Koncepce.
No, bipolární bedny jsou mnohem dynamičtější než běžné, takže to bych viděl určitě jako jeden z cílů.
Je třeba si uvědomit, že tím, že dáme bedny do místnosti, tím jejich zvuk zesílíme. Zesilují ho odrazy od stěn. Praktický význam mají v podstatě hlavně ty první, energie dalších odrazů velmi strmě klesá a na celkové zvukové pole v místnosti mají nicotný vliv.
Když si uvědomíme, že při klasickém stereo uspořádání je na poslechovém místě zvuk jen ze 30% tvořen zvukem přímým z beden a celých 70% (!!!) je zvuk odražený, je jasné, že se na poslechovém místě dynamický přechod v nahrávce realizuje s jistým zpožděním. Než se tak říkajích místnost "nasytí". Opačně to funguje samozřejmě taky - když vypneš zdroj zvuku, ještě nějakou chvíli trvá, než v místnosti úplně dozní. Věřím, že o dozvuku slyšel opravdu každý.
Zároveň je třeba uvážit, kdy je první odraz špatný. Moc pěkně to mají vysvětlené na stránkách Audiophysics. První odraz je v pohodě, pokud je jeho dráha aspoň o 1,7m delší než dráha zvuku přímého. To už pak nemá vliv na lokalizaci, neprzní barvu atd.
Když si to dá člověk dohromady, tak mu zkrátka musí vyjít, že když ty bedny dá minimálně 85cm od zadní zdi (ideálně tak 1m), tak ta zvuková vlna, která jde dozadu a prvním odrazem se rychle vrací k posluchači, nejen že nijak nepoznamená přesnost lokalizace atd., ale naopak zvýší dynamický dojem z poslechu, protože rychleji nasytí poslechové místo zvukem.
O tom, že to skutečně funguje, myslím není pochyb.
Vždyť si stačí přečíst, co lidi psali po prvním poslechu Soungardenů --- kromě "prostoru" byla jako druhá vždy zmiňovaná parádní dynamika.
Také to jako majitel bi-polárů dosvědčuji --- a ověření je snadné. Třeba v druhé půlce první věty Rachmaninovy První symfonie, tam skladatel práská orchestrem jako bičem, jedno forte za druhým. Na bi-polárech to je prostě pokud jde o dynamiku jiný druh zážitku (věrnější), než na "normálních" bednách.
No a pak je tady samozřejmě ten "prostor".
Zde si je potřeba uvědomit, že každé "bi-poláry" jsou zkrátka nějakým způsobem "wide-stereo" bedny. K hlavnímu zvuku prvního páru přidávají (různě) upravený, o něco maličko zpožděný zvuk druhého páru. Vzhledem k tomu, že to zpoždění je tak krátké, je pro lidský sluch zamaskované.
Tady jsme ale na poněkud tenkém ledě --- Alain Blumlein, vynálezce sterea a vizionář, tomu říkal "míchání" (shuffling) a teoreticky ho popsal. Dokonce sestrojil "míchací konzoli", ale nakonec mu došlo, že to "míchání" je třeba uskutečnit až na samotném konci řetězce.
Elektronický shuffling rovná se https://www.soundonsound.com/techniques ... o-widening
Proto ten skvělý prostor u bi-polárů...........
Nicméně osobně jsem pro mnohem radikálnější vzájemné uspořádání těch dvou párů v rámci bi-polární koncepce, než je to klasické (Srollovo a jiné).
P.S. Blumleinův piktogram pro stereo-shuffling - viz obrázek nad mým nickem.
