Jak houževnatý Keith Jarrett překonal osud a nahrál Kolínský koncert, své nejdůležitější sólové vystoupení
24. leden 1975 přinesl nezapomenutelnou, až kouzelnou noc pro 1 300 lidí, kteří se stali svědky vystoupení amerického jazzového pianisty Keitha Jarretta v majestátním prostředí operního domu v Cologne. Šťastnou okolností byla nahrávka pořízená toho večera vydavatelstvím ECM Records a vydaná v následujícím roce jako dvojalbum ve stylovém černobílém obalu, na němž je Jarrett vyobrazen se svým afro účesem skloněný nad klavírem. Ačkoliv se Kolínský koncert v krátké době zapsal do povědomí hudební veřejnosti jako instantní klasika, prodal čtyři milióny vydání a je dodnes nejprodávanějším klavírním albem všech dob, nechybělo mnoho k tomu, aby se vůbec nekonal.
Mladá německá studentka přivydělávající si jako promotérka, Vera Brandes, toho času nadšená sedmnáctiletá jazzová fanynka, byla odpovědná za organizaci tohoto koncertu. Jarrett si vyžádal křídlo Bösendorfer 290 Imperial, bohužel zaměstnanci operního domu vyrukovali s nástrojem jiným, a to o hodně menším Bösendorfer baby grand. A ke vší smůle to byl kousek používaný jen pro operní pohřby a k tomu byl nejen v zanedbaném stavu, ale také zcela rozladěn.
Pro perfekcionistu lpícího na puntičkářsky dokonalém ladění, jako byl Jarrett, byl tento hudební nástroj nehorázností, na jaké nebyl zvyklý, doslova urážkou. Poté, co mu sdělili, že není možné sehnat správný klavír, hrozil odřeknutím celého představení. Aby vše nebylo tak růžové, nepřálo Jarrettovi tou dobou ani zdraví. Měl za sebou několik bezesných nocí v důsledku mučivých bolestí páteře, a navíc byl unavený téměř 600 kilometrů dlouhou cestou z předchozího koncertu v Curychu. V této situaci se nikdo nemohl divit pianistově pochmurné náladě.
Naštěstí se Vera Brandes odmítla vzdát a Jarretta doslova ukecávala, zatímco technici trávili hodiny uvedením klavíru stavu uspokojivého alespoň pro ucho netrénovaného posluchače. Nástroj se jim naladit podařilo, ale s jeho nakřáplým a slabým zvukem mnoho nesvedli. Zůstaly mu tedy nejen drnčející vyšší tóny a slabě basující tóny nižší, ale k tomu všemu ještě stávkovaly zasekávající se pedály.
Přesto se Jarret na pódiu nakonec objevil, až v půl dvanácté v noci když skončila opera, s páteřní výztuhou a svíjejíc se bolestí tam předvedl svůj životní a nezapomenutelný výkon.
Kolínský koncert začíná šestadvacetiminutovým improvizačním kouskem, který zaplnil celou první stranu původního vinylu. Začíná meditativní náladou, linky pro pravou ruku zde doslova září a třpytí se čistou krásou. Místy zaslechneme Jarretta prozpěvujícího si během své hry nosnou melodii. Kombinuje tu jazz, tu folk, kousek klasiky, latinskou hudbu, gospelové hymny a dokonce i country, vše v harmonickém bezešvém celku, který by se při troše odvahy nechal nazvat "záplavou uvědomění".
Druhá část večera Part II je ještě delší, a to celých 48 improvizovaných minut rozprostřených na druhé, třetí i čtvrté straně původní gramofonové nahrávky. Je naléhavější než Part I, poháněn je zejména hbitými akordy levé ruky. Jedna z výjimečných Jarrettových technik je zde sázka na opakované, úderné a rozvíjející se levoruké rytmy až s náznakem perkusnosti, které propůjčují jeho hře kontrastní bohatost zapadající do celkové harmonie. Skutečnost je podle názoru ředitele ECM, Manfreda Eichera trochu prozaičtější a Jarrett volil tento přístup proto, aby zamaskoval již zmíněné nedokonalosti klavíru: „Pravděpodobně to tak hrál, protože to nebyl vůbec dobrý klavír. A jelikož k němu nezahořel láskou, našel jiný způsob, jak z něj dostat maximum možného.“
Ačkoliv nástroj - jemně řečeno - nebyl dle Jarrettových představ, pro posluchače bez absolutního sluchu se jeho stav jen pramálo podepsal na radosti z hudby, kterou mistr ten večer tak kouzelně zahrál ve svém virtuozním představení. Je opravdovým kouzelníkem, který má dar nás svými dovednostmi a hladkými hudebními přechody přenést do jiných světů, světů s krajinou jeho klavírní hry.
Kolínský koncert není Jarrettovými prvním ani posledním albem s nevázanými klavírními improvizacemi, ale dodnes vyčínívá jako album nejvýznamnější a nejvlivnější. Kdo ví, jestli by americký pianista Brad Mehldau, také uznávaný pro své velkolepé sólové recitály, stvořil své dílo aniž by byl okouzlen hrou Keitha Jarretta.
Více než čtyřicet let po odehrání, Kolínský koncert zůstává mistrovským kouskem Keitha Jarretta, ale i vydavatelství ECM. Kouzlo oné zimní noci roku 1975 už nikdy nebylo zopakováno, i když se k němu mistr na svých dalších recitálech přiblížil téměř na dosah, tak jako v roce 2016 s „A Multitude Of Angels.“
Ten proklatý rozvrzaný klavír, považovaný Jarrettem za nejhorší noční můru, se nakonec ukázal být požehnáním a přínosem. Taková je někdy ironie života...
-----------------------------------------------------
Volný překlad RedBaron podle původního článku
https://www.udiscovermusic.com/stories/ ... h-jarrett/
