Poslouchám to, ale nemám na to vyhraněný názor (resp. čekám až vyjde recenze v Harmonii a budu mít jasno

).
Jarrettovy koncerty – to už je kategorie sama pro sebe, to je svébytný žánr. Sednout si s čistou hlavou k pianu, to umí jen Jarrett. Ne vždy mu to vyjde, ne vždy ho políbí můza, ale takové koncerty se nezvěčňují vydáním alba.
Z tohoto alba jsem měl zpočátku trochu strach. Čtyřiašedesátiletý umělec ho nazval „Závěť“ a po zjištění, že je to rovnou trojcédečko, jsem znejistěl.
Je to myšleno jako umělecká rozlučka a po tomto končí?
Nebo se rozhodl nahrát své „opus magnum“? To se jen tak „na povel“ natočit nedá…
V bookletu jsem se dočetl, že album nahrál v období velkého emočního vypětí. Po více než třicetiletém soužití ho opustila manželka Rose Ann (ta Rose Ann, pro kterou v době své těžké nemoci nahrál „The Melody At Night With You“!).
Jarrett svoje psychické rozpoložení popisuje „I quickly scrambled to stay alive“. Testament je tedy výsledek vynuceného se ponoření do práce. Vybičovaného koncertního vypětí.
Výsledek?
Skladby jsou kratší. Melancholický pařížský koncert ho (dle mého mínění) nezastihl zrovna v oslňující formě. OK, jsou to romantické, příjemné melodie, zvukové stěny jsou velkolepé, ale často místo žádoucího napětí „co vymyslí v příštích sekundách“ se …lehce nudím. Okamžiky očekávání bývají vystřídány okamžiky zklamání.
Londýnský koncert se mi líbí víc. Je to rychlejší, energičtější. Hudební nápady mi přijdou daleko pestřejší. Fajn koncert, ale zase mě tak nebere. V Jarrettově tvorbě jen průměrný, zdá se mi.
Vrcholem alba je pro mě cdčko London 2, track „part XII“.
Dávám mu rok času. Do té doby mu buď přijdu na chuť, nebo zapadne a bude na něj padat prach.
Takže dám-li mu šanci zde, se teprve ukáže:
https://www.hdtracks.com/index.php?file ... 2527095837