Vysvětlím to na příkladu: máme sál, orchestr a dvojici hlavních mikro. třeba kulové charakteristiky. Pro jednoduchost máme ještě jeden spotový mikro s ledvinou na klarinetové sekci. Zvuk z klarinetů letí k spotovému mikro např.3 msec a k hlavní dvojici např.18msec. Zároveň na něj dopadá různě zpožděný zvuk celého orchestru. Pokud to nechám takhle, rozostřím si stereo obraz z hl. dvojice a nejpíš to chytne trochu prostoru. Těch spotových mikro tam může být třeba 10. A každý přidá svou trošku do mlýna,takže ve finále máme stereo s všelijak rozbitým, rozfázovaný a zpožděným pozadím. Jestli to můžu nechat se přesvědčím úplným zmoněním signálu. Pokud tam na mono nic nechybí a nic se neodečítá, můžu to nechat. To jsou ty případy, kdy se s tím záměrně pracuje, protože zvuk sálu je krásně barevný, má pěkný dozvuk, atd. Bylo období, že se zvuk všech mikrofonů-pokud jich nebylo hafo- pozdil zpožďovací linkou na úroveň hlavní dvojice, v našem případě o 15 msec. Krásně to do sebe zapadlo, ale ztratil se ten šmrnc, nahrávka je plochá a korelátor ukáže absolutní fázi. Takže mám-li to shrnout, pořád je to reprodukce mezi AB na přímce, jinak v klasickém stereu nelze, ale může tam být cítit prostor sálu. Hloubku už si domyslíme vlastním mozkem a dál se na tom podílí i naše poslechovka. Všechno je o hlasitosti, intenzitách, zpoždění, odrazech a fázování zvuku. uff
