Magazín Rock History

Diskuse a fun kluby jednotlivých muzikantů, kapel atd. Jejich historie, koncerty a drby kolem.
merhaut

Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Nové číslo Rock History 1983 od zítřka v trafikách a knihkupectvích:

http://www.rockandall-shop.cz/rock-hist ... tory-1983/

Obrázek

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

ROCK HISTORY 1967

Obrázek

Louskám si ve svých článcích z roku 1967 a znovu se ujišťuji, jak převratnou dobu jsme my, rockem infikovaní a potřeštění, vlastně žili: „Opět je o čem mluvit, co zbožňovat i nenávidět, opět je co prodávat.“ Tak jsem v časopise Melodie č. 11/1967 otevřel téma „San Francisco v záři světel (psychedelických)“. Polovina interpretů, které tam doporučuji, se mi mezitím vykouřila z palice, ta druhá však má (nejen) v mé paměti obsazené ohnisko stálé potěchy.

Dvojnásobný rozsah by musela mít tato ročenka, kdyby se dostalo zasloužené pozornosti všem kapelám a solitérům, kteří v roce 1967 významně obohatili hudební klenotnici. Proto jsme se mezi všemi bestsellery a happeningy museli opřít o dvě události, od kterých se mnohé další a dobré odvíjelo: vydání nejlepšího alba rockové historie (to už dnes můžeme tvrdit bez pochyb a rozpaků) Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band skupiny Beatles a uspořádání Monterey International Pop Music Festivalu v termínu 16.–18. června 1967 na pozemcích Monterey County Fairgrounds v Kalifornii. Přijdou horší léta, LSD a policie si vyberou svou daň, Beatles se rozpadnou a na open-air festivalech vypuknou násilnosti, proto si užívejme toho „léta lásky“, kdy nás falzetové westcoastové vokály vynášely do nebes a underground posílal pod zem do metra, ne-li rovnou do pekla.

V tom roce nám už nic neuniklo, české kapely začaly vyjíždět i za hranice dříve zapovězené, a když Beatles a Stones dup dup dup, Olympic a Matadors nato cup cup cup. Nakonec i na „interní“ (rozuměj zastřešené) české Monterey došlo, když se ve dnech 20.–22. prosince konal ve Velkém sále Lucerny 1. čsl. Beat festival, k němuž se zde ale nebudeme vracet, neboť jsme ho probrali a proprali v kapitole Festivalová mánie v prvním vydání Rock History s vročením 1968. Proto je dobré si v této souvislosti připomenout, že RH vychází každé dva měsíce a touto šestou publikací vstupuje do druhého ročníku. A věru stojí za to doplnit si sbírku a vyhledat „starší“ výtisky. Jsou totiž staré jen podle letopočtu, k němuž se vztahují. Tak ať se nám i letos nad Rock History blaženě a inspirativně vzpomíná!

JAROMÍR TŮMA, EDITOR

Obrázek

V každé dobré trafice, knihkupectví. Doposud vyšly "ročenky" 1965, 1968, 1973, 1975, 1983. V přípravě 1974.

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Obrázek
ObrázekObrázek

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Hřmotná síla hammondů a kotlů Vanilla Fudge

Počátkem druhé poloviny šedesátých let se z rokenrolu, blues, bigbeatu a dalších ingrediencí zrodil rock, tak jak jej dodnes známe v tisíci podobách. Během několika málo let byly definovány základní vzorce, ze kterých dodnes těží celý žánr. Všichni muzikanti z oblasti rocku i metalu se s tímto téměř půlstoletí let starým dědictvím musejí chtě nechtě poměřovat.
Hudební věda možná časem objasní, jak mohlo dojít v krátkém časovém úseku několika let, na mnoha místech světa a u spousty muzikantů současně k oné úžasné kulminaci tvůrčího vzepjetí.

V létě sedmašedesátého už to nebyl jen swingující Londýn, kdo hýbal světem hudby, za Atlantikem se přidala především rozkvetlá Kalifornie. O své místo začal bojovat i kovově drsný Detroit a všeobjímající New York.

Pop music doslova explodovala novými postupy, zvuky, tvářemi. Hudba se stala hledačským dobrodružstvím, najednou nic nebylo tabu, nikdo už neřešil ofiny anebo kostýmy. Co bylo včera extrémní, naprosto novátorské, bylo po pár týdnech součástí mainstreamu. Motorem všeho se stala nespoutaná tvůrčí svoboda a originalita. Publikum otevřelo přívalu muzikantské invence doširoka svou náruč, a vydavatelští šíbři měli jedinou obavu: aby už nikdy neodmítli žádné nové Beatles Mladá generace byla emočně i rozumově vybičována mezigeneračním vzdorem i odporem proti válce ve Vietnamu. Pod kotel s kvasem přikládala svá polínka technologická i sexuální revoluce a drogy. Tabu a hranice padaly ne mezigeneračně, ale doslova každý rok, měsíc, den, hodinu, minutu.

A právě v tomto historickém okamžiku přicházejí na scénu Vanilla Fudge, aby přispěli svou hřivnou do historie. Svou ojedinělou kombinaci blues rocku, chytlavých popových melodií, ať již vlastních anebo převzatých, rozkošatělých vokálních harmonií a mohutného, rockově „symfonického“ soundu položili základ jednoho z nejzákladnějších rockových směrů: hard rocku. Svým ambiciózním mísením různých vlivů, dokonce i z oblasti artificiální (tzv. klasické, vážné) hudby však Vanilla Fudge patří i k věrozvěstům progresivního rocku, potažmo artrocku.

Vanilla Fudge stáli u zrodu tvrdého i uměleckého rocku a jsou jedním z několika nejstarších pilířů obou rockových směrů. Přitom Vanilla Fudge dnes znají jen do dějin svého žánru zasvěcení rockeři. Jak si to vysvětlit? Někteří hudební publicisté poukazují na fakt, že „symfonický psychedelický rock“ VF neměl přímé následovníky, byl sice neuvěřitelně inspirativní, z debutu Vanilla Fudge čerpal kdekdo, viz dále, jenže byl zároveň ve své komplexnosti a originalitě nepřenosný. Dnes, s odstupem více než pětačtyřiceti let, musíme o to víc ocenit zásadní přínos a odvahu dvacetiletých členů Vanilla Fudge.

Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Led Zeppelin byli z chronologického pohledu až druhou hardrockovou vlnou, stavějící na odkazu skupin jako Cream, Who, Jimi Hendrix Experience a Vanilla Fudge. Zjednodušeně a nadsázkou řečeno: Cream přetavili blues, Who spustili rebelii, Jimi přidal eruptivní kytaru a Vanilla Fudge rytmickou tíhu a majestát hammondů. Klávesista Mark Stein tuto část odkazu Vanilla Fudge shrnul lapidárně: „Nebyli jsme heavy metal ... ale byli jsme heavy.“

Vanilla Fudge dokázali dát rocku sílu a mohutnost pomocí geniálně jednoduchého receptu, kdy původní převzaté skladby byly zpomaleny na samou mez infrazvuku a nadopovány zvukem hammondů, co se jen do pásů vešlo. Prostorem se nesly bohaté pseudogospelové vokální harmonie, a vše bylo nadoraz zesíleno. Účinné, úchvatné, průkopnické.

Bez Vanilla Fudge by kupříkladu nebyli Deep Purple ani Uriah Heep. Anebo by hráli úplně jinak.

Svým způsobem Vanilla Fudge přemostili celou dekádu – od vokálně orientovaných skupin konce padesátých let, až k progressive music druhé poloviny šedesátek. Jako jedni z prvních, ne-li první, se Vanilla Fudge obešli bez singlových hitů, a současně jejich sedmiminutová verze You Keep Me Hangin’ On prolomila rozhlasové bariéry a stala se jedním z katalyzátorů vzniku progresivních rockových stanic, na nichž se za pár let hrála i celá alba.

Na druhou stranu si enormní tempo a tlak vyžádaly svou krutou daň; dvě alba ročně a neustálé koncertování vedly po necelých třech letech k vyhoření. Když k tomu přičteme frustraci novátorů, kteří mohli už jen sledovat, jak si ti nejslavnější světoví hardrockeři doslova rozebrali jejich raný styl a sound…

Petr Dorůžka o Vanilla Fudge trefně napsal [EJAMPH, L–Ž, str. 427, 1987]: „Skupina se od ostatních bělošských skupin se soulovou orientací lišila především masivním zvukem, v němž dominovaly varhany a vypjaté vokální harmonie, a zaměřením na pomalé skladby s těžkým beatem. Prvním hitem se stala nahrávka You Keep Me Hangin’ On z repertoáru Supremes, v silně zpomalené a zdramatizované verzi, v pozdější tvorbě přerostla tato stylová orientace do značných rozměrů. V jistém směru předznamenala tvorba skupiny těžký zvuk heavy metalu a pompézní tendence rocku 70. let.“

The Rolling Stone Encyclopedia Of Rock & Roll zkratkovitě uvádí Vanilla Fudge jako: „One of the first heavy-rock band.“ The Guiness Who’s Who Of Sixties Music přidává přívlastky jako „mock-gospel harmonies … similalry operatic versions“.

Mark Stein pocházel z hudební rodiny, jeho matka byla zpěvačka, otec hrával na klavír a housle. Už jako malý kluk to prý na klavír zkoušel taky – jedním prstem u strýce, jak prozradil v jednom z rozhovorů. Svou „opravdovou“ hudební kariéru zahájil v pouhých jedenácti, když pro label Allison nahrál singl Gimme A Chance. Skladbu zpíval i na tamější obdobě odpoledních čajů pro mladé, spojené s talentovou soutěží Milt Grant Show Rock’N’Roll. O několik let později prošel v rodném Bayonne, New Jersey, několika tamními skupinami, například vedl Mark Stevens And The Charmers, se kterými v roce 1962 nahrál povedený doo-wop Come Back To My Heart / Magic Rose (Allison Records – SAJ-921, v roce 2000 vydáno reediční EP s doplněním o nevydané skladby Danny Boy a Portrate Of Love, pořízené o Vánocích 1963).
V této kapele – kde zpíval a hrál na doprovodnou kytaru – se poprvé potkal s Neilem E. Bogartem, respektive ji založili společně, krátce po svém seznámení na gymplu. Neil měl nějaké kontakty s lidmi kolem nahrávacího studia, slovo dalo slovo, přidalo se pár muzikantů, vyšel singl, zorganizovalo se pár víkendových koncertů na východním pobřeží USA. Pak ale zasáhli rodiče a následoval návrat do školních škamen. (Poznámka: Neil E. Bogart se později proslavil založením labelu Casablanca, na němž vydávali svá alba i Kiss. Zemřel ve věku 39 let.)

V roce 1963 Mark studoval a muzicíroval na Yale, při jedné ze zkoušek kapely Fantastic zaskočil za nemocného varhaníka, a mezi ním a nástrojem přeskočila ne jiskra, ale rovnou svářečský plamen. Při jedné ze štací majitel klubu v New Jersey mladým muzikantům sdělil, že s sebou nemusí vláčet svoje klávesy, že mají své vlastní: Hammnond B-3. Stein vzpomíná, že když poprvé viděl monstrum na vlastní oči, tak se málem podělal – spousta táhel, zdvojená klaviatura, tlačítka, páčky, pedály…

Po škole, zhruba v polovině šedesátých let, se Mark Stein seznámil s kytaristou a zpěvákem Rickym Martinem, působícím na mohutně se rozvíjející newyorské klubové scéně. V jeho kapele Rick Martin & The Showmen obsluhoval jeden z menších modelů Hammond (M1). Byla to řehole k nezaplacení, sedm dní v týdnu, večer co večer, nonstop přehrávat za zády různých zpěváčků i kuřátek aktuální Top 40 v klubech jako The Peppermint Lounge a The Headliner.

Jednou takhle Rick Martin oznámil Markovi, že do kapely narychlo a bez konkursu sehnal nového basáka, svýho kámoše Tima Bogerta. Druhý den jej měli vyzvednout u něj doma. Vyšel mládenec a zahlaholil „Ahoj, já jsem Timmy“ – dějiny jsou plné náhod.
Tim se narodil v New Yorku, a mimo basu hrál na saxofon v ansáblech The Belltones a The Chessmen.

Mark Stein vzpomíná, že zásadním momentem pro jeho další hudební směrování bylo setkání s hlomozivými The Young Rascals, hrajícími svojský bílý soul, a zejména hrou Felixe Cavalierea na Hammond B-3. Tak masivní zvuk do té doby mladý Mark neslyšel, našel svůj idol i směr. Mimochodem, oba démoničtí varhaníci se setkali v Madison Square Garden při oslavách 40 let Atlantic Records.

The Pigeons (1965–1966)
Je zřejmé, že formát doprovodné kapely Ricka Martina začal být ambiciózním a natlakovaným mládencům těsný, a tak se Mark, Tim a bubeník Joey Brennan začali nenápadně poohlížet po kytaristovi, se kterým by vytvořili novou kapelu, zaměřenou více na nové trendy. Dostali tip na Vincenta Jamese Martellucciho, bydlícího v Bronxu. Cesta za ním málem dopadla katastrofálně, kdyř mládenci špatně odbočili a ocitli se uprostřed Harlemu plného roztomilých černoušků, nacvičujících spartakiádní sestavu s baseballovými pálkami.

Vince Martell měl spoustu nezaplatitelných zkušeností z floridských černošských bluesových klubů v Key West. Po návratu do New Yorku hrál v kombu The New Era (aka The New Spirit).

Název Holubi podle vzpomínek Marka vymyslel producent Jeff Barry, se kterým se v té době seznámili, a jenž jim téměř okamžitě dohodil kšeft v Clay Cole. Mládenci si uvědomili, že nemají jméno, což Jeffa vůbec nerozhodilo. „Dnes večer budete Električtí holubi,“ pravil… Tak vznikli Electric Pigeons, zakrátko zkráceni na The Pigeons.
Kapela vystupovala zejména v klubech na východním pobřeží (mj. The Choo Choo Club a Garfield v New Jersey), těžiště repertoáru tvořily covery skladeb Righteous Brothers, Doca Pomuse, Wilsona Picketta a dalších, viz kupříkladu In The Midnight Hour a Mustang Sally. Pigeons často fungovali i jako námezdní doprovodná skupina, což byla tvrdá řehole, při které hrozilo brzké tvůrčí vyhoření.

Počátkem roku 1966 nahrává sestava v produkci Luthera Dixona osm dvoustopých demozáznamů, vydaných po letech pod hlavičkou Mark Stein & The Pigeons a názvem While The Whole World Was Eating Vanilla Fudge.

V té době se při svých toulkách klubovou scénou Pigeons seznamují s The Vagrants, v nichž působí medvědí kytarista Leslie West (později zakladatel Mountain). Velmi se jim zamlouvá Westův hlasitý a svým způsobem destruktivní přístup k přebíranému materiálu. Stein v pozdějších rozhovorech jasně deklaroval, že Leslie West mu otevřel oči a ukázal cestu, jak nakládat se zvukem. „Nikdy jsem nic takového neviděl, byl to doslova halucinogenní zážitek,“ pravil v jednom z rozhovorů.

Vysněná kombinace The Young Rascals a The Vagrants vyžadovala změnu na postu bubeníka, přímočarý Joey odchází k The Younger Brothers Band, jeho místo zaujímá technicky zdatný a dynamický Carmine Appice, kterého Tim Bogert slyšel v září šestašedesátého hrát s rhythm & bluesovou skupinou Thursday’s Children, a jehož ojedinělý feeling a hromově úderný styl předběhl dobu i Bonhama. První společné zkoušky na jaře šestašedesátého proběhly v zadním traktu jednoho baru v Bayonne a Action House na Long Island. Zakrátko nová sestava cestovala po celém východním pobřeží. Měsíce vybírání a pilování nového repertoáru se výrazně projevily na prvním albu. Legenda praví, že nápad s You Keep Me Hangin’ On dostal Stein s Bogartem, když se poflakovali před broadwayským klubem Cheetah, a skladbu zaslechli z rádia. „Co kdybychom ji zpomalili a vdechli jí duši?“ pravil Stein… Tak vznikl symfonický slowing rock’n’roll Fudge. Ještě větší zážitek pro mládence byl, když posléze slyšeli sami sebe. Vince Martell vzpomíná, jak byl zrovna ve sprše, když za ním vtrhnul Mark Stein: „Hej Vinny, pojď sem ... naše Hangin’ On je v rádiu!“

Počátkem roku 1967 manažer Basille, který si kapelu „přisvojil“ po vystoupení v jeho The Action House, když zahrála úpravu Dylanovy Like A Rolling Stone, přesvědčil producenta Georgea „Shadow“ Mortona – proslulého spoluprací s dívčí kapelou Shangri-Las, pro kterou složil její největší hity Remember (Walking In The Sand) a Leader Of The Pack – aby se šel na Vanilla Fudge podívat. Zůstal ohromen: „Byla to největší čtyřčlenná kapela, jakou jsem kdy slyšel,“ vzpomíná Morton.

U firmy Atco (pobočka Atlantic) domluvil nahrání promo singlu, monofonní acetátové demo verze You Keep Me Hangin’ On, a po úspěchu v místních rozhlasových stanicích a dalších zkouškách dokonce celého alba.
Podmínkou smlouvy z jara 1967 byla změna názvu, mládenci se shodli na Vanilla Fudge. Podle Steina s nápadem přišla jedna z dívčin, které navštěvovaly zkoušky. Prý jí tak říkával dědeček, protože jedla hodně zmrzliny. Podle Tima Bogerta ale byla Vanilla Fudge přezdívka Markova bratrance. Tak si vyberte. „Po počátečním váhání rozhodly pozitivní ohlasy fanoušků, všichni byli u vytržení, k našemu psychedelic symphonic rocku seděl dokonale,“ vzpomíná Mark. Kapela byla v té době již na hony vzdálena původnímu R & B / popu. „Naše písně přestávaly být taneční, stávaly se z nich vysloveně koncertní kusy, které díky pomalému tempu působily, jako by se v nich zastavil čas,“ uvádí Appice. „Zpočátku to způsobovalo problémy s některými majiteli klubů, zvyklých na roztančenou mládež. Phil nám dodával odvahu: ,Nenechte se zlomit, lidi si zvyknou a přijdou tomu na chuť‘ – a měl pravdu,“ doplňuje Stein.

Vanilla Fudge měli štěstí na lidi kolem sebe, právník Steve Weiss měl na starosti i Led Zeppelin nebo Hendrixe. „Phil Basille ani Shadow Morton nezasahovali do tvůrčího procesu, nechali rozvinout naši přirozenost,“ připomíná Vince Martell.

První koncert pod novým názvem se uskutečnil na Portland Coliseu. Vanilla Fudge předskakovali Mamas & Papas. Na plakátech nebyli pomalu ani vidět. Nedočkaví fanoušci líbezných Kaliforňanů na novice pískali, stačil ale krátký proslov Marka Steina, v němž jim připomněl, že za nimi cestovali přes celé Státy, a že budou hrát, ať se jim to líbí, nebo ne. Obecenstvo kupodivu zabralo, a celým stadionem se neslo davové „Yyyeeaaahhh!“… Je potřeba poznamenat, že kapela dokázala mohutný „symfonický“ studiový sound přenést i na pódium, a to i díky Leslie reproduktorům a novým zesilovačům Dual Showman.

Martell okořenil sound kapely zvláštním pojetím hry na kytaru, sám uvádí, že byl v té době hodně ovlivněn východní hudbou, poslouchal Raviho Shankara a další podobné umělce. Některé naposlouchané exotické prvky včlenil do své hry.

Jak jsem již zmínil, Vanilla Fudge se svým způsobem snažili evokovat symfonický orchestr: Carminovy bicí nahrazovaly celou bicí sekci, Vinnieho kytara představovala housle, harfu a ostatní strunné nástroje, Timova baskytara byla basou a cellem. Symfonický dojem umocňovaly Markovy varhany. Vanilla Fudge promyšleně a cíleně pracovali s kompozicí, náladou i dynamikou – fortissimo pasáže s velkými harmoniemi kupříkladu kontrastně střídala decentní kytarová mezihra nebo flétna. Nikdo jiný z mainstreamových rockerů té doby nepracoval s tímto „vážným“ způsobem. Architekti rocku.

Vince Martell se překvapivě jasně vymezoval vůči přívlastku „psychedelický“ ve spojení s Vanilla Fudge. Svůj styl a sound kapela jednak utvářela dříve, než se vzedmula první vlna hudebních úletů a tripů, a navíc – bez drog, vzájemná chemie je nahradila. „Rád bych slyšel leckteré tehdejší muzikanty, jak by hráli bez nich. Podle mne lze jakékoliv emoce předat i bez drog,“ přemýšlí nahlas Vince.

Výrazné zmohutnění a zpomalení často zvýrazňovalo obsah i sdělení převzatých skladeb. You Keep Me Hangin’ On v provedení od Vanilla Fudge určitě více korespondovala s bolestným tragickým příběhem než rozesmáté dívčiny ze Supremes. Vanilla Fudge podtrhovali svou jedinečnost i na pódiu, ve svých gestech působili chvílemi až pateticky.

S Mortonem na kapitánském producentském můstku Vanilla Fudge nahrávali svůj debut v dubnu a květnu 1967 ve studiích Ultra-Sonic a Mirasound. Mládenci byli natěšení, dokázali o detailech každé skladby diskutovat hodiny a hodiny, a pak na dva tři pokusy mít hotovo. Morton přiznává, že po krátkou dobu byl v pokušení angažovat orchestr se smyčci a dechy. Jak ale práce pokračovaly, došlo mu, že postačí, když dohlédne na kvalitní brus hudebního diamantu, který mu seslalo samo nebe.
Morton vyzdvihuje práci s dynamikou, zejména explosivní nástupy a kontrasty rytmiky, kdy se Timmy a Carmine předháněli „kdo koho víc vyleká“… Mark Stein se postupně vypracoval v bouřlivého vládce hammondů, zatímco Vinnie Martell představoval svou zjemnělou a oduševnělou hrou protipól.

Vládci drtivých hammondů i líbezných zpěvů
Album Vanilla Fudge vyšlo v srpnu sedmašedesátého, obsahovalo jen převzaté skladby, ale v neskutečném provedení! V ingoty byly – jak ve Skřiváncích na niti – překovány: již zmíněná You Keep Me Hangin’ On, People Get Ready Curtise Mayfielda, She’s Not There Argentových Zombies, Bang Bang dvojice Sonny & Cher, i beatlesovské výstavní kusy Eleanor Rigby a Ticket To Ride. Když už jsem u těch filmových hlášek, Světácky se ptám: „Kde by byli raní Deep Purple, kdyby nebyli bývali byli Vanilla Fudge?!“ Sám si odpovím: „v deli“ anebo někde úplně jinde 

Stein vzpomíná, jak se krátce po vydání alba ocitli na turné v LA, šli do Tower Records a jejich Vanilla Fudge trůnilo na prvním místě! A z každého druhého rádia znělo You Keep Me Hangin’ On. Přitom si firma Atlantic zprvu nevěděla rady s marketingem, na desce se totiž neobjevovala žádná tříminutovka, Morton nakonec musel s promo výlisky objíždět kalifornské rozhlasové stanice sám.

Člověk si dějinný význam některých desek pořádně uvědomí, až když si je zasadí do dobového kontextu. Když vás obklopí těžké tóny hammondů, vrstvené chóry a hradba bicích, musíte si uvědomit, že se píše léto 1967, všude kolem se motají a kvílejí zhulení hippíci s květinkami, vzniká jedna přelomová deska za druhou, a mezi nimi ční jako monolit neskutečná tíha, zahraná partou ušatých ulíznutých klučíků, tlemících se na rubu přebalu à la maturanti po převzetí vysvědčení. Debut Vanilla Fudge je omamný jak gospelem a varhanami doprovázená kázání v černošských kostelech, řekl bych dokonce, že ta podobnost nebude náhodná.
Párpli ani Uriáši v té době ještě neexistují, ale jejich budoucí členové pozorně poslouchají u svých gramofonů a jsou uhranuti. I v dobách své největší slávy se hlásí k Vanilla Fudge coby největším vzorům.
Stačilo si poslechnout jedinou věc, You Keep Me Hanging’ On, v níž je všechno, pak jen se shýbnout a nabrat si inspiraci plnými hrstmi. Military nástup Carmineových bicích, zlověstný sound varhan, filigránská Vinnieho raga kytara, a z hitůvky made by Holland – Dozier – Holland se stal hudební epos. Zvláštností je, že na samotné album se nakonec dostala původní syrová „jednozátahová“ verze You Keep Me Hangin’ On! Na singlech vyšla upravená, uhlazenější podoba. Jedna z nejzásadnějších rockových skladeb na jedné z nejzásadnějších rockových desek.

LP Vanilla Fudge se nakonec propracovalo v USA na #6, You Keep Me Hangin’ On skončila mezi singly na #67 v USA a #18 v UK, přeci jenom to byla pro mnohé příliš velká kláda, právě s ní se ale Vanilla Fudge objevili v slavné televizní Ed Sullivan Show. Předtím mládenci absolvovali ve svém pickupu promo turné, v prosinci hráli s Yardbirds, ve Fillmore East vystoupili se Steve Miller Band, a zanedlouho začali připravovat ambiciózní druhé album.
I na pódiu dokázali Vanilla Fudge kouzlit s dynamikou. Appice vzpomíná na koncert v newyorském Central Parku pro pár desítek tisíc posluchačů, kdy po ohlušující seismické pasáži přišla na řadu People Get Ready s něžným intrem, a najednou byly slyšet v dáli zvuky města… Ticho křičelo.
Odvrácenou stranou náhlé popularity byly zničené hotelové pokoje, rozkopané televizory, pijatiky, orgie, producírování se po recepci všude bez… zkrátka mladí dvacetiletí rozjívenci urvaní z řetězu.

V této souvislosti je zajímavá zmínka Vince Martella v rozhovoru z roku 1997 [1], kdy tvrdí, že po nahrání debutu chtěl on, Phil Basille a Shadow Morton zůstat ve studiu a využít tvůrčí vzepjetí k nahrání dalšího alba, což mi trochu připomíná tehdejší přístup Beatles. Ostatní tři členové Vanilla Fudge však chtěli zúročit vlnu zájmu o živá vystoupení skupiny. Během turné se vnitřní chemie kapely změnila, a mládenci už nikdy nebyli vnitřeně schopni navázat na dobu, kdy nahrávali debut. Do cesty se postavily osobní ambice, doba nevinnosti skončila.

V lednu 1968 nasadili Vanilla Fudge do Pop Singles Chart acidovou Where Is My Mind, mimochodem první vydanou vlastní skladbu (starší, ale nevydaná All In Your Mind se objevila až na kompilaci Psychedelic Sundae: The Best Of Vanilla Fudge z roku 1993).
V podstatě šlo o reakci na výtky některých potměšilých kritiků, kteří mládencům předhazovali, že nejsou schopni napsat vlastní skladby. B strana singlu, The Look Of Love, byla inspirována Dusty Springfield. „Byl jsem jejím velkým fanouškem, a snažil jsem se zpívat měkce jako ona,“ vzpomíná Mark Stein.

The Beat Goes On (únor 1968) bylo namyšleně experimentální, ve výsledku totálně úletové „dílo“. De facto šlo o koláž zvuků, projevů politiků (Chamberlain, Churchill, Roosevelt, Kennedy), útržků skladeb, od Mozarta a Beethovena přes Elvise až po Beatles či Sonnyho Bona. Mortonovou vizí bylo zachytit dějiny světa a hudby. Výsledek byl však tristní. „Mám-li být upřímný, jednalo se o jeden z největších omylů v dějinách rokenrolu,“ prohlásil Stein, a pokračuje: „Po vydání debutu jsme byli pod neuvěřitelně silným tlakem, každý čekal, co předvedeme tentokrát. Nechali jsme se strhnout domýšlivým Mortonem. Práce s ním byla tehdy děsivá. Někdy se zkrátka stane, že nedokážete velké myšlenky a představy převést do reality.“ Tim Bogert přisazuje: „Album, které zabilo kapelu.“ – „Čistej trip,“ přidává Carmine Appice. „Šli jsme do toho, protože jsme věřili Mortonovi,“ uzavírá Vincent Martell. Tak koncem roku 1998 hovořili o The Beat Goes On sami muzikanti. Morton se brání: „Jde o skvělé album, akorát že není Vanilla Fudge, ale moje. A to byla moje chyba, mé selhání.“
Přes to všechno se vinylová blamáž propracovala na sedmnáctou příčku amerického LP žebříčku. V oné kvasné době bylo asi možné všechno 

Vyděšený Atlantic rychle znovu vydává You Keep Me Hangin’ On s novou B stranou, Steinovou Come By Day, Come By Night. #6.

Po turné napříč USA, Kanadou i Evropou a vystoupeních v TV pořadech (Beat Club, Wonderama) skupina rychle nahrává třetí desku Renaissance. První, kde již vládne vlastní materiál. Spolu s výjimečným debutem je považována za nejlepší.
Atmosféra ve studiu přitom ale nebyla nejlepší. K technickým problémům, kdy se ukázalo, že jevištní zesilovače nejsou dobré pro studiovou práci, přibyly i první vzájemné konflikty. Temná strana úspěchu si začala vybírat svou daň, a strašák The Beat Goes On se stále vznášel nad hlavami.
Trojka víceméně rozvinula odkaz debutu, Vanilla Fudge nechtěli dál vrstvit svůj sound, jak připomíná Vince Martell, nechtěli, aby sound kapely zněl namyšleně a přearanžovaně. I při všech neshodách se v zájmu celku dokázali ukáznit. „Zněli jsme a drželi pohromadě jako čtyři jezdci apokalypsy,“ dodává s úsměvem Vince. Vrcholem desky byla předělávka Donovanovy Season Of The Witch z jeho třetího alba. Martellův fascinující zpěv obklopený ponurým „gotickým“ soundem, přeťatý vloženým Mortonovým přednesem úryvku vlastní básně I’ll Never Learn – což nebyla óda na sexuální posedlost, jak se mnozí domnívali, ale spíše obyčejným „mudrováním“ opilce. „Shimmering rainbows in silver skies above“ je podle samotného autora jen lopotně metaforickým popisem brýlí, visících nad barem, ničím jiným. Rostoucí napětí písně mělo podle Martella evokovat pocity zvolna se blížícího velkého tajemna. Alice Cooper musel Season Of The Witch vyslechnout mnohokrát…

Vložím pár dotekových dojmů z mého poslechového notýsku: The Sky Cried / When I Was A Boy – mohutné klokotavé varhanní intro, přidává se mesiášsky naléhavý zpěv. Mark doslova drásá své nitro, pokládá se do role způsobem, jaký jsem u zpěváků vždy obdivoval. Podobně věrohodně a s patosem dal Gillan svého Ježíše. Thoughts je další lkavě patetická píseň, avšak více ukázněná, sevřenější, s chóry i klávesami. Umím si představit, jak při Thoughts Mick Box pro sebe přemítal: „Takhle bych chtěl, aby někdy zněla moje kapela“, a o pár „bloků“ dál stejné pocity dovedly Kena Hensleye k soundu The Gods. Paradise: další sbory, k tomu typická mohutná zeď akordů kláves i strun a bohatýrský hymnický nápěv. Nejen mohutný classicalrockový nástup That’s What Makes A Man, ale i fanfárové figury kláves, švihem roztínající převládající melancholii Markova naléhavého zpěvu, evokují Keithe Emersona. Mnišské vícehlasy přivedou na scénu klasickou bluesovku The Spell That Comes After amerického písničkáře Essry Mohawka, hranou ovšem po svém, chrámově, jak se na Vanilla Fudge „sluší a patří“. Na něžnou předehru Faceless People padne stín a úder ne manžela, ale gruntovního riffu. Postupně se střídají umné kytarové výšivky i fuzzy kvílení, skladbě dominuje táhlý nápěv. Creamovská tesknivka s varhanami. Jen zopakuji, že Season Of The Witch je vrcholem alba, ostatní viz výše. Skladby, přidané o pár desítek let později na CD reedice alba, mohou někoho rušit, na druhou stranu jsou dokumentem tehdejší vývojové etapy Vanilla Fudge. All In Your Mind mi připadá z nějakého dobového beat festivalu – s výrazným až křičeným zpěvem, recitativem, a se zvláštním kytarovým drnčivým efektem, co zní jak urvaná struna. Look Of Love je jemná tahavá zpívanka à la „Beatfest 68“. A Where Is My Mind rovná se Jimi Hendrix s varhanami…

Renaissance (červen 1968) zachycuje vrcholové tvůrčí vzepjetí Vanilla Fudge. Skupina se v rámci svého vlastního unikátního soundu rozmáchla k vlastní tvorbě i novým zvukům. Třetí album je důkazem, že tehdy se rock jako žánr vyvíjel doslova před očima. Každé album oné doby, jakkoliv úspěšné, neúspěšné, vyzařuje zvláštní fluidum. Renaissance je vedle debutu další deska Vanilla Fudge, kterou by si měl každý dnešní mladý vyznavač rocku & metalu povinně vyslechnout. Z této prahmoty se kdysi dávno kovaly první kovové meče, s jejichž více či méně zdařilými nápodobami se dnes ohání kdekdo.

Vanilla Fudge absolvují turné, předskakují Jimimu Hendrixovi, Cream i Led Zeppelin (při jejich prvním americkém turné, ještě pod názvem New Yardbirds!). Na jednom pódiu se ocitají i se Soft Machine, Eire Apparent, Amboy Dukes, Steve Miller Band; Vince Martell nejraději vzpomíná na šňůru třinácti koncertů v řadě s Jimim Hendrixem.

V listopadu Vanilla Fudge vydávají singl s již probíranou Donovanovou Season Of The Witch. Osmašedesátý spolu The Youngbloods završují silvestrovskou show ve Fillmore West v San Franciscu – vydanou v rámci kompilace Box Of Fudge v roce 2010. Stačí si poslechnout šestnáctiminutovou oslavu Beethovena a Beatles (Moonlight Sonata / Für Elise / Eleanor Rigby), a budete vědět, kdy, kde a jak se otevírala stavidla představivosti britských artrockerů a hardrockerů.

Zkraje devětašedesátého (únor) vychází expanzivní, symfonicky rozmáchlé, napůl studiové/živé elpé Near The Beginning, první bez produkčního dohledu Mortona. Z alba vyňatá Some Velvet Morning (původně duet Nancy Sinatra a Lea Hazlewooda), slavila spolu s kapelou úspěch na benátské soutěži talentů, a dostala se až na vrchol italské hitparády. Za vyzdvižení stojí i rozpumpovaná Good Good Livin’, vydaná coby B strana singlu Shotgun. Máte pocit, že slyšíte Deep Purple „Made In Rock“… sám Appice připomíná, že od počátku devětašedesátého výrazně přitlačili na pilu, a že i v gillanovských Deep Purple on sám cítí mnoho Vanilky. Ostatně, Deep Purple to nikdy nepopírali, ba naopak.

Kuk, co můj notes na Near The Beginning: Shotgun (od Jr. Walker & All Stars), to jsou rozbouřené peřeje hammondů, skvělý základní riff, divoká předváděčková mezihra a pekelně žhavý závěr, jak u Sympathy For The Devil, hraný ale pocreamovsku. Těžký valcířský riff naroubovaný na Some Velvet Morning se mávnutím kouzelného proutku promění v hedvábnou šálu líbezných vícehasých vokálů. Where Is Happiness – líná, lehce disharmonická psychedelie, průniky zvuků, rezonující varhany, kvílivá kytara, pár brejků na bicí. Naživo nahrané Break Song dominuje kakofonický Vinceův booster, vpravdě šílencův sound à la Iron Butterfly, dvacetiminutová koláž fuzzy kytary, překvapivě nenápaditých varhanních sól, postcreamovského blues, předváděček bicích a basy. Chybí mi elegance, pointa, kontrast, síla. Možná jen nejsem momentálně naladěn.

Vanilla Fudge znovu vystupují u Eda Sullivana, tentokráte se skladbou Shotgun. Známá je dobová historka, jak si Bogert a Appice zajamovali s Jeffem Beckem několik skladeb v bluesrockovém duchu Cream a položili tak základ budoucí spolupráce.

Jsouce unaveni kolotočem album – turné – album – turné, mládenci se domlouvají, že evropské turné 1969 bude jejich posledním. Navíc přes veškerou nabubřelost soundu začínají Vanilla Fudge ztrácet tah na branku, učedníci a tovaryši je dostihují, ba předbíhají. Naplno se rozjíždějí Led Zeppelin a odfukuje z cesty Cream, Hendrixe, Who, i Vanilla Fudge. Deep Purple Mark II zboří albem In Rock dosavadní hranice hard rocku, skvěle odstartují temní Black Sabbath i rozezpívaní Uriah Heep – každý ze jmenovaných s uloupenými vanilkovými esencemi v nenechavých pazuchách.

Svou roli sehrály i další faktory: ponorka, fyzické i psychické vypětí, osobnostní nezralost. V pozdějších dobách se všichni shodli na tom, že kdyby tehdy zvolnili tempo, mohlo být vše jinak. Kdyby…

Když v červenci 1969 Vanilla Fudge nahrávali Rock & Roll, byla situace vyhrocená tak, že Tim nahrával své party jedině tehdy, když ve studiu nebyl Vinnie. Jedině Carmine s Markem dokázali pracovat společně jako dříve. A to měl název deklarovat návrat ke kořenům… Největší díl práce nakonec odvedl producent Adrian Barber, když lepil vztahy i pásky.

Vzhledem k okolnostem je výsledek překvapivě dobrý, na desce jsou odvážné expresivní kusy jako Need Love, ale i reminiscence na počátky, viz příkladově The Windmills Of Your Mind.

Heslovitě k LP Rock & Roll: Need Love – rozparáděný hard’n’blues rock. Lord In The Country – muzikálovka typu Hair. I Can’t Make It Alone (z dílny Goffin/King, původně zpíval P. J. Proby) – klasický cover made by Vanilla Fudge, zprvu vláčně ztěžklý, pak vybičovaný do extáze. Street Walking Woman – další rozvláčná valivá bluesovka, z dnešního pohledu sixties náběh na hardrock, v popředí zkreslená kytara, ve finále rozjeté žhavé boogie. Church Bells Of St. Martins – úvodní slavnostní fanfáry, tak trochu hammilovsky nahořklý Stein, slavnostní chrámové finále se zvony, jak název káže. The Windmills Of Your Mind – jeden z erbovních kusů Vanilla Fudge, varhanními pedály ztěžkle zpomalený a kazatelsky patetický. If You Gotta Make A Fool Of Somebody – soulová píseň Rudyho Clarka pro Jamese Raye, která v provedení Vanilla Fudge rozjasní a rozezpívá závěr jejich posledního klasického alba.

Počátkem roku 1970 se Vanilla Fudge opravdu rozcházejí. Poslední koncert se uskutečnil stylově 14. března v klubu Action House, kde před pár lety nastartovali svou kariéru. Kruh se uzavřel. Vanilla Fudge naplnili svou historickou úlohu a přenechali otěže vývoje žánru dalším.

Rozchody, návraty, dozvuky...
Co bylo dál. Jen letecky a na přeskáčku.


Tim Bogert
Bogert a Appice již koncem devětašedesátého formují hardrockové Cactus, později se oba dávají dohromady s Jeffem Beckem, a vzniká Beck, Bogert & Appice.
Po rozpadu BBA se Tim Bogert stěhuje z New Yorku do Los Angeles. Stává se z něj vášnivý motorkář, od muziky si dává oddech. Po nějaké době se dal dohromady se zpěvákem Stevem Perrym (později Journey), vznikla skupina Pieces. Podílí se na albu The 20th Anniversary Of Rock’N’Roll Boa Diddleye, vydaného v roce 1976.
Další roky strávil v Anglii, připojuje se ke skupině Boxer Chrise Staintona a Mika Patta, nahrává s ní její druhé album Absolutely (1977). Po návratu do Kalifornie působí coby muzikant na volné noze, hostuje, hraje v místních klubech. Osud jej ale opět zavál do Evropy, tentokráte Itálie, kde se stal vyhledávaným studiovým námezdníkem i konzultantem. Tim se v roce 1978 připojuje k Bobby & The Midnites, což byl boční projekt Boba Weira z Grateful Dead, ve kterém bubnoval další z gigantů – Billy Cobham. V roce 1981 má Tim na kontě první sólové album Progressions a koncertování po boku Ricka Derringera. Již v třiaosmdesátém vydal druhou sólovku Master’s Brew. Od roku 1984 přednáší na Musicians Institute v Hollywoodu. V roce 1993 účinkoval v zemi vycházejícího slunce spolu s Carminem Appicem a tamějším kytaristou Tomoakim Ishizukou, používajícím umělecké jméno Pata, výsledkem bylo album Pata. Něco podobného si s Carminem zopakoval o šest let později, tentokrát jim byl na pódiu partnerem Char Hisat Takenaka. Krátce předtím je spolu s dalšími významnými baskytaristy uveden do Hollywood Walk Of Fame. Na prahu nového milénia účinkuje v projektu DBA (Derringer/Bogert/Appice). Kompletní výčet hudebních aktivit Tima Bogerta by byl sáhodlouhý, proto jen pár jmen, s nimiž spolupracoval: Rod Stewart, Bo Diddley, Billy Cobham, Steve Perry, Ronnie Laws, Ginger Baker…
Rok 2005 začal nadějně reunionem Cactus. V srpnu se Tim Bogert se svým harleyem bohužel stal účastníkem vážné dopravní nehody a utrpěná zranění jej na několik let vyřadila z muzicírování.
V roce 2009 se Tim připojuje k bluesrockovému triu Blues Mobile Band a nahrává s nimi Blues Without Borders. V roce 2010 je členem sestavy, která natočila desetiskladbový hold Cream – Big Electric Cream Jam. Zdravotní problémy jej vyřadily z účasti na dalších reunionových turné Vanilla Fudge.

Carmine Appice
Když John Bonham z Led Zeppelin viděl koncem roku 1968 při společném turné s Vanilla Fudge mohutnou bicí soupravu Ludwig Thermo Gloss Natural Maple Carminea Appicea, zatoužil po ní jak malej kluk po stavebnici Merkur. Ano, Carmine Appice je ten, k němuž Bonham shlížel jako ke staršímu bráchovi. Sám Carmine uvádí za své vzory Buddyho Riche a Genea Krupu, jejichž společné dílo The Drum Battle (1952) bylo prvním zakoupeným LP mladého Carminea. Velký dojem na něm zanechal i film Gene Krupa Story (1959); jak sám přiznává, stal se biblí jeho kariéry.

Než začal hrát na bubny, zpíval už jako dítě doo-wop v ulicích Brooklynu, dokonce si nacvičoval zdobný autogram tak usilovně, že jej používá dodnes. Na bicí začal mezi třináctým a čtrnáctým rokem. Brzy začal hrát nejen na svatbách, oslavách, večírcích, ale i jazzových a rockových klubech. V roce 1967, kdy mu bylo sedmnáct, si pořídil s malou výpomocí rodičů nový vůz. „Jedním z mých snů bylo stát se učitelem hry na bicí a pobírat za víkendové lekce stovky dolarů jako Dick Bennett, můj učitel,“ vzpomíná. [3]

Po éře Cactus a rozpadu BBA – mimochodem první kapelou, která vyprodala halu Budokan, což Carmine dodnes připomíná jakožto jeden z největších životních zážitků – se Appice přidává k doprovodné skupině Roda Stewarta, bubnuje v letech 1978–1981 na čtyřech jeho albech, podílí se dokonce autorsky na některých skladbách (Da Ya Think I’m Sexy? a Young Turks). V témže roce odbušil Take Me Away (Together As One) na sólovce Paula Stanleye z Kiss. Svou první bezejmennou sólovku vydává v roce 1981. V jeho hráčském 80’s portfoliu defilují jména jako Stanley Clarke, Ted Nugent, Pink Floyd, King Cobra, Blue Murder, Ozzy Osbourne. Každým dalším rokem přidává další a další zářezy na pažbě, více napoví výběrový diskografický seznam v samostatném boxu.
V roce 2005 se stává oficiálním představitelem neziskové organizace Little Kids Rock, poskytující zdarma hudební nástroje a výuku dětem na některých méně bohatých amerických školách. Součástí aktivit jsou i benefiční koncerty.
O rok později vytváří spolu s mladými kolegy bubenický kvintet Carmine’s Slamm, nahrává propagační video, účastní se s ním bubenických festivalů.
Postupně nahrává skvělou sérii alb Carmine Appice’s Guitar Zeus (1995–2002, 2009), na nichž se střídají světoví kytaristé jako Brian May, Ted Nugent, Richie Sambora, Yngwie Malmsteen.
V roce 2010 se Carmine účastní reunionu další ze svých kapel, King Cobra, i vydání stejnojmenného reunion alba. V těchto dnech navíc vychází King Cobra II. Na americkém turné vystupuje s Michael Schenker Group, podílí se na albu Slye Stonea I’m Back! Family & Friends (2011). S mladším bratrem bratrem Vinniem (Black Sabbath, Dio, Heaven & Hell, WWIII) vystupuje po světě s projektem Drum War, 22. října 2012 s ním navštěvuje i Brno.
Na svých stránkách www.carmineappice.net má Carmine Appice v záložce discography na 100 přebalů LP/CD, na nichž se podílel – i pro mne byla některá alba překvapením. Carmine často publikuje, vydává instruktážní videa, dělá reklamu signovaným nástrojům, pracuje na autobiografii… zkrátka žije a pracuje naplno.

Mark Stein
Mark Stein po rozpadu Vanilla Fudge – ze kterého i po letech viní Tima a Carminea (prý jim sláva nejlepší rytmiky světa stoupla příliš do hlavy, a měli pocit, že oni dva jsou víc než kapela) – zakládá Boomerang, s nimiž vydává v roce 1971 u RCA stejnojmenné album, účinkuje v Rock Wars, objevuje se v sestavě Tommy Bolin Band, účinkuje na jejích albech Private Eyes (1976), živáku Live At Ebbts Field 1976 a archivním záznamu Live At Notherm Lights Studio 9/22/76. V téže době podléhá trendům, a na čas přechází z Hammondu B-3 na syntezátory. V diskografii má Mark Stein i singl z roku 1975 The Long & Winding Road / The Best Years Of My Life. Hraje s Alicem Cooperem na Welcome To My Nightmare Tour v Austrálii a Novém Zélandu. Čtyři roky spolupracuje s Davem Masonem na jeho albech Mariposa de Oro (1978), Old Crest On A New Wave (1980) a Some Assembly Required (1981). Mezitím se objevil na Gypsy Ride (1981) Lese Dudeka. Sérii uzavírá Rules Of Attraction (1984) Roda Falconera. Malý kyselý bonbónek: při nahrávání Old Crest On A New Wave se přichomýtl jeho zásluhou k nahrávání i Michael Jackson (Save Me).

Mark v letech 1978–79 nahrál v produkci Davea Masona a s Lesem Dudekem po boku album In The Can, nebylo ale vydáno. Mark to zčásti přikládá tehdejší krizi v nahrávacím průmyslu, dál nechce okolnosti moc komentovat. Prý se jednalo o klávesově orientovaný rock s jižanským bluesrockovým akcentem. Snad někdy…

V době nouze Mark nahrával i reklamy. V pětaosmdesátém dává dohromady trio Danger Zone. Na kytaru hrál Lanny Cordola a na bicí Denny Randall. Po projektu zřejmě zůstala jen In The Heat Of Night z televizního filmu Can You Feel Me Dancing? (1986).

Mark Stein vzpomíná, jak jednou koncem sedmdesátých let potkal na Malibu Johna Paula Jonese a Roberta Planta: „Trochu jsme večer zapařili a zajamovali.“

Na Markově sólovce White Magik (2003) se okrajově podílel i Vince Martell.

V roce 2011 je na trhu kniha autorské dvojice Mark Stein a Larry Schweikart You Keep Me Hangin’ On. Podle nadšených ohlasů zasvěcených čtenářů je nejen příběhem Vanilla Fudge, potažmo Marka, ale i skvělou reflexí doby, která byla nejen v hudbě revoluční.

Vince Martell
Nejméně nápadný, a přitom jeden z nejvýznamnějších kytaristů druhé poloviny šedesátých let. Možná doplatil na to, že Vanilla Fudge měli de facto čtyři sólové nástroje.
Vince Martell je současně ryzí vlastenec v nejlepších amerických tradicích, už jako -náctiletý vstoupil do armády, sloužil u námořnictva na USS Hunting, EAG 398, v době kubánské krize v roce 1962 čekal každou chvíli rozkaz k útoku na Havanu.
Svou vojenskou zkušenost Vince nezapře, když popisuje tvůrčí proces Vanilla Fudge, připodobňuje jej k fungování malé vojenské jednotky speciálních sil, kdy individuální dovednosti musejí být dány především ve prospěch celku.
Coby čerstvý civilista se načas přestěhoval na Floridu a začal se aktivně věnovat hře na kytaru, vlastnil rudě třešňový Gibson 335 s dutým tělem. Na Key West hrál hlavně blues ve skupině Ricky T And The Satans Three. Po návratu do NY potkal Marka Steina, a už při první společné zkoušce u Tima Bogerta na verandě bylo jasné, že Vince si s ostatními, kteří spolu už nějakou dobu hráli, padl do noty. Nejvíce si Vince kupodivu rozuměl s původním bubeníkem Holubů, Joeyem Brennanem, ostatně občas společně vystupují, a Vince přispěl svou hrou na Brennanovo album Restored (2009).

Po rozchodu VF působil Vince Martell v Danny And The Juniors a později v lokální NY skupině Good Rats. Vince Martell Live Group byl už samostatný Vinnieho sólový projekt.
Vince Martell měl i svůj rozhlasový pořad na filadelfské WNJC 1360AM: Vinny Martell Rocks America. Jeho další pořad Perspectives se zabýval tématy mezi vesmírem a zemi, dá-li se to tak říci.
V roce 2000 vydal Vince sólovku Endless High, za rok Lead Guitarist Of Vanilla Fudge, a za další Psychedelic Cymbals: A Tribute To Jimi Hendrix, a v roce 2009 Comin’ To Get Ya.
V létě 2009 koncertuje s Markem Steinem pod hlavičkou Vanilla Fudge’s Mark Stein and Vince Martell. Rytmiku tvořili bicmen Jimmy Jack Tamburo a basák Pete Bremy (jenž v současnosti doprovází Vanilla Fudge).

Podle Martella existují někde pásy s nahrávkou jamu – jeho, Jimiho Hendrixe, Buddyho Milese, Carminea Appicea a několika dalších muzikantů, kdy po jedné pařbě Eddie Kramer pozval všechny do studia Record Plant na 43. ulici. „Jimi mi ponechal první sólo, byl to gentleman…“ vzpomíná.

Vanilla Fudge – pokračování
Po marném pokusu z roku 1973 se Vanilla Fudge se v klasické sestavě znovu dávají dohromady až v roce 1982, po velkém ohlasu víceméně náhodného vystoupení pro OSN. Vydávají výběrovku Best Of Vanilla Fudge, a o dva roky později šílenou, době hrůzně poplatnou studiovku Mystery.
Návrat Vanilla Fudge byl víc obchodem než spontánní potřebou. Mark Stein s hořkou nadsázkou vzpomíná, že každý měl v té době svého právníka, a i na vysmrkání musel mít povolení.
Mystery je malým kulturním šokem. Albu i přes účast Jeffa Becka (pod pseudonymem J. Toad) vládnou plácavé „ozvěnové“ osmdesátkové bicí, unylé balady à la Richard Marx či Michael Bolton, mainstreamové juchajdy a pucpucky, mučivé syntíky. Pel originality je ten tam, původní chuť Vanilky jakbysmet. Mystery je z pohledu sedmdesátkového rockera takřka neposlouchatelná deska. Ten, kdo zná náladu 80. let, tak ví, jak se tehdejší klasický rock trápil, našlápnuto měl pouze metal, všichni ostatní – i zasloužilí – sladili, syntíkovali, echovali... Vanilla Fudge nevyjímaje. Jiná hudba jiné kapely z jiného světa. Jedině ke studijním účelům.
Na následující turné ale vzpomíná Mark Stein s nadšením, bylo to prý jak za starých časů, snad jen dlouhá sóla v té době už tolik neletěla, dodává se smíchem. Vše nakonec dojelo na penězích…
Technická poznámka: naprostou většinu kytarových partů na Mystery odehrál Ron Mancuso (ex Cheater, Bang Bang, Modern Design).

V roce 1987 vydává Carmine spolu s třemi najatými muzikanty pod hlavičkou Vanilla Fudge album The Best Of Vanilla Fudge: Live. Mark švindlprojekt zažaloval a vyhrál.
Na koncertu u příležitosti 40. výročí firmy Atlantic v Madison Square Garden, 14.5.1988, nahradil Vinnieho Lanny Cordola z House Of Lords.

Od roku 1999 fungují Vanilla Fudge víceméně kontinuálně, byť v různě obměňovaných sestavách, v nichž se vystřídaly na dvě desítky hudebníků. Vždy se ale čas od času setkala původní čtveřice, nebo aspoň trojice, když někomu zdraví nedovolilo.

Kapela nadále vydává, mimo občasných live záznamů, i nové předělávky skladeb, jež doprovázely historii skupiny, viz například Vanilla Fudge (2001), The Return 2002, The Return 2003, Then And Now (2004). Sběratele upozorňuji, že se jedná o takřka totožné kompilace, se dvěma, třemi změnami a pár novými covery, vesměs nahranými v sestavě s Billem Pascalim u kláves a mikrofonu. Pár jich stojí za zmínku: Ain’t That Peculiar je slušná, cválavá předělávka Marvina Gaye, Tearin’ Up My Heart od ’N Sync rezonuje jak za starých časů – k nepoznání do rejstříků hammondů převtělená skladba. I Want It That Way dokazuje, že když se umí, tak do skvělého zážitku lze přearanžovat jakkoliv „pokleslý“ song. Ale že se dá z boybandu Backstreet Boys vytřískat melodická hardrocková bluesovka bych fakt nevěřil  Navenek zdařilá nápodoba původních Vanilla Fudge, bez Steina u kláves je to ale jako Uriah Heep bez Hensleye, vanilková lízaná přes sklo.

V roce 2005 se k americkému turné (po boku se Steppenwolf a „Doors“) překvapivě schází původní čtveřice. Po dvou letech vydali Vanilla Fudge v nejslavnější sestavě poctu Led Zeppelin, nazvanou Out Through The In Door (2007).

Zvláštní poslouchaná. Nedotknutelné ikony překopané vrstevníky a souputníky, nikoliv nějakými mladými, žhavými, vykurzovanými muzikanty. Nejvíc si asi nahrávání užíval Appice, ostatní to měli těžší, Stein se musel vypořádat s Plantem a nacpat do Zeppelína hammondy. Vanilla Fudge se na střídačku drží i nedrží předlohy. Za nejlepší kus považuju monumentální provedení Dazed And Confused. Příjemné milé retro pro veteránské fanoušky.

Původní sestava Vanilla Fudge vyjíždí v březnu 2008 na americké turné, protože ale v létě Bogert a Appice mají povinnosti u restaurovaných Cactus, pokračuje zbývající dvojice jako Mark Stein & Vince Martell of Vanilla Fudge na turné Let’s Pray For Peace s rytmikou Jimmyjack Tamburo (bicí) a Pete Bremy (baskytara). Po čase byl Bremy vystřídán Stevem Argym.

V poslední době Vanilla Fudge koncertují v sestavě: Carmine Appice, Vince Martell, Mark Stein, plus baskytarista Pete Bremy. Timu Bogertovi nedovolují účast přetrvávající zdravotní problémy. Více o současném dění najdete na www.vanillafudge.com.
Vanilla Fudge navždy zůstanou kapelou, bez které by se hardrock i metal vyvíjel jinak.

Podle amerického publicisty Barryho Alfonsa, z jehož obsáhlého textu k boxu jsem čerpal, Vanilla Fudge nikdy nezapadli do ortodoxního rockového kánonu. Podle Barryho byli vždy spíš novátory než žánrovými tahouny. Jejich hudba byla příliš promyšlená na to, aby mohla být označena za psychedelickou ve smyslu sanfranciských Grateful Dead a jim podobných. Aranžérská „láskyplnost“ a rhhytm & bluesově inspirovaná harmoničnost zase neodpovídaly zavedeným hardrockovým stereotypům. Počáteční důraz na přepracovávání převzatých skladeb rovněž šel proti trendu autorského samozásobitelství. Vanilla Fudge, jak zdůrazňuje Alfonso, vyšlapali cestu hvězdným kapelám sedmdesátých let, přesto jsou pro většinu posluchačů i hudebních publicistů součástí květinového starožitnictví. Vanilla Fudge dokázali spojit v jeden celek i zdánlivě protiběžné hudební postupy, změnili rock jako málokdo jiný, byli hybateli jeho generační obměny i nových business postupů.
S naprostou většinou závěrů Barryho Alfonsa souhlasím, přeci jenom bych ale na závěr ještě jednou zdůraznil přínos Vanilla Fudge pro rozvoj anglického hardrocku, a jeho prostřednictvím i na celou hard & heavy scénu.


- box -

George Francis „Shadow“ Morton (1940–2013)
Americký hudební producent a skladatel začínal už coby student s doo-wopem, zanedlouho začal psát pro Brill Building, což bylo ve své době jedno z nejvýznamějších center hudebního průmyslu, de facto kancelářská budova, kde sídlili vydavatelé a skladatelé, jinak ale synonymum pro jeden z hlavních proudů amerického popu, se zaměřením na latinu a rhythm & blues.
Svou první vlnu slávy si užil poté, když se v roce 1964 přilípnul k dívčí skupině Shangri-Las, které hned zkraje dodal v podobě Remember (Walking In The Sand) prvotřídní hit (USA #5, UK #14).
Na hudební formát Vanilla Fudge – jimž produkoval první tři alba – měl velký, místy ale až neblahý vliv, viz „kauza“ The Beat Goes On. Anonymně (není na albu uveden) se pohyboval kolem Iron Butterfly a jejich geniální skladby In-A-Gadda-Da-Vida, kapela dokonce tvrdila, že Shadow byl tím pravým producentem, on sám svůj vklad trochu relativizuje s odkazem na svůj tehdejší počínající alkoholimus.
Dva z nejzásadnějších momentů vývoje rockové hudby, Vanilla Fudge a In-A-Gadda-Da-Vida, mají tedy svého kmotra – Shadowa Mortona.
Po odchodu od Vanilla Fudge produkoval Haystacks Balboa, což byl psychedelicko-hardrockový ansábl, s nímž předskakoval mimo jiné Rodu Stewartovi, Ten Years After i Jethro Tull na jejich amerických turné.
Z pozdějších prací je zajímavý jeho podíl na druhém albu Too Much Too Soon The New York Dolls z roku 1974.
Z důvodu těžké pijácké závislosti byl donucen na několik let zcela opustit hudební průmysl.
V roce 2006 byl spolu s Vanilla Fudge uveden do neworské Long Island Music Hall of Fame. O tři roky později se objevil v dokumentu Rockin’ The Wall, pojednávajícím o úloze rocku při svrhnuté železné opony.
Shadow Morton zemřel 14. února 2013 ve věku 72 let, po dlouhém boji s rakovinou.


V rozhovoru s Petem Bremym z roku 1998 mimo jiné Morton prozradil, že svou roli hudebního producenta vždy vnímal něco jako úlohu režiséra filmu, jenž taky musí ve správný okamžik „zvnějšku“ zasáhnout, a říct svým „svěřencům“ jasné ano – ne. Členové Vanilla Fudge byli podle něj „svým způsobem děti, které se pořád hašteřily, a na koho se nakonec obracely o rozhodnutí? A koho, ten co v tu chvíli prohrál‘, nenáviděl? Za neúspěch může vždycky producent, úspěchy si zpravidla připisuje kapela.“
U Vanilla Fudge bylo podle Mortona zvláštní, že je bylo potřeba nasměrovat, a pak stačilo jen s úžasem zírat, co každý z nich dokáže: „Bylo akorát potřeba ty čtyři samostatné hudební symfonie sladit v jednu. Například Tim Bogert tvořil se svou baskytarou jedno tělo a duši. V jeden okamžik se sotva svého nástroje dotýkal, jako by hladil malé dítě, a sekundu později rozdával rány jak v pouliční bitce v Brooklynu!“
K prvnímu setkání s Vanilla Fudge, tehdy ještě The Pigeons, Morton říká: „O Holubech mi řekl Shelly Finkle, což byl manažer … nebo vrátný od Phila Basillea, majitele Action House. Ten den bylo strašný horko, Shelly mi sehnal auto a láhev baccardi, a jelo se do Action House. A tam jsem je – na zkoušce – viděl a slyšel poprvé. Zrovna hráli Twist And Shout a pak ještě Mickey’s Monkey. Povídám venku Shellymu: ,To je největší skupina, co jsem kdy slyšel, akorát ale co z toho, že jejich verze Mickey’s Monkey je stokrát lepší než originál Smokeyho Robinsona & The Miracles?‘ Vrátil jsem se zpět, a zašel na pódium za Markem Steinem, zrovna něco zkoušel u svých kláves. Říká: ,Tak co?‘ Nevěděl jsem, co odpovědět, byl jsem vším příliš zahlcen. ,Co to děláš?‘ odpověděl jsem neslušně otázkou. – ,Právě zkouším novou písničku, studuju ji.‘ – Já na to: ,A to se vždycky učíš skladby, co se hrají na singlových 45 otáček, v elpé tempu 33 otáček?‘ – Odvětil: ,Jo, proč?‘… Ta píseň byla You Keep Me Hangin’ On. A oni byli jediná skupina, která si mohla díky svým schopnostem dovolit něco takového provést. Byli prostě úžasní…“

Na sérii otázek ohledně zásahů do nahrávání debutu Morton vzpomíná, že v podstatě pouze korigoval, například se podílel na diskusi, kam dát to které sólo, jak moc nechat Tima řádit na basu, kdy použít synkopy a kdy přízvuk nechat na těžké době, nebo jak dramaturgicky píseň rozvinout, aby všechny náboje nevystříleli najednou. Vzpomíná si jen na pár „krvavých“ rozhodnutí, kdy nechal vyřadit kusy, jež se mu nezdály dostatečně „progresivní“, například Vinnieho skladbu hranou jen na akustickou kytaru.

Vanilla Fudge byli (nejen) podle Mortona výjimeční i v tom, že většinu i těch nejpropracovanějších skladeb dokázali nahrát na jeden zátah ve studiu i naživo, včetně té nejslavnější, You Keep Me Hangin’ On, zaznamenané do osmi samostatných stop, takže nebyl důvod, aby skladba vyšla i na stereo verzi LP Vanilla Fudge v monu. „Těm chlapcům narůstala ve studiu i na pódiu křídla,“ básní Morton. Ostře se vyhrazuje proti nařčením, že kapela používala na svých živácích tzv. overdubbing čili studiové dotáčky. Spoustě lidí se zkrátka zdá nemožné, aby čtyři muzikanti dokázali takhle zahrát a zazpívat současně. Morton se vysmál i spekulacím, že proslulé vokály Vanilla Fudge byly elektronicky upravovány, zejména jejich vibráto. „Jak to, že to tedy nikdo nedokázal zopakovat?“ namítá logicky. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na nedokončenou čtvrthodinovou I Am Eagle – nikdo nikdy se o této kompozici v budoucnu nezmínil. Trocha tajemna nikdy neuškodí, je ale jasné, že sen o dokončení – mj. s dětským sborem zpívajícím apačsky – se Mortonovi nikdy nepodařilo naplnit.

Co se týče The Beat Goes On, tak Shadow na jednu stranu uznává, že to bylo jedinkrát, kdy jeho ego zvítězilo nad zájmem celku, a kdy zneužil svého vlivu na kapelu, a vnutil jí svou vizi, koncept, a kluci šli důvěřivě za ním. A to všechno byla – jak přiznává – chyba. Na druhou stranu album obhajuje, jen prý mělo přijít později, a ne po fenomenálním debutu. K dobru dává i fakt, že LP se stalo předmětem universitních osnov v oboru teorie hudby.

Renaissance je podle Mortona dobré album, nedosahuje však velikosti odkazu Vanilla Fudge, bylo příliš uspěchané, nahrávané s minimálním odstupem po The Beat Goes On. Tvrdí, že kdyby si kapela dala půl roku oraz, mohla se nadechnout k daleko většímu výkonu.
V trezoru zůstalo několik na původních LP nevydaných věcí, například You Can’t Do That od Beatles (byla přidána coby bonus na CD verzi The Beat Goes On).

Když měl Morton popsat jednotlivé členy Vanilla Fudge, vyčlenil od ostatních Vinnieho, ten prý byl nevinnost sama, zůstal v celém tom marasmu dětsky čistý. Byl sám na druhé straně mince. Zároveň byl nejméně nápadným muzikantem v sestavě. Timmy se stal mistrem nad mistry svého nástroje, Mark explosivním symfonikem, a Carmine velkolepě teatrálním bušičem. Dohromady tvořili doslova symfonické těleso, které bylo předurčeno k tomu, aby převzatým skladbám vdechlo druhý život.

V další části rozhovoru Morton zdůrazňuje, že každý z interpretů, se kterými pracoval, byl naprostý originál: Shangri-La’s, Janis Ian, Iron Butterfly, Jimi Hendrix, Vanilla Fudge… „Do každého jsem se ale zamiloval,“ připomíná. Vše je ale podle Mortona minulost, na žádné nabídky znovu vstoupit do hudebního byznysu nereaguje, dokonce ani nemá doma rozvěšeny zlaté desky či jiné artefakty. Pokud by si měl ale vybrat jediného svěřence ze všech dřívějších, sáhl by znovu po Vanilla Fudge.


TTD
Sestavy:
Joey Brennan – bicí, zpěv -

Tim Bogert – baskytara, zpěv A B C
Vince Martell – kytara, zpěv A B D
Mark Stein – sólový zpěv, klávesy A D
Carmine Appice – bicí, zpěv A B C X D

Ron Mancuso – kytara (host na Mystery, odehrál de facto celé album)

Bill Pascali – sólový zpěv, klávesy B C
Teddy Rondinelli – kytara, zpěv C

Tom Croucier – baskytara, zpěv X
Derek St. Holmes – kytara, zpěv X
Martin Gerschwitz – klávesy, zpěv X

Pete Bremy – baskytara, zpěv D


Lanny Cordola – kytara, zpěv (14. května 1988 – Atlantic, 40th Anniversary Celebration)
Paul Hanson – kytara, zpěv (1987/88 na dvou turné)
T.M. Stevens – baskytara (2002 turné)
Jimmyjack Tamburo – bicí, zpěv (2008/2009 turné)
Pete Bremy – baskytara, zpěv (2008 turné)
Steve Argy – baskytara, zpěv (2008/2009 turné)

Poznámka: současná koncertní sestava je označena jako D

Singly (GB/US):
You Keep Me Hangin’ On / Take Me For A Little While [US, Atco 6495 / UK] 6-7/1967 GB # 18 US #67
Eleanor Rigby Part 1 / Eleanor Rigby Part 2 [UK, Atlantic, 584139] 10/1967 GB US –
Where Is My Mind? / The Look Of Love [US, Atco 6554] 1/1968 GB US #73
You Keep Me Hangin’ On / Come By Day, Come By Night [Atco 6590] 1/1968 GB US #6
Take Me For A Little While / Thoughts [US, Atco 6616] 9/1968 GB US #38
Season Of The Witch (Part 1) / Season Of The Witch (Part 2) [US, Atco 6632] 11/1968 GB – US #65
Shotgun / Good, Good Lovin’ [US, Atco 6655] 2/1969 GB US #68
Some Velvet Morning / People [US, Atco 6679] 4/1969 GB – US
Some Velvet Morning / Thoughts [UK, Atlantic 584 276] 7/1969 GB US –
Need Love / I Can’t Make It Alone [US, Atco 6703] 7/1969 GB – US
Windmills Of Your Mind / Lord In The Country [US, Atco 6728] 2/1970 GB – US
Mystery / The Stranger [US, Atco 99729] 7/1984 GB – US

Kompletní singlová diskografie je na: www.vanillafudge.com/journal/discog_singles.htm

Studiová alba:
Vanilla Fudge [US, Atco SD 33-224 / UK, Atlantic 588 086] 9/1967 A GB #31 US #6
The Beat Goes On [US, Atco SD 33-278 / UK, Atlantic 588 110] 2/1968 A GB US #17
Renaissance [US, Atco SD 33-237 / UK, Atlantic 588 100] 6/1968 A GB US #20
Near The Beginning [US, Atco SD 33-237 / UK, Atco 228 020] 2/1969 A GB US #16
Rock & Roll [US, Atco SD 33-303 / UK, Atco 228 029] 10/1969 A GB US #34
Mystery [US, Atco 90149-1] 7/1984 A GB US
Vanilla Fudge 2001/ The Return [US, Hyperspace HSR 1004] 2001 B GB US
Then And Now [US, Fuel 2000 – 302 061 439 2 CD] 2004 B GB US
Out Through The In Door [Escapi Music EMUS20078 CD] 2007 A GB US

Kompletní albová diskografie je na: www.vanillafudge.com/journal/discog_lps.htm

Výběry a koncertní alba:
Best of Vanilla Fudge [Atco 90006-1] 1982 A GB US
Alive (Back On Stage) [Castle Communications CHC 7007, CD] 1991 X GB US
The Real Deal [US, Crystal Wind Records cwr 1002 CD] 2003 A GB US
The Return – Live In Germany Part [Wallbreaker WR 07-2003 CD] 2003 C GB US
Rocks The Universe – Live In Germany Part 2 [WR 09-2003 CD] 2003 C GB US
Good Good Rockin’ – Live At Rockpalast [Music Avenue 250 159 CD] 2007 C GB US
Orchestral Fudge [Airline Records 893168002012 CD] 2008 C GB US
When Two Worlds Collide [Music Avenue 250206 CD] 2008 C GB US
Box of Fudge [Rhino Handmade RHM2 7748 4CD] 2010 A GB US

Zdroje

Literatura:
The Great Psychedelic Discography – Martin C. Strong [ISBN 0 86241 726 0, 1997]
The Complete Rock Family Trees – Pete Frame [ISBN 3 283 00280 0, 1994]
Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (část jmenná – světová scéna, heslo Vanilla Fudge) – Petr Dorůžka [02-006-87, 1987]
The Rolling Stone Encyclopedia Of Rock & Roll – Jon Pareles & Patricia Romanowski [ISBN 0671 44071 3, 1983]
The Guiness Who’s Who Of Sixties Music – Colin Larkin [ISBN 0 85112 578 6, 1992]

Citace pocházejí z těchto rozhovorů:
http://www.vanillafudge.com/journal/int ... ntview.htm – přepis rozhovoru Aarona Butlera s Vincem Martellem z 13. dubna 1997 [1]
www.mark-stein.com/interview/mintview.htm – přepis rozhovoru Russela H. Ticea s Markem Steinem z 21. listopadu 1992 [2]
http://screamermagazine.com/interviews/ ... ne-appice/ – přepis rozhovoru Michella Humphreye s Carminem Appicem ze dne 5. ledna 2012 [3]
www.vanillafudge.com/journal/interviews/shadview.htm – přepis rozhovoru Peta Bremyho s Shadowem Mortonem ze dne 5. ledna 2012 [4]

Internet:
www.vanillafudge.com – oficiální stránky Vanilla Fudge
www.timbogert.com/ – oficiální web Tima Bogerta
www.carmineappice.com/ – oficiální web Carminea Appicea
www.vincemartell.com – oficiální web Vince Martella
www.mark-stein.com/ – oficiální web Marka Steina

Jaromír Merhaut (2013)

valderon
Příspěvky: 309
Registrován: 16 lis 2008 09:13
Kontaktovat uživatele:

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od valderon »

Krásný, inspirativní příspěvek, děkuji. Úplně mě to zahřálo u hudebního srdíčka, krásné čtení... A rozšířil jsem si obzory. 👍🏻

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Pro následující Rock History 1969 mám dneškem splněno: Procol Harum, Bee Gees, Deep Purple, Fleetwood Mac, Omega, Spooky Tooth, gramofony. Teď ještě dopsat nového Dona Aireho do Sparku...

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

ANDULKA TĚŽKOODĚNÁ

Intro
BUDGIE (Andulka), další z plejády přehlížených a přitom stylotvorných kapel. Pokud má někdo patřit do pomyslné první vlny britského heavy metalu, tak BUDGIE nepochybně.
Dávno před nástupem punku dokázali do svého volnomyšlenkářského hardrocku narvat i urputnost a určitou neomalenost, s ničím-se-nesranost. Zatímco souputníci zkrášlovali svůj styl hráčskou ekvilibristikou, vokály, duněním, BUDGIE (vedle svých oblíbených reminiscencí na sixties psychedelii) jednoduše tlačili na pilu, a že uměli říznout a klovnout. Andulka předlétla svým způsobem dobu a ukázala metalistům cestu. Považovat BUDGIE za podružnou, anebo dokonce obskurní kapelu je projevem neznalosti souvislostí. Doba na ně nebyla připravená, proto nevystoupali svou popularitou mezi božské.
Často bývají označováni za jakýsi derivát BLACK SABBATH, to je ovšem další z nedorozumění, jimiž jsou BUDGIE obklopeni. Každá z obou kapel má vlastní, naprosto odlišnou chemii, i když riffy jsou obdobné. Co mě ale přímo fascinuje, jsou trdlecí plky o tom, že BUDGIE prý měli úzkou vazbu na RUSH (příkladově Daniel Bukszpan: Heavy Metal Enckylopedie – to je vůbec „bible“ k popukání, ale fotky dobrý). Takovým mudrlantům rád vždy připomenu, že RUSH vznikli o nějaký ten roček později, a že Geddy Lee i Burke Shelley kvičí jak jim zobák narost, a ne, jak se kdy navzájem slyšeli neslyšeli.

Bio Suši
(SIX TON) BUDGIE (DROPPINGS) se zformovali v roce 1968 ve Velšském Cardiffu jako přímí pokračovatelé HILLS CONTEMPORARY GRASS. Zakládajícími členy byli: baskytarista a zpěvák Burke Shelley (narozen jako John Burke Shelley 10.dubna 1947), kytarista Tony Bourge (Anthony James Bourge, 24.listopadu 1948) a bicmen Ray Phillips (Raymond John Phillips 1.května 1949).
První demo BUDGIE nahráli v témže roce, debutové stejnojmenné album až o více jak dva roky později. Točilo se ve studiu bratří Wardů Rockfield, pod producentským vedením Rodgera Baina (mj. BLACK SABBATH, BARCLAY JAMES HARVEST), který upřednostňoval „živý“ způsob studiového nahrávání. Perlou, jakou by Ringo Čech nesesmolil, je song „Nahá rozpadající se pastýřka“.
Deska vyšla v létě 1971 u MCA Records, mezi top se nedostala. V září následoval singl „Crash Course in Brain Surgery“. O pár desítek let později skladbu přepracovala METALLICA na svém EP “Garage Days Re-Revisited” (1987). Pro úplnost uvedu, že „Homicidal Suicidal“ z jedničky nahráli SOUNDGARDEN.
Dvojka „Squawk“ vyšla v září 1972 u MCA, opět produkoval Rodger Bain. Obal s ptačí verzí bombardéru Blackbird SR-71 má na svědomí Roger Dean. V žebříčcích nebodovala, přesto se během roku dopracovala k označení zlatá. BUDGIE na něm mimo jiné zodpoví i otázku, jaké horko je v podpaží přístavního dělníka :-) Z Lp byl v lednu 1972 vytažen singl „Whiskey River/ Stranded“.
BUDGIE především koncertovali, doma i na kontinentu. OSIBISA, THIN LIZZY, MOTT THE HOOPLE, NAZARETH – s těmi všemi stáli v letech 1971-72 na pódiu.
Trojku „Never Turn Your Back on a Friend“ (1973, MCA, cover Roger Dean) si BUDGIE produkovali sami. Je posledním albem v původní sestavě Shelley – Bourge – Phillips. Nejznámější Andulčinu pecku „Breadfan“ nahrála v roce 1988 METALLICA.
Následuje série koncertů ve Švýcarsku, Španělsku a Rakousku. Téměř celý rok tráví BUDGIE doma i venku po boku nastupujících JUDAS PRIEST.
„In for the Kill!” (1974, MCA) nahráli BUDGIE ve své produkci a s novým drummerem Peteem Bootem (ex EXTREEM, BULLION, BLUE CONDITION, LION s ex JUDAS PRIEST zpěvákem Al Atkinsem). Jako první se umístila v britské Top, na 29.místě. Perličkou byla nová verze „Crash Course in Brain Surgery“.
Ray Phillips se připojil ke KRACOTOA, založil RAY PHILLIPS´ WOMAN a později se objevil v „BUDGIE II“ TREDEGAR.
V lednu 1975 je na trhu singl „I Ain't No Mountain/ Honey“. S železnou roční pravidelností vydané 5.lp „Bandolier“ (1975, MCA) dosáhlo na ostrovech na 36.příčku a certifikát Gold. Za bicí se posadil Steve Williams (ex QUEST, LONE STAR). Skladbu „I Can't See My Feelings“ později přepracovali IRON MAIDEN.
Pete Book se po odchodu postupně objevil u SWEATY BETTY, SUICIDE a v reunionu LION.
Tímto albem končí takzvaná klasická éra BUDGIE. Turné k „Bandolier“ zavedlo BUDGIE i do Jugoslávie.
Je paradoxní, že v době nástupu punku si průkopníci úporna pořídili klávesáka, Richarda Dunna. Vychází „If I Were Brittania I'd Waive the Rules“ (1976, A&M). Kapela si tímto tahem připravila půdu pro první vystoupení v USA (11.11.1976) v Detroitu. Následovaly zámořské koncerty po boku MONTROSE a CAPTAIN BEYOND, a v létě 1977 triumfální návrat domů, do londýnského Hammersmith Odeonu.
1978. V lednu sedmička „Impeckable“ (1978, A&M) a v březnu Sp „Smile Boy Smile/ All At Sea“. Hudba z elpa byla v roce 1979 použita v komedii „J-Men Forever“.
V sestavě se nakrátko objevuje jako host druhý kytarista Myf Isaacs (další parťák z QUEST, kapely ze sousedství). BUDGIE se vydávají na UK/US turné a nahrávají sběratelsky cenný „Live At Atlantic“. Po návratu do Británie jej nahrazuje Rob Kendrick (ex TRAPEZE, později CLOVEN HOOF), s ním BUDGIE koncertují až do prosince, kdy nastupuje „Big“ John Thomas (narozen 21.února 1952, ex EDGAR BROUGHTON BAND). Mezitím ale kapela přišla o další pilíř, Tonyho Bourgea.
První společnou studiovou prací nové sestavy bylo čtyřskladbové EP „If Swallowed Do Not Induce Vomiting“ z července 1980. Koncem roku (9.prosince, Glasgow, Apollo) BUDGIE otevírají show Ozzymu, v rámci jeho Blizzard of Ozz Tour. Dokonce mu půjčovali svého tehdejšího (1980-1982) pódiového klávesáka Lyndsay Bridgwatera.
„Power Supply“ (1980, Active Records) nahrálo trio Shelley – Thomas – Williams. Současně vyšel promo singl „Crime Against The World/ Hellbender“.
O rok později boduje v britských žebříčcích nové elpé „Nighflight“ i singl „Keeping A Rendezvous/ Apparatus“, nahrané stejnou sestavou.
Vlna metalu vynesla do popředí i naše veterány. V osmdesátém druhém se stali atrakcí Readingu, jako první tvrďáci triumfálně pronikli do Polska, 12 vyprodaných koncertů zdobily až desetitisícové návštěvy. Od té doby mají BUDGIE v Polsku neuvěřitelné fanouškovské zázemí. Po odskoku do Jugošky se koncem roku Anduláci objevili doma, opět po boku Ozzyho.
Bourke s Phillipsem (a Pete Duttonem) se v té době pokusili sestavit své kontra BUDGIE. Shelley ale právo na jméno uhájil, takže odpadlíci vystupovali pár měsíců jako FREEZE, než Dutton zmizel do FIRECLOWN.
“Deliver Us From Evil” (1982, RCA) doplnil klávesami Duncan Mackay (ex COCKNEY REBEL, ex 10CC, mj. spolupráce s Kate Bush, Alanem Parsonem). Kdo by to byl řekl, anglický elegán a neotesanci. Nr.62 v UK.
V roce 1983 BUDGIE koncertují s DIAMOND HEAD, dokonce nahrávají nový materiál, ten už ale nenajde vydavatele. Poslední turné se odehraje v dubnu a květnu 1984. Pak už to šlo od desíti k pěti. Ojedinělé koncerty, nerealizované plány s kotlářem Jimem Simpsonem (mj. UFO, MAGNUM, RED DOGS)... v roce 1988 konec.
"Big" John Thomas se účastní na prvních dvou albech pomprockového projektu Mela Galleye PHENOMENA – „Phenomena I“ (1984) a „Dream Runner“ (1987) .
Vzedmutí zájmu o BUDGIE přišlo koncem osmdesátých let, to když METALLICA převzala dvě skladby a SOUNDGARDEN jednu.

Na scénu vstupuje hned několik seskupení s ex členy BUDGIE.
TREDEGAR: Tony Bourge a Ray Phillips, album “Tredegar” (1986)
SIX TON BUDGIE: Ray Phillips, alba “Unplucked” (1995) a “Ornithology v.1” (1996).
V roce 1995 a 1996 Shelley, Thomas a bubeník Rob Jones coby BUDGIE vystoupili na festivalu v texaském San Antoniu. Úspěch byl obrovský.
Pete Boot vydal v roce 1999 staré 60s záznamy své kapely EXTREEM, doplněné o dvě novinky.
V roce 2000 nastává nová éra pravých BUDGIE. Shelley, Thomas a Steve Williams se vracejí na scénu na svém oblíbeném texaském festivalu. Po vystoupení na „Legends of Welsh Rock“ Thomas v září 2001 odchází. Na jeho místo nastupuje Andy Hart. Kapela koncertuje v USA i GB, znovu po boku DIAMOND HEAD i JUDAS PRIEST. Shelley později přiznává, že hlavním důvodem reunionu byla jeho zoufalá osobní finanční situace.
Fanoušci mají hody. V roce 2003 se po koncertních pódiích pohybují hned trojí BUDGIE. Ti praví Burkeho Shelleyho, SIX TON BUDGIE bicmena Ray Phillipse a JT´S BUDGIE kytaristy Johna „JT“ Thomase.
V roce 2003 nastupuje k BUDGIE nový kytarista Simon Lees. Pro nové reedice klasických alb skupina nahrává několik nových skladeb a v listopadu 2006 dokonce po 20 letech vydává nové studiové album "You're All Living In Cuckooland”.
Od ledna 2008 s BUDGIE vystupuje Craig Goldy, americký veterán metalové kytary, člen spolků DIO, GIUFFRIA, ROUGH CUTT.
V sestavě s ním dorazí BUDGIE i do Česka.

Outro
První tři čtyři alba BUDGIE patří do slabikáře tvrdého rocku. Skutečně není náhoda, že je uctívá METALLICA, IRON MAIDEN, VAN HALEN, SOUNDGARDEN a mnozí další kolegové muzikanti. Svou poslední studiovkou "You're All Living In Cuckooland" (2006) BUDGIE dokázali, že i po 40 letech na scéně mají pevný krok a rovnou páteř.
Sběratelům mohu doporučit kvalitně vybavené reediční vydání základních studiovek na CD od firmy Repertoire (cca 1995). Každý titul s bonusovými přídavky: skladbami ze singlů i new verzemi starých fláků. Předpokládám ale, že se během roku, dvou objeví nové verze v podobě replik Lp.
Z vícera ex-post živáků doporučuju zejména „The BBC Recordings” - zachycující BUDGIE průřezově v letech 1972, 1976, 1980 & 1982. Kdo se chce kouknout, jak BUDGIE vařili zamlada, musí na Youtube, anebo se vydat do temných vírů torrentů a rapidsharů.

Komentovaná studiová diskografie

Budgie (1971)
První sabbatovský riff „Guts“ nenechá nikoho na pochybách odkud vítr vane. Jen namísto Ozzáka mekoty, Burke skřehota. Tony Bourge vyplétá prostor kolem dunivých tónů skvělými vrstvenými vyhrávkami, používá i akustickou jemnohru. Burke Shelley vedle seismické i sólující basy a žiletkového zpěvu vládne podle potřeby taky mellotronem, je znát, že rané ambice BUDGIE byly košaté. Full forte pasáže v „The Autor“ prozrazují v čem byla největší síla raných BUDGIE: v nutkavém pocitu, že ten natlakovaný klokotající hrnec musí každou vteřinou explodovat. „Nahá rozpadající se parašutiska“ není psycho jenom názvem, zhulená sabatovština se skvělými fuzzy souboji strun a hlasivek – jak u starýho Cepelínu na jedničce. A když se přidají „smyčce“ je to jak BLACK LED CRIMSON. Není to drtivá temná síla jak u Iommiho a spol., je ale co poslouchat v první i druhé dějové linii. Pudový hardrock s kouzelnými naivistickými malůvkami. Klasa, klasika.
******

Squawk (1972)
Burke si nacpal plnou hubu žiletek, a kolegové opižlali takřka všechny ozdůbky. Řekl bych, že barevné hravé Andulce zmodralo peří a narostl ocelový klofák. A ubylo okatých Sabatů.
To vše platí pro 2/3 alba. Neukotvenou třetinu zabírá „Rolling Home Again“ a´la rozšafný domácký McCartney, zlehka načrtnutá, akustická „Make Me Happy“ a psychedelická „Young Is A World“. Dvojka BUDGIE posunuje kapelu k vlastnímu výrazu.
*****

Never Turn Your Back on a Friend (1973)
„Breadfan“ zazvoní povědomě každému tvrďochovi. Ano, METALLICA si tuhle šupku kdysi vypůjčila, já ale raději origoš. „You Know I´ll Always Love You“ je má nejoblíbenější, kapela si s náma doslova hraje, nejdřív navnadí masomlejnem a pak si šmrdlá cosi kdesi vzadu, brnká na nervy, už už už, ještě ne, už už, pořád nic a pak riff jak bejk a závěrečný úprk s Burkeovým telefonátem odkudsi z ptačí budky :-) Další hluboký zářez na pažbě je sada riffů z „You´re The Biggest Thing Since“. Hromada nápadů, od sóla na bicí, přes psychedelii a z kytar splétaná lana, až po hardrockovou dusárnu. No a „Parents“, to je kapitola sama pro sebe, klouzavé kytarové reminiscence na jedničku Zepelínů, vláčné vábné zpěvavé mezihry, melancholický nápěv... vskutku parádní rozloučení s původní sestavou BUDGIE.
*******

In For The Kill (1974)
Kdekdo by si mohl titulku splést s ranými RUSH, je fakt že ti dva – Lee a Shelley – chvílemi až splývají. Nový bicmen Pete Boot zapadl svými mohutnými kotly do soundu BUDGIE jak prdel na hrnec. Trio svou úporností v rychlých skladbách („Running From My Soul“) muselo být v roce 1974 docela inspirativní pro mnohé budoucí punkery. Mně, hardrockerovi vyznávajícímu především klasickou britskou školu DP-LZ-UH-BS, šli tehdy do ucha víc Andulčiny úletovky („Wondering What Everyone Knows“), anebo těžkotonážní žulovky („Zoom Club“), kde Burkeho skřehoto tolik neřezalo do uší. „Hammer And Tongs“ je sice obšlehlá „Dazed and Confused“, vůbec mi to nevadí, už jen proto, že LZ ji zase uzmuli Jakeovi Holmesovi, hehe. I kytarový slajd v „Living On Your Own“ mi něco sakra připomíná, skleróza dál nepustí. On si někdo vzpomene a dá vědět...
*****

Bandolier (1975)
I když pětka víceméně jen opakuje již řečené, a chybí nějaká ta pecka na solar, poslouchá se báječně. Krátké album rámují dvě nejvýraznější skladby, „Breaking All The House Rules“ a „Napoleon Bonapart Pt I & II“. Na první BUDGIE sedm minut pumpují pár božích riffů, zatímco na dvoudílném Napoleonovi si pošmáknou i psychouši a artíci. Mezitím nás těkavě éterická „Slipaway“ odvane někam k Barretovým Floydům, „Who Do You Want For Your Love“ plus „I Can´t See My Feelings“ svou klidnou silou vrátí zpět na zem a lynottovsky škobrtavá „I Ain´t No Mountain“ donutí k rytmickému pokyvu i bednu kytu.
*****

If I Were Brittania I'd Waive the Rules (1976)
V roce nástupu punku najednou BUDGIE - úsečnou částí svého repertoáru - dokonale ladili s dobou, i když hráli dál a dál svůj hardrock, nic jiného – viz „Anne Neggen“, „Quacktor And Bureaucats“, „Sky High Percentage“. Pro mne nicméně první deska BUDGIE, která mi neleze sama do krevního oběhu. Méně nápaditější kompozice a riffy, plus vyvatování klávesami – tak to vnímám. Furt je ale co poslouchat, jen to trvá dýl, než se naladím. U závěrečné „Black Velvet Stallion“ rezonuju spolehlivě.
****

Impeckable (1978)
Že by? „Melt The Ice Away“ se s tím pere jak zamlada, a i „Love For You And Me“ je nahrubu osekaná sekerou Bourgeových riffů. Jenže pak až do „I´m A Faker Too“ a závěrečné „Don´t Dilute The Water“ už žádné rozmachy, ani záseky. On tedy Tony dokáže svou kytarou vdechnout život snad i mrtvole, a je takovým svorníkem všech těch rozutíkaných skladeb na albu – jenže, tuhle muzikantskou vysokou ocení jen fajnšmekři. Většině bude chybět dřívější espirit. Z BUDGIE se během času, jak kvapil a a tvrdej bigboš se nadechoval k druhé vlně, stala taková lokálka, kterou se sice každý rád povozí a zavzpomíná na mládí, ale ve shonu všedního dne naskočí spíš do pendolína... Už jenom kvůli Tonymu stojí ta fošna za poslech, je navíc poslední s ním.
****

Power Supply (1980)
Nový kytarista John Thomas smetl nekompromisně pel původních BUDGIE prvním hrábnutím do strun, jeho přímočarý drajv a vypalovačky společně reflektovaly změny, ke kterým došlo nástupem NWOBHM. Z BUDGIE - legendy, se stali pro mladé kapely BUDGIE - kolegové. Kovaná Andulka splynula s dobou.
Burke na „Power Supply“ zdůraznil všechny prvky, kterými BUDGIE kdysi předpověděli dobu a kapela k nim přidala metalicky nabušený styl a zvuk. Svým způsobobem dokonalá symbióza starého s novým. Na Reading bylo zaděláno! Jednotlivé skladby nemá smysl pitvat, celé elpo je kompaktní a i po 30 letech stále horký odlitek.
******

Nightfilght (1981)
Druhomízní Andulka se rohodla znovu trochu nazdobit, ne postaru, ale podle módy. A tak uslyšíme osmdesátkové plácplácbicí, patos i pompu (!), hymnické (!) nápěvy, chytlavé melodické motivy, poloakustické předehry vedle riffů, semibaladu hned na úvod („I Turned To Stone“). Napsané to vypadá docela vykloubeně, ale nebojte, všechno je pevně zadrátované, i když duralem. „She Used Me Up“, „Don´t Lay Down And Die“, „Superstar“... samý skok a hyb, stadiónový tělocvik.
****

Deliver Us From Evil (1982)
Tak tohle už se nedá obkecat. Velký úkrok stranou, z Andulky se stala taková malá kurvička, co si čechrá peří, jak kdo řekne. „Bored With Russia“ by se dala zamíchat někam mezi POLICE, a málokdo by si toho všim. Klávesy Duncana McKaye přistály z jinosvěta, objevují se juchajdy (nejen „Don´t Cry“), že by si to ani mainstreamová ASIA nedovolila, Burke si snad nechal do krku nacpat silikon a John svá sóla a riffy změkčil Azuritem a odklidil kamsi na periferii. Jako samo o sobě to až taková hrůza není. Ovšem popření všeho, čím kdy byli BUDGIE výjimeční a charakterističtí. Omyl.
***

You're All Living In Cuckooland (2006)
Návrat jako bejk. V „Justice“ nás uvítá Simon Lees prvotřídním pageovským riffem i splétanými vyhrávkami v druhém, třetím plánu. Tohle přetáhnout na pódium by vyžadovalo možná i 3 hráče navíc. Burke šel lety hlasem přirozeně dolů, ku prospěchu věci. „Dead Men Don´t Talk“ - to samé v šedočernomodrém, k tomu pár kytičkových tónů. Snové „We´re All Living In Cuckooland“ i „Love Is Enough“ je jimi obsypané celé. V „(Don´t Want To) Find That Girl“ má Steve Williams naladěné kotle jak Brewer z GRAND FUNK RAILROAD, další potěšující paralela. BUDGIE hrají svoje retro s gustem, nadhledem a přitom se nebrání současnému nátlakovému soundu, nakonec mu před čtyřmi desítkami let dláždili cestu. Kořenový hardrock s nefalšovanou patinou. Vysoká muzikantská.
Famózní deska. Máme se v Praze na co těšit!
******

Jaromír Merhaut (2009)

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

K jednomu půlstoletému výročí (Spark 04/2018):
Obrázek

V plné velikosti: http://merhaut.rajce.idnes.cz/ROCK_HIST ... 196804.jpg

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

URIAH HEEP STORY

Každý, kdo se systematičtěji věnuje poslechu a dění v oblasti hard & heavy (a rocku vůbec), se časem propracuje do „prehistorického“ období konce šedesátých a počátku sedmdesátých let, kdy vznikala základní – a dá se říci, dodnes platná - pravidla tvrdé hry.
Na první průzkumné mise WHO, IRON BUTTERFLY, YARDBIRDS a dalších "tvrdě-rockových" pionýrů navázali, spolu s DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN atd. i URIAH HEEP. Do pomyslné hardrockové pyramidy byly jmenovanými zasunuty první mohutné základové kvádry. Ten sabbatovský byl z temné, masivní, hrubě tesané žuly, zeppelinovský prorůstal břečtanem rhythm & blues i folku, párplovský vrásnilo kování v podobě dějinných riffů. No a nablýskaný uriášovský byl zdoben elegantními melodickými křivkami, vrstvami vokálů a pompou. Každý je navždy nedílnou součástí rockové historie.
Z uvedených souborů jsou URIAH HEEP hudebním tiskem nejméně zmapováni. A přitom je mezi svými zásadními inspiracemi uváděli mj. průkopníci NWOBHM (Nové vlny britského heavy metalu)IRON MAIDEN i slovutní QUEEN. Monumentálně vystavěná balada JULY MORNING je hudebními publicisty právem řazena k opusům velikosti CHILD IN TIME, či STAIRWAY TO HEAVEN, geniálně zapamatovatelná refrénovka LADY IN BLACK v našich končinách doslova zlidověla a žije takříkajíc svým vlastní životem. Kdo z pohlavně aktivních teenagerů nelákal před čtvrtstoletím k nemravnostem dívčinu svého srdce při tónech ploužáku PARK - propadl ze sextaktiky a nic si (právem) neužil, no a kdo nenadskakoval v unifikovaných botaskách na mládežnických čajích při EASY LIVIN, snad ani tehdy společensky neexistoval.

JAKO TO VŠECHNO ZAČALO
Začněme naši story pěkně od počátku a přenesme se do konce šedesátých let. Typický styl a sound URIAH HEEP totiž vznikal souběžně ve dvou různých a přitom proplétajících se liniích. Jednu z nich reprezentoval KEN HENSLEY v souborech GODS (HEAD MACHINE) a TOE FAT, druhou pak BOX s BYRONem ve SPICE.
GODS (HEAD MACHINE) ministory. Kapelu GODS založil v roce 1965 kytarista MICK TAYLOR (ano ten z ROLLING STONES), velký to bluesový fanoušek JOHNa MAYALLa (však si taky v roce 1967 splnil sen a stal se členem jeho Bluesbreakers). Pro naše téma je důležité, že krátce předtím do GODS přichází klávesák a zpěvák KEN HENSLEY a po TAYLORově odchodu předělává soubor k obrazu svému. V sestavě se vedle něj objevuje kytarista JOE KONAS a bicmen LEE KERSLAKE, na místě baskytaristů se střídá další pozdější kolega z uriášů PAUL NEWTON a slavný GREG LAKE (KING CRIMSON, EL&P, ...), načež se před nahráváním debutu vrací původní JOHN GLASSCOCK (mj. JETHRO TULL). Pěkné defilé známých jmen, což? HENSLEYho honosný kompoziční rukopis, masivní hammondy, sametový hlas - přecházející ve vyšších polohách takřka ve falzet, plus doprovodné vícehlasy - to vše již v éře GODS spoludefinovalo muzikantsky načančený styl, později tak typický pro URIAH HEEP. GODS nahráli dvě alba: výtečné GENESIS (1968) a o něco méně progresivní TO SAMUEL A SON (1969). V prosinci 1969 bylo připraveno i třetí ORGASM, to však vyšlo až v roce 1970, avšak pod hlavičkou fiktivního souboru s názvem HEAD MACHINE, kdy se muzikanti z GODS ukrývali pod humornými pseudonymy typu KEN LESLIE apod.. Zvukově poměrně syrový, klávesově orientovaný kousek.
TOE FAT ministory. V červnu 1969 odchází jádro GODS (HENSLEY, KERSLAKE, GLASSOCK) do CLIFF BENNETT BANDu, později přejmenovanému na TOE FAT. Existují dvě alba: TOE FAT (1970) a TWO (1970). KEN HENSLEY zde překvapivě vystupuje pouze v roli doprovodného muzikanta, až na výjimky nezpívá ani neskládá, proto není tato etapa pro "uriahopology" až tak důležitá.

SPICE (STALKERS)ministory. Zrod druhé pre-uriášovské větve nese datum 1965. Tehdy zakládá MICK BOX kapelu STALKERS, hrající na školních plesech převzatý rhythm & bluesový repertoár. V roce 1966 se připojuje zpěvák DAVID GARRICK, uměleckým jménem DAVID BYRON. V roce 1968 se BOX s BYRONem rozhodují zprofesionalizovat, zakládají SPICE. Z GODS přechází basista PAUL NEWTON, jehož otec v prvních měsících skupinu finančně podpoří. Ozdobou soundu SPICE byl jak rockový tenor DAVIDa BYRONa, tak i melodická, s pedálem wah-wah nerozlučně spjatá, kytara MICKa BOXe. Stylově se SPICE pohybovali v oblasti raného hardrocku, nepříliš vzdáleného od tehdejších DEEP PURPLE a částečně i ve formátu bílého blues. MICK BOX přiznává, že k myšlence přidat klávesy ho inspirovali VANILLA FUDGE, jejichž sound byl na kombinaci hammondek s elektrickou kytarou postaven. Krátká epizoda z klávesákem COLINem WOODem (ex SIREN) skončila příchodem KENNETHa HENSLEYe, jehož do SPICE přivedl starý kumpán z GODS - PAUL NEWTON. Archivy hovoří o zhruba desítce songů SPICE. Větší část najdou encyklopedisté na výběrovce LANSDOWNE TAPES, dva pak na reprezentativním 4CD boxu A TIME OF REVELATION.

SMĚLÉ VYKROČENÍ
Historka o původu jména URIAH HEEP je dostatečně známa, takže jenom ve zkratce. Producent SPICE - GERRY BRON zahlédl v londýnském metru plakát, zvoucí na divadelní adaptaci románu CHARLESe DICKENSe - DAVID COPPERFIELD, kde se skvělo i jméno jedné z postav - URIAH HEEP. S nápadem na nový název kapely přišel druhý den do studia a po menší diskusi byl jeho návrh členy SPICE přijat. Zakládajícími členy UH se tak stali kytarista MICK BOX, zpěvák DAVID BYRON, klávesák KEN HENSLEY, basák PAUL NEWTON a drummer ALEX NAPIER.
První album URIAH HEEP - ... VERY 'EAVY ... VERY 'UMBLE (únor 1970) otevírá výrazný Boxův riff songu GYPSY. Hodně recenzentů přirovnává masivní hardrockový styl a sound raných uriášů k zeppelinům - ovšem to jsou, dle mého názoru, spíše náhodné letmé doteky, než zřetelnější paralela. Jednak BOX pracuje s kytarou naprosto jinak než PAGE a navíc u URIAH HEEP hrají významnou roli hammondy a doprovodné vokály - což tehdy LED ZEPP. vůbec neprovozovali! Navíc občasný bluesový akcent má v hardrocku URIAH HEEP roli koření, zatímco u zeppelinů je to kmenová součást jejich stylu. Perličkou je, že ani jednu skladbu debutu nesložil KEN HENSLEY! BOX s BYRONEM zřejmě měli, v době jeho příchodu do kapely, již repertoár hotov. Jeho vklad - zejména aranžérský - je přesto slyšet z každé noty.
Ještě poznámka na okraj. V průběhu nahrávání alba odchází NAPIER a ve dvou skladbách jej proto nahrazuje studiový muzikant NIGEL OLLIE OLSSON, vypůjčený z doprovodného bandu ELTONA JOHNA, ke kterému se záhy a nadlouho vrátil. NIGEL OLSSON je dodnes mimochodem aktivním muzikantem a producentem, se svou grupou NIGEL OLSSON'S DRUM ORCHESTRA & CHORUS nahrál několik alb a v roce 1997 realizoval svůj bombastický projekt GUITAR ORCHESTRA, za účasti RAY FENWICKA, TIMA RENWICKA a dalších.
V říjnu 1970 vychází druhý albový kousek - SALISBURY. Na první, písničkové straně alba dominují již zmíněné perly, "unplugged song" LADY IN BLACK, zpívaná HENSLEYem a pavučinově průzvučná balada THE PARK. Takřka celé béčko zabírá titulní, 17-ti minutový opus, kdy se URIAH HEEP, za doprovodu 22-ti členného orchestru, pokusili realizovat fúzi rocku s klasikou. Rozhodně se jim pokus vyvedl lépe než párplům. Oproti úderné jedničce působí dvojka zvolněněji, košatěji.
Jako hráč na bicí nástroje se na SALISBURY objevuje KEITH BAKER (ex BAKERLOO, MAY BLITZ, GRAHAM BOND ORGANIZATION, JOINT, DADDY, SUPERTRAMP), ovšem záhy odchází do muzikantského ústraní, z něhož jej počátkem 90' na čas vyvádí PAUL NEWTON, jenž ho pozval k účinkování ve své klubové kapele OFF THE CUFF.
Vsunuji málo známou "WEED special story". KEN HENSLEY si v březnu 1971, tedy v období mezi SALISBURY a LOOK AT YOURSELF, odskočil (dá se říci, že inkognito - na přebalu LP nebyly žádné údaje o jeho účasti) zahrát a zapět s partou německých muzikantů, fungujících dříve, či později v kapelách jako VIRUS, AMON DUUL II, LUCIFER'S FRIEND, ATLANTIS a RATTLES. Výsledkem bylo album WEED ...! Chutný hardrock, zdobený krautrockem - německou to zakouřenou specialitkou a plněný mohutnými hammondami, zdvojenými kytarami a KENovým vokálem.

VRCHOL
Vraťme se k URIAH HEEP. Třetí studiovka LOOK AT YOURSELF (listopad 1971) ukazuje již potenciál URIAH HEEP v plné síle. Album je rámováno hard'n'rollovými peckami, dominuje našlápnutý, mohutně vrstvený sound, střídání temp i nálad, zní hymnický majestát JULY MORNING i kompozičně a muzikantsky náročná dvojkombinace TEARS IN MY EYES / SHADOWS OF GRIEFF. Gigantický hardrock par excelence - jeden ze tří UH vrcholů. Pokračuje střídání u perkusí - na trojce hraje IAIN CLARK (ex CRESSIDA). Perličkou je účast MANFREDA MANNA s jeho mini moogem v JULY MORNING a exhibice perkusistů z afrorockové OSIBISY ve finálovém free odvazu otevíráku LOOK AT YOURSELF.
Na podzimním turné roku 1971 odchází překvapivě PAUL NEWTON, kterého na čtyři měsíce nahrazuje MARK CLARKE (COLOSSEUM) a později i IAIN CLARK, na jehož místo přichází LEE KERSLAKE, dávný to spoluhráč K.HENSLEYe z GODS. Problémy s rytmickou sekcí na čas končí angažováním GARYho THAINa (KEEF HARTLEY BAND).
IAIN CLARK dnes učí hru na bicí, MARK CLARKE patří k oporám jazzrockového kolosu COLOSSEUM, mezitím se objevuje jako kmenový člen, nebo host na spoustě alb různých interpretů (mj. KEN HENSLEY, TEMPEST, RAINBOW, BILLY SQUIER, BLACK ROSE, MICHAELBOLTON, URGENT, IAN HUNTER, MOUNTAIN).
Přechod z osmi na šestnáct stop využili URIAH HEEP na DEMONS AND WIZARDS (květen 1972) dokonale. Již tak skvělé background vokály jsou rozehrány do úchvatných podob, ve forte pasážích se vrší kytary i celé plástve hammondů, pianissima zdobí vyhrávky dvanactistrunných dřev i honosného grand piana. Právě toto dílo dokonale reprezentuje a definuje pojem pompézní rock. Hity zastupuje na čtyřce pádivá odpichovka EASY LIVIN, gradujícím vrcholem je pak závěrečná dvojkompozice PARADISE/ THE SPELL s libozvučně vazbeným kytarovým duo-partem MICKA a KENA.
Bezprostředně po sérii letních Open Air vystoupení v Evropě i zámoří vstupují URIAH HEEP na podzim roku 1972 do studia, aby pod pracovním názvem "pátek třináctého" zahájili práce na pátém albu a KEN si mohl konečně vyzkoušet vlastního mini-mooga. MAGICIAN'S BIRTHDAY (listopad 1972) měl být původně, podle slov HENSLEYho, koncepční kus. Ostatní členové kapely i zavedený uriášovský producent GERRY BRON však byli - dle mého názoru ke škodě věci - proti. Pětku s fantasy přebalem, opět od ROGERa DEANa, rozjíždí pateticky vypjatá SUNRISE, následuje sada standardních rockáren, prokládaných sladce tesknými baladami, závěr patří třídilné titulní kompozici, v jejíž instrumentální části si hoši, zejména MICK a LEE, dosyta zablbli. Zejména tato skladba udržuje pravověrný uriášovský stylový azimut, takřka polovina skladeb je totiž stahována středním AOR (Adult Oriented Rock = rock pro dospělé) proudem a kapela tak zbytečně tlumí svůj razantní hardrockový potenciál.
Parádní náladu následného světového turné skvěle zachycuje výpravné URIAH HEEP LIVE dvojalbum, vydané v květnu 1973. Vedle párplovského MADE IN JAPAN patří k tomu nej, co bylo v oblasti hardrocku naživo nahráno v první polovině 70.let.
V květnu 1973 vydává KEN HENSLEY svůj baladický sólový debut PROUD WORDS AND DUSTY SHELF, na kterém mu z kapely vypomohli GARY THAIN a LEE KERSLAKE.
Je přímo neuvěřitelné, že již 7.srpna 1973 vychází další studiové album, SWEET FREEDOM, dle mínění mnohých fans jedno ze tří nejlepších alb URIAH HEEP vůbec! Změna studia, obměna soundu, návrat k hutnému bombastickému stylu a hardrockovým kořenům - to jsou základní atributy sedmičky. Co skladba, to rockový obelisk. MELODY MAKER označuje toto období za vrcholné v kariéře URIAH HEEP a autoři "The Metal Bible", Roland Roesmer a Hubert Wattenbach, umístili do své TOP 100 všech dob hned čtyři alba (3.,4.,5.,7.) URIAH HEEP!

DOLŮ, NAHORU, DOLŮ, ..
Podle všech prognóz měl následovat poslední krůček, stvrzující světovou extraligu formace - veleturné po USA. Osud tomu však chtěl jinak, série onemocnění pobořila plány na dobytí Ameriky a tak se URIAH HEEP vracejí do Evropy, ke svým věrným, aspoň s novou supervýkonnou aparaturou.
V kapele, přesunuté do mnichovských studií, dochází k četným názorovým třenicím, BYRON chlastá své šampáňo kokteily jako o závod, THAIN chce být slyšet silněji, HENSLEY se stále více věnuje své druhé sólovce a BOX to sám s LEEM nevytrhne. Hektická atmosféra se přenáší do nahrávek nového alba, vydaného v červnu 1974. Úvodní, titulní balada WONDERWORLD je sice vrcholně majestátním kouskem, pak už to však jede šupem dolů. Skladby zní sice povědomě, nemají však kompoziční eleganci a sílu svých předchůdců, jsou melodicky kostrbaté a aranžérsky křečovité, tak jako nakonec i tehdejší muzikantský projev kapely (ta se nakonec vyskytuje ve studiu na etapy), vše zvýrazňuje neuvěřitelně špatný zvuk a mix (o to větší díky za remasterovanou verzi z roku 1996 která napravuje co se dá). První výraznější zklamání.
Turné, přestože hojně navštěvované a úspěšné, odhalilo pokračující drogový rozklad GARYHO THAINA, jenž vyvrcholil jeho pádem z pódia v Dallasu. Do sestavy se tento talentovaný muzikant již nevrátil, jeho životní pouť pak skončila 8. prosince 1975, ve věku pouhých 27 let.
Mezitím, v dubnu 1975, pod názvem EAGER TO PLEASE vydává KEN HENSLEY své druhé album . Opět se jedná o baladicky a hymnicky laděnou kolekci písní. Starý přítel MARK CLARKE, plus BUGS PEMBERTON tvoří rytmickou sekci, B.J.COLE hostuje se svou slavnou steel kytarou.
Jako posila pro nahrávání RETURN TO FANTASY (červen 1975) byl přijat JOHN WETTON, starý to harcovník z FAMILY a KING CRIMSON. Poslech, v pořadí již devátého, opusu URIAH HEEP prozrazuje, že KEN HENSLEY znovu převzal otěže pevněji do svých rukou. Jeho klávesy i kompoziční rukopis dominují. Návrat slaví i typické uriášovské chóry. Pozorný rocker však registruje pokračující odklon od hardrockového formátu, směrem k zaoblenému rockovému mainstramu.
Následující HIGH AND MIGHTY (květen 76) je posledním albem s DAVIDEM BYRONEM a současně jedním z nejslabších. Panika způsobená nástupem punku postihla i tým URIAH HEEP. Propad se konal na všech frontách, kapela zní místy jako karikatura sebe sama a nepovedená produkce GERRYHO BRONA doslova zahnala její styl/sound někam mimo rock. Dnes se dá poslouchat víceméně z piety a nostalgie.
Poslední kapkou, s níž přetekla trpělivost zbytku kapely se zdevastovaným alkoholikem BYRONEM, bylo vystoupení 25. června 1976 ve španělském Bilbau, kdy DAVID zapoměl text a urážel publikum. Hudební tisk měl senzaci prvního řádu. URIAH HEEP bez BYRONA?! Co bude dál? Konec? Ke všemu odchází (k ROXY MUSIC) JOHN WETTON. Tisk spekuluje o nástupci BYRONA, padají jména jako GILLAN, COVERDALE, PLANT, OSBOURNE, HUNTER, RODGERS, STORACE (KROKUS), HOLTON (HEAVY METAL KIDS). Ovšem tou dobou měl již KEN HENSLEY svého žolíka v rukávu - JOHNa LAWTONa, jehož matově kovový hlas zdobil na přelomu šesté a sedmé dekády kultovní alba německých LUCIFER'S FRIEND (ASTERIX)i sólovku ROGERA GLOVERA - BUTTERFLY BALL, aby později zakotvil v rozjuchaném pop ansáblu LES HUMPHRIES SINGERS. (Vsunu malé varování. Rocker, který zatouží identifikovat hlas JOHNA LAWTONA v hitech typu MEXICO, či MAMMA LOO by si měl dát předtím aspoň panáka!). Perličkou je, že URIAH HEEP zaplatili za jeho vyvázání ze závazků k L.H.S. sumu 40.000,- DM. Místo basáka (takřka) natrvalo obsazuje TREVOR BOLDER (ex DAVID BOWIE BAND).
Po krátkém angažmá u BRYANa FERRYho zakládá WETTON s WAKEMANem a BRUFORDem trio, které se záhy, po šesti týdnech zkoušení, rozpadá. Následuje start jazzrockové supergroup UK (BILL BRUFORD, EDDIE JOBSON, ALLAN HOLDSWORTH) a série akcí se jmény jako JACK KNIFE, ROGER CHAPMAN BAND, WISHBONE ASH, ATOLL, ASIA, PHENOMENA II, .... plus několik sólových prací, z nichž poslední - ARK ANGEL (1997) - vyšla pouze v Japonsku.
Jakkoliv si to málokdo ze skalních uměl představit - URIAH HEEP bez BYRONa - vlilo FIREFLY (září 76) všem pravověrným naději do žil. Výtečný opus s tou nejlepší uriášovskou melodikou a pompézním soundem patří k elitním hard&heavy albům sedmé dekády.
V německy mluvících teritoriích si URIAH HEEP stále drželi superhvězdný statut. Mediální tlak nabíral na síle, rozhovory, reportáže, účasti v TV show, fotky pro teenagery v Bravíčku, ... Není divu, že následovala opatrná, stylově až pop-rocková produkce dalšího alba. Prostě sázka na komerční jistotu. Výrazný hit FREE ME, podpořený reedicí letité LADY IN BLACK a miliónové prodeje nového titulu INNOCENT VICTIM, vydaného v červenci 1977, byly skutečností, ovšem za cenu opětné ztráty ryzí rockové identity.
Těžko se vystupuje z vlaku tlačeného obchodními zájmy vydavatele. Sám MICK BOX přiznává, že na jeho vkus je INNOCENT VICTIM i následné FALLEN ANGEL (září 1978) moc "do popu".
V období po vydání FALLEN ANGEL následovalo, počátkem roku 1979, nahrávání pod pracovním názvem FIVE MILES SESSION, to však bylo přerušeno odchodem LEE KERSLAKEa a následně i - s KENem HENSLEYem rozhádaného - JOHNa LAWTONa. Německý hudební tisk si na kauze, přikrmované různými protichůdnými prohlášeními zúčastněných, smlsl. Rozpracované skladby se, coby rarity, objevili na výročním 4CD boxu A TIME OF REVELATION.
JOHN LAWTON se po krátkém sólovém zastavení (HARDBEAT - 1980) znovu objevuje v sestavě LUCIFER'S FRIEND. Výsledkem je album MEAN MACHINE (1981). O rok později zakládá hard&heavy soubor REBEL, s nímž vydává vynikající, melodické album STARGAZER, které přímo evokuje vzpomínky na UH. Na toto období navazuje v roce 1990 projektem ZAR (dvě alba), plus x-tým návratem k luciferům (SUMOGRIP - 1994). V květnu 1995 vybuchuje v táboře URIAH HEEP fans bomba! LAWTON prý znovu stojí za jejich mikrofonem! Pohádka však trvala jenom jeden týden, JOHN totiž pouze dvakrát zaskočil za zdravotně indisponovaného SHAWA. (Věřím, že ten se setsakra rychle uzdravoval). Škoda. Milovníci tohoto skvělého vokalisty jej mohou nalézti i na albu EDDIE HARDIN'S WIZARD CONVENTION II (1995). Jednou z posledních známých aktivit LAWTONa je soubor GUNHILL (1997 - album NIGHT HEAT) složený z anglických muzikantů. Perličkou je, že tento band nehraje na koncertech nic z repertoáru URIAH HEEP, místo toho zní coververze RAINBOW, WHITESNAKE, BEATLES, atd.. Letos vydává JOHN LAWTON sólovku STILL PAYING MY DUES TO THE BLUES. A teď pozor - internetové tam-tamy vysílají od poloviny roku 2000 do světa zprávu, že prý cosi koncertního LAWTON kuje s HENSLEYem !!!
Oslava desátého výročí založení URIAH HEEP tedy nebyla nijak veselá, v děravé sestavě chyběl zpěvák i bubeník. V listopadu 79 přichází málo známý Walesan JOHN SLOMAN z hard'n'heavy formace LONE STAR. Ve hře byl ještě PETE GOALBY, ale jeho čas přišel až později. Za bicí usedl CHRIS SLADE od MANFRED MANNA.
CONQUEST (1980) vychází v době, kdy se tvrdá rocková scéna konečně probouzí z punk a wave šoku . Čelní protagonisté NWOBHM -IRON MAIDEN, SAXON i DEF LEPPARD, uvádějí URIAH HEEP jako jeden ze silných zdrojů své inspirace a tak se mohou veteráni těšit z uctivé přízně i mladých fans. URIAH HEEP ovšem tuto, obrovskou a zřejmě poslední, šanci dostat se zpět na výsluní popularity už nejsou schopni využít.
Navenek je vše OK. Sound je po delší době rockově přitvrzený a SLOMAN je technicky solidní (i když méně osobitý) zpěvák. Drolí se ovšem pilíř URIAH HEEP - KEN HENSLEY. Jeho kompozice jsou klišovité, bez jiskry. Rutinní macha z nich trčí na sto honů. Ještě k tomu SLOMAN na koncertech údajně nezvládá starý repretoár.
Odchodem KENa HENSLEYe definitivně končí nejvýznamější éra uriášů. BOX s BOLDERem ještě v zoufalosti navštěvují BYRONa, ten je však již v naprosto nepoužitelném stavu. Kapela se definitivně rozpadá. BOLDER míří k WISHBONE ASH, SLOMAN již předtím ke GARYmu MOOREovi a SLADE se dal dohromady s JACKIE LYNTONem.
KEN HENSLEY nelenil a bezprostředně po odchodu nahrál třetí sólovku FREE SPIRIT. V jeho doprovodném bandu zářily jména jako IAN PAICE, MARK CLARKE, TREVOR BOLDER, KENNY JONES a přitom album má ke kovanému rocku daleko, zní místy až popově. Dalším HENSLEYovým projektem byl SHOTGUN, seskupení s nímž absolvoval turné po anglických i amerických klubech a po němž nezůstaly žádné nahrávky, jelikož se HENSLEY mezitím spolčil s tvrdou jižanskou boogie kapelou BLACKFOOT, vedenou indiánem RICKem MEDLOCKem. Výsledkem spolupráce jsou alba SIOGO (1983) a VERTICAL SMILES (1984). Zejména to první je považováno za hardrockový klenot - i díky KENovým klávesám, skladbám a vokálu. Od té doby KEN HENSLEY, jeden z nejlepších rockových špílmachrů, hraje víceméně příležitostně (štěky na albech: W.A.S.P. - HEADLESS CHILDREN, CINDERELLA - HEARTBREAK STATION, VARIOUS - PETER GREEN SONGBOOK 2, JAVIER MENDOZA - TINTA Y PAPEL, BRUCE CAMERON - MIDNIGHT DAYDREAM), žije spokojeně v americkém St. Louis, prodává muzikantům aparáty značek Ampeg a Crate, pro radost vede křesťanský amatérský band VISIBLE FAITH (s nímž vydal v roce 1999 album A GLIMPSE OF GLORY) ... a jednou si dokonce zajamoval s URIAH HEEP na jejich turné.
Až loni se poprvé blýsklo, pro CD ANTHOLOGY připravil tři nové balady, na nichž muzicírují BRUCE KULICK, PAUL GILBERT, BILLY SHEEHAN a FRANKIE BANALI. Každý heavy fans by měl tyhle pány znát, proto ani neuvádím kde všude hráli. K případnému návratu do URIAH HEEP se staví (zatím) záporně, nemohl by prý již nasednout do kočovného muzikantského cirkusu, zvykl si na naprosto jiný životní styl. Jako host (vedle například MIKEa SAFRONa z PAVLOV'S DOG) je KEN přítomen na dvou skladbách letošního debutového alba americké progrockové skupiny URBAN SPRAWL.
Poslední zprávy hovoří jednak o novém sólovém albu RUNNING BLIND připravovaném na jaro 2001 a o live CD bandu HENSLEY/LAWTON cca. v téže době (prý bude obsahovat 13 songů, z toho 9 HEEP klasik a 4 sólovky KENa a prý je členem bandu i basák PAUL NEWTON z původní sestavy UH!). Uf!

ZNOVUZROZENÍ
Na jaře 1981 zahajuje neúnavný MICK BOX resuscitační práce na vzkříšení kapely. Znovunalezený LEE KERSLAKE s sebou přivádí BOBa DAISLEYe (ex RAINBOW, OZZY OSBOURNE, WIDOWMAKER), za mikrofon se (na druhý pokus - před dvěma lety byla dána přednost SLOMANovi) staví PETER GOALBY z TRAPEZE. Posledním novicem je JOHN SINCLAIR, klávesák z HEAVY METAL KIDS, dávné to předkapely URIAH HEEP. Zbytek roku se sestava sehrává a připravuje nový materiál.
S napětím a nejistotou čekali fans na NEW LINE-UP URIAH HEEP. Není divu, chyběl pevný středobod všeho dosavadního dění - KEN HENSLEY. ABOMINOG, vydaný 19.3.1982, rozhodně není špatnou deskou. Bohužel má však máloco společného se starými 70' URIAH HEEP. GOALBY připomíná nosovým zabarvením hlasu LOU GRAMMA z FOREIGNER, typická spádová melodika zní ojediněle a kompozicím chybí i charakteristická elegance. Na průzkumné koncertní turné v malých evropských halách navazuje triumfální srpnové vystoupení na festivalu MONSTERS OF ROCK před 40.000 teens davem, po němž se URIAH HEEP přesunují do Skandinávie. Těžiště těchto vystoupení tvoří tzv. staré fláky.
Zhruba po roce (květen 1983) vychází HEAD FIRST, druhý pokus nové sestavy, o kterém beze zbytku platí to, co bylo řečeno o ABOMINOG. Solidní hardrock, jenž je však třeba poslouchat bez fandovských UH předsudků. V dubnu 1983 se do sestavy vrací TREVOR BOLDER, BOB DAISLEY odchází k OZZYMU (a pak ke GARY MOOREovi, BLACK SABBATH, MALMSTEENovi, LONE RANGER, MOTHERS ARMY, CARMINE APPICE GUITAR ZEUS). Taky on je evidentně pilný chlapec. Následuje světové turné, kdy kapele neúnavně vzdávají hold čerstvé heavy metalové soubory i jejich mládežnické publikum. To drží kapelu při životě.
Po finančním průšvihu, spojeném s neuváženou investicí do letecké přepravy (!), končí firma Bronze, pročež si MICK & SPOL. hledají nové angažmá u CBS Portrait (dnes SONY). Přestože se EQUATOR (březen 1985), mimo okruh hard&heavy fans (GB v LP-HM Charts NR.9), komerčně příliš neprosadí, považuji jej za výrazně nejlepší kousek s GOALBYM. Do kompozic se totiž vrátila ona postrádaná elegance a pompa, zní bohaté chóry, skladby mají zase švih. Je paradoxem, že právě toto album vyšlo na CD velmi opožděně (vánoce 98!) a je proto doslova utajeno před většinou fanoušků. Tři skladby lze nalézt na A TIME OF REVELATION.
Na podzim 1986 se v URIAH HEEP odehrává poslední personální rošáda, kdy po krátkém zkoušení STEFFa FONTAINa (JOSHUA) nahrazuje GOALBYho u mikrofonu BERNIE SHAW (ex GRAND PRIX, PRAYING MANTIS), zatímco již pár měsíců předtím usedl namísto SINCLAIRa ke klávesám jeho souputník z GRAND PRIX - PHIL LANZON.
Ještě předtím však 28.2.1985 umírá alkoholem a drogami zdevastovaný DAVID BYRON. Tímto tragickým okamžikem v srdcích fanoušků definitivně zhasla naděje, že snad někdy ... V době odchodu z URIAH HEEP měl DAVID BYRON za sebou již jednu sólovku TAKE NO PRISONERS (1975), s níž mu z UH vypomohl MICK BOX a LEE KERSLAKE, v jedné skladbě se dokonce mihne akustická kytara KENa HENSLEYe. Pouze dva, tři kousky však dosahují špičkové uriášovské úrovně. V roce 1976 vzniká nadějná formace ROUGH DIAMOND. Vedle BYRONa v ní funguje kytarista CLEM CLEMPSON (HUMBLE PIE, COLOSSEUM), ex WINGS drummer GEOFF BRITTON, baskytarista WILLIE BATH a klávesák DAMON BUTCHER. V březnu 1977 vychází hvězdné formaci stejnojmenné album. V té době jsem byl na vojně a slyšel z něj pouze pár songů na Svobodné Evropě. Pamatuju si jen, že mně tehdy moc neoslovily. Ovšem vím co dokáže nostalgie, takže se těším až snad někdy vyjde reedice. V roce 1978 se skladatel, multi-instrumentalista a popař na ultimum - DANIEL BOONE doslova zmocnil BYRONova zpěvu, ba dá se klidně říci, že jej hudebně znásilnil, aby tak společně zplodili BABY FACE KILLER. Katastrofu svého image umocnil BYRON svým playbackem a tanečkem v německé TV. Ani další, prakticky neznámé album THIS DAY & AGE (1980) nahrané s námezdními muzikanty, působícími mimo jiné u BLUE OYESTER CULT, či JOHNA WAITEa, nepřineslo prý nic, co by stálo za shánění. Na scéně se objevuje ROBIN GEORGE, hráč známý vyznavačům pompézní rockové melodiky, jenž pomáhá DAVIDovi sestavit BYRON BAND a nahrát, po delší době opět rockové, album ON THE ROCKS. I když není extra povedené, zejména kompozičně, je to vlastně rozlučka s BYRONovým excelentním hlasem i když DAVID ještě stihl údajně nahrát tři coververze (SPOOKY TOOTH - THAT WAS ONLY YESTERDAY, DOORS - WAITING FOR THE SUN a soulový evegreen PRIDE AND JOY). Tyto vzácnosti však doposud nebyly vydány. Když tak po sobě čtu tu BYRONovu ministory, napadá mně jediné - málokomu se asi "podařilo" promarnit "do mrtě" tak velký talent jako jemu.

DRUHOLIGOVÁ STABILITA
V prosinci 1987 dochází k památné události. Bezprostředně po ruském superturné, zaznamenaném na LIVE IN MOSCOW (7/88), přijíždějí URIAH HEEP do ČSSR! Vyprodané koncerty (Ostrava, Hradec Králové) symbolicky prolomily bolševickou kletbu, zapovídající import rockových kapel do jejich rudého skanzenu. Vzpomínám, jak si dědci z pořadatelské služby ve Vítkovické hale zacpávali rukama nohama své dechovkou hýčkané boltce před přívalem decibelů (těch teda bylo opravdu "ňeúrekom", zvukaři asi zapoměli přehodit šavle z moskevského stadiónového nastavení) a jak marně hlídali vlastnoručně pečlivě zarovnané židličky před náporem blahem pološílených rockerů. SHAWův chvějivý vokál s coverdalovským pnutím slušně ladil se starším repertoárem, takže i skalní puristé se mohli radovat vespolek.
Ustálená sestava nahrává v odstupu dvou let dvě takřka identická studiová alba, RAGING SILENCE ( duben 1989) a DIFFERENT WORLD (březen 1991). Melodický, staromilský hardrock - ovšem se zanedbatelným seventies-uriah akcentem.
URIAH HEEP se, tak jako ostatně všichni veteráni, musí neustále vyrovnávat se situacemi, kdy publikum na koncertech bouřlivě aplauduje starý repertoár, zatímco nový je přijímán podstatně chladněji a kdy kdejaká mládežnická heavy-melody úderka vykrádá jejich stylotvornou pokladnici. Snad i proto je další studiovka SEA OF LIGHT (1995) plná odkazů i paralel na zlatou éru. Již fantasy přebal ROGERA DEANA navozuje tu správnou nostalgickou náladu a obsah ji stvrzuje. Spádová melodika, chóry, klenuté balady, kytarové výšivky, ... všechno se snahou navázat na ty nej tradice, ovšem málo platné - chybí kompoziční drahokamy HENSLEYOVa formátu. Zřejmě již navždy.
V září 1998 se na pultech objevilo další studiové album SONIC ORIGAMI. 14 songů bylo nahráno na jaře téhož roku v produkci PIPA WILLIAMSE. Styl i sound většiny z nich plynule navazuje na retrosound předchozí SEA OF LIGHT, takže staromilci, kteří dokáží být ke svým pardálům shovívaví, si jej mohou i vychutnat. Na podzim 1998 pak odehráli URIAH HEEP další turné. V termínové listině byla již tradičně zastoupena i ČR.
Od té doby URIAH HEEP zvolna připravují další studiové album. Předtím, na přelomu 2000/2001 by mělo vyjít první DVD skupiny s názvem LEGEND CONTINUES a live CD FUTURE ECHOES OF THE PAST.

AUTOREM DOPORUČENÉ SBĚRATELSKÉ SPECIALITY
URIAH HEEP - THE LANSDOWNE TAPES (CD 1993 RPM Records) 77:26 / 15
Na ryzí sběratele zaměřená kompilace, obsahující na CD doposud nevydané skladby SPICE a URIAH HEEP v období 69-71. Vynikající doprovodné info s raritními fotografiemi, ke každé skladbě faktografie, plus vzpomínání PAULA NEWTONA! Naprosto nutný sampler pro každého opravdového uriah-fandu.

URIAH HEEP - RARITIES FROM THE BRONZE AGE (CD 1991 SEQUEL)
Sampler zaměřený na singly a rarity z let 1970-1983. Řada pozměněných singl verzí známých skladeb, béčka singlů, alternativně zpívané songy, ... Ke každé skladbě info, plus story a soupis všech 14-ti personálních variací od roku 1970 do září 1986 (= platné dodnes).

URIAH HEEP - A TIME OF REVELATION (4CD 1996 Castle)
Reprezentativní 4CD kolekce vydaná k 25 výročí obsahuje vedle remasterovaných známých songů i řadu sběratelských perel - například obě strany prvního singlu SPICE z roku 1968, skladby které se nevešly na řadová alba, tři poslední songy nahrané s LAWTONem, tři skladby z LP EQUATOR – alba do té doby nevydaného na CD, atakdále. Vše doplněno 60-ti stránkovou knihou se spoustou detailních informací.

WEED - WEED ...! (LP 1971 Philips / CD 1997 Second Battle)
Největší rarita jakou může sběratel uriášovských artefaktů vlastnit. Original LP bratru za 300,-DM, nebo CD čas od času v některé zásilkovce za cca. 800,-Kč. Popis alba viz. story.

HEAD MACHINE - ORGASM (LP 1970 ??/ CD 1996 Audio Archives) 36:40 / 7
Hned po WEED nejhůře sehnatelná věc a navíc pouze jako bootleg pořízený z LP matrice. Popis alba viz. story.

GODS - GENESIS (LP 1968 Columbia / CD 1994 Repertoire)
Rozhodně nejlepší kousek ze všech pre-uh počinů. Každý fanda uriášů bude hned po prvních tónech doma. Důvěrně známý sound hammondek KENA HENSLEYE, jeho dramatický, elastický vokál i charakteristický rukopis, to vše v podobě dokonale evokující styl a sound raných URIAH HEEP.

ZÁKLADNÍ INTERNETOVÉ LINKY
www.uriah-heep.com - oficiální stránka URIAH HEEP
www.ken-hensley.com - oficiální stránka KENa HENSLEYe
www.johnlawton.org - oficiální stránka JOHNa LAWTONa
poznámka: z těchto oficiálních linek se ze sekce links dostanete na desítky dalších fandovských stránek.

OFICIÁLNÍ ALBOVÁ DISKOGRAFIE URIAH HEEP
... VERY 'EAVY ... VERY 'UMBLE (1970)*
SALISBURY (1971)*
LOOK AT YOURSELF (1971)*
DEMONS AND WIZARDS (1972)*
MAGICIAN'S BIRTHDAY (1972)*
LIVE (1973)*
SWEET FREEDOM (1973)*
WONDERWORLD (1974)*
RETURN TO FANTASY (1975)*
HIGH AND MIGHTY (1976)*
FIREFLY (1977)*
INNOCENT VICTIM (1977)*
FALLEN ANGEL (1978)
CONQUEST (1980)*
ABOMINOG (1982)*
HEAD FIRST (1983)*
EQUATOR (1985)
LIVE AT SHEPPERTON '74 (live)(1986)*
LIVE IN EUROPE 1979 (live)(1986)*
LIVE IN MOSCOW (live)(1988)*
RAGING SILENCE (1989)*
DIFFERENT WORLD (1991)*
SEA OF LIGHT (1995)
SPELLBINDER (live)(1996)
LIVE ON THE KING BISCUIT FLOWER HOUR (1997)
SONIC ORIGAMI (1998)
FUTURE ECHOES OF THE PAST (live) (2000)
* poznámka: tato alba byla doposud reedičně vydána firmou Castle (cenově velmi příznivá série Essential, existující od roku 1997) v kvalitně remasterované podobě (+ s bonusy) a informačně skvěle vybavené podobě (komentáře KENa HENSLEYe a MICKa BOXe). Vřele doporučuji.

Jaromír Merhaut - aktualizováno v říjnu 2000.

--- aktualizace – březen 2001

POST SCRIPTUM - 2001

V současné době se kolem URIAH HEEP dějí zajímavé věci. Například 23.března 2001 vychází video SAILING THE SEA OF LIGHT. Rovněž tak finišuje vydání pamlsku v podobě tří edic (stříbrná, zlatá, platinová) CD/DVD s názvem UNPLUGGED. Záznam pořídili URIAH HEEP na dvou speciálních londýnských session v prosinci minulého roku. Playlist zahrnuje vedle klasických kousků WONDERWORLD, CIRCUS, COME BACK TO ME, atd. i novější songy z posledního období.

Jak již bylo uvedeno, koncem roku 2000 zahájil činnost senzační projekt KENa HENSLEYe a JOHNa LAWTONa s názvem HENSLEY LAWTON BAND, v jehož rámci se od dubna do září 2001 odehraje evropské turné. 12 května pak bude v Hamburgu na charitativním koncertu a za účasti orchestru uvedena rocková suita SALISBURY. Další informace lze nalézt na http://www.hensleylawton.com.

--- 2002 – březen 2002 -

Od 28. února 2002 si mohou fanoušci Uriah Heep zakoupit záznam prosincové Magician’s Birthday Party, v jejímž rámci se na pódiu objevil po boku současné sestavy bývalý šéf Ken Hensley a zpěvák John Lawton! Jsou připraveny tři verze: CD, DVD a BOX (DVD/CD/kniha).

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Malá douška k Uriášům, pokec s Kenem 2012 http://img26.rajce.idnes.cz/d2603/14/14 ... ew2012.jpg

Obrázek

A jeden z roku 2002, při jeho první návštěvě Česka:

Ken Hensley pro AZ Rádio
Uriah Heep patřili v první polovině 70.let k absolutně nejoblíbenějším světovým rockovým interpretům v tehdejším Československu. Neexistovala teenagerská párty bez balad Lady In Black, The Park, nebo pádivých Easy Livin a Look At Yourself. Bývalého lídra Uriah Heep, Kena Henlseyho, jsme při jeho návštěvě Zlína s jeho novou skupinou Free Spirit a projektem Running Blind požádali o rozhovor a on mile rád souhlasil.
Kene, měli jste v oné době ve skupině nějaké informace o svých početných fanoušcích za železnou oponou, v Československu, Rusku, Polsku, Maďarsku ?
Ne, bohužel, v 70. letech jsme neměli žádné informace, protože jsme zde nemohli ani koncertovat a tak jsme ty informace neměli kde vzít. Stále mě tedy překvapuje - jako třeba před pár týdny v Rusku - jak důležitá byla pro ně hudba Uriah Heep . Stejnou míru nadšení jsem zažil na koncertě ve Vídni, kde byla spousta fanoušků z Chorvatska a Slovinska. Je hezké vidět, že politická svoboda s sebou přinesla i svobodu hudební. Mám z toho hroznou radost, jsem šťastný, že jsem se toho dožil.

Dovolím si malý historický exkurz do tvé hudební kariéry před Uriah Heep. Působil jsi i ve skupině Gods, kterou prošli i další světově známí hudebníci - Mick Taylor z Rolling Stones, Greg Lake z Emerson, Lake & Palmer, John Glasscock z Jethro Tull, a samozřejmě nesmíme zapomenout na tvé souputníky z Uriah Heep - Lee Kerslakea a Paula Newtona. Skupina Gods nahrála dvě skvělá alba, která již nesou tvůj rukopis, později rozvinutý Uriah Heep. Existuje navíc album Orgasm, vydané v roce 1970 pod názvem Head Machine, které má být údajně nevydaným třetím albem Gods, kde jsi uveden jako Ken Leslie. Vzpomeneš si ještě vůbec na tuto dávnou story z konce 60.let ?
Ano, stejně jako album, které jsem nahrál s Weed - obě byla smluvní. Požádali mě, abych napsal pár písniček a tak jsem to udělal. Pak mě požádali, abych si je sám zahrál, tak jsem to taky udělal. Tehdy to byla otázka peněz, které jsem neměl a potřeboval.

….a proč změna na Ken Leslie?
Protože ta smlouva byla podmíněna jiným jménem. Jako George Harrison, když hrál na jednom z mých alb, byl uveden pod jménem Harry Georgeson. Je to pitomé, ale takový je byznys.

Dovol malou mimohudební otázku. V 70.letech se v tisku objevily tvé fotografie v monopostu Formule 2. Dokonce jsi prý měl v této branži obchodní zájmy. Je sportovní motorismus stále tvým koníčkem?
Ano, miluji motosport. Sleduji Grand Prix, hlavně Formuli 1. Dívám se na automobilové závody, jsem prostě velký fanda těchto věcí.

…a jezdíš sám?
Jezdil jsem pět let a kupodivu žiji (smích). Vzdal jsem to a už se jen dívám.

Po odchodu z Uriah Heep jsi vedle sólové dráhy nějaký čas působil v Blackfoot a nahrál dvě alba: Siogo (1983) a Vertical Smiles (1984), bohužel dodnes nesehnatelná na CD. Pak jsi se víceméně na dlouhou dobu coby aktivní muzikant odmlčel. Proč? Únava z hektického života muzikanta?
Ne, protože tak nějak kolem roku 1983 či 4 jsem obdržel zprávu, že David Byron zemřel. Nějak mě to přestalo bavit, hraní s Blackfoot mě neuspokojovalo. Řekl jsem si, že je vhodný čas s hraním přestat. Odešel jsem tedy do hudebního důchodu - přestal jezdit na turné a tak. Rozhodl jsem se s tím prostě skončit. Vlastně to konec byl, byl to konec této životní kapitoly. Začal jsem dělat jiné, nové věci.

Pro výběrové album Anthology jsi údajně připravoval dvě, tři nové nahrávky s americkými muzikanty formátu Boba Kulicka, Paula Gilberta, Billiho Sheehana a Frankiho Banaliho. Existují opravdu takové nahrávky a kde? Na evropské verzi Anthology nic takového není.
Ne, žádné takové skladby ještě neexistují. Teprve o tomto společném nahrávání mluvíme. Nevím, kdy k tomu dojde, snad příští rok. Nyní se mé priority změnily, zaměřil jsem se na Running Blind, nevěděl jsem, jak bude přijato. Rozeslal jsem demo pár lidem a těm se to líbilo. Chtěli, abych ho vydal a vyrazil s tímto novým projektem na turné. Tak se teď soustředím v prvé řadě právě na to. Celý tento rok věnuji propagaci alba Running Blind. Dalším krokem bude prosazení kapely Free Spirit a samozřejmě našeho nového alba, pro které právě píši písničky. Existuje spousta věcí, které bych chtěl dělat, ale můžu prostě dělat jen jednu věc v jeden čas.

Nemohu se nezeptat na prosincovou slávu Magician's Birthday Party, kdy se na chvíli objevila na pódiu jedna z klasických sestav Uriah Heep - ty, Lohn Lawton, Mick Box, Lee Kerslake, Trevor Bolder. Dostavilo se u tebe a kolegů pocitové Deja vu? A neměli jste aspoň na vteřinu chuť na případný reunion Uriah Heep v této silné sestavě?
Byl jsem trochu nervózní. Bylo to ale jen pro jednou, už bych to neopakoval. Musel jsem se hodně soustředit, abych své party zahrál správně. Nebylo na tom nic emocionálního. Zato reakce obecenstva byla překvapivá…! Byla to spíš taková zkouška toho, co všechno jsem již zapomněl. Některé z těch skladeb jsem totiž nehrál 30 let! Chtěl jsem vědět, jestli to ještě svedu. Vážně to pro mě nebylo nijak dojemné. Uriah Heep je má minulost. Je to hrozně důležitá část mé hudební historie. Má hudební přítomnost a budoucnost je Free Spirit. Nechci se vracet zpátky. Když budu mít možnost, chci postupovat stále vpřed.

Tvé současné aktivity jsou strhující. Vydal jsi nové sólové album, hostuješ na nahrávkách přátel, v St.Louis vedeš křesťanskou hudební skupinu, koncertuješ se svým novým bandem i starými kumpány Lawtonem a Wettonem, je tě všude plno. Dostavila se snad druhá muzikantská míza a nová radost z tvoření a hraní?
Ne, to si nemyslím. Spíš to bude tím, že jsem byl asi 19 let z branže. A když jsem se vrátil, nevěděl jsem, která bije, neměl jsem žádná očekávání. Chtěl jsem prostě udělat dobrou desku. Vznikl Running Blind a reakce na něj byly velice pozitivní stejně jako reakce na mé turné s Johnem Lawtonem. To samé s Magician´s Birthday. Stala se spousta dobrých věcí. Proto se nyní zkouším plně odevzdat hudbě a uvidím, zda to vyjde. Můj současný cíl je propagovat Running Blind a znovu se spojit s lidmi po celé Evropě - západní i východní. Chci si obnovit evropské zázemí a představit svůj nový projekt. Proto jsme na turné, abychom se prosadili na trhu, resp. abychom na tomto trhu znovu zaujali své místo. Přenechal jsem vlastně toto místo Uriah Heep a ostatním, ale ti s tím nic neudělali. Ten prostor je pořád volný a já si ho zkrátka beru zpět.

Pozice klasické rockové hudby v současných světových médiích - rádiích, TV i tisku není nijak povzbuzující. Musíme se pochlubit, že na playlistu našeho AZ Rádia mají Uriah Heep a ty okolo 20 songů. Hrají americká rádia klasický rock? A zazní v nich aspoň občas i Uriah Heep?
Trh klasického rocku je vážně hodně omezený. Gratulujeme, že máte dobrý vkus na muziku. Musíte být fakt dobré rádio... Amerika nemá vztah ke klasickému rocku. Takže nemám v plánu představovat tam svůj projekt. Chci hrát tam, kde to posluchači ocení. Všiml jsem si, že zájem o rock roste i mezi mladými lidmi. I na ně se chci zaměřit. Budeme sice hrát i v Austrálii a na Novém Zélandu, ale chci zůstat spíše v Evropě. Nemám chuť hrát pro nezaujaté publikum. Raději budu hrát pro 20 lidí, kteří si to budou užívat, než pro 10000 lidí, které to brát nebude. Je moje zodpovědnost sdílet svou hudbu s co nejvíce lidmi. Když tím vydělám nějaké peníze, bude to super, ale jestli ne, nic se neděje. Chci prostě být tam, kde jsme vítáni. Hrozně tvrdě pracujeme, přizpůsobujeme tomu své životy - kluci z mé kapely mají rodiny, musejí si spoustu věcí odepřít, proto se soustředíme pouze na místa, kde nás rádi uslyší.

Žiješ stále v St. Louis?
Ne, bydlíme teď s Monikou v Anglii a v červenci se stěhujeme do Španělska. Monika - má přítelkyně - je odtamtud. Máme tam dům, musíme tam přesunout všechny věci, snad to stihneme do půlky srpna.

Čas nelze bohužel vrátit. Jak často si vzpomeneš na Davida Byrona a Garyho Thaina ze zlaté sestavy Uriah Heep? Proč tolik skvělých muzikantů podléhá démonu drog a alkoholu? Je to velkým emočním vypětím, slávou, náhlými velkými penězi?
Nevím, jestli je to u muzikantů častější, než u normálních lidí. Asi si to myslíte jen proto, že o nich více slyšíte. Když zavřou muzikanta nebo filmovou hvězdu, tak o tom uslyšíte. Když zavřou člověka z ulice, tak o tom nikde nemluví. Z mé zkušenosti musíte v této branži spoustu věcí podstoupit a obětovat a pak vám v životě vznikají prázdná místa. A tak si začnete myslet, že je můžete vyplnit drogami či alkoholem. Když máte spoustu peněz, tak si to můžete dovolit. Z počátku je to jen experiment, ale končí to závislostí. Byl jsem na kokainu 16 let, nepomýšlím ani tak na peníze, o které jsem přišel, ale spíš na možnosti a zážitky, o které jsem se tím připravil. Chci říci lidem, že nikdo nepotřebuje drogy. Život je skvělý bez drog. Já to můžu říci, jelikož stále žiji, ale David je mrtvý, Gary také, spousta dalších muzikantů je mrtvá. Myslím, že důvod, proč stále žiji, je předat lidem informaci, že není třeba se zabíjet. Lidi si neuvědomují, že když berou drogy, byť jen tak pro zábavu, může to být poslední věc v životě, kterou kdy budou dělat. Myslí si, že jsou mladí a že zrovna jim se nemůže nic stát. Jenže to je omyl.

Jaký to byl pocit, když jsi se dověděl, že je tvé nové album v Rusku nejprodávanější, a porazilo tak hlavně mladé popové a taneční skupiny?
To je super. O Rusku jsem pochopil jednu věc: lidé se tam dokáží více propojit s hudbou, písničkami a jejich texty, než s muzikanty. Jejich přístup je vzdálen nějaké image a jiným povrchnostem. Týká se jádra věci, kterým je hudba. To mě překvapuje, protože tomu tak většinou není. Ale v Rusku mají mé písničky z nějakého důvodu pro lidi význam - udělalo mi to velkou radost. Myslím, že tam lidi hledají kvalitu skladeb a hudby více než image. Upřímně by mi bylo jedno, kdybychom byli desátí či dvacátí, ale my nejsme a to nás nesmírně těší.

Mezi koncerty ve Vídni a Heidelbergu jste měli jeden den. Mohli jste mít volno, odpočinout si, vy jste ale zvolili další koncert, ve Zlíně.
Ano, protože jsme dostali nabídku a nikdy předtím jsme v České republice nebyli, tak jsme přijeli. Ve většině měst, kde hráváme již někdo z nás byl. Tady však jsme všichni poprvé. A je to velice vzrušující.

Tak si to Kene užijte, děkujeme za rozhovor a brzy na viděnou.

Rozhovor připravili Jaromír Merhaut a Leoš Slaměna.

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

PDF magazin - dočasně ke stažení: http://www.uschovna.cz/zasilka/YFWSIYYCB6H4UUTB-CSF

Uživatelský avatar
koudelka
Příspěvky: 373
Registrován: 11 led 2010 09:49
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od koudelka »

Pavlov's Dog miluju, už se těším na čtení. díky

A malá vzpomínka na Brno, 2013...to to letí :(

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Ten special jsem vyrobil pro Ozzyho jako promo na oba tehdejší koncerty.

Uživatelský avatar
koudelka
Příspěvky: 373
Registrován: 11 led 2010 09:49
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od koudelka »

Ozzy už je poslouchá tam nahoře...

merhaut

Re: Magazín Rock History

Příspěvek od merhaut »

Rád vzpomínám na naše hodinové telefonní rozhovory s Jirkou, které vždycky začínal "Máš čas?". Chtěl slyšet i můj názor, na tu kterou kapelu, zejména starší. Pavlov s Dog jsem mu doporučoval dlouhodobě, jakmile se objevili v Evropě, už to jelo... Poslední, co jsme spolu detailně probírali, byli Lucifer s Friend. Už na ně nedošlo. Obávám se, že s Ozzyho odchodem se sem nejenom oni už nepodívají, pár promotérů znám, a Ozzy mezi nimi - coby absolutní srdcař - dost vyčníval. Škoda ho, kluka.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host