Zdravím a předkládám téma týkající se doporučených nových reedic, remasterů a remixů.

Vím, že už tu je široce diskutované téma "Doporučené nahrávky", já bych se ale chtěl z níže uvedených důvodů soustředit pouze na reedice, remastery a remixy.

Důvody:

1) Je evidentní, že většina aktuálních nahrávek není určena audiofilům a celková situace týkající se kvality nahrávek (opět zde již hojně diskutovaná Loudness war a s ní spojené snižování DR) je tristní.
Na druhou stranu, s renesancí zájmu o vinyl a nástupem Hi-Res audio formátů a tím i možnosti generování zisku pro interprety a vydavatelství, se otevřela možnost pro vznik audiofilských vydání (z původních originálních zdrojů, ať už analogových nebo digitálních), která počítají s kvalitní aparaturou schopnou naplno využívat parametry takových nahrávek. Těch případů není většina, ale objevuje se jich už dost.

2) Většina toho, co poslouchám já, je rock z rozmezí let 1965 - 2000, i když se stále snažím hledat i něco nového, jak interprety, tak žánry.
A ačkoliv nahrávky z uvedeného období nemívají problém s malým DR, přesto mě spousta z nich už tenkrát zvukově zklamala a neuspokojuje mě ani dnes. Uznávám důležitost DR, na druhou stranu je to jen jeden z mnoha parametrů a velký DR neznamená automaticky dobrou nahrávku. Z DR se tak trochu stal fetiš. Jak říkával při provádění důkazů můj profesor matematiky "Je to podmínka nutná, nikoliv však dostačující".
Pravdou je, že rocková muzika asi nikdy nebyla primárně cílena na hifisty. Pro mě osobně kdysi dávno byl největší kvalitativní skok, když jsem poprvé zapojil páskový magnetofon do zesilovače Transiwatt s třípásmovými bednami a oproti zvuku z vestavěného reproduktoru se najednou všechno změnilo - mělo to výšky, basy, dynamiku. Jo, to byl silný zážitek!
Ovšem následně, a to paradoxně se zlepšující se aparaturou, začaly na povrch vyplouvat všechny nedostatky nahrávek. Většina z nich na lepších přístrojích zněla ploše, některé až nepříjemně agresivně. Zvuk byl "placatý", neměl, jak jsme tenkrát říkali (technicky nesprávně) potřebnou "dynamiku". Zahraniční desky na tom byly většinou trochu lépe, říkalo se, že místní zkušení (a tedy i straší) zvukaři rock neměli rádi a často jeho zvuk záměrně "umírňovali". Ten šok, když jsme tak trochu s despektem poslouchali první LP od Katapultu a pak zašli na jejich (pro mě úplně první rockový) koncert! Proč ta deska nemohla znít alespoň trochu podobně ?!?
Nástup "neodpouštějícího" digitálu vše jenom zdůraznil. Spoustu věcí jsem tak mohl poslouchat jenom z vinylu, který vzhledem k svému charakteru byl k těmto nahrávkám alespoň trochu "odpouštějící" a snižoval jejich agresivitu, nebo z levné aparatury, která zahalila spodní pásmo do sice nekonkrétního a nereálného, ale "milosrdného" měkkého basového oparu.
Asi nejvíce mě zklamala hned ta první vydání na CD, kdy se vlastně de facto jednalo o reedice vinylů z doby, kdy CD ještě neexistovaly (byl na nich snad použit stejný master jako pro LP? - viz. níže "Kuře v hodinkách"). Následně, s pokračujícím rozvojem digitálních technologií, tak od přelomu 80 - 90 let se přeci jen začali postupně objevovat nahrávky s (pro mě) lepším zvukem. Dokud se to nezačalo kazit fenoménem Loudness War.

Problém, dle mého čistě osobního názoru, spočívá v nevyrovnaném frekvenčním spektru nahrávek a to zejména v útlumu na basech. Mě prostě irituje, když bicí znějí (jak už na tomto fóru někdo dříve vtipně napsal) jako když se bubnuje lejnem na stan a když varhany a piáno postrádají spodní rejstřík. Ona i akustická kytara v reálu jde hodně nízko, a pokud to na nahrávce chybí, je to samozřejmě také znát.
Prostě jsem zjistil, že pokud nahrávka není správně frekvenčně vyvážena (tedy pro mě ve většině případů má přílišný útlum na basech) vnímám ji prvotně jako pouhý "zvukový" záznam a ne jako hudbu. V případě vyrovnaného spektra je prvotním vjemem hudba a spokojenost, teprve následně se, pokud chci, mohu soustředit na detaily.

Tím jsem se dostal k tomu, proč mě zajímají ty současné reedice (omlouvám se za poněkud delší úvod, ale nedokázal jsem to popsat stručněji, aniž bych příliš zjednodušoval).
Ty mohou využít dnešních technických možností a eliminovat původní omezení na cestě od umělecky i technicky skvělých originálních záznamů ze studia ke koncovému uživateli (parametry tehdejší studiové techniky už tehdy byly výborné a zvukaři se tenkrát své práci věnovali opravdu poctivě). A to, že kvalita zvuku finálního výrobku byla od originálního studiového zvuku často na hony vzdálena, je fakt. Spousta umělců a zvukových mistrů v rozhovorech uvádí, jak byli často frustrování z toho, co všechno na LP nebo CD oproti tomu, co slyšeli ve studiu, chybí nebo nezní tak, jak chtěli. Jak spousta té pečlivé a časově náročné práce ve studiu přišla vniveč, protože se bylo nutné přizpůsobit technickým parametrům tehdy běžných domácích zařízení (gramofony nevyjímaje).

Jako příklad výše napsaného uvedu v tomto příspěvku pro začátek dva příklady:
Framus Five - Město Er
Flamengo - Kuře v hodinkách
Obě nahrávky jsou od Supraphonu, v Hi-Res rozlišení 24/192, u obou je uváděno, že jsou z původních analogových pásů.
Žádnou z nahrávek jsem v mládí nikdy neposlouchal (byly na mě v době, kdy jsem s rockovou muzikou začínal, už "staré"), takže nejsem zatížen předchozími zkušenostmi, jak by měly znít.
Město Er mě nadchlo - i přes zachovaný dobový zvuk hraje technicky skvěle, varhany mají krásný plný zvuk, bicí v krátkém sóle v první skladbě znějí jako bicí. Nejsou to žádné dnešní "super" basy, ale je to výborné.
Oproti tomu Kuře v hodinkách má sice také čistý a dobový zvuk, ale zní ploše a tím (pro mě) nezáživně.
Abych podpořil nebo vyvrátil můj subjektivní poslechový dojem, provedl jsem frekvenční analýzu obou nahrávek. A výsledek je jednoznačný - zatímco v Městu Er jsou frekvence 63 - 160 Hz přítomny v podstatě na stejné úrovni (postupný pokles nastává až od 50 Hz), tak u Kuřete v hodinkách nastává výrazný pokles už pod 100 Hz (na 80 Hz cca. - 7 až 10 dB).
Přijde mi to, jako by se u Kuřete v hodinkách jednalo o finální master pro původní vinyl (s technologicky nutným stažením basů pod 100 Hz), zatímco u Města Er je využito všech parametrů tehdejšího záznamu (studiové magnetofony už v té době měly rozsah od 30 - 50 Hz).

Co si o tom myslíte? Díky za případné názory a reakce.

Samozřejmě, že pokud téma zaujme, rád prodiskutuji i další (např. Beatles, Pink Floyd reedice z roku 2011 - dle mého výborná nebo Led Zeppelin v Hi-Res - bohužel opět nic moc, ....).

FRAMUS vs. FLAMENGO
V obou případech je na výsledné Hi-Res nahrávce to, co je na studiovém pásu. Pokud na jedné nahrávce slyšíš, následně analýzou zjistíš, méně basů, pak to takhle udělali už tehdy ve studiu. Nahrávka je autentická, a jako takovou je ji nutno brát. Co na pásu není, to tam není, a nemělo by být ani na autentickém remasteru, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Remastering by neměl být v žádném případě o tom, že se něco zatraktivní. Vždy by mělo jít o co nejautentičtější přenos dobového záznamu na současné médium, bez dodatečných úprav. Na jednu stranu jsi proti komprimovanému DR, na druhou stranu hledáš atraktivní zvuk, což je ale cílem právě té dynamické komprese, navalit zvuk, zvýraznit basy a výšky za cenu clippingu, to je přece kůůl. Pokud je pro tebe žádoucích více basů, uprav si to ekvalizační křivkou. Možná ale jen tvoje aparatura není schopna basy na Kuřeti správně zprostředkovat, protože na mé aparatuře jich tam je dost.

NOVÉ EDICE vs. STARÉ EDICE
Po zkušenostech detailního srovnávání různých edic několika tisíců různých titulů během cca. posledních 10 let mohu konstatovat, že novější remastering z téhož pásu přinesl zlepšení proti starému asi tak v pěti případech (mluvím o vydáních CD do roku 95 vs. CD a jiných formátů, včetně digitalizovaných LP, po roce 95). Většinou proto, že starý CD remaster trpěl nějakou vadou, třeba z důvodu polopirátského nebo diletantského převodu. Tvrdím, že více jak 99% vydaných CD zní nejlépe na prvních edicích. Proto hledat mezi novými remastery nějaké zvukové zlepšení je ztráta času. Jiný případ jsou u starých edicí problémy způsobené preemfází, případně nevhodně zvoleným masterem, nebo absencí jeho originálu. Ale to se opět týká zlomku procenta nahrávek.

Zásadní je také definice toho, co kdo za dobrý zvuk vlastně považuje. Pro někoho je autentický originál málo zajímavý, a vyžaduje bombastický bum-cink sound i tam, kde být z různých důvodů nemůže. Mně nahrávky z 60. a 70 let baví jako pravdivý historický originál právě tím, jak znějí jinak (což vůbec nevnímám jako hůře), a jejich zvukovou věrnost preferuji. Proto i Kuře v hodinkách považuji za zvukově precizní, kdežto jeho pozdější remastery pro běžné publikum, co si muziku přehrává z ntb a mobilů a další mrňavých krabiček, považuji zvukově i jinak z principu za ohavné.

Vidím to podobně jako Antony, s dodatkem, že v tomto odvětví již dobře bylo a nic dobrého už nás nečeká. Až na audiofilské a předražené vydání, ale těch je minimum.

Čekal jsem, že zásadní posun přinese technologie SACD, DVD-A, kde to bude ve vysokém rozlišení a hlavně z originál master pásů. To očekávání bylo naivní. První tituly ano a jsem rád, že jsem to stačil koupit, ale proto, že se neprodávalo jak počítali, tak si to začali usnadňovat a praskali to na SACD v hnusu jako na CD a je po všem. Bohužel toto se v poslední době děje už i na reinkarnovaných LP, kde je snaha pouze vydělat případným rozdělením na 2 LP ( nejen kvůli délce záznamu ), popř. ještě s neposlouchatelným CD s cílem navýšit prodejní cenu.
Na požadavel manželky jsem nedávno zakoupil LP ABBA- Voulez Vous - 45 RPM, 40th anniversary, mastered at Abbey Road. Předchozí 45 RPM alba Arrival a The Album hrají velice slušně a 45 RPM je přínosem. Bohužel ta Voulez Vous je neposlouchatelná, je to uječený, bez basů, na displeji to ukazuje poctivý socialistický smrček se strmým vrcholem na 2 kHz. Původní první vydání 1979 proti tomu hraje jako víno. Jak se ukazuje vůbec není zárukou technologie, ani studio. Veškerý současný nákup hudby je sázka do loterie. Jsem rád, že svoji sbírku jsem pořizoval v době, kdy se kvalitní hudba dala koupit a bylo jedno zda CD, či LP - obojí hrálo velice slušně a nic netahalo za uši. Je to smutný příběh a ještě smutnější prognóza.
Lepší než původní vydání, to je fikce s minimální šancí na úspěch.
Tak ať Vám to hraje.

Ano, technologie nezaručuje nic, ač tomu mnozí věří. Všechno je v lidech. A člověk, to je vždy nejslabší článek.

Díky za reakci.

Určitě respektuji jako jednu z cest ten zcela "pietní" přístup, který preferuje autentičnost původní nahrávky tak, jak ji v té době posluchači mohli ze záznamu slyšet - tj. v případě Kuřete z LP.

Na druhou stranu je evidentní, že tehdy použité nástroje hrály i v pásmu nízkých basů pod 100 Hz a je téměř jisté, že studiové magnetofony již tenkrát tyto frekvence nahrály. A ze záznamu tyto frekvence asi zmizely (lépe řečeno byly záměrně potlačeny z technologických důvodů) až během finálního masteringu pro LP.
A to právě otevírá možnost pro tu druhou cestu, jak k reedici přistupovat - tj. použít původní mix (obsahující i tyto nízké frekvence) a z něj udělat nový master, který už nemusí být omezen tehdejšími limity audio zařízení a může obsahovat basy v původní nesnížené úrovni.
Já osobně preferuji tento druhý způsob, protože jak jsem psal v prvním příspěvku, jsem na vyrovnaný frekvenční průběh citlivý a zejména nemám rád presentní (tzv. "analytické") agresivní nahrávky se zdůrazněnými vyššími středy a nedostatkem basů. A že se jich objevila spousta i v aktuálních Hi-Res reedicích je smutný fakt. To ale není případ Kuřete, souhlasím s tebou, že je zvukově precizní, jen pro mě je tam slabší ta basová složka.
Máš možnost to porovnat s tím zmiňovaným Městem Er? To se mi prostě líbí víc, tam u mě nastává stav, kdy 100% akceptuji ten dobový zvuk (jen frekvenčně dorovnaný) a jen poslouchám a užívám si to.

Jinak samozřejmě souhlasím, že by bylo špatně zvuk jakýmkoliv způsobem zatraktivňovat. S postupujícím věkem jsem na přemíru basů čím dál tím víc citlivější, dunění nesnáším. Ale pokud nástroj basovou složku obsahuje, chci ji (přesnou a co nejvíce "suchou") slyšet. Ekvalizací se basy, pokud v nahrávce chybí nebo jsou výrazně staženy, rozhodně dohnat nedají. To není cesta.
Po aktualizaci mojí sestavy mám basy vyrovnané až do cca. 30 Hz, takže pokud v nahrávce jsou, rozhodně je slyším.

Také souhlasím s tím, že skoro všechny reedice vydané po roce 1995 nepřinesly žádné zvýšení kvality, spíše naopak. Lepší se to dle mého názoru v konkrétních (a bohužel ne tak častých) případech až v poslední době (viz. ta v mém prvním příspěvku zmiňovaná renesance vinylu a nástup Hi-Res formátů).
A právě o těchto potencionálně dobrých případech bych rád diskutoval, co si o tom kdo myslí, v čem spatřuje zlepšení (nebo samozřejmě i zhoršení) a zda se tedy vyplatí do takových reedic investovat.
Je mi jasné, že názory budou hodně individuální, ale pokud se udrží věcná diskuze, mohla by přinést zajímavé typy a snad i radost s poslechu oblíbených starých interpretů v nové kvalitě.

1) na vinyl nešel neupravený signál z master tape. Řezací hlava vyžadovala úpravu signálu, aby se dal do matrice vyřezat ve formě přehravatelné přenoskou. Takže deska ve výsledku zněla vždy trochu jinak, než pásek, a ne nutně hůř.
2) nemyslím si, že novodobé hirez transformace z pásu jsou zcela bez zásahu, minimálně lze očekávat redukci šumu, takže opět nemáme tentýž signál.

Byl bych opatrný ke srovnávání vzpomínek na zvuk, starých 40-50 let se zvukem nově vydávaných LP a omezil bych se na případy, kdy je možné přímé srovnání. To mám ve 3 případech:

LP Rubber Soul (Beatles). Capitol T-2442 (1965) vs. remaster LP Parlophone PCS 3075 (2012)

LP Aqualung (Jethro Tull). Sonet SLP-3007 (1971) vs. LP remaster Wilson 2011/13

Five by Five (Rolling Stones). EP DFE 8590 (1964) vs. data Supraphononline.

Bude to titul od titulu.

Ty LP Beatles ( 2012 ) mám také, koupil jsem si to znovu celé a se zvukem jsem spokojený - proti původním trochu hlasitější, ale v poho.

LP Aqualung - remix S. Wilsona pro mně také v poho, mám jeho práci rád a hraje to super.
Ovšem v tomto případě Aqualung Box (40th Anniversary Adapted Edition) v DTS 96/24 Dolby Digital ve stereu i MCH je neskutečná zvuková nirvana. Mužu doporučit.

Obecně ty reinkarnované LP před cca 3-4 roky ještě v poho, to prznění nastalo cca rok zpět a je to smutné. Ty případy už jsem tady popisoval.

Pánové,poslouchejte klasiku( ),tam to nehrozí

A to máš pravdu. Jak je tady o mně všeobecně známo, také tak většinou činím. V klasice se dají poslouchat i ta proklínaná současná CD.
Tam není potřeba prznit, neboť puberťáci to na mobilech neposlouchají.

S tím odšumováním starších nahrávek má PMA pravdu, že se tak děje. Jde o to jakou technologií. Pokud si dovolím, jen jako příklad, analogii s technologií pro tape decky tzv. dbx, víme všichni, že šum zmizel, ale byla to neuvěřitelná "plechárna". Možná něco podobného způsobuje ten agresivní zvuk na některých nahrávkách nového vydání.
Osobně mám raději i ten mírný šum na pozadí - bývá lineární, než "zmrzačení" nahrávky, ikdyž je pak bez šumu.

Tomáš píše: ↑

12 srp 2019 19:12

Pánové,poslouchejte klasiku( ),tam to nehrozí

To děláme, ale s tím člověk na fórech nepochodí. Bohužel ani v klasice není vše košer, ale průšvihů je podstatně míň.

Pokusím se o srovnání Aqualung Sonet 1971 vs. Wilson 2011, ale potřebuju víc času. Jen pro zajímavost, přes celou stranu 1 je DR staré verze 16 a u Wilsona 14. Ano, není to jediný parametr, ale je to příznačné. Přifouknutí basů a zdánlivě bohatší zvuk nutně vede ke snížení DR.

Dark side of the moon - Zda na původním masteru (což je ten původní mix) basy byly a časem zmizely (jak?), nebo byly odstraněny kvůli LP (to bych ale očekával až na submasteru vytvořeném speciálně pro výrobu LP, z něj ale předpokládám nikdo současný digitální Hi-Res remasteringy neprovádí), můžeme jen spekulovat. Pro vytvoření nového "doplněného a vylepšeného" vydání by musel někdo určit (podle čeho, odhadem?) kolik basů přidat, a musel by je někde vzít (nemá kde, leda by se dochovala původní samostatná stopa baskytary). I pokud by toto absolvoval, už by nešlo o remaster, ale o remix. Jakýkoli remix je jiné umělecké dílo, odlišné od původního autorského. Remixů starých desek, které někdo "vylepšoval" je plno, a osobně je považuji za zničení původního uměleckého artefaktu. Každý, kdo remix provádí, zvuk přizpůsobuje svému osobnímu vkusu (byť v dobré víře), svému etalonu, který považuje za "lepší". Protože je to člověk z jiné doby, ovlivněný jinou kulturou, s jinými prioritami, zkušenostmi, jiným estetickým cítěním, vzdaluje se ve výsledku více, či ještě více, od originálu. Tento přístup považuji za zkázonosný.
Z tohoto úhlu pohledu dělá svoje Hi-Res remastery Supraphon pietně dokonale. Na druhou stranu CD a flac remastery mrší vesele dál.

PMA - Nevím, jaký je přesně proces převodu master tape na současné digitální Hi-Res, z hlediska dodatečných úprav ve studiu ADK Prague. Soudit mohu podle svého ucha, když srovnám první CD edici Kuře v hodinkách (Trezor 1990) a Supraphon Hi-Res 2017. Znějí takřka totožně, obě jsou dle mého bez úprav frekvencí i šumů, protože jinak by se zvukoví technici těžko mohli s odstupem 27 let trefit do stejného zvuku. První není zmršená, protože to ještě neuměli, a druhá protože nechtěli. Což se vůbec nedá říci o CD vydáních z let 1998 (edice Bigbít) a 2012 (Jubilejní 40), ta jsou zvukově zcela odlišná, agresivní, placatá, syčící.
O Wilsonových remixech jsem toho tady napsal hodně, obzvláště o Aqualung. Jeho remixy jsou pro mne neposlouchatelné, zbytečné, je v nich zcela zabitý duch nahrávky. Wilsonův "flat transfer" remaster zní stejně, jako staré nezmršené CD remastery, tedy je také zbytečný, nepřináší nic nového. Z toho vyplývá, že čistý remaster bez nežádoucích zásahů je vlastně to nejjednodušší, co se dá udělat (prostě do toho nehrabat), a v raných dobách digitalizace se tak dělo přirozeně. Dnes je z toho věda, jak nepodělat starou nahrávku moderní digitalizací...

Klasika je skoro vždy OK, tam jsem ještě průšvih nezažil. O jazzu se to už zdaleka říct nedá, mastering klasického jazzu s DR5/6 se nezřídka vyskytuje, a je to rána kladivem do hlavy.

Všimněte si, že i Wilsonův kvalitní remaster "rovná" špičky, tj. srovnává max. úroveň. Výsledek jsou menší "koule" remasteru, i když odstraňuje některé technické nedokonalosti originálních vydání. Je prostě víc audiofilní, ale jestli je to + nebo -, to je na individuálním posouzení. Dynamiku má ale remaster menší a tím i menší expresivnost, aspoň pro mě.

Píšu pouze o vinylech.
Led Zeppelin-poslední reedice velice povedená, obstojí ve srovnání s Classic Records, některé tituly i Classic Records předčí.
Ve srovnání s původním vydáním jsou v reedicích více zastoupeny basy, někomu se to může i líbit, dle mého názoru temnější pojetí je na úkor brilance a vzdušnosti.
Pink Floyd-reedice 2016 (všechny řadovky) úžasné zvukové provedení, naprosto srovnatelné s tituly z doby vzniku.Větší basové zastoupení je přesně v duchu anglických vydáních původních verzí.Původní německá a japonská vydání jsou světlejšího charakteru.
O nepovedených reedicích dnes psát nechci, snad jindy.
Na závěr bych chtěl uvést dva tituly, které myslím, že jsou provedeny lépe než v době vzniku.
1)
The Doors 45rpm. Analogue Production APP 74007-45
2) Smokie "Midnight Café" Music On Vinyl 2394 číslovaná limitovaná edice.
Ještě bych mohl uvést "Brothers In Arms"od DS vydané MoFi(2014), to však je na delší řeč, pojetí MoFi masteringu vůči původnímu vydání..

Ale existují i kladné vyjímky.Třeba polský label GAD records teď třeba vydává nové mastery Kratochvílova Jaz Q s bonusy,většinou náhrávky z koncertů,které nikdy nevyšly,a zvuk je perfektní

2CD komplet

živák z Bratislavy 1975,nikdy nevyšlo
a další
https://gadrecords.pl/katalog/
Dají se třeba sehnat u Zemana na hradě
https://cdmusic.cz/cs/cesky-jazz/?pageindex=1