a co nové Delta Machine. Slyšeli jste?
Podle mě super deska! Už to sice nejsou ty "starý dobrý" depešáci a třeba Violator už nikdy hudebně překonají, ale to Delta Machine je fajn!

Akorát se bojím, aby hoši ještě někdy něco natočili - nějak podezřele často uhýbají ke svým solo projektům (ze kterých stojí za poslechnutí určitě Soulsavers s Gahanem). Jinak mě ale žádná "bokovka" od členů DM nezaujala

Soulsavers miluju, úplně mi běhá mráz po zádech když to poslouchám.

A skvělý jsou všechny projekty od Danger Mouse.V těch ostatních samozřejmě Gahan nefiguruje.Ale to už odbočuju jinam...

šeďour píše:Soulsavers miluju, úplně mi běhá mráz po zádech když to poslouchám.

A skvělý jsou všechny projekty od Danger Mouse.V těch ostatních samozřejmě Gahan nefiguruje.Ale to už odbočuju jinam...

Že bych konečně narazila na dalšího fanouška Soulsavers? Už jsem si připadala jak z jiného světa, protože na mě každý kouká na ufouna a nikdo to nezná.

Soulsavers jsou vážně skvělý, Rich Machin je pro mě producent číslo 1 Všechny 4 jejich desky jsou úžasný. Já jsem se pustila do průzkumu muzikantů, co hrajou v Soulsavers a došla jsem k Danielle Luppi a Danger Mouse - deska Rome, ta se mi moc a moc líbí.
Machin i Gahan na začátku potvrdili, že další deska Soulsavers s Gahanem bude na jaře 2015

Rome je taky naprosto skvělá, má fakt úžasnou atmosféru a výbornej zvuk.

Martin Gore vydal další desku, v pořadí již třetí po svých Counterfeit 1 a 2. Tuto nejnovější ale vydal jako MG, nikoli jako Martin Gore. Counterfeit 1 i 2 si velmi rád pouštím a baví mě víc než řadová tvorba Depeche Mode. Bohužel nový MG je velmi experimentální, na můj vkus až dost. Mnohem víc mne zaujali noví Camouflage Greyscale. A také letošní Duran Duran Paper Gods se povedli mnohem víc (těm se daří líp než zamlada)....

Musím sebekriticky uznat, že můj příspěvek z 10. července 2014 je naprostej blábol. Prosím odstranit
I muži mají své dny.
Poslední dobou je poslouchám. Docela dost.

Should Be Higher
Going Backwards
Soothe My Soul
Where´s the Revolution

... pro mě jízda .

Ahoj, už jsem se lekl, že tady není vlákno téhle kultovní formace s asi nejvěrnější a leckdy i nejmíň soudnou fanouškovskou základnou.

Pro mě jsou DM absolutně srdeční záležitost od nějakých 12 let mého života. Zvláštní je, že jsem k nim "přestoupil" rovnou od Holek z naší školky, Hurikána a podobných perel, který jsem v tý době miloval. Byla to láska na první poslech.

Snad nebude vadit, když se rozepíšu, jak to vzniklo... Táta koupil pár let před revolucí satelit, což byl pro mě neuvěřitelnej šok a změnilo mi to vnímání snad všeho. Do té doby jsem znal jen katalog Neckermann a najednou se přede mnou rozprostřela všechna ta barevná krása západu. Žral jsem i reklamy na Persil na RTL No ale k věci, k DM jsem přičichl přes MTV a Corbijnův klip k Strangelove. Strašně moc mě ten vizuál zaujal, hudba byla samozřejmě taky úžasná a hlavně tak moc jiná, než cokoliv, co jsem do té doby poznal. Pak přišly NLMDA, Behind the Wheel a já jsem najednou trávil noc u MTV, kde jsem s kazetakem čekal, až zahrajou DM, abych si mohl nahrát svoje první album Totálně zaháčkovanej, ale pořád to byl jenom začátek.

Pak přišla klasická dovolená na Mácháči a tam Poláci, co prodávali kazety. Okamžitě jsem hledal tu jedinou kapelu. Našel jsem tam Some Great Reward, o které jsem byl přesvědčen, že je novinka... Naši mi jí koupili a já při poslechu prakticky okamžitě věděl, že TOHLE je muzika, kterou chci poslouchat celý život. Nikdy předtím ani potom, jsem už tenhle pocit nezažil.

Když jsem později začal vydělávat a prošel si fázemi od punku, metalu, triphopu, až po všelijaký intošiny, jedna kapela se tím vývojem pořád táhla jako červená nit. Měl jsem od DM rád všechno a všechno jsem musel mít. Chvíli po vojně jsem viděl DM poprvé naživo při Singles Tour a je to pro mě dodnes nejlepší koncert, jaký jsem zažil. Ta atmosféra ve Sportovní hale byla neskutečná. Gahan po drogové anabázi opatrnější, viditelně křehkej, ale o to silnější to celé bylo.

Dneska už se svému tehdejšímu postoji, kdy jsem kapelu nutil každému, včetně těch, co to nechtěli, musím smát. Byl jsem tehdy přesvědčen, že o DM se jednou bude učit ve školách

Mám je strašně rád dodnes, koncert nevynechám, nicméně už tam je i hodně výhrad, což dřív bylo nepředstavitelný. Od odchodu Wildera už to zkrátka nebylo ono. Ultra je skvělá a věřím, že je skvělá proto, že tam tehdy ještě byla velká pokora, co ztráta takhle klíčového člena s kapelou udělá. No a vznikla krásná deska, která zní trochu jako demo, protože se Alan nedostal ke svým aranžím, které by ji bez debat povýšily ještě o levely jinam.

Další desky mají svoje kouzlo, Goreho smysl pro to napsat píseň, která bude těžce "Depeš" tam pořád je, Gahanovi to zpívá pořád parádně a Fletch je pořád stejně k ničemu, ale už je to jiný. Jakoby se vytratila muzikálnost. Ostatně je to svým způsobem logický, když byl Alan jediný člen s hudebním vzděláním. Každopádně tahle kapela pro mě bude už navždy soundtrackem mého života.

Poslední věc... Nebudu psát nejlepší desky, ale napíšu pár skladeb, který mě hodně baví.

In Your Room - albová verze je to nejlepší, co DM kdy udělali a asi i vrchol evoluce pana Wildera a jeho aranží, které především v druhé půlce povyšují skladbu až do úplné hudební nirvány.

Personal Jesus - geniální riff, strhující téma, vynikající klip. Dodnes bych tloukl lidi, co si myslí, že je to cover písně Toma Jonese.

Enjoy the Silence - co říct? Nejspíš nejlepší popová skladba všech dob.

Never Let Me Down Again - hymna Depeche Mode. Kvůli téhle skladbě stojí za to vidět koncert. Vždycky z toho mávání, ať už je jakkoli předvídatelné, mrazí po těle.

Just Cant Get Enough - veselá písnička z debutového alba ještě s Vincem Clarkem. Tahle kouzelně naivní srandička dodnes slouží fanouškům Celticu Glasgow jako úžasnej chorál. Vždycky rád říkám, že kdo nemá rád JCGE, nemůže být dobrý člověk

No a těch písní by se dalo napsat strašně moc. Vlastně tam není ani jedna, kterou bych neměl rád. A jestli nějaký, tak jenom z důvodu zprzněnýho zvuku pod labelem Sony Music a pod vlivem šílený loudness war.

Díky za pozornost a pište

Dodatek k Personal Jesus. Samozřejmě ne Toma Jonese, ale Johnny Cashe. Dávám si facku a stydím se...

Kdybych se měl rozepsat, napíšu velmi podobný příběh, jen mě bylo 15 let v 87 roce a DM se do mé mysli zapsalo přávě skladbou Strangelove, ono vlastně i celosvětově.

Myslím, že jsi opomněl kultovní skladbu a konec většiny starších koncertů a tou je Everything Counts, poslední skladba s Americké tour, konkrétně s Pasadeny s názvem 101. Pro mě kultovní koncert.

Jasně, já to ani neměl o tom, že bych něco opomenul, nebo chtěl nějak zvýraznit. Opravdu mám rád od DM prakticky všechno a kdybych měl přidat pro mě zásadní skladby, bylo by jich dost možná víc než 101

Rozumím, i já mám vše co vydali a určit pár skladeb, které tebou hýbou je opravdu těžké. Také se mi líbí vše od DM i od Martina Counterfield 1-2 od Wildera Recoil mě už tolik nebere a samostatné sólové alba od Gahana mi také moc neříkají. Od DM je všechno velice dobře poslouchatelné. Když v 81 odešel Vince Clark {Erasure} a příchod Wildera vzalo to jiný směr. Speak Spell je jen o tuc, tuc, tuc, ale ročník 82, 83, 84, 86, 87 se mimořádně zvukové povedl. Odchod Wildera jsem oplakal.

Taky tě chápu. Já v době odchodu Alana zrovna jel v takových těch pubertálních starostech a vlastně si z té doby moc nepamatuju Asi mě to až tak netrápilo, ani jsem v té době nevěděl, jak jsou v kapele rozdělené role. Že se něco hodně moc změnilo, jsem zjistil, až když jsem přinesl domů Ultru. Ani nevím, jestli jsem si to tenkrát spojoval s odchodem Wildera, nebo jsem to bral jen jako další veleskok, jaký předvedli už mezi Violatorem a SOFAD.

Herrer píše: ↑

01 úno 2022 16:35

Dodatek k Personal Jesus. Samozřejmě ne Toma Jonese, ale Johnny Cashe. Dávám si facku a stydím se...

Lide si to myslí jen proto, ze Cash je mnohem starší nez Gore z DM

Fidas píše: ↑

14 dub 2014 14:10

Líbily? .. Mně se líbí dodnes

vidíš, a mě se dodnes nelíbí...

Herrer:
Velmi hezky napsáno, úplně se ve tvém příběhu vidím . Ačkoliv slyšeno 1000x, dodnes mám při kultovních skladbách husí kůži po celém těle a jejich provedení naživo na koncertě mě uvádí do euforie 15leté omdlévající fanynky .

Soundtrack mého života je dokonalý příměr!

Díky za tenhle příspěvek .