Na podiu byl vlevo umístěn klavír (Petrof) napravo souprava bicích (Sonor) uprostřed vzadu stál Robert Balzar se svou basou, v předu za mikrofonem Dan Bárta. PA systém Nexo.
Dan se nechá unášet hudbou a improvizuje, svůj hudební prožitek dává najevo pohyby celého těla. Nezdráhá se pro udržení feelingu jít do podřepu, a rytmicky si poklepávat na kolena nebo stehna. Když zpívá tak, hbitě máchá rukou, a ve vzduchu ukazuje virtuální výšky tónů, které zpívá. Někdy se jedná o skutečně vysoké tóny odpovídající nejvyšší poloze jeho hlasového rozsahu čtyř oktáv, takže se není čemu divit, když končí až s rukou nad hlavou.
Jeho zpěv byl uvolněný a dost často postavený na improvizaci, když došla slova poměrně krátkých textů převážně jazzových nahrávek. Některými vokálními improvizacemi připomínal Bobby McFerina. Skladbu Stevie Wondera Moon Blue zakončil hodně vysokými tóny, které ve spojení s přidaným echem působily jako siréna. Mezi písněmi měl samozřejmě svoje poznámky a úvahy mnohdy mudrlantsky pronesené, které publikum rozesmály. Také ironicky narážel na svou minulost, kdy „ještě hulívával marihuanu“ a varoval, že z toho může být mozek na kaši s trvalými následky. O způsobu vnímání takového rauše ostatně vypovídá i skladba Městem, jejíž slova v rámci textů a s ním spojených asociací na CD Entropicture, dávají velmi malý smysl. Z desky Illustratosphere zazněla ještě skladba Živý.
Závěrečnou skladbu, která byla součástí přídavku s jejím několikaminutovým instrumentálním závěrem, doprovodil Dan krásně čistým pískáním a veselým během panáčka z jeho prstů po jevišti Východočeského divadla.
Celková nálada koncertu byla uvolněná i hudebníci byly uvolnění a bylo vidět, že si hraní užívají. Stejně tak diváci si užili přes hodinu a čtvrt směsi jazzu, improvizací a skvělého výkonu všech hudebníků. Zvuk byl celkem dobrý. Nejlepší bylo, když Danovi vypadl mikrofon a slyšel jsem ho naživo.
Také se změnila Danova image. Přišel s vlasy ostříhanými nakrátko a s místy, kde plešatí...jo holt stárneme všichni...
