Paul:
Dík.

No já od Steva Howa znám zatím akorát Not Necessarily Acoustic, ale to je fakt paráda. Možná tady kolega boxer by tenhle koncert ocenil

, protože Steve tam několikrát zpívá místo Andersona a docela mile mě překvapil. Jinak o jeho hře na kytaru snad nemá cenu ani psát. To se nedá uvěřit, že všechno hrají jen dvě ruce. Pamatuji si, že když jsem na Yes byl v Praze roku 2003, tak Steve zahrál klasicky Clap a nějaký frajer vedle mě začal své přítelkyni vysvětlovat něco v tom smyslu, že tu jednu písničku by se naučil hrát asi každý, když ji opakuje pořád dokola a zřejmě neumí nic jiného. No měl jsem co dělat, abych ho neodkázal na zmiňované sólové album, kde zahrál Howe podobných písniček několik po sobě naživo... Jinak nedávno jsem četl, že se Jon Anderson uzdravuje a měl by být brzy v plné kondici..
boxer:
Aby to nevyznělo, že jsem nějaký výrazný odpůrce Wakemana, to zase ne. Naopak, s Yes jsem se poprvé seznámil koncem devadesátých let, když ještě televize Premiéra vysílala po tři páteční noci koncert ABWH - An Evening of Yes music. A byl to právě Wakeman, mág za klávesovou hradbou, který mě tehdy úplně ohromil. Začal jsem se po Yes pídit a kde nebylo napsáné jeho jméno, okamžitě jsem ztratil zájem..

Až časem jsem začal vstřebávat Yes postupně album po albu a došlo mi, že některé songy bez Wakemana jsou možná dokonce i lepší než s ním. On je to skvělý hudebník, ale bohužel až příliš sobecký..

Ač jsou Yes v podstatě soubor virtuosů, nesměl nikdo z nich výrazně vyčnívat, s čímž se zřejmě Wakeman nemohl smířit a i proto kapelu tak často opouštěl. A to mu asi spousta fanoušků nemůže zapomenout..
