Katalog tradiční anglické značky Wharfedale sice zasahuje i do kategorie high-endu, což potvrzují i loňské reference Elysian 2 a 4, ale málokterá řada reproduktorových soustav má důležitost série Diamond. Ta měla premiéru v roce 1981 a s mimořádným poměrem užitné hodnoty k ceně se už stala legendou. Vysoké obraty zaplatí i různé technologické finesy, na něž jinak narazíme až u dražší konkurence, takže každá „diamantová“ generace je očekávána s napětím. Platí to i pro řadu Diamond 12, která se na trhu objevila v podzimních měsících. Fakticky jde už o čtrnáctou dynastii (počty nejsou úplně jednoduché, protože donedávna aktuální sérii Diamond 11 z roku 2017 předcházely řady Diamond 200 a Diamond 100). Britské vývojáře však poprvé posílil v současnosti nejvlivnější německý konstruktér reproduktorových soustav Karl-Heinz Fink, jehož značku FinkTeam si zřejmě vybaví návštěvníci mnichovské výstavy High End, ale v portfoliu má i spolupráci se značkami Mission, Naim Audio nebo Q Acoustics. Společných prvků s předchozí sérií Diamond 11 je minimálně, převažují inovace a samozřejmě nové měniče i elektrické výhybky. Z šesti modelů lze opět sestavit ozvučení domácího kina, ale párové soustavy končí nejčastěji ve stereofonních aparaturách. Pozornost jsme proto zaměřili na největší ze tří stojanových dvoupásmovek, Diamond 12.2, které lze pořídit za 10 250 Kč.


Klarity nahradil Kevlar
Soustavy o rozměrech 20 x 33,5 x 28,5 cm s čistým vnitřním objemem 11,8 litrů lze vybírat v povrchové úpravě čtyřmi druhy strukturované vinylové fólie, která docela přesvědčivě evokuje dřevěnou dýhu: imitace ořechu a černě mořeného dubu spojují čela v černém vícevrstvém laku, na bílý narazíme u imitací dubu přírodního a bíle lakovaného. Design působí čistě. Montážní šrouby měničů kryjí plastová mezikruží, odnímatelné ochranné rámečky, které jsou vždy potažené černou průzvučnou tkaninou, aretují silné magnety, takže vizuálně nic navíc neruší. Stěny tuhých kabinetů tvoří MDF desky o tloušťce 18 mm, když mechanicky nejvíce namáhaným předním stěnám přidávají navíc 12 mm už zmíněná čela. Solidní zpracování naznačuje i hmotnost 8,2 kg, jež připadá na jednu soustavu.

Na rozdíl od řady Diamond 11 už ozvučnice opět zachovávají pravoúhlou geometrii, riziko vzniku vnitřního stojatého vlnění eliminuje zatlumení syntetickým rounem. Celou řadu spojují tweetery s polyesterovou kalotou o průměru 25 mm, která vyzařuje do mělkého zvukovodu. Středobasoý měnič se svým průměrem 15 cm oběma menším dvoupásmovkám vymyká, najdeme ho jinak v tandemu už pouze u dvouapůlpásmových vlajkových lodí Diamond 12.4. U jeho kónické membrány však Kevlar poprvé po devatenácti letech vystřídal nový kompozit Klarity na bázi polypropylenu, který je kvůli vyšší tuhosti zpevněný slídou; vlastní rezonance pomáhají eliminovat tři „svazky“ zpevňujících paprsků, rozmístěných po sto dvaceti stupních. Kmitací cívky jsou navinuté na formerech ze skelných vláken, které si zachovávají geometrii i při vysokých teplotách. Membrány spojují s koši pryžové vlnky s velkým zdvihem. Feritové magnety středobasových měničů jsou doplněny hliníkovými zkratovacími prstenci, které omezují modulaci hlavního magnetického pole magnetickým polem kmitací cívky.


Dobře temperované výhybky
Pasivní elektrické výhybky s topologií Linkwitz-Riley mají složitější zapojení 4. řádu (se strmostí -24 dB/oktávu), které pracuje s dělicím kmitočtem 2000 Hz. Je sympatické, že značka nedělala žádné kompromisy v osazení, protože s větším počtem součástek rostou nároky na jejich kvalitu, což zde značka splnila beze zbytku: kondenzátory jsou svitkové a cívky vinuté na vzduchovém jádře, které se hned tak magneticky nepřesytí. Trubice bassreflexových rezonátorů ústí na zadních stěnách v horní části, což je nutné zohlednit dostatečným odstupem ozvučnic od zadní zdi.

Dva páry pozlacených šroubovacích terminálů na vertikálně orientovaném subšasi vzadu nad základnou umožňují po odstranění zkratovacích propojek bi-wiring čibi-amping a poradí si s libovolně zakončenými reproduktorovými kabely. Kmitočtovým rozsahem 50 – 20 000 Hz v tolerančním pásmu ±3 dB už v basech zasahují do druhé nejhlubší kontraoktávy, když bassreflex je laděný na kmitočet 43 Hz. Minimální hodnota impedance u osmiohmových soustav nikdy neklesá pod polovinu jmenovité hodnoty, což je dobrá zpráva zvláště pro starší zesilovače. Charakteristická citlivost 88 dB (2,83 V, 1 m) je průměrná, takže doporučovaný minimální výkon 20 Wattů na kanál postačí snad leda v malé místnosti. Kdo si chce užívat naplno dynamický potenciál soustav, měl by uvažovat o zesilovači s výkonem alespoň 2x 50 W.


Nejen basy na jedničku
Soustavy Wharfedale Diamond 12.2 jsem poslouchal ve středně zatlumené místnosti o výměře 16 m2, kde je doplnily integrovaný zesilovač Advance Acoustic A10 Classic (v režimu High Bias, tedy většinou ve třídě A) a univerzální Blu-ray přehrávač Cambridge Audio CXU. Kabely byly značky XSymphony, signálové Pure Silver Fantasy a reproduktorový set Omega Hybrid. Jako testovací jsem používal hlavně SACD Chick Corea: Rendezvous In New York (Stretch, 2003), Peter Gabriel: Up (Virgin, 2003) a Magdalana Kožená: Il giardino dei sospiri / Collegium 1704, dir. Václav Luks (Pentatone, 2019).

Soustavy Diamond 12.2 nabízejí vyvážený, přirozený i detailně prokreslený zvuk, který to s analytičností zbytečně nepřehání, prioritou je muzikální projev. Hladké pásmo středních kmitočtů, které se otevírá čistým výškám, má základy v plných středních basech, které svou přesnou artikulací odpovídají spíše dražší konkurenci; hlubší basy už v reprodukci chybí (bassreflexové ozvučnice s objemem necelých dvanáct litrů mají své fyzikální limity), ale jsou alespoň velmi dobře naznačeny. Pochválit je třeba zobrazení prostoru nahrávek s přehlednou lokalizací, vynikající je také dynamika, ale tu do značné míry podmiňuje větší výkonová rezerva zesilovače. Stále ještě kompaktní dvoupásmovky nestranní žádnému hudebnímu žánru a nadhled si zachovávají i nad složitějšími nahrávkami. Poměr výkon/cena je mimořádný.

Pavel Víšek


Výrobce: Wharfedale
Zapůjčil: RP Audio