Za poslední tři roky jsem měl možnost vyzkoušet všechny možné reprosoustavy, od těch za cca 50.000 Kč až po ty 10x dražší. Některé reprosoustavy u mě zcela pohořely a nechtěl bych je mít v sestavě ani zadarmo. Některé mě zaujaly a chtěl bych je znovu slyšet v jiném prostředí. Jiné mě bavily a uměl bych si je představit pro ozvučení své druhé, „denní“ sestavy. Třeba o sloupových Sonus Faber jsem s chutí napsal článek. O jiných by též stálo za to napsat pár slov, ale… Jen Triangle Australe EZ mě uchvátily bez výhrad. Především svou brilancí zvuku. Poměr cena/výkon těchto sloupových beden považuji osobně (a zcela subjektivně) za bezkonkurenční.

Neřeším jejich měření, správnost provedení, koncepci. Řeším jen zvuk a to, jak na mě při poslechu působí. Aktuálně neznám žádnou jinou reprosoustavu, která by s alespoň podobnou cenovkou (3.500 EUR) zahrála výšky, středy a basy takhle normálně, přirozeně. Se skvělým prostorem a delikátností na výškách. Neznám v této kategorii žádné, cenově srovnatelné bedny, z nichž by mě bavilo si poslechnout symfonickou skladbu se zavřenýma očima.

Při psaní tohoto článku jsem nenašel žádného českého prodejce, který by měl na svých webových stránkách tento model francouzské firmy Triangle naceněn. Na stránkách zahraničních prodejců jsem viděl ceny začínající na 3.500 EUR za pár.

Konstrukce a vzhled
Kvůli váze na hranici 100 kg byl pár Triangle Australe EZ dovezen na europaletě. Váha jedné smontované reprosoustavy je totiž 43 kg. Skříně jsou poměrně rozměrné, s podstavcem a hroty v mističkách je to 30 x 46 x 118 cm. Skříně slepené z desek MDF mají dokonalou povrchovou úpravu v bílém, klavírním laku. Ke spodní stěně se čtyřmi masivními šrouby přišroubuje skleněný podstavec o síle 1 cm. Je pěkně těžký a reprosoustavám poskytuje dostatečnou stabilitu. Na jeho vrchní straně je nalepena gumová, perforovaná rohož. Ta slouží k izolaci a „odhmotnění“ podstavce od samotné skříně. Podstavec má ze spodní strany přilepené čtyři hliníkové válečky, do kterých se natočí přiložené hroty nebo „vsadí“ gumové nožičky. Masivní provedení terminálů pro připojení reprokabelů považuji v této cenové kategorii za nevídané. Nemohu nevzpomenout na pocit při zapojování reprokabelů k podobně krásným terminálům soustav Wilson Audio Maxx (stávaly nové zhruba 10x tolik). Provedení skříně, terminálů, měničů, podstavce… vše vypadá skvěle. Rozhodně žádná „čajna“. Na první pohled je vidět výroba „made in France“. Tedy až na síťky a hroty! Ty se naopak Francouzům vůbec nepovedly.

Jeden středový měnič (16,5 cm) a tři shodné měniče basové (16,5 cm) vypadají poctivě, kvalitně. To zdaleka nelze říci o některých produktech konkurence. Oči v mém případě „poslouchají“ spolu s ušima. Subjektivním pocitům se bohužel vyhnout neumím a čtenáře prosím o jisté pochopení. Jde o to, že o měničích v Triangle Australe určitě nikdo neřekne, že mu vzhledově připomínají reproduktory ve dveřích jeho auta z Nošovic. Oba výškové měniče (2,5 cm) použité v tomto modelu jsou z nejvyšší řady Triangle Megallan. Ten druhý je zrcadlově osazený na zadní stěně skříně. V popisu užité technologie „DPS“ jsem se dočetl, že zadní výškový měnič nezasahuje do činnosti měniče čelního. Zlepšuje zobrazení prostoru a vnímání výšek v poslechovém místě.

Při vybalování a instalaci jsem se musel zasmát francouzské zálibě pro jedinečnost.

Ta první: závit pro hroty/nožičky je atypický a tudíž nelze našroubovat běžný závit M8. Po deseti letech popularizace nožiček F.E.Ceraball jsem byl zklamán, že je zrovna na těchto bednách nevyzkouším. Lze použít pouze originální hroty nebo gumové nožičky. Nebo si nechat vyrobit příslušnou redukci.

Ta druhá (ač banální): každý hrot a každý mistička byla zabalená v samostatném pytlíčku. 16 pytlíčků! Přitom ty hroty nejsou takové kvality, aby musely být nějak extra zabalené. Osobně si kvalitní hrot představuji jinak. Tyhle jsou spíše ze „sýra“. Určitě ne z nerezu. Ale skvělému zvuku to evidentně nevadí. O to víc mě ovšem zajímá, jak by Australe hrály právě na Ceraballs. Mističky jsou podlepené kouskem kvalitního filcu. Na dřevěné podlaze, po drobném „došroubování“, na nich Australe EZ sedí jako přibité.

Ta třetí (vzhledově fatální): nepovedená barva rámečků. Rámečky/síťky totiž nejsou bílé, ač jsou jako bílé popisovány. Mají jakousi šedo-stříbrno-bílou barvu. Na dokonalém, klavírním laku celkem vysokých skříní působí síťky plastově, podivně. Osobně mi ta nepovedená barva docela vadí. Zatím každý, kdo u mě toto provedení mřížek viděl, se nad touto francouzskou „jedinečností“ pozastavil.

Pohledové srovnání originál hrotů s nožičkami Ceraball a Soundcare.

Zvukový projev
Australe EZ jsem nechal rozehrát/zahořet 100 hodin. Zapojil obyčejnými kabely Tara Labs (1 m á 500 Kč) na bi-amping AVR Denon a… jejich zvuk mě doslova ohromil. Tak skvělý zvuk, za takovou cenu, jsem rozhodně nečekal.

Při rozhodování o zápůjčce těchto Australe jsem měl jisté obavy. Jednak mám osobní předsudky k „signatuře“ francouzského audia. Proto jsem i zkoušku těchto beden nejprve odmítl. A jednak nemusím hornové výškáče. Jejich užití v reprosoustavách pro soustředěný poslech ve mně opakovaně evokovalo pocit, že… „ze třetí koleje odjíždí vlak směrem na Kolín“.

U Triangle Australe EZ tomu tak naštěstí vůbec není. Právě naopak. Australe EZ mají výšky téměř tak dokonalé, jako druhý nejvyšší model značky Triangle a to Megallan Concerto. Triangle Australe hrají báječně. Poctivé basy, přehledné středo-basy, bohaté, čisté středy, skvělé výšky, vzdušnost. Průzračnost. Všechno zní zarovnaně, přirozeně, přehledně. Barva lidských hlasů je skvělá. Každému člověku lze vidět celý „krk“. Nejen hlasivky nebo břicho. Každý člověk má jiný hlas.

Antologie Nerez hraje se vší nedokonalostí těchto nahrávek minulého století. Nahrávky z let 1982 až 1986 na desce „Masopust“ jsou nostalgicky „zadekované“. Zahuhlané. Takové potemnělé. Kdo tuhle desku zná z „rovné“ sestavy ví, co mám tímto popisem na mysli. Naopak „Ke zdi“ z roku 1990 zní značně přebasovaně, dynamicky za hranou uvěřitelného. Z Triangle Australe mám z nahrávky přesně ten pocit, že se zvukový mistr chtěl zbavit socialistického „soundu“ vydavatelství Panton. Že chtěl nahrát tuhle desku konečně jinak. Jak? Stačí si poslechnout první skladbu.

Australe EZ se vyloženě hodí na poslech klasické hudby v běžně zabydlené místnosti. Pustil jsem si na nich všechno možné. Z placek Blu-ray především: Dvořák - Slavonic dances (00289 478 5007), Berlioz – La damnation de Faust (Hi-res 109182), The Berlin concert Domingo/Netrebko/Villazon (0734491), Brahms-Dvořák – Berl. Philhar. + Abbado (2051954), Opera Gala Live from Baden-Baden (88985371629).

Při správném umístění od zadní stěny místnosti (a dostatkem prostoru i po stranách) zahrají dokonalý prostor. Rozlišení nástrojů v orchestru, chlupatost strun, pobrukování kontrabasů. Tvar a barva ženských hlasů. Detailnost zvukového pozadí za dialogy, barevnost bez pocitu „upatlání“… Zírám v úžasu. Je to za tuhle cenu vůbec možné? Po stranách plazmové televize jim „zvukově“ ta veliká, skleněná plocha zřejmě nevadí. Dokáží vytvořit skvělé zobrazení scény. Zvuk je součástí obrazu. Postavy zřetelně mluví „z televize“. Zvuk je příjemně prostorový. Australe EZ nejsou nijak „vidět“. Chvílemi jsem před nimi prostě seděl a musel se znovu ubezpečit, že stojí vážně jen 3.500 EUR.

Zvukem u mě přehrály úplně všechny sloupky této kategorie. Je u nich potřeba chvíli hledat ideální vzdálenost od zadní stěny. Otvor bassreflexu mají dopředu, takže tady mě zadní stěna nijak nelimitovala. Ale kvůli tomu zadnímu výškovému měniči jsem s nimi musel chvilku šoupat. V určitém místě od stěny (cca 35 cm) se zvuk krásně usadil, vyčistil a získal nevídaný prostor. U některých beden konkurence jsem měl pocit, jako by se zvuk musel tak nějak prodírat složitou výhybkou. Že měniče by hrály, ale signál k nim běží nějak těžkopádně. U těchto Australe EZ mám naopak pocit, že v rychlosti zvuku nic nepřekáží. Že snad ani výhybku nemají. Hrají dynamicky, rychle. Muzika z nich „jede“. Ale při tom ničeho není pocitovē moc. Výšky se nikam netlačí a basy ani na chviličku nepřehluší malebnost středů.

Neměl jsem doma bedny, které by za tuto cenu uměly zahrát klasickou hudbu tak, aby mě jí bavilo poslouchat u plazmové televize soustředěně. Jak důležitý je tento aspekt pro vás? Asi moc ne. Kdo dnes ještě poslouchá klasickou hudbu? Nebo se podle ní rozhoduje o volbě reprosoustav?

Reprosoustavy mi v hlavě povětšinou svým zvukovým podáním vytvářejí jakousi představu vázy na květiny. Některá představa takové vázy má tenkou nohu a široké ústí. Mám pocit, že každou chvilku přepadne. Jiná má zase kulatou baňku na vodu a hodně vysoké, úzké hrdlo. Tak na dvě Gerbery. Další tvar činky jednoručky. Takže středy žádná sláva. Snad víte, co mám na mysli. Jak čtivě pospat slovy pocity z poslechu, že?

U těchto Tringle Australe se mi žádná váza v hlavě nezobrazila. Jen jsem poslouchal, poslouchal a přepínal. Chvilku satelit, chvilku Blu-ray, pak zase pár písniček z CD. Pak zase dokument ze Servus TV. Pořád jsem hledal, kdy najdu konečně TEN problém. Jenže nic. Zatím jsem nic nenašel.

V akusticky upraveném prostředí domácího kina, kde vzdálenost od neodrazivé zadní stěny byla bezmála 1,5 m, nebyly atributy zvuku Australe EZ zdaleka tak zajímavé. Tady jim naopak chyběl důraz na basech. Jejich zvuk jakoby změkl a zobrazený prostor již nebyl zdaleka tak okouzlující. Jenže do takto akusticky a „životně“ silně specifického prostředí se bedny této kategorie stejně neinstalují a nejsou k tomu ani vhodné.

Reprosoustavy jsem poslouchal na dvou sestavách. Hlavní sestavu tvořil „čajový“ AVR Denon 3300W (4x 105W/8 prospektových v bi-ampingu) zapojený do zásuvky samostatného el. přívodu přes Isotec Syncro. Zdroj signálu satelit Vu+, Blu-ray přehrávač Panasonic/ Denon, kabely HDMI Audioquest Carbon. Sestava k ozvučení plazmové televize pověšené v jídelně. Moderní, obývací kuchyně o velikosti 70 m2. Nulové akustické úpravy. Knihovna, gauč, veliké kytky. Běžná místnost na poslech muziky.

Druhou, pro Australe EZ poněkud „přestřelenou“ sestavou bylo domácí kino v cca 120 m3 akusticky řešeného prostoru. Zesilovač Sroll Bimotore (2x 550 W/8 trvalých), ultimativní filtrace, samostatný přívod, zdroj satelitní přijímač Vu+ Ultimo s lineárním zdrojem nebo „kombajn“ Denon 4010 s externími hodinami v AVR Denon pro potlačení jitteru, ultimativní kabeláž… jen „ozářit“ těch 36 instalovaných difuzorů muselo být pro Triangle Autrale EZ frustrující.

Jen tak pro zajímavost jsem ze sklepa ještě donesl a přes kablíky „k počítači“ zapojil stařičký Transiwatt Junior 44 (2 x 15 W/8).

To jak Australe EZ hrají, se samozřejmě mění s použitím zapojeného zesilovače. I s Transiwattem muziku zahrají a dají se poslouchat. Ale spíše bych takový poslech považoval za ztrátu času svého „audio-života“.

S AVR Denon 3300W, ve stereo zapojení (2x 105 W/8), hrají Australe EZ dobře. Housle už znějí jako housle. Violu lze od houslí rozeznat. Popík se z MTV HD poslouchat dá. Na symfonickou hudbu je však toto zapojení slabé. Pro mé uši téměř nepoužitelné. Klavír nemá dynamiku a dřevěnou ozvučnici. Ani k filmům to takhle nemá šťávu. Přiřazení dalšího páru zesilovačů (bi-amping) přináší ten mnou výše a nadšeně popisovaný zvuk. Takhle je to prostě parádní. Australe hrají s tímhle Denonem za 25.000 Kč perfektně. Při vyšší hlasitosti, nebo dobře nahraném duc-duc, bych chtěl sice pocitově zapojit ještě vyšší řadu AVR Denon, ale... Nu což. Tahle kombinace v celkové ceně cca 115.000 Kč hraje vyváženě. Skvěle. Spousta hudebních zážitků. A za rozumnou cenu. Ač takový AVR Denon 4300H z o stupeň vyšší řady (40.000 Kč) by se zvukově určitě vyplatil.

Na ultimativním zesilovači pak francouzský Triangle ukazuje, jak skvělý poměr cena/výkon tyto třípásmové bedny mají. Bedny hrají náhle basy na úrovni beden 3x dražších. Zřejmě díky kvalitní filtraci (a reprokabelům Nordost Valhalla) pak neuvěřitelně příjemné výšky. Takhle nějak podobně znějí výšky z druhého nejvyššího modelu značkyTriangle. Ze soustav Megallan Concerto za 28.000 EUR. Na ultimativní sestavě mají Australe EZ „skokově“ lepší podání všech pásem. Tady je ten rozdíl proti zvuku z „čajového“ AVR Denon slyšet na dvou taktech. Jenže zesilovač velikosti nočního stolku o váze 90 kg (a to vše další kolem) si k těmto bednám určitě nikdo nepřipojí. Takže takový „test“ nemá pro tento článek valný smysl.

Hodnocení
Pokud nehledáte bedny na tvrdý metal, hardcorový rock nebo ozvučení mejdanů v obýváku velikosti tělocvičny, jste u Triangle Australe EZ na správné adrese. Hodí se vyloženě do běžného poslechového prostoru na soustředěný poslech filmů, seriálů, klasické hudby, jazzu, popu, folku a určitě i Dire Straits. Abych alespoň jednu hifi-testovací „kapelu“ jmenoval. Poslech skladby „Nine Million Bicycles in Beijing“ od Katie Melua byl pro mé zhýčkané uši skutečnou lahůdkou. Na tohle jsou Australe EZ dokonalé. A vážně jim stačí připojit relativně špatný zesilovač. Ale i s ním zahrají hudbu s velkým H.

M. Beneš


Výrobce: Triangle