Sennheiser HD 820

Odpovědět
Uživatelský avatar
pixel
Příspěvky: 147
Registrován: 04 led 2016 19:59
Kontaktovat uživatele:

Sennheiser HD 820

Příspěvek od pixel » 30 říj 2018 11:15

Neslýchaně pravdomluvná sluchátka.
30. 10. 2018

Audiofilská událost roku. Trojice slov, která vystihuje téměř vše podstatné z obsahu následující recenze. Je sice pravda, že kalendářní rok ještě neskončil a může se udát ledacos, ale pokud výběr zúžíme na kategorii high-endových sluchátek, potom jde podle mého názoru o nejvýznamnější počin za posledních patnáct let. Kombinaci extrémní přesnosti reprodukce detailů s dříve neslýchanou dynamičností projevu, kterou disponují uzavřená elektrodynamická sluchátka Sennheiser HD 820, lze bez váhání nazvat unikátní.

Předešlý odstavec je pochopitelně velmi subjektivním konstatováním. Příčinou nadšení ze zvukových vlastností představovaného výrobku, jehož dovozcem doporučená cena představuje 59 900 Kč, však není chvilkovým rozmarem překvapeného recenzenta. Mimořádně pozitivní hodnocení modelu HD 820 vychází z dlouhotrvající zkušenosti s porovnáváním zvukového projevu sluchátek různých konstrukcí a značek, jejíž nesmělý počátek zle datovat do období ještě před sametovou revolucí. Abych předešel nedorozumění, zároveň uvedu, že se rozhodně nepovažuji za všeználka, který všude byl a všechno slyšel. Mám stále co dohánět. To však neumenšuje mé přesvědčení, že zvuk nyní představovaných sluchátek je opravdu jedinečný.

Milníky osobní sluchátkové historie
Pro názornější nastínění kontextu, tvořícího pomyslnou referenční základnu hodnocení nových elektrodynamických Sennheiser HD 820, se stručně zmíním o několika obzvlášť zajímavých událostech osobní „sluchátkové historie“. Velké sluchátkové hody pochopitelně nastaly až v devadesátých letech po „sametové revoluci“, ve kterých jsem se konečně pořádně seznámil také s elektrostatickými modely, představující důležité milníky „poznávací stezky“. Pokud si vzpomínám dobře, první elektrostatická sluchátka, která jsem měl možnost několik týdnů nerušeně používat v domácím prostředí, byla otevřená Koss ESP950 Electrostatic.

Samostatnou kapitolou jsou systémy s uzavřenými mušlemi, které se dlouhé desítky let vůbec nevyskytovaly v nevyšším high-endu. Situace se změnila až příchodem nového tisíciletí. V roce 2003 jsem využil možnost v průběhu několika týdnů důkladně otestovat první sériově vyráběná elektrostatická sluchátka na světě, používající zcela uzavřenou konstrukci mušlí. Dnes již patnáct let starou novinkou tenkrát byla japonská Stax SR-4070 Monitor, a v daném oboru šlo o skutečnou revoluci, téměř „technologický šok“. Otevřené modely jmenované značky disponovaly mimořádně průzračným projevem, ale uzavřená varianta dodala reprodukci trochu realističtější kmitočtové vyvážení, což mne tehdy značně uchvátilo.

Německá firma Sennheiser rovněž není nováčkem v oboru totálního sluchátkového high-endu. Již v devadesátých letech minulého století jsem měl příležitost se na vlastní uši seznámit se zvukem otevřených elektrostatických sluchátek Sennheiser Orpheus, jejichž tehdejší pořizovací cena včetně elektronkového energizéru představovala 300 000 Kč (finanční částka, za kterou lze pořídit současný zcela přepracovaný model Orpheus HE 1 přesahuje milion korun). Šokující cifra na cenovce sice není zárukou skvělého zvuku, ale je fakt, že „elektrostaty“ Orpheus zněly skvostně, velice ušlechtile a vysloveně lahodně, což vyniklo obzvlášť při reprodukci akustické hudby.

Přibližně za desetinu ceny tehdejšího modelu Orpheus bylo koncem devadesátých let možné pořídit elektrostatická sluchátka Sennheiser HE60 s polovodičovým energizérem HEV70, jejichž transparentní přednes jsem zkoumal poměrně důsledně v kombinaci s různými audiofilskými CD přehrávači a high-endovým gramofonem během vícedenního poslechového testování. O to více překvapující je skutečnost, že firma Sennheiser, která rozhodně není nováčkem v oboru extrémně transparentních elektrostatických systémů, nyní uvedla na trh špičková sluchátka HD 820, pracující na klasickém elektrodynamickém principu a navíc používající zcela uzavřenou konstrukci mušlí. Ačkoliv elektrostatická Stax SR-4070 byla první skutečně high-endová sluchátka s uzavřenými mušlemi, Sennheiser HD 820 se mohou pochlubit prvenstvím v kategorii zcela uzavřených high-endových sluchátek s elektrodynamickými reproduktory.
Obrázek
Sluchátka pro nejpřesnější chirurgickou práci
Znalci možná namítnou, že uzavřená elektrodynamická sluchátka nejsou žádnou novinkou ani v náročnější Hi-Fi kategorii. To je jistě pravda. Pro příklad není třeba chodit daleko, stačí zaskočit k německým sousedům. Mnozí hudební nadšenci velmi dobře znají Beyerdynamic DT 770 z osmdesátých let minulého století nebo neméně legendární uzavřená Sennheiser HD 250 Linear. Ta byla dlouhou řadu let používána také v profesionálním provozu i mnohými tuzemskými zvukaři (zahlédl jsem je na hlavě zvukaře dokonce i v Dvořákově síni Rudolfina). Někteří posluchači na „lineary“ nedají dopustit ani v současnosti. Jeden kamarád si na inzerát nedávno pořídil druhá rezervní HD 250 Linear a kamsi je schoval, pro případ, že by ta první postihla nějaká katastrofa apokalyptických rozměrů. Vývoj však pokračuje a nemá slitování s nostalgií vyznavačů „krásných starých strojů“. Sennheiser HD 820 jsou v úplně jiné zvukové třídě. Disponují natolik dříve neslýchanou přesností a neutralitou, že vážně konkurují nákladným elektrostatickým systémům, což u elektrodynamických konstrukcí ještě nedávno bylo nepředstavitelné.

Nejde ale o napodobování elektrostatického charakteru reprodukce. Vznikla zde nová zvuková kvalita, mezi jejíž zásadní vlastnosti patří ohromující dynamičnost. HD 820 nejsou původní „osmistovky“ (HD 800) opatřené uzavřenými mušlemi. Jde doopravdy o dříve neslýchanou zvukovou kvalitu, která se obtížně popisuje slovy. Je pro mne záhadou, jak takové nesmlouvavé zvukové přesnosti v kombinaci s nebývalou živostí a v kladném smyslu syrovou realističností projevu konstruktéři Sennheiser dosáhli. Zatímco HD 250 Linear byla zvukaři používána především jako „odposlechové“ monitory při nahrávání živé produkce (uzavřené mušle částečně potlačují vnější ruchy), HD 820 považuji za první uzavřená sluchátka na světě s elektrodynamickými reproduktory, splňující nejvyšší nároky také pro nejpřesnější „chirurgickou“ práci ve špičkových postprodukčních studiích.

Pro a proti
Vše má svá pro a proti, a vždy je něco za něco. Takovéto notoricky známé slogany, působící zdánlivě banálně, samozřejmě platí i při porovnávání elektrodynamických a elektrostatických sluchátek, kterému se v této recenzi nelze vyhnout. Zkušenější audiofilové vědí, že elektrostatická sluchátka obvykle excelují v disciplíně „mikrodynamika“, přinášející rekordní detailnost reprodukce, ale makrodynamika, která by dokázala vyvolat pocit fyzické reality například při úderu na buben a tak podobně, nebývá jejich silnou stránkou. Zvuk nejlepších „elektrostatů“ sice bývá senzačně průzračný, vzdušný a úchvatně prostorový, ale zároveň může působit snově, nehmatatelně či étericky. Jako kdyby u elektrostatických systémů při reprodukci chybělo „hmotné tělo“ hudebních nástrojů. Takový přednes nadchne nedostižnou detailností a mimořádně sugestivním zobrazením prostoru, avšak podle mých osobních zkušeností s řadou elektrostatických modelů nedokáže přesvědčivě vyvolat pocit syrové fyzické reality. Elektrostatická reprodukce bývá velmi krásná, nádherně jemná, ale zároveň až příliš „nehmotná“. To samozřejmě nemusí být automaticky vnímáno jako zápor. Jde o otázku vkusu a osobních preferencí.

Elektrodynamická sluchátka, jak klasická s kmitací cívkou válcového tvaru, tak magneplanární (ortodynamická) s plochým kmitacím systémem, podle mých průběžných poznatků nedisponují extrémní průzračností, jemností a lehkostí přednesu špičkových elektrostatických sluchátek. Někdy však nabízí větší drajv, důraznější celkovou dynamiku a schopnost evokovat pocit přítomnosti fyzického korpusu konkrétních hudebních nástrojů (např. kontrabasu). Přirozenou daní za hutný způsob reprodukce zvuků „z masa a kostí hmotného světa“ elektrodynamickými sluchátky však bývá slyšitelná ztráta éterické vzdušnosti a nejemnějších zvukových detailů.
Obrázek
Elektroakustický jin a jang
Netvrdím, že nyní popisovaný high-endový elektrodynamický model HD 820 má totožně éterický charakter zobrazení prostoru jako elektrostatická sluchátka. Charakteristickou „elektrostatickou vzdušnost“ reprodukce prostorové scény pravděpodobně nelze zcela napodobit žádnými elektrodynamickými sluchátky bez ohledu na cenovou kategorii. Opakovaný poslech zkoumaného špičkového výrobku mne ale zároveň přesvědčil, že konstruktérům Sennheiser se v určitém smyslu přece jen podařilo skloubit téměř neslučitelné, elektroakustický „jin a jang“. Model HD 820 do značné míry disponuje výhodami obou zmiňovaných konstrukčních skupin, kde jedinou jeho nevýhodou může být občas až krutá pravdomluvnost při reprodukci zvukově méně zdařilých nahrávek.

Jak bylo již řečeno, extrémní přesnost projevu nyní recenzovaných elektrodynamických sluchátek umocňuje fenomenální dynamičnost. Kombinace takových kvalit je skutečně nová, dříve neslýchaná. Alespoň já jsem doposud neslyšel sluchátkový systém, který by disponoval takovouto fascinující kombinací špičkové neutrality, přesností „zářezu“ do pomyslné křivky zvukového signálu, překvapivé detailnosti a zároveň ohromující dynamiky.

Nutno však dodat, že nemalý podíl na jedinečných zvukových vlastnostech poslouchaných sluchátek HD 820 měl high-endový D/A převodník s vynikajícím plně symetrickým sluchátkovým zesilovačem Sennheiser HDV 820, recenzovaný již v srpnu. Připomenu, že dovozcem doporučená cena přístroje HDV 820 je podobná jako u sluchátek (zde konkrétně 59 990 Kč). Nekompromisně konstruovaný přístroj se mj. podílel na brilantním přenosu rychlých tranzientních signálů, zásadních pro výslednou přesnost a realističnost reprodukce.

Ušní boltce bez deformace
HD 820 jsou značně rozměrnými sluchátky, jejichž komfort nošení je mnohem příjemnější, než jaký lze předem odhadovat podle robustního vzhledu. Některé konstrukční díly jsou kovové (např. široká pružina nesoucí protirezonančně tlumený hlavový most), jiné tvoří houževnatý termoplast PBT, avšak v řadě důležitých konstrukčních dílů včetně rezonancím odolných dvouvrstvých asymetrických mušlí jsou podle informací výrobce použity odlehčené hi-tech materiály z leteckého průmyslu, takže celková hmotnost výrobku 360 gramů je vzhledem k jeho nepřehlédnutelným rozměrům příznivě malá.

Ergonomický tvar kusově vyráběných náušníků připomíná siluetu Měsíce ve fázi dva dny po první čtvrti na jedné straně mušle anebo dva dny před poslední čtvrtí na straně druhé (záleží na úhlu pohledu). Měkkým polstrováním opatřené „lunární“ cirkumaurální náušníky, sestávající z kvalitní jemné koženky ve vnější obvodové části a dotykově příjemného mikrovláknového veluru na vnitřních plochách, nenásilným způsobem dosedají na okolí ušních boltců. Luxusně provedené náušníky jsou vysoké cca 125 mm, takže prostor pro uši je nadstandardně veliký. Boltce ve velkoryse dimenzovaném prostoru prakticky vůbec nejsou deformovány, což prospívá nejen komfortu nošení, ale také přirozenosti sluchového vjemu.
Obrázek
Nejen Saturn má velké prstence
Uvnitř každé z obou objemných mušlí se skrývá špičkový elektrodynamický reproduktor, konstrukčně navazující na reproduktory otevřených modelů HD 800 a HD 800 S. Elektroakustický měnič v uzavřených sluchátkách HD 820 se rovněž může pochlubit prstencovou membránou nezvykle velkého průměru 56 mm, jejíž kmitavý pohyb kontroluje rozměrná 40milimetrová kmitací cívka. Jde o akustický zářič s relativně velkou vyzařovací plochou a výjimečně rozměrnou cívkou, což v určitém smyslu částečně spojuje výhody klasických dynamických měničů a velkoplošných planárních konstrukcí.

Akustický rozptylný reflektor
Mezi vizuálně nejvýraznější prvky patří průhledné okénko tvaru konkávní kaloty, zapuštěné do vnější kónické stěny sluchátkové mušle. Je vytvarováno ze speciálně upravené varianty mechanicky odolného materiálu Gorilla Glass americké společnosti Corning, a skutečnost, že skrz něj lze spatřit vnější část šasi a průzvučných krytů sluchátkového reproduktoru, je bonusem navíc. Šest a půl centimetru velké kruhové sklíčko, v optickém názvosloví dutovypuklé, resp. vypukloduté, připomíná sférický korekční člen s nulovou optickou mohutností, používaný například v některých pečlivě korigovaných fotografických objektivech.

V rámci krátkého zamyšlení (snad ne příliš scestného) nad technickou funkcí nezvyklého okénka se na chvíli můžeme zastavit u astronomických dalekohledů. Teleskopům s čočkovým objektivem se hvězdářským žargonem říká refraktor („lamač světlených vln“) a pro zrcadlové dalekohledy se vžil termín reflektor („odražeč“). A reflektorem, i když nikoliv optickým ale akustickým, můžeme nazvat také originální sférické sklíčko ve sluchátkové mušli. Avšak tento skleněný reflektor (zvenčí konkávní, zevnitř konvexní) nesoustředí odražené zvukové vlny do bodového ohniska, ale naopak rozptyluje je i do periferních zón kolem reproduktoru, kde jsou absorbovány akusticky pohltivou strukturou (příznivé směrové vlastnosti odrážených vln se při průměru sklíčka 65 mm začínají projevovat přibližně od 5 kHz výše). Inverzní kalota z tvrdého materiálu Gorilla Glass je tedy rozptylný reflektor, který lze méně přesným způsobem nazývat též akustickým difuzorem.

Pokud by se akustické tlumení vnitřního prostoru mušlí upravovalo pouze použitím velkého množství zvukově pohltivého materiálu v prostoru mezi reproduktorem a vnější skořepinou klasicky vypouklé mušle, reproduktor by byl pravděpodobně přetlumen, což by se mohlo projevit například měkčím podáním basů, komprimovanou dynamikou a podobně (podle subjektivních pokusů k podobným jevům dochází i v kontraproduktivně přetlumených ozvučnicích reprosoustav). Ačkoliv nápad s vydutým sklíčkem u HD 820 vypadá na první pohled docela jednoduše, ve skutečnosti jde bez pochyb o výsledek jemného laborování a hledání ideálního kompromisu při ladění akustické impedance prostoru v blízkosti membrány reproduktoru.
Obrázek
Ztišený zpěv ptactva a ztlumený štěkot psů
Útlum vnějšího hluku uzavřenými mušlemi je pochopitelně jen částečný. Například zpěv ptactva, ozývající se zvenčí skrz otevřené okno, se při nasazení sluchátek výrazně ztlumí, ale trochu slyšitelného štěbetání přece jen skrz mušle proniká (tento pokus byl prováděn koncem května, kdy opeřenci venku hodně řádí). Ztlumeny byly též hlasy lidí bavících se na chodníku pod oknem, vzdálenější štěkot psů, hluk zpovzdálí projíždějících automobilů apod. Žádný ze zmiňovaných zvuků nebyl potlačen úplně, ale i přes to považuji útlum okolního hluku u představovaných sluchátek za významný, protože jednoznačně přispívá k možnosti lépe se soustředit na poslech hudby v jejích tichých a nejtišších pasážích.

Nejúčinnější pasivní útlum je ve vyšších tónech, kde hrubým odhadem dosahuje kolem -12 dB (v nejvyšších frekvencích asi ještě více), ale tuto hodnotu berte opravdu s rezervou, pouze jako přibližnou ilustraci. V nižších tónech je však z fyzikálních důvodů účinnost útlumu relativně malá. Účinnějším způsobem potlačení rušivých vnějších hluků ve střední a hlubokotónové části spektra by bylo použití firemního aktivního systému NoiseGard, avšak tím není high-endový model vybaven. To je pochopitelné, protože sluchátka HD 820 preferují maximální možnou přesnost reprodukce před rizikem zanášení zkreslení zvuku protihlukovými aktivními obvody.

Účinného útlumu okolních ruchů lze dosáhnout i pasivním způsobem, ale také ten má své zápory. Sluchátka pro piloty, používající pasivní akustickou izolaci, dosahují velkého útlumu ruchů značně robustní konstrukcí mušlí a několikanásobně větším přítlakem těsnících náušníků, než u cirkumaurálních sluchátek pro audiofily (např. Sennheiser HME 110 ATC/C3, určená pilotům vrtulových a turbovrtulových letadel, mají přítlak 10 N). Ani toto však není řešením pro high-endová HD 820, kde se přítlak náušníků pohybuje pouze kolem 3,4 N (+/- 0,3 N). Zde je důležitý nadstandardní komfort nošení s přiměřenou vzduchovou ventilací i v uzavřeném systému, podporující přirozenost vnímání reprodukované hudby.

Solidně dimenzované vyměnitelné kabely
Součást příslušenství představovaných sluchátek tvoří snadno vyměnitelné třímetrové kabely se stříbrem potaženými OFC vodiči, na straně sluchátek zakončené robustními celokovovými a provozně spolehlivými dvoupinovými konektory společnosti ODU GmbH & Co. KG. Solidně dimenzované kabely, na povrchu opatřené textilním opletem, se vzájemně liší typem pozlaceného konektoru na straně zdroje signálu. K dispozici je kabel s tradiční nesymetrickou zástrčkou jack 6,3 mm a také varianta opatřená novým japonským konektorem Pentaconn o průměru 4,4mm, umožňujícím připojení sluchátek k symetrickému výstupu zesilovače (symetrický provoz umožňuje také verze kabelu zakončeného zástrčkou XLR-4). Kromě krátkých pokusů s nesymetrickými zdroji zvukového signálu byla většinu poslechového času sluchátka připojena k symetrickému zesilovači pomocí zdířky Pentaconn.
Obrázek
Poslech především v kombinaci s přístrojem HDV 820
Prstencové reproduktory modelu HD 820 mají impedanci 300 ohmů, odpovídající používání sluchátek zejména v domácím a studiovém prostředí, u kterého se předpokládá jejich připojení ke „stolnímu“ (stacionárnímu) sluchátkovému zesilovači. Poslech v kombinaci s mobilními zdroji zvukového signálu (raději modelů s alespoň trochu výkonnějším vestavěným zesilovačem) je však také možný.

Nejmenší přístroj, ke kterému jsem ze zvědavosti sluchátka HD 820 pomocí redukčního prvku jack 6,3/3,5 mm krátce připojil, byl kapesní přehrávač Cowon iAudio 10. Bez nároku na dosažení velké hlasitosti reprodukce takové spojení rovněž fungovalo, poslech hudby byl i v takovémto případě možný. Cowon iAudio 10 si počínal statečně, avšak extrémně pravdomluvná sluchátka značně nediplomaticky zobrazila specifické zvukové atributy kapesního přístroje. V popisovaném případě se HD 820 chovala spíše jako diagnostický přístroj, jakási obdoba lékařského stetoskopu či fonendoskopu, pomocí kterého doktor poslouchá plíce nebo šelesty srdce pacienta.

Opačným extrémem byl poslech hudebních alb ve zvukovém formátu DSD s pomocí špičkového D/A převodníku a plně symetrického sluchátkového zesilovače Sennheiser HDV 820, při kterém sluchátka bezezbytku předvedla to, co skutečně umí. Zdroje zvukového signálu byly probírány již v rozsáhlé srpnové recenzi jmenovaného přístroje, takže nyní jen stručně připomenu, že kromě CD přehrávače Sony, sloužícího jako čtecí mechanika připojená k HDV 820 optickým kabelem, další část testovací aparatury tvořil notebook HP s operačním systémem Windows 7 a nainstalovaným softwarovým přehrávačem Foobar2000, mj. opatřeným doplňky pro přehrávání formátu DSD (přemostění mixeru systému Windows umožnilo přímou bitově identickou komunikaci přes rozhraní USB s procesorem ESS SABRE32 DAC v přístroji Sennheiser HDV 820).

Mezi největší zvukové lahůdky patřil poslech formátu DSD 128 („double-rate DSD“) s fascinující vzorkovací frekvencí 5,6448 MHz, která je dvojnásobně rychlejší než samplovací kmitočet 2,8224 MHz základního SACD formátu DSD 64, viz srpnový popis skladby My Heart Stood Still v podání jazzového uskupení Johan Dielemans Trio, vydané švédským audiofilským labelem Opus3. To však neznamená, že základní verze DSD 64 („single-rate DSD“) zní chudě. I v tomto případě jde o „super hi-res“ formát s velkoryse předimenzovaným rozlišením detailů. A v tomto „netopýřím“ formátu byla také poslouchána řada skladeb a celých alb.

Senzačním zážitkem byl například opakovaný poslech tří alb kanadské jazzové zpěvačky Holly Cole, konkrétně alba Girl Talk (1990), Temptation (1995) a Night (2012). Všechny skladby na jmenovaných albech byly ve zvukových souborech DSF v rámci formátu DSD 64. Reprodukce alb Holly Cole pomocí systému Sennheiser HD 820 + HDV 820 (s využitím symetrického připojení sluchátek) působila natolik přesvědčivě, realisticky, sugestivně, omamně a zároveň expresivně, že jsem je ve stavu úžasu poslouchal opakovaně i během některých dalších dní, respektive nocí a stále se nemohl nabažit. Poslech jmenovaných alb pomocí představovaného systému vřele doporučuji každému, koho skutečně zajímá maximálně věrná reprodukce (a samozřejmě skvělá hudba).

Neslýchaně realistický přednes basů
Další poslouchaná umělkyně, shodou okolností s totožným s příjmením, se jmenuje Paula Cole. Pomocí jejího slavného poprockového alba This Fire z roku 1996, poslouchaného z CD přehrávače připojeného optickým kabelem Toslink k převodníku v přístroji HDV 820, lze demonstrovat, co sluchátka HD 820 dokážou v nízkých kmitočtech. Hned v první „otvírací“ skladbě, nazvané Tiger, se z testovaných sluchátek ozývaly neuvěřitelně impozantní „elektrifikované“ basové tóny, které v subjektivním smyslu byly za hranicemi fyzikálních možností jakýchkoliv sluchátek. Reprodukce basů jakoby třásla kostmi a celým tělem. Hluboké tóny působily natolik impozantně, až jsem měl téměř úleky, že přiběhnou sousedé a začnou bušit na dveře. Skoro bylo obtížné uvěřit, že někde místnosti není schován subwoofer, ale zároveň jsem si kladl otázku, zda takto extrémně pevné, neslýchaně přesné, neuvěřitelně dynamické, nebývale důrazné a přitom kmitočtově vzorně vyrovnané basy vůbec někdy mohou zaznít z reprosoustav či subwooferu, a to bez ohledu cenovou kategorii?

Velmi kladně hodnotím také fakt, že nízké kmitočty jsou zastoupeny ve vyváženém množství a nijak nepřebíjí další části zvukového spektra. Sklada Tiger obsahuje velmi mohutné basy, takže jsou mohutně reprodukovány i sluchátky HD 820. Zároveň existuje řada jiných nahrávek se střídmě zastoupenými hlubokými tóny, jejichž reprodukce je taktéž střídmá. Špičkově neutrální přednes nízkých kmitočtů mj. úžasně vyniká při poslechu jazzového kontrabasu, občas působícího až nepochopitelně realistiky, vysloveně fyzicky. Mimořádně věrná prezentace basů vynikla také při reprodukci největších subbasových píšťal chrámových varhan. Také zde některé subbasové tóny pocitově rozechvívaly břišní dutinu posluchače.
Obrázek
Pregnantně reprodukované středy i výšky
Pozitivní hodnocení zaslouží rovněž velice přesná prezentace středního akustického pásma, které není líbivě potlačeno či diplomaticky změkčeno. Střední tóny vystupují velmi sebevědomě a monitorově přímočaře, což někdy může zaskočit nepřipraveného posluchače, zvyklého na „sametovou mlhu obvyklých sluchátek“ se zvýrazněnými basy, potlačenými středy a cinkajícími výškami. Sluchátka HD 820 jsou dravec, téměř cosi jako akustický predátor, který když objeví zvukařské chyby v nahrávce, bez slitování je polapí a jako doličný předmět je ostentativně pohodí před posluchače, který před nimi nemá kam utéct. Jinými slovy lze konstatovat, že zdaleka ne všechna „běžná“ hudební alba zní ze sluchátek HD 820 příjemně. To je však problém nedostatků zvukařsky nedotažených alb, nikoliv Sennheiser HD 820. Opravdu jde o extrémně pravdomluvná sluchátka, zobrazující případnou zvukovou bídu průměrných nahrávek. A o to senzačněji reprodukujících nahrávky zdařilé. Zvukově kvalitní skladby zní ze sluchátek HD 820 natolik skvostně, že pro popis slyšených lahůdek zřejmě neexistují výstižná slova. Zbývá jen úžas, že je něco takového vůbec možné.

Velice se mi líbila také „laserově přesná“ prezentace vysokých kmitočtů, při které jsem si plněji uvědomil, že výšky všech ostatních elektrodynamických sluchátek, jaká jsem kdy měl možnost poslouchat, jsou více či méně kontaminovány čímsi, co nazývám mechanicko-akustický šum membrány. Při poslechu Sennheiser HD 820 jsem měl pocit, jako kdyby z reprodukovaných vysokotónových zvuků byl odstraněn jinde obvyklý šumový závoj. Nebývale brilantní výšky byla taktéž velká radost poslouchat, obzvlášť při reprodukci nahrávek ze souborů s velkým datovým tokem, resp. velkým rozlišením detailů (zejména DSD).

Senzací je rovněž fakt, že všechna tři základní akustická pásma (basy, středy a výšky) jsou perfektně integrována do jednoho kompaktního celku. Vzájemná návaznost jednotlivých pásem působí přirozeně, bez rušivých švů, zdůraznění, propadů nebo skokových změn charakteru reprodukce. Vzorně koherentní projev sluchátek umocňuje požitek z poslechu, protože posluchač není vyrušován žádnými technicistními projevy a může si vychutnávat samotnou hudbu. A současně se při tom kochat objevováním nových detailů ze zákulisí vzniku nahrávky, protože „vhled do kuchyně hudebních mistrů“ pomocí Sennheiser HD 820 je doopravdy mimořádný.

Nový zvuk starých alb
Během několikatýdenního používání popisovaných sluchátek jsem si poslechl mnoho důvěrně známých alb (někdy celých, jindy z časových důvodů pouze několik skladeb). Soustředěné poslechy systému HD 820 + HDV 820 mne opakovaně přiváděly ke zjištění, že žádné z alb, která po dlouhých letech jejich průběžného zkoumání v různých Hi-Fi a high-endových sestavách znám takřka zpaměti, přece jen neznám dokonale. Během reprodukce notoricky známých nahrávek se téměř vždy objevily nové zvuky, které jsem dříve přeslechl, nebo další hudební nástroje či doprovodné hlasy, původně schované v nepřehledném hlukovém pozadí. U naprosté většiny reprodukovaných alb se objevovaly nečekané nálezy, nové zvukově-hudební souvislosti, původně maskované zvukové barvy – nyní skutečně působící témbry nástrojů, dříve ne cela rozbalené dynamické důrazy apod. Domněle důvěrně známá alba zněla až nečekaně nově, bohatě a především nebývale realisticky.

Na závěr dodám, že Sennheiser HD 820 považuji v určitém smyslu za velmi univerzální. Představuji si je například ve špičkově zařízeném postprodukčním studiu, kde mohou být používána jako vzácně precizní nástroj pro obzvlášť kritický poslech. Svou extrémně přesnou, mimořádně transparentní, nebývale dynamickou a dříve neslýchaně realistickou reprodukcí bez pochyb osloví také mnohé hledače zvukové pravdy při domácím audiofilském poslechu. Velice věrná reprodukce high-endového modelu HD 820 může nadchnout i příznivce sluchátkové relaxace. Například noční poslech slavného minimalistického alba Steve Reich: Music For 18 Musicians z roku 1978 (ECM New Series), při kterém bylo nádherně přehledně zobrazeno cyklické prolínání partů akustických hudebních nástrojů a lidských hlasů, byl skvělou relaxací.

Lubomír Vlk


Výrobce: Sennheiser
Distributor: Panter s.r.o.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host