Iiro Rantala - "Lost Heroes" (ACT 2011)
Podle mě nejnedoceněnější jazzové album loňského roku. Čtyřicetiletý jazzový klavírista z nejvýchodnější skandinávské země hraje své kompozice - pocty slavným osobnostem. Lyrické, technicky bezchybné. Velmi příjemné, velmi poslouchatelné. Aktuálně mé nejoblíbenější album pro poslech po 22.hodině.
Hank Jones a Charlie Haden - "Come Sunday" (2012)
Při poslechu "nedělních písní", na této tak úžasně staromódní a nádherné desce, si doslova lebedím. Tyto gospely míří přímo do srdce.
Čtyřiasedmdesátiletý basista a jedenadevadesátiletý klavírista si již nemusí nic dokazovat, mají toho hodně prožito, své řemeslo ovládají a těm spirituálním písním jejich přístup sluší.
Emočně je pro nás přirozeně velmi silná "Going Home"
http://www.americanmusicpreservation.com/GoinHome.htm
24/96:
https://www.hdtracks.com/index.php?file ... 2527503684
Brad Mehldau Trio - "Ode" (2012)
Brad je Brad a je neskutečný, jako vlastně vždy. Jako jeho nesoudný obdivovatel klečím na zemi a směrem na západ biji hlavou o koberec.
S velkou pravděpodobností to pro mě bude (vedle Cohenova "Old Ideas") album letošního roku.