NIN
Re: NIN
Tak to je fajn. Právě proto jsem si zavedl tento "nekompromisní" losovací systém (viz i 2x jsem vytáhl dvě stejné kapely), aby mi připomenul též věci dlouho nehrané a přitom neméně kvalitní než ty, které bych obvykle poslouchal.
Re: NIN
KREATOR – Phantom Antichrist – 2012 – studiovka číslo 13 a dnes už vyzrálý německý trash metal. Kapele jsem přišel na chuť až od alba Endorama a Phantom jen potvrzuje, že Mille Petrozza a jeho kumpáni mají na hudebním scéně svou neotřesitelnou pozici. Je to sice rychta, ale do značné míry mapovatelná, a když Kreator trochu zpomalí, může si posluchač užívat i solidní rozlišení nástrojů – „From Flood Into Fire“.
JIMI HENDRIX – Axis: Bold As Love – 1967 - druhé ze tří jeho základních alb. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vrátil v čase a prokousal těmi cílenými přehmaty a vazbením, ale je to tam a je to na šedesátky geniální. Když spustí „Sanish Castle Magic“, „Little Wing“ nebo „Bold Is Love“, tak musela tenkrát spadnout brada všem a mnohým to šrotovalo jako mně, jak ten Jimiho maximální zvuk s minimálním hlasovým rozsahem uchopit a přijmout.
HELMET – Betty – 1994 – třetí počin new-yorkského bandu s hlubokými minimalistickými kytarovými rify a odladěnými vokály, které komerčnímu uchu moc neladí. Nepochopil jsem absolutně neprodejný obal, který mohl omylem zmátnout lovce šlágrů, jež hned vyslali echo, aby to další kámoši vůbec nebrali do ruky. Cílené publikum buď už kapelu znalo nebo ke koupi přispěla náhoda, stejně jako u mě. „I Know“ nebo „Street Crab“.
ANVIL – Metal On Metal – 1982 – vyzrálejší následovník prvotiny Hard ´n´ Heavy se už mohl zúčastnit bojů v prvních liniích NWOBHM. Technicky a zvukově na to mají, ale na rozdíl od Britů jsou kanadští Anvil chladní jako ta jejich ocel. Pro někoho dobře, já mám radši teplejší klima. Staří Mejdni jsou slyšet v instrumentálce „March Of The Crabs“ a největší posun vpřed vykazuje poslední „666“ se stylovými prvky Slayer.
STEVE VAI – Alien Love Secrets – 1995 – čtvrtá sólovka kytarového perfekcionalisty, jehož nástroj doslova mluví. K ruce mu byl jen bubeník Deen Castronovo a ostatní veškerá nástrojová instrumentalizace je v jeho rukou. Zvukové ztvárnění zlého koně – „Bad Horsie“ je prostě paráda. Nepřehlédnutelná je i nevycválaná „Kill The Guy …“, se skladbou „Juice“ jsem vzpomenul na Eddie Van Halena a největší komerční lesk má závěrečné blues „Tender Surrender“.
QUEENS OF THE STONE AGE – Songs For The Deaf – 2002 – nejúspěšnější album s číslem 3 v pořadí od muzikantů z kapel jako jsou Kyuss, Foo Fighters a Screaming Trees. Kapela disponuje svým vlastní stylem založeným na fúzi stoner rocku, grunge a špetky punkové úchylnosti, která vůbec není na škodu. Pilotní skladbou tohoto alba se stal videoklip "No One Knows". I zvuk kytar zaprášených pískem se dá vychutnat v hifi kvalitě.
TOOL – Fear Inoculum – 2019 – zatím poslední a nejpropracovanější deska amerických metalových experimentátorů, kteří se díky svému způsobu přenosu hudby směrem k posluchači stali pojmem. Tahle kapela hudbu nepřehrává, ale postupně dávkuje, a to s chirurgickou přesností. Hudba nezná hranice, a pokud by je měla, tak Tool už ve svém způsobu provedení emigrovali.
THE DOORS – Waiting For The Sun – 1968 – na tomto třetím album na mě Morrison působí jako někdo, kdo se chce vyhrabat ze sraček a chce bejt zase normální. Ne, že by to prospělo nahrávce, protože hned první dvě skladby jsou dle mého cajdáky a zbytek alba se velkou dávkou psychedelie taky zrovna nepyšní. The Doors umí ty emoce ze sebe vyplivat, ale tady se prostě nenechají rozhodit. Návrat k „normálu“ je až v poslední „Five To One“
TOUNDRA – III – 2012 – Madrid a třetí kousek instrumentálního post rocku či heavy metalu. Klidné pasáže gradují v ty bouřlivé a kytary progresivně vykreslují barevné scenérie. Hudebně má tohle album velkou autoritu a čím déle tyhle „španělské ptáčky“ slyším zpívat, tím víc mě mají omotaného kolem svých kytar.
BLUE EFFECT & JAZZ Q PRAHA – Continuctio – 1970 – těžká jazzrocková nadílka s náročným strávením veškerých myšlenek, jež se tenkrát v muzikantských hlavách rodily. Tohle dát dohromady nebude sranda a ve finále to jen tak někdo neocení. Těm „normálním“ dává naději „Návštěva u tety Markéty…“, ale pak přichází největší šlamastyka „Asi půjdem se psem ven“. Tohle album rozhodně není pro každého.
EURYTHMICS – In The Garden – 1981 – premiéra dvojice Annie Lennox a Dave Stewart. Post-punkové album stylově navazuje na americké Blondie a to potvrzuje i fakt, že za bicí u většiny písní zasedl jejich člen Clem Burke. Jejich slavné roky jsou teprve před nimi, ale osobní rukopis budoucího úspěchu je zde už čitelný.
STEVE STEVENS – Memory Crash – 2008 – třetí sólovka malého muže s velkou kytarovou školou. U Billyho Idola slouží už od nepaměti a občas si svobodně zaimprovizuje podle své chuti. Instrumentálně progresivní skladby vynikají jak po technické stránce tak i obsahové a to natolik, že tohoto obecně méně viditelného hráče řadím mezi nejlepší kytaristy světa.
RUSH – Retrospective III – 2009 - jedno z oficiálních výběrových alb kapely reprezentují skladby ze šesti studiových řadovek z období mezi roky 1991 – 2007. Status jedinečnosti zajišťují dva remixy a jedna živá nahrávka. Nejsem sice ten správně oddaný fanda, ale myslím si, že tento vytříbený styl a ryzí zvuk je dostatečným měřítkem pro důstojnou reprezentaci kanadské rockové aristokracie.
VÍTKOVO KVARTETO & VETERÁNI STUDENÉ VÁLKY – Best Off – 2008 – seskupení, které hraje v podstatě to samé od roku 85, jen s různými aranžemi a různými muzikanty. Pravdou je, že většina songů má stále co říct i dneska a skladba „Pražskej démon“ je mezi staršími rockery ceněná velmi vysoko. Dalším rockovým flákem je třeba „Bigbítový dunění“, ale co mě nejvíc dostává je věc „Johana nohama, kterou eviduju jako možná nejlepší bluesovou skladbu na české scéně. Nesmím zapomenout také na bonusovou „Soudružka žena“ v původním vydání.
SCORPIONS – Crazy World – 1990 – po stagnaci v druhé polovině 80. let přišel znovu návrat. Progresivnější sound a osvědčená sázka na jistotu v podobě dvou kvalitních „loudáků“ udělalo své. Z nich mám raději „Send Me An Angel“ než hlavního tahouna a posléze totálně provařenou „Wind Of Change“. Nejsilnější sestava Meine, Schenker, Jabs, Buchholz a Rarebell na své společné derniéře vyplodila maximum – „Don´t Believe Her“, „Hit Between The Eyes“ nebo vzpomínka na skvělé album Animal Magnetism – „Money And Fame“.
FAITHLESS – The Dance – 2010 – poslední záchvěv a pak desetiletá pauza. Uznávaní elektronici tanečního světa už neměli co říct a oni to věděli. Skladatelský drajv a okázalá gradace refrénů už pomalu přestává fungovat a motůrek, ze kterého vypadl šroubek se točí jen svou setrvačností. Odpad to ale není a v létě s drinky u bazénu by s tímhle albem zábava určitě nevázla.
THE MISSION – Carved In Sand – 1990 – nezapomenutelná deska, která se hrávala v píseckých barech v dobách krátce po absolvování základní vojenské služby. Pro mě je tahle věc jedním z vrcholů gotické scény a vzácnou truhlou, ve které jsou ukryté skvosty jako „Amelia“, „Into The Blue“, „Butterfly On A Wheel“, „Paradise …“ a na křídlech bílé volavky ulítávám s „Deliverance“.
JIMI HENDRIX – Axis: Bold As Love – 1967 - druhé ze tří jeho základních alb. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vrátil v čase a prokousal těmi cílenými přehmaty a vazbením, ale je to tam a je to na šedesátky geniální. Když spustí „Sanish Castle Magic“, „Little Wing“ nebo „Bold Is Love“, tak musela tenkrát spadnout brada všem a mnohým to šrotovalo jako mně, jak ten Jimiho maximální zvuk s minimálním hlasovým rozsahem uchopit a přijmout.
HELMET – Betty – 1994 – třetí počin new-yorkského bandu s hlubokými minimalistickými kytarovými rify a odladěnými vokály, které komerčnímu uchu moc neladí. Nepochopil jsem absolutně neprodejný obal, který mohl omylem zmátnout lovce šlágrů, jež hned vyslali echo, aby to další kámoši vůbec nebrali do ruky. Cílené publikum buď už kapelu znalo nebo ke koupi přispěla náhoda, stejně jako u mě. „I Know“ nebo „Street Crab“.
ANVIL – Metal On Metal – 1982 – vyzrálejší následovník prvotiny Hard ´n´ Heavy se už mohl zúčastnit bojů v prvních liniích NWOBHM. Technicky a zvukově na to mají, ale na rozdíl od Britů jsou kanadští Anvil chladní jako ta jejich ocel. Pro někoho dobře, já mám radši teplejší klima. Staří Mejdni jsou slyšet v instrumentálce „March Of The Crabs“ a největší posun vpřed vykazuje poslední „666“ se stylovými prvky Slayer.
STEVE VAI – Alien Love Secrets – 1995 – čtvrtá sólovka kytarového perfekcionalisty, jehož nástroj doslova mluví. K ruce mu byl jen bubeník Deen Castronovo a ostatní veškerá nástrojová instrumentalizace je v jeho rukou. Zvukové ztvárnění zlého koně – „Bad Horsie“ je prostě paráda. Nepřehlédnutelná je i nevycválaná „Kill The Guy …“, se skladbou „Juice“ jsem vzpomenul na Eddie Van Halena a největší komerční lesk má závěrečné blues „Tender Surrender“.
QUEENS OF THE STONE AGE – Songs For The Deaf – 2002 – nejúspěšnější album s číslem 3 v pořadí od muzikantů z kapel jako jsou Kyuss, Foo Fighters a Screaming Trees. Kapela disponuje svým vlastní stylem založeným na fúzi stoner rocku, grunge a špetky punkové úchylnosti, která vůbec není na škodu. Pilotní skladbou tohoto alba se stal videoklip "No One Knows". I zvuk kytar zaprášených pískem se dá vychutnat v hifi kvalitě.
TOOL – Fear Inoculum – 2019 – zatím poslední a nejpropracovanější deska amerických metalových experimentátorů, kteří se díky svému způsobu přenosu hudby směrem k posluchači stali pojmem. Tahle kapela hudbu nepřehrává, ale postupně dávkuje, a to s chirurgickou přesností. Hudba nezná hranice, a pokud by je měla, tak Tool už ve svém způsobu provedení emigrovali.
THE DOORS – Waiting For The Sun – 1968 – na tomto třetím album na mě Morrison působí jako někdo, kdo se chce vyhrabat ze sraček a chce bejt zase normální. Ne, že by to prospělo nahrávce, protože hned první dvě skladby jsou dle mého cajdáky a zbytek alba se velkou dávkou psychedelie taky zrovna nepyšní. The Doors umí ty emoce ze sebe vyplivat, ale tady se prostě nenechají rozhodit. Návrat k „normálu“ je až v poslední „Five To One“
TOUNDRA – III – 2012 – Madrid a třetí kousek instrumentálního post rocku či heavy metalu. Klidné pasáže gradují v ty bouřlivé a kytary progresivně vykreslují barevné scenérie. Hudebně má tohle album velkou autoritu a čím déle tyhle „španělské ptáčky“ slyším zpívat, tím víc mě mají omotaného kolem svých kytar.
BLUE EFFECT & JAZZ Q PRAHA – Continuctio – 1970 – těžká jazzrocková nadílka s náročným strávením veškerých myšlenek, jež se tenkrát v muzikantských hlavách rodily. Tohle dát dohromady nebude sranda a ve finále to jen tak někdo neocení. Těm „normálním“ dává naději „Návštěva u tety Markéty…“, ale pak přichází největší šlamastyka „Asi půjdem se psem ven“. Tohle album rozhodně není pro každého.
EURYTHMICS – In The Garden – 1981 – premiéra dvojice Annie Lennox a Dave Stewart. Post-punkové album stylově navazuje na americké Blondie a to potvrzuje i fakt, že za bicí u většiny písní zasedl jejich člen Clem Burke. Jejich slavné roky jsou teprve před nimi, ale osobní rukopis budoucího úspěchu je zde už čitelný.
STEVE STEVENS – Memory Crash – 2008 – třetí sólovka malého muže s velkou kytarovou školou. U Billyho Idola slouží už od nepaměti a občas si svobodně zaimprovizuje podle své chuti. Instrumentálně progresivní skladby vynikají jak po technické stránce tak i obsahové a to natolik, že tohoto obecně méně viditelného hráče řadím mezi nejlepší kytaristy světa.
RUSH – Retrospective III – 2009 - jedno z oficiálních výběrových alb kapely reprezentují skladby ze šesti studiových řadovek z období mezi roky 1991 – 2007. Status jedinečnosti zajišťují dva remixy a jedna živá nahrávka. Nejsem sice ten správně oddaný fanda, ale myslím si, že tento vytříbený styl a ryzí zvuk je dostatečným měřítkem pro důstojnou reprezentaci kanadské rockové aristokracie.
VÍTKOVO KVARTETO & VETERÁNI STUDENÉ VÁLKY – Best Off – 2008 – seskupení, které hraje v podstatě to samé od roku 85, jen s různými aranžemi a různými muzikanty. Pravdou je, že většina songů má stále co říct i dneska a skladba „Pražskej démon“ je mezi staršími rockery ceněná velmi vysoko. Dalším rockovým flákem je třeba „Bigbítový dunění“, ale co mě nejvíc dostává je věc „Johana nohama, kterou eviduju jako možná nejlepší bluesovou skladbu na české scéně. Nesmím zapomenout také na bonusovou „Soudružka žena“ v původním vydání.
SCORPIONS – Crazy World – 1990 – po stagnaci v druhé polovině 80. let přišel znovu návrat. Progresivnější sound a osvědčená sázka na jistotu v podobě dvou kvalitních „loudáků“ udělalo své. Z nich mám raději „Send Me An Angel“ než hlavního tahouna a posléze totálně provařenou „Wind Of Change“. Nejsilnější sestava Meine, Schenker, Jabs, Buchholz a Rarebell na své společné derniéře vyplodila maximum – „Don´t Believe Her“, „Hit Between The Eyes“ nebo vzpomínka na skvělé album Animal Magnetism – „Money And Fame“.
FAITHLESS – The Dance – 2010 – poslední záchvěv a pak desetiletá pauza. Uznávaní elektronici tanečního světa už neměli co říct a oni to věděli. Skladatelský drajv a okázalá gradace refrénů už pomalu přestává fungovat a motůrek, ze kterého vypadl šroubek se točí jen svou setrvačností. Odpad to ale není a v létě s drinky u bazénu by s tímhle albem zábava určitě nevázla.
THE MISSION – Carved In Sand – 1990 – nezapomenutelná deska, která se hrávala v píseckých barech v dobách krátce po absolvování základní vojenské služby. Pro mě je tahle věc jedním z vrcholů gotické scény a vzácnou truhlou, ve které jsou ukryté skvosty jako „Amelia“, „Into The Blue“, „Butterfly On A Wheel“, „Paradise …“ a na křídlech bílé volavky ulítávám s „Deliverance“.
Re: NIN
STEVIE RAY VAUGHAN – In Step – 1989 – poslední nahrávka amerického bílého bluesmana s kapelou Double Trouble. Po letech topení se v alkohou a drogách se kytarista a zpěvák raduje z nalezené cesty ven, kterou lemuje čistě zahrané blues a rock ´n´ roll. V dalším roce při havárii vrtulníku přichází svět o skvělého muzikanta. „Let Me Love You Baby“, „Love Me Darlin´“ nebo instrumentální pohlazení po duši „Riviera Paradise“.
THE ALLMAN BROTHERS BAND – Seven Turns – 1990 – po devíti letech vychází album kapele, která slavila úspěchy zejména v sedmdesátých letech. Jižanský blues rock pod taktovkou Gregg Almanna a dalších šesti hráčů stylově vykresluje atmosféru starých časů s čerstvým nábojem. Příjemně mě překvapila progresivní instrumentálka „True Gravity“ a holubici míru s bluesovými křídly bych vypustil u úžasné „Gambler´s Roll“.
KMFDM – WWIII – 2003 – německý industriální ansámbl s metalovými kytarami a elektronickými samply. Už první titulní nástup rozstřelí všechno kolem a rozpoutá se Třetí světová. Nelidská invaze pak v dalším pokračování postupně rozebírá zbytky toho, co přežilo první útok. Ženské vokály průběžně zmírňují účinky řádění válečného monstra. K podobenství v akceleraci s kapelou Ministry přispívá i účast bubeníka Billa Rieflina.
BLUES COLLECTED – Volume 3 – 1997 – osmnáct muzikantů, a každý to svoje muzicírování cítí po svém. Buddy Reed, Peter Green, Bo Diddley a mnoho dalších představují nekonečné množství receptů, jak upéct blues „stokrát“ jinak. Odpočinková záležitost ideální na cestu po Route 66.
MINISTRY – Filth Pig – 1996 – šestá nadílka amerických antipolitických buřičů, mezi nimiž je nejznámější postavou kubánský zpěvák Alan Jourgensen. Kapela na této desce podřadila a „válcovna plechu“ (jak by řekl můj tatík) zpracovává materiál pomalu a s jistotou, aby se všechny výlisky vešly do přísných tolerancí. V rámci svého výrobního programu došlo na inovaci Dylanovy skladby „Lay Lady Lay“.
BLACK SABBATH – Paranoid – 1970 – jedna z nejohranějších desek v sedmdesátých letech nepotřebuje komentář.
THE ANIMATRIX – The Album – 2003 – soundtrack plný jedniček a nul a nekonečných kódů k animovanému doplňku kultovního filmu Matrix. Místy až drsnou elektroniku vypouští počítačová monstra Overseer nebo Juno Reactor. Zaměřeno nejen pro filmové nadšence.
VINNIE MOORE – Mind´s Eye – 1986 – první počin kytarového virtuóza, který si dovolil jako jeden z mála vydávat instrumentální desky. Zde mu zabubnoval zkušený harcovník Tommy Aldridge a paradoxně na klávesy hraje další výborný kytarista Tony MacAlpine. Nynější člen kapely UFO čerpá podobně jako Malmsteen z vážné hudby a posouvá kytarovou školu stejně jako on do oddělení Heavy.
ANDY SUMMERS – The X Tracks – 2004 – výběrové album z období 1997 až 2002 bývalého kytaristy The Police. S domovskou kapelou je tu pramálo společného. Summers se už dávno baví jazzovými vyhrávkami a mikrofon pro zpěv využívá jen minimálně. Za zády se skromně objeví i Sting a překvapivě dobrý zpěv přichází v předposlední „Weird Nightmare“ od nečekané Debbie Harry.
SAXON – Power & The Glory – 1983 – heavy metalová superskupina osmdesátých let popáté a zároveň první studiovka s novým bubeníkem jménem Nigel Glockler, jenž nahradil Pete Gilla mířícího do Motörhead. Skvělý hlásek Biff Byforda a čistokrevný styl bandu vyvrcholí v podobě závěrečné skladby „The Eagle Has Landed“.
RIVERSIDE – Out Of Myself – 2004 – jednička a hned se o nich ví. Marius Duda je polský Steven Wilson a jeho hudební dialogy s vesmírem mě šetrně rozpouští jako lakový benzín lepidlo po cedulkách na mých starých cédéčkových krabičkách. Je to těžká a tajemná zásilka s nálepkou Fragile.
W.A.S.P. – Dying For The World – 2002 – Los Angeleská scéna vydává alba od roku 1984 a Blackie Lawless patří k W.A.S.P. jako k velbloudovi hrby. V podstatě je nenahraditelný a ač se ostatní hráči v kapele už dávno vyměnili, tak styl a sound zůstává. A proč mě ten kolovrátek stále baví? Je to víra v to, co slyším a Lawless ten heavy rock ´n´ roll bere naprosto vážně a na tomto albu to není jinak. „Hallowed Ground“.
SAMAEL – Passage – 1996 – trojice hráčů ze země helvétského kříže má hluboký vztah k vesmíru a tam směřuje i jejich hudba. Její stvořitel si říká Xytras a kompletní zvuk zařadil do čeledi dravců producent Waldemar Sorychta. Měsíc, planety, černé nekonečno, strach a zvědavost a také spojitost s alternativními Laibach a jejich albem N.A.T.O. Nebezpečně blížící se asteroid se jmenuje „The Ones Who Came Before“.
INXS – Welcome To Wherever You Are – 1992 – deska kdy měla kapela už pěkně našlápnuto po předchozí skvělé X z roku 1990. Australští U2 nejsou tak rockoví jako jejich slavnější kolegové z Irska, ale zase mají větší šťávu, rytmus a takovou „smutnou radost“ ze života. Mně sympatický saxofón je připraven to rozbalit a pojistit hru na jistotu. Jako je neobyčejná a specifická u protinožců příroda, tak i jejich hudba zanechává svůj vlastní původní otisk. Takže zkus „Taste It“ nebo „Beautiful Girl“.
FRANKIE GOES TO HOLLYWOOD – Liverpool – 1986 – druhé z pouhých dvou alb významné anglické kapely z období New Wave s náčelníkem Holly Johnsonem. Výrazný hudební posun a zhutnělý zvuk, který úvodní „Warriors Of The Wasteland“ proměnil v rockový nářez dostal opět kapelu do hitparád, a ač byly skladby „Rage Hard“ a „Watching The Wildlife“ slyšet všude možně, tak pecky „Relax“ a „The Power Of Love“ z prvního alba se pokořit už nepodařilo.
IN FLAMES – Siren Charms – 2014 – švédští borci mají na pažbě už dvanáctý zářez a svou koláž těžších stylů vypracovali téměř k dokonalosti. Od ostatních kapel je odlišuje vysoká hráčská kvalita a hlavně progresivní zpracování (nejen) tohoto díla. Střídání nálad a efektně nazvučené bicí. „Through Oblivion“ se blíží až k ubrečeným HIM (v dobrém slova smyslu) a na druhou stranu se tady střílí až k hranicím death-metalu, se kterým In Flames začínali.
JEAN MICHEL JARRE – Teo & Tea – 2007 – francouzský elektronický experimentátor rozhýbal své laserové nástroje z osmdesátých let a natočil album, které bych přirovnal k volnému nočnímu přeletu nad neónovým městem. Čistá elektronika pulzuje a probouzí spící přírodu až na okraji periférií. Možná neúmyslně autor navazuje v „Partners In Crime Pt1“ na bondovskou „On Her Majesty ...“ od zasvěceným známých Propellerheads a v „Partners In Crime Pt.2“ se mi do toho míchá ještě navíc Matrix. Každopádně bonusovou jízdou jsou obě dvě titulní verze.
EURYTHMICS – We Too Are One – 1989 – důstojná tečka za osmiletou érou důležité dvojice Lenox / Stewart. Vyzrálé, rockově laděné album nabízí vše, co se tenkrát od zástupců moderního žánru očekávalo. „Sweet Dreams“ je sice jenom jedna, ale když už vybírám, tak „You Hurt Me (And I Hate You) by mohla i něčí hory přenášet.
JARBOE – The Men Album – 2005 – americká andělská čarodějnice a zaříkávačka pracovala na tomto dvojalbu šest let. Z mnoha lidí, kteří ji na tomto chlapském projektu podpořili, zmíním např. jména Blixa Bargeld (Neubauten a Cave) nebo Michael Gira (Swans). První část je i dle názvu kytarová a ta druhá spíše rytmická. Jarboe míchá lektvary, které mohou léčit, ale také s člověkem pěkně zamávat. „Bass Force/Angel Jim“.
PARADISE LOST – Draconian Times – 1995 – pro mnohé nejlepší album na cestě za jemnějším zvukem. Nick Holmes se pouští do melodických refrénů, které zavánějí popem a kytary pak zařezávají okolí, aby to všechno neskončilo průserem. Na druhou stranu tahle kombinace jemné surovosti a příjemného znásilnění je velmi efektivní a chytlavá. Hitovkou by měla být „Hallowed Land“ a sprintujícího slona mi v dobrém slova smyslu připomíná „Once Solemn“.
IRON MAIDEN – The Final Frontier – 2010 – patnácté album v pořadí a pro mě „pouze“ standardka, která zůstane v druhé polovině bodovacího žebříčku diskografie IM. Když pominu naivní obal s dětinským vetřelcem, který se zdaleka nevyrovná svému předchůdci ze Somewhere In Time, tak nejcharismatičtější je paradoxně singlovka „El Dorado“ a vše ostatní je naroubovaný mišmaš z předchozích alb. Ve střehu mě zastihla až mezihra v posledních čtyřech minutách celé desky.
WISHBONE ASH – Live Dates – 1973 – po čtyřech deskách vyšlo live původně dvojalbum, které řadím mezi deset nejlepších živáků sedmdesátých let. Prog-rockově baladické skladby, skvělá sólová kytara, atmosféra nadšeného publika a výsledkem je upřímný a neustále mně naskakuje to slovo - vřelý koncert. Mezi nejzajímavější kousky patří instrumentálka „The Pilgrim“ ze studiového alba Pilgrimage.
THE ALLMAN BROTHERS BAND – Seven Turns – 1990 – po devíti letech vychází album kapele, která slavila úspěchy zejména v sedmdesátých letech. Jižanský blues rock pod taktovkou Gregg Almanna a dalších šesti hráčů stylově vykresluje atmosféru starých časů s čerstvým nábojem. Příjemně mě překvapila progresivní instrumentálka „True Gravity“ a holubici míru s bluesovými křídly bych vypustil u úžasné „Gambler´s Roll“.
KMFDM – WWIII – 2003 – německý industriální ansámbl s metalovými kytarami a elektronickými samply. Už první titulní nástup rozstřelí všechno kolem a rozpoutá se Třetí světová. Nelidská invaze pak v dalším pokračování postupně rozebírá zbytky toho, co přežilo první útok. Ženské vokály průběžně zmírňují účinky řádění válečného monstra. K podobenství v akceleraci s kapelou Ministry přispívá i účast bubeníka Billa Rieflina.
BLUES COLLECTED – Volume 3 – 1997 – osmnáct muzikantů, a každý to svoje muzicírování cítí po svém. Buddy Reed, Peter Green, Bo Diddley a mnoho dalších představují nekonečné množství receptů, jak upéct blues „stokrát“ jinak. Odpočinková záležitost ideální na cestu po Route 66.
MINISTRY – Filth Pig – 1996 – šestá nadílka amerických antipolitických buřičů, mezi nimiž je nejznámější postavou kubánský zpěvák Alan Jourgensen. Kapela na této desce podřadila a „válcovna plechu“ (jak by řekl můj tatík) zpracovává materiál pomalu a s jistotou, aby se všechny výlisky vešly do přísných tolerancí. V rámci svého výrobního programu došlo na inovaci Dylanovy skladby „Lay Lady Lay“.
BLACK SABBATH – Paranoid – 1970 – jedna z nejohranějších desek v sedmdesátých letech nepotřebuje komentář.
THE ANIMATRIX – The Album – 2003 – soundtrack plný jedniček a nul a nekonečných kódů k animovanému doplňku kultovního filmu Matrix. Místy až drsnou elektroniku vypouští počítačová monstra Overseer nebo Juno Reactor. Zaměřeno nejen pro filmové nadšence.
VINNIE MOORE – Mind´s Eye – 1986 – první počin kytarového virtuóza, který si dovolil jako jeden z mála vydávat instrumentální desky. Zde mu zabubnoval zkušený harcovník Tommy Aldridge a paradoxně na klávesy hraje další výborný kytarista Tony MacAlpine. Nynější člen kapely UFO čerpá podobně jako Malmsteen z vážné hudby a posouvá kytarovou školu stejně jako on do oddělení Heavy.
ANDY SUMMERS – The X Tracks – 2004 – výběrové album z období 1997 až 2002 bývalého kytaristy The Police. S domovskou kapelou je tu pramálo společného. Summers se už dávno baví jazzovými vyhrávkami a mikrofon pro zpěv využívá jen minimálně. Za zády se skromně objeví i Sting a překvapivě dobrý zpěv přichází v předposlední „Weird Nightmare“ od nečekané Debbie Harry.
SAXON – Power & The Glory – 1983 – heavy metalová superskupina osmdesátých let popáté a zároveň první studiovka s novým bubeníkem jménem Nigel Glockler, jenž nahradil Pete Gilla mířícího do Motörhead. Skvělý hlásek Biff Byforda a čistokrevný styl bandu vyvrcholí v podobě závěrečné skladby „The Eagle Has Landed“.
RIVERSIDE – Out Of Myself – 2004 – jednička a hned se o nich ví. Marius Duda je polský Steven Wilson a jeho hudební dialogy s vesmírem mě šetrně rozpouští jako lakový benzín lepidlo po cedulkách na mých starých cédéčkových krabičkách. Je to těžká a tajemná zásilka s nálepkou Fragile.
W.A.S.P. – Dying For The World – 2002 – Los Angeleská scéna vydává alba od roku 1984 a Blackie Lawless patří k W.A.S.P. jako k velbloudovi hrby. V podstatě je nenahraditelný a ač se ostatní hráči v kapele už dávno vyměnili, tak styl a sound zůstává. A proč mě ten kolovrátek stále baví? Je to víra v to, co slyším a Lawless ten heavy rock ´n´ roll bere naprosto vážně a na tomto albu to není jinak. „Hallowed Ground“.
SAMAEL – Passage – 1996 – trojice hráčů ze země helvétského kříže má hluboký vztah k vesmíru a tam směřuje i jejich hudba. Její stvořitel si říká Xytras a kompletní zvuk zařadil do čeledi dravců producent Waldemar Sorychta. Měsíc, planety, černé nekonečno, strach a zvědavost a také spojitost s alternativními Laibach a jejich albem N.A.T.O. Nebezpečně blížící se asteroid se jmenuje „The Ones Who Came Before“.
INXS – Welcome To Wherever You Are – 1992 – deska kdy měla kapela už pěkně našlápnuto po předchozí skvělé X z roku 1990. Australští U2 nejsou tak rockoví jako jejich slavnější kolegové z Irska, ale zase mají větší šťávu, rytmus a takovou „smutnou radost“ ze života. Mně sympatický saxofón je připraven to rozbalit a pojistit hru na jistotu. Jako je neobyčejná a specifická u protinožců příroda, tak i jejich hudba zanechává svůj vlastní původní otisk. Takže zkus „Taste It“ nebo „Beautiful Girl“.
FRANKIE GOES TO HOLLYWOOD – Liverpool – 1986 – druhé z pouhých dvou alb významné anglické kapely z období New Wave s náčelníkem Holly Johnsonem. Výrazný hudební posun a zhutnělý zvuk, který úvodní „Warriors Of The Wasteland“ proměnil v rockový nářez dostal opět kapelu do hitparád, a ač byly skladby „Rage Hard“ a „Watching The Wildlife“ slyšet všude možně, tak pecky „Relax“ a „The Power Of Love“ z prvního alba se pokořit už nepodařilo.
IN FLAMES – Siren Charms – 2014 – švédští borci mají na pažbě už dvanáctý zářez a svou koláž těžších stylů vypracovali téměř k dokonalosti. Od ostatních kapel je odlišuje vysoká hráčská kvalita a hlavně progresivní zpracování (nejen) tohoto díla. Střídání nálad a efektně nazvučené bicí. „Through Oblivion“ se blíží až k ubrečeným HIM (v dobrém slova smyslu) a na druhou stranu se tady střílí až k hranicím death-metalu, se kterým In Flames začínali.
JEAN MICHEL JARRE – Teo & Tea – 2007 – francouzský elektronický experimentátor rozhýbal své laserové nástroje z osmdesátých let a natočil album, které bych přirovnal k volnému nočnímu přeletu nad neónovým městem. Čistá elektronika pulzuje a probouzí spící přírodu až na okraji periférií. Možná neúmyslně autor navazuje v „Partners In Crime Pt1“ na bondovskou „On Her Majesty ...“ od zasvěceným známých Propellerheads a v „Partners In Crime Pt.2“ se mi do toho míchá ještě navíc Matrix. Každopádně bonusovou jízdou jsou obě dvě titulní verze.
EURYTHMICS – We Too Are One – 1989 – důstojná tečka za osmiletou érou důležité dvojice Lenox / Stewart. Vyzrálé, rockově laděné album nabízí vše, co se tenkrát od zástupců moderního žánru očekávalo. „Sweet Dreams“ je sice jenom jedna, ale když už vybírám, tak „You Hurt Me (And I Hate You) by mohla i něčí hory přenášet.
JARBOE – The Men Album – 2005 – americká andělská čarodějnice a zaříkávačka pracovala na tomto dvojalbu šest let. Z mnoha lidí, kteří ji na tomto chlapském projektu podpořili, zmíním např. jména Blixa Bargeld (Neubauten a Cave) nebo Michael Gira (Swans). První část je i dle názvu kytarová a ta druhá spíše rytmická. Jarboe míchá lektvary, které mohou léčit, ale také s člověkem pěkně zamávat. „Bass Force/Angel Jim“.
PARADISE LOST – Draconian Times – 1995 – pro mnohé nejlepší album na cestě za jemnějším zvukem. Nick Holmes se pouští do melodických refrénů, které zavánějí popem a kytary pak zařezávají okolí, aby to všechno neskončilo průserem. Na druhou stranu tahle kombinace jemné surovosti a příjemného znásilnění je velmi efektivní a chytlavá. Hitovkou by měla být „Hallowed Land“ a sprintujícího slona mi v dobrém slova smyslu připomíná „Once Solemn“.
IRON MAIDEN – The Final Frontier – 2010 – patnácté album v pořadí a pro mě „pouze“ standardka, která zůstane v druhé polovině bodovacího žebříčku diskografie IM. Když pominu naivní obal s dětinským vetřelcem, který se zdaleka nevyrovná svému předchůdci ze Somewhere In Time, tak nejcharismatičtější je paradoxně singlovka „El Dorado“ a vše ostatní je naroubovaný mišmaš z předchozích alb. Ve střehu mě zastihla až mezihra v posledních čtyřech minutách celé desky.
WISHBONE ASH – Live Dates – 1973 – po čtyřech deskách vyšlo live původně dvojalbum, které řadím mezi deset nejlepších živáků sedmdesátých let. Prog-rockově baladické skladby, skvělá sólová kytara, atmosféra nadšeného publika a výsledkem je upřímný a neustále mně naskakuje to slovo - vřelý koncert. Mezi nejzajímavější kousky patří instrumentálka „The Pilgrim“ ze studiového alba Pilgrimage.
Re: NIN
JUNO REACTOR – Labyrinth – 2004 – elektronická psycho-trance music čerpá z vážné hudby, world music a zvuků džungle a stylově se náramně hodí k filmovým akčním scénám z oblasti sci-fi. V tomto případě jde konktrétně o Matrix a Juno Reactor zde předvádí šílenou industriální jízdu, která vrcholí závěrečnou „Navras“.
PETER GABRIEL – Up – 2002 – po pětadvacetileté sólové dráze se sklízí nejvyzrálejší ovoce z jednoho ze stromů Gabrielovy zahrady. Samozřejmě, že plody s období alba So jsou také svěží, nasládlé a pro někoho určitě nejchutnější, ale tohle je pro mne zatím top. Možná, že mě ještě něčím překvapí, ale novější album coverů nebo provařená nadstavba starých songů za pomoci velkého orchestru mě rozhodně nedostala. Tohle mistrovské dílo je z části zachyceno i ve vizuální podobě na výjimečném koncertu s názvem Growing Up, který vyšel na BRD. Up je třeba slyšet i vidět.
APOLLO FOUR FORTY – Gettin´ High On Your Own Supply – 1999 – trojice vtipálků z Liverpoolu se dostala do rádií díky svému futuristickému postoji k muzice a vkusným zparodováním známých hudebních úryvků. Moc rádi si hrají s různými udělátky a hlavním tahákem je rifovačka od Status Quo „Stop The Rock“. Tuningem prošli také Beasty Boys v „Stadium Parking Lot“ a alespoň přesmyčkou v názvu se dotkli The Police – „The Machine In The Ghost“. Reggae dostává novou tvář v „Heart Go Boom“. Pokroková deska.
ALISON MOYET – Hoodoo – 1991 – zpěvačka z Essexu nastartovala svou kariéru s Vince Clarkem v kapele Yazoo. Pak už si jede svou cestou a na tomto albu svým specifickým hlasem vykrášluje i středně proudé a zdánlivě obyčejné skladby podobně jako to umí Annie Lennox. „Rise“, „Hoodoo“ nebo „(Meeting With My) Main Man“.
ANATHEMA – Judgement – 1999 – přátelé z domu smutku vydali šesté album, které navazuje na předchozí Alternative 4. Bratři Cavanaghové by mohli mít na „výrobu“ emocí patent. Tahle nahrávka mi zní (podobně jako předešlá) jako velká prosba za odpuštění a smíření se s osudem. Gotické nálady – „Make It Right“ a floydovské kontury – „Emotional Winter“ se nedají přeslechnout. Pořízení tohoto alba je citovou investicí.
KINGDOM COME – Kingdom come – 1988 – prvnička německého hard rockového bandu, který táhne zpěvák a muzikant Lenny Wolf. Za bubny sedí Američan James Kottak, kterého později pak proslavila dvacetiletá éra u Scorpions. Hlavní věc je ale ta, že takhle nějak by mohli znít Led Zeppelin, kdyby se nestalo to co se stalo a byli by nuceni přizpůsobit se době. Ve skladbách „What Love Can Be“ nebo „Loving You“ to zavání až hlasovým plagiátorstvím a mně se to prostě líbí.
BLACK SABBATH – Vol. 4 – 1972 – birminghamští oceláři za čtvrté s překvapivou romantikou v podobě „Changes“. Mnozí doom-metal fans by se historicky mohli sejít u tohoto alba.
GARY MOORE – Power Of The Blues – 2004 – přivrácená strana Moorova Měsíce a blues jako kráva. S basákem Bobem Daisleym si notujou jak praví černoši a precizní kytarista vysype z rukávu 10 převážně vlastních skladeb a všechny se ti derou do kabátu. Termín par excellence bych použil u „There´s A Hole“.
DREAM THEATER – Images And Words – 1992 – dvojka a asi i pro mne nejlepší deska. Původní klávesista Kevin Moore se zde podílel i textově a jeho hra není tak profesorsky náročná jako u jeho následovníků. Album není tak strojově přesné, a proto je k posluchačům „milosrdnější“ než dnešní složité kousky od DT a doposlouchat celý program není problém. Stěžejním materiálem je „Pull Me Under“, „Take The Time“ a „Metropolis – Part1“.
SLAYER – Hell Awaits – 1985 – průlomové album se vstupenkou do pekla. Titulní skladba otevírá spalující inferno a probouzí rohatá hovada, která všechno rvou na kusy. Druhá „Kill Again“ je rozhodně nehodlá zastavit a je jasné, že noc bude nekonečná, protože až „Za svítání usínají“. Na řadě je „Chvála smrti“ a rande s „Nekrofiliakem“. „Hrobky věčnosti“ čekají, jestli vůbec něco zbyde a „Kornatění tepen“ ukončuje to utrpení a stejným motivem jako intro se peklo uzavírá. Dokonalá iluze, které musím zatleskat. Jo, a Lombardo je mimozemšťan.
TALK TALK – The Colour Of Spring – 1986 – třetí pohlazení po duši od londýnských vynálezců svého vlastního hudebního stylu. Barva jara je jako příběh, který se promítá pomocí nástrojů a zvuků jazzu, popu, ambientu i rocku. Mark Hollis svým hlasem hypnotizuje a režíruje posluchače do příběhů, jejichž scénářem je život. Hifistický zážitek je dalším bonusem.
SUNSHINE – Necromance (Digital Urban Icons) – 2001 – po tomto čtvrtém albu měla kapela s Tábora našlápnuto expandovat za hranice. Dle infa z hudebních serverů se přiletěl podívat na koncert maník, který spolupracoval s Korn nebo Sepulturou. Každopádně kapela si jede svou vlastní cestou a nejvíce společných prvků má s Lydonovými P.I.L. Tahle emotivní kytarovka s elektro efekty stojí za poslech. Hlavou mi putuje „Daydream About White Lines.
GURD – D-fect – 1996 – švýcarská partička se hlásí ke kapelám jako Dog Eat Dog nebo Biohazard. Těsto se tady válí podobně, ale když dojde na krájení upečeného chleba, tak se v pekárně musí větrat trash-metalovým okénkem. Gurd na tomto albu nechali své nádobíčko naostřit v nožířství, jež má pod palcem Waldemar Sorychta a taková „Human Existence“ je opravdu rychta.
TUBLATANKA – Tublatanka – 1985 – první československá deska, kterou jsem měl v ruce a dalo se mluvit o heavy metalu. Chybělo tam sice to lepidlo, co drží skladby pohromadě, ale ty zahraniční rify tam už přeci jen byly. Tenkrát mě také zarazil ten plechový zvuk kytar a přeexponované výšky, ale dnes už s tím tak nějak počítám. Světové scéně se nejvíc přibližuje nejkompaktnější skladba _O nás“ a zdálo se celkem nemožné propagovat tento debut také formou reggae, ovšem píseň „Mám rád věci nemožné“ toto vyvrací
PETER GABRIEL – Up – 2002 – po pětadvacetileté sólové dráze se sklízí nejvyzrálejší ovoce z jednoho ze stromů Gabrielovy zahrady. Samozřejmě, že plody s období alba So jsou také svěží, nasládlé a pro někoho určitě nejchutnější, ale tohle je pro mne zatím top. Možná, že mě ještě něčím překvapí, ale novější album coverů nebo provařená nadstavba starých songů za pomoci velkého orchestru mě rozhodně nedostala. Tohle mistrovské dílo je z části zachyceno i ve vizuální podobě na výjimečném koncertu s názvem Growing Up, který vyšel na BRD. Up je třeba slyšet i vidět.
APOLLO FOUR FORTY – Gettin´ High On Your Own Supply – 1999 – trojice vtipálků z Liverpoolu se dostala do rádií díky svému futuristickému postoji k muzice a vkusným zparodováním známých hudebních úryvků. Moc rádi si hrají s různými udělátky a hlavním tahákem je rifovačka od Status Quo „Stop The Rock“. Tuningem prošli také Beasty Boys v „Stadium Parking Lot“ a alespoň přesmyčkou v názvu se dotkli The Police – „The Machine In The Ghost“. Reggae dostává novou tvář v „Heart Go Boom“. Pokroková deska.
ALISON MOYET – Hoodoo – 1991 – zpěvačka z Essexu nastartovala svou kariéru s Vince Clarkem v kapele Yazoo. Pak už si jede svou cestou a na tomto albu svým specifickým hlasem vykrášluje i středně proudé a zdánlivě obyčejné skladby podobně jako to umí Annie Lennox. „Rise“, „Hoodoo“ nebo „(Meeting With My) Main Man“.
ANATHEMA – Judgement – 1999 – přátelé z domu smutku vydali šesté album, které navazuje na předchozí Alternative 4. Bratři Cavanaghové by mohli mít na „výrobu“ emocí patent. Tahle nahrávka mi zní (podobně jako předešlá) jako velká prosba za odpuštění a smíření se s osudem. Gotické nálady – „Make It Right“ a floydovské kontury – „Emotional Winter“ se nedají přeslechnout. Pořízení tohoto alba je citovou investicí.
KINGDOM COME – Kingdom come – 1988 – prvnička německého hard rockového bandu, který táhne zpěvák a muzikant Lenny Wolf. Za bubny sedí Američan James Kottak, kterého později pak proslavila dvacetiletá éra u Scorpions. Hlavní věc je ale ta, že takhle nějak by mohli znít Led Zeppelin, kdyby se nestalo to co se stalo a byli by nuceni přizpůsobit se době. Ve skladbách „What Love Can Be“ nebo „Loving You“ to zavání až hlasovým plagiátorstvím a mně se to prostě líbí.
BLACK SABBATH – Vol. 4 – 1972 – birminghamští oceláři za čtvrté s překvapivou romantikou v podobě „Changes“. Mnozí doom-metal fans by se historicky mohli sejít u tohoto alba.
GARY MOORE – Power Of The Blues – 2004 – přivrácená strana Moorova Měsíce a blues jako kráva. S basákem Bobem Daisleym si notujou jak praví černoši a precizní kytarista vysype z rukávu 10 převážně vlastních skladeb a všechny se ti derou do kabátu. Termín par excellence bych použil u „There´s A Hole“.
DREAM THEATER – Images And Words – 1992 – dvojka a asi i pro mne nejlepší deska. Původní klávesista Kevin Moore se zde podílel i textově a jeho hra není tak profesorsky náročná jako u jeho následovníků. Album není tak strojově přesné, a proto je k posluchačům „milosrdnější“ než dnešní složité kousky od DT a doposlouchat celý program není problém. Stěžejním materiálem je „Pull Me Under“, „Take The Time“ a „Metropolis – Part1“.
SLAYER – Hell Awaits – 1985 – průlomové album se vstupenkou do pekla. Titulní skladba otevírá spalující inferno a probouzí rohatá hovada, která všechno rvou na kusy. Druhá „Kill Again“ je rozhodně nehodlá zastavit a je jasné, že noc bude nekonečná, protože až „Za svítání usínají“. Na řadě je „Chvála smrti“ a rande s „Nekrofiliakem“. „Hrobky věčnosti“ čekají, jestli vůbec něco zbyde a „Kornatění tepen“ ukončuje to utrpení a stejným motivem jako intro se peklo uzavírá. Dokonalá iluze, které musím zatleskat. Jo, a Lombardo je mimozemšťan.
TALK TALK – The Colour Of Spring – 1986 – třetí pohlazení po duši od londýnských vynálezců svého vlastního hudebního stylu. Barva jara je jako příběh, který se promítá pomocí nástrojů a zvuků jazzu, popu, ambientu i rocku. Mark Hollis svým hlasem hypnotizuje a režíruje posluchače do příběhů, jejichž scénářem je život. Hifistický zážitek je dalším bonusem.
SUNSHINE – Necromance (Digital Urban Icons) – 2001 – po tomto čtvrtém albu měla kapela s Tábora našlápnuto expandovat za hranice. Dle infa z hudebních serverů se přiletěl podívat na koncert maník, který spolupracoval s Korn nebo Sepulturou. Každopádně kapela si jede svou vlastní cestou a nejvíce společných prvků má s Lydonovými P.I.L. Tahle emotivní kytarovka s elektro efekty stojí za poslech. Hlavou mi putuje „Daydream About White Lines.
GURD – D-fect – 1996 – švýcarská partička se hlásí ke kapelám jako Dog Eat Dog nebo Biohazard. Těsto se tady válí podobně, ale když dojde na krájení upečeného chleba, tak se v pekárně musí větrat trash-metalovým okénkem. Gurd na tomto albu nechali své nádobíčko naostřit v nožířství, jež má pod palcem Waldemar Sorychta a taková „Human Existence“ je opravdu rychta.
TUBLATANKA – Tublatanka – 1985 – první československá deska, kterou jsem měl v ruce a dalo se mluvit o heavy metalu. Chybělo tam sice to lepidlo, co drží skladby pohromadě, ale ty zahraniční rify tam už přeci jen byly. Tenkrát mě také zarazil ten plechový zvuk kytar a přeexponované výšky, ale dnes už s tím tak nějak počítám. Světové scéně se nejvíc přibližuje nejkompaktnější skladba _O nás“ a zdálo se celkem nemožné propagovat tento debut také formou reggae, ovšem píseň „Mám rád věci nemožné“ toto vyvrací
Re: NIN
Dobry vyber - Anathema je nedocenena kapela, ktora ma svoje vrcholy aj bohuzial vela slepych uliciek, ale JUdgement je jedna z tych lepsich. A Talk Talk su legendy. Dobry mesiac ta caka. Teda az na tu Tublatanku
Re: NIN
UFO – Walk On Water – 1995 – čtrnáctá studiovka z anglické rockové školy je dárek od člena „NA“. Původní sestava s hlavním motorem Michaelem Schenkerem se dala znovu dohromady a zavzpomínala na staré časy. Z nahrávky je slyšet radost a chuť dál rozfoukávat ten čistý anglický rockový vítr (přesto, že Schenker je Němec). _Dreaming Of Summer“ je zde inspirována slavnou „Love To Love“ a jako bonus zde zazní z nových zbraní dva známé výstřely - „Doctor Doctor“ a „Love To Love“. Díky.
ATOMIC ROOSTER – Made In England – 1972 – můj nosič je sice vydaný Made in Canada, ale to na obsahu nic nemění. )) Do čtvrtého kola nastoupil zpěvák Chris Farlowe, který dorazil z rozpadlých Colloseum a skvěle zapadl. Crainův teatrální klavír i tady modeluje hrubý materiál do umělecké jedinečnosti. Po sjetí instrumentální „Breathless“ jsem si pro sebe plácnul označení – anglický aktrobatický underground.
JAMES LABRIE – Static Impulse – 2010 – jedna z mnoha sólovek frontmana Dream Theater. Přiznám se, že neznám nikoho dalšího z jeho týmu, ale hoši to mají zmáknutý. Při porovnání s domovskou kapelou se kytary znaží více držet lajnu, občas zabrousí a kudrlinek tak akorát. Do toho všeho vstupuje deathový vokál doprovodného zpěváka a klávesisty Matta Guilloryho a máme tu odnož In Flames. Pro DT publikum by to mohla být osvěžující alternativa.
WARLOCK – Hellbound – 1985 – druhé ze čtyř alb, které byly průpravou pro vstup na sólovou dráhu německé blondsky Doro Pesch. Sukně za metalovým mikrofonem byla tenkrát rarita, takže desky od Warlock šly na dračku, přestože existovaly hráčsky zdatnější kapely. Doro byla ještě k tomu šťabajzna a plakáty visely na záchodech nejednoho rockera. Solidní deska na düsseldorfské scéně.
SKID ROW – Slave To The Grind – 1991 – drsnější dvojka a to lepší z toho co vyšlo na sklonku éry amerického hair-metalu.
Hlasově dobře vybavený zpěvák s pseudonymem Sebastian Bach a zkušeně zakomponované balady zajistily kapele ještě pár dalších let slávy.
BLUE EFFECT – Svět hledačů – 1979 – album, které rozvíjí fantazii bylo vydáno pod názvem M. Efekt. Semelkovo a Veselého moogy nafukují prostor a Hladíkova kytara spolu s Bonhamovským úderem Vlado Čecha tomu všemu dávají ten správný říz. Pokud by tahle věc vznikla třeba v Anglii, tak nevěřím, že by se dodnes nehovořilo alespoň o titulní skladbě.
GOJIRA – Magma – 2016 – techničtí (death?)metaloví Frantíci na šestém albu pořádně zabodovali. Temná hudba má hloubku jako samotný vesmír a v rozsáhlých plochách otevírá černé díry, kterými je možné projít. Ovšem nikdo ale neví, co je na druhé straně a tak největší obavy a úzkost z neznáma ve mně vyvolává „Pray“ a „Low Lands“. Něco mi říká, že bratři Duplantierové čerpali mimo jiné i z anglických Killing Joke. Pro lovce zvuků DR – 7, ale mě to hraje naštěstí skvěle.
STEVE WALSH – Glossolalia – 2000 – druhá sólovka po dvaceti letech zpěváka z amerických Kansas. Překvapivá progresivní záležitost prošpekovaná naturálním aranžmá v podobném duchu jak to má Peter Gabriel. Songy se silnými refrény, dominatní elektrickou kytarou a technickými bicími Virgila Donatiho jsou pod ochranou lva, který má ve znaku vydavatelství Magna Carta, a který je velmi podobný tomu našemu českému. Nečekaně dobré album stojí za poslech.
MOIMIR PAPALESCU & THE NIHILISTS – Lewis Neptune – 2006 – druhá elektro-punková deska z naší produkce je košatější a „hustší“ než její předchůdce Analogue Voodoo. Znovu se jedná o odkazy na hudbu z přelomu osmdesátých let, aniž by se jednalo o nějaké cílené retro. Nihilisti utírají prach převážně z newyorské scény a nakukují až k Velvet Underground.
URIAH HEEP – Demons And Wizards – 1972 – na čtyřce od britské legendy vytvořil kytarista Mick Box s Kenem Hensleym tornádo s názvem „Easy Livin´“, které se prodralo až do americké hitparády. Další uznání si zaslouží uvítací „Wizard“, vznešená „Circle Of Hand“, pohádkově strašpytelná „Rainbow Demon“ nebo epicko-rollový závěr „The Spell“.
GUNS N´ ROSES – Use Your Illusion II – 1991 – druhá část nahrávky z nejplodnějšího období kapely. Uječeného Axla nevyhledávám, ale Slashova kytara je to, oč tu běží. Podle mého Guns bez Slashe, stejně jako Lucie bez Kodyma se můžou jít klouzat. „Don´t Cry“ nebo gospelově říznutá Dylanovka „Knockin´ On Heaven´s Door“ mají dnes už pěknou patinu, takže je dobré si připomenout i ty ostatní kousky ze seznamu, např.“Pretty Tied Up“.
VAN HALEN – II – 1979 – na dvojce kapela jakoby přibrzdila a ten výsledný upečený steak není tak rare. Servíruje se obloha a nějaké ty omáčky. Rádia nasazují popově stravitelnou „Dance The Night Away“ a Van Halen jsou zase o kus blíž celosvětovému úspěchu. Debut je pro mne nepřekona(tel)ný, ale i ostatní alba mají svou kvalitu.
SAXON – Dogs Of War – 1994 – Váleční psi přinášejí přesně takový heavy metal, jaký jsem si v mládí objevil a užíval. Čistý a jasný, s minimálními příkrasami a odklony, ke kterým už moderní doba dávno vybízí. Bez Biffa Byforda a jeho smečky by tu prostě zbyla díra. Dravé album, jenž (možná neúmyslně) vyjadřuje uznání i svým americkým kolegům skladbou „Big Twin Rolling (Coming Home).
GARY MOORE – Scars – 2002 – správně má být kapela SCARS a dalšími členy jsou bubeník z Primal Scream a basák ze Skunk Anansie. Tahle trojka předvádí blues na úrovni hard-rocku. Moore to hobluje, až se z něho kouří a kdo to má rád takhle od podlahy, tak si užije. Skladatelsky opět v pořádku. Tenhle běloch má na dobré až skvělé bluesové písně prostě talent.
FAITHLESS – Outrospective – 2001 – dnes už zaniklí experti na elektro taneční hudbu šmejknutou housem fungují jako vznášedlo. Nasedneš a necháš se vyvést do světa snů a iluzí. Tohle na každého nefunguje, ale já to štěstí mám. Když nastoupím do „We Come 1“, tak se mi nechce nikdy vracet zpátky. I faithing in Faithless!
NITZER EBB – Ebbhead – 1991 – anglický industriální projekt v minimalistickém módu. Hlavním nástrojem je počítač, který pomáhal ladit Alan Wilder a tudíž určitá podobnost se starými Depeche Mode tu být musí. K tomu se namíchají kytarové zvuky a z Ebbhead se rázem stává důrazná a agresivní deska. Dnes se dá mluvit i o legendě.
SIMPLE MINDS – Good News From Next World – 1995 – zbylí původní členové zpěvák Jim Kerr a kytarista Charlie Burchill vydali album, na kterém bych nic neměnil. Je to jako když Pohlreich nalepí na dveře restaurace svůj ksicht se třemi hvězdami. Popově kytarové skladby plynou jako čas a přitom rozhání zamračenou oblohu. Bezešvé přechody do refrénů a zpět jsou jako jízda po klouzačce v parku, jež vykouzlí úsměv na tváři malého kluka. A je tu ještě jedna věc. V určitých místech má Kerr v hlase stejný patos jako Mark Hollis z Talk Talk.
WHITESNAKE – 1987 – 1987 – u nás a snad i ve světě nejznámější deska s nejohranějšími fláky. Hned první věc (na mé CD verzi) „Still Of The Night“ je z technicko-uměleckého hlediska to nejlepší, co Coverdale a spol kdy vytvořili. Jelikož frontman je typickým lovcem žen, tak se zde i přes „pánské“ kytary svádí dámské publikum. Zpívá se tu hodně o lásce, ale chlapský projev je přijatelný i pro rockery. Tohle album je prostě bisexuální a potěší obě základní pohlaví. Mimo jiné jsem si po letech poprvé všiml na obalu nenápadného latinského názvu – Serpens Albus.
BECK BOGERT APPICE – Beck Bogert Apice – 1973 – kytarista Jeff Beck společně s rytmickou sekcí Vanilla Fudge nahráli jediné studiové album. Kvalita perfektně sehrané trojice je zde nezpochybnitelná. Pestré představení baskytary a bicích společně s Beckovou atypickou hrou dává tomuto spojení opravdový smysl. Sice jsem nezjistil, kdo z nich tady zpívá, ale možná, že všichni. Nástupištěm na opravdovou jízdu je „Livin´ Alone“.
XIII. STOLETÍ – Karneval – 2001 – bestofka po prvním desetiletí působnosti gotických upírů. Je to sice furt dokola, ale působivost většiny melodických linek a refrénů se kapele nedá upřít. Vsadil bych se, že třeba „Ten starý dům se rozpadá“ (Brichta by ho rovnou odstřelil) nebo „Hvězdy chtějí patřit tobě“ by bral Petr Muk pro sebe všema deseti. Bonusová skladba „Karneval“ je vystajlovaná předělávka (což není obecně známo) od Olympic z alba 4.
HEAVEN & HELL – The Devil You Know – 2009 – stará sestava Black Sabbath z osmdesátých let si chtěla ještě jednou zavzpomínat a kromě toho Ronnie James Dio věděl, že už nemá moc času. Jenom Bill Ward do toho nešel, tak za bicími sedí Vinny Appice. Vyznavači klasických sabbatovských rifů plesají a mě nejvíc oslovila „Follow The Tears“. Deska, podle které si kapela dala název, je ovšem nedosažitelná.
TRAFFIC – Shoot Out At The Fantasy Factory – 1973 – zakladatel kapely Steve Winwood je Claptonův kámoš a stejně jako on má skladatelský dar a vrozenou hru (nejen) na kytaru. Shoot Out … je mimořádné sedmdesátkové album s vůní rocku, jazzu a folkových bubínků a hlavně svobody.
ATOMIC ROOSTER – Made In England – 1972 – můj nosič je sice vydaný Made in Canada, ale to na obsahu nic nemění. )) Do čtvrtého kola nastoupil zpěvák Chris Farlowe, který dorazil z rozpadlých Colloseum a skvěle zapadl. Crainův teatrální klavír i tady modeluje hrubý materiál do umělecké jedinečnosti. Po sjetí instrumentální „Breathless“ jsem si pro sebe plácnul označení – anglický aktrobatický underground.
JAMES LABRIE – Static Impulse – 2010 – jedna z mnoha sólovek frontmana Dream Theater. Přiznám se, že neznám nikoho dalšího z jeho týmu, ale hoši to mají zmáknutý. Při porovnání s domovskou kapelou se kytary znaží více držet lajnu, občas zabrousí a kudrlinek tak akorát. Do toho všeho vstupuje deathový vokál doprovodného zpěváka a klávesisty Matta Guilloryho a máme tu odnož In Flames. Pro DT publikum by to mohla být osvěžující alternativa.
WARLOCK – Hellbound – 1985 – druhé ze čtyř alb, které byly průpravou pro vstup na sólovou dráhu německé blondsky Doro Pesch. Sukně za metalovým mikrofonem byla tenkrát rarita, takže desky od Warlock šly na dračku, přestože existovaly hráčsky zdatnější kapely. Doro byla ještě k tomu šťabajzna a plakáty visely na záchodech nejednoho rockera. Solidní deska na düsseldorfské scéně.
SKID ROW – Slave To The Grind – 1991 – drsnější dvojka a to lepší z toho co vyšlo na sklonku éry amerického hair-metalu.
Hlasově dobře vybavený zpěvák s pseudonymem Sebastian Bach a zkušeně zakomponované balady zajistily kapele ještě pár dalších let slávy.
BLUE EFFECT – Svět hledačů – 1979 – album, které rozvíjí fantazii bylo vydáno pod názvem M. Efekt. Semelkovo a Veselého moogy nafukují prostor a Hladíkova kytara spolu s Bonhamovským úderem Vlado Čecha tomu všemu dávají ten správný říz. Pokud by tahle věc vznikla třeba v Anglii, tak nevěřím, že by se dodnes nehovořilo alespoň o titulní skladbě.
GOJIRA – Magma – 2016 – techničtí (death?)metaloví Frantíci na šestém albu pořádně zabodovali. Temná hudba má hloubku jako samotný vesmír a v rozsáhlých plochách otevírá černé díry, kterými je možné projít. Ovšem nikdo ale neví, co je na druhé straně a tak největší obavy a úzkost z neznáma ve mně vyvolává „Pray“ a „Low Lands“. Něco mi říká, že bratři Duplantierové čerpali mimo jiné i z anglických Killing Joke. Pro lovce zvuků DR – 7, ale mě to hraje naštěstí skvěle.
STEVE WALSH – Glossolalia – 2000 – druhá sólovka po dvaceti letech zpěváka z amerických Kansas. Překvapivá progresivní záležitost prošpekovaná naturálním aranžmá v podobném duchu jak to má Peter Gabriel. Songy se silnými refrény, dominatní elektrickou kytarou a technickými bicími Virgila Donatiho jsou pod ochranou lva, který má ve znaku vydavatelství Magna Carta, a který je velmi podobný tomu našemu českému. Nečekaně dobré album stojí za poslech.
MOIMIR PAPALESCU & THE NIHILISTS – Lewis Neptune – 2006 – druhá elektro-punková deska z naší produkce je košatější a „hustší“ než její předchůdce Analogue Voodoo. Znovu se jedná o odkazy na hudbu z přelomu osmdesátých let, aniž by se jednalo o nějaké cílené retro. Nihilisti utírají prach převážně z newyorské scény a nakukují až k Velvet Underground.
URIAH HEEP – Demons And Wizards – 1972 – na čtyřce od britské legendy vytvořil kytarista Mick Box s Kenem Hensleym tornádo s názvem „Easy Livin´“, které se prodralo až do americké hitparády. Další uznání si zaslouží uvítací „Wizard“, vznešená „Circle Of Hand“, pohádkově strašpytelná „Rainbow Demon“ nebo epicko-rollový závěr „The Spell“.
GUNS N´ ROSES – Use Your Illusion II – 1991 – druhá část nahrávky z nejplodnějšího období kapely. Uječeného Axla nevyhledávám, ale Slashova kytara je to, oč tu běží. Podle mého Guns bez Slashe, stejně jako Lucie bez Kodyma se můžou jít klouzat. „Don´t Cry“ nebo gospelově říznutá Dylanovka „Knockin´ On Heaven´s Door“ mají dnes už pěknou patinu, takže je dobré si připomenout i ty ostatní kousky ze seznamu, např.“Pretty Tied Up“.
VAN HALEN – II – 1979 – na dvojce kapela jakoby přibrzdila a ten výsledný upečený steak není tak rare. Servíruje se obloha a nějaké ty omáčky. Rádia nasazují popově stravitelnou „Dance The Night Away“ a Van Halen jsou zase o kus blíž celosvětovému úspěchu. Debut je pro mne nepřekona(tel)ný, ale i ostatní alba mají svou kvalitu.
SAXON – Dogs Of War – 1994 – Váleční psi přinášejí přesně takový heavy metal, jaký jsem si v mládí objevil a užíval. Čistý a jasný, s minimálními příkrasami a odklony, ke kterým už moderní doba dávno vybízí. Bez Biffa Byforda a jeho smečky by tu prostě zbyla díra. Dravé album, jenž (možná neúmyslně) vyjadřuje uznání i svým americkým kolegům skladbou „Big Twin Rolling (Coming Home).
GARY MOORE – Scars – 2002 – správně má být kapela SCARS a dalšími členy jsou bubeník z Primal Scream a basák ze Skunk Anansie. Tahle trojka předvádí blues na úrovni hard-rocku. Moore to hobluje, až se z něho kouří a kdo to má rád takhle od podlahy, tak si užije. Skladatelsky opět v pořádku. Tenhle běloch má na dobré až skvělé bluesové písně prostě talent.
FAITHLESS – Outrospective – 2001 – dnes už zaniklí experti na elektro taneční hudbu šmejknutou housem fungují jako vznášedlo. Nasedneš a necháš se vyvést do světa snů a iluzí. Tohle na každého nefunguje, ale já to štěstí mám. Když nastoupím do „We Come 1“, tak se mi nechce nikdy vracet zpátky. I faithing in Faithless!
NITZER EBB – Ebbhead – 1991 – anglický industriální projekt v minimalistickém módu. Hlavním nástrojem je počítač, který pomáhal ladit Alan Wilder a tudíž určitá podobnost se starými Depeche Mode tu být musí. K tomu se namíchají kytarové zvuky a z Ebbhead se rázem stává důrazná a agresivní deska. Dnes se dá mluvit i o legendě.
SIMPLE MINDS – Good News From Next World – 1995 – zbylí původní členové zpěvák Jim Kerr a kytarista Charlie Burchill vydali album, na kterém bych nic neměnil. Je to jako když Pohlreich nalepí na dveře restaurace svůj ksicht se třemi hvězdami. Popově kytarové skladby plynou jako čas a přitom rozhání zamračenou oblohu. Bezešvé přechody do refrénů a zpět jsou jako jízda po klouzačce v parku, jež vykouzlí úsměv na tváři malého kluka. A je tu ještě jedna věc. V určitých místech má Kerr v hlase stejný patos jako Mark Hollis z Talk Talk.
WHITESNAKE – 1987 – 1987 – u nás a snad i ve světě nejznámější deska s nejohranějšími fláky. Hned první věc (na mé CD verzi) „Still Of The Night“ je z technicko-uměleckého hlediska to nejlepší, co Coverdale a spol kdy vytvořili. Jelikož frontman je typickým lovcem žen, tak se zde i přes „pánské“ kytary svádí dámské publikum. Zpívá se tu hodně o lásce, ale chlapský projev je přijatelný i pro rockery. Tohle album je prostě bisexuální a potěší obě základní pohlaví. Mimo jiné jsem si po letech poprvé všiml na obalu nenápadného latinského názvu – Serpens Albus.
BECK BOGERT APPICE – Beck Bogert Apice – 1973 – kytarista Jeff Beck společně s rytmickou sekcí Vanilla Fudge nahráli jediné studiové album. Kvalita perfektně sehrané trojice je zde nezpochybnitelná. Pestré představení baskytary a bicích společně s Beckovou atypickou hrou dává tomuto spojení opravdový smysl. Sice jsem nezjistil, kdo z nich tady zpívá, ale možná, že všichni. Nástupištěm na opravdovou jízdu je „Livin´ Alone“.
XIII. STOLETÍ – Karneval – 2001 – bestofka po prvním desetiletí působnosti gotických upírů. Je to sice furt dokola, ale působivost většiny melodických linek a refrénů se kapele nedá upřít. Vsadil bych se, že třeba „Ten starý dům se rozpadá“ (Brichta by ho rovnou odstřelil) nebo „Hvězdy chtějí patřit tobě“ by bral Petr Muk pro sebe všema deseti. Bonusová skladba „Karneval“ je vystajlovaná předělávka (což není obecně známo) od Olympic z alba 4.
HEAVEN & HELL – The Devil You Know – 2009 – stará sestava Black Sabbath z osmdesátých let si chtěla ještě jednou zavzpomínat a kromě toho Ronnie James Dio věděl, že už nemá moc času. Jenom Bill Ward do toho nešel, tak za bicími sedí Vinny Appice. Vyznavači klasických sabbatovských rifů plesají a mě nejvíc oslovila „Follow The Tears“. Deska, podle které si kapela dala název, je ovšem nedosažitelná.
TRAFFIC – Shoot Out At The Fantasy Factory – 1973 – zakladatel kapely Steve Winwood je Claptonův kámoš a stejně jako on má skladatelský dar a vrozenou hru (nejen) na kytaru. Shoot Out … je mimořádné sedmdesátkové album s vůní rocku, jazzu a folkových bubínků a hlavně svobody.
Re: NIN
Anathema patří mezi me nejoblíbenější kapely napříč zanry
Re: NIN
FIELDS OF THE NEPHILIM – The Nephilim – 1988 – stará gotická Anglie a hra stínů jak z odvrácené strany Měsíce. McCoyův zpěv se plíží tmou a je tak podmanivý, že jen za doprovodu basy v „Celebrate“ běhá mráz po zádech. Vypadá to jako nesmysl, ale i do takové hudby se dají propašovat rify ala Motörhead – viz nejrychlejší skladba „Phobia“.
KARI BREMNES – Norwegian Mood – 2002 – norská zpěvačka, skladatelka, textařka a jedno z více jak patnácti alb. Příjemný severský hlas kombinuje jazz, vážnou, šanson, folk i rock s takovým audiofilským zvukem, že si bedničky mlaskaly. Tady se nepřemýšlí, tady se jen poslouchá.
SCORPIONS – Fly To The Rainbow – 1974 – dvojka s kytaristou Uli Jon Rothem, který se přikláněl k psychedelické a později i k vážnější hudební formě. Přestože to nebyl takový přímočarý dravec jako jeho nástupce Matthias Jabs, tak natočená deska je už poměrně kousavá. Velká paráda je orientálně laděná skladba „They Need A Million“.
KINGDOM COME – Ain´t Crying For The Moon – 2005 – nemůžu si pomoct, ale všechno co Lenny Wolf vyplodí, tak mu žeru a to platí i o této nahrávce. Opět ke studiové práci nikoho z dalších muzikantů nepotřebuje a tudíž na fotce v bookletu jsou kolem něj pouze koncertní hráči. Velkou radost mi udělala skladba s názvem Bon Scott a mě těší, že jsme s Lennym na stejné vlně.
NINE INCH NAILS – Pretty Hate Machine – 1989 – tahle elektronická alternativa rockmetalu se postupem času stala kultem a Trent Reznor je dnes osobnost, která si může dovolit vydat co chce, pak to ještě celé zremixovat a vydat znovu. Jelikož moje hlava je někdy taky jako díra, tak songy „Head Like A Hole“ nebo „Terrible Lie“ mě neustále nakopávají a posouvají vpřed.
U2 – All That You Can´t Leave Behind – 2000 – standardní nahrávka zavedené kapely, u které se zakoupením nosiče naslepo zásadní chyba udělá málokdy. Deska neurazí ani nepřekvapí, vše probíhá ve středně proudé pohodě a mou zvýšenou pozornost vzbudila skladba „Elevation“ a „New York“ díky robustnímu refrénu. Se zvukem si kapela bohužel moc starostí nedělá.
MICHAEL SCHENKER GROUP – Michael Schenker Group – 1980 – německý talent měl zkušenosti a sebevědomí, tak opustil svého živitele UFO a pustil se do vlastní práce. Další borci, bubeník Simon Phillips nebo klávesák Don Airey ručili na rozdíl od neznámého zpěváka Gary Bardena určitou kvalitou a body se nakonec rozdávaly. Schenker není z těch kytaristů, kteří sprintují po pražci. Soustředí se na melodická sóla, která přesně zapadnou tak kam mají. Příkladem je instrumentálka „Into The Arena“ nebo zavírák „Lost Horizons“
PELICAN – What We All Come To Need – 2009 – amerikánskej post stoner rock a s výjimkou poslední skladby instrumentální představení. Basa a kopák tlačí od podlahy a člověka pak příjemně bolí za krkem. Je tu velká podobnost s kolegy Russian Circles a u nás se tomuto žánru značně věnuje duo Tomáš/Palucha. Vymazlená záležitost je dvojka „The Creeper“.
ABBA – Voyage – 2021 – s velkou radostí jsem si pořídil album od vládců popu, na které jsem čekal čtyřicet let. Kdo si myslel, že se ABBA stane svým vlastním revivalem, tak se velice mýlil. Hity, jež slavily úspěch ve své době sem prostě už nepatří. Inteligentní umělec je soudný, a proto tahle čtveřice (i vzhledem ke svému věku) uchopila svou tehdejší mezihitovou tvorbu, upgradovala ji a posunula do dnešní doby. Je to stejný rukopis, stejné hlasy a také pokorná vznešenost, za kterou by se nemusela stydět ani britská královna. ABBA´s not dead!
ALICE IN CHAINS – Black Gives Way To Blue – 2009 – první deska, kde práci za mikrofonem převzal po zesnulém zpěvákovi Layne Staleym stávající kytarista William DuVall. Podobnost hlasové interpretace je až neskutečná. Autor a hlavní kytarista Jerry Cantrell jede dál podle původně nastavené šablony, jen v některých místech je větší nános pekelného prachu a mouru. Jak je zvykem, tak žádný důvod k veselí tu není a jako perlička na konec se za klavírem nečekaně objeví sám velký Elton John.
IAMX – The Alternative – 2006 – dvojka, elektropop/rock, temný kabaret, chladné počítače, manipulativní duševní nátlak, sexuální hlasový podtext a za všechno může dekadentní Angličan, který má jméno Chris Corner. A zřejmě se zná s bývalým frontmanem Ultravox (Midge Ure).
JUDAS PRIEST – Rocka Rolla – 1974 – premiéra kapely, která se pojmenovala díky skladbě Boba Dylana „The Ballad Of Frankie Lee And Judas Priest“ z alba John Wesley and Harding. Inspirace přišla od sabbatů a párplů a bývalý divadelní osvětlovač Halford zde objevil svůj výjimečný ječák. Na heavy-metalové Bohy bylo ještě brzy, a právě proto existuje na světě spousta staříků, kteří si tohle album cení nejvíce. U mne také stouplo zase o příčku výš. Jako ze starých zábav přilétla „Run Of The Mill“.
ANATHEMA – We´re Here Because We´re Here – 2010 – udělat pomalou věc a dojmout posluchače je celkem běžná věc. Ovšem rozplakat člověka rychlejší písní dovede snad jen Anathema a ten kdo sjíždí tuhle kapelu a tvrdí, že nikdy neměl slzy na krajíčku, tak kecá. První dvě skladby tohoto alba jsou pro mě naprosto zničující, něco jako „killing me softly“.
STEVEN WILSON – Insurgentes – 2008 – sólový debut progresivního frontmana Porcupine Tree. Nahrávalo se na různých místech světa a Wilson si značně zaexperimentoval. Na rozuzlení jednotlivých pasáží si člověk musí počkat. Hudba vytváří představy, psychedelické obrazy a posílá do budoucnoti. Na albu se podílel také klávesák Jordan Rudes a mistr basu Tony Levin.
SLAYER – Reign In Blood – 1986 – stručné, jasné, geniální!
VLADIMÍR MIŠÍK – Vladimír Mišík – 1976 – první sólové album s podporou kapely Etc…a účastí dalších hostů. Mišík se odklonil od bigbítu a natočil folk-bluesovou desku, která ve své době vyloženě zazářila, a Kainarovy texty si zpívají lidi dodnes. Historii píše „Tahle růže uvadá“, „Stříhali dohola malého chlapečka“ nebo „Obelisk“. Svou rockovou duši přiznává v nejsložitější skladbě „Biograf“.
MEGADETH – The World Needs A Hero – 2001 – Dave Mustaine mi je sympatický tím, že to nikdy nevzdává a neustále se snaží s Metallicou držet krok. Některá alba mám radši než od jeho soupeřů a jeho zpěv mi dokonce sedí víc než Hetfieldovo. Tohle album se mi jeví tak, že to nejzajímavější je na začátku a pak zase až na konci. A to je trochu škoda.
NIRVANA – Nevermind – 1991 – Seattle, grunge a hudební převrat. Hrálo se to snad všude. Jediná skladba, která se mi dodnes neomrzela je „Something In The Way“.
TERRY REID – Superlungs – 2005 – kompilace z prvních dvou alb z roku 1968 a 1969 plus nevydané věci britského zpěváka a kytaristy. Předskokan Stounů odmítl nabídku Jimiho Page na post zpěváka v Led Zeppelin a údajně za sebe doporučil Roberta Planta. Hlas s nábojem Joe Cockera a Janis Joplin by se tenkrát náramně hodil na legendární Woodstock.
KILLING JOKE – Pandemonium – 1994 – experimentální industriální album s napojením na Ministry. Vůdce Jaz Coleman také vystupuje jako skladatel a dirigent vážné hudby. Killing Joke jsou pro něho únikovou cestou do míst, kde si může jeho solidnost pěkně zařádit (nebo je to naopak?)
HELLOWEEN – Metal Jukebox – 1999 – pocta svým starším kolegům ve formě předělávek nebyla sice žádnou dírou do světa, ale mé sympatie vzbudila rozmanitost osobností, které kapelu ovlivnily. ABBA, David Bowie nebo Alex Harvey Band. Dobře zvládnutá jódlovačka v „Hocus Pocus“ od Focus učitě zaujme.
ANEKDOTEN – Gravity – 2004 – čtveřice ze Švédska s progresivním zaměřením, tohle album vrací až do sedmdesátek ke starým Pink Floyd. Metalové kytary tu hrají až tu druhou roli a změny Gravitace se projevují lehce a nenásilně. Jen o trošku lépe si s tím umí poradit Anathema.
LEAETHER STRIP – Self-Inflicted – 1997 – projekt dánského robota Clause Larsena. Elektro-industriální hudba strojů s gotickými kulisami ve středně pomalých tempech. Tady se daří všemu neživému a srdce Terminátora buší, až se třesou okenní tabulky. Působivé setkání s novodobými R.U.R.
SAXON – Destiny – 1988 – devátá studiovka a z původních členů zůstali jen tři. Móda hudebního průmyslu hlásala „zaměř se na melodii a uber plyn“. Kapela se přizpůsobila a vybalila klávesy. Tenkrát to Saxon zvládli, ale pro mě je teď udržet si postřeh a užít si ty pravé momenty. Ještě, že tu je skladba „For Whom The Bell Tolls“ a hlavně nastrouhaná tečka „Red Alert“.
RUSSIAN CIRCLES – Station – 2008 – američtí post-metaloví instrumentalisti zadruhé. První skladba je ještě nenápadně krajinářská, ale pak se začnou Ruská kola točit do propastí, sopek a míst, jež tak často navštěvována nejsou. Na pražském koncertě jsem se těšil na skladbu „Youngblood“, která se valí jako nezastavitelná láva. Stejnou základní hudební matici používá např. španělská Toundra.
THE YOUNG GODS – T.V. Sky – 1992 – když jsem slyšel poprvé tuhle desku a posléze koncert v pražské Emauzy (nebo to bylo naopak?), byl jsem u vytržení. Tohle bylo přesně to, co zaplnilo další volné místo v mé duševně hudební schránce. Nešlo o nějaké bravurní technické představení rockové kapely, ale o nápadité spojení elektronických zvuků, kytar a bicích s pádnými rytmy, které dokáží vytvořit pocit obrovské scény. Stěžejní album zanechalo pecky jako „Gasoline Man“, „Skinflowers“ nebo „She Rains“. Poslední, skoro dvacetiminutová „Summer Eyes“ je výpravou starých The Doors do budoucnosti. „…Ameriko, kytky potřebují vodu než bude pozdě!...“
KARI BREMNES – Norwegian Mood – 2002 – norská zpěvačka, skladatelka, textařka a jedno z více jak patnácti alb. Příjemný severský hlas kombinuje jazz, vážnou, šanson, folk i rock s takovým audiofilským zvukem, že si bedničky mlaskaly. Tady se nepřemýšlí, tady se jen poslouchá.
SCORPIONS – Fly To The Rainbow – 1974 – dvojka s kytaristou Uli Jon Rothem, který se přikláněl k psychedelické a později i k vážnější hudební formě. Přestože to nebyl takový přímočarý dravec jako jeho nástupce Matthias Jabs, tak natočená deska je už poměrně kousavá. Velká paráda je orientálně laděná skladba „They Need A Million“.
KINGDOM COME – Ain´t Crying For The Moon – 2005 – nemůžu si pomoct, ale všechno co Lenny Wolf vyplodí, tak mu žeru a to platí i o této nahrávce. Opět ke studiové práci nikoho z dalších muzikantů nepotřebuje a tudíž na fotce v bookletu jsou kolem něj pouze koncertní hráči. Velkou radost mi udělala skladba s názvem Bon Scott a mě těší, že jsme s Lennym na stejné vlně.
NINE INCH NAILS – Pretty Hate Machine – 1989 – tahle elektronická alternativa rockmetalu se postupem času stala kultem a Trent Reznor je dnes osobnost, která si může dovolit vydat co chce, pak to ještě celé zremixovat a vydat znovu. Jelikož moje hlava je někdy taky jako díra, tak songy „Head Like A Hole“ nebo „Terrible Lie“ mě neustále nakopávají a posouvají vpřed.
U2 – All That You Can´t Leave Behind – 2000 – standardní nahrávka zavedené kapely, u které se zakoupením nosiče naslepo zásadní chyba udělá málokdy. Deska neurazí ani nepřekvapí, vše probíhá ve středně proudé pohodě a mou zvýšenou pozornost vzbudila skladba „Elevation“ a „New York“ díky robustnímu refrénu. Se zvukem si kapela bohužel moc starostí nedělá.
MICHAEL SCHENKER GROUP – Michael Schenker Group – 1980 – německý talent měl zkušenosti a sebevědomí, tak opustil svého živitele UFO a pustil se do vlastní práce. Další borci, bubeník Simon Phillips nebo klávesák Don Airey ručili na rozdíl od neznámého zpěváka Gary Bardena určitou kvalitou a body se nakonec rozdávaly. Schenker není z těch kytaristů, kteří sprintují po pražci. Soustředí se na melodická sóla, která přesně zapadnou tak kam mají. Příkladem je instrumentálka „Into The Arena“ nebo zavírák „Lost Horizons“
PELICAN – What We All Come To Need – 2009 – amerikánskej post stoner rock a s výjimkou poslední skladby instrumentální představení. Basa a kopák tlačí od podlahy a člověka pak příjemně bolí za krkem. Je tu velká podobnost s kolegy Russian Circles a u nás se tomuto žánru značně věnuje duo Tomáš/Palucha. Vymazlená záležitost je dvojka „The Creeper“.
ABBA – Voyage – 2021 – s velkou radostí jsem si pořídil album od vládců popu, na které jsem čekal čtyřicet let. Kdo si myslel, že se ABBA stane svým vlastním revivalem, tak se velice mýlil. Hity, jež slavily úspěch ve své době sem prostě už nepatří. Inteligentní umělec je soudný, a proto tahle čtveřice (i vzhledem ke svému věku) uchopila svou tehdejší mezihitovou tvorbu, upgradovala ji a posunula do dnešní doby. Je to stejný rukopis, stejné hlasy a také pokorná vznešenost, za kterou by se nemusela stydět ani britská královna. ABBA´s not dead!
ALICE IN CHAINS – Black Gives Way To Blue – 2009 – první deska, kde práci za mikrofonem převzal po zesnulém zpěvákovi Layne Staleym stávající kytarista William DuVall. Podobnost hlasové interpretace je až neskutečná. Autor a hlavní kytarista Jerry Cantrell jede dál podle původně nastavené šablony, jen v některých místech je větší nános pekelného prachu a mouru. Jak je zvykem, tak žádný důvod k veselí tu není a jako perlička na konec se za klavírem nečekaně objeví sám velký Elton John.
IAMX – The Alternative – 2006 – dvojka, elektropop/rock, temný kabaret, chladné počítače, manipulativní duševní nátlak, sexuální hlasový podtext a za všechno může dekadentní Angličan, který má jméno Chris Corner. A zřejmě se zná s bývalým frontmanem Ultravox (Midge Ure).
JUDAS PRIEST – Rocka Rolla – 1974 – premiéra kapely, která se pojmenovala díky skladbě Boba Dylana „The Ballad Of Frankie Lee And Judas Priest“ z alba John Wesley and Harding. Inspirace přišla od sabbatů a párplů a bývalý divadelní osvětlovač Halford zde objevil svůj výjimečný ječák. Na heavy-metalové Bohy bylo ještě brzy, a právě proto existuje na světě spousta staříků, kteří si tohle album cení nejvíce. U mne také stouplo zase o příčku výš. Jako ze starých zábav přilétla „Run Of The Mill“.
ANATHEMA – We´re Here Because We´re Here – 2010 – udělat pomalou věc a dojmout posluchače je celkem běžná věc. Ovšem rozplakat člověka rychlejší písní dovede snad jen Anathema a ten kdo sjíždí tuhle kapelu a tvrdí, že nikdy neměl slzy na krajíčku, tak kecá. První dvě skladby tohoto alba jsou pro mě naprosto zničující, něco jako „killing me softly“.
STEVEN WILSON – Insurgentes – 2008 – sólový debut progresivního frontmana Porcupine Tree. Nahrávalo se na různých místech světa a Wilson si značně zaexperimentoval. Na rozuzlení jednotlivých pasáží si člověk musí počkat. Hudba vytváří představy, psychedelické obrazy a posílá do budoucnoti. Na albu se podílel také klávesák Jordan Rudes a mistr basu Tony Levin.
SLAYER – Reign In Blood – 1986 – stručné, jasné, geniální!
VLADIMÍR MIŠÍK – Vladimír Mišík – 1976 – první sólové album s podporou kapely Etc…a účastí dalších hostů. Mišík se odklonil od bigbítu a natočil folk-bluesovou desku, která ve své době vyloženě zazářila, a Kainarovy texty si zpívají lidi dodnes. Historii píše „Tahle růže uvadá“, „Stříhali dohola malého chlapečka“ nebo „Obelisk“. Svou rockovou duši přiznává v nejsložitější skladbě „Biograf“.
MEGADETH – The World Needs A Hero – 2001 – Dave Mustaine mi je sympatický tím, že to nikdy nevzdává a neustále se snaží s Metallicou držet krok. Některá alba mám radši než od jeho soupeřů a jeho zpěv mi dokonce sedí víc než Hetfieldovo. Tohle album se mi jeví tak, že to nejzajímavější je na začátku a pak zase až na konci. A to je trochu škoda.
NIRVANA – Nevermind – 1991 – Seattle, grunge a hudební převrat. Hrálo se to snad všude. Jediná skladba, která se mi dodnes neomrzela je „Something In The Way“.
TERRY REID – Superlungs – 2005 – kompilace z prvních dvou alb z roku 1968 a 1969 plus nevydané věci britského zpěváka a kytaristy. Předskokan Stounů odmítl nabídku Jimiho Page na post zpěváka v Led Zeppelin a údajně za sebe doporučil Roberta Planta. Hlas s nábojem Joe Cockera a Janis Joplin by se tenkrát náramně hodil na legendární Woodstock.
KILLING JOKE – Pandemonium – 1994 – experimentální industriální album s napojením na Ministry. Vůdce Jaz Coleman také vystupuje jako skladatel a dirigent vážné hudby. Killing Joke jsou pro něho únikovou cestou do míst, kde si může jeho solidnost pěkně zařádit (nebo je to naopak?)
HELLOWEEN – Metal Jukebox – 1999 – pocta svým starším kolegům ve formě předělávek nebyla sice žádnou dírou do světa, ale mé sympatie vzbudila rozmanitost osobností, které kapelu ovlivnily. ABBA, David Bowie nebo Alex Harvey Band. Dobře zvládnutá jódlovačka v „Hocus Pocus“ od Focus učitě zaujme.
ANEKDOTEN – Gravity – 2004 – čtveřice ze Švédska s progresivním zaměřením, tohle album vrací až do sedmdesátek ke starým Pink Floyd. Metalové kytary tu hrají až tu druhou roli a změny Gravitace se projevují lehce a nenásilně. Jen o trošku lépe si s tím umí poradit Anathema.
LEAETHER STRIP – Self-Inflicted – 1997 – projekt dánského robota Clause Larsena. Elektro-industriální hudba strojů s gotickými kulisami ve středně pomalých tempech. Tady se daří všemu neživému a srdce Terminátora buší, až se třesou okenní tabulky. Působivé setkání s novodobými R.U.R.
SAXON – Destiny – 1988 – devátá studiovka a z původních členů zůstali jen tři. Móda hudebního průmyslu hlásala „zaměř se na melodii a uber plyn“. Kapela se přizpůsobila a vybalila klávesy. Tenkrát to Saxon zvládli, ale pro mě je teď udržet si postřeh a užít si ty pravé momenty. Ještě, že tu je skladba „For Whom The Bell Tolls“ a hlavně nastrouhaná tečka „Red Alert“.
RUSSIAN CIRCLES – Station – 2008 – američtí post-metaloví instrumentalisti zadruhé. První skladba je ještě nenápadně krajinářská, ale pak se začnou Ruská kola točit do propastí, sopek a míst, jež tak často navštěvována nejsou. Na pražském koncertě jsem se těšil na skladbu „Youngblood“, která se valí jako nezastavitelná láva. Stejnou základní hudební matici používá např. španělská Toundra.
THE YOUNG GODS – T.V. Sky – 1992 – když jsem slyšel poprvé tuhle desku a posléze koncert v pražské Emauzy (nebo to bylo naopak?), byl jsem u vytržení. Tohle bylo přesně to, co zaplnilo další volné místo v mé duševně hudební schránce. Nešlo o nějaké bravurní technické představení rockové kapely, ale o nápadité spojení elektronických zvuků, kytar a bicích s pádnými rytmy, které dokáží vytvořit pocit obrovské scény. Stěžejní album zanechalo pecky jako „Gasoline Man“, „Skinflowers“ nebo „She Rains“. Poslední, skoro dvacetiminutová „Summer Eyes“ je výpravou starých The Doors do budoucnosti. „…Ameriko, kytky potřebují vodu než bude pozdě!...“
Re: NIN
Společně s dvojkou a trojkou Riot teď hodně poslouchám všechny tři alba Scorpions s Rothem. Podle mě jejich nejlepší.NIN píše: ↑01 lis 2022 15:06SCORPIONS – Fly To The Rainbow – 1974 – dvojka s kytaristou Uli Jon Rothem, který se přikláněl k psychedelické a později i k vážnější hudební formě. Přestože to nebyl takový přímočarý dravec jako jeho nástupce Matthias Jabs, tak natočená deska je už poměrně kousavá. Velká paráda je orientálně laděná skladba „They Need A Million“.
A taky první dvoje Maideny s Paulem Di´Anno.
Re: NIN
THE MISSION – Aura – 2001 – výstavní gotický rock a jedni z jeho zakladatelů zde vytvořili Auru poskládanou ze střípků snad všech alb, které od osmdesátých let vytvořili. Tahle autobiografická mozaika je jakýmsi evolučním výběrem kapely.
FIELDS OF THE NEPHILIM – Dawnrazor – 1987 – premiéra anglické gotic-rockové kapely. Potomek padlých bytostí Carl McCoy má rád dlouhé pláště a klobouky, a je stejně tajemný jako muž s harmonikou ve filmu Tenkrát na Západě. Morriconův motiv album otevírá a Pettittova basová kytara hraje v tomto představení velkou roli. Kouř, stín a mraky, a nikomu není vidět do tváře.
SCORPIONS – Love At First Sting – 1984 – zásadní deska a vrchol tvorby v nejslavnější sestavě. Barvitě nakombinované melodie servírované na německém rock-metalovém podnosu se prosadily od západu na východ daleko za hranice Evropy. Jako teenageři jsme na místních diskotékách čekali na rozjetou „Coming Home“ a na případný tělesný kontakt u jednoho z nejlepších světových rockových ploužáků „Still Loving You“. Dnes mám nejraději trochu neobvykle řešenou skladbu „Crossfire“. CD 314534787 má velmi dobrý zvuk.
CREED – Weathered – 2001 – řadovka číslo 3 od floridských chlapíků post-grungeového vyznání. Úvodní lavina „Bullets“ nekompromisně vyklidí a vyčistí prostor, a poté už se hlavní dvojka Stapp/Tremonti věnuje nové výstavbě songů na základech melancholie a vzteku. A ta interpretace je tak působivá, že některé pasáže mají až hypnotické účinky. Kdo by rád u Alice In Chains zařadil dvojku, tak si pusťte Creed.
JOE BONAMASSA – A New Day Yesterday – 2000 – první představení bílého Američana, který je od té doby uznávaným mistrem elektrického blues. Obyčejný chlápek hraje v podstatě obyčejné blues, ale ten jeho přístup, nasazení a kvalita provedení ho katapultovala do první ligy. Co na tom, že si občas pomůže nějakým coverem. Hlavně mu to šlape a navíc ta nečistota v hlase je tak trochu černošská.
REEF – Glow – 1997 – typický britský rock zadruhé. Sympaticky drzý, nespoutaný a syrový kytarový styl se zpěvem floutka, který přehlíží nastavené mantinely. Tak nějak se prezentovali tenkrát i Led Zeppelin a Reef mi tímto albem v podstatě dávají na vybranou „Ber nebo nech být“ a „Já to teda beru….šéfe!“.
OLYMPIC – Prázdniny na Zemi – 1980 – tak na těhle Prázdninách jsem vyrostl a u skladby „Strom“ vznikla má imaginární kytara. V dobách oněch se Jandovi s textařem Rytířem opravdu zadařilo, a ačkoli mě nová tvorba téměř míjí, tahle deska ze zapomenout nedá. Nařčení z plagiátorství podobného projektu od Pink Floyd (The Wall vydáno v listopadu 1979) bylo nepravdivé, jelikož Olympic vystoupil koncertně s tímto programem již v květnu 1979.
MOEV – Head Down – 1990 – synth-popová formace z Kanady se veze na Temné Nové vlně. Technické provedení se strojovou kytarou zasahuje do oblastí industriálu a melodický vokál je zároveň nositelem živé vody. Nevšední hudební kapelka z oblasti, kde se rodí trochu jiná hudba. Tím dalším místem odkud to mám rád je Austrálie.
SONIC RESIDUE FROM VAPOURSPACE – The Magna Carta Remix Series Volume 1 – 2001 – maník jménem Mark Gage „vykastroval“ vybrané songy od hudebního vydavatelství Magna Carta a za pomoci kompjútru jim snížil gravitaci. Skladby jsou téměř k nepoznání, určené pro mise tam nahoru. Kdo na to má nervy a chuť, tak tu máme kousky od Liquid Tension Experiment, Bozzio/Levin/Stevens, Steve Morse nebo Tempest.
GEORGE THOROGOOD & THE DESTROYERS – Rockin´My Life Again – 1997 – blues-rock ´n´ rollová řadová deska s country dodatky. Zpěvák a kytarista vaří jak ve vlastní šťávě, tak i z cizích receptů. Poctu Zappovi prokazuje hned druhou skladbou „Trouble Everyday“.
OZZY OSBOURNE – No Rest For The Wicked – 1988 – pátá sólovka od Prince temnoty. Na tomto albu má premiéru kytarista Zakk Wylde a popravdě řečeno, bez něj bych si tohle album už dnes nedovedl představit. Nepřeslechnutelná podladěná kytara s tím jeho kvičícím vibrátem ocejchuje každou skladbu značkou originality.
Dobře si to Ozzy vybral. „Bloodbath In Paradise“ nebo „Demon Alcohol“.
UFO – Monkey Puzzle – 2006 – novodobější tvorba téhle legendy zajímá asi už jen pár dinosaurů, jako jsem já. U oslav z úspěchů ke konci sedmdesátých let nebyl pouze kytarista Vinnie Moore. Ovšem i tady (kromě Phila Mooga) to na něm stojí stejně jako kdysi na Michaelovi Schenkerovi. Přesná hra s aristokratickým zvukem nezdeformovaná vlivem módních stylů. To jsou UFO, jak je mám rád.
BEE GEES – The Very Best Of – 1990 – výběrovka z let 1967 – 1989. Hned u první skladby „New York Mining Distaster 1941“ jsem si dlouho myslel, že to je Simon & Garfunkel. Jako mládě jsem ale nejvíc ujížděl na věcech z let 76 až 79. Zase mě rozhejbala „You Should Be Dancing“, nedostižná „Staiyn´ Alive“ nebo ten otevřenej refrén v „Tragedy“. Bratři Gibbové, máte palec nahoru.
AMANDA GHOST – Ghost Stories – 2000 – první deska od britské zpěvačky, skladatelky a bývalé ředitelky Epic records. Žánrový mixer rock-popu, trip-hopu, elektroniky a dalších odnoží má sice už „po záruce“, ale ve skladbě „Filthy Mind“ (kterou jsem byl nucen totálně rozebrat) zaznívá jeden opakující se zvuk na pozadí, který jí propůjčuje magickou moc. To rozhodlo o koupi tohoto alba, protože „Ďábel“ je v tom detailu.
OLYMPIC – Želva – 1968 – první album českých rockových dinosaurů, které je mnohými členy „Jurského parku“ považováno zároveň za vrchol tvorby. I přes určitý stylový myšmaš v podobě hospodského umcaca „Línej Skaut“ nebo podojené „Jen Bůh ví“ se jedná o jedno ze vzorových alb československého bigbítu. Prapor svobody se zakomponovanou Kaťušou drží poslední skladba „Psychiatrický prášek.
GEORGE MICHAEL – Listen Without Prejudice Vol. 1 – 1990 – druhá sólovka toho úspěšnějšího člena z bývalých Wham! Vynikající hlas a inteligentní popové skladby ušité přímo na míru nejedné ztracené existenci zapomenuté v ranním baru těsně před zavíračkou. Opileckou hlavu ze stolu nadzvedne jen výborně zabasovaná „Freedom 90“, ale jinak se u tohoto alba dá v poklidu utápět v sebelítosti a alkoholu.
KMFDM – Angst – 1993 – tahle německá industriální kapela by mohla hrát na večírku počítačové firmy Skynet, na kterém se sejdou a křepčí všichni Terminátoři (co zrovna nejsou ve službě) a kde nezáleží na typu modelu ani datumu výroby. Studená strojovka protáčí ložiska na desce s pořadovým číslem 7.
ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA – soundtrack – 1992 – filmovou pohádku z roku 1968 proslavila především hudba, kterou složil tenkrát teprve sedmnáctiletý Jan Hammer mladší a jelikož nechtěl doma mrhat talentem, tak zdrhnul. Tou největší perlou je pro mne precizní vytvoření pocitu zoufalství v písni „Slza z tváře padá“. Samotný film má skvělý humor a nejvíc se těším, když si panstvo pouští černobílého Chaplina a na pohrdavou reakci princezny král pronese: „To je klasika dcero, to je klasika. Tomu se musí smát každý!“
JAMES LAST – My Soul * Motown´s Best – 1995 – německý kapelník se svým orchestrem „vytunil“ ty nejlepší kousky, které vyprodukovalo detroitské vydavatelství Motown v letech 1964 - 73. Novou bigbandovou tvář zde dostali The Supremes a Diana Ross, Four Tops, Marvin Gaye, Jackson´s Five a Stevie Wonder. V té době nejvíc bodovala autorská trojice Holland / Dozier / Holland.
FIELDS OF THE NEPHILIM – Dawnrazor – 1987 – premiéra anglické gotic-rockové kapely. Potomek padlých bytostí Carl McCoy má rád dlouhé pláště a klobouky, a je stejně tajemný jako muž s harmonikou ve filmu Tenkrát na Západě. Morriconův motiv album otevírá a Pettittova basová kytara hraje v tomto představení velkou roli. Kouř, stín a mraky, a nikomu není vidět do tváře.
SCORPIONS – Love At First Sting – 1984 – zásadní deska a vrchol tvorby v nejslavnější sestavě. Barvitě nakombinované melodie servírované na německém rock-metalovém podnosu se prosadily od západu na východ daleko za hranice Evropy. Jako teenageři jsme na místních diskotékách čekali na rozjetou „Coming Home“ a na případný tělesný kontakt u jednoho z nejlepších světových rockových ploužáků „Still Loving You“. Dnes mám nejraději trochu neobvykle řešenou skladbu „Crossfire“. CD 314534787 má velmi dobrý zvuk.
CREED – Weathered – 2001 – řadovka číslo 3 od floridských chlapíků post-grungeového vyznání. Úvodní lavina „Bullets“ nekompromisně vyklidí a vyčistí prostor, a poté už se hlavní dvojka Stapp/Tremonti věnuje nové výstavbě songů na základech melancholie a vzteku. A ta interpretace je tak působivá, že některé pasáže mají až hypnotické účinky. Kdo by rád u Alice In Chains zařadil dvojku, tak si pusťte Creed.
JOE BONAMASSA – A New Day Yesterday – 2000 – první představení bílého Američana, který je od té doby uznávaným mistrem elektrického blues. Obyčejný chlápek hraje v podstatě obyčejné blues, ale ten jeho přístup, nasazení a kvalita provedení ho katapultovala do první ligy. Co na tom, že si občas pomůže nějakým coverem. Hlavně mu to šlape a navíc ta nečistota v hlase je tak trochu černošská.
REEF – Glow – 1997 – typický britský rock zadruhé. Sympaticky drzý, nespoutaný a syrový kytarový styl se zpěvem floutka, který přehlíží nastavené mantinely. Tak nějak se prezentovali tenkrát i Led Zeppelin a Reef mi tímto albem v podstatě dávají na vybranou „Ber nebo nech být“ a „Já to teda beru….šéfe!“.
OLYMPIC – Prázdniny na Zemi – 1980 – tak na těhle Prázdninách jsem vyrostl a u skladby „Strom“ vznikla má imaginární kytara. V dobách oněch se Jandovi s textařem Rytířem opravdu zadařilo, a ačkoli mě nová tvorba téměř míjí, tahle deska ze zapomenout nedá. Nařčení z plagiátorství podobného projektu od Pink Floyd (The Wall vydáno v listopadu 1979) bylo nepravdivé, jelikož Olympic vystoupil koncertně s tímto programem již v květnu 1979.
MOEV – Head Down – 1990 – synth-popová formace z Kanady se veze na Temné Nové vlně. Technické provedení se strojovou kytarou zasahuje do oblastí industriálu a melodický vokál je zároveň nositelem živé vody. Nevšední hudební kapelka z oblasti, kde se rodí trochu jiná hudba. Tím dalším místem odkud to mám rád je Austrálie.
SONIC RESIDUE FROM VAPOURSPACE – The Magna Carta Remix Series Volume 1 – 2001 – maník jménem Mark Gage „vykastroval“ vybrané songy od hudebního vydavatelství Magna Carta a za pomoci kompjútru jim snížil gravitaci. Skladby jsou téměř k nepoznání, určené pro mise tam nahoru. Kdo na to má nervy a chuť, tak tu máme kousky od Liquid Tension Experiment, Bozzio/Levin/Stevens, Steve Morse nebo Tempest.
GEORGE THOROGOOD & THE DESTROYERS – Rockin´My Life Again – 1997 – blues-rock ´n´ rollová řadová deska s country dodatky. Zpěvák a kytarista vaří jak ve vlastní šťávě, tak i z cizích receptů. Poctu Zappovi prokazuje hned druhou skladbou „Trouble Everyday“.
OZZY OSBOURNE – No Rest For The Wicked – 1988 – pátá sólovka od Prince temnoty. Na tomto albu má premiéru kytarista Zakk Wylde a popravdě řečeno, bez něj bych si tohle album už dnes nedovedl představit. Nepřeslechnutelná podladěná kytara s tím jeho kvičícím vibrátem ocejchuje každou skladbu značkou originality.
Dobře si to Ozzy vybral. „Bloodbath In Paradise“ nebo „Demon Alcohol“.
UFO – Monkey Puzzle – 2006 – novodobější tvorba téhle legendy zajímá asi už jen pár dinosaurů, jako jsem já. U oslav z úspěchů ke konci sedmdesátých let nebyl pouze kytarista Vinnie Moore. Ovšem i tady (kromě Phila Mooga) to na něm stojí stejně jako kdysi na Michaelovi Schenkerovi. Přesná hra s aristokratickým zvukem nezdeformovaná vlivem módních stylů. To jsou UFO, jak je mám rád.
BEE GEES – The Very Best Of – 1990 – výběrovka z let 1967 – 1989. Hned u první skladby „New York Mining Distaster 1941“ jsem si dlouho myslel, že to je Simon & Garfunkel. Jako mládě jsem ale nejvíc ujížděl na věcech z let 76 až 79. Zase mě rozhejbala „You Should Be Dancing“, nedostižná „Staiyn´ Alive“ nebo ten otevřenej refrén v „Tragedy“. Bratři Gibbové, máte palec nahoru.
AMANDA GHOST – Ghost Stories – 2000 – první deska od britské zpěvačky, skladatelky a bývalé ředitelky Epic records. Žánrový mixer rock-popu, trip-hopu, elektroniky a dalších odnoží má sice už „po záruce“, ale ve skladbě „Filthy Mind“ (kterou jsem byl nucen totálně rozebrat) zaznívá jeden opakující se zvuk na pozadí, který jí propůjčuje magickou moc. To rozhodlo o koupi tohoto alba, protože „Ďábel“ je v tom detailu.
OLYMPIC – Želva – 1968 – první album českých rockových dinosaurů, které je mnohými členy „Jurského parku“ považováno zároveň za vrchol tvorby. I přes určitý stylový myšmaš v podobě hospodského umcaca „Línej Skaut“ nebo podojené „Jen Bůh ví“ se jedná o jedno ze vzorových alb československého bigbítu. Prapor svobody se zakomponovanou Kaťušou drží poslední skladba „Psychiatrický prášek.
GEORGE MICHAEL – Listen Without Prejudice Vol. 1 – 1990 – druhá sólovka toho úspěšnějšího člena z bývalých Wham! Vynikající hlas a inteligentní popové skladby ušité přímo na míru nejedné ztracené existenci zapomenuté v ranním baru těsně před zavíračkou. Opileckou hlavu ze stolu nadzvedne jen výborně zabasovaná „Freedom 90“, ale jinak se u tohoto alba dá v poklidu utápět v sebelítosti a alkoholu.
KMFDM – Angst – 1993 – tahle německá industriální kapela by mohla hrát na večírku počítačové firmy Skynet, na kterém se sejdou a křepčí všichni Terminátoři (co zrovna nejsou ve službě) a kde nezáleží na typu modelu ani datumu výroby. Studená strojovka protáčí ložiska na desce s pořadovým číslem 7.
ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA – soundtrack – 1992 – filmovou pohádku z roku 1968 proslavila především hudba, kterou složil tenkrát teprve sedmnáctiletý Jan Hammer mladší a jelikož nechtěl doma mrhat talentem, tak zdrhnul. Tou největší perlou je pro mne precizní vytvoření pocitu zoufalství v písni „Slza z tváře padá“. Samotný film má skvělý humor a nejvíc se těším, když si panstvo pouští černobílého Chaplina a na pohrdavou reakci princezny král pronese: „To je klasika dcero, to je klasika. Tomu se musí smát každý!“
JAMES LAST – My Soul * Motown´s Best – 1995 – německý kapelník se svým orchestrem „vytunil“ ty nejlepší kousky, které vyprodukovalo detroitské vydavatelství Motown v letech 1964 - 73. Novou bigbandovou tvář zde dostali The Supremes a Diana Ross, Four Tops, Marvin Gaye, Jackson´s Five a Stevie Wonder. V té době nejvíc bodovala autorská trojice Holland / Dozier / Holland.
Re: NIN
NIN:
Z předchozích vyzdvihnu alespoň u ABBA 2021 "pokorná vznešenost", přesně tak to cítím a přesně takovou radost mi po 40 letech udělali.
Celkově bych si tak 80% zvolených alb velmi užil.
U aktuálního výběru je to spíše naopak, ale i tak inspirativní. OLYMPIC do Laboratoře můžu, SCORPIONS 1984 jsem si před týdnem koupil na původním vinylu, bašta..
Díky za fajn čtení.
Z předchozích vyzdvihnu alespoň u ABBA 2021 "pokorná vznešenost", přesně tak to cítím a přesně takovou radost mi po 40 letech udělali.
Celkově bych si tak 80% zvolených alb velmi užil.
U aktuálního výběru je to spíše naopak, ale i tak inspirativní. OLYMPIC do Laboratoře můžu, SCORPIONS 1984 jsem si před týdnem koupil na původním vinylu, bašta..
Díky za fajn čtení.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti