Dorazila partička z období Sabotage (1975)-

STEVEN WILSON – Grace For Drowning – 2011 – druhá sólovka ve dvojdiskovém provedení. Psychologicko mysteriózní skladby směrují posluchače k teritoriálním územím, které si „značkují“ Kring Crimson. Druhý disk je pro mne záhadnější (předlouhá „Raider II“), takže preferuji část 1. Zvukem do díla přispěl klávesák DT – Jordan Rudess a baskytarista Tony Levin.

COLOSSEUM – Valentyne Suite – 1969 – druhá deska kapely, která patří mezi první kombinátory jazzu a blues s rockem. VS se stala vůbec první nahrávkou, která vyšla pod vzniknuvším vydavatelstvím Vertigo. Progresivní instrumentální postupy daly tehdejším zavedeným hudebním stylům nový rozměr. Jedním z hlavních zakladatelů je bubeník Jon Hiseman.

SINNER – Touch Of Sin – 1985 – zakladatel německého heavy bandu Mat Sinner na svém čtvrtém studiovém představení „zacukroval“ a po syrovějším albu Danger Zone se soustředil na melodiku a tím pádem i na holky.
Spolu s bývalým kytaristou Accept stvořil přijatelné album. Pak už mě Sinner přestali zajímat.

SEPULTURA – Arise – 1991 – brazilská smečka si čtvrtým albem prošlapala cestu, kterou vykročila s předchozím Beneath The Remains. Posbírala gratulace a ceny, které byly důkazem toho, že jejich postupné experimentování s native zaměřením má smysl. Já osobně o něco více preferuji od bratrů Cavalerových desku předchozí.

KRYŠTOF – Magnetické pole – 2001 - prvotina Richarda Krajča mě zaujala, protože se snaží dotknout vesmíru. Prostřednictvím hudby se mu to víceméně podařilo, tudíž mou nosnou skladbou je „CosmoShop“. Textově je mi sympatická např. „Zvířata“

THE.SWITCH – Svit – 2006 – druhá deska kapely, která dokáže vyslat do lidí tolik energie a dynamiky, jako žádná jiná (alespoň v rámci Česka). Emotivní post-hardcore doprovází naprosto uvěřitelný hlas Štěpána Śatopleta, který se svým projevem neustále balancuje na hraně života a smrti. Navíc zde kapela stylově „zdeformovala“ Nohavicovu skladbu „Divoké koně“. Vše česky zpívané a jak to tak bývá - nedoceněné.

DAVID LEE ROTH – Eat ´Em And Smile – 1986 – vedoucí cirkusu si pro svou první sólovku pro jistotu pozval dva superhráče. A jelikož na kytaru hraje Steve Vai a na basu Billy Sheenan, tak se v podstatě nemohlo stát, že to bude propadák. Album neobsahuje žádné zvláštní hity (kromě „Shyboy“), ale díky přidané hodnotě všech zúčastněných se zadařilo.

SKUNK ANANSIE – Stoosh – 1996 – druhá bábovička se nejvíce povedla. Černá královna se svými poddanými předvedla, že umí nejen vládnout a rozkazovat, ale i naslouchat a nechat se vést. Ostré i jemné, výbušné i tiché, prostě rockově rozmanité album, které mě baví od začátku do konce.

BLACK LABEL SOCIETY – Hangover Music Vol. VI – 2004 – páté album kapely Zakka Wylda, dlouholetého kytaristy Ozzy Osbourna. Abych pravdu řekl, tak mě tenhle týpek trochu zmátl. První skladba jasnej grunge. Zpěv jako Alice In Chains a potvrzuje to i skladba „Layne“, která je věnována zesnulému zpěvákovi Layne Staleymu. Wylde jede v pomalých a středních tempech, ale když za to vezme, tak tu čarujou Black Sabbath a dokonce Nick Cave. U piána pro změnu slyším vliv Gun´s n´ Roses. Je to pěkná směsice a tahle nahrávka se mi otevřela až po několikátém poslechu.

MADONNA – Erotica - 1992 – pětka královny popu, už jak název napovídá, je o intimních vztazích. Album se veze na vlně pohody a příjemných představ. Tahle poloha Madonně sedí. Nevymýšlí „extrabuřty“ a dělá to, co jí jde nejlíp. Jedinná převzatá skladba, známá od Presleyho – „Fever“ působí nadmíru uvolněně. Na baskytaru hraje Dough Wimbish, člen King´s X, tady pod upraveným jménem Winbush.

TOOL – Opiate – 1992 – první zaseté semínko v podobě EP desky od velekapely současnosti. Už tenkrát bylo zřejmé, že hlavní hráčská síla spočívá v rytmice a celkovém timingu. Dvě skladby jsou v live provedení.

DEEP PURPLE – Come Taste The Band – 1976 – desítka bez Gillana i bez Blackmoora. Zpívá Coverdale a kytaru třímá Bolin. Za mě jsou oba plnohodnotnou náhradou. Ty největší pecky už má kapela za sebou, ale i na této „Ochutnávce“ je skladba, kterou bych zařadil do Zlatého fondu rockové hudby – „You Keep On Moving“.

ACCEPT – Balls To The Wall – 1983 – německá klasika a pro většinu (dle prodaných nosičů) nejlepší album kapely. Dirkschneider tenkrát překvapil, jak se se svým „ježákem“ pustil do ploužáku „Winter Dreams“

TALK TALK – Laughing Stock – 1991 – na poslední desce zbyli už jen dva. Mozek Mark Hollis se pustil více do jazzu, a co se mu tenkrát honilo hlavou ani nechci vědět. Těch pár radostných míst bylo snad jen přáním než aby to byla pravda. Vůbec si nedovedu představit, co by tahle rozervaná duše zkomponovala v dnešní době.

MANOWAR – Hail To England – 1984 – trojka vzdává hold Anglii a vykazuje znatelný hráčský posun od předchozích dvou alb. Struny tolik nebzučí a skladby drží víc pohromadě. Chorály nesmějí chybět a Eric Adams se konečně rozezpíval. Manowar znovu razí heslo „Smrt falešnému metalu“.

FRANKIE GOES TO HOLLYWOOD – Welcome To The Pleasuredome – 1984 – naprostá pecka svého žánru. Synth-popová prvotina tenkrát roztočila všechny kolotoče v lunaparcích široko daleko, z nichž některé se točí dodnes. Kdo by neznal skladby „Relax“ a „Power Of Love“ z filmu Bony a klid. Pravda, ti mladí to už asi neznaj. Ten rytmus je snad návykovej a nezaměnitelné figury zpěváka Holly Johnsona budu mít před očima, dokud je nezavřu úplně.

MINISTRY – In Case You Didn´t Feel Like Showing Up – 1990 – živák kapely, která se se svou metalovou odnoží směrem k industriálu opravdu prosadila a způsobila značné ztráty v řadách čistě heavy-metalových bojovníků. Skladby jsou posbírané během amerického turné z let 1989 – 1990.

KYUSS – And Circus Leaves Town – 1995 – uzávěrka stoner-rockové kapely z Kalifornie. Pískem zaprášená nahrávka ukončuje éru jedné kapely, aby mohly povstat další soubory. Jedním z nich jsou Queens Of The Stone Age. Hlavním strojvedoucím se stává Josh Homme.

TOMÁŠ PALUCHA – Čaro – 2018 – dva hudebníci s příjmením Tomáš a Palucha by v časech oněch mohli být stíháni za psychózně vesmírnou potulku inspirovanou vokálně němými kapelami jako jsou Russian Circles, Toundra, My Sleeping Karma, God Is An Astronaut nebo Tides From Nebula. Třešničkou na dortu je „Hrob mouder“. Vydáno pouze na vinylu.

FOREIGNER – 4 – 1981 – čtvrté album, jehož sláva se prodrala za železnou oponu až k nám do obchodů Supraphonu. Deska nabitá rockovejma peckama s příměsí popu vyhovovala (skoro) všem. „Urgent“, „Jubox Hero“, „I´m Gonna Win“, „Woman In Black“ atd….no nekup to.

FRONT 242 – Tyranny (For You) – 1991 – pionýři industriálu s touto nahrávkou dosáhli dosud nejvyšších příček. Nekompromisní elektronický nátlak přesvědčil řadu pochybovačů, že i s elektronikou se dají provádět drsný a těžký skladby i bez razítka Hard ´n Heavy Metal.

ACCEPT – Predator – 1996 – poslední album s Udem je spíše takový mišmaš všeho možného, ale díky mašině na melodické rify - Wolfu Hoffmannovi se podařilo nahrát velmi slušné album. Výborný je rozjezd ve stylu AC/DC a basák Peter Baltes se odvážně a s grácií chopil zpěvu dokonce ve třech skladbách. Poslední věc „Primitive“ je odrazem stavu v kapele, která začala bloudit.

BLACK SABBATH – The Sabbath Stones – 1996 – výběr z osmi alb, kde už Ozzy nezpíval. Za mikrofonem se střídali Dio, Ian Gillan, Tony Martin a také Glenn Hughes. Duch starých Sabbatů už tady tu sílu nemá, takže řadovky zatím vynechávám. Mé největší sympatie získává bluesová skladba z Iommiho alba Seventh Stars „Heart Like A Wheel“, kterou zpívá Hughes.

MOTÖRHEAD – Kiss Of Death – 2006 – na osmnácté desce Motorové hlavy není celkem nic zvláštního, až na jednu maličkost. Na limitce vyšla jako bonus skladba „Whiplash“ (Metallica) a ta stojí za to si tohle vydání pořídit. Dobře, zmíním ještě speciální Lemmyho libůstku v hlasitých ploužácích – „God Was Never On Your Side“.

VAN HALEN – Fair Warning – 1981 – už čtvrté kolo a stále chybí ta pořádná pecka, která to všechno pojistí. Vše vychází z debutu, který stále není překonán. Kytara výborná, zpěvák nemá chybu, jede se na efekt, ale furt to ještě nestačí k doživotnímu stipendiu. Už je to ale blízko.

ROCK HOUSE – Rockin´ With Rock House – 1974 – vzpomínková nahrávka z dětství. Mně neznámí interpreti hrají skladby rock n´ rollových mistrů. „See You Later Alligator“, „Rock Around A Clock“, „Johnny B. Goode“ a další notoricky známé fláky mě dostávaly na základní škole do varu. Vyšlo pouze na polském vynilu, takže jsem musel zdigitalizovat a vyrobit CD.

ROLLINS BAND – Get Some Go Again – 2000 – šestý zářez kapely, kterou vede zpěvák, pan učitel a příležitostní herec Henry Rollins. Našlápnutá směska metalu, hardcore, punky a funky se lehce prodírá pod kůži a spolehlivě dobijí vyčerpané baterie vysloužilého rockera. Za všechny doporučuji skoro tříminutový elektrošok „You Let Yourself Down“.

QUEEN V – Queen V – začátky americké zpěvačky, na kterou jsem narazil díky její spolupráci s mým oblíbeným kytaristou Steve Stevensem. Pravá ruka Billiho Idola zde strčila nos do stylu, který mu sedí a kde se mladá rebelka dravě pouští do zpracování rockové hromady nakydané z punkově rock ´n rollového materiálu, na kterém je nálepka s upozorněním „Může obsahovat stopy jižanského rocku“!

AC/DC – Volts – 2007 – soubor původních (pracovních) verzí před albem Highway To Hell plus dva živáky nebo historicky jen na australském vydání. Za mě, i ty prvotiny jsou skvělé a jako věrný pes vrhající se po pamlsku si vychutnávám natuněnou verzi od Chucka Berryho – „School Days“.

OZRIC TENTACLES – The Hidden Step – 2000 – devítka psychedelického rocku s naroubovanou elektronikou opět nežije přítomností. Tentokrát se kapela vrací v čase a instrumentálně ztvárňuje období starého Egypta. Každopádně se tu opět _střetává mikrokosmos s makrokosmem“, a pro mainstreamového posluchače to není úplně vhodná záležitost.

MASSIVE ATTACK – Danny´s Dog – 2004 – trip-hopoví veteráni se ujali hudby k filmu Utržený ze řetězu. Temná elektronika za doprodu houslí chvílemi směřuje až melancholicky k vážné hudbě, aby se vzápětí zařezávala do těla zvukem jako od Prodigy. Tady se také nezpívá a strašpytlové se můžou i bát.

ALICE IN CHAINS – Alice In Chains – poslední studiovka, ve které zpěvák Layne Staley ještě fungoval, než ho drogy postupně poslaly do věčných lovišť. Kapela, jež je hned po Nirváně ztělesněním grunge dopadla v podstatě stejně. Další slavné návraty bez původního zpěváka se nekonaly. Třínohý pes na obalu je průvodcem marností a zmaru, kterého je na této desce opravdu mnoho.

STABBING WESTWARD – Ungod – 1994 – premiéra industriální kapely z USA, jež se inspirovala svými předchůdci Nine Inch Nails. Ungod je mozaikou melodických linek smontovaných s útržky podobných stylů, kterými vládnou Killing Joke, Filter, KMFDM nebo Front Line Assembly.

NAXATRAS – III – řecká trojka a znovu s upozorněním, že se jedná o nahrávku full analog. Rocková fajnovka obsahuje minimum vokálů a nejedná se o žádný nářez, spíše kytarové rozjímání. Logicky je zde zakomponovaná osvědčená floydovská struktura, která musí každého trknout minimálně ve skladbě „White Morning“.

SANTANA – I – 1969 – tenhle latinsko-americký rockový debut na bázi džemující kapely mám nejradši. Santana ho tenkrát představil na legendárním Woodstocku a úspěšný nový žánr byl na světě. Skvělí hráči, skvělá atmosféra a skvělý zvuk z číslovaného MoFi ultradisku.

THE VELVET UNDERGROUND & NICO – 1967 – jedna z nejvlivnějších kapel 60.let se zapsala do dějin díky pop-artovému umělci Andy Warholovi a album s banánem jí dostalo až do síni slávy. Avantgardní rock z podzemí, který produkovaly dvě nejznámější jména – Lou Reed a John Cale, kontrastovala německá sametová blondýna, modelka a zpěvačka Nico. Historicky důležité album.

ABBA – Waterloo – 1974 – druhé album s napoleonskou postavou v pozadí pomohlo kapele k první vyhrané bitvě. Úspěšné songy se začaly množit a píseň „Honey, Honey“ dostala od tehdejších výrostků český překlad: _Hany, Hany skoč do vany, sundej župan, jsme tu sami…“. Pak jsou tu dvě rockové skladby – „King Kong Song“ a „Watch Out“, které dokazují, že ABBA nehrála jen kvalitní popík, přičemž druhá jmenovaná se dá dokonce přirovnat ke tvorbě The Sweet.

SNOWY WHITE – Released – 2016 – britský kytarista a příležitostní zpěvák, který hrál v Thin Lizzy, doprovázel turné Pink Floyd a posléze též Waterse, vydává svá alba už od roku 1983. Released se rozjíždí v countrybluesovém duchu Dire Straits s audiofilskými bubínky a předkládá své rockové srdce na talíři ze staré dobré školy. Velmi (pří)jemná rocková deska.

BILLY IDOL – Charmed Life – 1990 – věčný rebel a provokatér kdysi vylezl s punkové ulity, naředil se s klasickým rockem, přimíchal klávesy a provařil tanečním rytmem. Dnes je tohle spojení celkem běžné, ale tenkrát na začátku osmdesátek to byla vzácnost srovnatelná s vlastnictvím první igelitové tašky s reklamním potiskem. Zde na čtvrtém albu výjimečně chybí dvorní kytarista Steve Stevens, kterého nahradil Mark Younger-Smith. Stevens je exceletní hráč, takže Smith se mu chtěl vyrovnat, což se mu např. v přidrzlé verzi od The Doors – „L.A. Woman“ v mém měřítku povedlo.

SLAYER – God Hates Us All – 2002 – osmá studiovka s napěchovanou nůší trash metálu. Slayer nikdy nezklamali (kromě alba převzatin Undisputed Attitude – to mě moc nebaví). Jedná se ovšem o období, kdy Araya tlačí hlasově hodně na pilu a bohužel tím zbytečně potlačuje veškerou melodiku, a přitom rify tam jsou! Zajímavostí je, že tahle deska vyšla náhodně v onen temný den - 11. září 2001.

CORROSION OF CONFORMITY – Wiseblood – 1996 – páté album stoner rockové kapely z Kalifornie se tenkrát válelo v obchodech v sekcích s nejlevnějšími cédéčky. Také mi to chvíli trvalo, než jsem poznal, že za málo peněz dostanu hodně muziky. Sabbatovské rify s mohutnou basou se prolínají po celou dobu desky a byla škoda, kdyby jí staromilec jako já minul. Nejvíc mě rajcuje grungem nakažená „Redemption City“.

BLONDIE – The Course Of Blondie – 2003 – tehdy 58 letá starší dáma hned od začátku dokazuje, že se elektrické kytary nebojí, aby to hned v druhé skladbě „Good Boys“ roztančila jako novodobí New Order. V některých skladbách se svým „neškoleným“ hlasovým projevem zpěvačka vrací do průkopnických mladých let v newyorské scéně, kdy se mohla věnovat místo zpěvu dráze modelingu. Můj přístup k této desce je sice nostalgický, na druhou stranu je evidentní, že Debbie Harry se snaží a nepřináší svou kůži na trh zadarmo.

FIGHT – A Small Deadly Space – 1995 – druhá ze dvou desek kapely, kterou založil Rob Halford po odchodu z Judas Priest. Dvojka už není tak překvapivá jako první syrová War Of Words. Je sice propracovanější, ale možná právě proto se ubírá směrem k „normálnosti“. Ve spolupráci s novými lidmi a bubeníkem z Judas – Scottem Travisem se zpěvák každopádně postaral o zajímavé zpestření, které vybočovalo z klasické heavy metalové lajny. Nejsilněji ke mně promlouvá závěrečnou skladbou „In The World Of My Own Making“.

JOE BONAMASSA – Had To Cry Today – 2004 – čtyřka nakombinovaná s coverů a vlastních songů. Kytarista opět rozfoukává staré dobré blues a svým elektrickým soundem rozmetává jiskry široko daleko. Má to štávu, má to drajv, má to švih a technicky se tomu nedá nic vytknout. Bonamassa hraje velké blues s velkou zábavou. Jen tak dál.

Koukal jsem na ten Front 242 a já je mám seřazené takto:

01. Front 242: Front By Front (1988)
02. Front 242: Official (1987)
03. Front 242: Geography (1982)
04. Front 242: Tyranny ▷ For You ◁ (1991)

Ostatní alba jsem nezakoupil, nemám je zjistých důvodů, už je tam někdy moc toho, co už slyšet nemusím, ale to co jsem vypsal, poslouchám velmi často a dokola. Jestli se mihneš, někde kde uvidíš tyto alba, tak prostě musíš, jestli je už nemáš.