Hřmotná síla hammondů a kotlů Vanilla Fudge
Počátkem druhé poloviny šedesátých let se z rokenrolu, blues, bigbeatu a dalších ingrediencí zrodil rock, tak jak jej dodnes známe v tisíci podobách. Během několika málo let byly definovány základní vzorce, ze kterých dodnes těží celý žánr. Všichni muzikanti z oblasti rocku i metalu se s tímto téměř půlstoletí let starým dědictvím musejí chtě nechtě poměřovat.
Hudební věda možná časem objasní, jak mohlo dojít v krátkém časovém úseku několika let, na mnoha místech světa a u spousty muzikantů současně k oné úžasné kulminaci tvůrčího vzepjetí.
V létě sedmašedesátého už to nebyl jen swingující Londýn, kdo hýbal světem hudby, za Atlantikem se přidala především rozkvetlá Kalifornie. O své místo začal bojovat i kovově drsný Detroit a všeobjímající New York.
Pop music doslova explodovala novými postupy, zvuky, tvářemi. Hudba se stala hledačským dobrodružstvím, najednou nic nebylo tabu, nikdo už neřešil ofiny anebo kostýmy. Co bylo včera extrémní, naprosto novátorské, bylo po pár týdnech součástí mainstreamu. Motorem všeho se stala nespoutaná tvůrčí svoboda a originalita. Publikum otevřelo přívalu muzikantské invence doširoka svou náruč, a vydavatelští šíbři měli jedinou obavu: aby už nikdy neodmítli žádné nové Beatles Mladá generace byla emočně i rozumově vybičována mezigeneračním vzdorem i odporem proti válce ve Vietnamu. Pod kotel s kvasem přikládala svá polínka technologická i sexuální revoluce a drogy. Tabu a hranice padaly ne mezigeneračně, ale doslova každý rok, měsíc, den, hodinu, minutu.
A právě v tomto historickém okamžiku přicházejí na scénu Vanilla Fudge, aby přispěli svou hřivnou do historie. Svou ojedinělou kombinaci blues rocku, chytlavých popových melodií, ať již vlastních anebo převzatých, rozkošatělých vokálních harmonií a mohutného, rockově „symfonického“ soundu položili základ jednoho z nejzákladnějších rockových směrů: hard rocku. Svým ambiciózním mísením různých vlivů, dokonce i z oblasti artificiální (tzv. klasické, vážné) hudby však Vanilla Fudge patří i k věrozvěstům progresivního rocku, potažmo artrocku.
Vanilla Fudge stáli u zrodu tvrdého i uměleckého rocku a jsou jedním z několika nejstarších pilířů obou rockových směrů. Přitom Vanilla Fudge dnes znají jen do dějin svého žánru zasvěcení rockeři. Jak si to vysvětlit? Někteří hudební publicisté poukazují na fakt, že „symfonický psychedelický rock“ VF neměl přímé následovníky, byl sice neuvěřitelně inspirativní, z debutu Vanilla Fudge čerpal kdekdo, viz dále, jenže byl zároveň ve své komplexnosti a originalitě nepřenosný. Dnes, s odstupem více než pětačtyřiceti let, musíme o to víc ocenit zásadní přínos a odvahu dvacetiletých členů Vanilla Fudge.
–
Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Led Zeppelin byli z chronologického pohledu až druhou hardrockovou vlnou, stavějící na odkazu skupin jako Cream, Who, Jimi Hendrix Experience a Vanilla Fudge. Zjednodušeně a nadsázkou řečeno: Cream přetavili blues, Who spustili rebelii, Jimi přidal eruptivní kytaru a Vanilla Fudge rytmickou tíhu a majestát hammondů. Klávesista Mark Stein tuto část odkazu Vanilla Fudge shrnul lapidárně: „Nebyli jsme heavy metal ... ale byli jsme heavy.“
Vanilla Fudge dokázali dát rocku sílu a mohutnost pomocí geniálně jednoduchého receptu, kdy původní převzaté skladby byly zpomaleny na samou mez infrazvuku a nadopovány zvukem hammondů, co se jen do pásů vešlo. Prostorem se nesly bohaté pseudogospelové vokální harmonie, a vše bylo nadoraz zesíleno. Účinné, úchvatné, průkopnické.
Bez Vanilla Fudge by kupříkladu nebyli Deep Purple ani Uriah Heep. Anebo by hráli úplně jinak.
Svým způsobem Vanilla Fudge přemostili celou dekádu – od vokálně orientovaných skupin konce padesátých let, až k progressive music druhé poloviny šedesátek. Jako jedni z prvních, ne-li první, se Vanilla Fudge obešli bez singlových hitů, a současně jejich sedmiminutová verze You Keep Me Hangin’ On prolomila rozhlasové bariéry a stala se jedním z katalyzátorů vzniku progresivních rockových stanic, na nichž se za pár let hrála i celá alba.
Na druhou stranu si enormní tempo a tlak vyžádaly svou krutou daň; dvě alba ročně a neustálé koncertování vedly po necelých třech letech k vyhoření. Když k tomu přičteme frustraci novátorů, kteří mohli už jen sledovat, jak si ti nejslavnější světoví hardrockeři doslova rozebrali jejich raný styl a sound…
Petr Dorůžka o Vanilla Fudge trefně napsal [EJAMPH, L–Ž, str. 427, 1987]: „Skupina se od ostatních bělošských skupin se soulovou orientací lišila především masivním zvukem, v němž dominovaly varhany a vypjaté vokální harmonie, a zaměřením na pomalé skladby s těžkým beatem. Prvním hitem se stala nahrávka You Keep Me Hangin’ On z repertoáru Supremes, v silně zpomalené a zdramatizované verzi, v pozdější tvorbě přerostla tato stylová orientace do značných rozměrů. V jistém směru předznamenala tvorba skupiny těžký zvuk heavy metalu a pompézní tendence rocku 70. let.“
The Rolling Stone Encyclopedia Of Rock & Roll zkratkovitě uvádí Vanilla Fudge jako: „One of the first heavy-rock band.“ The Guiness Who’s Who Of Sixties Music přidává přívlastky jako „mock-gospel harmonies … similalry operatic versions“.
–
Mark Stein pocházel z hudební rodiny, jeho matka byla zpěvačka, otec hrával na klavír a housle. Už jako malý kluk to prý na klavír zkoušel taky – jedním prstem u strýce, jak prozradil v jednom z rozhovorů. Svou „opravdovou“ hudební kariéru zahájil v pouhých jedenácti, když pro label Allison nahrál singl Gimme A Chance. Skladbu zpíval i na tamější obdobě odpoledních čajů pro mladé, spojené s talentovou soutěží Milt Grant Show Rock’N’Roll. O několik let později prošel v rodném Bayonne, New Jersey, několika tamními skupinami, například vedl Mark Stevens And The Charmers, se kterými v roce 1962 nahrál povedený doo-wop Come Back To My Heart / Magic Rose (Allison Records – SAJ-921, v roce 2000 vydáno reediční EP s doplněním o nevydané skladby Danny Boy a Portrate Of Love, pořízené o Vánocích 1963).
V této kapele – kde zpíval a hrál na doprovodnou kytaru – se poprvé potkal s Neilem E. Bogartem, respektive ji založili společně, krátce po svém seznámení na gymplu. Neil měl nějaké kontakty s lidmi kolem nahrávacího studia, slovo dalo slovo, přidalo se pár muzikantů, vyšel singl, zorganizovalo se pár víkendových koncertů na východním pobřeží USA. Pak ale zasáhli rodiče a následoval návrat do školních škamen. (Poznámka: Neil E. Bogart se později proslavil založením labelu Casablanca, na němž vydávali svá alba i Kiss. Zemřel ve věku 39 let.)
V roce 1963 Mark studoval a muzicíroval na Yale, při jedné ze zkoušek kapely Fantastic zaskočil za nemocného varhaníka, a mezi ním a nástrojem přeskočila ne jiskra, ale rovnou svářečský plamen. Při jedné ze štací majitel klubu v New Jersey mladým muzikantům sdělil, že s sebou nemusí vláčet svoje klávesy, že mají své vlastní: Hammnond B-3. Stein vzpomíná, že když poprvé viděl monstrum na vlastní oči, tak se málem podělal – spousta táhel, zdvojená klaviatura, tlačítka, páčky, pedály…
Po škole, zhruba v polovině šedesátých let, se Mark Stein seznámil s kytaristou a zpěvákem Rickym Martinem, působícím na mohutně se rozvíjející newyorské klubové scéně. V jeho kapele Rick Martin & The Showmen obsluhoval jeden z menších modelů Hammond (M1). Byla to řehole k nezaplacení, sedm dní v týdnu, večer co večer, nonstop přehrávat za zády různých zpěváčků i kuřátek aktuální Top 40 v klubech jako The Peppermint Lounge a The Headliner.
Jednou takhle Rick Martin oznámil Markovi, že do kapely narychlo a bez konkursu sehnal nového basáka, svýho kámoše Tima Bogerta. Druhý den jej měli vyzvednout u něj doma. Vyšel mládenec a zahlaholil „Ahoj, já jsem Timmy“ – dějiny jsou plné náhod.
Tim se narodil v New Yorku, a mimo basu hrál na saxofon v ansáblech The Belltones a The Chessmen.
Mark Stein vzpomíná, že zásadním momentem pro jeho další hudební směrování bylo setkání s hlomozivými The Young Rascals, hrajícími svojský bílý soul, a zejména hrou Felixe Cavalierea na Hammond B-3. Tak masivní zvuk do té doby mladý Mark neslyšel, našel svůj idol i směr. Mimochodem, oba démoničtí varhaníci se setkali v Madison Square Garden při oslavách 40 let Atlantic Records.
The Pigeons (1965–1966)
Je zřejmé, že formát doprovodné kapely Ricka Martina začal být ambiciózním a natlakovaným mládencům těsný, a tak se Mark, Tim a bubeník Joey Brennan začali nenápadně poohlížet po kytaristovi, se kterým by vytvořili novou kapelu, zaměřenou více na nové trendy. Dostali tip na Vincenta Jamese Martellucciho, bydlícího v Bronxu. Cesta za ním málem dopadla katastrofálně, kdyř mládenci špatně odbočili a ocitli se uprostřed Harlemu plného roztomilých černoušků, nacvičujících spartakiádní sestavu s baseballovými pálkami.
Vince Martell měl spoustu nezaplatitelných zkušeností z floridských černošských bluesových klubů v Key West. Po návratu do New Yorku hrál v kombu The New Era (aka The New Spirit).
Název Holubi podle vzpomínek Marka vymyslel producent Jeff Barry, se kterým se v té době seznámili, a jenž jim téměř okamžitě dohodil kšeft v Clay Cole. Mládenci si uvědomili, že nemají jméno, což Jeffa vůbec nerozhodilo. „Dnes večer budete Električtí holubi,“ pravil… Tak vznikli Electric Pigeons, zakrátko zkráceni na The Pigeons.
Kapela vystupovala zejména v klubech na východním pobřeží (mj. The Choo Choo Club a Garfield v New Jersey), těžiště repertoáru tvořily covery skladeb Righteous Brothers, Doca Pomuse, Wilsona Picketta a dalších, viz kupříkladu In The Midnight Hour a Mustang Sally. Pigeons často fungovali i jako námezdní doprovodná skupina, což byla tvrdá řehole, při které hrozilo brzké tvůrčí vyhoření.
Počátkem roku 1966 nahrává sestava v produkci Luthera Dixona osm dvoustopých demozáznamů, vydaných po letech pod hlavičkou Mark Stein & The Pigeons a názvem While The Whole World Was Eating Vanilla Fudge.
V té době se při svých toulkách klubovou scénou Pigeons seznamují s The Vagrants, v nichž působí medvědí kytarista Leslie West (později zakladatel Mountain). Velmi se jim zamlouvá Westův hlasitý a svým způsobem destruktivní přístup k přebíranému materiálu. Stein v pozdějších rozhovorech jasně deklaroval, že Leslie West mu otevřel oči a ukázal cestu, jak nakládat se zvukem. „Nikdy jsem nic takového neviděl, byl to doslova halucinogenní zážitek,“ pravil v jednom z rozhovorů.
Vysněná kombinace The Young Rascals a The Vagrants vyžadovala změnu na postu bubeníka, přímočarý Joey odchází k The Younger Brothers Band, jeho místo zaujímá technicky zdatný a dynamický Carmine Appice, kterého Tim Bogert slyšel v září šestašedesátého hrát s rhythm & bluesovou skupinou Thursday’s Children, a jehož ojedinělý feeling a hromově úderný styl předběhl dobu i Bonhama. První společné zkoušky na jaře šestašedesátého proběhly v zadním traktu jednoho baru v Bayonne a Action House na Long Island. Zakrátko nová sestava cestovala po celém východním pobřeží. Měsíce vybírání a pilování nového repertoáru se výrazně projevily na prvním albu. Legenda praví, že nápad s You Keep Me Hangin’ On dostal Stein s Bogartem, když se poflakovali před broadwayským klubem Cheetah, a skladbu zaslechli z rádia. „Co kdybychom ji zpomalili a vdechli jí duši?“ pravil Stein… Tak vznikl symfonický slowing rock’n’roll Fudge. Ještě větší zážitek pro mládence byl, když posléze slyšeli sami sebe. Vince Martell vzpomíná, jak byl zrovna ve sprše, když za ním vtrhnul Mark Stein: „Hej Vinny, pojď sem ... naše Hangin’ On je v rádiu!“
Počátkem roku 1967 manažer Basille, který si kapelu „přisvojil“ po vystoupení v jeho The Action House, když zahrála úpravu Dylanovy Like A Rolling Stone, přesvědčil producenta Georgea „Shadow“ Mortona – proslulého spoluprací s dívčí kapelou Shangri-Las, pro kterou složil její největší hity Remember (Walking In The Sand) a Leader Of The Pack – aby se šel na Vanilla Fudge podívat. Zůstal ohromen: „Byla to největší čtyřčlenná kapela, jakou jsem kdy slyšel,“ vzpomíná Morton.
U firmy Atco (pobočka Atlantic) domluvil nahrání promo singlu, monofonní acetátové demo verze You Keep Me Hangin’ On, a po úspěchu v místních rozhlasových stanicích a dalších zkouškách dokonce celého alba.
Podmínkou smlouvy z jara 1967 byla změna názvu, mládenci se shodli na Vanilla Fudge. Podle Steina s nápadem přišla jedna z dívčin, které navštěvovaly zkoušky. Prý jí tak říkával dědeček, protože jedla hodně zmrzliny. Podle Tima Bogerta ale byla Vanilla Fudge přezdívka Markova bratrance. Tak si vyberte. „Po počátečním váhání rozhodly pozitivní ohlasy fanoušků, všichni byli u vytržení, k našemu psychedelic symphonic rocku seděl dokonale,“ vzpomíná Mark. Kapela byla v té době již na hony vzdálena původnímu R & B / popu. „Naše písně přestávaly být taneční, stávaly se z nich vysloveně koncertní kusy, které díky pomalému tempu působily, jako by se v nich zastavil čas,“ uvádí Appice. „Zpočátku to způsobovalo problémy s některými majiteli klubů, zvyklých na roztančenou mládež. Phil nám dodával odvahu: ,Nenechte se zlomit, lidi si zvyknou a přijdou tomu na chuť‘ – a měl pravdu,“ doplňuje Stein.
Vanilla Fudge měli štěstí na lidi kolem sebe, právník Steve Weiss měl na starosti i Led Zeppelin nebo Hendrixe. „Phil Basille ani Shadow Morton nezasahovali do tvůrčího procesu, nechali rozvinout naši přirozenost,“ připomíná Vince Martell.
První koncert pod novým názvem se uskutečnil na Portland Coliseu. Vanilla Fudge předskakovali Mamas & Papas. Na plakátech nebyli pomalu ani vidět. Nedočkaví fanoušci líbezných Kaliforňanů na novice pískali, stačil ale krátký proslov Marka Steina, v němž jim připomněl, že za nimi cestovali přes celé Státy, a že budou hrát, ať se jim to líbí, nebo ne. Obecenstvo kupodivu zabralo, a celým stadionem se neslo davové „Yyyeeaaahhh!“… Je potřeba poznamenat, že kapela dokázala mohutný „symfonický“ studiový sound přenést i na pódium, a to i díky Leslie reproduktorům a novým zesilovačům Dual Showman.
Martell okořenil sound kapely zvláštním pojetím hry na kytaru, sám uvádí, že byl v té době hodně ovlivněn východní hudbou, poslouchal Raviho Shankara a další podobné umělce. Některé naposlouchané exotické prvky včlenil do své hry.
Jak jsem již zmínil, Vanilla Fudge se svým způsobem snažili evokovat symfonický orchestr: Carminovy bicí nahrazovaly celou bicí sekci, Vinnieho kytara představovala housle, harfu a ostatní strunné nástroje, Timova baskytara byla basou a cellem. Symfonický dojem umocňovaly Markovy varhany. Vanilla Fudge promyšleně a cíleně pracovali s kompozicí, náladou i dynamikou – fortissimo pasáže s velkými harmoniemi kupříkladu kontrastně střídala decentní kytarová mezihra nebo flétna. Nikdo jiný z mainstreamových rockerů té doby nepracoval s tímto „vážným“ způsobem. Architekti rocku.
Vince Martell se překvapivě jasně vymezoval vůči přívlastku „psychedelický“ ve spojení s Vanilla Fudge. Svůj styl a sound kapela jednak utvářela dříve, než se vzedmula první vlna hudebních úletů a tripů, a navíc – bez drog, vzájemná chemie je nahradila. „Rád bych slyšel leckteré tehdejší muzikanty, jak by hráli bez nich. Podle mne lze jakékoliv emoce předat i bez drog,“ přemýšlí nahlas Vince.
Výrazné zmohutnění a zpomalení často zvýrazňovalo obsah i sdělení převzatých skladeb. You Keep Me Hangin’ On v provedení od Vanilla Fudge určitě více korespondovala s bolestným tragickým příběhem než rozesmáté dívčiny ze Supremes. Vanilla Fudge podtrhovali svou jedinečnost i na pódiu, ve svých gestech působili chvílemi až pateticky.
S Mortonem na kapitánském producentském můstku Vanilla Fudge nahrávali svůj debut v dubnu a květnu 1967 ve studiích Ultra-Sonic a Mirasound. Mládenci byli natěšení, dokázali o detailech každé skladby diskutovat hodiny a hodiny, a pak na dva tři pokusy mít hotovo. Morton přiznává, že po krátkou dobu byl v pokušení angažovat orchestr se smyčci a dechy. Jak ale práce pokračovaly, došlo mu, že postačí, když dohlédne na kvalitní brus hudebního diamantu, který mu seslalo samo nebe.
Morton vyzdvihuje práci s dynamikou, zejména explosivní nástupy a kontrasty rytmiky, kdy se Timmy a Carmine předháněli „kdo koho víc vyleká“… Mark Stein se postupně vypracoval v bouřlivého vládce hammondů, zatímco Vinnie Martell představoval svou zjemnělou a oduševnělou hrou protipól.
Vládci drtivých hammondů i líbezných zpěvů
Album Vanilla Fudge vyšlo v srpnu sedmašedesátého, obsahovalo jen převzaté skladby, ale v neskutečném provedení! V ingoty byly – jak ve Skřiváncích na niti – překovány: již zmíněná You Keep Me Hangin’ On, People Get Ready Curtise Mayfielda, She’s Not There Argentových Zombies, Bang Bang dvojice Sonny & Cher, i beatlesovské výstavní kusy Eleanor Rigby a Ticket To Ride. Když už jsem u těch filmových hlášek, Světácky se ptám: „Kde by byli raní Deep Purple, kdyby nebyli bývali byli Vanilla Fudge?!“ Sám si odpovím: „v deli“ anebo někde úplně jinde
Stein vzpomíná, jak se krátce po vydání alba ocitli na turné v LA, šli do Tower Records a jejich Vanilla Fudge trůnilo na prvním místě! A z každého druhého rádia znělo You Keep Me Hangin’ On. Přitom si firma Atlantic zprvu nevěděla rady s marketingem, na desce se totiž neobjevovala žádná tříminutovka, Morton nakonec musel s promo výlisky objíždět kalifornské rozhlasové stanice sám.
Člověk si dějinný význam některých desek pořádně uvědomí, až když si je zasadí do dobového kontextu. Když vás obklopí těžké tóny hammondů, vrstvené chóry a hradba bicích, musíte si uvědomit, že se píše léto 1967, všude kolem se motají a kvílejí zhulení hippíci s květinkami, vzniká jedna přelomová deska za druhou, a mezi nimi ční jako monolit neskutečná tíha, zahraná partou ušatých ulíznutých klučíků, tlemících se na rubu přebalu à la maturanti po převzetí vysvědčení. Debut Vanilla Fudge je omamný jak gospelem a varhanami doprovázená kázání v černošských kostelech, řekl bych dokonce, že ta podobnost nebude náhodná.
Párpli ani Uriáši v té době ještě neexistují, ale jejich budoucí členové pozorně poslouchají u svých gramofonů a jsou uhranuti. I v dobách své největší slávy se hlásí k Vanilla Fudge coby největším vzorům.
Stačilo si poslechnout jedinou věc, You Keep Me Hanging’ On, v níž je všechno, pak jen se shýbnout a nabrat si inspiraci plnými hrstmi. Military nástup Carmineových bicích, zlověstný sound varhan, filigránská Vinnieho raga kytara, a z hitůvky made by Holland – Dozier – Holland se stal hudební epos. Zvláštností je, že na samotné album se nakonec dostala původní syrová „jednozátahová“ verze You Keep Me Hangin’ On! Na singlech vyšla upravená, uhlazenější podoba. Jedna z nejzásadnějších rockových skladeb na jedné z nejzásadnějších rockových desek.
LP Vanilla Fudge se nakonec propracovalo v USA na #6, You Keep Me Hangin’ On skončila mezi singly na #67 v USA a #18 v UK, přeci jenom to byla pro mnohé příliš velká kláda, právě s ní se ale Vanilla Fudge objevili v slavné televizní Ed Sullivan Show. Předtím mládenci absolvovali ve svém pickupu promo turné, v prosinci hráli s Yardbirds, ve Fillmore East vystoupili se Steve Miller Band, a zanedlouho začali připravovat ambiciózní druhé album.
I na pódiu dokázali Vanilla Fudge kouzlit s dynamikou. Appice vzpomíná na koncert v newyorském Central Parku pro pár desítek tisíc posluchačů, kdy po ohlušující seismické pasáži přišla na řadu People Get Ready s něžným intrem, a najednou byly slyšet v dáli zvuky města… Ticho křičelo.
Odvrácenou stranou náhlé popularity byly zničené hotelové pokoje, rozkopané televizory, pijatiky, orgie, producírování se po recepci všude bez… zkrátka mladí dvacetiletí rozjívenci urvaní z řetězu.
V této souvislosti je zajímavá zmínka Vince Martella v rozhovoru z roku 1997 [1], kdy tvrdí, že po nahrání debutu chtěl on, Phil Basille a Shadow Morton zůstat ve studiu a využít tvůrčí vzepjetí k nahrání dalšího alba, což mi trochu připomíná tehdejší přístup Beatles. Ostatní tři členové Vanilla Fudge však chtěli zúročit vlnu zájmu o živá vystoupení skupiny. Během turné se vnitřní chemie kapely změnila, a mládenci už nikdy nebyli vnitřeně schopni navázat na dobu, kdy nahrávali debut. Do cesty se postavily osobní ambice, doba nevinnosti skončila.
V lednu 1968 nasadili Vanilla Fudge do Pop Singles Chart acidovou Where Is My Mind, mimochodem první vydanou vlastní skladbu (starší, ale nevydaná All In Your Mind se objevila až na kompilaci Psychedelic Sundae: The Best Of Vanilla Fudge z roku 1993).
V podstatě šlo o reakci na výtky některých potměšilých kritiků, kteří mládencům předhazovali, že nejsou schopni napsat vlastní skladby. B strana singlu, The Look Of Love, byla inspirována Dusty Springfield. „Byl jsem jejím velkým fanouškem, a snažil jsem se zpívat měkce jako ona,“ vzpomíná Mark Stein.
The Beat Goes On (únor 1968) bylo namyšleně experimentální, ve výsledku totálně úletové „dílo“. De facto šlo o koláž zvuků, projevů politiků (Chamberlain, Churchill, Roosevelt, Kennedy), útržků skladeb, od Mozarta a Beethovena přes Elvise až po Beatles či Sonnyho Bona. Mortonovou vizí bylo zachytit dějiny světa a hudby. Výsledek byl však tristní. „Mám-li být upřímný, jednalo se o jeden z největších omylů v dějinách rokenrolu,“ prohlásil Stein, a pokračuje: „Po vydání debutu jsme byli pod neuvěřitelně silným tlakem, každý čekal, co předvedeme tentokrát. Nechali jsme se strhnout domýšlivým Mortonem. Práce s ním byla tehdy děsivá. Někdy se zkrátka stane, že nedokážete velké myšlenky a představy převést do reality.“ Tim Bogert přisazuje: „Album, které zabilo kapelu.“ – „Čistej trip,“ přidává Carmine Appice. „Šli jsme do toho, protože jsme věřili Mortonovi,“ uzavírá Vincent Martell. Tak koncem roku 1998 hovořili o The Beat Goes On sami muzikanti. Morton se brání: „Jde o skvělé album, akorát že není Vanilla Fudge, ale moje. A to byla moje chyba, mé selhání.“
Přes to všechno se vinylová blamáž propracovala na sedmnáctou příčku amerického LP žebříčku. V oné kvasné době bylo asi možné všechno
Vyděšený Atlantic rychle znovu vydává You Keep Me Hangin’ On s novou B stranou, Steinovou Come By Day, Come By Night. #6.
Po turné napříč USA, Kanadou i Evropou a vystoupeních v TV pořadech (Beat Club, Wonderama) skupina rychle nahrává třetí desku Renaissance. První, kde již vládne vlastní materiál. Spolu s výjimečným debutem je považována za nejlepší.
Atmosféra ve studiu přitom ale nebyla nejlepší. K technickým problémům, kdy se ukázalo, že jevištní zesilovače nejsou dobré pro studiovou práci, přibyly i první vzájemné konflikty. Temná strana úspěchu si začala vybírat svou daň, a strašák The Beat Goes On se stále vznášel nad hlavami.
Trojka víceméně rozvinula odkaz debutu, Vanilla Fudge nechtěli dál vrstvit svůj sound, jak připomíná Vince Martell, nechtěli, aby sound kapely zněl namyšleně a přearanžovaně. I při všech neshodách se v zájmu celku dokázali ukáznit. „Zněli jsme a drželi pohromadě jako čtyři jezdci apokalypsy,“ dodává s úsměvem Vince. Vrcholem desky byla předělávka Donovanovy Season Of The Witch z jeho třetího alba. Martellův fascinující zpěv obklopený ponurým „gotickým“ soundem, přeťatý vloženým Mortonovým přednesem úryvku vlastní básně I’ll Never Learn – což nebyla óda na sexuální posedlost, jak se mnozí domnívali, ale spíše obyčejným „mudrováním“ opilce. „Shimmering rainbows in silver skies above“ je podle samotného autora jen lopotně metaforickým popisem brýlí, visících nad barem, ničím jiným. Rostoucí napětí písně mělo podle Martella evokovat pocity zvolna se blížícího velkého tajemna. Alice Cooper musel Season Of The Witch vyslechnout mnohokrát…
Vložím pár dotekových dojmů z mého poslechového notýsku: The Sky Cried / When I Was A Boy – mohutné klokotavé varhanní intro, přidává se mesiášsky naléhavý zpěv. Mark doslova drásá své nitro, pokládá se do role způsobem, jaký jsem u zpěváků vždy obdivoval. Podobně věrohodně a s patosem dal Gillan svého Ježíše. Thoughts je další lkavě patetická píseň, avšak více ukázněná, sevřenější, s chóry i klávesami. Umím si představit, jak při Thoughts Mick Box pro sebe přemítal: „Takhle bych chtěl, aby někdy zněla moje kapela“, a o pár „bloků“ dál stejné pocity dovedly Kena Hensleye k soundu The Gods. Paradise: další sbory, k tomu typická mohutná zeď akordů kláves i strun a bohatýrský hymnický nápěv. Nejen mohutný classicalrockový nástup That’s What Makes A Man, ale i fanfárové figury kláves, švihem roztínající převládající melancholii Markova naléhavého zpěvu, evokují Keithe Emersona. Mnišské vícehlasy přivedou na scénu klasickou bluesovku The Spell That Comes After amerického písničkáře Essry Mohawka, hranou ovšem po svém, chrámově, jak se na Vanilla Fudge „sluší a patří“. Na něžnou předehru Faceless People padne stín a úder ne manžela, ale gruntovního riffu. Postupně se střídají umné kytarové výšivky i fuzzy kvílení, skladbě dominuje táhlý nápěv. Creamovská tesknivka s varhanami. Jen zopakuji, že Season Of The Witch je vrcholem alba, ostatní viz výše. Skladby, přidané o pár desítek let později na CD reedice alba, mohou někoho rušit, na druhou stranu jsou dokumentem tehdejší vývojové etapy Vanilla Fudge. All In Your Mind mi připadá z nějakého dobového beat festivalu – s výrazným až křičeným zpěvem, recitativem, a se zvláštním kytarovým drnčivým efektem, co zní jak urvaná struna. Look Of Love je jemná tahavá zpívanka à la „Beatfest 68“. A Where Is My Mind rovná se Jimi Hendrix s varhanami…
Renaissance (červen 1968) zachycuje vrcholové tvůrčí vzepjetí Vanilla Fudge. Skupina se v rámci svého vlastního unikátního soundu rozmáchla k vlastní tvorbě i novým zvukům. Třetí album je důkazem, že tehdy se rock jako žánr vyvíjel doslova před očima. Každé album oné doby, jakkoliv úspěšné, neúspěšné, vyzařuje zvláštní fluidum. Renaissance je vedle debutu další deska Vanilla Fudge, kterou by si měl každý dnešní mladý vyznavač rocku & metalu povinně vyslechnout. Z této prahmoty se kdysi dávno kovaly první kovové meče, s jejichž více či méně zdařilými nápodobami se dnes ohání kdekdo.
Vanilla Fudge absolvují turné, předskakují Jimimu Hendrixovi, Cream i Led Zeppelin (při jejich prvním americkém turné, ještě pod názvem New Yardbirds!). Na jednom pódiu se ocitají i se Soft Machine, Eire Apparent, Amboy Dukes, Steve Miller Band; Vince Martell nejraději vzpomíná na šňůru třinácti koncertů v řadě s Jimim Hendrixem.
V listopadu Vanilla Fudge vydávají singl s již probíranou Donovanovou Season Of The Witch. Osmašedesátý spolu The Youngbloods završují silvestrovskou show ve Fillmore West v San Franciscu – vydanou v rámci kompilace Box Of Fudge v roce 2010. Stačí si poslechnout šestnáctiminutovou oslavu Beethovena a Beatles (Moonlight Sonata / Für Elise / Eleanor Rigby), a budete vědět, kdy, kde a jak se otevírala stavidla představivosti britských artrockerů a hardrockerů.
Zkraje devětašedesátého (únor) vychází expanzivní, symfonicky rozmáchlé, napůl studiové/živé elpé Near The Beginning, první bez produkčního dohledu Mortona. Z alba vyňatá Some Velvet Morning (původně duet Nancy Sinatra a Lea Hazlewooda), slavila spolu s kapelou úspěch na benátské soutěži talentů, a dostala se až na vrchol italské hitparády. Za vyzdvižení stojí i rozpumpovaná Good Good Livin’, vydaná coby B strana singlu Shotgun. Máte pocit, že slyšíte Deep Purple „Made In Rock“… sám Appice připomíná, že od počátku devětašedesátého výrazně přitlačili na pilu, a že i v gillanovských Deep Purple on sám cítí mnoho Vanilky. Ostatně, Deep Purple to nikdy nepopírali, ba naopak.
Kuk, co můj notes na Near The Beginning: Shotgun (od Jr. Walker & All Stars), to jsou rozbouřené peřeje hammondů, skvělý základní riff, divoká předváděčková mezihra a pekelně žhavý závěr, jak u Sympathy For The Devil, hraný ale pocreamovsku. Těžký valcířský riff naroubovaný na Some Velvet Morning se mávnutím kouzelného proutku promění v hedvábnou šálu líbezných vícehasých vokálů. Where Is Happiness – líná, lehce disharmonická psychedelie, průniky zvuků, rezonující varhany, kvílivá kytara, pár brejků na bicí. Naživo nahrané Break Song dominuje kakofonický Vinceův booster, vpravdě šílencův sound à la Iron Butterfly, dvacetiminutová koláž fuzzy kytary, překvapivě nenápaditých varhanních sól, postcreamovského blues, předváděček bicích a basy. Chybí mi elegance, pointa, kontrast, síla. Možná jen nejsem momentálně naladěn.
Vanilla Fudge znovu vystupují u Eda Sullivana, tentokráte se skladbou Shotgun. Známá je dobová historka, jak si Bogert a Appice zajamovali s Jeffem Beckem několik skladeb v bluesrockovém duchu Cream a položili tak základ budoucí spolupráce.
Jsouce unaveni kolotočem album – turné – album – turné, mládenci se domlouvají, že evropské turné 1969 bude jejich posledním. Navíc přes veškerou nabubřelost soundu začínají Vanilla Fudge ztrácet tah na branku, učedníci a tovaryši je dostihují, ba předbíhají. Naplno se rozjíždějí Led Zeppelin a odfukuje z cesty Cream, Hendrixe, Who, i Vanilla Fudge. Deep Purple Mark II zboří albem In Rock dosavadní hranice hard rocku, skvěle odstartují temní Black Sabbath i rozezpívaní Uriah Heep – každý ze jmenovaných s uloupenými vanilkovými esencemi v nenechavých pazuchách.
Svou roli sehrály i další faktory: ponorka, fyzické i psychické vypětí, osobnostní nezralost. V pozdějších dobách se všichni shodli na tom, že kdyby tehdy zvolnili tempo, mohlo být vše jinak. Kdyby…
Když v červenci 1969 Vanilla Fudge nahrávali Rock & Roll, byla situace vyhrocená tak, že Tim nahrával své party jedině tehdy, když ve studiu nebyl Vinnie. Jedině Carmine s Markem dokázali pracovat společně jako dříve. A to měl název deklarovat návrat ke kořenům… Největší díl práce nakonec odvedl producent Adrian Barber, když lepil vztahy i pásky.
Vzhledem k okolnostem je výsledek překvapivě dobrý, na desce jsou odvážné expresivní kusy jako Need Love, ale i reminiscence na počátky, viz příkladově The Windmills Of Your Mind.
Heslovitě k LP Rock & Roll: Need Love – rozparáděný hard’n’blues rock. Lord In The Country – muzikálovka typu Hair. I Can’t Make It Alone (z dílny Goffin/King, původně zpíval P. J. Proby) – klasický cover made by Vanilla Fudge, zprvu vláčně ztěžklý, pak vybičovaný do extáze. Street Walking Woman – další rozvláčná valivá bluesovka, z dnešního pohledu sixties náběh na hardrock, v popředí zkreslená kytara, ve finále rozjeté žhavé boogie. Church Bells Of St. Martins – úvodní slavnostní fanfáry, tak trochu hammilovsky nahořklý Stein, slavnostní chrámové finále se zvony, jak název káže. The Windmills Of Your Mind – jeden z erbovních kusů Vanilla Fudge, varhanními pedály ztěžkle zpomalený a kazatelsky patetický. If You Gotta Make A Fool Of Somebody – soulová píseň Rudyho Clarka pro Jamese Raye, která v provedení Vanilla Fudge rozjasní a rozezpívá závěr jejich posledního klasického alba.
Počátkem roku 1970 se Vanilla Fudge opravdu rozcházejí. Poslední koncert se uskutečnil stylově 14. března v klubu Action House, kde před pár lety nastartovali svou kariéru. Kruh se uzavřel. Vanilla Fudge naplnili svou historickou úlohu a přenechali otěže vývoje žánru dalším.
Rozchody, návraty, dozvuky...
Co bylo dál. Jen letecky a na přeskáčku.
Tim Bogert
Bogert a Appice již koncem devětašedesátého formují hardrockové Cactus, později se oba dávají dohromady s Jeffem Beckem, a vzniká Beck, Bogert & Appice.
Po rozpadu BBA se Tim Bogert stěhuje z New Yorku do Los Angeles. Stává se z něj vášnivý motorkář, od muziky si dává oddech. Po nějaké době se dal dohromady se zpěvákem Stevem Perrym (později Journey), vznikla skupina Pieces. Podílí se na albu The 20th Anniversary Of Rock’N’Roll Boa Diddleye, vydaného v roce 1976.
Další roky strávil v Anglii, připojuje se ke skupině Boxer Chrise Staintona a Mika Patta, nahrává s ní její druhé album Absolutely (1977). Po návratu do Kalifornie působí coby muzikant na volné noze, hostuje, hraje v místních klubech. Osud jej ale opět zavál do Evropy, tentokráte Itálie, kde se stal vyhledávaným studiovým námezdníkem i konzultantem. Tim se v roce 1978 připojuje k Bobby & The Midnites, což byl boční projekt Boba Weira z Grateful Dead, ve kterém bubnoval další z gigantů – Billy Cobham. V roce 1981 má Tim na kontě první sólové album Progressions a koncertování po boku Ricka Derringera. Již v třiaosmdesátém vydal druhou sólovku Master’s Brew. Od roku 1984 přednáší na Musicians Institute v Hollywoodu. V roce 1993 účinkoval v zemi vycházejícího slunce spolu s Carminem Appicem a tamějším kytaristou Tomoakim Ishizukou, používajícím umělecké jméno Pata, výsledkem bylo album Pata. Něco podobného si s Carminem zopakoval o šest let později, tentokrát jim byl na pódiu partnerem Char Hisat Takenaka. Krátce předtím je spolu s dalšími významnými baskytaristy uveden do Hollywood Walk Of Fame. Na prahu nového milénia účinkuje v projektu DBA (Derringer/Bogert/Appice). Kompletní výčet hudebních aktivit Tima Bogerta by byl sáhodlouhý, proto jen pár jmen, s nimiž spolupracoval: Rod Stewart, Bo Diddley, Billy Cobham, Steve Perry, Ronnie Laws, Ginger Baker…
Rok 2005 začal nadějně reunionem Cactus. V srpnu se Tim Bogert se svým harleyem bohužel stal účastníkem vážné dopravní nehody a utrpěná zranění jej na několik let vyřadila z muzicírování.
V roce 2009 se Tim připojuje k bluesrockovému triu Blues Mobile Band a nahrává s nimi Blues Without Borders. V roce 2010 je členem sestavy, která natočila desetiskladbový hold Cream – Big Electric Cream Jam. Zdravotní problémy jej vyřadily z účasti na dalších reunionových turné Vanilla Fudge.
Carmine Appice
Když John Bonham z Led Zeppelin viděl koncem roku 1968 při společném turné s Vanilla Fudge mohutnou bicí soupravu Ludwig Thermo Gloss Natural Maple Carminea Appicea, zatoužil po ní jak malej kluk po stavebnici Merkur. Ano, Carmine Appice je ten, k němuž Bonham shlížel jako ke staršímu bráchovi. Sám Carmine uvádí za své vzory Buddyho Riche a Genea Krupu, jejichž společné dílo The Drum Battle (1952) bylo prvním zakoupeným LP mladého Carminea. Velký dojem na něm zanechal i film Gene Krupa Story (1959); jak sám přiznává, stal se biblí jeho kariéry.
Než začal hrát na bubny, zpíval už jako dítě doo-wop v ulicích Brooklynu, dokonce si nacvičoval zdobný autogram tak usilovně, že jej používá dodnes. Na bicí začal mezi třináctým a čtrnáctým rokem. Brzy začal hrát nejen na svatbách, oslavách, večírcích, ale i jazzových a rockových klubech. V roce 1967, kdy mu bylo sedmnáct, si pořídil s malou výpomocí rodičů nový vůz. „Jedním z mých snů bylo stát se učitelem hry na bicí a pobírat za víkendové lekce stovky dolarů jako Dick Bennett, můj učitel,“ vzpomíná. [3]
Po éře Cactus a rozpadu BBA – mimochodem první kapelou, která vyprodala halu Budokan, což Carmine dodnes připomíná jakožto jeden z největších životních zážitků – se Appice přidává k doprovodné skupině Roda Stewarta, bubnuje v letech 1978–1981 na čtyřech jeho albech, podílí se dokonce autorsky na některých skladbách (Da Ya Think I’m Sexy? a Young Turks). V témže roce odbušil Take Me Away (Together As One) na sólovce Paula Stanleye z Kiss. Svou první bezejmennou sólovku vydává v roce 1981. V jeho hráčském 80’s portfoliu defilují jména jako Stanley Clarke, Ted Nugent, Pink Floyd, King Cobra, Blue Murder, Ozzy Osbourne. Každým dalším rokem přidává další a další zářezy na pažbě, více napoví výběrový diskografický seznam v samostatném boxu.
V roce 2005 se stává oficiálním představitelem neziskové organizace Little Kids Rock, poskytující zdarma hudební nástroje a výuku dětem na některých méně bohatých amerických školách. Součástí aktivit jsou i benefiční koncerty.
O rok později vytváří spolu s mladými kolegy bubenický kvintet Carmine’s Slamm, nahrává propagační video, účastní se s ním bubenických festivalů.
Postupně nahrává skvělou sérii alb Carmine Appice’s Guitar Zeus (1995–2002, 2009), na nichž se střídají světoví kytaristé jako Brian May, Ted Nugent, Richie Sambora, Yngwie Malmsteen.
V roce 2010 se Carmine účastní reunionu další ze svých kapel, King Cobra, i vydání stejnojmenného reunion alba. V těchto dnech navíc vychází King Cobra II. Na americkém turné vystupuje s Michael Schenker Group, podílí se na albu Slye Stonea I’m Back! Family & Friends (2011). S mladším bratrem bratrem Vinniem (Black Sabbath, Dio, Heaven & Hell, WWIII) vystupuje po světě s projektem Drum War, 22. října 2012 s ním navštěvuje i Brno.
Na svých stránkách
www.carmineappice.net má Carmine Appice v záložce discography na 100 přebalů LP/CD, na nichž se podílel – i pro mne byla některá alba překvapením. Carmine často publikuje, vydává instruktážní videa, dělá reklamu signovaným nástrojům, pracuje na autobiografii… zkrátka žije a pracuje naplno.
Mark Stein
Mark Stein po rozpadu Vanilla Fudge – ze kterého i po letech viní Tima a Carminea (prý jim sláva nejlepší rytmiky světa stoupla příliš do hlavy, a měli pocit, že oni dva jsou víc než kapela) – zakládá Boomerang, s nimiž vydává v roce 1971 u RCA stejnojmenné album, účinkuje v Rock Wars, objevuje se v sestavě Tommy Bolin Band, účinkuje na jejích albech Private Eyes (1976), živáku Live At Ebbts Field 1976 a archivním záznamu Live At Notherm Lights Studio 9/22/76. V téže době podléhá trendům, a na čas přechází z Hammondu B-3 na syntezátory. V diskografii má Mark Stein i singl z roku 1975 The Long & Winding Road / The Best Years Of My Life. Hraje s Alicem Cooperem na Welcome To My Nightmare Tour v Austrálii a Novém Zélandu. Čtyři roky spolupracuje s Davem Masonem na jeho albech Mariposa de Oro (1978), Old Crest On A New Wave (1980) a Some Assembly Required (1981). Mezitím se objevil na Gypsy Ride (1981) Lese Dudeka. Sérii uzavírá Rules Of Attraction (1984) Roda Falconera. Malý kyselý bonbónek: při nahrávání Old Crest On A New Wave se přichomýtl jeho zásluhou k nahrávání i Michael Jackson (Save Me).
Mark v letech 1978–79 nahrál v produkci Davea Masona a s Lesem Dudekem po boku album In The Can, nebylo ale vydáno. Mark to zčásti přikládá tehdejší krizi v nahrávacím průmyslu, dál nechce okolnosti moc komentovat. Prý se jednalo o klávesově orientovaný rock s jižanským bluesrockovým akcentem. Snad někdy…
V době nouze Mark nahrával i reklamy. V pětaosmdesátém dává dohromady trio Danger Zone. Na kytaru hrál Lanny Cordola a na bicí Denny Randall. Po projektu zřejmě zůstala jen In The Heat Of Night z televizního filmu Can You Feel Me Dancing? (1986).
Mark Stein vzpomíná, jak jednou koncem sedmdesátých let potkal na Malibu Johna Paula Jonese a Roberta Planta: „Trochu jsme večer zapařili a zajamovali.“
Na Markově sólovce White Magik (2003) se okrajově podílel i Vince Martell.
V roce 2011 je na trhu kniha autorské dvojice Mark Stein a Larry Schweikart You Keep Me Hangin’ On. Podle nadšených ohlasů zasvěcených čtenářů je nejen příběhem Vanilla Fudge, potažmo Marka, ale i skvělou reflexí doby, která byla nejen v hudbě revoluční.
Vince Martell
Nejméně nápadný, a přitom jeden z nejvýznamnějších kytaristů druhé poloviny šedesátých let. Možná doplatil na to, že Vanilla Fudge měli de facto čtyři sólové nástroje.
Vince Martell je současně ryzí vlastenec v nejlepších amerických tradicích, už jako -náctiletý vstoupil do armády, sloužil u námořnictva na USS Hunting, EAG 398, v době kubánské krize v roce 1962 čekal každou chvíli rozkaz k útoku na Havanu.
Svou vojenskou zkušenost Vince nezapře, když popisuje tvůrčí proces Vanilla Fudge, připodobňuje jej k fungování malé vojenské jednotky speciálních sil, kdy individuální dovednosti musejí být dány především ve prospěch celku.
Coby čerstvý civilista se načas přestěhoval na Floridu a začal se aktivně věnovat hře na kytaru, vlastnil rudě třešňový Gibson 335 s dutým tělem. Na Key West hrál hlavně blues ve skupině Ricky T And The Satans Three. Po návratu do NY potkal Marka Steina, a už při první společné zkoušce u Tima Bogerta na verandě bylo jasné, že Vince si s ostatními, kteří spolu už nějakou dobu hráli, padl do noty. Nejvíce si Vince kupodivu rozuměl s původním bubeníkem Holubů, Joeyem Brennanem, ostatně občas společně vystupují, a Vince přispěl svou hrou na Brennanovo album Restored (2009).
Po rozchodu VF působil Vince Martell v Danny And The Juniors a později v lokální NY skupině Good Rats. Vince Martell Live Group byl už samostatný Vinnieho sólový projekt.
Vince Martell měl i svůj rozhlasový pořad na filadelfské WNJC 1360AM: Vinny Martell Rocks America. Jeho další pořad Perspectives se zabýval tématy mezi vesmírem a zemi, dá-li se to tak říci.
V roce 2000 vydal Vince sólovku Endless High, za rok Lead Guitarist Of Vanilla Fudge, a za další Psychedelic Cymbals: A Tribute To Jimi Hendrix, a v roce 2009 Comin’ To Get Ya.
V létě 2009 koncertuje s Markem Steinem pod hlavičkou Vanilla Fudge’s Mark Stein and Vince Martell. Rytmiku tvořili bicmen Jimmy Jack Tamburo a basák Pete Bremy (jenž v současnosti doprovází Vanilla Fudge).
Podle Martella existují někde pásy s nahrávkou jamu – jeho, Jimiho Hendrixe, Buddyho Milese, Carminea Appicea a několika dalších muzikantů, kdy po jedné pařbě Eddie Kramer pozval všechny do studia Record Plant na 43. ulici. „Jimi mi ponechal první sólo, byl to gentleman…“ vzpomíná.
Vanilla Fudge – pokračování
Po marném pokusu z roku 1973 se Vanilla Fudge se v klasické sestavě znovu dávají dohromady až v roce 1982, po velkém ohlasu víceméně náhodného vystoupení pro OSN. Vydávají výběrovku Best Of Vanilla Fudge, a o dva roky později šílenou, době hrůzně poplatnou studiovku Mystery.
Návrat Vanilla Fudge byl víc obchodem než spontánní potřebou. Mark Stein s hořkou nadsázkou vzpomíná, že každý měl v té době svého právníka, a i na vysmrkání musel mít povolení.
Mystery je malým kulturním šokem. Albu i přes účast Jeffa Becka (pod pseudonymem J. Toad) vládnou plácavé „ozvěnové“ osmdesátkové bicí, unylé balady à la Richard Marx či Michael Bolton, mainstreamové juchajdy a pucpucky, mučivé syntíky. Pel originality je ten tam, původní chuť Vanilky jakbysmet. Mystery je z pohledu sedmdesátkového rockera takřka neposlouchatelná deska. Ten, kdo zná náladu 80. let, tak ví, jak se tehdejší klasický rock trápil, našlápnuto měl pouze metal, všichni ostatní – i zasloužilí – sladili, syntíkovali, echovali... Vanilla Fudge nevyjímaje. Jiná hudba jiné kapely z jiného světa. Jedině ke studijním účelům.
Na následující turné ale vzpomíná Mark Stein s nadšením, bylo to prý jak za starých časů, snad jen dlouhá sóla v té době už tolik neletěla, dodává se smíchem. Vše nakonec dojelo na penězích…
Technická poznámka: naprostou většinu kytarových partů na Mystery odehrál Ron Mancuso (ex Cheater, Bang Bang, Modern Design).
V roce 1987 vydává Carmine spolu s třemi najatými muzikanty pod hlavičkou Vanilla Fudge album The Best Of Vanilla Fudge: Live. Mark švindlprojekt zažaloval a vyhrál.
Na koncertu u příležitosti 40. výročí firmy Atlantic v Madison Square Garden, 14.5.1988, nahradil Vinnieho Lanny Cordola z House Of Lords.
Od roku 1999 fungují Vanilla Fudge víceméně kontinuálně, byť v různě obměňovaných sestavách, v nichž se vystřídaly na dvě desítky hudebníků. Vždy se ale čas od času setkala původní čtveřice, nebo aspoň trojice, když někomu zdraví nedovolilo.
Kapela nadále vydává, mimo občasných live záznamů, i nové předělávky skladeb, jež doprovázely historii skupiny, viz například Vanilla Fudge (2001), The Return 2002, The Return 2003, Then And Now (2004). Sběratele upozorňuji, že se jedná o takřka totožné kompilace, se dvěma, třemi změnami a pár novými covery, vesměs nahranými v sestavě s Billem Pascalim u kláves a mikrofonu. Pár jich stojí za zmínku: Ain’t That Peculiar je slušná, cválavá předělávka Marvina Gaye, Tearin’ Up My Heart od ’N Sync rezonuje jak za starých časů – k nepoznání do rejstříků hammondů převtělená skladba. I Want It That Way dokazuje, že když se umí, tak do skvělého zážitku lze přearanžovat jakkoliv „pokleslý“ song. Ale že se dá z boybandu Backstreet Boys vytřískat melodická hardrocková bluesovka bych fakt nevěřil Navenek zdařilá nápodoba původních Vanilla Fudge, bez Steina u kláves je to ale jako Uriah Heep bez Hensleye, vanilková lízaná přes sklo.
V roce 2005 se k americkému turné (po boku se Steppenwolf a „Doors“) překvapivě schází původní čtveřice. Po dvou letech vydali Vanilla Fudge v nejslavnější sestavě poctu Led Zeppelin, nazvanou Out Through The In Door (2007).
Zvláštní poslouchaná. Nedotknutelné ikony překopané vrstevníky a souputníky, nikoliv nějakými mladými, žhavými, vykurzovanými muzikanty. Nejvíc si asi nahrávání užíval Appice, ostatní to měli těžší, Stein se musel vypořádat s Plantem a nacpat do Zeppelína hammondy. Vanilla Fudge se na střídačku drží i nedrží předlohy. Za nejlepší kus považuju monumentální provedení Dazed And Confused. Příjemné milé retro pro veteránské fanoušky.
Původní sestava Vanilla Fudge vyjíždí v březnu 2008 na americké turné, protože ale v létě Bogert a Appice mají povinnosti u restaurovaných Cactus, pokračuje zbývající dvojice jako Mark Stein & Vince Martell of Vanilla Fudge na turné Let’s Pray For Peace s rytmikou Jimmyjack Tamburo (bicí) a Pete Bremy (baskytara). Po čase byl Bremy vystřídán Stevem Argym.
V poslední době Vanilla Fudge koncertují v sestavě: Carmine Appice, Vince Martell, Mark Stein, plus baskytarista Pete Bremy. Timu Bogertovi nedovolují účast přetrvávající zdravotní problémy. Více o současném dění najdete na
www.vanillafudge.com.
Vanilla Fudge navždy zůstanou kapelou, bez které by se hardrock i metal vyvíjel jinak.
–
Podle amerického publicisty Barryho Alfonsa, z jehož obsáhlého textu k boxu jsem čerpal, Vanilla Fudge nikdy nezapadli do ortodoxního rockového kánonu. Podle Barryho byli vždy spíš novátory než žánrovými tahouny. Jejich hudba byla příliš promyšlená na to, aby mohla být označena za psychedelickou ve smyslu sanfranciských Grateful Dead a jim podobných. Aranžérská „láskyplnost“ a rhhytm & bluesově inspirovaná harmoničnost zase neodpovídaly zavedeným hardrockovým stereotypům. Počáteční důraz na přepracovávání převzatých skladeb rovněž šel proti trendu autorského samozásobitelství. Vanilla Fudge, jak zdůrazňuje Alfonso, vyšlapali cestu hvězdným kapelám sedmdesátých let, přesto jsou pro většinu posluchačů i hudebních publicistů součástí květinového starožitnictví. Vanilla Fudge dokázali spojit v jeden celek i zdánlivě protiběžné hudební postupy, změnili rock jako málokdo jiný, byli hybateli jeho generační obměny i nových business postupů.
S naprostou většinou závěrů Barryho Alfonsa souhlasím, přeci jenom bych ale na závěr ještě jednou zdůraznil přínos Vanilla Fudge pro rozvoj anglického hardrocku, a jeho prostřednictvím i na celou hard & heavy scénu.
- box -
George Francis „Shadow“ Morton (1940–2013)
Americký hudební producent a skladatel začínal už coby student s doo-wopem, zanedlouho začal psát pro Brill Building, což bylo ve své době jedno z nejvýznamějších center hudebního průmyslu, de facto kancelářská budova, kde sídlili vydavatelé a skladatelé, jinak ale synonymum pro jeden z hlavních proudů amerického popu, se zaměřením na latinu a rhythm & blues.
Svou první vlnu slávy si užil poté, když se v roce 1964 přilípnul k dívčí skupině Shangri-Las, které hned zkraje dodal v podobě Remember (Walking In The Sand) prvotřídní hit (USA #5, UK #14).
Na hudební formát Vanilla Fudge – jimž produkoval první tři alba – měl velký, místy ale až neblahý vliv, viz „kauza“ The Beat Goes On. Anonymně (není na albu uveden) se pohyboval kolem Iron Butterfly a jejich geniální skladby In-A-Gadda-Da-Vida, kapela dokonce tvrdila, že Shadow byl tím pravým producentem, on sám svůj vklad trochu relativizuje s odkazem na svůj tehdejší počínající alkoholimus.
Dva z nejzásadnějších momentů vývoje rockové hudby, Vanilla Fudge a In-A-Gadda-Da-Vida, mají tedy svého kmotra – Shadowa Mortona.
Po odchodu od Vanilla Fudge produkoval Haystacks Balboa, což byl psychedelicko-hardrockový ansábl, s nímž předskakoval mimo jiné Rodu Stewartovi, Ten Years After i Jethro Tull na jejich amerických turné.
Z pozdějších prací je zajímavý jeho podíl na druhém albu Too Much Too Soon The New York Dolls z roku 1974.
Z důvodu těžké pijácké závislosti byl donucen na několik let zcela opustit hudební průmysl.
V roce 2006 byl spolu s Vanilla Fudge uveden do neworské Long Island Music Hall of Fame. O tři roky později se objevil v dokumentu Rockin’ The Wall, pojednávajícím o úloze rocku při svrhnuté železné opony.
Shadow Morton zemřel 14. února 2013 ve věku 72 let, po dlouhém boji s rakovinou.
–
V rozhovoru s Petem Bremym z roku 1998 mimo jiné Morton prozradil, že svou roli hudebního producenta vždy vnímal něco jako úlohu režiséra filmu, jenž taky musí ve správný okamžik „zvnějšku“ zasáhnout, a říct svým „svěřencům“ jasné ano – ne. Členové Vanilla Fudge byli podle něj „svým způsobem děti, které se pořád hašteřily, a na koho se nakonec obracely o rozhodnutí? A koho, ten co v tu chvíli prohrál‘, nenáviděl? Za neúspěch může vždycky producent, úspěchy si zpravidla připisuje kapela.“
U Vanilla Fudge bylo podle Mortona zvláštní, že je bylo potřeba nasměrovat, a pak stačilo jen s úžasem zírat, co každý z nich dokáže: „Bylo akorát potřeba ty čtyři samostatné hudební symfonie sladit v jednu. Například Tim Bogert tvořil se svou baskytarou jedno tělo a duši. V jeden okamžik se sotva svého nástroje dotýkal, jako by hladil malé dítě, a sekundu později rozdával rány jak v pouliční bitce v Brooklynu!“
K prvnímu setkání s Vanilla Fudge, tehdy ještě The Pigeons, Morton říká: „O Holubech mi řekl Shelly Finkle, což byl manažer … nebo vrátný od Phila Basillea, majitele Action House. Ten den bylo strašný horko, Shelly mi sehnal auto a láhev baccardi, a jelo se do Action House. A tam jsem je – na zkoušce – viděl a slyšel poprvé. Zrovna hráli Twist And Shout a pak ještě Mickey’s Monkey. Povídám venku Shellymu: ,To je největší skupina, co jsem kdy slyšel, akorát ale co z toho, že jejich verze Mickey’s Monkey je stokrát lepší než originál Smokeyho Robinsona & The Miracles?‘ Vrátil jsem se zpět, a zašel na pódium za Markem Steinem, zrovna něco zkoušel u svých kláves. Říká: ,Tak co?‘ Nevěděl jsem, co odpovědět, byl jsem vším příliš zahlcen. ,Co to děláš?‘ odpověděl jsem neslušně otázkou. – ,Právě zkouším novou písničku, studuju ji.‘ – Já na to: ,A to se vždycky učíš skladby, co se hrají na singlových 45 otáček, v elpé tempu 33 otáček?‘ – Odvětil: ,Jo, proč?‘… Ta píseň byla You Keep Me Hangin’ On. A oni byli jediná skupina, která si mohla díky svým schopnostem dovolit něco takového provést. Byli prostě úžasní…“
Na sérii otázek ohledně zásahů do nahrávání debutu Morton vzpomíná, že v podstatě pouze korigoval, například se podílel na diskusi, kam dát to které sólo, jak moc nechat Tima řádit na basu, kdy použít synkopy a kdy přízvuk nechat na těžké době, nebo jak dramaturgicky píseň rozvinout, aby všechny náboje nevystříleli najednou. Vzpomíná si jen na pár „krvavých“ rozhodnutí, kdy nechal vyřadit kusy, jež se mu nezdály dostatečně „progresivní“, například Vinnieho skladbu hranou jen na akustickou kytaru.
Vanilla Fudge byli (nejen) podle Mortona výjimeční i v tom, že většinu i těch nejpropracovanějších skladeb dokázali nahrát na jeden zátah ve studiu i naživo, včetně té nejslavnější, You Keep Me Hangin’ On, zaznamenané do osmi samostatných stop, takže nebyl důvod, aby skladba vyšla i na stereo verzi LP Vanilla Fudge v monu. „Těm chlapcům narůstala ve studiu i na pódiu křídla,“ básní Morton. Ostře se vyhrazuje proti nařčením, že kapela používala na svých živácích tzv. overdubbing čili studiové dotáčky. Spoustě lidí se zkrátka zdá nemožné, aby čtyři muzikanti dokázali takhle zahrát a zazpívat současně. Morton se vysmál i spekulacím, že proslulé vokály Vanilla Fudge byly elektronicky upravovány, zejména jejich vibráto. „Jak to, že to tedy nikdo nedokázal zopakovat?“ namítá logicky. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na nedokončenou čtvrthodinovou I Am Eagle – nikdo nikdy se o této kompozici v budoucnu nezmínil. Trocha tajemna nikdy neuškodí, je ale jasné, že sen o dokončení – mj. s dětským sborem zpívajícím apačsky – se Mortonovi nikdy nepodařilo naplnit.
Co se týče The Beat Goes On, tak Shadow na jednu stranu uznává, že to bylo jedinkrát, kdy jeho ego zvítězilo nad zájmem celku, a kdy zneužil svého vlivu na kapelu, a vnutil jí svou vizi, koncept, a kluci šli důvěřivě za ním. A to všechno byla – jak přiznává – chyba. Na druhou stranu album obhajuje, jen prý mělo přijít později, a ne po fenomenálním debutu. K dobru dává i fakt, že LP se stalo předmětem universitních osnov v oboru teorie hudby.
Renaissance je podle Mortona dobré album, nedosahuje však velikosti odkazu Vanilla Fudge, bylo příliš uspěchané, nahrávané s minimálním odstupem po The Beat Goes On. Tvrdí, že kdyby si kapela dala půl roku oraz, mohla se nadechnout k daleko většímu výkonu.
V trezoru zůstalo několik na původních LP nevydaných věcí, například You Can’t Do That od Beatles (byla přidána coby bonus na CD verzi The Beat Goes On).
Když měl Morton popsat jednotlivé členy Vanilla Fudge, vyčlenil od ostatních Vinnieho, ten prý byl nevinnost sama, zůstal v celém tom marasmu dětsky čistý. Byl sám na druhé straně mince. Zároveň byl nejméně nápadným muzikantem v sestavě. Timmy se stal mistrem nad mistry svého nástroje, Mark explosivním symfonikem, a Carmine velkolepě teatrálním bušičem. Dohromady tvořili doslova symfonické těleso, které bylo předurčeno k tomu, aby převzatým skladbám vdechlo druhý život.
V další části rozhovoru Morton zdůrazňuje, že každý z interpretů, se kterými pracoval, byl naprostý originál: Shangri-La’s, Janis Ian, Iron Butterfly, Jimi Hendrix, Vanilla Fudge… „Do každého jsem se ale zamiloval,“ připomíná. Vše je ale podle Mortona minulost, na žádné nabídky znovu vstoupit do hudebního byznysu nereaguje, dokonce ani nemá doma rozvěšeny zlaté desky či jiné artefakty. Pokud by si měl ale vybrat jediného svěřence ze všech dřívějších, sáhl by znovu po Vanilla Fudge.
TTD
Sestavy:
Joey Brennan – bicí, zpěv -
Tim Bogert – baskytara, zpěv A B C
Vince Martell – kytara, zpěv A B D
Mark Stein – sólový zpěv, klávesy A D
Carmine Appice – bicí, zpěv A B C X D
Ron Mancuso – kytara (host na Mystery, odehrál de facto celé album)
Bill Pascali – sólový zpěv, klávesy B C
Teddy Rondinelli – kytara, zpěv C
Tom Croucier – baskytara, zpěv X
Derek St. Holmes – kytara, zpěv X
Martin Gerschwitz – klávesy, zpěv X
Pete Bremy – baskytara, zpěv D
Lanny Cordola – kytara, zpěv (14. května 1988 – Atlantic, 40th Anniversary Celebration)
Paul Hanson – kytara, zpěv (1987/88 na dvou turné)
T.M. Stevens – baskytara (2002 turné)
Jimmyjack Tamburo – bicí, zpěv (2008/2009 turné)
Pete Bremy – baskytara, zpěv (2008 turné)
Steve Argy – baskytara, zpěv (2008/2009 turné)
Poznámka: současná koncertní sestava je označena jako D
Singly (GB/US):
You Keep Me Hangin’ On / Take Me For A Little While [US, Atco 6495 / UK] 6-7/1967 GB # 18 US #67
Eleanor Rigby Part 1 / Eleanor Rigby Part 2 [UK, Atlantic, 584139] 10/1967 GB US –
Where Is My Mind? / The Look Of Love [US, Atco 6554] 1/1968 GB US #73
You Keep Me Hangin’ On / Come By Day, Come By Night [Atco 6590] 1/1968 GB US #6
Take Me For A Little While / Thoughts [US, Atco 6616] 9/1968 GB US #38
Season Of The Witch (Part 1) / Season Of The Witch (Part 2) [US, Atco 6632] 11/1968 GB – US #65
Shotgun / Good, Good Lovin’ [US, Atco 6655] 2/1969 GB US #68
Some Velvet Morning / People [US, Atco 6679] 4/1969 GB – US
Some Velvet Morning / Thoughts [UK, Atlantic 584 276] 7/1969 GB US –
Need Love / I Can’t Make It Alone [US, Atco 6703] 7/1969 GB – US
Windmills Of Your Mind / Lord In The Country [US, Atco 6728] 2/1970 GB – US
Mystery / The Stranger [US, Atco 99729] 7/1984 GB – US
Kompletní singlová diskografie je na:
www.vanillafudge.com/journal/discog_singles.htm
Studiová alba:
Vanilla Fudge [US, Atco SD 33-224 / UK, Atlantic 588 086] 9/1967 A GB #31 US #6
The Beat Goes On [US, Atco SD 33-278 / UK, Atlantic 588 110] 2/1968 A GB US #17
Renaissance [US, Atco SD 33-237 / UK, Atlantic 588 100] 6/1968 A GB US #20
Near The Beginning [US, Atco SD 33-237 / UK, Atco 228 020] 2/1969 A GB US #16
Rock & Roll [US, Atco SD 33-303 / UK, Atco 228 029] 10/1969 A GB US #34
Mystery [US, Atco 90149-1] 7/1984 A GB US
Vanilla Fudge 2001/ The Return [US, Hyperspace HSR 1004] 2001 B GB US
Then And Now [US, Fuel 2000 – 302 061 439 2 CD] 2004 B GB US
Out Through The In Door [Escapi Music EMUS20078 CD] 2007 A GB US
Kompletní albová diskografie je na:
www.vanillafudge.com/journal/discog_lps.htm
Výběry a koncertní alba:
Best of Vanilla Fudge [Atco 90006-1] 1982 A GB US
Alive (Back On Stage) [Castle Communications CHC 7007, CD] 1991 X GB US
The Real Deal [US, Crystal Wind Records cwr 1002 CD] 2003 A GB US
The Return – Live In Germany Part [Wallbreaker WR 07-2003 CD] 2003 C GB US
Rocks The Universe – Live In Germany Part 2 [WR 09-2003 CD] 2003 C GB US
Good Good Rockin’ – Live At Rockpalast [Music Avenue 250 159 CD] 2007 C GB US
Orchestral Fudge [Airline Records 893168002012 CD] 2008 C GB US
When Two Worlds Collide [Music Avenue 250206 CD] 2008 C GB US
Box of Fudge [Rhino Handmade RHM2 7748 4CD] 2010 A GB US
Zdroje
Literatura:
The Great Psychedelic Discography – Martin C. Strong [ISBN 0 86241 726 0, 1997]
The Complete Rock Family Trees – Pete Frame [ISBN 3 283 00280 0, 1994]
Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (část jmenná – světová scéna, heslo Vanilla Fudge) – Petr Dorůžka [02-006-87, 1987]
The Rolling Stone Encyclopedia Of Rock & Roll – Jon Pareles & Patricia Romanowski [ISBN 0671 44071 3, 1983]
The Guiness Who’s Who Of Sixties Music – Colin Larkin [ISBN 0 85112 578 6, 1992]
Citace pocházejí z těchto rozhovorů:
–
http://www.vanillafudge.com/journal/int ... ntview.htm – přepis rozhovoru Aarona Butlera s Vincem Martellem z 13. dubna 1997 [1]
–
www.mark-stein.com/interview/mintview.htm – přepis rozhovoru Russela H. Ticea s Markem Steinem z 21. listopadu 1992 [2]
–
http://screamermagazine.com/interviews/ ... ne-appice/ – přepis rozhovoru Michella Humphreye s Carminem Appicem ze dne 5. ledna 2012 [3]
–
www.vanillafudge.com/journal/interviews/shadview.htm – přepis rozhovoru Peta Bremyho s Shadowem Mortonem ze dne 5. ledna 2012 [4]
Internet:
www.vanillafudge.com – oficiální stránky Vanilla Fudge
www.timbogert.com/ – oficiální web Tima Bogerta
www.carmineappice.com/ – oficiální web Carminea Appicea
www.vincemartell.com – oficiální web Vince Martella
www.mark-stein.com/ – oficiální web Marka Steina
Jaromír Merhaut (2013)