Vnitřní svět člověka se prý odráží i v jeho tváři. A také se říká, že psi bývají podobní svým pánům. Někdy vzhledem, jindy povahou. Občas lze také zaslechnout průpovídku „jak nahoře, tak dole“. Anebo „jak uvnitř, tak venku“. Na podobná moudra a rčení jsem si vzpomněl při rozjímání o nápadné korelaci mezi provedením a zvukovými vlastnostmi neobyčejného audiofilského přístroje Sennheiser HDV 820, sestávajícího ze špičkového univerzálního D/A převodníku a nekompromisně konstruovaného sluchátkového zesilovače. Při pohledu z blízka zjistíte, že přistroj je proveden mimořádně precizně a čistě, s citem pro detail. A přesně takový je jeho zvuk. Po dalším zkoumání si uvědomíte, že na rozdíl od některých vizuálně omračujících high-endových výrobků, je design HDV 820 stroze funkční, bez okázalých pozlátek a balastních dekorů. To rovněž koreluje s výsledným zvukem, který není kontaminován zkreslujícím balastem. Rezonancím odolná přístrojová skříň je extrémně pevná, a neobyčejně pevný je též zvukový projev zesilovače. Přístroj překvapí některými konstrukčními detaily, a překvapivá je i reprodukce. Výhradně v kladném smyslu.

Následují recenze je trochu netypická. Ačkoliv hned první odstavec obsahuje zárodečné zmínky o zvuku, kapitoly popisující subjektivně vnímaný charakter přednesu jsou tentokrát zastoupeny ve skromném množství. Důvodů je několik. Výjimečné zvukové vlastnosti HDV 820 byly rozsáhle popisovány v recenzi v kombinaci s firemními sluchátky HD 660 S. Dalším důvodem je fakt, že excelentní kvalita přednesu HDV 820 obzvlášť zřetelným způsobem vynikne v kombinaci s téměř stejnojmennými sluchátky HD 820. A protože špičková sluchátka Sennheiser HD 820 taktéž zaslouží podrobnější recenzentský text, beze zbytku využité zvukové možnosti zesilovače HDV 820 budou detailněji popsány v plánované recenzi.

V PDF manuálu k přístroji Sennheiser HDV 820 lze objevit stručnou zmínku o „důsledně symetrickém zpracování signálu“. Takovéto lakonické sdělení, u kterého výrobce dále nerozvádí, o co konkrétně jde, je pro mnohé posluchače pravděpodobně nepříliš srozumitelné a nevylepší to ani český terminus technicus „plně symetrické zapojení obvodů“. Během rozhovorů s různými příznivci věrné reprodukce zvuku jsem vypozoroval, že ačkoliv znalci vědí své, a mnozí z nich vědí mnohem více než já, zároveň existuje nemalé množství zájemců, kteří by pravděpodobně přivítali, kdyby se jim někdo pokusil srozumitelně a bez matematických vzorečků vysvětlit, jak to s tou „tajemnou symetrií“ vlastně je. Nevím, jestli se mi to povede a zda sám nezabloudím v labyrintu slov, pojmů a názorných představ. Snad se mi podaří nezabloudit příliš.

Pestrá paleta analogových a digitálních vstupů
Napřed se ale sluší připsat několik základních informací o zkoumaném výrobku, poutajícím pozornost nejen svými výjimečnými vlastnostmi, ale též závratnou pořizovací cenou necelých šedesát tisíc korun. Té odpovídá i skutečnost, že německá firma Sennheiser nesvěřuje výrobu špičkového přístroje do „cizích rukou“. Je sice pravda, že HDV 820 je osazen množstvím součástek ze vzdálených zemí, například integrovanými obvody americké značky Texas Instruments (nízko šumovými operačními zesilovači a dvojitým diferenciálním napěťovým komparátorem), nebo velkým množstvím kvalitních japonských relé atd., ale celkově jde o pověstně pečlivou kusovou „domácí“ výrobu na území Německa.

Přístroj se může pochlubit pestrou paletou vstupů, umožňujících připojení nejrůznějších zdrojů zvukového signálu. Dvoukanálový analogový zdroj lze připojit jak symetricky do zásuvek XLR tak nesymetricky pomocí zdířek RCA – cinch. Nesymetrický vstup RCA je navíc vybaven otočným voličem zisku (gain), taktně připomínajícím, že HDV 820 je určen nejen audiofilům, ale též profesionálnímu provozu (i když profesionálové použijí spíše vstup XLR).

Digitální část má tři vzájemně odlišné vstupy. Konzervativnější posluchači ocení přítomnost optického vstupu Toslink i elektrického koaxiálního vstupu S/PDIF – cinch pro připojení digitálního výstupu například z CD přehrávače. Předpokládám však, že nejvíc čtenářů bude zajímat především rozhraní USB pro připojení k počítači apod., dovolující přehrávání nejmodernějších zvukových formátů s vysokým rozlišením.

Špičkový procesor z Kalifornie
HDV 820 používá vysoce kvalitní osmikanálový D/A převodník SABRE32 DAC kalifornské společnosti ESS Technology, konvertující všechny aktuální zvukové formáty, od „obyčejných“ zvukových souborů až po „Hi-Res“. Konvertor ve všech svých osmi kanálech používá patentovanou 32bitovou architekturu HyperStream, přispívající k vynikajícím technickým parametrům procesoru. Přítomnost osmi kanálů DAC se na první pohled může jevit jako nadbytečná, avšak znásobením konvertorů v celkově dvoukanálovém stereofonním režimu lze dosáhnout ještě většího odstupu od šumu a zároveň rekordního zmenšení celkového harmonického zkreslení. Navíc použití násobného počtu kanálů v převodníku, kdy polovina z nich je zapojena tak, aby produkovala inverzní napěťový signál, umožňuje vytvoření symetrického analogového signálu technicky čistším způsobem, než případným pozdějším invertováním v obvodech zesilovače.

ESS SABRE32 DAC dokáže zpracovat kompletní škálu souborů jak s pulzně kódovou modulací PCM (až do 32 bit/384 kHz), tak s modulací pulzně hustotní, označovanou zkratkou PDM (pulse-density modulation). Ta je v rámci zavedených zvukových formátů používána u DSD (Direct Stream Digital) s jednobitovým proudem dat. Kromě základního formátu DSD 64, známého z lisovaných hudebních nosičů SACD, zvládne kalifornský převodník konvertovat také závratně vysokofrekvenční varianty DSD 128 a DSD 256 s velmi velkým datovým tokem, který by mohli považovat za dostatečně dimenzovaný možná i netopýři.

Jediná výtka na adresu protagonistů high-endového výrobku se týká faktu, že na rozdíl třeba od převodníku Teac UD-505, ke kterému je možné si stáhnout softwarový přehrávač Teac HR Audio Player, u celkově nadstandardně vybaveného komponentu Sennheiser HDV 820 nic takového k dispozici není. S hledáním a instalací vhodného přehrávače, resp. nativního ovladače, který umožní přímou bitově identickou komunikaci s externím zvukovým hardwarem, čili s procesorem ESS SABRE32 DAC v přístroji HDV 820, si uživatel musí poradit sám nebo s pomocí zkušenějších kamarádů. Součást balení však tvoří USB flash, obsahují kromě manuálu přece jen také software k případnému nainstalování do počítače. Jde o aplikaci Sennheiser HDV 820 Control Panel, mj. informující o vzorkovacím kmitočtu právě přehrávaného souboru. Popisovaný Control Panel je také volně ke stažení z webu výrobce.

Kompaktní korpus přístroje
Z čelního pohledu nevelký, pouze přes dvacet centimetrů široký přístroj řeší prostor pro umístění poměrně velkého množství diskrétních součástek a integrovaných obvodů relativně velkou hloubkou šasi. Ta činí přesně třicet centimetrů, pokud ji měříme bez přečnívajících ovládacích prvků. Na rozdíl od více či méně dutě rezonujících plechových skříní, charakteristických pro mnoho komponentů nejrůznějších značek a cenových kategorií, je přístroj umístěn ve značně pevném nerezonujícím tubusu ze slitiny lehkých kovů. Řečeno trochu konkrétněji jde o slitinu hliníku, hořčíku a dalších přísad. Povrch černě eloxovaného hliníkového profilu obdélníkového průřezu (formulováno stručněji) je zušlechtěn podélným kartáčováním, což jemným, sympaticky neokázalým způsobem dodává výrobku punc exkluzivity. Ačkoliv výkonové polovodiče jsou primárně chlazeny dovnitř umístěným hliníkovým žebrovým chladičem, sekundární chlazení zajišťuje celý povrch vnějšího tubusu. Během provozu v kombinaci s 300ohmovými sluchátky má přístroj příkon kolem 12 W, což se po delším provozu projeví znatelným ohřátím rigidního hliníkového korpusu, pochopitelně nejcitelněji v jeho velkoplošné horní části.

Letmou zmínku zaslouží také příkladně precizní provedení čelního panelu, otočného pětipolohového přepínače vstupů a velkého cylindrického regulátoru hlasitosti o průměru 40 mm. Materiálem všech zmiňovaných dílů je opět slitina hliníku s černě eloxovaným povrchem. Plastové „čudlíky“ zde budete hledat marně.

Malé bílé signálky a velká bílá bludička
Designovou delikatesou je téměř bodová světelná indikace právě zvoleného vstupu, případně automatická signalizace přítomnosti signálu formátu DSD. Popisovanou indikaci/signalizaci obstarává šest bílých diod, umístěných na velké horizontální desce plošných spojů ve spodní části přístroje. Bílé světlo dole situovaných LED je vedeno nahoru a následně plynule vpřed obloukovými světlovody relativně velkého průřezu, které se radikálně zužují až na konci své dráhy, čili u řady šesti miniaturních otvorů v čelním hliníkovém panelu. Výsledkem jsou decentně svítící, téměř bodově působící „signálky“. Nemám v úmyslu se nyní příliš rozepisovat o designu, protože jsou důležitější věci k probírání, ale tohle řešení mi připadá natolik delikatesní, že jsem si těch pár vět navíc nedokázal zakázat.

Za jediný trochu manýristický prvek považuji bílý světelný prstenec kolem kruhového tlačítka „Power“. Svítí natolik intenzivně, že při nočním poslechu jako bílá „bludička“ nepatrně osvětlí i protilehlé stěny menší místnosti. Výhodou však je, že prstencové světlo nelze přehlédnout ani ve dne, což oceníte, pokud se při odchodu z bytu chcete letmým pohledem ujistit, zda jste vzácný elektrický spotřebič nezapomněli vypnout.

Není symetrie jako symetrie
Zesilovač HDV 820 je plně symetrický, což sice nemusí být automatickým všelékem, ale symetrické zapojení všech stupňů přístroje v konkrétním důsledném provedení přináší jednoznačně slyšitelné zlepšení přesnosti reprodukce. Dokonce se nezdráhám napsat, že u testovaného přístroje je plná symetrie klíčovou vlastností. Výraz „symetrie“ a sousloví „symetrické zapojení“ však přináší mnohá nedorozumění. V reklamních materiálech i v recenzích některých integrovaných či výkonových zesilovačů různých konstrukcí a značek se píše o symetrické konstrukci ve smyslu topologickém. Dvoukanálové přístroje se symetrickou topologií obvodů mají zrcadlově symetricky rozmístěné součástky včetně zrcadlové pozice žebrových chladičů apod. Abych tedy předešel nedorozumění, uvedu, že u Sennheiser nejde o vizuálně atraktivní topologickou symetrii, což naznačuje i letmý pohled na přístroj s asymetrickou pozicí regulátoru hlasitosti. Dokonce nejde ani o symetrickou architekturu plošných spojů. Výše uvedené je zřejmé, ale přesto zde číhá riziko fatálního nedorozumění, související s používáním výrazu „symetrický“ především ve zvukařské branži.

Zdaleka ne každý audio komponent, vybavený symetrickými vstupy a výstupy XLR, je zapojen jako plně symetrický. Dokonce i v high-endové kategorii lze nalézt komponenty slovutných značek, které se pyšní zásuvkami XLR, avšak kromě vstupních či výstupních operačních zesilovačů, invertujících signál ze symetrického na nesymetrický či naopak, používají ve svých útrobách nesymetrické zapojení obvodů. To znamená, že například u dvoukanálových přístrojů část signálové cesty představuje zem společná pro oba kanály. A je otázka, zda u takto pojatého „pseudosymetrického“ domácího Hi-Fi systému s obvykle krátkými signálovými cestami má „vnější“ XLR výbava podstatnější smysl.

Přístroje s nesymetrickým zapojením vnitřních obvodů, avšak se symetrickými vstupy/výstupy XLR jsou běžně používány v profesionálním oboru, kde se velká pozornost soustřeďuje na kvalitu přenosu signálu, mnohdy uskutečňovaného značně dlouhými kabely. Například vodiče mikrofonního signálu bývají obzvlášť choulostivé na indukci rušivých napětí. Většina čtenářů tohoto serveru popisované jevy určitě zná (mnozí obzvlášť detailně ze své praxe), ale přesto si myslím, že je vhodné některé obecně známé skutečnosti uvést, aby zřetelněji vyniklo to podstatné, čím se Sennheiser HDV 820 liší od obvyklých profesionálních přístrojů. Nedokážu se totiž zbavit pocitu, že vnější pohled na zadní panel se zásuvkami XLR může zmást i profesionály, kteří zatím nestihli prozkoumat vnitřek tohoto zesilovače a jsou zvyklí na přístroje konstruované pro zvukaře.

Geniální zvukařský trik
Napřed tedy stručně připomenu onen známý, v principu geniálně jednoduchý zvukařský trik, který s předpokládaným způsobem používání nyní testovaného výrobku zdánlivě nesouvisí. Přímá souvislost se však – jak pevně doufám – objeví o pár odstavců později. Typický profesionální mikrofonní kabel má vnější stínící plášť a dva vnitřní vodiče, vedoucí v elektrickém smyslu vzájemně zrcadlově symetrický zvukový signál. Signály v obou žílách jsou vzájemně otočeny o 180 stupňů, čili jeden je v protifázi vůči druhému. Pokud se na oba paralelní signálové vodiče i přes vnější stínění naindukuje totožné – souhlasné, resp. soufázové rušivé napětí, je do značné míry následně odstraněno v invertujícím vstupním operačním zesilovači mixážního pultu apod. Invertující operační zesilovač obrátí u jedné z obou signálových větví fázi o 180 stupňů a původně symetrický signál převede na nesymetrický „signál proti zemi“. Tím zároveň dojde ke vzájemnému odečtení („vynulování“) původně souhlasně naindukovaných, avšak po inverzi fázově vzájemně obrácených rušivých napětí.

Plně symetrický sluchátkový zesilovač Sennheiser HDV 820 u svého analogového XLR vstupu takovouto slučovací inverzi na nesymetrický signál neprovádí, protože se chce vyhnout zbytečné degradaci signálu. Pokud teď vynecháme alternativní obvod rovněž přítomného nesymetrického sluchátkového výstupu, v nekompromisně konstruovaném high-endovém výrobku prochází dvě zrcadlové větve každého z obou zvukových kanálů (čili celkem čtyři signálové větve) bez slučovací degradace skrz celý přístroj. Přesto však nakonec dojde k vynulování případných rušivých signálů, které se naindukovaly například na signálový kabel, připojený k symetrickému analogovému výstupu z high-endového SA-CD přehrávače.

Pokud jsou sluchátka se zesilovačem propojena symetricky, žádný z vývodů kmitací cívky není připojen přímo k zemi, ale vždy k „živému“ výstupu jednoho z celkem čtyř v přístroji obsažených výkonových zesilovačů, pracujících jako dvě zrcadlové dvojice. A jak bylo již popisováno u mikrofonního kabelu, na rozdíl od symetricky zesilovaného zvukového signálu, charakteristického vzájemně obrácenou polaritou signálových větví, bývá vnější rušivý signál naindukován na vodiče signálového kabelu víceméně se souhlasnou polaritou. Pokud tato souhlasně orientovaná rušivá napětí, indukovaná například na zmiňovaný signálový kabel XLR symetricky připojeného SA-CD přehrávače, zdánlivě projdou stupni zesilovače, u kmitací cívky sluchátkového reproduktoru nic škodlivého neprovedou, protože se vzájemně vynulují. Kmitačka na takovýto soufázový rušivý signál, jehož polarita je totožná u obou vývodů cívky, vůbec nereaguje. Takže když teď dáme stranou kmitání membrány podle hudebního signálu, souhlasně indukované rušivé signály s kmitacím systémem nijak nepohnou.

Tramvaje na dvoukolejné trati
K popisovanému jevu existuje hezké přirovnání, podporující obrazotvornost. Představte si část dvoukolejné tramvajové trati tvaru „vařečky“, čili nekomplikovanou dráhu s obratištěm v podobě jednoduché jednokolejné smyčky u konečné zastávky. Rovnoběžná dvoukolejná dráha představuje dvě signálové větve a kruhová smyčka na koncovém obratišti znázorňuje vinutí kmitací cívky. Celou trať beze zbytku vyplňuje řetězec vzájemně spojených tramvajových vozů. Při hudebním signálu se tramvaje bez problému pohybují. Na pravé koleji jedou vagony směrem k obratišti a po levé straně trati se od obratiště vrací, takže se tramvaje na obou stranách trati vzájemně míjí v protisměru (pro zjednodušení je vynechán střídavý charakter signálu). Souhlasně, neboli ve shodné fázi indukované elektromagnetické rušení však připomíná situaci, kdy řetězec vagonů se v pravé i levé části trati snaží pohybovat shodným směrem ke kruhovému obratišti. Přesně v nejzazším bodě uprostřed kolejové smyčky stojí dvě tramvaje proti sobě a pokouší se vzájemně přetlačit. Každé z nich pomáhá tlačit totožně dlouhý řetězec na ně navazujících tramvají. Síly jsou však vyrovnány, a i když se všechny tramvaje snaží tlačit sebevíc, výsledkem je celkově nulový pohyb.

Výše popisovaný způsob vynulování soufázově naindukovaného elektromagnetického rušení bez degradace užitečného signálu je sympatický svou nekomplikovaností. Takovéto nedegradující řešení je snad ještě geniálnější než zmiňovaný zvukařský trik, ale v rámci právě zkoumaného zesilovače jde pořád jen o drobný bonus navíc, jakousi předehru symetrie. Nekompromisně provedený přístroj HDV 820 s plně symetrickým zapojením obvodů má v rukávě mnohem významnější trumfy.

Čtyři Modré krásky pod kapotou
Střih. Jiná scéna. Zdánlivé odbočení, ale nevypínejte prosím ještě displeje a monitory. Prozatím nesourodé scény audiofilské detektivky pokračují fiktivním rozhovorem Josefa s Františkem, kteří se na audiofilské výstavě poprvé seznamují s high-endovým přístrojem HDV 820 a právě otáčí regulátorem hlasitosti. František je začínajícím hifistou a Josef zkušenějším audiofilem:
„Hele, Pepo, to do toho ložiska nemohli dát trochu lepší vazelínu?“
„A proč?“
„No, ono se s tím točí nějak trochu ztěžka.“
„Ztěžka? Ukaž, to musím taky zkusit. Nojo, ten knoflík fakt klade trochu větší odpor, než jak to bejvá u normálních knoflíků. To je zvláštní. Hmm. Aha! Teď mne něco napadlo. Sem si teďka vzpomněl, žes onehdy povídal, že někde psali, že tenhle zesík je prej plně symetrickej a ptal ses, co to znamená. Jo, to bude ono. Ono to taky znamená, že tam nebude jen nějakej normální zdvojenej poťák. Tady přece musej bejt čtyři. A pokud jsou to pořádný kousky, tak je jasný, že s tím čudlíkem nepůjde kroutit tak snadno, jako kdyby měl na ose jen dva mrňavý poťáčky z malýho tranzistoráku.“

Bingo! Tohle slovo sice nerad používám, ale k popisované scénce se hodí. Ano, je to tak. Pan Josef to trefil. Audiofilové, otevírejte lahve šampaňského, pod kapotou jsou čtyři Modré krásky. Jde o trochu zvláštní pojmenování, protože ve skutečnosti je řeč o velkých zapouzdřených potenciometrech japonské značky Alps. Jejich pravoúhlé pouzdro má charakteristickou tmavě modrou barvu, a lze je nalézt v řadě audiofilských a high-endových předzesilovačů a integrovaných zesilovačů. Anglicky jsou nazývány Blue Beauty, což tuzemští konstruktéři, se kterými jsem měl tu čest si pohovořit, překládají jako Modrá kráska. Popisované potenciometry Alps mají nejen japonskou značku, ale jsou i v Japonsku vyrobeny, což v současnosti, kdy „všechno je z Číny“, rozhodně není samozřejmostí. Jejich velkoplošné hřebenové sběrače bývají velmi spolehlivé, chrastění potenciometru zde neuslyšíte. A během poslechové části testu jsem mj. ocenil perfektní souběh kanálů.

V několika recenzích nyní zkoumaného přístroje jsem nalezl téměř výčitku, že otočný regulátor hlasitosti má trochu tuhý chod. Kolegové recenzenti ale neuvedli, proč tomu tak je. A už vůbec nedodali, že je to tak vlastně dobře. Nevím, jaký mechanický odpor má samotné ložisko hřídele (v každém případě odpor nezanedbatelný), ale je zřejmé, že přítomnost dvojnásobného množství potenciometrů, než bývá obvyklé, a navíc v solidním velkém provedení s mnoho-segmentovými sběrači, se při otáčení regulátorem projeví. Zároveň je však třeba dodat, že otáčení hřídelem je zcela plynulé a přes mírně větší odpor i příjemné.

Když dva dělají totéž, není to totéž
Přítomnost čtyř potenciometrů hlasitosti sice není automatickým důkazem existence čtyř samostatných signálových cest, ale zde konkrétně odpovídá faktu, že uvnitř přístroje jsou v podstatě čtyři zesilovače. To je v souladu s již zmiňovanou skutečností, že každý z obou zvukových kanálů sestává z dvou samostatných větví, zesilujících signál se vzájemně otočenou fází. Kromě výrazu „plně symetrické zapojení obvodů“ někteří konstruktéři také používají techničtější termín „plně diferenciální zapojení“, stručněji „diferenciální zesilovač“ (někdy též „diferenční zesilovač“), případně „rozdílový zesilovač“. Nikoliv však „vyvážený zesilovač“ ani „vyvážený vstup/výstup“, jak se lze dočíst překvapivě často u některých přístrojů na mnohých českých komerčních webových stránkách („fully balanced amplifier“ není „plně vyvážený zesilovač“).

Základní princip diferenciálního zesilovače je lidstvu znám již od „pravěku elektroniky“, a mnoho let se využívá v nejrůznějších oborech. Tvoří součást i některých lékařských diagnostických přístrojů, kde rozdílový zesilovač pomáhá potlačit nežádoucí ruchy a zesílit užitečný signál (zde tzv. biologický signál). Ve světě elektrodynamických sluchátek je však diferenciální zesilovač poměrně nedávnou novinkou. S výjimkou speciálních, plně symetrických zesilovačů (tzv. energizérů) v elektrostatických sluchátkových systémech, se diferenciální zesilovače pro elektrodynamická sluchátka začaly objevovat na trhu až počátkem nového milénia. Jejich výroba je nákladnější, protože takřka vše je zdvojené. Zároveň jsou zde kladeny větší nároky na přesnost výroby samotných součástek, z nichž ty důležité by měly disponovat velmi malým tolerančním polem.

V současnosti čím dál víc výrobců různých značek má ve svém katalogu plně symetrický sluchátkový zesilovač, někdy i v dostupnějších cenových kategoriích a dokonce také v miniaturních variantách u některých audiofilských přenosných přehrávačů (někdy s nálepkou „Hi-Res“). Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Samotná existence diferenciálního zapojení obvodů není zárukou brilantního zvuku. U zkoumaného přístroje HDV 820 se mi líbí, že není komplikován nadbytečnými funkcemi. Dokonce nemá ani displej, což je z nekompromisního pohledu audiofilských puritánů možná také dobré pro výsledný zvuk, protože každý elektrický obvod navíc je dalším zdrojem elektromagnetického rušení.

Na rozdíl od některých trochu „zadrátovaných“ konkurentů uvnitř přístroje HDV 820 nenaleznete chaotickou změť drátů (dráty zde nejsou skoro žádné), signálové cesty jsou krátké, součástky evidentně kvalitní. Vnitřní architektura působí čistě. A to, co se těžko hodnotí objektivně, je předpokládaná zkušenost konstruktérů specializované firmy s mnohaletou praxí. Každé konstrukční řešení včetně těch nejnákladnějších je souborem vzájemně se vylučujících fyzikálních protikladů a nutných technických kompromisů. Nemohu hodnotit detaily obvodů, do kterých nevidím, ale velmi subjektivně se odvážím konstatovat, že přístroj působí seriózně svou neokázalostí a konstrukční čistotou. Vyzařuje z něj cosi, co možná dobře vystihuje anglické sousloví know-how.


Výhody plně symetrického zesilovače
Solidně konstruovaný diferenciální zesilovač má řadu předností. Mezi nejnápadnější výhody patří zvýšení výkonu. Posluchač intuitivně očekává dvojnásobný výkon, protože uvnitř přístroje je dvojnásobné množství zesilovačů. Intuice však klame. Matematicky erudovaní a fyzikálních zákonů znalí konstruktéři vědí, že podle teorie může rozdílové zapojení obvodů přinést až čtyřnásobný výkon. Dvojnásobnému výkonu odpovídá o 3 dB větší hlasitost reprodukce; čtyřnásobně větší výkon přináší nárůst hlasitosti o 6 dB. Během poslechu jsem vícekrát porovnával symetrické a nesymetrické připojení sluchátek HD 820 a HD 660 S. Nárůst hlasitosti v symetrickém režimu působí natolik nápadně, že jsem si v duchu opakovaně říkal: „Joj, takovýto skok hlasitosti určitě není pouze o tři decibely. To je tak nápadný nárůst, že těch decibelů musí být jednoznačně více…“

Zvětšení výkonu však není to hlavní. Dokonce ani zvýšení odstupu od základního šumu a dříve probírané potlačení rušivých signálů není tím nejdůležitějším pro výsledný charakter reprodukce. Za nejpodstatnější výhodu seriózně provedeného diferenciálního zesilovače považuji zvětšení rychlosti přeběhu, související s dvojnásobně větším rozkmitem. Větší rychlost přeběhu se příznivě projevuje v přesnější reprodukci tranzientních signálů, prospívající dynamičnosti, detailnosti a transparentnosti přednesu. U zkoumaného přístroje je rozdíl jasně slyšitelný. Mezi další výhody patří snížení přeslechu mezi levým a pravým kanálem. Mimo jiné jde o další příznivý důsledek skutečnosti, že vývody kmitacích cívek sluchátkových reproduktorů nejsou přímo připojeny ke společné zemi.

Přirozené zdroje symetrického signálu
Přestože Sennheiser HDV 820 je vybaven vynikajícím D/A převodníkem, fandové analogových zvukových nosičů mohou zatím spíše teoreticky, ale v budoucnu doufejme i prakticky rovněž využít až nečekaných možností. Analogový signál může být veden symetricky úplně od začátku až do konce, skrz všechny stupně reprodukčního řetězce. Kromě mikrofonů jsou přirozeným zdrojem symetrického signálu například také miniaturní cívky gramofonové přenosky. Ačkoliv jsem se osobně dosud nesetkal s gramofonovým korekčním předzesilovačem využívajícím diferenciální zapojení obvodů, je možná pouze otázkou času, kdy se plně symetrické předzesilovače RIAA pro fajnšmekry objeví na trhu. Musí to být úžasný pocit, když víte, že celkem čtyři vývody dvojice reproduktorů vašich špičkových sluchátek jsou přes nezbytný řetězec korekčních a zesilovacích mezičlánků připojeny téměř přímo ke čtyřem vývodům dvou cívek stereofonní přenosky. Myslím, že zde čeká dosud nevytěžený velký analogový poklad.

Dalším přirozeným zdrojem symetrického signálu je snímací hlava magnetofonu. Podobně, jako u mikrofonu nebo gramofonové přenosky, také v magnetofonové hlavě jsou miniaturní cívky. A při posuvu zmagnetovaného pásku se ve vinutí uvnitř hlavy indukuje napětí. Výsledkem je symetrický signál na vývodech cívek. Nevím, zda se někdo rozhodně opatřit diferenciálním snímacím zesilovačem svůj starý opečovávaný kotoučový magnetofon Revox, Studer nebo podobný klenot, ale i zde dříme potenciál nevšedního audiofilského zážitku. Obecně lze říci, že symetrický signál produkuje „jakákoliv“ cívka, na kterou se elektromagneticky indukuje proměnné napětí. I když Sennheiser HDV 820 pravděpodobně nebude běžně připojován k popisovaným analogovým zdrojům symetrického signálu, určitě je dobré o takovéto nevšední možnosti vědět.

Pokud chybí symetrický zdroj signálu, přístroj si jej vyrobí
Trochu méně elegantním způsobem lze získat symetrický signál i z nesymetrického analogového vstupu RCA – cinch. Zrcadlově obrácené signálové větve se vytvoří ve vstupním invertoru. Taková alternativa sice není „stylově zcela čistá“, avšak je bezesporu funkční, a přijde vhod v situaci, kdy potřebujete ke sluchátkovému zesilovači pomocí dvou zástrček cinch připojit „obyčejný“ zdroj signálu s běžným nesymetrickým výstupem, charakteristickým společnou „zemí“ pro oba kanály.

Digitální signál při přehrávání souborů PCM nebo DSD nelze ve výše probíraném smyslu třídit podle kategorií „symetrický/nesymetrický“. Zde zcela záleží na jeho následném zpracování v konvertoru. Naprostá většina D/A převodníků např. v CD přehrávačích má nesymetrický analogový výstup. Avšak pomocí použití násobného množství kanálů konvertoru lze technicky elegantním způsobem získat prakticky dokonalý symetrický signál. Jak bylo již popisováno u zde přítomného osmikanálového konvertoru ESS SABRE32 DAC v kapitole „Špičkový procesor z Kalifornie“, druhá polovina kanálů D/A převodníku je zapojena tak, aby číslicový kód interpretovala negativně a tím produkovala inverzní napěťový signál. Výsledkem jsou dvě rovnocenné větve signálu se vzájemně otočenou fází, čili perfektně symetrický analogový signál. Jde o technicky čisté řešení, které – řečeno lidově – nemá chybu.

Pestrá paleta sluchátkových výstupů
Dvě velké zdířky XLR osvědčené značky Neutrik, umístěné vedle sebe v levém oválném reliéfu čelního panelu, se vzájemně liší svou konstrukcí i zapojením. Ačkoliv zkratka XLR se mezi audiofily stala téměř synonymem symetrických vstupů a výstupů, ne vždy tomu tak je. Hybridní zdířka nalevo dovoluje připojení sluchátek výhradně k nesymetrickému výstupu zesilovače. K této speciální kombinované zásuvce je možné připojit sluchátka buď klasickou třípinovou zástrčkou XLR-3 nebo rovněž klasickým konektorem jack 6,3 mm (TRS). Symetrické připojení sluchátek umožňuje vpravo sousedící čtyřpinová zásuvka XLR-4 anebo dvojce paralelních zdířek o průměru 4,4 mm pro speciální jack Pentaconn s pěti kontaktními plochami, v technickém slangu označovanými zkratkou TRRRS (tip, ring, ring, ring, sleeve).

Kromě tradičního nesymetrického sluchátkového výstupu s dvojitou hybridní zásuvkou má tedy zesilovač celkem tři symetrické sluchátkové výstupy. Připojit lze více sluchátek najednou (maximálně čtvery); doporučeny jsou „interiérové“ modely s vyšší impedancí. Zde si dovolím připomenout obecně známý fakt, že čím větší množství sluchátek chceme paralelně připojit, tím více máme dbát na to, aby mezi nimi nebyly modely s extrémně nízkou impedancí. V poslechové části testu byl vícekrát vyzkoušen provoz s dvojicí souběžně připojených sluchátek Sennheiser, konkrétně s 300ohmovými HD 820 a 150ohmovými HD 660 S. Přístroj i v takovémto paralelním provozu fungoval bezproblémově, a oboje sluchátka využívala výhod symetrického připojení pomocí kompaktního konektoru Pentaconn.

Pentaconn – konektor budoucnosti
Nový jack Pentaconn je díky své kompaktnosti, praktičnosti a zároveň předpokládané provozní spolehlivosti natolik sympatickým konektorem, že zaslouží několik slov navíc. Na trh jej uvedla japonská firma Nippon DICS Co., Ltd, (nikoliv DISC, pozn. autora), a jeho název je chráněnou značkou. Vyhovuje technické normě JEITA Standard RC-8141C japonské asociace Japan Electronics and Information Technology Industries Association a nejen v Japonsku (viz německý Sennheiser) začíná být aktuálním standardem pro kompaktní, prostorově úsporné symetrické připojení sluchátek ke stolním i mobilním high-endovým a Hi-Res přístrojům, vybavených diferenciálním sluchátkovým zesilovačem. Jack Pentaconn zatím není příliš rozšířen, ale díky své praktičnosti v kombinaci se solidní topologií kontaktních ploch „bez titěrných pinů“, má podle mého názoru potenciál stát se konektorem budoucnosti. Kromě přístroje Sennheiser HDV 820 používají novátorský Pentaconn např. také stolní symetrické sluchátkové zesilovače Teac UD-505 USB DAC a Sony TA-ZH1ES nebo kapesní Hi-Res přehrávače Sony Walkman NW-WM1A a NW-WM1Z.

Někteří čtenáři se teď možná v duchu ptají, k čemu je dobré to „páté kolo u vozu“ – proč má nový konektor Pentaconn pět kontaktů, když sluchátkové reproduktory mají dohromady jenom čtyři elektrické vývody? Součást všech konektorů typu jack tvoří zemnící cylindrická kontaktní plocha, technickým slangem nazývaná sleeve (rukáv, objímka), pro kterou se v nákresech zapojení používá zkratka S nebo GND (ground). Ta je u tradičních, tzv. nesymetricky zapojených zástrček jack elektricky propojena s „minusovými póly“ kmitacích cívek sluchátkových reproduktorů. Obdobně tvarovaný zemnící cylindr symetrického jacku Pentaconn však s reproduktorovými vývody propojen není. Ve funkčním smyslu zcela samostatný „nepovinný“ kontaktní segment S/GND může být využit například pro případné propojení s eventuálním vnějším vodivým pláštěm kabelu, fungujícím jako elektromagnetické stínění vodičů signálu.

Pro zajímavost ještě dodám, že dříve zmiňovaná čtyřpinová symetrická zásuvka/zástrčka XLR-4 je ve smyslu počtu kontaktních ploch vlastně také „penta-conn“ (tentokrát psáno s malým „p“). Pátý kontaktní segment je v obvodové části jejího kruhového šasi. A také zde jej můžeme nazvat „nepovinným“. Jeho v praxi zdaleka ne vždy využitá zemnící funkce je stejná jako u segmentu S/GND konektoru Pentaconn.

Propojovací kabely – věčné téma audiofilů
V praxi jsou pro připojení sluchátek (v symetrickém i nesymetrickém režimu) často používány kabely bez stínícího pláště. Na rozdíl od choulostivého mikrofonního signálu, navíc mnohdy vedeného mnohametrovými kabely, který bývá citlivý k elektromagnetickému rušení (viz kapitola „Geniální zvukařský trik“), jsou vodiče sluchátkových kabelů vůči nežádoucí indukci poměrně rezistentní. Relativně nízká výstupní impedance sluchátkového zesilovače přirozeně zabraňuje vzniku významnějších rušivých napětí. A navíc, jak bylo rovněž zmíněno dříve, případné souhlasně naindukované rušivé napětí ve vodičích kabelu se přirozeným způsobem „bez zásahu nadpřirozené moci“ u kmitací cívky vynuluje.

Teoreticky i prakticky lze k symetrickému výstupu zesilovače HDV 820 připojit téměř jakákoliv elektrodynamická sluchátka různých značek, vybavená běžným sluchátkovým kabelem se čtyřmi vodiči. Pokud kabel není výměnný, situaci vyřeší odpájení původního „nesymetrického“ tříkontaktového konektoru jack (TRS) a jeho nahrazení konektorem Pentaconn (TRRRS) nebo čtyřpinovou zástrčkou XLR-4. Audiofil s technickým citem takovou operaci zcela jistě bez problému zvládne a zvukař, který HDV 820 může používat jako referenční pracovní nástroj, konektor na sluchátkovém kabelu přepájí takříkajíc levou zadní. V případě sluchátek Sennheiser, jejichž mušle jsou vybaveny zdířkami pro dvoupinové zástrčky výměnných firemních kabelů, však není třeba nic pájet. Zde stačí jednoduše k mušlím připojit kabel zakončený odpovídajícím „symetrickým“ konektorem.

Symetrický výstup XLR
Při vyjmenovávání výstupů je třeba se alespoň letmo zmínit také o jednom páru výstupních zásuvek „navíc“, které nejsou určeny sluchátkům. Jde o symetrický výstup s párem zdířek XLR na zadním panelu přístroje, pomocí něhož lze připojit například high-endový výkonový zesilovač. V takové konfiguraci slouží Sennheiser HDV 820 jako puritánsky řešený audiofilský předzesilovač bez regulátorů tónových korekcí a dalších zbytečných „kazičů zvuku“. A pokud má symetricky připojený výkonový zesilovač rovněž plně symetrické zapojení obvodů, dokonale se využijí vlastnosti celého řetězce.

Symetrický výstup XLR přijde také vhod, pokud k přístroji HDV 820 potřebujete připojit aktivní studiové monitory (třeba i pro kvalitní domácí poslech), opatřené stejnojmenným profesionálním symetrickým vstupem. V takovém případě může být vedení signálových kabelů od předzesilovače v HDV 820 až k aktivním reprosoustavám relativně dlouhé. A jelikož signálové kabely – na rozdíl od z principu rezistentnějších kabelů sluchátkových – bývají poměrně náchylné k indukci ruchů všudypřítomným vnějším elektromagnetickým smogem, potlačení souhlasně indukovaného rušivého napětí symetrickým zapojením kabelů má v takové situaci – podobně jako u již zmiňovaných kabelů mikrofonních – skutečně smysl.

Přemostěný mixer
Kromě několika krátkých výjimek s pokusným použitím nesymetrického analogového vstupu byly během tři a půl týdne trvajícího průběžného poslechu většinou požívány digitální zdroje zvukového signálu. Součást „testovacího nářadí“ tvořil notebook HP s operačním systémem Windows 7 a nainstalovaným softwarovým přehrávačem Foobar2000, mj. opatřeným doplňky pro přehrávání formátu DSD. Přemostění mixeru systému Windows umožnilo přímou bitově identickou komunikaci přes rozhraní USB s procesorem ESS SABRE32 DAC v přístroji Sennheiser HDV 820. Nemálo času bylo věnováno také poslouchání množství hudebních alb na „fyzických“ kompaktních discích. Jako čtecí mechanika klasického formátu CD-DA posloužil starší avšak spolehlivý stolní CD přehrávač Sony, propojený se jmenovaným D/A převodníkem v přístroji Sennheiser pomocí optického kabelu s konektory Toslink.

Kouzlo symetrie na vlastní uši
Byl jsem velmi zvědavý, zda se teoretické přednosti plně symetrického zapojení obvodů projeví významnějším způsobem také při reálném provozu, takže mezi první pokusy po vybalení přístroje patřilo připojování souběžně testovaných sluchátek Sennheiser HD 660 S a HD 820 střídavě k symetrickému a nesymetrickému výstupu zesilovače. Zpočátku byla opakovaně připojována zejména špičková uzavřená sluchátka HD 820, disponující extrémně přesným projevem, přehledně zobrazujícím vzájemné zvukové rozdíly mezi oběma výstupy. Přiznám se, že to, co jsem slyšel, mne velmi překvapilo, protože tak jasně patrný rozdíl jsem opravdu nečekal. Předpokládal jsem, že půjde spíše o nuance. Ve skutečnosti je ale rozdíl natolik zřetelný, že jej zřejmě nepřeslechne ani naprostý začátečník bez zkušeností s poslechem Hi-Fi komponentů. Samozřejmě nezanedbatelný podíl na zřetelnosti zobrazení rozdílů mají nákladná firemní sluchátka HD 820, prodávaná v tuzemsku za 59 900 korun. Rozdíly však byly až překvapivě dobře zřetelné i při poslechu cenově dostupnějšího modelu HD 660 S, jehož maloobchodní cena, doporučená oficiálním dovozcem, představuje „pouhých“ 12 900 Kč.

O několik kapitol výše byl popisován nápadný nárůst hlasitosti symetrického výstupu, a také bylo zmíněno, že nárůst výkonu není zdaleka tím nejdůležitějším. Pokoušel jsem se dorovnávat hlasitost porovnávaných výstupů, avšak ne zcela úspěšně, protože symetrický výstup má zřetelně dynamičtější charakter, mj. zdůrazňující rozdíly mezi klidnými hudebními pasážemi a dynamickými špičkami. Pokud hlasitost pocitově dorovnáte v tišší pasáži, ve špičkách se objeví vzájemné rozdíly v intenzitě a naopak.

Kromě větší dynamičnosti disponuje symetrický výstup o poznání větší transparentností, což je neméně důležitým kladem. Tím netvrdím, že zvukový projev nesymetrického výstupu je špatný. Ba naopak, považuji jej za velmi zdařilý. Mimo jiné dokázal hezky rozezvučet sluchátka Beyerdynamic DT 931 a DT 801, jejichž zvuk důvěrně znám už dvě desetiletí. Zesilovač Sennheiser HDV 820 byl tedy přínosným i v nesymetrickém režimu, rovněž disponujícím jistotou a přirozeností projevu. V kombinaci se svými starými Beyerdynamic, u nichž jsem klasický nesymetrický jack „TRS“ zatím neodpájel (diferenciální zesilovač dosud nevlastním), jsem si s potěšením vychutnal několik celých hudebních alb. Zároveň je ale pravda, že symetrický výstup, poslouchaný s dříve jmenovanými sluchátky Sennheiser, má přece jen nápadně průzračnější, otevřenější, jasnější, detailnější, energičtější, pevnější a živější zvuk. Rozdíl ve prospěch obvodové symetrie je zde naprosto jednoznačný. U přístroje HDV 820 není vůbec o čem debatovat. Plně diferenciální zapojení v provedení Sennheiser funguje doopravdy excelentně, a jeho zvukový přínos je nepřeslechnutelný.

DSD – zvuková delikatesa pro fajnšmekry
Schopnosti zkoumaného přístroje se zřejmě nejvíce využijí během přehrávání souborů formátu DSD, jehož přítomnost je automaticky indikována samostatnou svítivou diodou. Zmiňovaný formát má jak své odpůrce, poukazující například na nárůst šumu v ultrazvukovém pásmu, tak své příznivce, prohlašující, že ultrazvukový šum není slyšet a charakter reprodukce DSD se nejvíc přibližuje k nejlepším představitelným analogovým zdrojům zvuku. Patřím spíše k druhé skupině. Od začátku, čili od nástupu SACD jsem v „nekonečných“ debatách s nadšenými audiofily upřednostňoval formát DSD před tehdejším DVD-Audio, a jsem rád, že v současnosti se konečně prosazuje, i když v trochu jiné formě, než na polykarbonátových discích o průměru dvanáct centimetrů.

Jsem si také vědom faktu, že zdaleka ne každé album ve formátu DSD je nahráváno metodou jednobitového proudu dat s modulací hustoty impulsů. V praxi jde mnohdy o nahrávku PCM s pulzně kódovou modulací signálu (naštěstí obvykle s velkým rozlišením), která je během postprodukční finalizace anebo i později převedena do DSD. A řada historických hudebních alb se převádí do DSD z analogových záznamů. Ale i přes skutečnost, že mnohé poslouchané nahrávky se nemohou pochlubit „šlechtickým“ jednobitovým rodokmenem, patřilo poslouchání souborů DSF a DFF v rámci formátu DSD k vrcholným zážitkům tři a půl týdenního subjektivního testování high-endového přístroje.

Rekordně přesná reprodukce basů se sluchátky HD 820
Snad ani nemusím zdůrazňovat, že unikátní přirozenosti reprodukce formátu DSD bylo dosaženo zejména v kombinaci s průběžně zmiňovanými velkými sluchátky HD 820, vybavenými absolutně špičkovými reproduktory, umístěnými v důmyslně konstruovaných uzavřených mušlích. Přesnost pohybu jejich originální prstencové membrány nezvykle velkého průměru 56 mm kontroluje rozměrná 40milimetrová kmitací cívka. Taková kombinace se projevovala fenomenální dynamičností s neuvěřitelně přesnými a pevnými basy. Nerozpakuji se napsat, že s takhle dynamickou, čistou, precizně definovanou a nesmlouvavě pevnou reprodukcí hlubokých tónů jsem se ještě nesetkal. U žádných sluchátkových systémů včetně nejnákladnějších elektrostatických jsem nikdy neslyšel tak realistický přednes nízkých kmitočtů, jako z konfigurace Sennheiser HDV 820 + HD 820.

Dokonce mám vážné pochybnosti, že takto „laserově“ přesné basy lze slyšet z reprosoustav či subwooferů, včetně těch nejnákladnějších, protože v místnostech, včetně akusticky tlumených studiových prostor, jsou hluboké tóny více či méně frekvenčně deformovány, kontaminovány dozvukem prostoru, změkčovány setrvačností velké hmoty vzduchu apod. Zvuk sluchátek a reprosoustav sice nelze úplně srovnávat, protože jde o trochu jiné světy vnímané mírně odlišným způsobem, ale přes to se takového srovnávání s pomocí své nedokonalé paměti nemohu vzdát. Zcela určitě jsem neslyšel všechno a mezery ve vzdělání mám velké. Zároveň je ale fakt, že v minulých letech jsem měl možnost opakovaně poslouchat i totálně high-endové aparatury v cenových relacích nad magickou hranicí milionu korun (raději nebudu jmenovat, aby si to některý z dovozců nebral osobně), a nyní se nedokážu zbavit dojmu, že rekordně nejpřesnější reprodukci basů mi předvedla sluchátková kombinace HDV 820 + HD 820.

Skvostná prezentace středů a výšek ve formátu DSD 128
Poslech přístroje v konfiguraci s unikátními firemními sluchátky HD 820 ohromuje nejen skálopevnými basy, ale též extrémně přesnou a neslýchaně dynamickou prezentací středů a výšek. Obzvlášť během přehrávání některých souborů DSF (v současnosti jde o často používaný výhradně dvoukanálový typ souboru v rámci potenciálně multikanálového jednobitového formátu DSD) působila přirozenost reprodukce středovýškového pásma natolik přesvědčivě, že znemožňovala testovací poslech ve stavu střehu a navozovala stav blaženosti, při kterém mizí okolní svět a zůstává pouze okouzlené vědomí a hudba.

Takto zhypnotizován, uhranut a očarován (výstižněji to vyjádřit neumím) jsem si vychutnal například skladbu My Heart Stood Still, nahranou analogově v roce 1993 a později převedenou do DSD. Jde o píseň Richarda Rodgerse z dvacátých let minulého století, ze které se později stala jazzová standarda. Švédský audiofilský label Opus3 ji vydal v podání jazzového uskupení Johan Dielemans Trio, které ji zahrálo v nečekaně svižném tempu, zhruba o třetinu rychleji, než jak ji kdysi nazpíval třeba Frank Sinatra. Přehrávaný soubor DSF byl ve formátu „double-rate DSD“. Tento velkoryse dimenzovaný audiofilský formát, označovaný DSD 128, má dvojnásobnou vzorkovací frekvenci (5,6448 MHz) oproti samplovacímu kmitočtu 2,8224 MHz základního „SACD“ formátu DSD 64. V rámci recenzentské „oslavy symetrie“ si dovolím připomenout, že pro poslech jmenované nahrávky, podobně, jako téměř u všech ostatních, byl použit symetrický výstup zesilovače se zdířkou Pentaconn.

Skladba My Heart Stood Still ve svěžím provedení skupinou Johan Dielemans Trio trvá něco málo přes dvě a půl minuty, a důvodem, proč popisuji poslech tak krátké nahrávky je skutečnost, že v její reprodukci sluchátkovým systémem Sennheiser HDV 820 + HD 820 byla podle mého názoru koncentrována esence hledaného audiofilského „svatého grálu“. Jazzové trio se zde zobrazilo úchvatně průzračným způsobem se sugestivním zobrazením prostoru. Klavír, kontrabas a bicí byly zobrazeny jakoby ve 4D. Čtvrtou dimenzí byl čas, který v subjektivním smyslu ubíhal rychleji než obvykle. Tímto se nesnažím přinést objektivní důkaz praktického fungování Einsteinovy teorie relativity. V subjektivním smyslu jsem se však vnořil do hudebního prostoročasu natolik, že vnější svět jakoby přestal existovat. Skladbu jsem musel pouštět pořád dokola, abych uspokojil své nenasytné uši.

Speciální lahůdkou zmiňované nahrávky je „čtyřdimenzionální“ zobrazení bicí soupravy hlavního protagonisty kapely a bubeníka Johana Dielemanse (omlouvám se, ale psát zde pouze o třech dimenzích by bylo nezdvořilé vůči mimořádné kvalitě nahrávky a unikátním schopnostem testovaného reprodukčního systému). Například činely v této nahrávce znějí natolik přirozeně a libozvučně, že mi připomínají lahodný projev činelů, které jsem si vyhlédl na výstavách hudebních nástrojů, když jsem kdysi dávno amatérsky bubnoval. Mé bubnování bylo opravdu jen amatérské a souprava odpovídala tehdejším možnostem. Skutečně špičkové nástroje byly pro mne nedostupné, a navíc by jich byla škoda pro můj nemotorný „dřevorubecký styl“, na hony vzdálený lehkosti, přesnosti a samozřejmosti hry (nejen jazzových) mistrů. Ale i přesto jsem přesně věděl, jak mají znít nástroje, které bych si přál mít jednou ve zkušebně. A nyní, když jsem přes systém Sennheiser HDV 820 + HD 820 poslouchal skladbu My Heart Stood Still, vysněné činely se zjevily v plné nádheře. Skoro jsem nechtěl věřit vlastním uším, že je něco takového vůbec možné.

HDV 820 povýší do šlechtického stavu i běžný CD přehrávač
Kromě DSD byly poslouchány také nahrávky s vysokým rozlišením ve formátu PCM. Zvuk byl rovněž vynikající, v případě některých audiofilských titulů naprosto excelentní, ale u většiny konkrétních přehrávaných nahrávek, které byly k dispozici, pocitově přece jen v „statistickém smyslu“ vítězil formát DSD. Netroufnu si jednoznačně posoudit, co vše bylo způsobeno vlastnostmi digitálních formátů a což již samotnou zvukovou kvalitou hudebních skladeb. Kvalita nahrávky je samozřejmě zásadní, a je možné, že skladby v DSD vesměs patřily ke zvukově nadprůměrným. Mnohdy šlo o audiofilské nahrávky akustické hudby. Kdežto v PCM byl k dispozici pelmel širokého spektra žánrů včetně alb slavných rockových kapel, od kterých nelze očekávat audiofilsky čistý zvuk. Zároveň je třeba dodat, že špičkový převodník v přístroji HDV 820 v rámci PCM skvělým způsobem konvertuje také klasický formát CD-DA, takže dokáže produkovat senzační zvuk i v kombinaci s obyčejným CD přehrávačem, který v takovém případě slouží pouze jako čtecí mechanika.

Je neuvěřitelné, co vše dokáže kombinace přístroje HDV 820 a sluchátek HD 820 „vydolovat“ z běžných polykarbonátových „cédéček“. Skoro lze říci, že co album, to překvapení. A protože výjimečné vlastnosti vrcholového sluchátkového modelu HD 820 bude nutné probrat podrobněji v samostatné recenzi, zmíním se nyní o úspornější variantě poslechu se sluchátky Sennheiser HD 660 S. Zde už sice reprodukce není až tak extrémně přesná jako u vrcholového modelu, avšak přístroj HDV 820 dokázal senzačně rozezvučet i dostupnější model HD 660 S, připojený rovněž konektorem Pentaconn k symetrickému výstupu zesilovače.

Jako konkrétní příklad uvedu album Paquito D'Rivera ‎– Havana Cafe, vydané na CD roku 1992 audiofilským labelem Chesky Records (JD60). Jde o brilantní nahrávku latinskoamerického jazzu, skvěle zahraného virtuózními muzikanty. O zvukovou brilanci alba se postaral věhlasný zvukový mistr Bob Katz, který kvalitou svých nahrávek již třem albům pomohl získat cenu Grammy (mj. nahrávkou navazujícího alba Paquito D'Rivera – Portraits of Cuba z roku 1997). Album Havana Cafe bylo v symetricky připojených sluchátkách Sennheiser HD 660 S reprodukováno velice průzračným a zároveň žhavým, živým, temperamentním, strhujícím a do hudebního děje vtahujícím způsobem.

Mimořádně transparentní zobrazení jednotlivých hudebních nástrojů v kombinaci s muzikantskou vitalitou, umocněnou velkou dynamičností reprodukce, vyvolávalo až extatický pocit. Převodník a zesilovač HDV 820 pumpoval do sluchátek HD 660 S hudební energii natolik sugestivním způsobem, že nebylo možné přerušit reprodukci. Nešlo to jinak, album Havana Cafe jsem si musel poslechnout celé. A tentokrát hodně nahlas. Byla to silná havanská káva. Její základ tvořil kontrabas Davida Fincka, který zbytečně nestrhával pozornost okázalým duněním a zároveň nebyl ani skromně upozaděn. Ukázněně a současně sebevědomě prezentované hluboké tóny kontrabasu pevně pružily a spokojeně předly. Řečeno stručně kontrabas měl drajv a odpich. Z druhé strany akustického spektra jej doplňovala efektně jiskřivá reprodukce činelů a různých perkusí. Například závěr třetí skladby s krátkým sólem na perkuse vyzněl až neuvěřitelně expresivně. Samozřejmě nejen díky jiskřivým výškám. Nejdůležitější byla velice čistá, přirozená a energická prezentace hudebních nástrojů v širším pásmu středů, ke kterým je lidský sluch nejcitlivější. Zkrátka byl to můj šálek (havanské) kávy.

Závěrečná oslava symetrie
Pořídit si špičkový digitálně-analogový převodník, kombinovaný s high-endovým sluchátkovým zesilovačem Sennheiser HDV 820 a následně používat pouze jeho nesymetrický sluchátkový výstup by bylo podobně podivínským počínáním, jako opatřit si sportovní vrtulové letadlo a poté s ním popojíždět jenom po letištní ploše a nikdy nevzlétnout. Po tři a půl týdenním experimentování a průběžném poslouchání výjimečného přístroje jsem nabyl jistoty, že HDV 820 umí brilantním způsobem využít snad veškerých výhod plně diferenciálního zapojení obvodů. Konstruktéři přístroje HDV 820 zaslouží velkou gratulaci, protože to, co se jim povedlo, je skutečně ohromující. Možná je to i tím, že firma Sennheiser má desítky let zkušeností s konstruováním symetrických obvodů speciálních zesilovačů pro nákladná elektrostatická sluchátka.

Výsledek mne nadchl natolik, že namísto normální střízlivé recenze vznikla mírně nestřídmá recenzentská oslava symetrie. Unikátní zvuková kvalita přístroje vyniká především v kombinaci s takřka stejnojmennými firemními sluchátky HD 820. Pořizovací cena nyní recenzovaného přístroje představuje necelých šedesát tisíc korun českých. Případnému pořízení sestavy HDV 820 + HD 820 odpovídá dvojnásobná částka. To je sice nepřehlédnutelný finanční obnos, ale zároveň je pravda, že popisovaná kombinace disponuje natolik unikátně realistickým přednesem, že bude obtížné najít alternativní systém, který by dokázal konkurovat srovnatelnými zvukovými vlastnostmi.

Lubomír Vlk


Výrobce: Sennheiser
Distributor: Panter s.r.o.