Dark side of the moon: Nerozumím otázce. Věcné argumenty k něčemu, co existuje? Sama existence je argument.

to Antony:
No k tomu, že když to co existuje (frekvenční spektrum nástroje) a na nahrávce to není (viz. Kuře v hodinkách), tak to není úplně dobrá nahrávka.

Mám stejný názor. Pokud buben zní jako dětský bubínek, pak to není dobrá verze. I když je na ní někdo zvyklý a nezkousne jiné (pr)znění

Nebo to není dobrá bedna a nahrávka je v pořádku . Jsou to diskuse víc o vkusu než o realitě.

Zejména se mi líbí, pokud někdo, kdo nechodí na koncerty klasické hudby, tam jednou za deset let zajde a pak si stěžuje, že tam bylo málo prostorové informace, málo basů a možná i málo výšek .

Takhle to přece nestojí, když bude řeč o Jethro Tull, tak původní vydání je pouze na LP, protože v sedmdesátých letech se cédéčka nevyráběla.
První cédéčka s JT se objevila až v roce 83, v Německu např. s velmi mizernou kvalitou.
Jak LP, tak cd, bylo vyrobeno z původních pásů.
Z původních pásů jsou vyrobeny i verze S. Wilsona.Měl někdo z Vás možnost slyšet původní master pásy? Asi nikdo, že. Podle čeho tedy soudit?
Myslím,že zbývá jediné posouzení a to: líbí, nelíbí.
Na trhu jsou jak verze s Wilsonem, tak skvostně provedené reedice(2002až2005).Na LP pouze bohužel verze Wilsonovy.Je tedy na každém, co upřednostní, to záleží na vkusu každého soudruha zvlášť.
Já osobně sledují tvorbu JT asi od roku 72, mám jí dost naposlouchanou a v oblibě,Wilsonovy počiny bych však jedním šmahem odsoudit nedokázal.
Něco je hodně povedené něco zase méně.Vkus lidí se nedá řídit ani ústředním výborem.

Přesně tak, je to vše o osobních preferencích a je to svobodná volba každého soudruha. A vovovotomtoje.
Poslechem můžu říct, že se mi to líbí-nelíbí-víc-míň ... ale těžko je to lepší-horší ...

Proto jsem mluvil o té Novosvětské, protože je to velmi ojedinělý zjev, kdy můžeme srovnávat novou edici LP a data zdigitalizovaná z pásu.

U toho rocku jsou všechno jen dohady a jde čistě o vkus a návyky jedince. Navíc u rocku žádný mustr "správného zvuku" neexistuje. Amplifikovaná hudba a momentální nastavení aparátu, pokaždé jinak. Akustická klasika je pořád blíž posuzování reality, i když též značně závislá na akustice sálu, orchestru a vedení dirigentem. Nějaký obrázek si tam ale člověk může udělat, zejména když byl u podobného natáčení a chodí pravidelně na koncerty.

No ale i ten rock můžeš přece porovnat s koncertem dané kapely a jejich produkcí na médiích. Je fakt, že E-kytara každé kapely zní jinak, mnohdy i v každé skladbě. A nejen kytara.

Dasta,
i Tebe zdravím a přeji klid a pohodu. S dřívějšími vydání licencí u Supraphonu máme identické zkušenosti a oba samozřejmě praktické, nikoliv jen teorii. Jediné co na tom bylo pozitivní, bylo to, že jsme si je vůbec mohli zakoupit za železnou oponou. V porovnání s konkurencí na soc. smetišti, však byl Supraphon králem.
Ty Smokáče jsem si koupil, tam je zvuk v pohodě a hraje to skvěle. Ten obecný trend u LP je smutný a uvidíme, co přinese budoucnost.
Už jsem to tady psal, poměr dobrá a špatná nahrávka ( mimo klasiku ) u CD z 10 kusů, je dle mého názoru a praktických zkušeností tak 2 : 8 a u LP to bylo ještě nedávno bylo 8 : 2. Bohužel dnes už ten poměr neplatí a následuje to kvalitu CD. Bude to střelba od boku, se značným odpadem. Já jsem "puňťa" a ty špatné fakt vyhazuji. Zbytečně zabírají místo a vím, že si to už nikdy nepustím.

Ta situace však má na mně negativní vliv. Měl jsem chuť na Crosby Stills & Nash - Crosby,Stills & Nash ( pův. 1969 ), ale červeně tam na mně svítí ten rok vydání 2019. Zatím váhám, sice už jsem přisel o více, ale za 800,- může být alespoň dobrý steak, no pokud nebude z Polska a jen deklarován z Argentiny. Žijem ve zvláštní době.

Hodně dobré hudby, já jsem večer točil na SACD Vivaldiho a byl to dokonalý relax. Melodickou klasiku já rád.

PMA
Máš pravdu s tím porovnáváním klasiky, s nově vydaným LP a HiRes z původních pásů. To samé je však možno porovnat i u Marty Kubišové: Songy a balady, to je to samé. Mám oboje a už dříve jsem to porovnával. I to LP hraje naprosto parádně a je to prakticky totožné s tím Hi-Res, s vyjímkou necností daných technologií. Občas lehké prasknutí a v tíchých pasážích při větším vytočení šum, ale lineární. Takže nijak zvlášť to neruší a netahá za uši.
Mám také toto LP a CD z 90. - serie "TREZOR", můžu to porvnat, ale již dopředu je jisté, že se to zvukově nebude chytat.

Obecně lze konstatovat, že ty nově vydané LP 180g hrajou podstatně lépe ( lepší basová složka a klid na pozadí ) i u Supraphonu, jen by to neměli prznit tím zesilováním.

Dark side of the moon
Nejde o hodnotící stanovisko. Jde o fakt, že takové master tape existují. Sama existence nahrávky s menším podílem basů je důkazním argumentem toho, že se v rámci nahrávacího a masteringového procesu nevyužívají teoretické možnosti technologie až na doraz. A už vůbec ne tak, jak by se někomu po 30, 40 až 50 létech líbilo.
Jestli je to správně, nebo chyba, nebo dobře, nebo špatně, není podstatné, a nemá smysl to dokazovat, ani to není mým cílem. To je věc vkusu. Proč to tak je, také nemá smysl příliš řešit. Naprosto zásadní je fakt přijmutí tohoto existujícího stavu věcí. Pokusy něco na tom měnit se rovnají snahám o přepisování historie podle toho, co se komu hodí do krámu.
Dalším krokem je postoj nedotknutelnosti tohoto originálu při následných reedicích. Ten originál, ať se nám líbí nebo ne, je jediným jistým, pevným a definitivním bodem ve vesmíru tohoto díla. Vkus statisíců jiných lidí, kteří s tímto originálem přijdou do kontaktu v následujících desetiletích je věc nejasná, nedefinovatelná, individuální, proměnlivá v čase a vývoji.
K čemu popírání nedotknutelnosti originálu vede? Pokud by se dělaly "správné" remastery podle tebe, a ještě "správnější" podle Wilsona, pak by se měly dělat podle každého posluchače jinak, neboť každý máme odlišné preference. Každý si udělá ten svůj "správný" originál, ten je ale pro druhého "nesprávný", tak se zase pro něj udělá "správnější" Každý svoji jinak barevnou plastovou katedrálu. Časem se na ten jediný a původní skutečný originál zapomene, zato trh bude zaplaven tunami správných a správnějších remasterů/remixů, aby si vyznavači bum/cink, ale i jiné estetiky, mohli chrochtat blahem... K tomu ty a podobní RedBaroni s vážnou tváří spějete, a je to opravdu varující...

Dasta:
"Z původních pásů jsou vyrobeny i verze S. Wilsona." Myslíš jeho remastery, nebo jeho remixy?
Protože obojí znějí dost odlišně.
Jeho flat remastery jsou totožné s jakýmkoli korektně dříve udělaným remasterem, s nimi by si moc triko nenahonil. A taky je to důkaz toho, že když se do nahrávky nehrabe, je výsledek remasteru stejný, ať už ho dělá Guru Jára, pardon, Steven. Což svědčí o jisté definitivnosti master tape. A o jediné možné správnosti toho, co má být předloženo posluchači.
Remixy ale z master tape nedělá, bere jednotlivé samostatné nástrojové stopy a provádí s nimi psí kusy podle svého "bum cink bublina" vkusu. Tyto falešné napodobeniny potom posluchači s chutí zblajznou, proč ne, laciné pozlátko je vždy atraktivní zboží.

lidumil píše: ↑

16 srp 2019 13:00

No ale i ten rock můžeš přece porovnat s koncertem dané kapely a jejich produkcí na médiích. Je fakt, že E-kytara každé kapely zní jinak, mnohdy i v každé skladbě. A nejen kytara.

Tak zrovna rockový koncert bych jako vzorek k porovnání nebral. Pár takových koncertů jsem zazil a doma bych to tak poslouchat nechtel. Obsah a atmosféra vetsinou super,ale zvuk? Valící se ohnivá, přeřvaná koule a to ať jsem byl 10 nebo 40m od pódia. U symfonických koncertů je to alespoň o skutečné barvě nástrojů a pokud se doma někomu podaří se jim co nejvíce přiblížit,má vyhráno.
Pak je tu jeste treba jazzový akustický recitál nekde na klubové scéně. Když jsem koukal naživo na zpevacku,klavíristu,basistu,tak to,co jsem viděl, pritahovalo i sluch a dal bych na to krk,ze zvuk prichazel +- z jejich pozice. Jakmile jsem ale zavrel oci,hudbu jsem slysel jako jeden celek, proste zepredu a neodvazil bych si rict,kdo kde stojí. Doma to pak nema s realitou nic spolecneho. Kazdy nastroj ma vetsinou sve misto,neco zni zprava,neco zleva,neco uprostred. Proste stereo efekt. Libi se mi to,prijemne se to posloucha,ale v realnem svete to je nesmylné porovnavani.
Proto se musim smat,pokud nekdo tvrdi,ze ma aparaturu,ze ktere hudba zni skoro jako naživo. Barvy akustických nástrojů snad,ale šíření zvuku ani náhodou. Pres domácí soustavy vnimam kazdy nastroj i zvlast,ze sve pozice,nazivo to byl vzdy celek a atmosféra.

No zprznit se dá všechno, ale takový koncert nemyslím. Ale většina koncertů, kde jsem byl, byla zvukově naprosto skvělá - Ferry, 2x Matthews a Toto ve Foru Karlín, Patti Smith, Yes a DCD v PaKul-u, Roling Stones v Letňanech (ne tak ale již AC/DC), Springsteen na Slávii i v Mnichově, stejně jako Coldplay, Genesis před O2 arénou a řada dalších. Zato Nazareth kdysi a nedávno Pražský Výběr na zimáku v Pardubicích děs a hrůza.

CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - Willy And The Poorboys (1969)
Mám tyto edice:
1987 CD (FR, Fantasy Carrere 98.504) DR13 (L:13,5 R:12,9) PEAK -3.51 dB
1994 CD (US, DCC GZS-1070) DR13 (L:12,9 R:12,9) PEAK -0.00 dB
2002 SACD 24-352,8 (GE, CAPJ 8397 SA) DR13 (L:13,7 R:13,1) PEAK -2.71 dB
2014 Hi-Res 24-196 (HD Tracks) DR10 (L:8,8 R:11,2) PEAK -0.00 dB

Poslechovým srovnáním lze vysledovat že CD 1987 a SACD 2002 znějí prakticky naprosto totožně. Nepatrné odlišnosti vyvstanou z rozdílnosti formátu, tzn. například výšky CD jsou mírně zrnitější, než čisté výšky na SACD, i obecně SACD je takové poslechově hladší a pohodvější (analogovější?) oproti mírně drsnějšímu CD. Ale charakter zvuku, stereo báze, šumové pozadí, barva a umístění nástrojů, předozadní prostor, podíl basů a výšek, frekvenční spektrum, hudební dynamika, to vše je zcela totožné. Při přepínání je obtížné nahrávky rozeznat.
CD 1994 je už hlasitější, tím může být atraktivnější, ale o nějakém přínosu se hovořit nedá. Skladby mají více srovnanou hlasitost, stejný peak 0,00 mají hned tři, což na originálu není. Při srovnání hlasitotsti je zvuk stejný, jako na dvou předchozích. Prostě ani Steve Hoffman nemohl na master tape najít nic víc, než tam bylo, a než tam spolehlivě přinesla skvělá edice z roku 1987. Obzvláště, pokud deklaruje "from the original unequalized master mixes". Jediné, čim si mohl nahonit vodu bylo, že hlasitost vytáhnul na doraz (ale ještě to provedl celkem s mírou), takže pokud někdo provedl bezprostřední srovnání, často hlastitější hodnotil jako lepší, tudíž Hoffman sukces..
Hi-Res z roku 2014 je zplacatěn dynamickou kompresí, tím bylo dosaženo ještě vyšší subjektivní hlasitosti. Ve zvuku nepřibylo nic, neobjevily se žádné detaily, nové nuance, prostor, barvy. Vznikla stísněná placka na hranici deformace, hlasitější pasáže jsou agresivní, ve srovnání s předchozími nahrávkami se vytratil headroom, prostor mezi notami. Všechny tracky mají peak 0,00, bleju. Hudba se začíná podobat hutné kaši, v níž se ztrácí mikrostruktura, poslech je dlouhodbě obtěžující. Ale samozřejmě povrchní a rychlý efekt hledajícího posluchače toto musí ohromit. Neboť efektní bumprásky jsou atraktivnější, než prokreslený ztišený prostor mezi notami.
Že tuto zpraseninu hodnotí Dark side of the moon jako "Velmi dobrý remastering z původních analogových pásů, výrazné zlepšení zvuku po technické stránce." mne nepřekvapuje. Obzvláště, když takto srovnává s decentní a věrnou edicí z roku 1987. Prostě pod zadáním tématu "Reedice, remastery a remixy do kterých se vyplatí investovat (lepší než původní vydání?)" se ve skutečnosti skrývá: "pojďme najít efektní zprzněninu a pak ji společně vzývejme".
Jsem zklamán, měl jsem nějakou dobu pocit, že Dark side of the moon opravdu hledá solidní zvuk. Ovšem tento úlet ukazuje opak.