot Me Down“ a „Place In Your Heart“ se jedná o velmi solidní hard rockové album s bluesovými kořeny. Zajímavostí je, že původní nahrávku nařídilo vydavatelství celou překopat a natočit znovu. Prvotní materiál pak vychází v rámci bonusů.

KREATOR – Outcast – 1997 – k téhle kapele se postupně dostávám odpředu dozadu a Outcast je v mé sbírce zatím to nejstarší. Každopádně už se jedná o vysoce technicky vyspělou deska a tenhle německý thrash zdatně konkuruje tomu americkému. Koncertní trhák „Phobia“ se svým rifem roztočí v moshpitu i Golema. Bravo Mille Petrozza!

DEATHROW – Riders Of Doom – 1986 – německý undergroundový thrash nebo možná trash, protože tahle kapela se nikdy nedostala mezi ligové hráče jako Sodom, Kreator nebo Destruction. Deska má nekompromisní punkovou energii s metalovou melodikou a sekanými rify, ale bohužel zde chybí dávka geniality a navíc lépe zmixovaný zvuk, který se jaksi slévá do bordelu. To neznamená, že se jedná o špatnou desku a znám sběratele, který si takové původní nahrávky naopak cení.

DEPECHE MODE – Delta Machine – 2013 – třináctka pro DM v tomto případě není nešťastné číslo. Kapela se zde našla v bluesových polohách a deska je odkazem na díla starých kytarových mistrů od delty řeky Mississippi. Přesto, že tu není žádná výrazná pecka, tak elektrorockový make-up v temných barvách působí vysoce exkluzivně.

LUCIE – EvoLucie – 2018 – po dlouhé pauze vyšlo album české kapele, která si drží svou úroveň už od roku 1990.
Koller a spol nic nepodcenili a ve spolupráci s některými dalšími umělci (i zahraničními) nabízí osvědčenou kvalitu, která je mimo jiné postavená na úspěšné tvorbě Guns ´n Roses z devadesátých let (evidentním příkladem je skladba „Nejlepší, kterou znám“. Kodym a Slash to jedno jest a dovolím si tvrdit, že tenhle kytarista a zpěvák je jedinným členem, bez kterého Lucie nemůže existovat. U mě opět vyhrál se songem „Než tě rozkradou“.

LIQUID TENSION EXPERIMENT – 3 - 2021 – po více jak dvaceti letech vydali američtí metalističtí progresoři své třetí album. Instrumentálně intelektuální skladby si vyžadují soustředěný poslech, aby posluchač správně docenil mistrovství členů Dream Theater a baskytaristy Tony Levina. Na této muzikantské úrovni se zdolávají i ty největší hudební Everesty a tak není divu, že si pánové vzali na paškál vážně vážnou Gershwinovu „Rhapsody In Blue“.

Dnešním dnem uzavírám hloubkovou inventuru své sbírky, jelikož mám hotovo. První zmínka, že začínám je ze 7. listopadu 2017. Při běžném provozu jsem ve volném čase (nejsem důchodce) poctivě naposlouchal cca 1500 titulů. Po šesti a půl roce jsem u konce a mé svědomí z poslechového lajdáctví je čisté. HUDBA JE VESMÍR!

Pěkná inventura to byla..

NIN : no počkej , ale co bude dál? Už jako nic?
Tohle bylo jak koupit si jednou za pár týdnů nějaký magazín a zajímavě pocist.... Já myslím, že by sis měl začít ještě něco shánět; určitě nemáš všechno

Toto je původní vydání alba"Expect No Mercy", které nebylo nikdy uvolněno pro komerční účely (zařazeno jako příloha boxu Nazareth " Loud'n Proud").

Oficiální vydání 77.USA.

Řekl bych, že v době Youthanasie Megadeth s Metallicou nějak moc nesoutěžil, v téhle fázi Megadeth nehrál thrash, Youthanasia je čistě heavy metaková deska, z thrashe nikde nic ....................... to jenom tak

Já se domnívám, že Mustaine to Metallice nikdy neodpustil a vždycky chtěl dokázat, že na ní má. Tenkrát Metallica stagnovala a po dvou letech po Youthanasii vydala rozporuplné Load a pak další Reload. Stylově to možná neřešil, ale každopádně se s tímto albem dostal na čas do vedení.

NIN píše: ↑

01 črc 2024 08:48

Dnešním dnem uzavírám hloubkovou inventuru své sbírky, jelikož mám hotovo. První zmínka, že začínám je ze 7. listopadu 2017. Při běžném provozu jsem ve volném čase (nejsem důchodce) poctivě naposlouchal cca 1500 titulů. Po šesti a půl roce jsem u konce a mé svědomí z poslechového lajdáctví je čisté. HUDBA JE VESMÍR!

A nebude to díky TNT?

Vidim to na vymazanie vlakna a start od zaciatku

Uprimne, zavidim ten cas a vytrvalost, momentalne som rad ak si mozem nieco popocuvat bez preruseni od nasledovnikov, ci z prace.

NIN: Bylo to super. A já asi uzavírám taky, protože skutečně poprvé mám všechna zmíněná alba z tvé selekce na své NASce.