Mischa Maisky Cello

Diskuse a fun kluby jednotlivých muzikantů, kapel atd. Jejich historie, koncerty a drby kolem.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Dinosaurjr
Příspěvky: 509
Registrován: 20 srp 2012 20:23
Kontaktovat uživatele:
Vybavení

Mischa Maisky Cello

Příspěvek od Dinosaurjr »

Na rychlosti a čistotě hry nezáleží, říká Mischa Maisky před koncertem v Praze

Jeden z největších současných violoncellistů ve středu na Pražském jaru zahraje slavný violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka. Lotyšský rodák Mischa Maisky studoval v Moskvě, prošel sovětským gulagem, dnes je izraelským občanem a žije v Belgii.

Jako jediný na světě měl za učitele hry na violoncello dvě z největších postav v dějinách tohoto nástroje, Mstislava Rostropoviče a Grigorije Pjatigorského.

Vystupoval s nejslavnějšími dirigenty – se Zubinem Mehtou či Danielem Barenboimem, s Leonardem Bernsteinem odehrál přes dvacet koncertů. Jako jediný natočil kompletní Bachovy skladby pro cello.

Je světoběžník – se svým italským violoncellem, francouzským smyčcem, německými strunami. I jeho děti mají rodné listy od Paříže přes Itálii po Brusel.

Čekáme na něj v šatně před koncertem v bavorském Řezně. Vchází, nevysoký, v jedné ruce pouzdro s nástrojem a ve druhé iPad. Typický vějíř dlouhých šedivých kudrnatých vlasů mu vlaje kolem obličeje.

"Pojďte se podívat, jak nádherné děti mám," volá. Dětí má pět a nádherné opravdu jsou.

V Řezně je na programu Dvořákův koncert h moll pro violoncello, který tu Maisky hraje spolu s orchestrem Velkého divadla v Moskvě. Už je na koncertní šňůře dlouho, a tak si prohlíží fotografie vzdálené rodiny.

Probíráme jednu po druhé: dospělou dceru, klavíristku, se kterou tak rád vystupuje. Jejího bratra houslistu. Pak předškoláka s malým školákem zachycené, jak spolu zaujatě hrají na maličká violoncella. Nejmenšího chlapečka s dychtivýma očima. A také půvabnou druhou manželku se směsí italské a srílanské krve.

Mischa Maisky mluví zapáleně, ke každé otázce ho napadá gejzír odpovědí, přeskakuje ze souvislosti na souvislost, ale z každé odbočky se hned zase bezpečně vrací. Znělý hlas má posazený na horní hranici barytonu a mluví zvláštním vibratem, jako by se tím nakazil od svého violoncella. Co chvíli se hlasitě a dlouze směje.

Zatímco si povídáme, z jeviště sem doléhají zvuky orchestru, který se před koncertem rozehrává. Na slavném sólistovi není poznat ani stopa trémy.

Co si myslíte o Dvořákově violoncellovému koncertu?

Nepotrpím si v hudbě na žádná "nej", ale tohle je jeden z největších koncertů pro violoncello. Proto je také nejpopulárnější skladbou pro tento nástroj. Podle mého je to navíc vůbec jeden z největších koncertů, které kdy byly napsány.

Dvořákova hudba je silná, dojemná, hluboká. Znám několik kolegů houslistů, a dokonce i pianistů, kteří nám "cello concerto" od Dvořáka závidí. Například fantastický houslista Julian Rachlin vždycky říká, že kvůli téhle skladbě by chtěl být cellistou.
Kdy jste ji hrál poprvé?

V roce 1968 na soutěži v Budapešti. A od té doby ještě asi třistapadesátkrát. Ale je to tak úžasná hudba, že při ní nikdy nemám pocit rutiny.

Co je na ní tak zajímavé?

Už jen to, jak málo toho o ní lidé vědí. Můj učitel Grigorij Pjatigorskij, který žil v Americe, ke konci života objevil české vydání tohoto Dvořákova koncertu. Vozím je pořád s sebou. Je to totiž jediné vydání, ze kterého vyčtete kompletní historii skladby.

Dvořák ji věnoval příteli, violoncellistovi Hanuši Wihanovi. A ten v ní svévolně udělal několik změn, včetně nesmyslných kadencí. Dochoval se Dvořákův dopis, ve kterém psal německému nakladateli Simrockovi, že trvá na tom, aby skladba byla vytištěna tak, jak on ji napsal, jinak že mu ji do tisku nesvěří. Možná že právě proto trvalo tři roky, než byl ten koncert poprvé proveden.

Vy ale hrajete pravého Dvořáka.

Jeden londýnský recenzent mě obvinil, že jsem si vybral "tu jednodušší verzi", tedy tu Dvořákovu, a ne Wihanovu. Ale já si myslím, že hrát přesně podle Dvořáka je věcí respektu ke skladateli.

Člověk se vždycky nezavděčí.

Já se nikdy nesnažím potěšit každého, to ani nejde. Mnoha lidem se moje hraní líbí. A samozřejmě jsou i takoví, kterým se vášnivě nelíbí, to je v pořádku. Čím silnější osobností jste, tím spíš můžete vyprovokovat extrémní odezvu.
Dvořákův koncert jste nahrál dvakrát, se Zubinem Mehtou a s Leonardem Bernsteinem. Četli ho každý jinak?

Naprosto. Bernsteinova nahrávka je o sedm a půl minuty delší než Mehtova. Bernstein, úžasný muzikant, dirigoval Dvořákův koncert pro cello poprvé v životě.

Zamiloval se do něj, partituru měl posetou poznámkami. Rozhodl, že začátek poslední části je jako tlukot srdce, a tak se vždycky snažil nahmatat vlastní pulz, aby mu přizpůsobil tempo. Jenže pulz měl pokaždé jiný, a tak byl i každý koncert trochu jiný.
Bylo to fascinující, ale zároveň hodně obtížné. Jsem rád, že jsem to přežil. Dodnes toužím zahrát Dvořákovo cello concerto jednou po svém, protože jinak je to vždycky kompromis. I když vím, že dokonalost v hudbě je jenom iluze, stejná, jako kdybyste se snažili dojít na obzor.

Jak se člověk naučí vystupovat na koncertním pódiu?

Já jsem se to nikde neučil, ale hodně mě motivoval přístup Leonarda Bernsteina. On totiž dirigoval každý koncert, jako by to bylo nejdůležitější vystoupení jeho života. Pro něj bylo přirozené dotahovat věci až do krajnosti. V tom jsem stejný.

Často vzpomínáte na svého slavného učitele z moskevské konzervatoře Mstislava Rostropoviče. Jak mohl vůbec učit? Vždyť pořád někde hrál.

On opravdu hodně cestoval, ale když se vrátil, bylo to vždycky tak intenzivní, že nás nabil na měsíce dopředu. Byl to největší violoncellista všech dob, ale myslím si, že byl ještě lepší učitel než muzikant. Každý den nám připomínal, že nástroj je jenom prostředek, kterým dosahujeme konečného cíle, a tím je hudba.

Dnes je silná konkurence a mladí si myslí, že musí hrát čím dál rychleji, čistěji, hlasitěji, dokonaleji, jinak neuspějí. Ale to je nebezpečné, protože hudba sama se pak pro ně dostává až na druhé místo, za techniku.
Jak to máte vy?

Znám tucty cellistů, kteří hrají čistěji než já. Dokázal bych to přesněji a čistěji, ale myslím si, že potom by utrpělo to, co je v hudbě důležitější, a to je výraz. Kdyby záleželo hlavně na technické dokonalosti, lidi by jistě vyvinuli malý přístroj, který by dokázal interpretovat veškerou hudbu stokrát přesněji než člověk. Ale nikdo ještě nic takového nevymyslel. Naštěstí.

Existuje něco, na co počítač nemá, a to je lidský faktor. Zvuky, které produkujeme, nezasahujeme jen uši lidí, ale dostáváme se k jejich mysli. A občas se podaří zasáhnout i srdce.

Při hraní působíte hodně spontánně.

To pro mě bylo vždycky přirozené. Chci zasáhnout lidi tak, aby si to pamatovali třeba až do smrti. Dodnes si pamatuju některé koncerty, které jsem slyšel jako dospívající kluk. Takhle lidi oslovit je pro mě ze všeho nejdůležitější.

Co jste si myslel, když vás kritika nazvala druhým Rostropovičem?

O to jsem nikdy neusiloval, protože druhého Rostropoviče nikdo nepotřebuje. On byl jen jeden, každý z nás je jedinečný. Když přijedete jako turista do Florencie, v každém kiosku si můžete koupit sošku Michelangelova Davida. Velkou, malou, nejmenší, záleží jen na tom, kolik se vám chce zaplatit. Jako suvenýr to ujde, ale co s tím jinak? Vždycky jsem chtěl být první Maisky, ne druhý Rostropovič.
Ale byli jste si hodně blízcí, viďte?

To ano, byl pro mě jako druhý otec. Vlastního otce jsem ztratil nečekaně v osmnácti a Rostropovič mi byl velkou oporou. Měl dvě dcery a vždycky toužil po synovi, který by donesl jeho jméno o generaci dál a také by, snad, hrál jako otec na cello. Když později uviděl fotografii mého Saši, udělalo to na něj obrovský dojem. Že mám syna. Ale rozzlobilo ho, že jsem syna nechal hrát na housle a nedonutil ho k violoncellu.

Děti se nesmí do ničeho tlačit.

Naopak, musíte je tlačit. Muzikanti mají totiž smůlu, že musí začít hodně brzy, jinak z nich nic nebude. Ale děti v tomhle věku nemají tu pravou výdrž. Je tedy na vás, abyste je přinutili. I pro děti, které opravdu chtějí hrát, je hodně těžké dlouhé hodiny cvičit, zatímco kamarádi kopou do míče. Není to vlastně vůbec normální.

Takže děti prostě musíte nutit, vést je k téhle práci, ale musíte najít správnou míru. Znám hodně dětí mých kolegů, které se nestaly hudebníky a potom, když už bylo pozdě, se ptaly: Proč jste mě nedonutili? Takže jim musíte aspoň dát šanci a později se uvidí.

Vaše dcera hraje na klavír, syn na housle. To jste se je ani nepokusil nalákat na violoncello?

Ne, protože jsem chtěl hrát s nimi. Pro mě je obrovsky důležité vystupovat společně. Je to splněný sen, který jsem snil od jejich narození. Měl jsem štěstí, protože někdy se děti muzikantů hudbě věnovat vůbec nechtějí. Nebo nejsou dost nadané. Já měl velké štěstí.

Před čtyřiceti lety jste získal úžasné italské violoncello z 18. století a hrajete na ně dodnes. Nebyl to dar, musel jste na ně sehnat peníze. Měl byste jiný pocit při hraní, kdyby vám ten nástroj někdo prostě věnoval?

Kdyby zítra někdo přišel a nabídl mi darem třeba skvělý nástroj od Stradivariho, určitě bych neodmítl. Ale zároveň vím, že všechno, co vás osobně stojí čas a úsilí, má nakonec větší hodnotu.

S tím starým violoncellem to byla láska na první pohled. Dokud patřilo nadaci, která je pro mě koupila, bylo to jako milostný poměr. Když jsem získal od banky půjčku a nástroj od nadace vykoupil, zasnoubili jsme se. A teď, po letech, už jsme jako manželé. V listopadu si pokaždé připomenu výročí našeho seznámení.
Měl jste tak skvělé učitele, co že jste se sám nikdy nesnažil učit?

To není tak docela pravda. Snažím se učit každý den, a to tím, že hraju. Vždycky říkám, že jedním z nejdůležitějších talentů je schopnost uvědomit si, v čem jsou naše kvality a v čem slabiny. A netratit síly na něco, v čem nedokážeme být nejlepší. Kvalita pro mě vždycky znamenala víc než kvantita.

Učit jiné, to je další profese. Je fůra věcí, které bych dělal rád, třeba pilotoval letadlo nebo letěl na měsíc. Ale rok má jen 365 dní. A navíc kombinovat soukromý život s profesí umělce je extrémně obtížné a jen málokdo to zvládne. Snažím se, aby moji nejbližší cestovali se mnou, ale teď, když ten nejstarší už chodí do školy, je to složitější. Do čtyř let byl se mnou šestkrát v Japonsku.

Vy máte k Japonsku hodně blízko, že?

To je jednoduchá rovnice: Mají mě tam rádi, tak je mám taky rád. Byl jsem tam už dvaačtyřicetkrát a odehrál jsem tam víc než 350 koncertů.

Co máte na Japonsku rád?

Budují nové koncertní sály s vynikající akustikou, publikum je skvělé. Milují evropskou hudbu, pořádají fantastické koncerty. Chutná mi jejich jídlo, obdivuju jejich zahrady. Líbí se mi, že jsou tolik jiní než my. Myslím si, že největším problémem lidstva je to, že se tolik děsí rozdílnosti. Většina konfliktů a válek propuká kvůli odlišným bohům a ideologiím, a to je hrozné neštěstí. Přitom je to přesně naopak: z rozdílů můžeme mít prospěch všichni.

Proto žijete v Belgii, že to je tolerantní země?

Ne, odstěhoval jsem se tam za nejlepším kamarádem, velkým houslistou. Belgie je ve středu dění, dobře se odtamtud cestuje, dobře se tam vaří. A teprve když jsem se tam usadil, objevil jsem, že Belgičané jsou možná nejmenší šovinisté ze všech národů. K cizincům se chovají skvěle. Jsem tam šťastný, žiju tam přes pětadvacet let.
Vraťme se k vašim začátkům. Proč jste se vlastně v roce 1970 dostal do sovětského vězení?

Nahrával jsem si skvělé Rostropovičovy přednášky, ale rozbil se mi magnetofon a potřeboval jsem nový. Zavřeli mě za shánění "kontrabandu", ale spíš jsem pykal za to, že moje sestra emigrovala do Izraele. Pak jsem byl čtyři měsíce ve vězení a 14 měsíců míchal beton v lágru. Na diplom z moskevské konzervatoře jsem musel zapomenout.

A pak jste ještě pobyl v psychiatrické léčebně, abyste se vyhnul vojně. Podařilo se vám odejít do Izraele a tam jste začínal znovu od nuly. Do Ruska jste se poprvé podíval až po 23 letech. Jak vám bylo?

To víte, že mám vůči Rusku smíšené pocity, tím víc dnes. Ale do politiky bych nerad zabíhal. Miluji ruskou hudbu, kulturu, lidi. Někteří jsou ohromně upřímní a přátelští. Mám taky moc rád ruské publikum, protože je pořád ještě nezkažené. Jsou tam skvělé orchestry, hraju tam rád. A mám i dobré vzpomínky, například na to, jak jsem v Moskvě začínal s Rostropovičem.

Ale mnohem raději než Moskvu mám Petrohrad. I když nás tam, tedy v Leningradě, v internátní škole bydlelo dvaadvacet v jedné ložnici. Bez koupelny.

Řekl byste, po tom všem, co jste prožil, že jste měl šťastný život?

Rozhodně ano. Nelituju ničeho, čím jsem prošel, a jsem za tu zkušenost osudu i sovětským úřadům dokonce vděčný. Protože i když jsem nedostal diplom z moskevské konzervatoře, mnohem komplexněji mě vzdělal sám život. Byla to těžká a občas bolestná lekce, ale hodně důležitá. Naučila mě totiž nebrat věci jako samozřejmost. Dnes vím, že bychom se měli každý den už od rána dívat kolem sebe, všímat si všeho, těšit se ze života. Protože člověk nikdy neví.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Lubomírem Herzou
http://art.ihned.cz/hudba/c1-62215770-m ... azske-jaro

efičák
Příspěvky: 1887
Registrován: 18 dub 2008 11:38
Kontaktovat uživatele:

Re: Mischa Maisky Cello

Příspěvek od efičák »

Díky, velmi hezký rozhovor, celá evropská duše hudby, dějiny...
Teď vím, co na tom často hraném koncertu venku vidí.
Bravo!

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host