ASTRALIS -
Voces del Bosque (2009) DR7 46:57
Zase po nějaké době mohu doporučit kus vynikajícího neo progu. Kapela je z Chile, mají na kontě 3 alba. Poslední je z roku 2013, je tedy otázkou, zda jsou ještě činní. Internet je také poměrně skoupý na informace.
Libozvučnou španělštinou zpívaný symfonický způsob provedení progresivního rocku, pokud si pod adjektivem
symfonický představíme klenutější a vzletnější konstrukce skladeb. Jinak se tady neštěstí nevyskytují obvyklé neprostupné lesy kláves, které často symfonickou polévku zahušťují k nepozření. Klávesy zde mají většinou roli podpůrného spodního témbru, sem tam se zablesknou i na povrchu, nebo zdobí kompozice akusticky znějícím klavírem. V klidnějších pasážích je slyšet, že plochy nálad, které se vespod rozprostírají, mají nezanedbatelnou roli, hmatatelnou spíše podprahově. Co je slyšet výrazně jsou však vynalézavé kytary a důrazné bicí. Tyto nástroje kreslí vskutku kontrastně a mistrovsky. Dlouhé instrumentální pasáže jsou jimi vyšívány rafinovaně a oplývají silnou emocionální působivostí. Zpěv je spíše sporadický, takže i odpůrci neanglických jazyků by nemělo nic bránit v požitku z této znamenité hudby. Refrén se vyskytuje pouze v jedné krátké písni, zbytek stojí zejména na zvukomalebných nástrojových pasážích.
Latinská Amerika je z muziky znát přiměřeně, aby dostatečně bavila, kořenila, ale nebyla z ní cítit přílišná ethno póza. V něčem mi tato muzika připomíná nálady ze sólových desek Jona Andersona, který to s latinou opravdu umí, například na
Toltec (1996). Jinde tam zase ve způsobu práce s aranžemi a nástrojovými důrazy slyším Fishe v období kolem
Suits (1994). Jo, Skotsko se ve skladbě
Los Pasantes dá krájet. Pokud by člověk měl po prvních čtyřech skladbách pocit, že ty poslední dvě dovedou album v pohodě do konce, je rychle vyveden z omylu. Teď nastanou ty správné velkolepé artové orgie. Hudba se promění v temnější oceán, co medituje v hypnóze, je tam méně trylků, více úsporných basových rytmických figur s kytarovými konturami. Obdivuhodné, a musím podotknout, že předchozí deska je takových monumentů taktéž plná. Prostě jsme z veselého a barevného pralesa hýřivých barev a zvuků přešli do chladné tiché jeskyně. Je to osvěžující a dechberoucí. Úplně vidím, jak jde pára od pusy. Poslední dvě skladby jsou pro mne absolutním zážitkem a protože mají dohromady 25 minut, představují vlastně více než polovinu stopáže alba. Mám-li je k něčemu přirovnat, pak ke dvěma svým oblíbeným skupinám, které jsou ale poměrně neznámé. Jsou jimi jednak italští EGOBAND, zejména na albu
We Are... (1995), a hlavně američtí LAND END, kteří se v podobných psychedelic space zvukoplochách vyžívají také, třeba na
Natural Selection (1997).
Pro mne objev z nečekaných o to hlouběji se zarývajících. Nejde o prvoposlechovou záležitost, ale kdo bude trpělivý, může dojít sladké odměny ve formě posluchačského zážitku z kategorie nevšedních.
Vlastně jediné negativum bych přiřknul stísněnějšímu zvuku, ale dá se to snést. Asi tak 4 a 3/4 hvězdy s chutí zaokrouhluji na:
*****
https://mylodonrecords.bandcamp.com/alb ... del-bosque
.......... jo, to byly časy...
