Legendární sluchátka s rychlejšími reproduktory.
21. 6. 2018
Pokud se před audiofily zmíníte o sluchátkách „šestistovkách“, většina z nich bude hned vědět, že řeč je o modelu HD 600 Avantgarde německé firmy Sennheiser. Bez nadsázky lze říci, že šestistovky, společně s předešlým modelem HD 580 Precision, jsou již legendou. Vzhledově spíše decentní než avantgardní sluchátka Avantgarde, vyráběná už od roku 1997, si získaly velkou oblibu díky neokázale vyváženému, kultivovanému, jemnému a přirozenému projevu. Z podobných důvodů si mnozí příznivci ušlechtilého přednesu oblíbili také vylepšenou modelovou variantu HD 650. Konstruktéři Sennheiser však neusnuli na vavřínech a rozhodli se zvukové vlastnosti vylepšených sluchátek ještě více zdokonalit. Výsledkem je zatím nejnovější modelová varianta HD 660 S.
V souladu s předešlými verzemi i nová sluchátka budí sympatie elegantním designem, evidentně podřízeným funkčnosti. Výrobek se nesnaží vábit potenciální zákazníky bombastickými vizuálními prvky či exotickými materiály. Mahagonové mušle, chromované vidlice a podobná lákadla zde nenajdete. Někdo by možná řekl, že mušle popisovaných sluchátek mají zbytečně eliptický tvar, který sám o sobě je designovým lákadlem, a že by možná stačil starý dobrý jednoduchý kruhový. Takový názor je však mylný. Eliptický tvar s mírně skloněnou osou lépe vyhovuje ergonomii lidského ucha a zároveň přirozeně omezuje vznik akustických rezonancí v okolí sluchátkového reproduktoru. Samozřejmě záleží na řadě dalších konstrukčních detailů vnitřních částí sluchátka, ale v obecném smyslu je elipsa dobrou prevencí proti zlobivým kmitům.
Podobně, jako u předešlých šestistovkových modelů, také nyní tvoří vnější kryt eliptických mušlí černě lakovaný perforovaný plech. Nežádoucí mechanické rezonance hustě perforovaného plechu jsou účinně potlačeny jeho mírným vyklenutím. K potlačení škodlivých rezonancí popisovaného eliptického dílu přispívá také asymetrická pozice zhruba dvoucentimetrového čtvercového prolisu, nesoucího firemní emblém. Přítomnost loga, respektive malého firemního znaku na vnějších stranách mušlí je nejnápadnější vizuální odlišností od dřívějších modelů. Pokud se ale posluchač podívá pozorněji, objeví další dobře viditelnou odlišnost, která je pro výsledný zvuk mnohem podstatnější.
Nové reproduktory na cestě do high-endového světa
Když svůj zrak zaostříte o centimetr dál, až za rovinu krycího perforovaného plechu (pro takové účely se mi osvědčila hodinářská lupa), spatříte vnější stranu vylepšeného sluchátkového reproduktoru. Ten se už méně podobá původním „šestistovkovým“ reproduktorům a připomíná výrobně nákladnější reproduktor firemního high-endového modelu HD 700. Některé konstrukční prvky reproduktoru jsou se zmiňovanými dražšími sedmistovkami vizuálně téměř totožné, což vnímám jako významnou indicii, že HD 660 S míří skutečně vysoko.
Akustická impedance blízkého okolí na vnější straně membrány byla upravena tak, aby membrána reagovala na elektrický zvukový signál ještě rychleji a přesněji než dříve, čili disponovala dynamičtějším projevem při zachování lineární frekvenční charakteristiky. Kruhová maska z jemného nerezového pletiva ve střední části elektroakustického měniče, nová velice jemná struktura vnější prstencové masky závěsu membrány, rovněž upravující charakteristiku akustické impedance, anebo počet a tvar nosných sloupků ve vnější části měniče s typickými pěti radiálními „paprsky“ v prstenci za účinným neodymiovým magnetem, to vše vypovídá o konstruktérské příbuznosti s vyšším modelem HD 700. Dokonce i snížená elektrická impedance z původních 300 ohmů na 150 ohmů, podporující univerzálnost sluchátek a možnost používat je také v kombinaci s přenosnými zdroji zvukového signálu, je shodná s high-endovým modelem. Nejde však o identická sluchátka. HD 700 se liší některými dalšími výrobně náročnějšími konstrukčními díly a pochopitelně i zvukem. V každém případě však HD 660 S evidentně směřují do světa sofistikovaného high-endu.
Odlehčená kmitací cívka je v souladu s novodobou firemní tradicí navinuta hliníkovým drátem, což zvyšuje reaktivitu membrány reproduktoru. Válcový former nesoucí lehoučkou kmitačku je nyní k membráně uchycen vizuálně odlišným materiálem, což naznačuje, že reproduktor byl přepracován i ve zdánlivě „nepodstatných“ detailech (mechanické vlastnosti „lepidla“ mezi membránou a formerem ve skutečnosti mohou mít velký vliv na výslednou frekvenční charakteristiku). O samotné kmitací cívce žádné detailní zprávy nemám. Cívku jsem nerozmotával, protože jsem měl v plánu poslechnout si sluchátka také po ukončení prohlídkové části testu.
Komfort nošeníRobustní hlavový most sluchátek, tvořený kombinací houževnatého plastu a výsuvných kovových pásů, vytváří svým pružinovým efektem poměrně velký přítlak cirkumaurálních náušníků. Přestože popisovaný temenní oblouk je docela mohutnou pružinou, komfort nošení vnímám jako zdařilý. Měkce polstrované eliptické náušníky mají dotykově příjemný velurový povrch. Sluchátka sedí na hlavě bezproblémově a zároveň stabilně. Nesklouzávají z hlavy ani během prudkých pohybů posluchače. Oproti velkým firemním modelům HD 800 nebo HD 820 mají skladnější sluchátka HD 660 S výhodu, že je lze bez problému poslouchat i na vycházce, při relaxačních sportovních aktivitách (vodní sporty v tomto případě nedoporučuji) a také během relaxační pozice vleže.
Příslušenství
HD 660 S jsou prodávána v pevné dárkové krabici s víkem na kovových pantech. Kromě sluchátek, stručného návodu k použití a audiofilského „obráceného“ redukčního prvku jack 6,3/3,5 mm, jehož velká zdířka 6,3 mm a malý jack 3,5 mm jsou propojeny cca 15 cm dlouhým kabelem, balení obsahuje dva solidně provedené třímetrové kabely s vodiči z bezkyslíkaté mědi. Mechanické namáhání vodičů a jejich nežádoucí opotřebení je potlačeno přítomností prakticky neroztažitelných kevlarových (para-aramidových) vláken.
Oba snadno vyměnitelné kabely jsou na straně sluchátek opatřeny párem miniaturních zástrček zakončených dvojicí zlacených pinů, které se připojí jednoduchým nastrčením do zdířek ve sluchátkových mušlích. Opačná strana jednoho z obou kabelů je zakončena klasickým velkým konektorem jack 6,3 mm. Zakončení druhého kabelu budí pozornost zatím nepříliš rozšířeným konektorem Pentaconn. Jeho název, napsaný stručněji „5conn“, symbolizuje přítomnost pěti přípojných kontaktů. Z dálky trochu připomíná malý jack 3,5 mm s přidanými kontakty na kabelový dálkový ovladač, avšak při pohledu zblízka nelze přehlédnout jeho větší průměr 4,4 mm a především přítomnost nezvykle dlouhé řady cylindrických kontaktních ploch. Tenhle „divný jack“ ocení především profesionální zvukaři a také pokročilí audiofilové, kteří ze svých sluchátek chtějí dostat maximum možného. Konektor Pentaconn je skvělá věc, protože je skladnější a kompaktnější než „zvukařské“ symetrické konektory XLR, a přes to umožňuje připojení sluchátek k symetrickému výstupu nekompromisně konstruovaných sluchátkových zesilovačů, vybavených odpovídající zdířkou.
Velké i malé zdroje hudebního signálu
Symetrickými sluchátkovými výstupy včetně dvou paralelních zdířek Pentaconn disponuje například studiový a současně high-edový D/A převodník se symetrickým předzesilovačem a sluchátkovým zesilovačem Sennheiser HDV 820, který jsem měl možnost používat v kombinaci s recenzovanými sluchátky přibližně tři a půl týdne. Ten byl připojen optickým kabelem ke staršímu avšak spolehlivému stolnímu CD přehrávači Sony, sloužícímu v tomto případě pouze jako čtecí mechanika klasického formátu CD-DA. Dalším zdrojem signálu byl notebook s mainstreamovým operačním systémem Windows 7 a nainstalovaným přehrávačem Foobar2000, opatřeným doplňky pro přehrávání formátu DSD s extrémně velkým rozlišením. Převod z DSD do analogového signálu probíhal automaticky v přístroji Sennheiser HDV 820, propojeném s notebookem přes rozhraní USB.
V další části poslechového testu byl k analogovému výstupu CD přehrávače připojen konstrukčně nekomplikovaný, avšak zvukově zdařilý sluchátkový zesilovač Rega Ear. Konkrétně jeho první verze v „kubistickém“ designu, jehož originálně tvarovaná přístrojová skříňka se znatelně zahřívá, protože zesilovač pracuje v třídě A. Zde se příznivě projevila snížená impedance sluchátek na 150 ohmů, umožňující minimalistickému zesilovači Rega disponovat dostatečnou výkonovou rezervou. Výsledkem byla až nečekaná dynamičnost projevu s poměrně robustní prezentací basů. K dispozici byl rovněž praxí prověřený sluchátkový zesilovač Creek OBH-11, pracující také v třídě A. Jeho zvuk v kombinaci se sluchátky Sennheiser lze stručně popsat jak seriózně vyvážený, naprosto nekonfliktní, vzhledem k úsporné cenové kategorii zesilovače poměrně transparentní, a především přirozený, čili bez náznaků syntetické příchuti.
Univerzálnost výrobku má své limity (mobilním zdrojům signálu by lépe vyhovovala čtvrtinová až osminová impedance sluchátek). Je zřejmé, že výrobce u modelu HD 660 S upřednostnil provoz v kombinaci s kvalitními domácími či studiovými zesilovači. Zároveň je třeba dodat, že reprodukce byla během pokusného připojení ke kapesnímu přehrávači Cowon iAudio 10 sice dynamicky měkčí, ale přes to nebo právě pro to velmi příjemná. Hudba se i v takovéto kombinaci hezky poslouchala (poslech probíhal s vypnutým ekvalizérem). V rámci možností kapesních zdrojů signálu měl přednes sympaticky neúnavný charakter také v kombinaci s miniaturním přehrávačem iRiver T60. Je až s podivem, jak lahodný zvuk dokázala Sennheiser HD 660 S vytáhnout z tak malého, téměř „blešího“ přehrávače, v jehož konstrukci budete těžko hledat diskrétní polovodičové součástky.
Během plynoucích týdnů byla sluchátka občas krátce připojena k řadě dalších výstupů nejrůznějších přístrojů, opatřených zdířkou jack 6,3 mm nebo 3,5 mm, včetně sluchátkového výstupu ze stolního počítače nebo mobilního telefonu. Byly též vyzkoušeny sluchátkové výstupy ze dvou různých stolních CD přehrávačů. Na rozdíl od mobilních přístrojů, od nichž zvukově příliš neočekáváte, takže sluch se v takovém případě „psychoakusticky“ přeladí do tolerantnějšího režimu přinášejícího pocit, že to vlastně zní docela hezky, nebývá poslech ze sluchátkových výstupů CD přehrávačů zcela uspokojivým. Zde je sluch kritičtější, protože od stolního přístroje se očekává zvuk „doopravdy“. Pokud nejde o CD přehrávač, u nějž výrobce věnoval speciální péči konstrukci sluchátkového výstupu, lze takovýto poslech považovat pouze za nouzový. Situaci však zachránily již zmiňované přirozeně znějící speciální zesilovače Rega Ear a Creek OBH-11. A především fakt, že hlavním zesilovačem, který dokázal ze sluchátek „vyždímat maximum možného“, byl taktéž zmiňovaný high-endový Sennheiser HDV 820 s nekompromisním symetrickým výstupem.
Zahoření bez vyhořeníNejsem příznivcem příliš velkého čarování a praktikování magických rituálů kolem Hi-Fi komponentů, ale je fakt, že proces takzvaného „zahořování“ může mít reálné fyzikální opodstatnění. Mám na mysli vícedenní rozehrávání nových reproduktorů včetně těch sluchátkových, při kterých se postupně uvolňuje pnutí v membráně, zatuhlost závěsů (u sluchátek bývá závěs součástí membrány), tuhost drátů vedoucích ke kmitačce apod. Mnohdy jsou takové jevy nepodstatné a možná i nepostřehnutelné, ale v případě audiofilských sluchátek je lidský sluch obzvláště kritický, takže i nepatrná změna charakteru reprodukce může být vnímána jako důležitá nebo alespoň postřehnutelná.
Zapůjčený testovaný kus byl sice již rozbalený, ale prakticky netknutý, evidentně nehraný. Přestože už při prvním poslechu byly patrné zvukové kvality výrobku, přednesu zpočátku trochu chyběla živost. V prvních poslechových minutách a hodinách jsem také vnímal určitý nedostatek jemnosti a přirozenosti projevu, což bylo patrné zejména ve vysokých tónech. Trochu jsem váhal, zda praxí již prověřený starý model HD 600 Avantgarde není zvukově lepší. Zhruba po třech dnech průběžného provozu však bylo možné vnímat mírné uvolnění přednesu a během dalšího týdne hraní se charakter reprodukce až nečekaně otevřel. Po dvou týdnech rozehrávání nových sluchátek HD 660 S se dostavila muzikální znělost, do hudby vtahující temperament, přirozenost, samozřejmost, průzračnost a jiskřivost. Nakonec mne nové „šest set šedesátky“ nadchly více než osvědčené „šestistovky“.
Popisovaný jev byl krásně patrný například při poslechu CD s třemi Haydnovými koncerty pro orchestr a sólové nástroje – hoboj, trubku a cembalo (Joseph Haydn: Concertos for Oboe, Trumpet & Harpsichord; The English Concert, Trevor Pinnock; Archiv Produktion 431 678-2). V hudebním smyslu jde o velmi zdařilou nahrávku, jejíž protagonistou je dirigent a cembalista Trevor Pinnock, specializující se na autentická provedení staré hudby (nejčastěji barokní) s použitím dobových nástrojů. V prvním z Haydnových koncertů hraje Paul Goodwin na historický hoboj se sytým a barevně bohatým témbrem, částečně připomínajícím podmanivý témbr současného anglického rohu. Při prvním poslechu zmiňované nahrávky byl jasně zřetelný bohatý témbr dobového hoboje. Hned jsem si uvědomil, že schopnost sluchátek přenést takto sytou zvukovou barvu i s její podmanivostí svědčí o jejich velké rozlišovací schopnosti. Témbr hoboje byl reprodukován působivě, tak řečeno „high-endově“, ale celkovému zvuku orchestru ještě něco chybělo. Celek působil trochu uzavřeně. Když jsem si totožnou nahrávku poslechl znovu po čtrnácti dnech rozehrávání sluchátek, byl jsem překvapen, protože jsem nečekal až tak významný rozdíl. Hudební scéna se otevřela, zvuk orchestru působil přirozeněji, reprodukce byla o poznání záživnější. Je zajímavým paradoxem, že témbr historického hoboje se už příliš nezměnil. To, co se muzikálně rozeznělo, byl orchestr kolem hoboje. Pochopitelně to, co popisuji, je velmi subjektivní. Tato recenze se netýká měření, tabulek a grafů. Jsem si vědom faktu, že jde o protimluv: pokouším se objektivně popsat to, co jsem subjektivně slyšel. Ale je fakt, že zatímco v prvních dnech mne provázely mírné kritické rozpaky, po dvou týdnech jsem byl až nekriticky nadšený.
Jednoznačný nárůst detailnosti i dynamičnosti
Nemám v úmyslu tvrdit, že Sennheiser HD 660 S jsou nejlepšími elektrodynamickými sluchátky na světě. Měl jsem možnost je opakovaně přímo porovnávat s high-endovým firemním modelem HD 820 za necelých šedesát tisíc korun. Je bez debaty, že současná firemní vlajková loď HD 820 disponuje o poznání přesnějším, neutrálnějším a dynamičtějším přednesem. Avšak v cenové kategorii do 15 000 Kč se pravděpodobně nenajde příliš mnoho konkurenčních sluchátek, které by nabídly srovnatelně transparentní a zároveň koherentní zvuk. Tradičně nejvážnějším konkurentem německých Sennheiser bývají rovněž německá sluchátka, konkrétně značky Beyerdynamic. Model T1 (Tesla 1) nabízí extrémně velké rozlišení detailů, avšak o přímého konkurenta nejde, protože finanční částka, za kterou lze Beyerdynamic T1 pořídit, je dvojnásobně vyšší. Zajímavé by mohlo být porovnání s cenově dostupnějšími Beyerdynamic DT 1990 PRO, ale ta jsem v době konání testu neměl k dispozici.
Jako referenční dlouhodobě používám Beyerdynamic DT 931. Slovo „referenční“ zde neznamená nejlepší. Referenčním bodem může být pozice při úpatí hory, jejíž poměrnou výšku chceme změřit. Čili referenční kóta zde není ta nevyšší možná. Jde pouze o výškovou kótu, kterou známe, ke které něco vztahujeme, a další zkoumané kóty mohou být nad i pod. Beyerdynamic DT 931 disponují také značně realistickým, frekvenčně poměrně lineárním a transparentním projevem. Avšak po vícedenním opakovaném přímém porovnávání nabývám jistoty, že Sennheiser HD 660 S jsou přece jen ještě detailnější, prostorově vzdušnější a zároveň dynamičtější. Řečeno velmi subjektivně, nyní mne více baví poslouchat hudbu přes dobře rozehraná sluchátka HD 660 S.
Proč poslouchat sluchátkaSoučást subjektivního testování sluchátek a reprosoustav tvoří krátký kontrolní poslech bílého šumu, který někdy prozradí případné cizorodé zabarvení reprodukce. Ideálně reprodukovaný šum má znít suše, bez kelímkového či tlampačového témbru. V této disciplíně Sennheiser HD 660 zabodovala na jedničku. Další poťouchlostí je poslech kmitočtového generátoru. Pro takovéto lehce maniakální účely nejraději používám v Japonsku vyrobené demonstrační CD od firmy JVC z roku 1987, na kterém je mj. ukázkově čistě provedený plynulý padesátisekundový průběh sinusového tónu od 20 Hz do 20 kHz. Opakovaným sluchovým porovnáváním se stálými sinusovými tóny jsem si kdysi tento skvostně čistý průběh kalibroval a opatřil poznámkami, takže vím, že například na sedmé sekundě je 50 Hz, na dvanácté 100 Hz. Pokud dáme stranou objektivní měření, poslech plynulého průběhu přiměřenou rychlostí rovněž pomůže odhalit případná zvlnění – zvýraznění („peaky“) či propady citlivosti, a to zejména v basech (ve výškách jde spíše o testování vlastních uší). U reprosoustav umístěných v běžném obýváku jde vždy o divoký sled „peaků“ a propadů, připomínajících jízdu na horské dráze. Rezonanční mody poslechového prostoru (takzvané kmitny a uzly) mají větší slovo, než chudák hlubokotónový reproduktor, který v bytové místnosti rovnou charakteristiku nevytvoří, ani kdyby se rozkrájel. To je vlastně jeden z pádných důvodů, proč používat sluchátka. Tak vyrovnaný průběh basů, jako ze sluchátek, z reprosoustav nikdy neuslyšíte (jedině snad na louce daleko od zástavby anebo v důsledně bezdozvukové komoře).
U zkoumaných sluchátek HD 660 S, vztaženo k akustickým možnostem jejich velmi otevřené konstrukce, hodnotím jednoznačně kladně kmitočtový průběh hlubokých tónů a jejich hladkou návaznost na pásmo středů. Při rozumně nastavené hlasitosti u sluchátek s takto otevřenými mušlemi pochopitelně není téměř slyšet sinusových 20 Hz, ale přes to ani zde nešetřím kladným hodnocením. Ticho skoro neslyšně pracující membrány, která při tak nízké frekvenci kmitá s velkým rozkmitem, prakticky není rušeno pazvuky ani alikvótními tóny kmitajícího systému. To zdaleka není samozřejmostí. Mnohým sluchátkám při takovém pokusu takzvaně „drnčí blatník“. Velmi hluboké tóny kolem 30 Hz už slyšitelně nabíhají, a subjektivně vnímaná úroveň hlasitosti kmitočtů okolo 40 Hz se už příliš neliší od úrovně „plnohodnotně“ reprodukovaných 50 Hz. Nejhlubší tón kontrabasu – struna E, má základní tón kolem 42 Hz. Lze tedy říci, že kontrabas se do zkoumaných sluchátek vejde celý. A ještě něco zbývá i v pásmu pod kontrabasem.
Při poslechu některých hudebních alb jsem se až podivoval, jak působivě hluboké basy se ze sluchátek ozvaly. Například na nevšedním jazz-bluesovém albu Thunderbird zpěvačky Cassandry Wilson, na kterém akustické a elektrické hudební nástroje doplňují samply a syntetické zvuky. V druhé skladbě Closer to You se v některých okamžicích objevují tóny podstatně hlubší než „kontrabasové“ 42 Hz. Tyto téměř subbasové frekvence jsou v nahrávce namíchány ve štědrém množství, a mohutným způsobem vyzařují i ze sluchátek HD 660 S. Při hlasitějším poslechu jmenované sklady můžete mít pocit, že kromě sluchátek slyšíte i důmyslně skrytý velký subwoofer.
Nikoliv kmitočtový generátor, raději Van der Graaf Generator
Velmi záleží na konkrétní nahrávce. Je obecně známým faktem, že zatímco jazzové nahrávky obvykle zní dobře až výborně, množství slavných rockových alb má poměrně nekvalitní zvuk včetně dynamicky komprimovaných basů apod. A nelze očekávat, že sluchátka si pro potěchu svého majitele vymyslí něco zvukově záživného, co v nahrávce není. Může se tedy stát, že si pustíte album, které máte rádi, a ono příliš nevyzní, protože čistě reprodukující sluchátka zobrazí nepřikrášlenou pravdu o „zvukové bídě“ nahrávky. O to větší radostí je nalézat desky, které jste třeba kdysi poslouchali, zvukově od nich příliš nečekáte, a ony se ve sluchátkách nečekaně „rozbalí“. Jako konkrétní příklad mohu uvést album Still Life anglické kapely Van der Graaf Generator, vydané v roce 1976. Hutný zvuk této nahrávky vyzní ze sluchátek Sennheiser HD 660 S značně sugestivně. Zvuk kapely je velmi přehledný a v nahrávce nechybí ani masivně zastoupené hluboké basy. Speciálně doporučuji k poslechu druhou skladbu s titulním názvem Still Life anebo čtvrtou skladbu My Room (Waiting for Wonderland).
Když na stůl upadne mince
Ze seznamu poslouchané hudby, která se v testovaných sluchátkách efektně otevřela, nemohu vynechat „pravěké“ album Octopus britské skupiny Gentle Giant, produkované již na přelomu let 1972/1973. Ačkoliv při poslechu alba lze pohodlně jako pod lupou vnímat přebuzení některých stop zvukového záznamu (např. virbl v první skladbě je přebuzen opravdu hodně), navzdory takovýmto zvukařským incidentům nahrávka vyznívá ve sluchátkách HD 660 S nečekaně záživně a současně příjemně. Na albu se děje hodně, je celé velmi muzikální včetně typických anglických vokálů, a testovaná sluchátka si to nenechávají pro sebe. V druhé skladbě se objevují působivě hluboké basy, připomínající impozantní „tlakové vlny“ velkého symfonického bubnu. Upadnutí rotující mince na desku stolu na začátku páté skladby je zobrazeno natolik přesvědčivě, že přirovnání k zobrazení 3D zde sedne dokonale. V tomto případě se výraz stereofonie vrací ke svému původnímu významu, kterým nejsou dva zvukové kanály, ale prostorový zvuk.
Pokud nahrávka obsahuje skutečné prostorové informace, Sennheiser HD 660 S je umí realistickým způsobem reprodukovat. Ve sluchátkách v tomto smyslu nejlépe vyzní audiofilské dvoustopé nahrávky, pořízené v reálném prostoru „pouze“ dvěma mikrofony.
Reprodukce binaurální nahrávky jako pozvánka na pódium
Zdařilý příklad realisticky reprodukovaného prostoru lze slyšet například na binaurálně nahraném albu Fine and Mellow jazzové zpěvačky Mary Stallings. Vydal jej v roce 1991 bohužel již neexistující kalifornský label Clarity Recordings (CCD-1001), a celá zvuková scéna se zpěvačkou, klavírem, kontrabasem, bicími, saxofonem alternovaným klarinetem a dalšími nástroji je sejmutá výhradně jediným párem mikrofonů. Z reprosoustav zní toto album téměř nenápadně, protože nejde o „nabušenou“ vícestopou nahrávku s mikrofonem „nalepeným“ na korpus kontrabasu, dynamickým „basovým“ mikrofonem v dupáku, ultrarychlými kondenzátorovými mikrofony nad činely atd. Nic takového. Mary Stallings stojí v blízkosti jediné univerzální mikrofonové dvojice, která ze vzdálenosti několika metrů zároveň snímá vše ostatní. Ačkoliv popisovaná binaurální nahrávka, pořízená v San Francisku roku 1990, zní působivě prostorově ze všech transparentně reprodukujících sluchátek různých značek, u Sennheiser HD 660 S vyzněla vysloveně excelentně. Samozřejmě zásluhu na tom má také firemní D/A převodník s extrémně přesným sluchátkovým zesilovačem HDV 820, k němuž v době poslouchání zmiňovaného alba byla sluchátka připojena symetricky pomocí již úvodu popisovaného kabelu s konektorem Pentaconn.
S použitím mírné audiofilské hyperboly je možné říci, že výsledek vyvolával dojem, jako kdyby sanfranciské album Fine and Mellow bylo kdysi s vizionářskou předtuchou nahráno pro tehdy ještě neexistující zesilovač HDV 820 v kombinaci s tenkrát neexistujícími sluchátky HD 660 S. Jedním slovem trefa! Zobrazení prostorové scény zde vyznělo natolik uhrančivě, že ani nelze použít klasickou emotivní větu „ocitl jsem se na koncertě“. To by znamenalo určitý distanc mezi hledištěm a pódiem. V tomto případě se ocitnete přímo uprostřed kapely. Jakoby se stanete jejím dalším členem. Teď už stačí vzít do rukou hudební nástroj a přidat se k muzicírování. Pocit virtuální reality se zde navodí i bez vizuálních informací – hrajete se zavřenýma očima.
Kromě mimořádně realistické prostorové scény se během poslechu alba zpěvačky Mary Stallings objevovaly další zvukové „bonusy“. Například ve skladbách č. 1, 4, 5, 6 a 9 vyzněl obzvlášť přesvědčivě zvuk kontrabasu. Na rozdíl od obvyklých studiových i koncertních produkcí s téměř kontaktním snímáním korpusu hlubokotónového nástroje jde nyní z výše naznačených technických důvodů o nahrávku basy trochu z odstupu. Taková nahrávka je velice náročná na přesnost reprodukce, a ve většině sluchátek v kombinaci s „běžnými“ sluchátkovými zesilovači zní basový nástroj trochu nekonkrétně. Zde velice pomohla rychlost testovaného systému – schopnost brilantně reprodukovat rychlé tranzientní signály včetně hlubokotónových. Týmová spolupráce HDV 820 a HD 660 S odstranila z reprodukce kontrabasu dříve slyšený mírně dunivý závoj, takže jeho zvuk se stal působivě realistickým. V takto „rychle“ reprodukované unikátní binaurální nahrávce basový nástroj nehuhlá. Energicky a barevně věrně působí i ve svých hlubokých tónech. Navíc jsou zde podle mého názoru hluboké tóny kontrabasu zastoupeny v ideálním – proporčně vyváženém množství. Skoro bych řekl, že vysloveně takhle dobře jsem to slyšel poprvé.
Kladně hodnotím také fakt, že při poslechu sanfranciského alba jazzových standard se vůbec neprojevoval „neklid roztřepených výšek“, vnímatelný při poslechu řady jiných nahrávek. Hi-hat a činely na zmiňované nahrávce působí věrně, přirozeně a realisticky (např. ve skladbě č. 9). Rovněž hlas Mary Stallings je reprodukován příjemně, bez nepřirozeně zvýrazněných sykavek. Krásně čistě ve vysokých tónech zazní i třpytivé perkuse, konkrétně přejíždění tyčkou přes zvonkohru v podobě řady malých tyčových zvonků, anglicky nazývanou Mark tree, chime tree nebo bar chimes, a to ve skladbě č. 8. Je úžasné, co vše dokážou sluchátka Sennheiser HD 660 S rozlišit. Reprodukce takovýchto vysokotónových perkusí sice nedisponuje až tak nesmlouvavě přesným „zářezem“ jako u současně poslouchané firemní sluchátkové vlajkové lodi, kterou jsou uzavřená sluchátka HD 820, ale přes to nadchne svou detailností a znělou jiskřivostí.
Téměř elektrostatická otevřenost výšek
Jak jsem naznačil již v kapitole o rozehrávání kmitacího systému, současná sluchátka HD 660 S mají podle mého názoru o trochu „rychlejší“ projev, než zasloužilý audiofilský veterán HD 600 Avantgarde. To se projevuje nepatrně větší dynamičností v celém vyzařovaném pásmu. Přednes je o trochu temperamentnější a zároveň transparentnější. Nárůst transparentnosti je způsoben také tím, že nový model má nepatrně zdůrazněné nejvyšší kmitočty. Zvýšení citlivosti výšek přináší větší detailnost přednesu. Starší modely HD 600 Avantgarde a HD 650 mohou lépe vyhovovat vyznavačům uhlazenějšího či sametovějšího charakteru vysokých tónů. Nový model HD 660 S pravděpodobně nadchne příznivce jiskřivější prezentace výšek.
Smyčcové nástroje nejsou plyšáci
Sennheiser HD 660 S nejsou „bačkoroví kliďasové“, ukolébávající posluchače k dřímotě diplomaticky sametovým projevem. Z poklidného klimbání dokážou vytrhnout nečekanými dynamickými špičkami. Podmínkou jsou však dynamické nahrávky, které objevíte častěji na postprodukčně nekomplikovaných albech akustické hudby, než v nahrávkách elektrifikovaných kapel, jejichž zvuk bývá srovnán do úzké „decibelové latě“ již z principu, zjednodušeně řečeno kvůli překomplikované tvůrčí postprodukci.
Jako příklad ohromující dynamičnosti uvedu album špičkového smyčcového kvarteta Kapralova Quartet. Kompaktní disk s názvem Alfred Schnittke – String Quartets (Arco Diva, 2002, UP 0054-2 131) byl nahrán v pražském kostele svatého Šimona a Judy, a podle mého názoru obsahuje vynikající hudbu s brilantním zvukem. Po uplynutí čtyř minut a třiceti sekund prvního kvarteta (String Quartet No. 1, I. Sonata) se objevuje výrazné pizzicato. Při poslechu „běžných“ sluchátek nejmenovaných značek je drnkání strunami slyšet sice výrazně, nikoliv však překvapivě, a to i během hodně hlasitého poslechu. Kdežto v hlasitě puštěných sluchátkách HD 660 S se pizzicato objevuje s neuvěřitelnou razancí. Při hlasitém provozu, evokujícím poslech kvarteta z těsné blízkosti, dokážou zkoumaná Sennheiser reprodukovat jednotlivé akustické ataky napružených strun s téměř šokující průbojností. Ohromující dynamičnost popisovaných zvuků byla dobře slyšitelná i v kombinaci s konstrukčně jednoduchým sluchátkovým zesilovačem Rega Ear, a vysloveně excelovala během symetrického připojení k nekompromisnímu přístroji Sennheiser HDV 820. V takové konfiguraci byla reprodukce senzačně živá, perfektně prokreslená a místy až úderná. U takovéto nahrávky, navíc reprodukované na takovémto dynamickém zařízení, rozhodně neusnete. Pizzicato jako výstřely z pistole. Ten, kdo někdy slyšel špičkové kvarteto skutečně z blízka (ideálně na zkoušce v malé místnosti), ví, že tak je to správně. Ví, že smyčcové nástroje nejsou měkouncí plyšáci.
Do sluchátek se vejde i velký symfonický bubenNečekaně razantním způsobem byly též reprodukovány kvalitně nahrané údery na velký symfonický buben. Konkrétně mám na mysli CD s nahrávkou Skytské suity Sergeje Prokofjeva a Svěcení jara Igora Stravinského v precizním provedení Dallaským symfonickým orchestrem (Dallas Symphony Orchestra, Eduardo Mata, Dorian Recordings 1991, DOR-90156). Energické údery na velký buben se objeví jak ve Skytské suitě, tak v ještě větší míře ve Svěcení jara. V řadě jiných provedení veleslavné skladby Igora Stravinského jsou preferovány spíše rytmicko-melodické tympány. Dirigent Eduardo Mata však upřednostnil velký, téměř „subbasový“ buben. Ten ve zmiňovaném provedení působí vskutku impozantně. Přestože Sennheiser HD 660 S nevyzařují ve větší míře zcela nejhlubší subbasové tóny, reprodukce ohromného symfonického bubnu nepostrádala majestátnost. Představovaná sluchátka přece jen umí poměrně čistým způsobem reprodukovat i hodně hluboké tóny pod dříve zmiňovaným kontrabasovým „éčkem“, a zejména, jak bylo rovněž zmiňováno, se v „okamžicích akce“ dokážou chovat nečekaně dynamicky. Během relativně hlasité reprodukce orchestru se ozývaly tak prudké údery na velký buben, až to pocitově hýbalo bránicí a vyvolávalo intuitivní tlak na břišní dutinu. Zpočátku jsem měl určitou představu, co můžu od nového modelu HD 660 S očekávat. Ale trochu jsem se mýlil. Tak velké dynamické ataky jsem neočekával. A také jsem nečekal, že zvuk celého orchestru od shora až dolů se zobrazí až tak transparentně. Rozlišení témbrů jednotlivých hudebních nástrojů a různých zvukových detailů bylo taktéž nečekaně velké. V téměř zhypnotizovaném stavu jsem si musel cédéčko poslechnout celé. Od začátku až do konce.
To musíte slyšet
Poznámek o poslouchaných albech mám mnoho, ale protože tento web není určen publikaci románů, přidám už jen pár stručnějších vět k několika dalším albům, jejichž zvuk mne v právě recenzovaných sluchátkách obzvlášť zaujal. Zejména uvedu album Reverence z roku 2001, jehož hlavním protagonistou je baskytarista, zpěvák a do značné míry všestranný muzikant Richard Bona. Podle mého názoru jde o hudebně nádherné album, které ze Sennheiser HD 660 S vyznělo vysloveně skvostně. Od luxusně prokresleného zvuku baskytary přes podmanivé střední tóny až po čistě reprodukované výšky. Opravdu velká nádhera v kategorii „to musíte slyšet“.
A teď to vezmu ještě stručněji: další album, které z představovaných sluchátek vyznělo naprosto luxusně, je Robert Balzar Trio – Overnight. Klavír zde zní vysloveně nádherně, kontrabas senzačně a tak dále. Další z kandidátů na zvolání „to musíte slyšet“. Parádně též vyzněla takřka všechna přehrávaná alba od Cassandry Wilson a Patricie Barber. Zvukově výjimečně lahodně též zapůsobilo jazzpopové album Come Away with Me od Norah Jones. Klavír vystupoval dravě až téměř živelně, zpěv přítomně. Vše bylo senzačně dynamické a současně jemné a přirozeně muzikální. Ušlechtilý způsob reprodukce nenásilně vtahoval do hudebního děje. Jako už mnohokrát, i zde dodám, že šlo o poslech HD 660 S v kombinaci s firemním zesilovačem HDV 820. Parádně též vyzněla reprodukce známého alba Nick Cave and the Bad Seeds – The Boatman's Call. Velmi hezky se také poslouchalo cédéčko Ride the Ride od Jeffa Arundela. Očekávatelně skvěle vyzněla alba klavíristy Jackyho Terrassona. Brilantním způsobem bylo reprodukováno nástrojově i zvukově poměrně složité album Kiss My Axe virtuózního kytaristy jménem Al Di Meola. V rámci akusticky složitějších nahrávek elektrifikovaných kapel vyznělo brilantně například album The Power to Believe veleslavné „progresivní“ kapely King Crimson. Je toho hodně, a to jsem se ani nedostal k popisu skvostně znějících nahrávek ve vysoce detailním zvukovém formátu DSD. Zpráva o reprodukci formátu DSD patří spíše k popisu zvukových vlastností již mnohokrát zmiňovaného high-endového D/A převodníku a zesilovače Sennheiser HDV 820, který zaslouží samostatnou recenzi.
Teď už opravdu závěr
Sennheiser HD 660 S si neberou servítky. Pokud má přehrávané album podprůměrnou zvukovou kvalitu, sluchátka se bez ohledu na společenský bonton ozvou s nediplomatickým konstatováním, že nekvalitní strava jim nechutná. Dynamicky plochou nahrávku zobrazí skutečně ploše, a ani je nenapadne vymýšlet si něco uměle atraktivního, co v nahrávce není. Pokud si však pustíte kvalitní nahrávku, HD 660 S se začnou chovat jako velkorysý akustický mecenáš, štědrým způsobem rozdávající luxusní zvukové dary. Zkrátka testovaná Sennheiser jsou transparentně znějící sluchátka, která nemilosrdně zobrazují „zvukovou nahotu“ podprůměrných nahrávek a zároveň senzačním způsobem reprodukují zvukové delikatesy a někdy až ohromující akustická překvapení nahrávek kvalitních.
Ačkoliv tak na první dojem nepůsobí, po delším poslechu nejrůznějších hudebních vzorků zjistíte, že Sennheiser HD 660 S jsou opravdu velmi rychle reagující sluchátka. Řečeno techničtějším slovníkem mají velkou rychlost impulzní odezvy. Přirovnávání jejich nadstandardně reaktivního způsobu přednesu k nedostižné rychlosti elektrostatických systémů je sice trochu přehnané, ale možná ne příliš. Během několikatýdenního průběžného poslouchání kvanta hudebních alb se pocit „elektrostatické vzdušnosti“ u mne dostavil tolikrát, že zřejmě na takovém přirovnání bude něco víc, než jen nekritické přehánění.
Popisovaná vlastnost přímo souvisí také se schopností Sennheiser HD 660 S reprodukovat přehledným a temperamentním způsobem rytmicko-melodickou linku basové kytary a kontrabasu. U zdařilých nahrávek mají recenzovaná sluchátka HD 660 takzvaný odpich, neboli „nesedí na zadku“. To je zcela jistě dáno cyklicky chválenou velkou reaktivností nových sluchátkových reproduktorů a také tím, že nemají podbízivě zdůrazněné či dunivé basy. Domnívám se, že Sennheiser HD 660 S nejvíce ocení posluchači s vlastní muzikantskou zkušeností, kteří jdou hlouběji pod „vnější pocitovou obálku“ reprodukované hudby, a jsou zvyklí detailněji poslouchat a rozlišovat hru na konkrétní hudební nástroje, nuance v jednotlivých lidských hlasech apod.
Pokud se vám nechce kupovat pouze čínské výrobky, představovaná sluchátka německé značky Sennheiser vás potěší. Podobně jako kvalitní whisky jsou vyrobena v Irsku. Nejen kvůli výrobě na území sympatického ostrovního státu, ale mnohem více z důvodu výše popisovaných zvukových kvalit, zaslouží HD 660 S jednoznačné doporučení.
Lubomír Vlk
Výrobce: Sennheiser
Distributor: Panter s.r.o.
